Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Reed III

Příspěvků: 152
Hraje se Po čtrnácti dnech  Vypravěč Hudson je offlineHudson
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Hartmann von der Vogelweide je offline, naposledy online byla 27. května 2024 12:04Hartmann von der Vogelweide
 Postava Caisy de Malaguena je onlineCaisy de Malaguena
 Postava Remigius je offline, naposledy online byla 27. května 2024 1:40Remigius
 Postava Thorm je onlineThorm
 Postava Nari je offline, naposledy online byla 27. května 2024 12:51Nari
 Postava Elisa *Lissa* Carbonarra je offline, naposledy online byla 27. května 2024 1:40Elisa *Lissa* Carbonarra
 Postava Laurina aep Lango je offline, naposledy online byla 27. května 2024 1:40Laurina aep Lango
 Postava Isolde je offline, naposledy online byla 27. května 2024 12:26Isolde
 
Vypravěč - 27. února 2024 16:31
vyprreed_i4931.jpg

Tarantella II. Bohyně


Caisy, Pierre, Laurette, Wardd, Nari
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
ranné odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo


Ještě než stačil mladý kupčík Pierre nyní sličnou brunetku Nari k tanci vyzvat, dostavila se Lvice z Cintry houpavým, kočičím krokem k jeho stolu. Jen ji uviděl, na nebohou Nari zcela zapomněl, stejně tak na dozor své sestry. Z krásy a síly 'zralé' ženy mu úplně vyschlo v krku, takže do sebe obrátil pohár rudého Primitiva v jeden ráz.

Nic proti brunetce, ale blonďaté Lvici, která je nepochybně ostřílenou Dobrodružkou, se rovnat nemůže. Mladý 25ti letý muž zapaluje svá lýtka, a víno i krev mu barví tvář do červena.

A pak to přijde, Caisy utrousí pro ni titěrnou lechtivou poznámku, která však v synovi kupce odpálí pudy mladého jelena. "Nebo jsem vám snad zkazila intimní chvilku?" Pierre Delacroix už to nevydrží, nemůže. Vyskočí jak železné péro, a složí poklonu Šermířce. Jako královně. Je tak sladký a horlivý ve své vášni. Po ženách, i po dobrodružství. Caisy v sobě sdružuje obojí, v míře vrchovaté. Tomu nelze odolat.

Pierre klečí na jednom koleni, v pokloně, před svou bohyní. "Má Paní! Žádám,... ze srdce vroucího Vás prosím o tanec. Buďte ku mne milosrdná, vždyť jsem sluhou krásy Vaší, a otrokem." Ano, je to tak. Je jisto, že není nic, coby Pierre svému idolu nesplnil. Stejně tak jasno, že jakékoliv odmítnutí ponese velmi těžce, až tragicky...


Obrázek



 
Nari - 27. února 2024 16:09
nariuvdo137.jpg

Tichá myška u kupcova stolu



Pierre, Wardd, Laurette, Caisy
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
ranné odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo



Pan Wardd mluvil, rozdával lichotky jakoby to byla jeho přirozenost, lísal se do jejich přízně. A ona se toho chytila. Pozorovala jsem je, viděla jsem pohled jejího otce i její mrknutí. Přemlouvala ho, prosila, zatímco její bratr hltal historky a nejspíše si sám sebe představoval na hraničářovo místě. Jistě se viděl jako on, toulající se krajinami, bojující pro peníze, získávající slávu a věhlas. A já tam tiše seděla, měkce se usmívala.

Kupec odešel a hlas pana Wardda se změnil. Byl více... nevěděla jsem, jak to popsat. Byl jiný, zvláštní. A ona rudla ještě více, skoro až jsem byla překvapena, že to jde. Chvílema jsem se i bála, aby tu nevzplála. A pak tu byl její bratr, jistě občas jsem se na něj podívala, byl hezký, asi. Když se naše pohledy občas setkali, uhnula jsem, styděla se, cítila se nesvá. Nechtěla jsem tu být, ale ani jsem se neodvažovala odejít. Tušila jsem, že by se mu to nelíbilo, ba co více, asi by to ani nebylo slušné. A pak jsem pohledem sklouzla k velkému stolu, zahlédla jsem pana Henrika i paní Caisy. Dívala se naším směrem. Znovu jsem sklopila zrak, vrátila se pohledem zpět ke stolu, k číši vína, která se přede mnou objevila. Napila jsem se, jen proto, že se napili všichni. Nechutnalo mi, proto jsem jej odložila a už se jej nedotkla. A i když mne uznalý pohled pana Wardda těšil, i když jsem mu jej oplatila vděčným úmyslem, stejnak jsem se stále cítila nesvá. Možná proto jsem jeho další pohledy nechápala, netušila jsem, co mi tím naznačuje.

A pak se zvedl a šel s ní tančit. Řekl to tak suverénně, až ji zaskočil. Viděla jsem na ní, jak bojuje sama se sebou. Stejně se zvedla a odešla. Chvíli jsem je sledovala, jen krátkou chvíli, moc krátkou na to, abych si všimla, že paní Caisy už nesedí u stolu.
Pohledem jsem se stočila zpět na Pierra, nervózně se pousmála a ještě nervózněji sáhla po vínu, které mi nechutnalo. Než jsem se ale stihla napít, zaslechla jsem hlas paní Caisy.
"Huh?" překvapeně se zadívám do jejích laskavých očí, div nerozleji víno a v tu chvíli ucítím jakousi úlevu. Odložím víno a přemáhám chuť se zvednout a obejmout ji. "Eh... já... no... eh..." nervózně se rozmluvím, pohledem začnu těkat mezi ní a panem Warddem, jež právě dovádí uprostřed sálu s Laurettou. Nakonec můj pohled skončí na ní, na paní Caisy. Pohled plný vděku a s tichou prosbou o pomoc.



 
Laurette Delacroix - 27. února 2024 15:54
laurette12287.jpg

Tanec s hraničářem



Pierre, Wardd, Nari
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
ranné odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo


"O ano, strašně ráda," pousměji se na Wardda a nedočkavostí zamrkám. Jeho historky jistě vydají na knihu, ne-li více. Na jeho kompliment se opět trochu zardím ve tvářích a oči se snad ještě o píď rozzáří.
Když se pak otec zvedne a kamsi zamířím, sleduji ho podezřívavým pohledem. Skoro jakoby to udělal schválně, jakoby mi tím naznačoval, ať zkusím cokoliv, aby šel hraničář s námi. Ovšem moc dlouho tím pohledem nesleduji, kdo ví, co by si naši hosté mohli pomyslet. Stočím svou pozornost zpět k dobrodruhovi, který nám mezitím objednal červené víno. Když víno donesli, věnovala jsem Warddovi další z mnoha úsměvů. Byl zajímavý a já zvědavá. Sedělo přede mnou totiž něco, co jsem zatím neměla šanci poznat. Hrdé mužství, jež si jistě umí poradit se vším. Imponoval mi, dokonce jsem se i chvílemi přistihla, že chci poznat víc, než jen příběhy, ale zároveň jsem se bála. Bála jsem se toho, co chci, skoro až jsem se za to styděla.

Sázel jeden kompliment za druhým a já je stále oplácela sladším a sladším úsměvem. Občas jsem se ukryla za sklenku vína, tu a tam koukla po okolí, ale jakoby měl svou vlastní přitažlivou sílu, která mne k němu táhla. Snad touha poznat nepoznané, nebo snad chuť udělat něco zakázané. Věděla jsem však, jaký by na to měl názor otec, proto jsem se držela.
"Oh... ráda," překvapeně zamrkám, když se najednou zvedne a vyzve mne k tanci. Ne... on mne nevyzval, on prostě řekl, že jdeme tančit a já nevěděla co namítnout. Prostě jsem jen podlehla té síle, která z něj čišela. Jakmile bard začal hrát, tanec začal. Znala jsem kroky, dokonce i tu píseň. Slyšela jsem ji již mnohokrát a párkrát si i skočila v kole. Jenže teď to bylo jiné, intenzivní, veselé a já měla chuť se smát a plně se tomu oddat.



 
Caisy de Malaguena - 27. února 2024 14:52
rytkahelene_i46663856.jpg
Velká sestřička

Henrik, Pierre, Nari
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
ranné odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo


Osaměli jsme. Dokonce už i Wardd se zvedl a někam se odporoučel. Zatím jsem tomu nedávala žádnou váhu a prostě se soustředila na Henrika u stolu.
„Ty nepoznáš Nari. Odešla sotva před půl hodinou…“ Ráda bych pokračovala ve svém naprosto ironickém tónu, ale pak se zadívám stejným směrem jako Henrik. „A sakra…“ Prohlížím si drobnou křehkou drobnou dívčinu, která tak nějak nervózně postává u baru.
„Tohle, že je naše Nari? Takovéhle svěží kadeře nemám ani já!“ Pobaveně se zasměju a zavrtím hlavou. Je až dechberoucí, jak jedna koupel dokáže člověka změnit. Najednou vykouklo, že Nari opravdu není neudržovaný kluk, ale nádherná slečna.

Od té doby, co jsem Nari viděla, tak z ní nemůžu spustit oči. Ne, že by mě nějak přitahovala, ale spíše jsem začala pociťovat strach, že tahle ta změna ošklivého káčátka v nádhernou labuť bude mít až nepříjemné konsekvence. Trochu se mi ulevilo, když jsem viděla, že se ji ujmul Wardd, ale přesto… Něco mi říkalo, že tohle bude průšvih.
Jenom pokyvuju hlavou, když Henrik mluví a snažím se ho, opravdu se ho snažím poslouchat.
„Úkol byl splněn, to máš jediné štěstí.“ Pobaveně se zasměju. „Ale neboj, já sice nezapomínám, ale odpouštím velice snadno a rychle.“

Odtrhnu oči od Nari, kterou Wardd usadil k nějakému stolu plnému lidí. Naštěstí to nevypadá nijak nebezpečně, dívka a chlapec vlastně v Nariiném věku a postarší muž vypadající jako jejich otec.
„Na to nepotřebuješ hromadu zlata.“ Usměju se. „Až dojedeme do Rivie, tak ti nějaké koupíme. Naposledy ten… Fernando… nebo Hernando… Nebo jak se jmenoval. No ten co nám dal tu zakázku s vozy. Tak se zmiňoval o nějakém čistě cintránském podniku, tak to bude náš další cíl na lovení rusovlásek!“

Všimnu si, že moje koketní pošťouchnutí o tom, aby náhodou následně nelitoval, má poněkud jinou reakci než bych čekala.
Zvednu svého rozpitého panáka a kývnu. „Každý něčeho litujeme, nikdy na to nezapomeneme, ale nesmíme si tím zničit život.“ Ťuknu si s ním a napiju se.

V tu chvíli mě ale zaujme to, co se děje u stolu, kde sedí Nari a Wardd. Nemusím slyšet slova, abych věděla, o co tam jde. Znám Wardda. Znám jeho gestikulaci, jeho výraz, znám ho velmi velmi dobře. A teď vypadá jako puma na lovu, která si vyhlédla svoji kořist. A uloví ji za každých okolností, i kdyby měl jít přes mrtvoly. Asi na svoji touhu usadit se velice rychle zapomněl.
To, že si jako svou kořist vybral mladinkou slečnu. Ano, pro mě je to lehce nechutné, ale je to jeho život. Navíc tu si má ohlídat její tatínek. Ale že do toho tahá i Nari, to už se týká i mojí osoby.
„Henriku, nerada nám kazím zábavu, ale budu muset něco vyřešit.“ Pokynu směrem k Nari a Warddovi. Rozhodně mu nebráním jít se mnou, jenom se k důvodu mého stěhování
Vstanu, upravím si košili a vlasy, schválně si vezmu s sebou i svůj meč, a téměř tanečním krokem se rozejdu ke stolu kupce.

Cestou se míjím s Warddem, který vede Laurette na taneční parket. Věnuji mu jen krátký pohled bez jakéhokoliv zájmu a zastavím se až u stolu kupce.
Nasadím široký úsměv. „Sestřičko!“ Laskavě se zadívám na Nari. „Říkala jsem si, kde jsem tě ztratila. Člověk tě nechá chvíli bez dozoru a takto to dopadá.“ Pak teprve otočím pohled k mladíkovi. „Snad vás nevyrušuji v nějaké horlivé debatě. Nebo jsem vám snad zkazila intimní chvilku?“ Krátce se rozesměju.
Pozorně si Nari prohlédnu, abych dokázala zjistit, jak se teď cítí. Mám takové špatné tušení, že tu sedí jen jako krytí pro Wardda a to se mi opravdu nelíbí. Ale ve chvíli pokud by mi dala jen sebemenší náznak toho, že tu je dobrovolně a že se ji snad i mladík líbí, tak to by byla jiná věc.


 
Hartmann von der Vogelweide - 26. února 2024 19:29
img_20240215_15590258432170.jpg


Ctná a vznešená





sir Hartmann, Lara aep Alassëa
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
ranné odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo



Jakmile se mi představí a já usednu, poznamenám: "Lara to je krásné jméno, škoda, že příběh který je s ním spojen respektive s krásnou Larou Doren je tragickou baladou." Usměji se, ale spíš smutně. Balada o Laře Dorren aep Shiadhal elfské čarodějce, lásce k člověku a jejich tragickém konci ve mě vždy rezonovala poměrně silně. A elfská verze snad ještě silněji. I když ve skutečnosti vlastně příběh zakázaných milenců nebyl až tak něco neobvyklého a jednoho zástupce elfsko lidské lásky máme tu v lokále. Ale tak už to prostě je v baladách, písních a poezii je prostě příběh neskutečný a dojímavý. V realitě je to jen krev, polámané kosti a zápach z hořícího těla. Nic krásného ani romantického. Ještě, že svět má poezii.

Když mi nabízí možnosti zjistit více o svých předcích jen se znovu pousměji. "Ne děkuji, příběhy o sobě a své rodině píší jen básníci pyšní a zahledění do sebe. Jejich epos je pak šmírou a kupeckou reklamou na samu sebe. Věřím, že svět má mnohem lepší příběhy a elfové ještě o trochu víc. Navíc myslím, že by to bylo stejně jen hodně povídání o vřesovištích, mlhách, boji a pachtění, tak už to u baronů z Ellanderu často bývá."
Pak přejde k tomu, že také je básnířkou. Usměji se. Dobře jsem si zřejmě přisedl. Pak se zeptá proč by měla usilovat o mé štěstí a přednese báseň. Báseň je krásná a melodická a její přednes magický.

"Nádherné..." Vzdychnu jen a uznale pokývnu. Na otázku proč by měla usilovat o mé štěstí neodpovím, protože odpověď by byla "a proč ne." i když je jistě dost důvodů, co by se dali říct, ale prostý fakt udělat někoho šťastným by měla být dostatečná odměna i motivace.
"Jistě, tragédie, elegie balady i žalmy to všechno k životu patří tedy i básně, které je jitří. Ale den není bez noci a i krásná noc má svoje kouzlo. Každopádně já i když jsem z vřesovišť a mlh mám rád ty básně o slunci a jaře. O slavících i krásách života i o lásce... No, nebo možná právě proto."
Pak se zamyslím, jestli má vůbec smysl zkoušet zpravit její náladu, prvně přemýšlím nad známou písní Jaro přichází, ta by však byla vhodná spíše k lidem tu z hospody ne k ní tak ji zamítnu, ale pak přeci jen začnu jednu jarní báseň:

"Tuhle Jarní píseň mám docela rád připomíná mi Toussaint:

Stříbrné skřivanů písně
slunečné ve výši?
Les černý se dívá přísně.
Což ještě neslyší?

Ty, s vroucíma očima paní,
buď při mně vždy po boku,
dnů jarních zvěstování
až zazpívá v hluboku.

To zavzněly vřeskné rohy
a pastýřské šalmaje.
A jehnědy zazlátly, hlohy
se bělaly do kraje.

Nemeškej, nebezpečí
je v minutce prodlení,
pojď bez rady, starosti něčí,
bez přátel, bez modlení.

Tak prostovlasá a v šatě,
jejž právě na sobě máš
a taková, jako svatě
ty uvnitř hoříš a pláš.

Než pěšinou sejdem k cíli,
vše do květu rozpučí.
Pojď, než květ opadne bílý.
Pojď, v moje náručí."


Antonín Sova, Ještě jednou se vrátíme…, 1912

Můj melodický, hlas není tak sametový ani jemný jako její, spíše v něm zaznívá mužský chraplák, obroušený drsností cest i bojů. Má však něco do sebe.
Když se zeptá na můj přídomek v němž jsou ptáci musím se znovu usmát. Má jednoduché a reálné vysvětlení, můj rod byl jedním z vedlejších větví starého panovnického rodu a odvozoval své jméno od Heinricha der Vogler v obecné řeči Jindřicha Ptáčníka jenž své jméno získal podle Sokolnické vášně a k tomu se pojí i to, že v Elanderu rád sokolničil na místech, kde má moje rodina panství a tak se spojilo místo i původ v naše jméno. Je tu ale i druhá historka, stejně jako každý rod má i ten náš svoji legendu a tu jsem se rozhodl říci. Protože je prostě hezčí a pro básníka přirozenější.

"Nevím jestli se vám bude příběh líbit, ale vypráví se tohle:
Můj dávný předek Walter potulný rytíř a bojovník, jednou při sokolničení zavítal až do Elanderského kraje do vřesovišť a nížin u řeky Pontaru. Do oblastí, jež ovládala elfská čarodějnice. Samozřejmě zlá a krvelačná jak v takových příbězích bývá zvykem. Poslala na něj své bojovníky a on se tři dny a tři noci se svoji družinou bránil a snažil se uprchnout. Při jednom boji jeho rytíři poranili mladou elfí bojovnici a chtěli ji dorazit. On však ukázal milosrdenství k zraněné a elfku nejenže nezabil, ale i ošetřil a nechal ji na místě poslední svoji vodu, trochu medu a hrst lesních jahod. Víc neměl. Nakonec však byl dostižen a zajat. elfové ho chtěli mučit a zabít, vystoupila proti tomu však raněná elfka, dcera zlé čarodějnice, kterou nevědomky zachránil.
Elfové dlouho rokovali a na ničem se neshodli, chtěli jeho smrt.
Nakonec jeden starý elf přišel s tím, že se o jeho životě ať rozhodně osud. Ať čarodějnice mu zadá úkol, který když nesplní propadne hrdlem. Čarodějnice však, nechtěla nechat nic náhodě a rozkázala mu ať po tři dny uhlídá její hejna ptáků na "pastvě". Což bylo pro něj samozřejmě nemožné, ale výzvu přijal a za odměnu si vyžádal to na co bude mít nárok.
V noci před první "pastvou" se k němu přitočila elfka, kterou zachránil a dala mu píšťalu, kterou mohl ovládat ptáky a jemu se podařilo ptáky na pastvě uhlídat. Pak si měl vybrat odměnu a opět mu zachráněná elfka poradila ať si řekne jako ptačí pasák o svoji pastvinu. To udělal a ptačí pastvinou byla nazvána země na které se usadil i se svojí rodinou. Elfové prý tehdy odešli a jako poslední i zachráněná elfka, která mu za tři dary které jí zachránili život, dala tři dary které zachránili život jemu. A od té doby se nazýváme von der Vogelweide."


Trochu nejistě se usměji a pokývnu, holt v těchto legendách jsou elfové dost často a dost často představují ty zlé. Ale naše legenda je naštěstí neutrálnější než jiné a taky je v ní více respektu k starší rase. Ale stejně jen legenda...
"Lady Laro, není to nic světoborného jen lidská legenda, ale rád bych byl kdyby jste mi moji sdílnost oplatila, příběh za příběh, dar za dar. Řekněte mi něco o vás, ne o rodu, ale o vás, příběh vyberte dle vaší libosti."

Počkám jestli mi něco řekne, ale tlačit na ni nehodlám, pokud nebude chtít, nebudu ji dál obtěžovat.







 
Wardd - 26. února 2024 15:01
hrandrs2_i5328.jpg

Tarantella


kupec Delacroix, Pierre, Laurette, Wardd, Nari
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
ranné odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo


Jsem vedle kupecké dcerky jako medvěd, však její velké oči i pusa mne pohlcují stále více. Samozřejmě, že nevyměním poklad za noc s touhle panenkou. To však neznamená, že se nemohu pobavit. Chci ji políbit, chci vědět jak chutnají její rudé plné rty, aby mohla svým vnukům po letech vyprávět u krbu, jak podlehla syrové síle skutečného Hraničáře, který ji poskytl kouzlo prvního polibku, aniž by to čekala. Když mne přemlouvá, nejraději bych ji rovnou teď chytil za zátylek, a vzal si po čem baží mé tělo způsobem přímým, a veskrze hodným pravého dobrodruha. To však ze zřejmých důvodů nejde. "Opravdu by jste je ráda slyšela všechny?" Nasadí prosebný hlas, a k tomu i kukuč. "Jste rozkošná." Dodám.


Obrázek



Kupodivu její otec se omluví, a nechá přemlouvání mé osoby zcela na své dceři a synovi. Asi běžel zkontrolovat své vozy, vypadá velmi poctivý ve své práci. Také věří v dohled mladého Pierra, a hlavně svých pěti strážných u vedlejšího stolu. Těm cosi šeptne, než odejde.

Objednám nám všem čtyřem Rivijské červené víno "Primitivo z Puglie" (reálné víno, na trhu v ČR), protože víno mi přijde tak akorát vhodné na postupné prolamování ledů. "Jste opravdu rozkošná." Pronesu opět, tentokráte již více s vášní v hlase, teď když zmizel otec si to mohu dovolit. Její bratr mne naprosto zobe z ruky (hod 18/74), skoro to vypadá, že by obětoval i levou ruku jen proto, aby mohl se mnou vyrazit od kvelbu svého otce. Ach to mládí, pomyslím si. Jen ho udržuju ve svých osidlech, ale jinak jsem zcela zaměřen na zrzečku. Můj temný pohled jí ukazuje polohy života, které dosud neokusila. A co není, může být. Možná ji sevření mých pronikavých očí a silných tlap děsí, možná přitahuje jako světlo svíček noční můru. Jsem si jist, že v jejím hebkém hezkém světě se na ní ještě nikdo takto nedíval.

Nari mlčí, jako zařezaná, přesně podle rozkazu. Jsem tím velmi potěšen. Málokdy člověk narazí na ženskou, která opravdu důsledně poslouchá. A nutno říci, velmi mne to vyhovuje. Občas ji zahrnu pohledem plným mého uznání. To se však mění teď, když tatík dcerky vypadl. Navedu pohledem Nari na Pierra, chci aby se mu opravdu plně věnovala, jen tím potěší svého Pána, totiž mne.

Zrzka po mé levici svou čistou naivitou a odevzdaností svému úkolu, totiž přesvědčit mne otrlého dobrodruha, táhne z mých útrob děsivou energii. Tu sílu, která umožňuje muži znalému boje, smrti i divočiny, schopnost poradit si se vším, co jej cestou potká. Lhostejno jak děsivé to je.

Je to citlivá dívka, jistě to vzedmutí v mém nitru cítí, podobné jako Nari sama.

"Zatančíme si!" Rozhodnu, aniž bych se ptal. Obdivují nespoutanost a syrovost dobrodruhů, tak jim ji dopřeju měrou vrchovatou. Po připitku s vínem Primitivem vyrazíme na volný prostor. Mávnu na barda Marca, který jen kývne a spustí Tarantellu. Vyvedu Laurette, a již se točí v mém pevném kole. Chci ji vidět, jak se zcela oddává hudbě i mě. Chci ji vidět smát, rty i velkýma očima, chci slyšet jak víská rozkoší...


 
Lara aep Alassëa nossë Oiolairë - 26. února 2024 13:03
laraelfka_iko7170.gif

Ctná a vznešená


sir Hartmann, Lara aep Alassëa
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
ranné odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo


Rytíř přijme mé pozvání, a po chvíli kráčí k mému stolu. Je urostlý, plný síly, ale i jisté jemnosti, vznešenosti. Lehce se naň usmívám. Přijmu jej jako královna, která jeho kavalírské koření se vnímá jako naprostou samozřejmost. "I na mé straně je potěšení, Pane z Ptačí pastviny." Uvítám jej s líbezným úsměvem, který se vlastně k evidentně ostřílené bojovnici příliš nehodí. "Jsem Lara aep Alassëa nossë Oiolairë z Velekrálovství všech elfů Kaedwen. Patřím k prastarému vznešenému rodu Oiolairë, v lidském světě to značí příslušnost k elfské šlechtě. Coby oslovení vznešené postačí Lara aep Alassëa, či po vašem Lady Lara." Hrdost na můj rod je mi vlastní, i on by se jistě bez váhání bil pro svůj erb.

"Nejsem v rozpacích.
Zajímají tě Pane Hartmanne příběhy? A což takhle příběhy o tvých předcích? Mohla bych projít naše letopisy, či najít někoho z elfů, kdo tvé předky osobně potkal. To by tě nezajimalo?
Elegantně přesunu téma jinam, od své osoby. Ne, že bych neměla co vyprávět, to věru mám. Přesto většina těch příběhů ještě stále podléhá utajení, a své osobní příběhy nejsem úplně ochotna vyprávět na počkání komukoliv. Zvláště pokud je to minnesänger, který je následně vytroubí do světa křupanům a smradlavým ochlastům, podobným zdejším hostům. Nic oproti jeho osobě, rytíř Hartmann zcela jistě má svou úroveň.

Pak se jemně zakřením. "Také píši básně, i hrají na flétnu. Nebylo by lepší, bych své vlastní příběhy oděla vlastními verši, a doprovázela tóny své flétny?" Odvětím melodickým hlasem, v němž ševelí listy prastarých stromů. Jestli myslí, že mne opentlí sladkými slovy, tak to se plete. Na elfské poměry jsem nadaná basnířka, však mezi lidmi byla bych učiněnou Legendou, pokud bych se jim vůbec chtěla dávat a sdělovat. Půvabný ostře podmanivý úsměv neustále tančí na mých rtech. Mé zlatozelené oči velkých dravých koček hoří živoucími neposednými plamínky.

"A proč bych měla usilovat o tvé štěstí, Pane Ptačích pastvin? Vždyť velké básně rodí i utrpení a trýzeň. A jelikož k tomu přišla řeč, zarecituji hlasem bouřlivým dramatickým i líbezným svou oblíbenou báseň o borovici v běhu času:

Střískaná bleskem, zdraná od vichřice
a na pol sklácena od severáku,
kořeny ve skále a suky v mraku
stará a drsná stojí borovice.

Jas padne zřídka v její chmurné kštice;
však zrumění se časem za soumraku,
když křídlem sražena jsouc od luňáků
v dol s větve sprchne plná semenice.

Tak hledí v lada kamenná a šerá,
a ve vichru a bouři neurvalé
to hučí v kořenech: — „To už ta sterá!“
Však opodál, když jarem strůmek vzklíčí,
tu vzdorně otřískané větve vztýčí,
a zašumí to v nich: „Zas o krok dále!“


Báseň je to krásná, dynamická, však můj procítěný přednes ji povýší na ještě daleko vyšší úroveň. Když dokončím recitaci velmistrovskou na lidské poměry, nechám vzduchem ještě zavibrovat a udeřit ticho, by mohla slova ta skutečně doznít.

"Ještě jistě přijde čas pozvat Remigia z Buin k tomuto stolu. Však zatím toto nenastalo." Zcela jasně mám na srdci zprávy, které chci, aby slyšel pouze rytíř z Ptačích pastvin. "A propós, jak to přišlo, že tvůj rod přijal právě toto jméno? Vyprávěj, Pane. Mé oči horské pumy lační po jeho příběhu.


Obrázek



 
Henrik - 25. února 2024 22:16
aquaman_2016_movie_poster_by_edaba7_d9fhensfullview599.jpg

Caisy


u velkého stolu
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
po poledni, po obědě
jasno, slunečno, příjemně teplo


"Nemůžeš sázet proti mě." Ne že by se mě ta věta o tom, že Caisy v duchu sázela jestli Nari chytím či nikoliv nějak dotkla, ale na pravou míru to uvést musím.
"Já vím, já vím." Přitakám a pokračuji v debatě, mezitím co se osazenstvo našeho velkého stolu tak nějak rozuteklo ke všem čertům. No ale podívejme! Ne ke všem čertům, ale všiml jsem si kde se objevil Wardd. A koho to vede sebou? "To je Nari?" Změním najednou téma a celý ten obrázek mě zaujme jako hrom.

Nicméně... Otočím se zpět k ženě, se kterou jsme si nyní tak nějak zůstali. "Ale zase na druhou stranu, musíš to brát tak že se nám podařilo splnit úkol." Snažím se nějak vymluvně omluvit co se stalo. Ale výřečnost asi nebude mou nejsilnější stránkou.

"Až budu mít hromadu zlata, pořídím si krásné šaty..." Teatrálně pohodím hlavou a rukou si projedu kadeře. "...a s tvojí pomocí několik dní nevyjdu z postele." Avšak hned se zase začnu smát. "Tak budu pro ty cintránské ženy neodolatelnej." A to už raději vezmu do ruky korbel piva abych jej dopil.

"Caisy." Začal jsem naprosto vážně. "V životě lituju jenom jedný věci. A to že jsem v jednom velkém boji nepobil rychleji a víc nepřátel." V očích se mi při té vzpomínce zaleskne v očích a v tuto chvíli jsem dal najevo snad jedinou svoji slabost. Víc jsem to ale nerozebíral.

"No." Zhluboka se nadechnu abych se vrátil zpět. "Takže jak budeš chtít, můžeš ze mě udělat tancujícího medvěda." Zazubím se. "Na oplátku budeš u mě mít nějakou protislužbu, pokud budeš chtít."
 
Nari - 25. února 2024 12:01
nariuvdo137.jpg

Hraničářova neteř



Wardd, Laurette
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
ranné odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo


Nerozhodná, nejistá a snad i trochu se stydící jsem stála u baru, než ke mě přišel pan Wardd. Trochu sebou cuknu, když mne osloví, nabídne rámě a já na krátký okamžik zaváhám, nejista tím, co mám udělat. Hned jsem ale jeho rámě přijala a zavěsila se mu za ruku.
"Děkuji," špitnu tiše a ucítím, jak se mi ve tvářích rozlije ruměnec. Nejsem zvyklá na komplimenty a tak nevím kam s očima, tudíž radši skloním hlavu. I tak se nedokážu ubránit potulenému úsměvu. Skoro až by se dalo říci hrdému, pyšnému. Nechám se tedy vést panem Warddem, se spokojeným úsměvem a o něco větším sebevědomím. Ovšem ne natolik, abych se nesla jako nějaká panička. A když mi pak řekne, abych mluvení nechala na něm, jen trochu nechápavě přikývnu.

Brzy mi dojde, proč to po mě chtěl. Přišli jsme totiž k jinému stolu, u kterého seděli dva muži a dívka, zhruba mého věku. Její rudé vlasy zářili a oblečení i způsob sezení mi prozrazovali, že jsou z vyšší společnosti. Jak se nakonec ukázalo, byli to kupci. Když mě pan Wardd představí jako svou neteř, mám co dělat, abych se na něj překvapeně nepodívala. Netušila jsem, co má za plán, ale nějak mi začínalo docházet, že jsem v jeho přítomnosti jen proto, abych mu dodala důvěryhodnosti. Normálně bych se asi sebrala a odešla, ale... ale. Takže když nám bylo nabídnuto místo, usadili jsme se a já se jen lehce usmívala, tu a tam vrhla pohled na mladšího z mužů a mlčky poslouchala jejich rozhovor.


 
Laurette Delacroix - 23. února 2024 18:34
laurette12287.jpg

Historky u oběda



Otec, bratr, Wardd, Nari
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí", lazebna
21.červen, středa, letní slunovrat
ranné odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo


Rozhovor i smích utichne, když se u stolu objeví obrovský hraničář v doprovodu drobné dívenky. Všimnu si, jak náš ozbrojený doprovod zpozorněl, ale když spatřili, že muž má sebou onu dívku a v rukou tácek s rumem, opět se uvolnili. Stejně tak i otec. Zato bratr měl oči navrch hlavy. A já vlastně taky. Oba dva jsme vytušili, že je to dobrodruh, muž znalí boje i divočiny, schopný poradit si snad se vším, co jej cestou potká. Jen ta dívka mi k němu moc neseděla, do chvíle, než ji představil jako svou neteř. Věnovala jsem jí měkký úsměv, zatímco otec svolil, aby si sedli k nám. A když pak otec muže pozná, bratrovi se rozšíří oči ještě více. Vždycky si přál být spíše dobrodruhem, než kupcem.

A tak se stalo, že jsme seděli s legendárním hraničářem, který nám vyprávěl své historky, zatímco tatíček na mě neustále házel své pohledy. Věděla jsem, co chce a upřímně, i já si tak trochu přála, aby nás doprovázel. A historky plynuli dál, stejně tak i dobře použité lichotky mým směrem, u každé jsem se lehce začervenala a skoro až stydlivě sklonila hlavu, byť neustále se mile usmívala. Když Wardd domluví, otec se jej opět zkusí přemluvit k našemu doprovodu. Dokonce se mu i zmíní, že se do Temerie vlastně vracíme a tudíž máme podobnou cestu.
"Doprovázejte nás, pane Wardde, prosím," nakonec už nezvládnu odolávat otcovo pohledům a zapojím se do přemlouvání. "S námi se budete mít dobře a určitě máte více historek. Ráda bych je slyšela všechny," nasadím prosebný hlas a k tomu i kukuč. "O vaši neteřinku bude postaráno, stejně jako o vás," prosím ho, ale zase si dávám pozor, aby to nebylo až moc přehnané. Upřímnost v mých prosbách je, opravdu bych ráda, aby nás doprovázel, opravdu bych ráda slyšela všechny jeho historky.


 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.082136869430542 sekund

na začátek stránky