Andor.cz - Dračí doupě online

To, že Betchan vrátí meč do závěsu ocením pokývnutím. Já mám pistoli relativně mimo dosah a Gab u nohou, takže by to snad mohlo být v pohodě. "Chápu. Viděl jsem co dokáže čepel v místnosti." odpovím jen bez nějaké zášti, spíš profesionálních ocenění schopností. I když jsou někteří rytíři pěkní kokoti, jejich zručnost musí jeden obdivovat.

Když mě vybídne k vyprávění a vypadá, že ho to zajímá víc než rozhovor s Gabrielou, pomalu začnu. Ostatně, odhaduju, že ty dva hovory budou mít společné téma. Počkám ještě jestli mě Gab nezastaví, ale myslím si, že tohle jsme si vyjasnili. Než se naplno otočím k rytíři, ještě se prsty letmo dotkni těch jejích. "Gabriela i Kluzký to už ví, podle mě mají právo vědět to všichni. Ať bude výsledek jakýkoliv..." začnu a vlastně budu asi pokračovat stejně jako u Kluzkého. "Smrt Katrin je moje vina." pronesu. Nechtěl jsem říct, že za ní můžu já, vybavuju si jeho výraz předtím v lázni. Pokud se na mě po tomhle navrhne, pokračuju. "Někdo přidal Lysohlávky do toho mého medu a mě ani nenapadlo to zkontrolovat. Parťákům z Patroly jsem věřil a teď je kvůli tomu mrtvá... Kluzký si myslí, že to byla Gabriela, ale neměla kdy. Musel to být někdo ještě v Pevnosti, v kasárnách Patroly..." dodám. Mrzí mě to, sere mě, že jsem nebyl důslednější a ta holka je kvůli tomu mrtvá... Nezasloužila si to, ale teď čekám, co na to Betchan. "Nebyl v tom úmysl a pokud tohle přežiju, po návratu do Pevnosti příjmu trest. Teď musíme získat ty plány, ale dělej jak uznáš za vhodné." dodám ještě.

Betchanovu ironickou poznámku ignoruju, je mi jasné, že tohle byl jeho plán. Ale dejme tomu. "Schovej meč, nepůjdu k pistoli. Dobře víš, že čepel je na tuhle vzdálenost lepší." odpovím mu nakonec. Netuším,.co od něj čekat, ale pořád - pokud ke mě někdo jde s vytaženým železem v ruce, neberu to tak, jako že si chce jen vykládat. To je jako bych já držel nataženou pistoli u nohy. Teoreticky nic, ale důvěru to nevzbuzuje.

Jeho přecházení k lepšímu krytu neřeším, sám bych se přesouval asi stejně. Když požádá Gabrielu aby šla s ním, nechávám rozhodnutí na ni. "Rád bych s tebou též mluvil, sire rytíři. Původně jsem chtěl až ráno oslovit všechny, ale když jsi tu..." pokrčím rameny. Rozhodnutí nechávám na něm, ale každý, kdo ráno bude aspoň něco vědět by mohl být přínosný.

Jsem rád, že můj výběr šatů měl úspěch. Nebo to minimálně nebyl propadák. "To určitě. Vypadala bys skvěle." odpovím a jej si užívám ten moment. Když dojde na svlékání, jen si to pomalu vychutnávám. Sama by určitě byla rychlejší, ale já nevidím důvod spěchat. "To jsme dva." odpovím když se kochám jejím výrazem. Užívám si občasný dotyk nehtů když mi rozepíná a stahuje košili. Sotva ale ucítím dotek ruky na opasku kalhot a vidím drobné jiskřičky v jejích očích, zaslechnu zvenčí zvuk, co sem nepatří. Jako by drhl plech o plech. Divné. Když se ale otevřou dveře a promluví Betchan, je mi najednou všechno jasné. Tokarev je sice blízko, ale kdyby nás chtěl rovnou zabít, asi by minimálně jednoho stihl. Ale neudělá to.

"Rušíš." odtuším "Ale to byl předpokládám záměr. V Bratrstvu je normální zahajovat hovor s železem v ruce?" neodpustím si chladnou poznámku. Vzhledem k tomu že ani jeden z nás ozbrojen není mi to přijde trochu nepatřičné. V duchu ale přemýšlím jestli bych to k pistoli stihl. Náboj je v komoře, stačí jen stisknout...

„Jo, občas je. Ale škoda že nezůstalo nic z kořisti...“ pokrčím rameny. Nemá smysl se tím už zatěžovat. Mrtvolu zavál sníh a vzpomínky postupně přemazává čas. „To je asi pravda.“ nepřu se. Nezjistíme to a minimálně teď má Kluzký asi důvod zabít nás oba. I když zrovna jemu jako jedinému ze skupiny věřím v tom, že by to neudělal bez důkazů. Není tak impulzivní jako ostatní.

Potěší mě, když se do mě zavěsí i na tu krátkou cestu. Aspoň drobný náznak civilizace v téhle pustině. I ta snaha o humor a odlehčení přijde vhod. I když tomu možná napomáhá těch pár panáků co máme v sobě. Nad otázkou ohledně šatů se musím zamyslet. Tohle bývá od ženských vždycky chyták. Tmavší vlasy, hubená, úzký pas... „Červená by byla fajn, ale bilo by se to s kobercem, takže... Mě by se líbila modrá, tmavá. Vypasované, rozparek, na jedno rameno a k tomu nějakou stříbrnou výšivku nahoru ať to rozbije?“ nadhodím mou představu a čekám na verdikt. Když pak ale vidím, že se sama svlékat nehodlá a ještě mě požádá o pomoc, byl bych idiot, kdybych odmítl. No... Dobře, viděl jsem chlapa, kterého taková pomoc stála pilník mezi žebra, ale to teď nečekám.

„Rád.“ odpovím když k ní zamířím jen v kalhotách a košili. Takové momenty jsem si užíval vždycky a byl bych blázen, kdybych si to teď odepřel. Postupně se pustím do rozepínání opasku, jednotlivých řemínků a zipů než se propracuju až k tělové vestě. Prsty přejedu po roztřepeném okraji vrstvy kevlaru a přesunu je kousek stranou. Bez vesty a kousek vedle, mrtvá na místě. I s tou vestou... Kousek vedle a roztrhala by rameno, venku stejně smrtelné. No, jsem rád, že to tak dopadlo. proletí mi hlavou. Pak už ale povoluju i jednotlivé popruhy a opatrně jí vestu přes hlavu přetáhnu. „Dobrý?“ zeptám se, když vidím výraz v obličeji. Pak už pomalu pokračuju se zbytkem.