Hraničářova neteř

Nerozhodná, nejistá a snad i trochu se stydící jsem stála u baru, než ke mě přišel pan Wardd. Trochu sebou cuknu, když mne osloví, nabídne rámě a já na krátký okamžik zaváhám, nejista tím, co mám udělat. Hned jsem ale jeho rámě přijala a zavěsila se mu za ruku.
"Děkuji," špitnu tiše a ucítím, jak se mi ve tvářích rozlije ruměnec. Nejsem zvyklá na komplimenty a tak nevím kam s očima, tudíž radši skloním hlavu. I tak se nedokážu ubránit potulenému úsměvu. Skoro až by se dalo říci hrdému, pyšnému. Nechám se tedy vést panem Warddem, se spokojeným úsměvem a o něco větším sebevědomím. Ovšem ne natolik, abych se nesla jako nějaká panička. A když mi pak řekne, abych mluvení nechala na něm, jen trochu nechápavě přikývnu.

Brzy mi dojde, proč to po mě chtěl. Přišli jsme totiž k jinému stolu, u kterého seděli dva muži a dívka, zhruba mého věku. Její rudé vlasy zářili a oblečení i způsob sezení mi prozrazovali, že jsou z vyšší společnosti. Jak se nakonec ukázalo, byli to kupci. Když mě pan Wardd představí jako svou neteř, mám co dělat, abych se na něj překvapeně nepodívala. Netušila jsem, co má za plán, ale nějak mi začínalo docházet, že jsem v jeho přítomnosti jen proto, abych mu dodala důvěryhodnosti. Normálně bych se asi sebrala a odešla, ale... ale. Takže když nám bylo nabídnuto místo, usadili jsme se a já se jen lehce usmívala, tu a tam vrhla pohled na mladšího z mužů a mlčky poslouchala jejich rozhovor.

Historky u oběda

Rozhovor i smích utichne, když se u stolu objeví obrovský hraničář v doprovodu drobné dívenky. Všimnu si, jak náš ozbrojený doprovod zpozorněl, ale když spatřili, že muž má sebou onu dívku a v rukou tácek s rumem, opět se uvolnili. Stejně tak i otec. Zato bratr měl oči navrch hlavy. A já vlastně taky. Oba dva jsme vytušili, že je to dobrodruh, muž znalí boje i divočiny, schopný poradit si snad se vším, co jej cestou potká. Jen ta dívka mi k němu moc neseděla, do chvíle, než ji představil jako svou neteř. Věnovala jsem jí měkký úsměv, zatímco otec svolil, aby si sedli k nám. A když pak otec muže pozná, bratrovi se rozšíří oči ještě více. Vždycky si přál být spíše dobrodruhem, než kupcem.

A tak se stalo, že jsme seděli s legendárním hraničářem, který nám vyprávěl své historky, zatímco tatíček na mě neustále házel své pohledy. Věděla jsem, co chce a upřímně, i já si tak trochu přála, aby nás doprovázel. A historky plynuli dál, stejně tak i dobře použité lichotky mým směrem, u každé jsem se lehce začervenala a skoro až stydlivě sklonila hlavu, byť neustále se mile usmívala. Když Wardd domluví, otec se jej opět zkusí přemluvit k našemu doprovodu. Dokonce se mu i zmíní, že se do Temerie vlastně vracíme a tudíž máme podobnou cestu.
"Doprovázejte nás, pane Wardde, prosím," nakonec už nezvládnu odolávat otcovo pohledům a zapojím se do přemlouvání. "S námi se budete mít dobře a určitě máte více historek. Ráda bych je slyšela všechny," nasadím prosebný hlas a k tomu i kukuč. "O vaši neteřinku bude postaráno, stejně jako o vás," prosím ho, ale zase si dávám pozor, aby to nebylo až moc přehnané. Upřímnost v mých prosbách je, opravdu bych ráda, aby nás doprovázel, opravdu bych ráda slyšela všechny jeho historky.

Dobrodruh a kupci

Sedím tiše, v klidu pokuřuju dýmku, a cucám ten lahodný dvanáctiletý rum. Dolil jsem si pohárek, ještě než flašku odnesl Remigius ku šlechtickému stolu. Nic, ale vůbec nic mi nechybí. Navíc mi vystavila před chvílí Lissa svoje pevný kozičky. Ta šenkýřka se ale umí otáčet, jen co je pravda. Líbí vše mi. Remi ani nezvládne pobrat všechnu tu krásu, která kolem něho tančí. Caisy zdá se šturmuje své ženské zbraně, a že jich taky má! Lehce se pro sebe pousměju. Zkrátka pohoda.

"Buď pozdraven." Vyprovodím Nicolase, přitom kývnutím se přidám k pozvání Caisy. Vezmu si pár sušených fíků, k rumu se výtečně hodí. Blondýnka se baví s barbarem, já zatím sleduju sál, neunikne mne půvabná rusovláska s velkýma očima, a poměrně velkými plnými ústy. Kupecká dcerka, kterou ostřížím zrakem hlídá plešatý tatík a podle všeho starší bratr. Nemám asi moc šancí ji vyzvat k tanci, ne, když je poblíž její otec. Nevypadám úplně jako dobrá partie pro jeho dcerušku. Ale tomu se dá pomoci. Přemýšlím, jaké by to asi bylo, líbat ty její plné rtíky. Při těch myšlenkách si beru další fík, a upíjím zas trošku lahodného rumu. Kurník, ten Remigius na sobě opravdu nešetří, taky bych neměl. Co jiného s penězi, než je utratit za dobré věci. Náhle se můj pohled potká s rusovláskou (Laurette), rozjařen na ní mrknu, těžko říct, zda to na tu dálku vůbec viděla. Přitom pozdvihnu svůj pohárek v přípitku na její počest. To už by vidět mohla. Ten fotr na stráži mne opravdu štve. Mohl bych mu jako jít nabídnout své hraničářské služby, jenže já už práci mám. Přemýšlím jak se tam dostat, aniž bych budil pozornost. Caisy pořád ještě hovoří s Henrikem.

Nedivil bych se kdyby barbar po té zrzečce taky vystartoval, jeho slabost pro rusovlásky je legendární. Došel mi rum! Na stole stojí plná flaška osmiletý whisky z Nazairu, kterou nám tu Remi ve svý velkodušnosti zanechal. Jenže já mám chuť na sladký, rum i plné rtíky. Budu si muset poručit svůj vlastní dvanáctiletý rum, a taky ho zacálovat. "Tak, já bych se tu klidně i zdržel přes noc." Prohlásím, ačkoliv je Remi už u druhého stolu u rytíře ze své domoviny. Už jsem říkal, že proti najmutí barda rozhodně nejsem, tak to neopakuji. Ono kdoví, jestli přibere Remigius rytíře a jeho družinu, bude tam nástrojů více než dost. Šlechtic má loutnu, jeho kuchař rubebu, a u toho možná to nekončí.

Další fík. Chtělo by to další rum! Lissa se točí jako korouhvička kolem rytířské družiny. Tak se zvednu, a jdu přímo na bar, tam si poručím tuplovaný dvanáctiletý, a to rovnou dvakrát. Mám s tou zrzečkou jistý plán, než ji Henrik zmerčí.

V tom čase vyjde kousek vedle barpultu půvabná brunetka, trvá mi celkem dlouho, než v ní poznám Nari. Celkem mi spadne brada, asi bych tu lazebnu měl taky navštívit! Dělají tam učiněný zázraky. Remigius sedí u rytířova stolu, a Nari neví kam se vrtnout. Je zmatená. "Nari?! Pojď, přijmi moje rámě. Snažím se jí uklidnit, a rozhodnout za ní. Konečně jde mi přímo do rány, dodá mi před kupcem na solidnosti, a svým doprovodem sníží mou potencionální nebezpečnost pro cudné panny. Alespoň v to doufám. Chudák ani neví, co to je, když dáma přijme rámě kavalíra. A tak uchopím její drobnou ručku, a zaháknu ji za své nabídnuté rámě. Ona voní! Po karafiátu, heřmánku a kopřivách. "Sluší ti to, a moc! Krásný šaty." Šeptnu ji do ouška, abych ji dodal na jistotě. "Mluvení nech na mě". Do volné ruky vezmu tácek se dvěma tupl ušlechtilými rumy. A tak vyrazíme, směr kupecká rodinka.

Když dorazíme, učiním otci i rusovlásce s velkýma očima kavalirskou úklonu. Promiňte pane, jsem Wardd, lyrijský hraničář, vidím že pocházíte z Temerie, rád bych se přeptal na to jak to vypadá na kupeckých stezkách tím směrem, mám tam totiž doprovázet jistou velmi váženou osobu. Zde má neteř Nari, a zde pohárek dvanáctiletého rumu z Attré, na přivítanou. Můžeme si na okamžik přisednout?" Položím rumy před pana otce, a nechám ušlechtilou rumovou vůni hovořit za mne. "Mladý pane, slečno." Mírná úklona, přičemž nemohu odtrhnout oči od jejích plných velkých rtů, a kukadel. Teď je úkol číslo jedna usednout, a získat si přízeň otce rusovlásky.

Kupodivu tatík ukáže na volná místa u stolu, a chopí se pohárku, stejně jako já. Připijeme si na bezpečné cesty, kupec představí sebe i děti. První co z něj vypadne je: "Wardd? Nejste vy ten legendární Chodec z Lyrie? Spoustu jsem toho o vás slyšel. Někdo vašich kvalit by se výtečně hodil k ostraze mých karavan." Se skromností sobě vlastní potvrdím, že právě tímto mužem jsem. Mluvím i trošku ješitně, mým cílem je, aby svou vlastní dceru ponoukl pohledem k mému přemlouvání. Velebím její krásu, avšak ve vší počestnosti. Myslím, že je jen otázkou času, než naplní můj plán. Přidám ještě pár historek z bojů s monstry, i z turnajů, ve kterých jsem skončil na předních místech. Naznačím, že klání turnajového jsem se účastnil i ve Wyzimě, metropoli Temerie. Zažehnout zájem jeho dcerušky o moji osobu nebude trvat dlouho, už teď má rusovláska oči navrch hlavy, i její bratr hltá mé historky s otevřenou pusou. Přeci jen nepotkávají legendární dobrodruhy každý den. Nejde mi jen o sebe, chci abych tu krásku mohl se svolením otce přivést k našemu velkému stolu, ale to chce čas a trpělivost.

Úspěšné cesty kupcovi

"Pierre, schovej už tu knihu. Říkala jsem ti, že ta čísla sedí. Proč mi nevěříš?" okřikla jsem bratra, když po, snad sto šedesáte vytáhl účetní knihu, aby zkontroloval jak se nám vedlo. Otec se jen smál, říkal, abych ho nechala. "Ale otče..." chtěla jsem namítnout, on však jen zvedl ruku a přívětivě se usmál. Našpulila jsem rty, nakrčila nos a ztichla.

"Jen ho nech, Lauri. Když tvým počtům nevěří, ať si to spočítá sám. Já jim věřím, mě to stačí," odvětil mi a mě se div neobjevil ruměnec ve tváři. Pochvala od něj mne vždy potěšila. Zvláště, když tomu bratříček nemohl uvěřit. A to se v branži pohyboval déle jak já. Žel bohu, já uměla lépe počítat a to se mu nejspíše nelíbilo.
"Radši sněz svůj oběd, děvče, než ti to vystydne," pobídne mě zpět k jídlu. Na to nemohu nic namítnout, přeci jen, je to můj otec. Vezmu tedy opět příbor a, byť s trochu našpulenou pusou, pustím se opět do jídla.

"Ono je to opravdu dobře," vydechne konečně Pierre a mě se rozzáří očka. "Děkuji ti, bratříčku," odpovím mu nejsladším hláskem, který umím. A myslím to opravdu upřímně. To otce jen rozesměje. Jistě, proč ne, vždyť se nám podařil obchod, který se jen tak nestane. A Pierre nedokázal uvěřit tomu, že se to opravdu stalo. Pravda, já tomu ze začátku taky nevěřila, dokud jsem neprošla všechny účetní knihy a nepřepočítala vše, co jsme vezli.

Laurette je střední výšky (170 cm) a atletické postavy. Lehce pihovatá usměvavá tvářička je lemovaná hustou kšticí přirozeně rudých vlasů, které má nyní svázané do volného copu. Již od pohledu se jedná o milou a veselou osůbku a dle jednoduchých, ale kvalitních šatů i poměrně skromnou.
Je v doprovodu dvou mužů a o stůl vedle sedí pětičlenná zbrojná skupina, která viditelně patří k nim. Starší z mužů (otec) má pleš a světle hnědý, pěstěný plnovous a je oblečeným v kvalitním cestovním šatu. Druhý muž je o proti prvnímu mladší, oproti Laurettě starší. Má světle hnědé delší vlasy, stažené do služivého ohonu a tvář mu zdobí pěstěná bradka s jemným strništěm na tváři. Stejně jako starší muž je oděn v kvalitní cestovním šatu.

Čistá tulačka

Přišlo mi těžké odejít z lazebny. Ač to byla chvíle delší a slunko venku již určitě ušlo nějakou cestu, mě to přišlo až moc krátké. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo, ale věděla jsem, že to nebude možné. Přeci jen, nebyla jsem jediná zákaznice a navíc, musela jsem se vrátit zpět a splatit svůj dluh panu Remigiusovi. Donna mi sice řekla, abych se za ní kdykoliv zastavila a já doufala, že tu příležitost ještě dostanu, jen jsem nevěděla, kdy se tak stane. Až mne zarazilo, jak těžce se mi od ní odcházelo. Ale dluh jsem splatit musela. Zvláště, když to byl dluh za tuto nezapomenutelnou zkušenost a vzpomínku, kterou si navždy uchovám.

Po schodech z lazebny jsem kráčela pomalu. V šatech, které mi kuchtička půjčila to snad ani jinak nešlo. Neuměla jsem v nich chodit a připadala jsem si strašně nemotorně. Vždyť do dnešního dne jsem na sobě šaty nikdy neměla. Jen ty věci, ve kterých jsem přišla.

Byly překrásné a mít je tehdy, na ulicích Cintry, asi bych se cítila jako princezna, ale teď jsem si připadala... nepatřičně, nesvá. Stejné to bylo i s vlasy. Najednou byly hebké, lehké a voňavé po kopřivách a heřmánku. Líbilo se mi to. Strašně moc se mi to líbilo. I tak jsem ale cítila jistou nejistotu. Byla jsem nesvá.

A tak jsem vyšla schody a prošla do hlavního sálu, kde jsme seděli. Zastavila jsem se u baru a sklonila nesměle zrak. Styděla jsem se? Ne, to asi ne. Spíše jsem byla nesvá, co asi řeknou na tu přeměnu? Rozhlédla jsem se, našla náš stůl. Paní Caisy i pan Wardd se bavili s panem Henrikem. Pan Remigius zase seděl u nějaké skupinky, bavil se s jakýmsi mužem, jež už od pohledu vypadal jako šlechtic. Měl dokonce i psy u sebe! Naprázdno jsem polkla, chtěla udělat krok, ale zarazila se. Měla jsem jít za panem Remigiem, poděkovat mu a připomenout mu tanec? Nebo jsem měla spíše jít zpět k našemu stolu, usadit se vedle pana Wardda a paní Caisy a počkat? Nevěděla jsem a má nejistota a nervozita se začala projevovat v mé tváři i postoji, kdy jsem rukama žmoulala šaty.

Vznešené pozvání