Už během návratu potkáme Betchana s Freyou, takže jim jen oznámím, že si hodím do seníku věci a doženem je. Všímám si, že Benji a Kluzký nejsou ani na seníku a napadá mě, že vzhledem ke své mnohem delší známosti možná v soukromí řeší co se dnes stalo. Jak jsem říkal Gabriele, je dost možné, že si taky dají dvě a dvě dohromady. Zatím to ale neřeším, slíbil jsem jí, že až ráno a pokud to dřív nevytáhne Kluzký, začínat nebudu. Já bych místním normálně věřil, ale po zážitku s medem už to není zdaleka tak valné. Přemýšlím nad tím, jak věci zabezpečit a nakonec to vyřeším tak, že pod přezkou batohu provléknu nit z siticka. To by mělo stačit...

Pak už ale jen s Tokarevem na opasku mířím k pramenům. Sice mi to není úplně příjemné, ale nerad mimo pevnost odkládám zbraň. Tam ji budu mít aspoň na očích. Na Patroláře ve vodě jen mávnu a pozdravím než se začnu svlékat a odkládat všechny svršky do hromádky s pouzdrem s pistolí nahoře. Na rozdíl od Betchana a jeho svalů vypracovaných tréninkem a cvičením jsem já spíš šlachovitý i když co se týče jizev, jsme na tom dost vyrovnaně. Když si sundávám kalhoty, přehledu prsty po roztřepené, ledabyle zašité jizvy na stehně a zase si vzpomenu na Fjodora. Gab předchozí rozhovor nepřipomínám, jen se na ni podívám jestli vybere místo spíš stranou nebo v centru dění. Je mi to fuk, v Patrole se jeden odnaučí nějakému studu jak dokazují i Patrolářky promenádující se mezi mužskými kolegy.

Lázně

Kluzký na Seně

Po její otázce musím chvíli přemýšlet a vzpomínat na jednotlivé zážitky venku v pustině. „Vlastně jsem nad tím nikdy pořádně nepřemýšlel. Některé věci možná vycítím o něco dřív, ale to může být spíš zkušenostmi. A co se týče toho dneška - nic podobného jsem ještě nezažil.“ odpovím nakonec. Pokud by se to ale týkalo chladu a tak, jo, to vnímám víc než když jsem sem přišel. Ale to může být i věkem, relativně špatnou životosprávou, jídlem a další hromadou věcí, které na člověka tady v té prdeli působí.

Na zmínku o přírodě už ale nereaguju a další chůze probíhá v tichu. Když nepočítám občasné bolestné zasyknutí Gabriely, u kterého dělám, že ho neslyším. I když jsme teď snad uzavřeli něco jako příměří, nechci ji zbytečně štvát něčím, co by mohla brát jako poukázání na slabost. Podle toho, co předtím říkala, se jí narážky Betchana i Benjiho celkem dotkly, tak to nepořebuju pokoušet. „Tohle je úplně poprvé co jsi mimo Pevnost?“ zeptám se pak když už se blížíme k seníku.

„Jak na koho. Proti Kluzkému nebo Benjimu je to zlomek.“ prozradím jí že Benji toho má v Patrole za sebou mnohem víc než já. Ani to ostatně není nijak tajná informace co by nezjistila od kohokoliv jiného. „Rád? Pár jo. Občas člověk vidí venku úžasné věci... Pokud tedy má rád přírodu a tak.“ odpovím a vzpomenu si na pár opravdu klidných a kouzelných momentů venku. Většinou se to pak sice kardinálně posralo, ale člověku to uvízne v hlavě.

„To je pravda.“ zasměju se po její připomínce slibu. „Už jen proto doufám, že se z toho dostaneš.“ odpovím intuitivně a zaseknu se, když mi dojde, že jsem to řekl tak bezprostředně, protože je to vlastně pravda. I když nedokážu říct proč. Že by ta trocha lysohlávek?

„Hádat se nebudu.“ pousměju se, když si opět přetáhne přes hlavu kapuci a vykročíme dál. Bez ní jí to slušelo víc, ale co se dá dělat. Člověk se musí těšit z drobných radostí.

Konec procházky, návrat do reality

Zvláštní otázka. Ale vlastně očekávatelná. Musím se zamyslet, protože sám jsem to nikdy nepočítal. „No... Když nepočítám ty ráno ven a večer zpátky...“ odpovídám spíš pro sebe „Takových 50 nějakých delších to asi může být.“ odpovídám nakonec už nahlas. Kratší výpravy nemá moc smysl počítat, člověku za chvíli začnou splývat a nedají se ani počítat. Kdyby jo, akorát by mi z toho začalo hrabat.

„Nepomůžou, to je fakt.“ souhlasím „A jo, i na tomhle něco je. Jen si občas říkám, jestli si i na mě někdo občas vzpomene když zůstanu někde tam venku nebo mě jen oberou o věci. Chápu Kluzkého, že si je chce připomínat.“ odpovídám i na tohle.

„To jo...“ odtuším ohledně umístění sklenice „Asi jo. Odpočinek bodne a ty jsi mi už stihla vymyslet i práci.“ pousměju se i když při mém štěstí čekám, že nám do toho ostatní nějak vstoupí. Vykročím ale pomalu na hlavní uličku Vřídel a dál směrem k seníku a lázním.