Na seně se Sestrou

Vlasy nejsou všemocné a já jsem celkem spokojený Patrolář, ale po jejím prohlášení se mi zkrabatí čelo.

"Obětuješ? Jsou věci, které by jeden měl vědět dřív, než mu vezmeš krev a tak dále!"

Zavrčím, ale rozhodnu se jí věřit. Může se mnou dělat skoro co chce, ale je na téhle výpravě stejně jako já a bylo by fajn, aby jsme jí přežili a co si budeme povídat, větší šance je s trojicí já, Alex a Led. Samozřejmě se mi zvedne ego, když tak hezky mluví o tom, že jsem dobře bojoval. Ono v tom ringu to bylo částečně um a částečně štěstí, ale to je při boji poměrně normální. Když se na Vás vysere štěstěna, tak můžete být bijec jaký chcete. Dneska jsme to viděli mnohokrát.

Podle pokynu si sednu proti ní a sleduju co se bude dít. Držím jí za ruce a nemám co dělat. Poslouchám tu řeč, která mi nic neříká ač možná si typnu, že je severská, takže pokračuji v tom co sem dělal. Prohlížím si jí a čekám co bude. Dřív by tohle pro mě bylo dost exaktní, ale Příhraničí mě naučilo opaku.

Slabí a jejich slabosti…

Soustřeď se

Trhnu se, když Alex chytí popruhy batohu, … a ihned toho pohybu zalituji. Zatnu zuby. Nadechnu se nosem. Bohužel i to zabolí.
„Dnešek…
… stojí za…
… hovno. “
Oznámím, pro případ, že si muž náhodou nevšiml. Další pomalý nádech – mnohem opatrnější.

Vzápětí vzdám svoji snahu tvářit se jako hrdina a lehce svěsím rameny, nechám si stáhnout batoh. Musím se soustředit. Vzpomenu si, že jsem se chtěla Alexe na něco zeptat. Na něco důležitého. Dojde mi, že mrskat se a vypadat jako přítěž, mě dál nedostane… Tohle je sice nové prostředí, nemůžu však ztratit staré způsoby.
„Půjdu.“
Rozhodnu se okamžitě. Zatím však zůstávám opřená o zeď.
„Jen ty… jsem chtěla…“
Začnu přesně ve chvíli, kdy se vrátí Betchan. Znovu zatnu zuby. Za dnešek bych mu nejraději zlámala každou kost v těle, nechala ho hejkalům a udělala si selfie s tím, co z něj zbyde. Takové to přehnaně spokojené, se zvednutým ukazováčkem a prostředníčkem. Jenže to by znamenalo, … že jsem ve své snaze soustředit se, selhala. Pomalu se otočím, a ještě pomaleji napřímím záda. Obličej mi stále zakrývá kapuce – naneštěstí ne dost. Tváře mám mokré ale bradu odhodlaně vystrčenou. Nutím se ke klidu. Nutím se nevypálit první urážku, která mě napadne.
„Nic mi není.“
Pronesu vážně.
„Chtěla jsem… jen popadnout dech.“
Oznámím ledově.
„Můžeme si někde promluvit?“
Dotknu se lehce Alexova zápěstí, aby bylo jasné, koho myslím. Můj tón se během chvíle úplně změní.

Na seně s patrolou

Upřímně je mi jedno, pokud by někdo chtěl poslouchat mou konverzaci s Benjim. Ale rituál úplně sdílet se všemi nechci. Naše magie je zkrátka jenom naše. Ačkoliv já o ní přišla. Ale snad jen na chvíli.

Benji je naštěstí celkem poslušný a dělá, co po něm chci. To je dobře, alespoň se nemusím rozčilovat. A hrudník mi stejně většinu času zakrývají vlasy.

"Moje patronka dohlížela i na bojovníky...byli to její favoriti. Viděla jsem, jak jsi se bil beze zbraně. A dnes jsi se taky osvědčil. Máš to v sobě. Myslím, že ji tvá krev a přítomnost potěší. Vlastně tě tak trochu obětuju, ale žádný strach. Nic se ti nestane. Slibuju." pokusím se ho uklidnit.

"Sedni si do kruhu." vyzvu ho. Sama se posadím naproti, až se naše kolena dotýkají. Chytím Benjiho za ruce, zavřu oči a začnu recitovat v norštině, což je jazyk našich vědem. Mohu jen doufat, že očistný rituál zafunguje, a moje síla se navrátí.

Senííík?!

Tady člověku nedají ani chvilku odpočinout. Reálně to být kdokoliv jiný, tak za to kopnutí mu z ksichtu udělám sekanou, ale takhle?

"Málo kdo do mě jen tak kope. A s čím?"

To se nedozvím, ale Ice queen leze po žebříku, tak se sundám z nutných věcí a nechám si jen opasek s pistolí. Nahoře na seníku asi granáty potřebovat nebudu. Chvilku mi to trvá a vlastně ani nekoukám jestli ostatní odchází nebo ne, ale lezu nahoru. Zajímalo by mě, proč zrovna já. Doposud jsme spolu asi ani nepromluvili a teď já najednou. Každopádně brzy vykouknu nahoře, kde sedí Freya do půl těla nahá. Musím říct, že pohled je to krásný a tak mi chvilku trvá vytáhnout se nahoru.

"Jo to já se dívat budu!"

Odpovím, když odtrhnu pohled od prsou a sleduji co budu kreslit. Co se týče magie, tak jsem sice idiot, ale po takové době v Příhraničí jsem se něčemu přiučil. Takže tuším co po mě chce. S tou krví je to ošidné, ale nakonec ruku natáhnu.

"Ale buď něžná!"

Když řízne tak se mi pohne jen trošku ret směrem nahoru. Trošku se zarazím, když po mě začne kreslit, ale už jsem se upsal. Nechávám jí kreslit a pohled mám zaražený do země, teda...vypadá to tak. Ty prsa jsou tím směrem ne?

"Co se bude dít teď?"

Ptám se když si beru kalíšek a na záda jí kreslím znak, který mi ukazovala.

Slabost a síla

Benjo se tváří, že je v pohodě. Nevím proč, ale tenhle chlap mě dokáže udržet aspoň trochu v lepší náladě. Možná je to tím, že do sebe můžeme rejpat a oba to bereme v pohodě.
„To je dobře. Že dorosteš. Při takových přesunech by jsi zejtra vypadal jak trpaslík a já na tebe musel koukal svrchu.“

Freye nic není. Přitáhne si a hned nás začne vyhazovat. Překvapeně se na ni zadívám. Hádám, že jen kvůli převlékání to nebude. Freya si to valí nahoru a Benjo má jít s ní.
To nás fakt vyhazuješ jen kvůli šuku?

Rozhlédnu se. Je nás tu málo. Chybí LaHef. Ztěžka si povzdechnu a vracím se zpět. Někde tu být musí.
Třeba jen zabloudila. Nebo jí není dobře. Kurva! Ty žebra! A nebo...ne, to snad ne! Oni mají potvrzeno, že my nejsme bestie, ale jakou jistotu máme my? Ona ty přízraky neviděla. Třeba jsou oni bestie a ona to ví.
Nemám daleko k tomu, abych vytasil meč. Vlna paranoii je nezvykle silná a hlavně nečekaná.

Ale LaHef stojí v místnosti a nevypadá dobře.
„Gábi?“
Oslovím ji tiše, aby věděla, že jsem v místnosti.
„Ty žebra vid?“
Zeptám se celkem zbytečně. Jsou to žebra a celkově i únava. Všichni jsme plivali krev a to máme lepší fyzičku než ona s poraněnými žebry.
„Pomůžu ti s batohem, ano?“
Čekám na reakci. Rozhodně jí nehodlám brát batoh bez svolení.
„Podepřu tě. Nebo odnesu. Být zraněná není slabost. Není slabost nechat si pomoci.“
Pokračuju a čekám na souhlasný pohyb nebo slovo. A jen doufám, že mě nepošle tam, kde slunce nesvítí.
"Doma jsem dělal na záchrance. Nejsem doktor, jen záchranář, ale když dovolíš, kouknu jak na tom jsi."
Snažím se jí přesvědčit, aby si nechala pomoct.

Bolest a vzduch

Slabost je nepřítel…

Snažím se nadechnou, žebra však nesnesitelně bolí. Je téměř nemožné se soustředit, je nepředstavitelné to vydržet. Rukou si stáhnu kapuci ještě trochu dál. Tvář křivým námahou a bolestí. Neubráním se slzám – není to projev zoufalství nebo lítosti nad sebou samou, je to prostě přirozená reakce, kterou nedokážu potlačit.

Otočím se čelem ke zdi a opřu se o ní rukou. Alexovu poznámku o facce ignoruji. Na zemi neležím beztak jen proto, že mi to znemožňuje bolest. Batoh je těžký jak kámen.

Možná kdybych teď několikrát silně praštila hlavou do zdi, omdlím a ušetřím si tohle nevítané divadlo. V hlavě se z nějakého důvodu rozezní text písně od The Police. Paráda.

Every breath you take
Every move you make
Every bond you break
Every step you take…

Kyslík se jen neochotně a pomalu vrací do těla. Ostatní už odchází, já zůstávám.

Tak oprava – odchází všichni až na Alexe.
… I'll be watching you.
„To je… to je…
Začnu „přesvědčivou“ obhajobu.
„…dobrý.“
Zakončí, vítězně.
„Se tu…
…mi…
…strašně…

…to

líbí.“

Seník

Dostaneme se do Vřídel a napětí konečně o něco povolí. I když ne docela. Bez magie jsem jako bez rukou. Není mi to přirozené. Pomalu se měním ve vzteklou lvici, ale snažím se krotit. Oni za to nemůžou. Přesto můžu působit nepříjemně. Nechci dál čekat.

"Kdybyste všichni mohli na chvíli vypadnout, velice bych to ocenila." oslovím všechny, když si sundavák luk. "Ty ne. Pomůžeš mi." stanu nad válejícím se Benjim a lehce ho kopnu do kotníku. Fraya zbožňovala své bojovníky. A tenhle zarostlý patrolář se už celkem osvědčil.

Víc se s nikým nedohaduju. Násilím je nutit nebudu, ale ať si pak nestěžují. Vylezu po žebříku nahoru a začnu dělat místo ne menší plácek. Zároveň seno vrstvím na okraj, aby sem nebylo tolik vidět.

Ať už Benji vyleze za mnou nebo ne, tak si z brašny vyndám několik věcí. Sůl, abych vytvořila kruh. Runové kameny položím na plátýnko a svůj kinžál k tomu. Brzy i nátepník a řetízek s přívěškem. Potom se svléknu do půl těla.

Ale on vyleze, protože mu to nedá, jenom se tomu usměju. "Pozorně se dívej." Na dlaň mu nakreslím runu obnovy, používá se i v léčitelství. "Nakreslíš mi ji na záda, ale velikou." vyndám kalíšek, kde hrudku smíchám s trochou své krve. "Daruješ mi trochu tvé?" zeptám se Benjiho bez skrupulí. Pokud svolí, říznu ho do prstu s vše smíchám. Potom mu pokreslím čelo a tváře. Sama si udělám to samé. Ještě jeden znak mezi prsa. Pak se k němu otočím zády, aby mohl kreslit on.

Senooooo!

Tupé kopání hrobu funguje přesně tak jak má. Zažene z hlavy myšlenky, které tam nemají co dělat. Nadarmo se neříká, že pokud chceš lidi zaměstnat, aby nemysleli na kraviny, tak jim dej nějakou ač sebedebilnější práci. Tohle bylo akorát. Následný proces byl sice nechutný, ale nutný. Nikdo z nás se nechtěl znova potkat s někým koho znal a když někomu odseknete hlavu? Už se s ním nepotkáte. Zaujala mě ta informace od Ice queen, že nějakým způsobem přišla o magii. To jsem nevěděl a Kluzký podle všeho taky ne. Aspoň k něčemu naše cesta je. Rozhodně nám přinesla nějaké nové informace. Pak odcházíme...na můj vkus jdeme strašně pomalu. Pomalu bych chtěl běžet a ne se takhle táhnout.

"Si nemohl držet hubu viď?"

Řve na mě vnitřní hlas, když běžíme směrem ke Vřídlům a kolem nás se ozvají zvuky hejkalů. Tyhle parchanty prostě nechcete potkat, když je tma někde v lese. Teď je tma a jsme v lese...Moc se nedívám vlevo a ani vpravo a prostě běžím. Snažím se dohlížet na zbytek skupiny, ale je to spíše o tom kdo to vydrží. Pokud by někdo nemohl, tak by bylo snažší ho zastřelit. U Vřídel je sice pozorná ostraha, ale vzhledem k situaci bych jí nejraději nahoru hodil granát.

"Sněhurka a sedm trpaslíků vole."

Houknu na hradby a otočím se, abych nás případně kryl, ale Kluzký a Alex to dělají poměrně dobře, takže čekám kdyby něco prošlo přes ně. NAštěstí ne a my se dostaneme dovnitř. Klasické kolečko je prostě nepříjemné, když už jste rádi že jste v bezpečí a čekáte, až Vás prověří. Samozřejmě, že je to nutné! Bez toho nelze fungovat, ale dneska mě to sere. Už se chci zeslíct a vlastně si užít ten klid. Cesta sem nás stála dva lidi a to jsme na začátku. Zítra přijdeme zase o dva? To nemáme do tří dnů co dělat. Nebyla to ničí chyba, ale prostě mě to sralo. Ač na Kluzkého sraní to nemělo to zase ne.

Na seníku sebou fláknu do první kupky a chvilku jen zůstanu ležet, než se zase pohnu a začnu vnímat okolí. Je tu teplo a klid. Zdejší hradby jsou dobře bráněné a já vím, že jsem tady v klidu. Sirka se ptá na zranění a já chvilku přemýšlím, ale vlastně se mě nic dneska nedotklo. Ani Stíny, protože neexistovaly...

"Já jsem v pohodě. Mám ošoupaný nožičky, ale to do rána doroste."

Na seně

Slova Kluzkého přicházejí z dálky. Nevnímám je. Nevšímám si jich. Je mi to fuk. Krátká návštěva do minulosti mě vrátila do světa mé soukromé mizérie. Pamatuju si, že tenkrát to trvalo dlouho, než jsem se z toho aspoň trochu dostal. Teď byla rána znovu otevřena.

Kluzký velí k odchodu. Zvolna a neochotně se zvednu a zadívám se na čerstvý hrob.
Komu asi bude chybět? Čeká na ni někdo? Nedočká se. Možná za to měla dostat nějakou odměnu. Třeba někdo počítal s těma prachama a plánovali s nimi...snad na ni nečeká dítě.

Hrneme se dál a cesta je to náročná. Ti vepředu to mají nejhorší, protože dělají cestu. A okolní les, jakoby vycítil náš strach, o sobě dává vědět. A naše paranoia roste. A s ní strach. Uvědomuju si, že to vše postoupilo na vyšší úroveň. Že se musíme bát něčeho dosud nepoznaného.
Semtam houkne výstřel. Kluzký má munice asi dost. A nebo ji chce doplnit v osadě.

Slunce zapadne. Ochladí se a probudí se noční bestie. Ale pro mě to je vlastně to nejlepší. Adrenalin vyžene depresi. Ne zcela, ale dost na to, abych byl schopný boje. Jdeme úzkou pěšinou. Já poslední. Zatím si od bestií držíme odstup, ale kdyby se moc přiblížily a my je nedokázali zahnat střelbou, nezbylo by mi než se jim postavit. A vzít jich s sebou co nejvíce. Dát ostatním náskok a šanci na záchranu.
Zrychlujeme a plícím se to brzy přestává líbit. Z chůze se stala rychlá chůze a nakonec běh. A ačkoli mám fyzičku skvělou, tohle mě donutí sáhnout hodně hluboko do rezerv.

Vřídla. Nikdy jsem tu nebyl, ale teď je vidím moc rád. Komunikaci nechávám na Kluzkým. V tomhle mu musím věřit stejně jako chlapům na ochoze, že nás tu nenechají chcípnout. Ale vypadá to dobře. Spustí do hejkalů palbu a my můžeme dovnitř. Mám to dost natěsno a na rychlej průchod to fakt nevypadá. Měl bych to natěsno i bez batohu a nepříjemně mi to připomene test štíhlosti při vstupu do kuchyně. Zúžené dveře. Viděl jsem to v nějakém dokumentu.
Musím uznat, že bezpečnost tu berou vážně a mají ji propracovanou. Ještě včera bych řekl, že zbytečně moc. Dnes už ne. Ale je to dobrý. Nakráčí šaman a řekne, že jsme čistí. Oddechnu si. Po setkání s přízrakem se mohlo stát cokoli.

Kouknu po ostatních, ale hádám, že si oddechl každý. Doma bych se na spaní v seníku díval s nedůvěrou, ale teď mi to přijde jako neskutečný luxus. Spaní v suchu, v teple, v bezpečí. Odložím batoh a zaberu kus místa.
„Máte někdo nějaké zranění? Puchejř? Opruzenina? Nebo něco horšího?“
Zeptám se podezřívavě. Vlastně potřebuju jen vědět jestli mám vytáhnout pelech a nebo lékárnu. A vím, že musím dělat rychle. Než opadne adrenalin.