Cheating..

Netušila jsem na co jsem to vlastně mířila... ale věřila jsem v tomhle Aricovi.
Nabyla jsem střelu a vypustila jí do.. no, prakticky jenom rákosí a nic jiného.. nicméně moje střela nakonec ukázala toho hnusáka, loutkaře co se nás tu pokoušel zamordovat se svýma loutkama. Jenže euforie toho, že moje kouzlo jej zasáhlo má jenom krátkého trvání, protože si všimnu nejenom toho, že mu.. prakticky nic neudělalo, ale stejně tak i důvodu, proč mu nic neudělalo..
"Sráči.." pronesu znechuceně.
"Loutkař je támhle!! Má štít..!" poukážu na hlavní formu nebezpečí v tuhle chvíli pro ostatní. Jeho loutky jsem tímhle nemínila nijak negradovat, ale tenhle hnusák dokáže vytvořit další, potom co s jedněma bude vypořádáno. Jenže, zpátky k hrozbě.. dokud má štít, nedostane se mu žádného zranění.. to znamená, že pokoušet se o další kouzla by bylo prakticky jenom plývání silami. A tak, sáhla jsem po divotvorné hůlce se silou bodajícího roje včel, doufajíc, že alespoň bude trochu účinná v prolomení necromantova štítu (12,6,16,13)..

Nový den, nové výzvy

Jaká je šance, že přežijeme?

Nejen Betchan i já si přivstanu, abych ráno došla na poštu a pro jídlo. Tedy ne, že bych někomu hlásila, kam jdu. Prostě se sbalím ještě před svítáním a objevím se až na srazu.
„Píšeš domů?"
Zeptám se rytíře, když ho potkám. Slabě se usměji, a přestože vypadám nenuceně – něco v mém pohledu naznačuje, že mě odpověď skutečně zajímá.

Ať už se včera stalo cokoliv, očividně mě to nijak nepoznamenalo, tvářím se úplně stejně jako když jsme odcházeli z Pevnosti. Ostražitě a nepřístupně. Na nováčky kývnu a opatrně se usměji, dávám si opravdu velký pozor na to, co vidím v jejich pohledu. Vytvořit první dojem trvá setinu sekundy… něco mi však říká, že novým posilám už bylo vysvětleno, jaké pocity mají mít. Minimálně některým. Nebo se snad pletu?

Zachumlám se do oblečení, zařadím se ke konci skupiny a vyrazím. Vím, že bude zima – tak ledový vítr je však novinkou. Na tohle bych si nezvykla. Přísahám, že ne. Nevím kolik vrstev oblečení a hodin strávených venku, bych musela mít, aby mi tohle přišlo jako produktivní den.

Svírám zbraň. Rozhlížím se kolem. Snažím se soustředit. I když mi myšlenky čas od času utečou jinam. Do minulosti. K Pevnosti. Ke Kluzkému. Do budoucnosti. K plánům. K Alexovi. A pro změnu k Alexovi.


A pak to přijde! Útok. A ne ten obyčejný. Plný horečné činnosti živých nepřátel. Tohle není horečné ani živé. S vytřeštěným pohledem sleduji, jak ze země vstávají nemrtví! Jako v blbém béčkovém filmu. Zaútočí a já se vzmůžu jen na couvnutí.

Do toho se začne smát náš mág. To se na mě nezlobte ale neodstřelili byste ho? Nečekali byste, že bude příčinou téhle patálie? Namířím na něj pistoli. Rychlým pohledem zkontroluji ostatní. Ale těm je to úplně fuk. Co to jako je? Je normální, že mágům hrabe? Paráda.

Mág ukáže někam do křoví, bezděky se tím směrem zadívám a uvidím… postavu. Že by příčinou tohle byla příčina? No já nevím, Aric je blíž, trefit ho by bylo snazší. I navzdory téhle úvaze se zaměřím na nepřítele v rákosí. Ukročím směrem k ochranné kopuli. Doufám, že to ochranná kopule je. Zamířím a dvakrát vystřelím na nekromanta.

Bijte je!!!

Noc stojí za to. Lehké spaní mě budí co chvíli. Meč mám položený hned vedle sebe a za celou noc nesundám z jílce ruku. Takže když přijde Kluzký, jako poslední z naší skupiny, jsem vzhůru. Sevřu jen jílec meče a sleduju každý jeho pohyb.
Ráno vyrazím na poštu. Potřebuju poslat do pevnosti zprávu, která řadě lidí radost neudělá. Pak si rychle zabalit, dát rychlou snídani. Případně Gabriele namazat a obvázat naražená žebra. A dát jí další prášek na bolest. A Kluzký nás už svolává k odchodu. Když takhle postáváme venku a vidím ještě ožralé patroláře, napadne mě jediná myšlenka.
Kolik z nich dojde do svého cíle?

Vyrážíme na cestu. Na osadu mám smíšené vzpomínky. Ale není na čas. Naštěstí pro mě. A ostrý vítr do obličeje vlastně uvítám. Přitáhnu si šátek a přimhouřím oči.
Za chvíli jsme v lese, kde ostrý vítr poleví. Dávám si velký pozor na okolí a dost na to, jak si počínají Sestry. S ohledem na to, že jsou tady jako doma, dost na ně spoléhám.

Krajina mě překvapuje. Zjišťuji, že vše, co jsem o ni slyšel, byla lež.
Tvrdili mi, že tu nejsou žádné cesty a nic, podle čeho by se dalo orientovat. Prostě holá pláň. Jestli to přežiju, nakopu dotyčného do zadku. Zepředu.

O kus dál klid skončí. Z podsněhu se začínají zvedat bestie, které někdo po smrti řádně nezajistil. To Katrin za náma nepřijde.

Shodím batoh a vytáhnu meč. Jestli půjdou na blízko i ostatní nebo budou střílet mi je fuk. Kouzelníci kouzlí. Aric vytvoří bublinu, ve které bych nejradši okamžitě viděl Gabrielu, ale nechám to na ní. Je to paličatý stvoření a stejně by nejspíš neposlechla.

Seknu po prvním a hlavu mu cestuje vzduchem.
Takhle by to šlo.
Ušklíbnu se v duchu a pak mě pohltí boj. A pěkně od plic si zařvu. Já vím, že bych měl být potichu, ale my u toho prostě řveme.

Sluší se, aby rytíř bojoval proti rytíři. I když je druhý zombie. Prvním sekem mu projedu od ramene kamsi do hrudního koše (15) a druhou mu odseknu hlavu. Posledním útokem, co stihnu ještě seknu po patroláři s tesákem (13) a pošlu ho do pekla.

Mozkyyyy

Možná, že kdyby vedle mě v noci, ráno padl granát a vybuchnul, tak bych si toho nevšimnul. Vedle Freyi jsem zažíval uvolněné chvíle, které jsem prostě už dlouho nezažil, takže když ode mně ráno vstávala, tak jsem celkem otráveně zabručel. Ten polibek na dobré ráno, rozloučení nebo jen tak to trošku srovnal, ale i tak. Po očku jsem pozoroval jak se obléká a pak vstal taky. Spokojeně jsem se protáhl a slezl dolů pro své věci. Všechno jsem sesbíral, překontroloval a lehce posnídal ze svých zásob. Do hospody se mi nechtělo. Kluzký nás hnal a tak jsem nereptal a hnal se k bráně taky. Tam už teda stála hromada Patrolářů kteří se vraceli do Pevnosti a vypadali někteří teda dost uboze.

"Dobré ráno. Vypadáte jako banda kurev po noci v bordelu, kam přišla Patrola po vycházce...."

Musím si rýpnout do těch pitomců, protože takhle se zřídit a doufat, že přežijí cestu je prostě hazard. Sice známe všechny cesty, známe jejich záludnosti a tak, ale včera jsme sami zjistili jak moc je to pomíjivé. Radši se zařadím na konec naší kolony. Dnes na konci nepůjde žádný nováček. Nepřijdeme o někoho jenom protože si někdo nedá pozor. Kluzký půjde vepředu a bude razit cestu. Alex se zařadí asi někam ke Gabriele a já je prostě pohlídám zezadu. Však je to banda dětí na procházce. Venku za hradbami Vřídel se do nás dá vítr a to je to pravé Příhraničí. Kurva jak já bych chtěl zpátky do té teplé vody. Hmm nebo na seník? Budu upřímný. Na seník. Tam bylo rozhodně teplo.

Ty muldy sněu, které tady byly byly divné. Fakt se mi nelíbily, ale mě se v Příhraničí nelíbí nic a pak to přišlo. Zasraný nemrtvý. Všichni reagují a já rozhodně nezůstávám pozadu. Nevím kde je nekromant, sice se zvládám orientovat a slyším a vidím kam kdo ukazuje, ale prvně ho zbavím těch hajzlíků co k nám jdou. Navíc na nekromanta tady máme magičů dost. Zapřu AKčko k rameni a zamířím na oživlou mrtvolu Patroláře s dlouhou sekerou. Zmáčknu spoušť, ale ta čubka se zasekla! (1) Kontroloval jsem jí a stejně se zasekla. Zasranej sráč. Rychle pouštím AKčko, které mi zůstane na popruhu a vytahuju revolver. Natáhnu kohoutek a vystřelím. Rána šla tomu hajzlovi do hrudi (10), ale jde dál i když to s ním hodilo. Další natáhnutí, dám si o vteřinu víc na zamíření a prásk. Z hlavy nic nezbylo. Praskla jak přezrálý meloun. (20)

Trochu toho vzrušení

Místo nahoře bylo nakonec vskutku ideálním. Nikdo nás tam nerušil, a kdybych tušila, jaké následky můj rituál může mít, možná bych si to s ním rozmyslela. Ne s Benjim, s rituálem. Ovšem když se ráno probouzím vedle vousatého patroláře, jsem stále v sladké nevědomosti.

Než sleze dolů, ještě ho krátce políbím pro štěstí, a pak se už můj výraz vrátí do své netečné podoby. Sbalím se, slezu dolů, nikoho nezdravím, pouze Kluzskému věnuju lehce pichlavý pohled. Škodá, že na nás dva čas nevyšel. Možná jindy. Teď musím zajít ještě za Izumi a podívat se jí na zbraně. Rychle posnídat a můžeme vyrazit na cestu.

Dávám si pozor na okolí a na věci, na které mě upozorňovala moje starší sestra. Ta pokrevní. I tak jsem možná lehce nervózní, přesto mi to dovoluje být ve střehu. S Izumi bych mohla být sice klidnější, ale nechci usnout na vavřínech. Navíc, stále se za ní cítím jaksi zodpovědná. Ona si tuhle misi nevybrala. Ještě vzhledem k okolnostem, za jakých se do Vřídel dostala…

Nakonec přepad stejně přijde. Oživlé mrtvoly a...zahlédla jsem ho. A vidím, že i ten mág, který nezahálí. Vytvoří obranu pro svou spolubojovnici a sám se hrne zaútočit zbraněmi. Podrážděně mlasknu. Nebylo by lepší nejdřív sejmout nekromantovu obranu? Tihle hajzli by bez ní nevystrčili rypák.

Udělám dva rychlé úkroky stranou, abych mohla lépe zamířit. Zvednu ruku do vzduchu, v druhé držím kámen a čerpám z něj energii a spojení s bohem, kterému je zasvěcen. Vyřknu zaklínadlo a švihnu směrem na nekromanta (3) a…a nic. Zmateně se podívám k obloze a rudnu vzteky.

„Kurva!“ zakleju.

„Ale já ho chci! prskám. „Tohle přece nemůžeš…co to má znamenat?!“ mluvím si sama pro sebe, nekromant ztratil najednou význam. Potřebuju si schladit žáhu.

Vytáhnu kinžál a nejblíž mám něco, co bylo asi patrolářem se sekerkou. Děkuju svému výcviku a rychlosti, kterou díky němu mám. Máchne po mně paží se zbraní a ostří se sklouzne po kovem sem tam obšité kožené bundě. Využiju, že ho setrvačnost tahá do strany, chytím ho za rameno a vrazím mu čepel do krku, jako bych ho chtěla přemluvit, aby pro mě ztratil hlavu (9). Asi výzvu přijal, když otevře smradlavou hubu a chňapně po mě hnusnýma zubama. Zavrávorám, jak se mrtvolu snažím udržet na bezpečnou vzdálenost. Stejně mi vytrhne chuchvalec vlasů, což do prdele taky bolí. Náš tanec ukončí klopýtnutí a oba dva padáme na zem. Naštěstí pro mě, si zombík rozbije lebku nárazem o balvan (16). Křupne to, jenže mozek je tak zmrzlý, že nevyteče. Vyvalí se jen další puch, ze kterýho se mi solidně zvědne žaludek. Sáhnu po sekyrce, protože kinžál zůstal vlivem pádu v jeho břiše, a rozmašíruju to, co tam ještě zbylo (8). Potom vytáhnu kinžál a rychle se vydrápu na nohy.

THORE!!! zařvu frustrovaně v mysli

Popojedem...

"Tsche.." trochu si odfrknu nad tímhle jeho přirovnáním..
Může být víceméně rád, že jsem mu po tomhle nevypálila nebo nevypíchla ty jeho oči.. možná jsem měla.. jenže na to teď bylo tak trochu pozdě. A místo toho abych se k tomu nějak více věnovala, raději jsem pohledem uhnula stranou.. skrývajíc tak vlastní rozpaky před touhle sebrankou.. kdy jsem si i opřela loket o stůl a dlaní si podepřela bradu, mají svůj čaj stále nablízku. Pohledem jsem pak pendlovala z místa na místo, dělajíc, že mě další rozhovory u stolu mezi nima příliš nezajímali.
Snad jenom na vteřinu, či dvě zabloudí mi koutek oka ku stolu, když zaslechnu něco o nějakém amuletu.. no.. Ariho ruce byla rychlejší a naštěstí si tak nějak hraju svojí malou sólo notu, což mi nijak v tuhle chvíli nevadilo. Jenom ať se kamarádíčkuje. Aspoň pak případně neskončíme s kudlou v zádech v nestřežený okamžik.

Stejně jsem nakonec asi nejvíce ocenila to, když se tohle sezení dostalo svého konce.
Nejsem proti společnosti ale občas jsem prostě asi chorobným introvertem více než bych sama chtěla. No, ale když to vezme kolem a kolem, tak jsme stejně nakonec dosáhli toho, čeho jsme potřebovali, asice naší jízdenky pryč a ven. Na tom záleželo nejvíce..

Ráno bylo možná.. krapet chaotické ale neslo se tom něco.. nevím, neumím to popsat, ale asi to nejlépe vystihuje .. vzrušení?
A to přesto, že jsme se ocitli za hradbami města a lidské společnosti jako takové a byly jsme vystaveni jak elementům světa, tak i jeho nestvůrám. Pořád vzrušení..? Asi jsem divná, ale poměrně jo. Hltala jsem prakticky všemi smysli vše, co kolem jenom šlo...
Než mě to udeřilo do nosu, jako čerstvá stopa psa do čumáku. A já, musela jsem nad tím nakrčit svůj vlastní čumák, protože tohle bylo něco, co mi nebylo úplně příjemné.. přesto, ale známé.. známé, ale zvrácené. Že by.. problémy na obzoru?
Cuknu sebou, když zaslechnu vedle sebe Aricův smích.. jop, moje cítění nebylo daleko od pravdy.. ale.. vážně by byl někdo tak blbým, aby zkoušel něco na něj? Asi jo.. Pohled okamžitě pak směřuje mi směrem, který mi udal a já, nemeškám více. Spláchnu ruce dlaněmi k sobě před sebou a koncentruji se. Jak se mezi dlaněmi objeví první plamínky, zdvídám ruce vzhůru, spolu s jistým ohnivým sloupem. Ten pak usadí se na prstech jedné ruky a já, pomocí té druhé natáhnu jej jako za nějakou tětivu..
"Fénixův plivanec..!" (8) po posledním písmenku ohnivý šíp zamíří směrem k probouzeči těchto mrtvol.. dé fakto se na to objeví i ochrana od Ariho samotného a ten, vrhá se vstřící sám nebezpečí. Trochu si povzdychnu.. vždycky se do všemu musí hrnout tak po hlavě.. nah, myslím, že v tuhle chvíli zachovám asi ´chladnou hlavu´ a míním zůstat pod ochranou, kterou vytvořil.