Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
| |||
 | Večeře a alkohol Spěcháme někam? „Dobrou chuť.“ Odpovím až po chvíli – až když sežvýkám jedno opravdu velké sousto. Každá další lžíce hlad netiší, ale naopak přiživuje. Musím uznat, že tohle jsem fakt podcenila. Zítra si musím dát větší pozor. Polknu a vezmu si kalíšek. Přičichnu. „Co to je?“ Zeptám se. Nezním ani moc podezíravě. „A život a na PLÁN.“ Souhlasím. Je to téměř jako magie, při zmínce o plánu mi v očích slabě zajiskří. Ta představa je tam lákavá. Počkám, až se napije Alex a pak do sebe otočím kalíšek i já. Zadívám se na jeho dno. Těžko říct, jestli hledám zbytky jedu nebo jsem se jen zamyslela. „Vypijeme celou láhev?“ Zeptám se, když konečně zvednu oči. | ||
| |||
 | Večeře Je pro mě zvláštní takhle někde sedět a i po tom dnešním vypětí dělat, že je vlastně všechno v pohodě. Pořád se cítím víc doma spíš v divočině jen u nějakého malého ohýnku s ohřívající se plechovkou jež takhle u aspoň náznaku kulturního stolování. Mám chuť na cigaretu, ale nekouřím už pár let a jako vzpomínku na tý doby nosím akorát zapalovač z nábojnice z kulometů. Sice do něj nemám skoro žádný benzín, ale pořád se ho nechci vzdávat. "Ty nejlepší." pousměju se. Výhled, iluze tepla od horké vody, aspoň zdánlivé bezpečí hradeb... Co víc si přát. | ||
| |||
| Večeře A co dál? „Přesně tohle mě trápí nejvíc.“ Přikývnu vážně. Celá tahle situace je zvláštním způsobem… přirozená. Což je příšerně znepokojivé. Je to úplně nová zkušenost. Jistě, v minulosti jsem dokázala řídit lidi, mít situaci pod kontrolou, odhadnout několik kroků dopředu, podstrčit myšlenky, aby si ostatní mysleli, že jsou jejich vlastní… tohle je však něco jiného. Tady je vše přesně tak, jak má být, i bez mého zásahu. Šílím z toho, protože mám pocit, že mi něco uniká – že jsem ztratila kontrolu. Což je samozřejmě nesmysl – věci se dějí tak, jak mají. Vše je v pořádku. Měla bych být spokojená a klidná. A stejně mě to děsí. „Stůl.“ Přikývnu. „Nechápu, jak se ti povedlo, získat během chvíle, tak skvělé místo. Máš tu konexe, že?“ Posadím se – tak abych měla dobrý výhled a přehled o všem, co se kolem děje. Nevím, jestli mám větší hlad nebo chuť na alkohol. Panáka bych si vážně dala. Jako první si však utrhnu kus chleba a pustím se do jídla. Kdyby se něco pokazilo, musím mít energii, ne opici. | ||
| |||
| Teplo a jídlo Když zmíní že bude čekat na místě, jen se pousměju. Ne, že bych čekal něco jiného. Jídlo je velká motivace nikam neutíkat. Vidím tu očividnou radost při pohledu na ešus. "Neboj, chvíli horký vydrží." uklidňuju ji. Ale jejímu spěchu se nebráním, k sauně a horké lázni je to kousek a i když budeme jen sedět venku a jíst, bude to určitě příjemnější než stát někde venku. | ||
| |||
 | O pokladu Mám pocit, že Arica můj popis skupiny neuspokojil. „Neznáme se. Ne moc. Moc se ani nemluvilo a když zemřela Katrin...mluvilo se ještě méně. Je to problém, který se bude muset vyřešit.“ Říkat každému na potkání co si myslím o lidech se kterými putuju, je nesmysl. Zvlášť když o nich sám nic moc nevím. Reakce Arica mě překvapí. Takovou jsem na amulet ještě neviděl. Podrbu se na hlavě. Tohle se mi nelíbí. Vůbec. Na jednu stranu bych řekl, ať ho má klidně u sebe, ale když to rozlouskne, jaká je záruka, že mi ho vrátí? „Nechám si ho u sebe. Ne že bych ti nevěřil. Ale víš jak to tady chodí.“ Skoro se mu omlouvám za nedůvěřivost. „Když to zkusíš ve chvílích odpočinku, budu rád. Jindy na to nebude čas.“ Povzdechnu si. „Teď, když mě na okamžik omluvíte…“ Zvednu se od stolu a zamířím k hospodskýmu. „Dá se ještě teď poslat pošta?“ Zeptám se muže a v hlavě už si sumíruju, co bude obsahem dopisu. | ||
| |||
| Jídlo Sníme to hned tady? K ostražitosti se musím do slova a do písmene nutit. Sama nevím, proč je tak těžké zůstat soustředěná… hlavní vinu určitě nese hlad a vyčerpání. Když mě Alex opouští znovu lehce polaskám jeho zápěstí, až pak nechám jeho ruku vyklouznout. "Budu přesně tady." Teď, když jsem sama, je soustředění o poznání lehčí. Znovu na mě doléhá tíha dnešního dne a informací, které jsem se dozvěděla. Znovu začnu uvažovat o tom, co dál. Ty myšlenky nejsou moc pozitivní. Spíš naopak. Naštěstí nečekám dlouho. Žaludek se mi sevře a hlasitě zakručí. "Paráda." Polknu naprázdno, když uvidím guláš. "Jdeme." Popoháním svůj doprovod. Kdyby se tohle jídlo pokusilo utéct, bude hořce litovat. | ||
| |||
| Cesta za jídlem „Janek. Tady si nikdo nehraje na jména jako v Pevnosti.“ pousměju se při jejích pokusech o skloňování jména. Ale když od té osoby kráčející po mém boku zaslechnu něco, co by přece jen mohlo být slabým uchechtnutím, spokojeně se usměju. Aspoň na prchavou chvíli se mi to podařilo a snad to trochu zahladí předchozí nepříjemný zážitek. | ||
| |||
| Cesta za jídlem Jestli to jídlo zabalí, tak je zabiju Na krátký okamžik je celý dnešek zapomenut. Jsme tu jen my dva, vyhlídka na jídlo a teplo. Informace, že mě Alex nenechá zabít. Že mu stačí moje společnost. Protože pokud se něco počítá, tak tohle! "Janek?" Zopakuji neobratně. Jako bych hledala, jak tak složité slovo uchopit. Při zmínce o jídle, které se nesnaží utéct z talíře. Zvednu překvapeně obočí a pak… se ozve zvuk, který je nejspíš zadrženým uchechtnutím. Tohle se Alexovi povedlo. Jenže já se nesměju. Čím blíž slíbenému jídlu jsme, tím víc se rozhlížím. Moc dobře si uvědomuji, že nejsem v bezpečí. Musím si dávat pozor. Vlastně teď toužím po jediném – po jídlu, které nebude otrávené. Alexovi vtisknu do dlaně zlaťák. Humor mě přešel. "Kup, co uznáš za vhodné." Šeptnu. Ruku položenou na zbrani. | ||
| |||
| Naděje. "Já vím." odtuším po její odpovědi a i když vypadá strhaně, pořád je krásná, takže si chvíli jen užívám výhled. "I proto si tě nenechám zabít." doplním. | ||