Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
| |||
 | Do hospody! Plány a zprávy… „Vysílačku asi ne… ale ten havran zní rozumně.“ Uvažuji nahlas. Zatímco s rukou na zbrani kontroluji své okolí. A zatímco se nechávám vést do hospody, tedy doufám, že jdeme tam, uvažuji o tom, co a komu bych mohla napsat, abych se z tohohle dostala. Vydírat? Slibovat? Oznámit, ať mi všichni políbí prdel, že nemám v plánu se vrátit. Zeptat, co nabídnou, když se vrátím. Poslední možnost mě teď láká ze všeho nejlépe. „Kde jsou ti havrani… a kolik to asi tak stojí?“ | ||
| |||
 | Do hospody! "I to je možné... Tam má aspoň nebezpečí konkrétní podobu. Většinou..." odpovím i když konec odpovědi už má hořkou pachuť. Vzpomínky na dnešek jsou přece jen až příliš živé. | ||
| |||
| Do hospody! Představy… „Skoro to vypadá, že bezpečněji se budu cítit v divočině.“ Ušklíbnu se. Znovu schovám a zabezpečím batoh. „...a začít znovu.“ Tohle prostě zopakovat musím. Líbí se mi, jak to zní. V tomhle případě jsou sladké představy lepší než krutá realita. Vážně by se to mohlo stát? Já a Alex? Prostě odejdeme. Je těžké uvěřit. Je těžké si to představit. Opravdu by do toho tenhle chlap šel? Nebo mě prodá na nejbližším rohu, aby si zajistil vstup do klanu… nebo jaká uskupení tam venku jsou. No ostatně bych mohla prodat i já jeho. „Jdeme.“ Přikývnu. Opatrně otevřu dveře. Nechci žádná překvapení. Cestou mě něco napadne. „Šla by odsud poslat zpráva do Pevnosti?“ | ||
| |||
 | U stolu Že se dá se mnou do řeči zrovna čáryfuk, mě dost překvapí. Naše frakce sice spolupracují, ale mezi našinci to tak slavné není. Jistě, najdou výjimky, co to dají dohromady. Někdy i víc než jen spolubojovníci. Což mě vede k otázce, jestli tihle dva spolu jen cestují a nebo šukají. To musím zjistit. Chlap odkýve důležitost chladné zbraně a sáhne po té své. A ve mně se to celé splaší. Jedna ruka podebere stůl, připravena ho převrátit a druhá sáhne po jílci tesáku. Ale čaroděj netasí. Byl to jen dotek. Kurva chlape! Tohle mi nedělej! Já nikdy nebyl kliďas a dnešek mým nervům rozhodně neprospěl. „Jo. Ale někdy to nestačí. Kor když nedostaneš šanci s tím cokoli udělat.“ Pokrčím rameny nad jeho nadšením z přítomnosti felčara. Ale jinak má pravdu. Kupa lidí dojela na nějakou prkotinu, se kterou by si každý felčar hravě poradil. Jsem důležitý. Akorát to nikdo nechápe a neocení. Ani panáka mi nekoupí. Je to nevděčná banda. Ale jinou zrovna nemám. „Seš asi první čáryfuk, co jsem viděl, že se po světě toulá se sekerou. Nás doprovázel čaroděj jménem Kačvud. Ne! Tačvud. Strašný jméno. Takovej poděs. Myslel jsem si, že ho vyšlou, ale ještě se po poslední akci nevylízal z ran. Lízal, kde neměl a dostal přes držku. A taky si něco přinesl.“ Ušklíbnu se pobaveně. „Prevence znamená v tvým pojetí co? Sejmout každýho dřív, než stihne zaútočit?“ Hádám, že jo. A pak teorie jejich šarží, o moudrých a rozvážných kouzelnících, dostává pěkně na prdel. Přímou otázkou mě zaskočí. Příjemně. „Ne.“ Zavrtím hlavou. „Nikdy jsem tu nebyl. My chodili jinam. Doprovod karavan a tak. Semtam čistky různých potvor, když začaly otravovat. Znáš to, ne?“ Usměju se. „Na cestě viděli ledový! Betchan nástup! Vyzvedni si čaroděje! Patrola udělá průzkum, ale do boje nezasáhne.“ Zaparoduju příkazy šarže. | ||
| |||
| Ve stodole… „Snad se ti podaří aspoň na chvíli usnout...“ pronesu tiše. Sám vím, jak blbě se usíná s jedním naštípnutým žebrem, natož s půlkou hrudníku. To si nedokážu ani představit. „Jo, to je pravda.“ souhlasím ohledně toho, že bychom do hospody měli jít. Já u sebe svou poslední zbývající hotovost nosím neustále - ono těch pár papírků a jedna stříbrná mince zas tolik místa nezaberou... Stejně pak nebude kde je utratit, tak je to fuk. | ||
| |||
| Ve stodole… Lepší krutá realita než sladké sliby Dívám se na Alexe a, i když bych chtěla, věřit mu nedokážu. Nedokážu do jeho rukou vložit svoje bezpečí. Ne teď. Ne dnes v noci. Krutá realita je bohužel lepší než sladké sliby… a takových slibů už jsem slyšela. Ať už šlo o lži nebo o bezbřehou upřímnost – vždy se ukázalo, že můžu věřit jen sama sobě. Z každého se nakonec vyklube sobec – záleží jen na jeho ceně. Peníze. Strach. Vlastní bezpečí. Hezčí holka. Lepší dohoda s policií. Fet. Každý má svoji cenu. „To by od tebe bylo hezké.“ Usměji se potěšeně. „Dobře.“ Přikývnu ohledně nováčků. „Ale tím spíš bychom tam měli jít.“ Posbírám své zbraně a zase si je připnu. Zároveň si zkontroluji, že mám čím zaplatit. „O plánu zmizet.“ Přikývnu a lehce se usměji. Tahle část se mi z toho všeho líbí nejvíc. Ta možnost mě lehce rozechvívá. Těžko říct proč. „A o tom, proč jsem tu seděla v koutě a hlídala dveře.“ Doplním. | ||
| |||
 | Společenství...? Takžeee... to znamenalo, že jsme.. prošli? Že jsme si tímhle, poměrně jednoduchým způsobem, zjistili nejenom cestu ven, ale celkově cestu pryč.. pryč za neznámým..? Asi teda.. evidentně jo.. samozřejmě záleží ještě na dalším dni, dokud se neocitneme mimo tuhle díru, tam venku kde čeká smrt na každém kroku, asi si nemůžeme být zcela jistí.. no uvidíme. K představení našeho průvodce Benjamina decentně, zdvořile kývnu a poté se chopím svého čaje, ze kterého trochu upiju. Alkohol nikdy nebyl příliš pro mě a zejména nyní to asi ani nepřipadalo moc v úvahu. Každopádně vypadalo to, že členové jeho bandy, které bychom měli být taky součástí, jsou tu vesměs, doslova všude okolo.. co jiného taky čekat, kde jinde se dá ztrávit volný čas, když venku ohryzává části těla mráz či sníh. Když mihnu pohledem k Aricovi, nešlo si nevšimnout jisté jiskry, kterou měl v oku. A to nejenom z toho, co nás oba čeká, ale i maličko z osazenstva tady. Co si budeme povídat, rozhodně tu byla velice.. barvitá a pestrá společnost. I tak ale, musela jsem krapet uculit když jsem Arica takhle viděla.. nadšeného..? Sama jsem z toho též měla obdobné pocity.. jenom on, to uměl daleko lépe dávat najevo. Tak nějak.. čistěji. Řeč se maličko stočí z ´rytíři´, samo sebou to zajímalo i mě samotnou. Vážně to byla sebranka.. všeho možného, co jeden najde někde.. po cestě. Jeho přirovnání ohledně zbraní se musím tiše uchechtnout, stejně jako jeho dodatku o tom, co dalšího v téhle skupině zastával. ..a nebo si třeba i rád hraje na doktora.. Chystala jsem se na další doušek, když Aric zmínil to, že dává raději přednost prevenci zranění.. nemohla jsem jinak než přitom zvednout volnou ruku a symbolicky jej trochu ´popacat´ po zádech. Vím dobře, že tyhle slova nebyla jenom planá slova. Co se týkalo mě, zatím jsem neměla čím více přispět téhle debatě. Víceméně jsem spíše nechávala Arica si ´užít téhle zábavy´. Koneckonců, dozvídala jsem se věci i tak a jemu tahle socializace udělá mnohem větší radost. | ||
| |||
| Ve stodole na seně… Zatím... "Dobře." nepřu se "Klidně možná ne, ale dám aspoň pozor ať tě nikdo ve spánku nebodne." pousměju se. Aspoň k něčemu je ta má nespavost dobrá a ona ten spánek potřebuje. Mě stačí spát klidně přerušovaně. Počkám až vstane a trochu se probere. | ||
| |||
| Ve stodole na seně… "Určitě." Pronesu vážně. Musím se probrat - za každou cenu. I kdybych si měla něco vzít. "Tady asi stejně klidně spát nebudu." Přijmu podávanou ruku a opatrně vstanu. "Cizí lidi?" Zpozorním. "Klidně mu to můžeme říct dnes." Změním plány. Nové informace vše změnily. "Ale nic dalšího mu říkat nechci." Chytím Alexe za ruku. | ||
| |||
 | Noblesa je subjektivní Gabriela a Alex? Takže minimálně další dva lidi? zauvažuji rychle, když rytíř zmíní jména. Stále očekávám, že od Benjiho nebo od Kluzkého dostanu přesné číslo, ale už teď jsem na čísle sedm. Znovu se rozhlédnu po osazenstvu stolu, jako by Betchanova slova v sobě měla mít ukryto víc než jen zrnko humoru. Pravda, noblesa by se tu hledala těžko, ale už jsme viděl i horší, daleko horší. Navíc tím že padesát procent osazenstva tvořili na pohled pěkné ženy obraz jako celek pak působil daleko přívětivěji. "A nebo sekyra." přihodím k zmínce o meči a ruka mi na okamžik instinktivně sjede k rukojeti usazené v pouzdře. Při dotyku na opotřebené kůži se mi do duše vlije vlna klidu. "Mít ve skupině někoho, kdo umí látat rány je vždycky dobrá zpráva." pokývám spokojeně hlavou. Pravda, jejich ztráty na životech už činili dva lidské životy, ale to nutně nemusela být jeho chyba. Odsoudit jeho schopnosti jen na základě této informace by byla hloupost. "Já dávám přednost prevenci." znovu se zazubím, když mi dojde, jak moc mě ta věta vlastně vystihuje. "Takže doufám, že tvých služeb nebudu muset co nejdéle využít." Jednou na to určitě dojde, ale čím déle, tím lépe. "Ty už si taky byl někdy dál než jsou Vřídla?" zeptám se přímočaře. Popravdě netuším, jak často a jestli vůbec Bratrstvo pořádá tažení mimo Pevnost, takže bych si rád udělal obrázek o jeho zkušenostech. | ||