Vznešené pozvání

sir Hartmann, potažmo Bruno
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
po poledni, po obědě
jasno, slunečno, příjemně teplo

Když Hartmann při příchodu pokyne vzadu sedící osamělé elfce, ta mu oplatí mírnou ladnou úklonou. Rytíř se zájmem několikrát zabloudí k ní pohledem. Při jedné takové návštěvě se elfka mírně usměje, a jasným gestem ukáže na volnou židli u sebe přes stůl, přičemž uzamkne rytíře svým kočičím pohledem. Jasné pozvání k jejímu stolu.

Takřka všichni v sále by akceptovali šlechtické postavení rytíře, ne tak elfka. To ona umožňuje Hartmannovi si přisednout k svému stolu. Dost možná jde také o šlechtičnu, způsoby a gesta, má každopádně velmi vznešené.

I od stolu rytíře jsou vidět jisté detaily, dlouhé blond vlasy utažené do pevného copu, dlouhý elfský luk, naprosto famózní zbraň, jež nejspíš má i přízvisko, nepochybně je obdařen magickou silou, zpoza zad vyčnívá hlavice elfského jataganu. Zvláštní maskovací oděv. Elfka je nepochybně válečník, elitní hraničář. Pevný postoj, bystré oko, dost možná je i velitelkou šiku. Úsporné pohyby, plné síly a smyslu, přesto vznešené ladné.

Mohla by učarovat jakémukoliv muži, kterého by si zamanula. Už pouhé její pozvání ke stolu je vyznamenáním. Je překrásná, však osobitým způsobem. Jistě to není nejkrásnější elfka ze všech, však na lidské poměry je jednoduše spanilá. Její krásu zvyšuje a převyšuje její vnitřní síla. Má charisma zkušené velitelky bojových šiků. Jistě ji ani umění není cizí, jak už to bývá u elfů obvyklé. Kdy největší bojovníci často jsou i mistry v rozličných uměních, píší úchvatné básně, či se věnují hudbě a podobně.

Družina

sir Hartmann, Remigius, Jerome, sir Bruno, Marcel
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
po poledni, po obědě
jasno, slunečno, příjemně teplo

Sotva se za mnou zavřou masivní dveře lazebny, už slyším zezhora hulákat krčmáře Fabia "Kde kurník jsi, Elis? Máš tu hosty!. Zahučím, že už běžím. Cestou nakouknu do kuchyně, "Rio, ty šaty do lázně prosím dones sama, musím do lokálu." Zaúkoluju blonďatou hubenou kuchtu, majitelku oněch šatů pro Tulačku.

Pak už běžím na sál, a vskutku, dorazil nějaký rytíř s celou družinou. "Můj Pane, Můj Pane. Jsem Lissa Carbonarra, Vaše šenkýřka." Učiním, lehké pukrle, směrem k rytíři i k jeho přísežnému štítu, který mne ihned zaujal jako muž (Bruno). Rázem se mne ujme jeden ze sluhů rytíře (Jerome), který objednává. Je to kuchař Pána. Hned ho využiju, a vezmu ho pak sebou do kuchyně, aby mi pomohl nosit objednané jídlo, je to menší hostina. Dalšího sluhu (Marcel) velkodušně ignoruju, přesto že mi čumí na prsa a zadek. Bude taky použit jako nosič, až přijde čas, jen o tom ještě neví. Tu a tam věnuji úsměv rytířům, včetně mladého pána. Jeden nikdy neví, kdy se přízeň šlechty může hodit.

Kuchaře mám obtočeného kolem prstu takřka ihned, neboť spojuji v sobě vše co má rád, jsem cestou do kuchyně, nosím víno, a jsem pohledná ženská, plná života. Dopřávám mu všeho vrchovatě. Představí se mi, ukáže i svou rebebu, co si vzal sebou. Milý chlapík, veselý.

Napřed nosím nápoje, pak předkrmy s pomocí Jeroma, další sluha Marcel poposedává, už už se chce taky připojit, a předpokládám má v plánu přitom obhlídnout naše kuchty. "Vydrž cukrouši, až bude hotový to jehně, tam se tvoje svaly zužitkují. Sama mu bicepsy prohmatám, není svalnatý víc než mnozí, ale každý chlap je ješita. A stačí pár pozorností z mojí strany, a poslušně udělá co řeknu. Muži jeho ranku jsou tak průhlední. Jsou na jedno použití. To rytíř Hartmann a jeho štít, to je jiná úroveň, těm se stavím jako pevnost, jež chce být dobývána. A doufám, že se ztečí nebude prošedivělý rytíř (Bruno) dlouho váhat.

Pak se objeví u rytířova stolu Remi, prý jsou krajané. Občas při tom frmolu hodím úsměvem i po něm. Vcelku mne zajímá, zda zmíní ten poklad, či nikoliv. Když je chvilka, přitočím se k jeho uchu, a šeptnu: "Nevím jak to bude s tím drhnutím tvých zad, mám tu teď frmol. Těžko říct, kdy se utrhnu. A mimochodem, ráda bych se učila tančit s tebou." Navážu na hovor o cintránských tancích u velkého stolu. Donesu k té případné rundě rumu další pohárky. Remi má styl, to se musí nechat. Baronet Hartmann jakbysmet. Panoš Florián je roztomilý, hádám zda je ještě panic.

Přípitek Hartmannův mne doslova nadchne, věnuji mu svůj prozářený hřejivý úsměv s kapkou tenmoty. Asi to bude šlechetný muž, skutečně hodný mého zájmu. Jehně se zatím peče. A já se musím otáčet, aby moji hosté nestrádali.

Staré vzpomínky

u velkého stolu, Remigius, Henrik
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
po poledni, po obědě
jasno, slunečno, příjemně teplo

Přikývnu na otázku Remigia. „Plánovala jsem po obědě vyrazit, ale trochu jsem se začínala obávat toho, jak zábava rostla.“ Krátce se zasměju při pohledu na rozpité lahve na stole. „Ale pokračovat můžeme i u ohně někde o kousek dál, aspoň budeme mít klid.“

„Právě, že jsem to viděla!“ Vyprsknu smíchy. „Tu hrůzu v očích Nari, jak letěla vzduchem. Ta nejde zapomenout. V duchu jsem sázela, jestli ji chytneš nebo ti odletí někam do zadního koutu místnosti. Přeci jen je lehká jako pírko.“
Nemohu se přestat smát. Henrikova dobrá nálada je prostě neuvěřitelně nakažlivá. A představa tohoto barbara jako uhlazeného měšťana, bože jednou ho budu muset donutit si navléct na sebe nějaký měšťanský mundúr, protože to by byl pohled k nezaplacení.
„Slibuju! Nějakou rusovlasou ti najdeme. Jen bych tedy doporučovala, aby ses rusovlasým kráskám věnoval ve svém volném čase a ne na hlídce.“ Popíchnu ho krátkou vzpomínkou na minulou akci.
Všichni jsme věděli, že Henrik má pro Jacqueline slabost. Co slabost, bylo to ještě mnohem víc. No taky si nešlo nevšimnout, že Pestrobarevná o tom moc dobře věděla a těžce toho využívala, ale tak to už je Henrikův boj.
„Fajn, takže platí. Nejdříve flamenco a následně tě pustím mezi cintránské ženy, abys mohl okouzlovat své rusovlasé divy. Ale abys nelitoval.“ Mírně se ušklíbnu. Nevím, jestli se někdy Henrik připletl k takovému klasickému cintránskému večírku, ale myslím, že taková divokost a přirozenost by se mu mohla zamlouvat.

Zaznamenám, že k mé nabídce výuky se připletl i Remigius. „Tak to abychom sehnali k naší skupině i nějaké barda, protože bez hudby se hodně špatně taneční kroky učí.“

Pokoj,práce a špičaté ucho na vrh

Laui, Gorsky

Snažil jsem se to říct tak citlivě jak to jenom šlo, neřekl jsem že kdyby nos nebyl tak pevně uchycený asi by už dávno utekl hrůzou. Ani že by Laui měla vypadat jako obchodnice a ne jako žebračka jinak to budu já kdo se bude starat o vyjednávání protože s ní nikdo nebude chtít jednat.
Což by nedopadlo dobře pokud by tedy Laui někde nestála a neříkala mi co mám říkat. I když ani to by asi dobře nedopadlo.
Od hostinského se mi odpovědi dostane a je dobře že se ptám já protože s tím jak se to teď rozjelo by Laui asi jenom odbyl, souhlasím že naštípu hromadu dříví protože sleva se hodí a ochrana vesnice také zde mně aspoň nebudou učit jak mám chodit. Také se dozvím kde by mohl být někdo kdo by od nás mohl koupit přísady a bylinky takže jsem docela spokojený.
To dříví budu štípat až se bude Laui mýt jenom jak jí to citlivě říct aby se jí to zase nedotklo a to jsem se tak snažil. Dokonce jsem před ní ani táhle nekrkl, příště budu krkat a prdět ať se jí to líbí nebo ne.
A protože už není důvod zde otálet tak to půjdu říct Laui nejspíš se jí to opět dotkne ovšem já nevím jak citlivě mluvit o těchto věcech s ženami i poněkud nevinná slova mohou být občas pochopena úplně jinak a to teď nemluvím o Laui. A Laui pak mluví s nějakým půlelfem, no jsem vzdálený jistým předsudkům vybaví se mi jistá hospoda kde jsem se k tomu vyjádřil a nesetkal se pochopením. Ovšem nikdo se se mnou o tom nechtěl pouštět do křížku, také jsem si všiml závistivého pohledu jednoho muže který mně venku oslovil a já zjistil co bylo příčinou tohoto závistivého pohledu.
„Máš můj obdiv horale, já kdybych tohle řekl tak mně vyhodí ze dveří.“
Ale to už dojdu k oběma a tak je oslovím:
„Zdravím o čem se tu bavíte?“
Jo jdu přímo na věc, ale co jsem asi tak měl říct?

Krajan

sir Hartmann, družina a Remigius
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21. červen, středa, letní slunovrat
po poledni, po obědě
jasno, slunečno, příjemně teplo


Po očku sleduji dění v hospodě a i když oba mlaďoši hypnotizují velký stůl a hlavně, jeho ženské osazenstvo, já si nenápadně prohlížím tu elfku vzadu. Zvažuji jestli ji neoslovit. Docela mě zajímá její příběh. Tajemná, možná s Kaedwenu, nebo Dol Blathanna? Údolí květin krásné jméno.
Moji ulítající mysl však zaujme nový podnět, voják elanderské pěchoty. Landsknechti vždy pestře odění s klobouky s péry a pod nimi helmici. Jejich píky, katzbalgery a obrovské šaršouny v kombinaci se silnými kušemi střeleckých oddílů dokázali udělat paseku v řadách nepřítele a semknuti v pevný útvar dokázali odolat nájezdu těžké jízdy. Přistoupí k nám a pozdraví nás. Florián se hned chopí své funkce.

"Baronet Hartmann von der Vogelweide z Ellanderských vřesovišť, druhorozený syn Barona z Elanderu..."
Trochu mi uhne úsměv. "Stačí Floriáne, nejsme tu u dvora, ale v hospodě."
Vstanu a podám dotyčnému ruku. "Stačí Hartman. Rád tě poznávám z Remigiusi z Buin. Přisedni k nám krajane, rád se dozvím novinky z domoviny, už jsem tam dlouho nebyl. A napij se s námi, víno tu mají docela dobré."
Marcel se chopí poháru a naleje i příchozímu.

"Na krásu umění, na statečnost mužů, ladnost žen, čest a dobrotu srdce. Příteli."
Postupně představím své muže a když se Remigius revanšuje výborným rumem jen ho slastně poválím v ústech a spíš usrkávám, než popíjím.
Trochu mě zarazí, že jeho pán chce zůstat v anonymitě, ale na druhou stranu to zase narovinu řekl. Tak jsem nad tím pomyslně pokrčil rameny.
"Pověz nám, jestli tedy můžeš, něco novinek a odkud kam cestuješ a kde jsi byl a zda to tam stálo za to. Co je nového na tom krásném světě a kde to stojí za návštěvu."

Jestli doposud Remigius pochyboval teď je mu jasné, že Hartman a jeho družina jsou ten druh šlechty, jež se prostě odmítli vrátit z kavalírské cesty, nebo prostě nebylo proč. Což se vlastně u druhorozeného vcelku dá chápat a zjevně nestáli o to být povalečem na hradě a nebo rychle skočit do chomoutu kvůli věnu a panství. Zjevně je to člověk, kterého baví život, baví ho si ho užívat a baví ho příběhy i dobrodružství.
Kývnu na Jeroma a za chvíli se před landsknechtem objeví i olivy a opražené mandle.

Výzva přijata

u velkého stolu
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
po poledni,
jasno, slunečno, příjemně teplo

Dnešní den vypadá že bude jen jasno. A to nemluvím o počasí. Dobré jídlo, pití, zábava a nabídka, která se zřejmě neodmítá. Až zasněně se s korbelem v ruce zadívám na pěkná kůzlata co dává Lissa na odiv a já se ani nesnažím pohledem uhnout.

Vím, od stolu odešel Nicolas ale neměl jsem potřebu se loučit mimo mírného přikývnutí hlavou. To až Caisy si zasloužila mou pozornost. Aby také ne, když mi položí přímou otázku a taky nabídku.
A také ji široký úsměv dvakrát vrátím. "Když nad tím tak přemýšlím, asi to nebylo z mojí strany úplně ono, ale vidělas jak jsem Nari vyhodil do vzduchu a zase chytil?" Začnu se smát abych upil piva a vyprávěl dál.
"Ty snad ze mě chceš udělat nějakýho měšťana?" A dobrá nálada mě neopouští. "Ale nakonec proč ne. Jen mě musíš slíbit, že mezi těma divokýma ženama v rudém bude taky nějaká s barvou vlasů ohně!" Vykulil jsem na Caisy oči a doširoka otevřel pusu s úsměvem od ucha k uchu abych se ke Caisy víc nahnul. "Mám slabost pro rusovlasé ženy." Ač v dobré náladě, je to prostě informace která je pro mě naprosto vážná. Vždyť si vzpomenu na tu šermířku a... ještě teď mi běhá mráz po zádech z toho co se tehdy stalo. Já vím, s Caisy se asi nemusí, ale...

Dolehla ke mě však i otázka od Remigia a nutno říct, že bych se klidně dal na cestu už odpoledne, kdy to hned řeknu nahlas. "Vyrazil bych po obědě." Rozhlédnu se mezi ostatní abych se hned vrátil k rozhovoru s Caisy.

"Když mi pomůžeš, budu ti něco dlužen." Zazubím se.

Krajan

u velkého stolu, Lissa, sir Hartmann
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
po poledni, po obědě
jasno, slunečno, příjemně teplo[/i]

"Dobře, jsme domluveni." Mrknu spokojeně na blondýnku Caisy. Nechává si zadní vrátka, ale řekl bych, že nakonec půjde do toho, stejně jako Wardd. Nastává mi čas na trochu zábavy a rozptýlení. "Mimochodem, budete zde nocovat, či po obědě chcete hned vyrazit?" Pro ujasnění, abych si podle toho upravil program.

Jen se zakřením, když se Lissa na oko ohradí. Všimnu si, že Caisy zaujala pozici lvice před skokem, a zabodla svůj zrak do výstřihu mé tmavovlásky. Kruci, snad ona není Šermířka i na holky? Prvotní ohrožení vystřídá záhy úvaha, zda by šla Caisy a Lissa se mnou do trojky. To by taky nemuselo být špatné, i když hrozí, že mne nakonec ony nebudou úplně potřebovat. I to už se mi stalo, žel. Zbývalo by v tom případě jen najít nějakou rajdu pro Wardda, aby neměl námitek. A to by neměl být problém. "Domluveno, krásko!" Stvrdím vesele tu mou koupel, s mytím zad. Doufám, že to neřekla jen tak.

Ještě cítím její pevnou prdelkou ve své dlani, když odvádí Tulačku Nari do lázně. Tak to bychom měli, zdá se že mne dnes čeká zásun. Co víc si ještě přát? Nálada mi ještě stoupne, a nejen ta.

V tu chvíli slyším jak šermířka nabízí barbarovi hodiny tance Cintry. 'Ale kdybys snad toužil po rychlé lekci základních kroků, stačí říct. Flamenco není tak složité.' "Sice to nebylo určeno mně, ale kdyby to šlo, rád bych nabídku učení flamenca využil, Lvice z Cintry." Mrknu rošťácky na blondýnku. Při tanci je možno i neformálně zjistit, zda by nám to spolu šlo, a jestli by mi vůbec voněla.

"I ty buď sbohem." Rozloučím se krátce , ale srdečně s Nicolasem.

Všimnu si právě příchozího krajana, rytíře z Ellander, jež vchází i s družinou a psy. Pokývne mi s přátelským úsměvem, pak pozdraví elfku, které si zatím nikdo ani nevšiml. I já vyšlu krátkou úklonu k němu a jeho mužům. Záhy objednávají u Lissy, která přikvačí na volání krčmáře ze sklepení hostince. Rytíř bude hodovat opravdu ve velkém stylu. Jistě, že jej pozdravím, i rád bych jej přibral do naší rodící se kumpanie, ale nechci nic uspěchat. Hledání pokladu mu může přijít mrzké, a nabídka by jej mohla lehce urazit. A nebo, jelikož by se za odměnu pro dobrodruhy dal postavit menší hrádek, mohl by rytíř chtít uzmout celý podíl sám. Sílu zbrojnou by na to ve své družině i měl. Musím vážit každé slovo. A měl bych se o tom poradit s mými novými druhy, ale ne v hospodě, někde v klidu. Je potřeba zjistit, co je rytíř vlastně zač, a to bude můj úkol.

Vezmu rozpitou láhev dvanáctiletého rumu z Attré, a pár pohárků. "Omluvte mne na chvíli, pozdravím se s krajanem." Oznámím vespolek, a vyrážím k vedlejšímu stolu, kde se rozložil rytíř se svými muži.

"Buď pozdraven, Pane z Ellander! Jsem Remigius z Buin, z východu Ellander. Veterán ellanderské armády, z těžké pěchoty. Neurozený, leč v boji kalený. Nyní ve službách pána, jež přeje si být skryt. Žoldák." Řeknu vznešeně, v lehké rytířské úkloně. Jsem sic prostý, ale mám svou úroveň. "Přišel jsem tě pozdravit, a připít na zdraví tvé a tvých mužů." Počkám uctivě na jeho slova, a pokud bude prostor, postavím na stůl pohárky, do nichž na přivítanou rozliji ten fajnový rum z Attré. Čest přípitku ponechám Rytíři, i to zda mne přizve ku svému stolu, či nikoliv.

*Rum z Attré, chuť, vůně:
Po otevření na vás čeká zemitě sladká vůně cukrové třtiny a medu s tóny vanilky, dubového dřeva, karamelu a sušeného ovoce.

První doušek tohoto znamenitě vyzrálého rumu přinese chuť sladkého nektaru, karamelu a medu, s výrazným dřevitým nádechem. Zvolna se přidává vanilka, která vás na patře potěší příjemně dlouhým finišem. Nechte ho doznít. A pak si klidně vychutnejte ještě jednu sklenku.

Chvilkový tichý pozorovatel

u velkého stolu - Remigius, Lissa, Nicolas, Henrik
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
po poledni,
jasno, slunečno, příjemně teplo


Zaregistruju, že Wardd tuto nabídku bere za každých okolností. Já sama jsem nalomená k tomu, abych taky okamžitě kývla, ale nakonec se jen usměju a pokývu hlavou. Je zbytečné se unáhlovat, ale ukázat mé spíše souhlasné postavení k celé nabídce taky není na škodu. Odměna je potenciálně vysoká, ale to byla i minule… Tak i tak je zbytečné se tím trápit teď. Tohle budu řešit, až budeme mít konkrétní informace.
„To zní jako fér nabídka. Zbytek tedy až posléze.“ Pomaličku přikývnu a také se již odvrátím od hovoru kolem pokladu.

Konverzace opět začne příjemně plynout. Pití je dost. Jídla bylo víc než dost. A obsluha je vynikající. Řekla bych až nadstandardní. Ale nadstandardní pouze jen mužským směrem. Opatrně se opřu lokty o stůl a nespouštím z naší servírky oči, jako bych se já sama nechala chytit na udičku. Zadek tam tím směrem, prsa druhým. Tohle přeci ta dívka nemůže dělat jen kvůli kvalitnímu dýšku, na to tady má hostů víc než dost. To že sama využívám svého ženského šarmu je jedna věc, ale na tenhle konkrétní způsob boje jsem nikdy nebyla.
Zatím se spíše Lissa ochomýtá kolem Remigia, což je vlastně naprosto samozřejmé, je nejvíce nahlas, hodně objednává a je povolný. Ale její pozornost se může velice rychle přesunout i na zbytek našeho pánského osazenstva. Pobaveně se pousměju. Stačili by mi ještě tak jeden dva panáky a klidně bych s ní změřila síly při boji o Wardda. Ona má výhodu neokoukané tváře, já mám zase výhodu, že už ho nějakou dobu znám.

Jenom vyprovodím Nari pohledem. Koupel si zaslouží, až bych si nafackovala, že tohle nenapadlo mě. No, ono koupel by si v tomto sále zasloužilo více lidí, ale tak to už je detail.
„Užij si to.“ Věnuji ji poslední úsměv.

Nestihnu se ani rozkoukat a náš stůl opouští rytíř Nicolas. „Ať tě štěstí na tvé cestě provází. A pokud se snad ještě někdy potkáme, místo u našeho ohně a stolu vždycky najdeš.“ Pronesu upřímně a rozloučím se s poklidným rytířem. Snad také brzy najde to, co jeho srdce aktuálně hledá.

„Tak jaký byl tanec?“ Široce se usměju směrem k Henrikovi a opětovně se pohodlně opřu na židli. „Až později mi došlo, jak zajímavou výzvu jsem vám svým výběrem písně zařídila. Ale nutno podotknout, že v Cintře by ses určitě neztratil.“
Pobaveně se zasměju, když si vzpomenu na jejich udýchané tváře, které se vrátili ke stolu a rovnou se vrhli po korbelech piva.
„Pokud bys tedy neztratil hlavu v záplavě rudých šatů smějících se divokých žen. Ale kdybys snad toužil po rychlé lekci základních kroků, stačí říct. Flamenco není tak složité.“

V průběhu naší konverzace si nelze nevšimnout celého průvodu lidí, kteří právě vešli do hostince a kteří se zdají, že patří opravdu všichni k sobě. Ale to je asi tak vše. Možná ji věnuji krátký úsměv, pokud se naše pohledy na minutku setkají. A nebo jsem se spíš právě usmála na Remigia, který byl zrovna posazený stejný směrem.

Hostinec - záchrana na dlouhé cestě

Hartman, Bruno, Marcel, Florián, Jerome, Pepř a Sůl
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí", Lázeň
21.červen, středa, letní slunovrat
po poledni,
jasno, slunečno, příjemně teplo


Na prašné cestě pomalu kráčeli koně, bujnost a touha letět jako o závod, většinu během dlouhé cesty přešla. Všichni jsme byli unavení. Stávání za úsvitu a cesta do soumraku. Stále dokola. Jerom náš kuchař už toho měl dost a jindy jeho dobromyslná povaha se právě překlopila do stěžovací.
"Pane, tohle není to správné šlechtické cestování. Takhle se to nemá dělat."
Marcel hned horlivě přizvukuje. Aby ne, ten je líný jak veš a co muže ochcat tak ochčije. Protočím jen oči a ušklíbnu se na Bruna. Ten se jen pousměje.
"Hmmm co se ti zas nelíbí, jsme šlechtická družina, i když malá a cestujeme ne? Jak jinak by se to mělo dělat?"
Chvíli se odmlčí a formuluje námitku. Vlastně se už docela těším co z něj zase vypadne.
"Měli bychom jet kočárem, od hostince k hostinci, ochutnávat místní speciality, bavit se s děvčaty, dělat umění i lásku."
Usměji se, ten Jerome má prostě poetickou duši. Ne duši básníka, ale poety lidských radostí. Místo epiky je mistrem hédonismu.
"Kéž bys ty byl synem barona a já kuchařem pod tebou. Dobře by se mi žilo. Bohužel je to naopak a já vím, že tvým tempem bychom byli ještě v Zerrikánii, protože bychom nikdy neopustili ten jejich trh s kořením a naše cestování by se redukovalo na 5 nejlepších hostinců. A nefňukej, za chvíli si odpočineme."
Trochu přitáhnu grošáka, který oproti ostatním stále není spokojen s tempem a jeho temperament se nechce podvolit línému houpání. Není však jediný, lovečtí psi Pepř a Sůl pobíhají po okolí a poskakuji. Vše je zajímá. Jasně tady je je tolik zajímavých pachů.




Sůl




Pepř


Konečně se přiblížíme k rozcestí a velkému hostinci. Florián Jensen 17 letý mladík se vypne a upraví si varkoč a vztyčí do kolminy jezdecké kopí na kterém se třepotá zlatý gryf v červeném poli. Erb mé rodiny i můj. Podívám se na něj a pak sjedu očima na Bruna. Vzájemně si vyměníme úsměv. Florián to má prostě rád a dělá svoji práci odpovědně za všech okolností i když zrovna míříme do hospody na křižovatce. Hostinec je velký jako hrad, pro trojí lid. I když jsem tu už asi byl, přeci jen je na cestě mezi Toussaintem a Elanderem, opět na mě udělá jeho rozlehlost dojem.
Zamíříme ke stájím. Svého grošáka odstrojím sám a na hrubo vykartáčuji, nemá moc rád cizí a tohle si rád dělám sám. Pak hodím klukovi ve stájích tolar.
"Chlapče postarej se o koně dobře; pečlivě vykartáčovat, deku, čerstvou vodu a oves do žlabu. Když budeme spokojení jak budeme odjíždět dostaneš ještě jeden."

Po té se vydáme do hostince. Nevybereme si ten pro nejvyšší nobilitu, ten bývá plný nafoukaných zbohatlíků, kupčíků a do sebe zahleděných šlechticů na cestě. Tam člověk nepotká zajímavou společnost která má co vyprávět a jak jsem už zjistil Příběh s velkým P je na cestě to největší bohatství. Největší sál hostince pro všechny typy lidí mi sedí nejvíc a ozývá se odtud i nějaká hudba.
Mám to rád, i když je třeba hudba i neumělá ta upřímnost projevu a zapálenost je pro mne zajímavá a dělá hudbu opravdivou. Hodně jsem musel prožít, aby se ze mě nestal klišoidní, neupřímný brnkal se vznešenými, ale prázdnými, hloupými slovy. No upřímně si to stejně občas o sobě myslím.
Vstoupíme do místnosti; prvně Bruno starý veterán a bručoun (40-50 let), pak já (okolo 30 let) v červeném zaprášeném a trochu otrhaném plášti s gryfem, pak sluha Marcel (20-30 let), páže v zaprášeném varkoči (15-20 let), kuchař Jerome (okolo 35 let) lehce obtloustlý a na první pohled dobromyslný veselý chlapík. A u nohou se mi drží oba lovečtí psi.

Sundám si normanskou helmici a rozhlédneme se po místnosti. Všimnu si okamžitě krajana z těžké Elanderské pěchoty s úsměvem na něj kývnu. Pokud by se chtěl k nám připojit bude vítám. Pak si všimnu i elfky vzadu. Směrem k ní smeknu neviditelný klobouk. Na pohoršení ostatních kašlu, no možná ne, možná rád provokuji. Pravdou, ale je, že proti elfkám nic nemám líbí se mi ta jejich hrdost i zdánlivá křehkost. Každopádně mě baví póza zvráceného minnesängra špinícího krev i rasu s elfí špínou. Pak zapadneme k prázdnému stolu, který neomylně našel Marcel.
"Bože já mám hlad." Zaběduje Jerome. "Zežral bych aj zdechlinu a vypil mrtvímu voko." Doplní Marcel. "Drž hubu Coquine a chovej se jako člověk a ne jak lejno." Ukončí uvítací proslov Bruno.
"Mám chuť na jehněčí pánové nejste proti?" Zeptám se naší společnosti a když nikdo není proti Jerome se chopí objednávky včetně vína a piva podle chuti. Nakonec vytvořil pěkný oběd. S předkrmem z raků vařených v páře s koprem a jasným bílím vínem s dostatečnou kyselostí. Pak celé jehně a k tomu hutné vyzrálé červené víno a jako příloha pečený chřest a cherry rajčátka. Jako desert nakládaný sýr a kořeněné červené víno.

Jerome byl v sedmém nebi. Já jsem tabuli nechal na něm i s vínem. Marcel i Bruno dali přednost pivu. Psi pod stolem dostali vodu a odkrojky a ještě jsme jim házeli pod stůl zbytky. Kusy mastných lukší, kosti a to na co jsme neměli chuť.
Během jídla jsem sledoval velký stůl, kde to prostě žilo. Jako za tu chvíli co jsme tu, už tam putovala několikátá runda kořalky.
"Kruci lít takhle už od oběda, společnost si umí užívat, jsem docela zvědav jak to skončí."
Ušklíbnu se na Bruna a ten jen vědoucně kývne. Asi ví jak to skončí. Florián i Marcel mezi tím okukují, ženské osazenstvo stolu. Florián nesměle a plaše, rychle klopí oči, aby ho někdo náhodou nechytil jak se dívá na dívky naproti. Marcel vilně a zkaženě, tak jak je jeho zvykem a u toho se zubí zažloutlými zuby. Jerom má teď oči hlavně pro jídlo a pro kuchtičky a servírku.
Po pořádném obědě se jen unaveně natáhnu na lavici a poslouchám barda a sleduji cvrkot v hospodě. To je místo jako dělané pro pěkný příběh.


Popis:
Hartman je poměrně vysoký spíš šlachovitý než výrazně svalnatý muž. Vlasy má zrzavé obličej, byť již hodně ošlehán, poměrně jemných rysů, ze kterého vykukují jasné smaragdově zelené oči. Na hlavě má helmu s nánosníkem pravděpodobně import z východu. Přes ramena má přehozený vínově červený plášť s znakem mýtického gryfa sepnutý zdobnou bronzovou sponou. Oděn je v kroužkovém brnění někde zesíleném pláty.
Za pasem má dlouhý meč a sekeru na koni mandlový štít normanského typu s zesílenou puklicí a také s vyobrazením pradávného gryfa, k botě připevněný tesák a na grošovaném koni přidělané tři vrhací sekery a kopí. Také je tu ještě v koženém obalu připevněna loutna, která nemůže chybět ve výbavě žádného minnesängra.
Za ním na cestě cupitá jeho velmi skromný doprovod, jenž se snad ani nehodí na rytíře zvlášť, který se často účastní turnajových klání a výprav. Jen jeden secundo ordino (Bruno), sluha (Marcel) a páže (Florián) ve funkci zároveň herolda ti jedou na koních a za nimi mírně obtloustlí kuchař (Jerome), který jede na mule. A kolem nich obíhají dva lovečtí psi (Pepř a Sůl).