Zpěv, tanec a zábava

Netušila jsem, kde se to ve mě vzalo. Bardova hra ve mě probudila cosi, co doposud spalo a jak jeho slova plynula, já se přirozeně přidávala. I mě samotnou překvapilo, jak mi zpěv najednou šel. Snad za to mohl alkohol, proudící žilami a motající mou hlavou, nebo snad tou atmosférou, uvolněnou a bezpečnou. Nikdy předtím jsem se tak necítila. Bezpečí. Dodnes jsem asi netušila, co přesně to znamená. V teple, ve společnosti hodných lidí, s plným břichem a lehkou hlavou. Komu by nebylo do zpěvu?

Píseň skončila a já se, s rudými lícemi, usmívala štěstím a spokojeností. A bard pokračoval, stejně jako zábava. Jeden se bavil s druhým a druhý zase s třetím. Všichni se zdáli šťastní a spokojení. Nebo alespoň mi tak připadali.
"Huh?" hrklo ve mě, když mne osloví pan Henrik, stojící před stolem. Natáhne ke mě ruku ve výzvě k tanci, jen čekajíc až bard bude hrát. Zrudla jsem snad o stupínek více, nejistě se rozhlédla a zároveň se snažila zmizet. Tančit, já? Ale... ale... Polkla jsem, rozhlédla se a bylo mi, jako bych byla najednou středem pozornosti, byť to nejspíše pravda nebyla. A pan Henrik tam stál, trpělivě čekal s úsměvem od ucha k uchu. Jeho pobídnutí ve mne znovu hrkne a já měla pocit, jakoby mě pobízel i někdo jiný, či dokonce do mne šťouchal, i když to pravdou nejspíše taky nebylo. Nasucho jsem polkla a ruku přijala. "Já... já to neumím," špitla jsem tiše, snad i trochu omluvně. Ovšem na tom už nejspíše nezáleželo.

Legenda přichází

Caisy po polibku zjihne, a její úsměv mne pohladí nitro. Koupu se v jejích očích, a mírný úsměv opanuje mou zarostlou tvář. I můj pohled změkne vůči blondýnce. V paměti mi vytane celý ten rok, co jsme žili spolu v divočině Dol Angry. Pak se již věnuje Šermířka ruchu kolem stolu, jež nabývá na intenzitě. I já si udělám pohodlí, a když Remigius pozve barda ku stolu, a objedná prvotřídní attrijský rum, pak už mi opravdu vůbec nic nechybí.

Ač si Nari ohledně zpěvu příliš nevěřila, tak zpívá celkem dobře, zvláště když ji bard doprovodí.

Potulný rytíř Nicolas velmi slušně přijme pozvání ku stolu, zasedne a mlčky s mírným úsměvem popíjí a připíjí alkoholické vzpruhy, jež postupně před něj staví šenkýřka Elisa. Zdá se ve své tichosti být více než spokojený. Myslím, že lépe se cítí na Cestě, či tváří v tvář bestiím chaosu, než zde, v poklidné hospodě. Mám takové typy rád, moc nemluví, ale o to více konají, když je toho třeba.

Z úvah mne vyruší nově příchozí host. Trpaslík v mistrovské zbroji. "Skeggsi! Ty staré borče!" Vyskočím, a běžím se přivítat se svým známým, jež je skutečnou Legendou. Bard Marco, když slyší mé zvolání, otočí se a přeruší song co šenkýřce hrál, a zapěje s kytarou jednu z mnoha písní o tomto legendárním trpasliku. Je to úderný hospodský "Stříbrný nářez", popisující jak Skeggs umlátil dvojici vlkodlaků svými pěstmi, když jeho sekyra nestačila na ně, tak stáhl své zdobné stříbrné prsteny z vousů, a učinil si z nich 'boxery', s nimiž bestie umlátil, oba. Když píseň dozní, Marco v roli herolda uvede celebritu: "Dámy a pánové, zavítala mezi nás skutečná Legenda. Mahakamský bijec Skeggs, zhouba Vlkodlaků a jiných monster!" Trpaslík pokynul davu, a vítal se s přáteli, mezi jinými i se mnou. Prohodili jsme spolu pár vět, a panáky dvanáctiletého rumu jsme stvrdili setkání po letech. Pak Skeggs zamířil ke svým krajanům, s příslibem že se možná objeví i u našeho stolu. Mezitím Bard již hrál další píseň jež oslavovala neohroženého trpaslíka. Byla to temná hrdinská balada "Trpaslík a černosivá smrt". Skeggs prokázal svůj styl, a se slovy "Tož békáš slušně, kníkale," odměnil barda zlatkou. Muzikus zcela spontánně zamířil za ním ku stolu trpaslíků, aby jim hrál podle jejich gusta.

Skeggs, Zhouba vlkodlaků,
legendární trpaslík Reedu

Banda u stolu

Další pokus

Horentně a s rozpálenými tvářemi jsem kývala paní Caisy, její slova jsem si však vzala k srdci. A opravdu, po nějaké chvilce pálení přešlo, snad i zásluhou chladného piva. Na whisky jsem si ale zatím netroufala a místo toho si začala broukat. Ne, že by mi to nějak šlo, přičítala jsem to však té kořale a snad i trochu studu.

Zábava u stolu se pomalu rozjížděla, dokonce i elf k nám přišel. Remigius přivolal barda, který svou kytarou podbarvil mé broukání, což mi vykouzlilo nadšený úsměv ve tváři a zároveň to mé broukání ukončilo, zvláště, když pak začal hrát. Poslouchala jsem tóny jeho nástroje, kolébala se do nich a dokonce i našla odvahu okusit whisky. Nejdříve jsem si přičichla a musela jsem uznat voněla mi. Opatrně jsem přisunula číši ke rtům a jen jsem je lehce smočila. Bylo to jiné, než pálenka. Jemnější, snad i barvitější. Cítila jsem chutě, které jsem nedokázala popsat. Když pak malý lok klouzal krkem, cítila jsem, jak lehce pálí, ale brzy se změnil v pohlazení. Whisky mi chutnala, snad i proto jsem ji brzy vypila a jen o kratičkou chvilku se mi hlava začala motat více. Ovšem stále tím dobrým způsobem.
Když pak bard začal hrát píseň pro paní Caisy, začala jsem se pohupovat do rytmu. Píseň jsem sice slyšela prvně, ale něco mi říkalo, že ji znám. Netušila jsem co, ale když bard začal zpívat refrén, spontánně jsem se k němu přidala, byť s menším zpožděním. Netušila jsem, jestli zpívám dobře, jen jsem opakovala slova, která jsem slyšela v melodii, která se nesla hostincem. A když jsem pak na chvilku zavřela oči, dokonce jsem i viděla o čem zpíval.

Ještě chvilku po tom, co dohrál, jsem se kývala v rytmu vytrácející se melodie, než pan Remigius poručil další píseň. Ta už mi byla vyloženě cizí, ale i tak jsem alespoň broukáním opakovala rytmus. Pak jsem ale musela na chvilku zastavit, protože se mi hlava začala točit ještě více, než před tím. Nehledě na to, že mi začínalo být i nějaké horko. Přitáhla jsem si pivo, abych se svlažila a opatrně se napila. Trochu to pomohlo, ne však moc.

Pijme, žijme, zpívejme!

"Taky to kompliment byl." Zasměju se spolu s blondýnkou. "Ne, je to příjemný, když krásná a půvabná žena baví stůl, a možná i sál." Caisy se mi líbí, čím dál tím víc, nejen jako krásná schopná žena, ale i jako člověk. Má vzácnou povahu, kterou mne i okolí dávkuje po lžičkách. V kruzích, v nichž se běžně pohybuju, tenhle typ člověka většinou nepotkáte. I proto je mi vzácnou. Už být v prosté její přítomnosti je osvěžující. Chci ji něčím drobným potěšit, a i sebe. Lusknu tedy na barda, abych jej k nám přivolal. Dorazí krátce poté co Nari dobrouká jakousi námořní odrhovačku. Jak Marco přichází, ještě stihne pod barvit ono broukání tulačky svou kytarou. "Zahraj barde cosi pro dobrou náladu, zde pro Šermířku!" Výběr nechám na něm, jistě se v tom vyzná lépe. Do dlaně mu vtisknu tři groše. A Marco zahraje, při hudbě té věnuje se zcela blondýnce, jak jsem si i přál.

V tom barbar objedná rundu sprostého pití, kterou zvedá Hraničář na daleko vyšší úroveň nazairské letité whisky. Přijmu ty panáky s radostí. Henrik je možná pitomec, ale chovat chlapsky se tedy umí, a tak beru jej trochu na milost. "Tak na zdraví, barbare!" Ťuknu si i s ním. Jelikož pálenka grappa (italská slivovice) není úplně top pro můj vytříbený jazyk, zvednu kvalitu ještě výš než Wardd. "Eliso, láhev dobrého attrejského rumu! A ty barde, zahraj ještě hymnu landsknechtů!" Doplatím Marcovi do tolaru, a on zahraje mne, já jej doprovodím mužným chraplákem a pěstí buším bubny do dubové desky velkého stolu. Má nálada i vstřícnost stoupá, evidentně. Možná je to i tím, že se k nám přidal potulný rytíř Nicolas, jenž naplňuje své okolí pokojem, zdá se mi. Představím se mu při ťukání pohárky. Caisy s Nicolasem, toť posila míru u každého stolu. K tomu hymna landsknechtů, no.... jsem více než přátelsky naladěn.

Vnímám to, jak ze mne chce Šermířka něco vytáhnout, ale dělá to tak půvabně, že se ani nebráním. Ona je daleko schopnější zvěd než já. Chce informace, ale nabízí své o sobě. A tomu říkám poctivý obchod. Cítím, jak získává moji přízeň. "V téhle smrduté díře? Ne, nikoliv." Uchechtnu se. "Velmi rád, prošel jsem kraj světa." Přihřeju si svou polívčičku. Je to jako tanec či šermířský souboj, to co mezi námi právě probíhá. Ona udělá šikovný skrytý výpad, a na mne je najít adekvátní protitah. Je to zábavné, alespoň pro mne. "Řekni mi ještě něco o sobě, a objednej si u barda píseň pro radost, zaplatím ji." Mrknu na blondýnku. "Já přijel z Rivie metropole, a můj šéf sídlí právě tam." Utrousím taky pár věcí o sobě.

Půlelfovi jen ukážu rukou volné místo vedle mne. Když se ptá po práci, odtuším stroze: "Mluvím s Dámou, to nevidíš?" Nevěnuji mu žádnou pozornost, když nemá vychování. Opět zcela obrátím svůj zájem na blondýnku, a dá se to tak říct mé nové známé. Někdy v tom čase donese krásná Elisa láhev dvanáctiletého skvělého rumu, plácnu servírku rozšafně po prdelce. A chytím ji za ruku, když chce odcházet. "Další píseň bardova bude pro Tebe Liso, tak si vyber, co tvé srdce rádo." Zakřením se, a pak ji pustím. "A přines si pohárek, dáš si rundu s námi." Rozlívám rum do prázdných pohárků. "Tak do třetí nohy." Zachechtám se vlastnímu vtipu, a dodám. "Může mi někdo objasnit, co je to poctivý dobrodruh, a co poctivá práce? Vždy mi přišlo, že kdo operuje s těmito slovy, moc poctivý nebývá." Ať je to jak chce, slova Půlelfa jsem zaznamenal.

*Rum z Attré, chuť, vůně:
Po otevření na vás čeká zemitě sladká vůně cukrové třtiny a medu s tóny vanilky, dubového dřeva, karamelu a sušeného ovoce.

První doušek tohoto znamenitě vyzrálého rumu přinese chuť sladkého nektaru, karamelu a medu, s výrazným dřevitým nádechem. Zvolna se přidává vanilka, která vás na patře potěší příjemně dlouhým finišem. Nechte ho doznít. A pak si klidně vychutnejte ještě jednu sklenku.