Místo odpovědi týkající se poslouchání se jen dál věnuji rozhýbávání ztuhlých svalů a namožených zad. „Spíš věcí.“ zasměju se lehce když vidím, že i ona se směje „Lidi jsou složitější a ne každý mi za to stojí.“ dodám pak a jen se pohledem pokochám tím, co mám před sebou. I přes všechny ty modřiny se na to stále dívá hezky.

To už ale naši chvilku naruší ledoborec Benjamin rozrážející hladinu. Díky doteku dlaní jasně cítím, jak se Gabriela napne, ale nijak to nekomentuju, ani na to nereaguju. Když se rozhodne přesunout, jen ji pustím a jsem zvědavý, co vymyslí. Doufám ale, že už ji přešla ta myšlenka s tím vzít to na sebe. Když se nakonec schová za mě - i když by určitě tvrdila, že se neschovává -, jen se pousměju. „Jde to. Tohle mi po tý slotě venku prospěje.“ souhlasím a musím uznat, že na Benjiho nápadu s teplými prameny v Pevnosti je cosi lákavého. Ale provést to podle mě nejde, takže musí zůstat u snu. „Akorát mě sere že jsme ztratili Katrin a Marcuse. Úplně zbytečně...“ pokrčím rameny. Smrt je tu sice tak přirozená jako dýchání, ale když se Benji zeptal, dostane se mu odpovědi. „Doufám že tu někde seženu aspoň pár nábojů. Jinak je tím AKM budu moc akorát tak mlátit...“ ušklíbnu si při vzpomínce na můj asi nejpalčivější problém. „Co ty? Vypadáš spokojeně...“ zeptám se. Sice ho moc neznám, ale když se takhle ušklíbá, většinou mu něco vyšlo.

„Ty ne...“ souhlasím „...tvoje žebra a záda? Ano.“ odpovím klidně, bez náznaku jakéhokoliv rýpnutí. Prostě jak konstatování faktu. Jako bych se bavil o tom, že to a to auto má prostě vysypané zuby na diferáku. Prosté konstatování faktu. „Jestli nechceš, neposlouchej mě a poddej se tomu.“ navrhnu alternativní možnost. Jo, nikdy jsem to s ženskýma nijak zvlášť neuměl a na řeči jsem nebyl. Možná i díky tomu balancuju mezi různými náladami zrovna u té jediné, na které mi aktuálně záleží. Divné.

Pokračuju ale v uvolňování napětí a během toho se zamýšlím nad odpovědí. „Když je to potřeba, tak ano.“ souhlasím s ní a zrovna chvíli poté jmenovaný skočí do vody jako malý fakan. K nám dorazí akorát několik trochu výraznějších vlnek, ale nic významného, takže to ani nekomentuju. Jen se pousměju. Když se pak ale tiše zeptá na to, zda by mi Benji byl schopný ublížit, musím chvíli analyzovat vše, co o něm vím i naše vzájemné vztahy. Během toho mé ruce jen kloužou po jejích bocích až se na nich zastaví. Je zvláštní dívat se jí najednou do očí. Ale ne nepříjemné. Jen prostě - nevím, jak na to pořádně reagovat. Tohle není bestie spatřená přes miřidla AKM a pořád si nejsem vůbec jistý tím, co k téhle holce z Družiny vlastně cítím. „Netuším...“ odpovím pak opatrně „Kdyby si to dokázal sám zdůvodnit jako správné, pak asi ano. Vždycky mi přišel jako rovný chlap.“ odpovím nakonec stejně tiše, avšak neutrálně. Se svou vlastní možnou smrtí jsem se tak nějak smířil. Se smrtí ostatních - s tou je to horší.

Prameny

Její odpověď ohledně výslechů mě nepřekvapí. Vlastně splňuje to, co jsem o Družině slyšel. Když cítím, jak se pod doteky uvolňuje, pousměju se. "Opravovat rozbité věci mi celkem jde." odpovím tiše, aniž bych přestal s masáží. Na to, aby její doteky byly náhodné, jsou příliš časté, ale rozhodně si nestěžuju. I kdyby z toho nebylo nic víc, i tohle je příjemné odpoutání od všeho kolem.

*Rozhodně ne tak zákeřně jako ty, děvče...* proběhne mi hlavou po dotazu na výslechové metody Kluzkého, ale nahlas neříkám nic a přesunu se spíš na samotná záda i když nemůžu zdaleka tolik tlačit. "Vlastně nevím... Nikdy mě nevyslýchal a pokud jo, nevšiml jsem si. Ale tuším, že si toho dost spojí z běžného hovoru a sem tam položené otázky. " odpovím. Připadá mi jako tenhle typ. Zdánlivě kamarád a pak, když to nečekáš, přijde háček v podobě správně položené otázky.