Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
| |||
 | Ve stodole na seně… Nesmíš se zapomínat! „Byli štěstím bez sebe.“ Zasměji se té představě. „Každý den, každou hodinu, … někdo přišel a prosil – pojď ženská, řekni nám, jak to máme dělat. Jsme tu roky, máme svou reputaci ale vem to čert. Rovnou přiznáváme, že nevíme, co děláme.“ Pokračuji rozesmátě. Pak mi však dojde, že tohle je poprvé, kdy jednám bez příkras – kdy se úplně upřímně směju a nepřemýšlím o tom, co říkám. A to prozření mě strašně vyděsí. Okamžitě zvážním. Ruku přesunu blíž ke zbrani. Polknu. Zadívám se na dveře. A pak se opatrně vrátím k předchozímu rozhovoru. „Mohla by to být pravda? Jak velké je vlastně území Ledových?“ Přeci jen, jdeme tím směrem, ne? „Ono není o čem mluvit. Prostě je to zmrd. On je důvod, proč jsem tady. A jak jsi slyšel, ještě raději by mě měl v pracovním táboře.“ I tohle je teď polopravda. | ||
| |||
 | Ve stodole na seně… "Třeba... Bůhví, ale taky si kolikrát říkám, že by to bylo lepší vrátit zpátky." odpovím jí. "To chápu. Určitě jim prospěl i nějaký profík." zhodnotím její přínos Družině. Pokud jim to teda profík víc nenaboural, ale o tom, jak vlastně Družina funguje uvnitř, prakticky moc nevím. | ||
| |||
| Ve stodole na seně… Kam jinam? „No vzhledem k tomu, co se tam právě dělo, by to možná byla nejlepší možnost.“ Ušklíbnu se. Tak trochu vážně. Tak trochu pobaveně. „Třeba jsem se taky jen praštila do hlavy a za chvíli se proberu.“ Napadne mě. Chtěla bych se vrátit. Vážně chtěla. „Tak to nevím – byla jsem tak mimo, že jsem nikoho moc nesledovala.“ Zasměji se krátce. „Ale vzato kolem a kolem – ta uniforma byla v té chvíli moje jediná jistota. Takový důkaz toho, že můžu něco nabídnout.“ Vysvětlím. „No napadlo mě to.“ Přiznám po krátkém zamyšlení. „Viděl jsi to u Kocoura – nemám pocit, že bych se měla kam vrátit.“ Pokrčím rameny. | ||
| |||
| Ve stodole na seně… "To by byla škoda, ne?" pousměju se "Ale jestli na tom tak trváš, můžeš to zkusit znovu až budeš mít žebra v cajku." navrhnu. Aspoň nějaká motivace to přežít, ne? | ||
| |||
| Ve stodole na seně… Vážně bys tu zůstal? „Dost možná…“ Připustím. „Můj příběh? No „propadla“ jsem sem právě, když jsem nasedala do policejního auta. Objevila se tu v uniformě. Vyděšená. Zmatená. Jasně, že jsem šla ke Družině.“ Ušklíbnu se. Vzala jsem to ve zkratce. Lži mají tu nevýhodu, že si je musí člověk pamatovat. Polopravdy, to je jiná. U polopravdy vždy vynecháte jen část, která se nehodí (dost často tu stejnou) a necháte ostatní, ať si sami domyslí lež, kterou ale vy sami nikdy nevyslovíte. Zrovna jako teď. „A co někde dál? Kde není Patrola ani Družina, Bratrstvo, Sesterstvo, …. předem daná rivalita?“ Pokračuji ve vyptávání se na lepší místo. | ||
| |||
 | Nábor..? Asi jo Vypadalo to, že nemusíme uplácet dlouho.. či se více usmívat. Ostatně, kdo by taky odmítl věci, jídlo zejména, jenom tak? No, každopádně se zdálo, že jsme asi natrefili na správného člověka, toho co jsme potřebovali. I když se neopomenula zmíňka o tom, že to nebude procházka růžovou zahradou. Ostatně, co vlastně v tuhle dobu bylo..? Jeden mohl umřít klidně i na rohem svého baráku. S tím jsme tu žili naprosto všichni. A já tak nemohla jinak než decentně kývnout, potvrzujíc tak jeho vlastní slova. Nešlo si nevšimnout, že v lokále se vyskytovalo množství lidí, stejně jako sem i několik přišlo. Vypadalo to, že tu více z jednotky tohohle týpka, možná ze stejné brandže. Kdo ví.. asi jsem nebyla jediná kdo zacítil v tomhle chlápkovi.. možné případné.. komplikace. Mohlo se mu něco zprotivit a my tu zůstaneme chycený.. dokud by nás nedostalo zpátky Gymnázium. A to odmítám.. Naštěstí.. se ale nic takového nestalo. Bylo to.. nečekala jsem to, že to bude takhle.. snadným. Bylo to naším přičiněním..? Maličko překvapeně zamrkám, když najednou.. setkáváme se s dalšími.. členy téhle smečky? Patřily ty dvě Amazonky, taky k němu, do bandy? Bylo to stejně překvapující, jako fascinující. Nejenom vidina toho, že dostaneme se někam dále, ale stejně i to, že.. už prakticky nyní poznáváme nové věci.. nové věci, za zdmi a dosahem prstů Gymnázia. Možná by nebylo špatné pořídit si záznamy.. sepsat si důležitá střetnutí, poznatky.. "Yuliya.." řekla jsem, když se představil Aric, s tím i maličko zandala jsem si rukou pramen vlasů za ucho. "Co neumře samo, tomu dopomůžu svým plamenem.." dodala jsem dále, kdy jsem tedy představila svojí podstatu. Byly jsme.. více než příhodné duo, o tom nebylo pochyb. Aric dokázal věci ochraňovat, zatímco moje maličkost s nimi mohla bojovat. "Noo... jednou jsme byly s Bratrstvem a obchodní karavanou až kousek od Města.. a to je tak asi vše." odvětila jsem na položenou otázku. Ne, neměli jsme moc zkušeností s cestováním, sotva jsme vystrčili nos z ´domova´, ale tuhle.. tenhle malý nedostatek jsme mohli oba kompenzovat jinými věcmi. | ||
| |||
| Ve stodole na seně… Její hodnocení mágů a lidí ovládající magii nekomentují, cítím to stejně i když Kluzký je výjimkou snad proto, že magie u něj není výhradní síla a zdaleka ji nepoužívá tolik jako ostatní kteří k ní mají přístup. "A omdlela bolesti,to víš že jo..." odpovím ve stejném duchu. | ||
| |||
| Ve stodole na seně… Odkud přicházíš? „Ani já magii nevěřím.“ Přikývnu. Ruku mám stále jen kousek od zbraně. Pořád poslouchám, co se děje kolem. „I kdyby nic jiného, ti, kteří ji používají, jsou zpravidla namyšlení. Opovrhují ostatními. Cíleně se vyčleňují… jako by jim „normální“ lidí nebyli dost dobří.“ Vypočítávám. „Kdybych to mohla vrátit – zkusila bych tě praštit víc.“ Zkusím lehkou provokaci. Pak však dojde na minulé životy a já ztichnu. Nakloním hlavu na stranu a poslouchám. „Ráda jsem tě poznala.“ Odpovím na oplátku. „Dovedeš si to představit?“ Zeptám se náhle. „Že se vrátíš… k normálnímu životu? Probudíš se a BUM – žádné zbraně, boj o život, žádná Pevnost, Příhraničí. Ale diskotéky, večerky, jídlo až do domu, teplá voda a pořádný záchod, …“ Zaváhám. Něco mě napadlo. „Myslím, že Pevnost je opravdu nejlepší místo k životu, které tu je?“ | ||
| |||
| Ve stodole na seně… Aha... Je pravda, že tohle jsem.uplne vytěsnil a neuvědomil si to. "Vzpomínám." odpovím a přikývnu. S magií opravdu zkušenosti moc nemám, takže nevím, jak přesně se to projevuje. "To jsem rád. Já nic jiného než to stažení neznám. Nebo spíš - nepoužívám. K magickým věcem moc nemám důvěru. Přijde mi, že ovlivňují mysl." odpovím, ale jsem opravdu rád, že ji Betchan dal aspoň trochu do pořádku. | ||
| |||
| Ve stodole na seně… Nuže rekapitulace „Já taky.“ Přikývnu, když Alex zmíní Kluzkého. „Z magie.“ „Vzpomínáš, jak Freya křičela, ať si zakryjeme oči?“ Připomenu. „Tak já to neudělala.“ Na tyhle věci nejsem zvyklá – příště už budu vědět a dám si pozor. „Ale jo, zpravil. Asi se fakt vyzná. Jen… to stažení není vše-spásné.“ Vysvětlím. Dál to nerozebírám a zadívám se na zbraně u své ruky. Semknu rty. Říct nebo neříct? Uvažuji o tom tak dlouho, až přijde otázka na halucinace. „Já viděla vás… slyšela jsem Kluzkého, jak velí obrannou pozici.“ Začnu vyprávět. „Nechápala jsem, co se děje. S něčím jste očividně bojovali… jenže já to neviděla. Myslela jsem, že… víš jak – že mi něco uniká – že to venku neznám. Hledala jsem stopy. Snažila se něco zaslechnout. Trvalo to, než mi došlo, že tam opravdu nic není. Tak jsem tě zkusila probrat… … a Freya použila to kouzlo… “ Pokrčím rameny. „Vzpomínky ze života před tím?“ Zpozorním. | ||