Pokoj a práce

S příchodem legendárního trpaslíka Skeggse se krčmáři nahrnula práce, bo objednávek skokově výrazně přibilo. Nemá tedy čas se horalovi Thormovi příliš věnovat. Je tedy dosti strohý ve své odpovědi. "Pokoj stojí 2 stříbrné tolary. Pokud bys naštípal hromadu dříví, pak jsem ochoten slevit na 1 tolar a 6 grošů."

Zdá se, že Thorm by mohl získat u Starosty Fabia i práci, konečně urostlý je dost, zapojení do stráže vsi i hostince by mu i sedělo. Snad proto mu Krčmář poskytne bez řečí kýženou informaci. "Stará Eleonora, bylinkářka a alchymistka, bydlí na konci vsi směrem na západ, na soddenské cestě. A kdybys sháněl práci v ostraze vsi, tak máš možnost. Urostlý chlapi, co se umějí ohánět zbraní, se uživí vždycky." S tím konverzaci ukončil, aby plně mohl obstarat své hosty. Práce ve výčepu má teď více než dost.

Pokud vyskládá Thorm stříbro na barpult, získá pronájem pokoje, a obdrží k němu klíč.

ukázka pokojů v hostinci

Snaha o tanec

Zadýchaná, zarudlá a ještě stále trochu rozklepaná jsem se vrátila ke stolu. Navzdory všemu ale jsem se cítila šťastná, veselá. Ne ustrašená, roztěkaná a neustále v pozoru. Ač jsem si nikdy nemyslela, že to bude kdy možné, nyní jsem prostě byla sama sebou. Ač jsem na barbara hleděla trochu ustrašeně, z toho, co udělal, vlastně jsem se smála a byla mu vděčná. Byla jsem i vděčná paní Caisy a pan Warddovi, že se nade mnou slitovali a vzali mne sebou.

Totiž, když pan Henrik chytil mou ruku a vytáhl mne od stolu, bard začal hrát skladbu, kterou jsem znala více než dobře. Heh, sice jsem holka z ulice, která do hostinců zavítala na skok tak krátký, že sotva slyšela "Vypadni" od hostinského, ale tuhle skladbu jsem znala. Slýchávala jsem ji často. Od potulných bardů a umělců, nebo i z oněch hostinců. Byla to hudba mého domova. I když domov, kdo ví, jestli tak mohu říkat místu, kde jsem se narodila a ze kterého se strachem a nechutí se vrátit utekla.

Skladbu jsem sice znala, ale to bylo tak vše. Věděla jsem, že má svůj tanec, věděla jsem, že je to velmi vášnivý tanec, ale neuměla jsem ani krok. Stejně tak je neuměl ani pan Henrik a jestli jsem někdy slyšela přirovnání "jako medvěd v porcelánu" nyní jsem věděla, co to znamená. Tanec pana Henrika byl... jako pan Henrik. Vzbuzoval respekt a měli jste chuť držet se od něj dál, aby vás nezašlápl, ale bylo tam něco, co mne nutilo usmívat se a opakovat to po něm. Snad jen ladněji. I když to jsem si asi jen namlouvala. Jenže ono pak stačilo ponořit se do tónů kytary a hýbat se s nimi. Nechat se jen unášet. Tu otočku, tu dupnout, párkrát zatleskat a občas povyskočit s veselým výsknutím. Cítila jsem, jak mi pot stéká po čele, jak nešikovně spletené vlasy do parodie na copy se uvolnili a létaly všude kolem mé tváře, stejně jako mohutnému barbarovi.

Napřažená ruka nezůstala bez odezvy a už jsem se točila, do toho se smála a snad i radostí výskala. Cítila jsem se jako malá holčička na oslavě narozenin. Nejednou jsem si vzpomněla na své závistivé pohledy, když nějaká panička narozeniny slavila. A že v Cintře to byla vždy nějaká ta paráda. Vzpomínám si, jak jsem si tehdy sama sebe představovala v rudých splývavých šatech, jak kroužím kolem vysněného prince, jak vysoké podpatky tanečních střevíců dupou do dřevěné podlahy v rytmu kytary a jak v kratičkých přestávkách mezi tóny vždy někdo zvesela houkne, nebo výskne.
Byla jsem najednou v jiném světě. Ne v hospodě s bandou naprosto cizích lidí. Byla jsem v hostinci s přáteli, s lidmi, kterým jsem mohla věřit. S lidmi, kterým by na mě i mohlo záležet a na kterých by mohlo záležet i mě.
A pak se proud myšlenek najednou roztrhl a já se vrátila do reality, do divokého tance s panem Henrikem v tóninách domoviny. Najednou jsem cítila jeho silné paže kolem mých boků a s rozšířenými zorničkami si začala uvědomovat co přijde. Srdce se rozbušilo tak rychle, že jsem se bála aby neprasklo a pak jsem najednou přestala cítit pevnou půdu pod nohami. Překvapení se přelilo ve strach, když jsem cítila, jak jsem boky vyklouzla z jeho prstů. Vyjekla jsem, ba vyloženě zděšením zapištěla. A pak mne opět chytil a já sotva dýchala. Vyčítavě jsem jej sledovala, celá roztřesená. Zadýchaná, vystrašená a šťastná. S chutí mu jednu vrazit a zároveň ho obejmout. Nevěděla jsem, co dělat, co si myslet.
Když mne postavil na zem, stále jsem cítila, jak se mi klepou nohy, jak sotva stojím, ale něco vzadu v hlavě mi našeptávalo "Ještě" a "Víc". Vystrašený pohled se pomalu měnil v užaslý a snad i, a kdo by to do mne řekl, roztoužený. Výbuch emocí byl tak silný a nepřehledný, že jsem se, s lehkou úklonou, odpotácela sednout si na nejbližší volné místo, bez ohledu kdo seděl vedle. Horkost tváří a sucho v hrdle volalo po něčem k pití, zmatenost a užaslost ze zažité zkušenosti mi však bránila v tom najít ten správný pohár a tak jsem jen poslepu tápala po stole, než jsem konečně něco našla. V tu chvíli jsem se nestarala o to, komu korbel patří, prostě jsem se hltavě napila.
"Tohle - už - nedělej," vyhekala jsem směrem k panu Henrikovi, když se dostal na doslech. Ovšem nemračila jsem se, ani tón nebyl naštvaný. Naopak, usmívala jsem se a hlas byl, byť roztřesený, tak i šťastný.

Dění u stolu

Malaguena

Nemůžu si pomoct, ale ten půlelf mne začíná vyloženě srát, tím víc, že mám zrovna opravdu dobrou náladu. "Ano, zcela určitě se mýlíš!" Odbydu ho. To jsou hrozný kecy, který vede. Nevím na koho chce takhle udělat dojem.

Obrátím svou pozornost na Henrika, jež je evidentně přeborník v chlastu. "Věřím ti to, barbare! Do písmene." Tedy s tím, že na něj čeká nehynoucí sláva si úplně jist nejsem, ale nač mu kazit světlou chvilku. Je to možná ukvapený pitomec, ale upřímnost mu upřít nelze. Bard hraje Caisy píseň z Cintry, Malaguenu, a barbar bere Nari do kola.

Blondýnka je z Cintry, a rok žila v ústraní. "A nač si přišla při tom třídění myšlenek? Smím-li se zeptat." Zajímám se, a využiju toho, že se barbar s Nari vydali na parket, tak přesednu si přímo vedle blondýnky, na místo Nari. "No, Rivie je jednou z hlavních metropolí světa." Podotknu s lišáckým úsměvem.

Pak se objeví legendární trpaslík, jehož příchodu věnuji pozornost, neb člověk nepotká skutečnou legendu každý den. Žel, když Wardd vrátí se přináší nabídku lákavou, přeci jen vyrazit na lov monster s takovou Legendou. Toť pro dobrodruhy jistě zajímavá nabídka. Je třeba, abych i já co nejdříve vyrukoval s tou svou. Shodou okolností jsem právě na tom nejsprávnějším místě. I nakloním se Caisy těsně k uchu, a cosi ji zašeptám.