Andor.cz - Dračí doupě online

Cesta za jídlem

Jestli to jídlo zabalí, tak je zabiju

Na krátký okamžik je celý dnešek zapomenut. Jsme tu jen my dva, vyhlídka na jídlo a teplo. Informace, že mě Alex nenechá zabít. Že mu stačí moje společnost. Protože pokud se něco počítá, tak tohle!
"Janek?"
Zopakuji neobratně. Jako bych hledala, jak tak složité slovo uchopit. Při zmínce o jídle, které se nesnaží utéct z talíře. Zvednu překvapeně obočí a pak… se ozve zvuk, který je nejspíš zadrženým uchechtnutím. Tohle se Alexovi povedlo. Jenže já se nesměju.

Čím blíž slíbenému jídlu jsme, tím víc se rozhlížím. Moc dobře si uvědomuji, že nejsem v bezpečí. Musím si dávat pozor. Vlastně teď toužím po jediném – po jídlu, které nebude otrávené. Alexovi vtisknu do dlaně zlaťák. Humor mě přešel.
"Kup, co uznáš za vhodné."
Šeptnu. Ruku položenou na zbrani.

Naděje.

"Já vím." odtuším po její odpovědi a i když vypadá strhaně, pořád je krásná, takže si chvíli jen užívám výhled. "I proto si tě nenechám zabít." doplním.

Když pak odpoví že má dost na nezapomenutelný večer, jen se usměju. I když kvůli téhle holce Kluzký málem vymaloval uličku mým mozkem, přece jen si něco uvědomím. "Stačí mi tvá společnost. Cokoliv dalšího je bonus." odpovím a myslím to vážně. I když nade mnou kvůli ní visí Damoklův meč, pořád je mi její společnost milejší než kohokoliv jiného z výpravy.

Co se hladu týče, máme to stejně, takže nemám důvod protestovat a když slyším její pokus o britský přízvuk, pousměju se. "Janek milostslečno, obyčejný Janek." odpovím pobaveně. Aspoň trochu... Ale jestli to pomůže, nevadí mi to. "Delikatesy? Jídlo není plesnivé a nesnaží se vám utéct z talíře. Většinou." odpovím "Na pustinu luxus. Ale určitě se něco najde." dodám během chůze. I když je do mě zavěšená, pořád je to spíš takové důchodcovské šourání, ale není kam spěchat, času je ještě dost. U Janka ale nezamířím k hlavnímu vchodu, ale k tomu vedoucímu do kuchyně. Jak jsem řekl, nechci teď chvíli vidět nikoho jiného a vim, že nás Janek obslouží i tak. Kšeft je kšeft, takže jen zabuším a čekám až někdo přijde. "Na co že by slečna měla chuť?" zajímám se pro zkrácení čekání

Pokec s pokladem

Rytířův popis skupiny nepřinese žádné zvláštní překvapení. Bylo to vlastně takové jednoduché shrnutí toho, co jsme měli možnost vidět. Škoda… Trochu jsem doufal, že by nám k jednotlivým členům mohl prozradit trochu víc. To se ale nestalo a já nehodlal zbytečně tlačit na pilu.
”Ukaž.” vezmu si od rytíře amulet za řetízek a chvilku s ním jen ve vzduchu otáčím. Už na první pohled bylo jasné, že to není obyčejný kousek kovu. Magie z něj doslova sálala a až když ho zkusím sevřít v dlani dojde mi, jak moc silná je. Amulet mi totiž do ruky vyšle tak silný výboj, až ho upustím na stůl.
”Zajímavé…” utrousím spíš pro sebe. Očima přeskočím zpátky na rytíře. ”Kde si k němu přišel?” zeptám se zjevným zájmem. Byl to silný magický předmět. Chvilku váhám, jestli to rytíři chci říct, ale vzhledem k tomu, že k nám byl zatím vstřícný neviděl jsem důvod mu cokoliv tajit.
”Je příliš silný, abychom ho v tuhle chvíli já nebo Yuli dokázali aktivovat. Jestli chceš, můžu si ho prozatím nechat u sebe a během cesty mu přijít na kloub.” nabídnu první možnost, jak bych mu mohl pomoci, ale automaticky počítám s negativní odpovědí a podávám amulet za řetízek Betchanovi zpátky. Klidně pro něj mohl mít citovou hodnotu o které nevím a dávalo by smysl, že si ho chce nechat u sebe.

Volný hovor

Náš stůl se zvolna vyprazdňuje a nevypadá to, že by se měl nebo chtěl někdo vrátit. Nemám z toho dobrý pocit.
Nakonec vstane i Kluzký, pro kterého si přišla Gabriela s Alexem. Kluzký vypadá, že má upito víc, než by měl. Ale může to taky hrát.
Omluva? Fakt? No to zírám.
„Stalo se. Nech to bejt. Pak dáme řeč. Ještě dneska.“
Řeknu tiše a dokonce na rtech vyloudím slabý úsměv. Jo, nasral mě. Zklamal. Ale chápu jeho rozpoložení. Přijít o dva lidi tímhle způsobem je opruz pro každého velitele. Sere se mu jednotka. Máme mezi sebou zrádce. Chápu, že mu tečou nervy. Nebýt brutálního výcviku Bratrstva, byl bych na tom stejně. Takhle mi nervy sice netečou, ale napjatý jsou taky pořádně.

Na moji otázku odpoví dívka. Usměju se, protože hned na ni naváže on a popíše událost malinko jinak. Dokážu si tu supernovu představit. Viděl jsem Gabrielu. A kouzelnice má opravdu parádní postavu. Možná, ale opravdu jen možná by mohla Gabriele konkurovat. Aspoň v nějakých oblastech.
„To musel být božský pohled.“
Ušklíbnu se a zadívám se na dívku.
„Vidět supernovu v celé své nahé kráse.“
Pronesu zasněně. Čekám co na to dívka. Zčervená či ne?

„Zbytek skupiny?“
Přechod z téma nahé supernovy na složení skupiny mi radost neudělá. Ale jejich zvědavost chápu.
„Většina lidí je z Patroly. Ale jde s námi se sestra chladu. Vlastně teď už asi dvě.“
Řeknu bez jakékoli nenávisti vůči sestrám chladu.
„No a pak já. To víš, bratrstvo, musíme se motat do všeho.“
Rozesměju se.
„No a vy dva. Magie se bude hodit. Kupa lidí na ni sice nadává, ale všelijaké talismany používá každý. Ale když jsme tady tak sami. Našel jsem tenhle amulet.“
Položím na stůl nalezenou věc.
„Netušíte někdo, k čemu to je?“
Zeptám se zvědavě.

Tři mušketýři, co mají pokec

"Rád bych podotknul, že to, co má naložený Gymnázium v lahvích je fakt hnus." vyrukuju na svoji obranu. "Obzvlášť sbírka starýho Gilforda. Ten úchylák tam má embria snad všech známejch bytostí." obličej se mi při té představě zkroutí nznechucením.
"Jestli toho blázna ještě někdy někde potkáme, naložím jeho do láhve místo těch nešťastnejch bytostí." udělám konečný verdikt, přičemž si založím ruce na prsou.

Odhalení, s jakou triviálností vznikla Betchanova přezdívka ve mně vyvolá lehké zklamání. Jenže to se prostě stává, když máte vysoká očekávání a ty já mám prakticky pořád. Škoda pro něj, kdyby se jeho přezdívka odvíjela od nějakých hrátek s ohněm, možná by u Yuli získal nějaký ten plusový bodík. neubráním se dalšímu potutelnému úsměvu. Nebo možná taky ne. U Yuli člověk do poslední chvíle nevěděl, jak na tom je. Její povaha naprosto odrážela element, na který se specializovala a jiskra v jejím oku mohlo znamenat pikantní večer stejně tak dobře jako desítky ohořelých mrtvol...
"Tak to jsem zvědavý, čím vyšperkuje nás." utrousím a přidám se k nakažlivému Betchanovu smíchu. Jestli Benji dokázal ze sira, udělat sirku, mohl klidně z mága udělat magnetku nebo z čarodějky čárku. Snad budeme mít víc štěstí než rytíř.

"Přeháníš." zaprotestuju s lehkými rozpaky. "Je teda pravda, že když jsem do té místnosti vlezl, myslel jsem si, že vidím Fénixe." neubráním se smíchu při vzpomínce, jak se dvě hořící ruce míhaly vzduchem jako ohnivá křídla. "Jak se nakonec ukázalo, nejednalo se o žádného bájného ptáka, ale o..." tady se na chvilku zastavím, abych v hlavě našel to správné slovní spojení, co by adekvátně vystihovalo, že k té roztomilé tvářičce patří i kurevsky boží tělo a Yuli přitom nijak neztrapnil.
"...o supernovu." dokončím větu s nasazením veškerého intelektuálního úsilí. Neubráním se pak rychlému mrknutí směrem k Batchanovi.
"Stejně si myslím, že by ti ten oheň neublížil." vytáhnu znovu na stůl svoji zatím nepodloženou teorii. V minulosti jsme ji už několikrát probírali, ale vždycky to dopadne stejně. Prostě se na tom neshodneme. Jenže ona byla ztělesněný oheň a oheň ohněm nepopálíš. To byl můj názor. Jenže vyzkoušet něco takového prostě bylo příliš riskantní.

"Hmmm a co zbytek skupiny, co jsou zač?" říkal, že se s Benjim znají pár hodin, takže s ostatními to nejspíš nebude jiné. Dá se takovým lidem vůbec věřit? Na druhou stranu, co by měli z toho zabít někoho ze skupiny, když budou všichni v nepřízni severu? Hlavou se mi točila snad stovka otázek, ale uvidíme, jak moc bude rytíř sdílný. Zatím působí jako přátelská povaha.