Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
| |||
 | Konec hladu Hmm koupel Bezděky se lehce dotknu hrudníku. „Rozhodně teď vím, že je mám.“ Pokrčím rameny. Co si budeme povídat, ideální to není – ale fňukání ničemu nepomůže. Cítím, a to velice dobře, že se nálada změnila. Že Alex mluví o něčem, pro něj, skutečně nepříjemném. Většinou mi, v podobných případech, zabliká varovná kontrola „Pozor! Tohle je důležité. Dělej si poznámky“. Ta kontrolka zabliká i teď a já si, stejně jako vždy, poznámku udělám. Zároveň mám však potřebu, muže uklidnit. Zahnat tu vzpomínku. „Pitomec.“ Zhodnotím tvrdě. „Na druhou stranu, budiž mu chvála, alespoň zbylo víc na mě.“ Pozvednu dvakrát obočí. „Být to rozumný parťák a skvělý obchodník – jako já – tak už se někde koupete v bohatství… ale on ne. Takže to čeká až na nás.“ Zakončím. „To nevím… možná…“ Odpovím na tetování. „Někdy je důležité připomínat si podstatné věci.“ Silou vůle odolám nutkání prohlédnout si písmeno „D“ na ruce. Trochu mi tahle konverzace zhořkla. A není to jen tím, že se Alex začne vyptávat. Snad bych mu měla něco málo říct… mám však nejasné tušení, že o tomhle bude rozhodně bezpečnější mluvit až při sexu. „Později.“ Navrhnu a rozhlédnu se kolem. Tady jsme dost na ráně. Pomalu se zvednu na nohy. „Tak co? Jak velký jsi rebel? Nebojíš se jít koupat hned po jídle?“ | ||
| |||
 | Rozjímání "Tomu věřím. Co žebra?" zeptám se se zájmem. Sice se nějakou chvíli neozvala, ale občas si všimnu, že sebou trochu trhne. No, nemít tu vestu, leží tam už taky někde pod sněhem. Byla by to škoda. Asi. Fakt nevím. Zase by to spoustu věcí usnadnilo. Třeba. Když mi pak ale odpoví na mou zmínku o naději, ruka mi trochu instinktivně sjede k prostřelenému stehnu. Jednou. Jednou jsem někomu věřil a málem zařval. "Jednou." připustím "Sice ne do západu slunce a nebyla to ženská, ale měli jsme plán na kšeft a on došel k tomu, že celý zisk je lepší než jen půlka." dodám s pokrčením ramen abych to aspoň trochu zlehčil, ale i po těch letech to tak nevnímám. "Co ty? Už jsi takovou nabídku dostala?" vrátím jí otázku. "To jo..." souhlasím s tím, že dva už jsou něco jiného. Když se zmíní o tetování, zasměju se. Sice slabě, ale trochu to pomůže. "A pomohlo by to? Spíš mysleme na to, jak to přežít..." vrátím se ke kruté realitě. A co si budem - její hrudník by to kazili, můj už tolik ne. "Hele... Chápu, že mi pořád nevěříš a respektuju to. Ale jestli máme aspoň trochu fungovat, měli bychom si trochu věřit " začnu pak opatrně. "Nevím, co se stalo v Pevnosti a proč po tobě jdou. Ale pokud bys o tom mluvit chtěla, ocením to." dodám pak. "Aspoň o tom přemýšlej." požádám jeste. Jak říkal Kluzký, nevěřím jí pořád ve všem, určitě mi neříká vše, ale to ani nechci. Jen... Pokud by plán přece jen vyšel nebo pokud mám kvůli tomuhle umřít, rád bych věděl proč.... | ||
| |||
| Konec hladu Hmm koupel Konečně se ten pocit nekonečného hlavu vytrácí. Sním ještě pár soust, pak se spokojeně odtáhnu. „Já to ocením.“ Přikývnu jako by „já“ bylo důležitější než nějaká záda. Odpověď mě překvapí. Zaskočí. Takže ji prostě zkusím zlehčit. Bojím se, že by to mohla být pravda. Děsí mě, že by se to stát nemuselo. Je to tak reálné a přeci tak nemožné. „Nepovídej mi, že ti nikdo za celou dobu tady, nenavrhl, že spolu utečete do západu slunce.“ Nadhodím. „Dva, to už je něco jiného.“ Zopakuji. Na chvíli se kousnu do rtu. Mozek konečně objevil ten fakt, že na některé věci teď nejsem sama. Líbí se mi? Nebo je to jen riziko? A není to teď jedno? „Možná bychom si měli nechat vytetovat PLÁN přes celý hrudník.“ Vyhrknu a teprve pak začnu přemýšlet o tom, proč jsem to vlastně řekla. „Pak to bude reálnější.“ Pokrčím rameny. Z mého výrazu je jasné, že tenhle návrh nemyslím vážně. | ||
| |||
| Alkohol a teplo „To jo, je to jedno z těch příjemnějších míst k životu v Příhraničí.“ souhlasím s Gab. I když pro uskutečnění našeho plánu je to ještě dost blízko Pevnosti. „Proč ne, moje záda to ocení.“ nebráním se nijak dalšímu prohřátí ve vodě. To, že u toho budu mít příjemný výhled je jen bonus. Zatím tu ale přes sebou ještě máme jídlo, takže jen do prázdného kalíšku opět naliju trochu pálenky a sám si přihnu z lahve. Kdyby nebylo toho zatraceně posraného zbytku dne, byl by to opravdu pěkný večer. | ||
| |||
| Alkohol Nikam nespěcháme „Úplně chápu, proč tu lidé žijí.“ Přivřu spokojeně oči. „Určitě se nepotřebujeme úplně ztřískat.“ Souhlasím. Potřebuji si jen maličko vyčistit hlavu, to je celé. Přistrčím kalíšek k Alexovi. „Půjdeme ještě do vody?“ Zeptám se. Lázně mi přijdou jako docela bezpečné místo…. bezpečnější a lákavější než seník. Díky mě překvapí. Nakrčím čelo. „Za co?“ Na odpověď jsem opravdu zvědavá, i já se pustím do jídla. | ||
| |||
| Rozjímání nad lahví Sám si užívám chvíli klidu při jídle. Otázka mě nepřekvapí, zvlášť po dnešku. "Říkají tomu vřídlovice. Místní pálenka. Ale tahle je trochu jemnější, nepotřebujem se úplně ztřískat, ne?" nadhodím. Když pak zdůrazní plán, jen se usměju. Sice slabě, ale přece jen. To, jak malá je šance na to, že vyjde, mě teď nezajímá. Je to pořád lepší než žádná naděje. | ||
| |||
| Večeře a alkohol Spěcháme někam? „Dobrou chuť.“ Odpovím až po chvíli – až když sežvýkám jedno opravdu velké sousto. Každá další lžíce hlad netiší, ale naopak přiživuje. Musím uznat, že tohle jsem fakt podcenila. Zítra si musím dát větší pozor. Polknu a vezmu si kalíšek. Přičichnu. „Co to je?“ Zeptám se. Nezním ani moc podezíravě. „A život a na PLÁN.“ Souhlasím. Je to téměř jako magie, při zmínce o plánu mi v očích slabě zajiskří. Ta představa je tam lákavá. Počkám, až se napije Alex a pak do sebe otočím kalíšek i já. Zadívám se na jeho dno. Těžko říct, jestli hledám zbytky jedu nebo jsem se jen zamyslela. „Vypijeme celou láhev?“ Zeptám se, když konečně zvednu oči. | ||
| |||
| Večeře Je pro mě zvláštní takhle někde sedět a i po tom dnešním vypětí dělat, že je vlastně všechno v pohodě. Pořád se cítím víc doma spíš v divočině jen u nějakého malého ohýnku s ohřívající se plechovkou jež takhle u aspoň náznaku kulturního stolování. Mám chuť na cigaretu, ale nekouřím už pár let a jako vzpomínku na tý doby nosím akorát zapalovač z nábojnice z kulometů. Sice do něj nemám skoro žádný benzín, ale pořád se ho nechci vzdávat. "Ty nejlepší." pousměju se. Výhled, iluze tepla od horké vody, aspoň zdánlivé bezpečí hradeb... Co víc si přát. | ||
| |||
| Večeře A co dál? „Přesně tohle mě trápí nejvíc.“ Přikývnu vážně. Celá tahle situace je zvláštním způsobem… přirozená. Což je příšerně znepokojivé. Je to úplně nová zkušenost. Jistě, v minulosti jsem dokázala řídit lidi, mít situaci pod kontrolou, odhadnout několik kroků dopředu, podstrčit myšlenky, aby si ostatní mysleli, že jsou jejich vlastní… tohle je však něco jiného. Tady je vše přesně tak, jak má být, i bez mého zásahu. Šílím z toho, protože mám pocit, že mi něco uniká – že jsem ztratila kontrolu. Což je samozřejmě nesmysl – věci se dějí tak, jak mají. Vše je v pořádku. Měla bych být spokojená a klidná. A stejně mě to děsí. „Stůl.“ Přikývnu. „Nechápu, jak se ti povedlo, získat během chvíle, tak skvělé místo. Máš tu konexe, že?“ Posadím se – tak abych měla dobrý výhled a přehled o všem, co se kolem děje. Nevím, jestli mám větší hlad nebo chuť na alkohol. Panáka bych si vážně dala. Jako první si však utrhnu kus chleba a pustím se do jídla. Kdyby se něco pokazilo, musím mít energii, ne opici. | ||
| |||
| Teplo a jídlo Když zmíní že bude čekat na místě, jen se pousměju. Ne, že bych čekal něco jiného. Jídlo je velká motivace nikam neutíkat. Vidím tu očividnou radost při pohledu na ešus. "Neboj, chvíli horký vydrží." uklidňuju ji. Ale jejímu spěchu se nebráním, k sauně a horké lázni je to kousek a i když budeme jen sedět venku a jíst, bude to určitě příjemnější než stát někde venku. | ||