Seník

Dostaneme se do Vřídel a napětí konečně o něco povolí. I když ne docela. Bez magie jsem jako bez rukou. Není mi to přirozené. Pomalu se měním ve vzteklou lvici, ale snažím se krotit. Oni za to nemůžou. Přesto můžu působit nepříjemně. Nechci dál čekat.

"Kdybyste všichni mohli na chvíli vypadnout, velice bych to ocenila." oslovím všechny, když si sundavák luk. "Ty ne. Pomůžeš mi." stanu nad válejícím se Benjim a lehce ho kopnu do kotníku. Fraya zbožňovala své bojovníky. A tenhle zarostlý patrolář se už celkem osvědčil.

Víc se s nikým nedohaduju. Násilím je nutit nebudu, ale ať si pak nestěžují. Vylezu po žebříku nahoru a začnu dělat místo ne menší plácek. Zároveň seno vrstvím na okraj, aby sem nebylo tolik vidět.

Ať už Benji vyleze za mnou nebo ne, tak si z brašny vyndám několik věcí. Sůl, abych vytvořila kruh. Runové kameny položím na plátýnko a svůj kinžál k tomu. Brzy i nátepník a řetízek s přívěškem. Potom se svléknu do půl těla.

Ale on vyleze, protože mu to nedá, jenom se tomu usměju. "Pozorně se dívej." Na dlaň mu nakreslím runu obnovy, používá se i v léčitelství. "Nakreslíš mi ji na záda, ale velikou." vyndám kalíšek, kde hrudku smíchám s trochou své krve. "Daruješ mi trochu tvé?" zeptám se Benjiho bez skrupulí. Pokud svolí, říznu ho do prstu s vše smíchám. Potom mu pokreslím čelo a tváře. Sama si udělám to samé. Ještě jeden znak mezi prsa. Pak se k němu otočím zády, aby mohl kreslit on.

Senooooo!

Tupé kopání hrobu funguje přesně tak jak má. Zažene z hlavy myšlenky, které tam nemají co dělat. Nadarmo se neříká, že pokud chceš lidi zaměstnat, aby nemysleli na kraviny, tak jim dej nějakou ač sebedebilnější práci. Tohle bylo akorát. Následný proces byl sice nechutný, ale nutný. Nikdo z nás se nechtěl znova potkat s někým koho znal a když někomu odseknete hlavu? Už se s ním nepotkáte. Zaujala mě ta informace od Ice queen, že nějakým způsobem přišla o magii. To jsem nevěděl a Kluzký podle všeho taky ne. Aspoň k něčemu naše cesta je. Rozhodně nám přinesla nějaké nové informace. Pak odcházíme...na můj vkus jdeme strašně pomalu. Pomalu bych chtěl běžet a ne se takhle táhnout.

"Si nemohl držet hubu viď?"

Řve na mě vnitřní hlas, když běžíme směrem ke Vřídlům a kolem nás se ozvají zvuky hejkalů. Tyhle parchanty prostě nechcete potkat, když je tma někde v lese. Teď je tma a jsme v lese...Moc se nedívám vlevo a ani vpravo a prostě běžím. Snažím se dohlížet na zbytek skupiny, ale je to spíše o tom kdo to vydrží. Pokud by někdo nemohl, tak by bylo snažší ho zastřelit. U Vřídel je sice pozorná ostraha, ale vzhledem k situaci bych jí nejraději nahoru hodil granát.

"Sněhurka a sedm trpaslíků vole."

Houknu na hradby a otočím se, abych nás případně kryl, ale Kluzký a Alex to dělají poměrně dobře, takže čekám kdyby něco prošlo přes ně. NAštěstí ne a my se dostaneme dovnitř. Klasické kolečko je prostě nepříjemné, když už jste rádi že jste v bezpečí a čekáte, až Vás prověří. Samozřejmě, že je to nutné! Bez toho nelze fungovat, ale dneska mě to sere. Už se chci zeslíct a vlastně si užít ten klid. Cesta sem nás stála dva lidi a to jsme na začátku. Zítra přijdeme zase o dva? To nemáme do tří dnů co dělat. Nebyla to ničí chyba, ale prostě mě to sralo. Ač na Kluzkého sraní to nemělo to zase ne.

Na seníku sebou fláknu do první kupky a chvilku jen zůstanu ležet, než se zase pohnu a začnu vnímat okolí. Je tu teplo a klid. Zdejší hradby jsou dobře bráněné a já vím, že jsem tady v klidu. Sirka se ptá na zranění a já chvilku přemýšlím, ale vlastně se mě nic dneska nedotklo. Ani Stíny, protože neexistovaly...

"Já jsem v pohodě. Mám ošoupaný nožičky, ale to do rána doroste."

Na seně

Slova Kluzkého přicházejí z dálky. Nevnímám je. Nevšímám si jich. Je mi to fuk. Krátká návštěva do minulosti mě vrátila do světa mé soukromé mizérie. Pamatuju si, že tenkrát to trvalo dlouho, než jsem se z toho aspoň trochu dostal. Teď byla rána znovu otevřena.

Kluzký velí k odchodu. Zvolna a neochotně se zvednu a zadívám se na čerstvý hrob.
Komu asi bude chybět? Čeká na ni někdo? Nedočká se. Možná za to měla dostat nějakou odměnu. Třeba někdo počítal s těma prachama a plánovali s nimi...snad na ni nečeká dítě.

Hrneme se dál a cesta je to náročná. Ti vepředu to mají nejhorší, protože dělají cestu. A okolní les, jakoby vycítil náš strach, o sobě dává vědět. A naše paranoia roste. A s ní strach. Uvědomuju si, že to vše postoupilo na vyšší úroveň. Že se musíme bát něčeho dosud nepoznaného.
Semtam houkne výstřel. Kluzký má munice asi dost. A nebo ji chce doplnit v osadě.

Slunce zapadne. Ochladí se a probudí se noční bestie. Ale pro mě to je vlastně to nejlepší. Adrenalin vyžene depresi. Ne zcela, ale dost na to, abych byl schopný boje. Jdeme úzkou pěšinou. Já poslední. Zatím si od bestií držíme odstup, ale kdyby se moc přiblížily a my je nedokázali zahnat střelbou, nezbylo by mi než se jim postavit. A vzít jich s sebou co nejvíce. Dát ostatním náskok a šanci na záchranu.
Zrychlujeme a plícím se to brzy přestává líbit. Z chůze se stala rychlá chůze a nakonec běh. A ačkoli mám fyzičku skvělou, tohle mě donutí sáhnout hodně hluboko do rezerv.

Vřídla. Nikdy jsem tu nebyl, ale teď je vidím moc rád. Komunikaci nechávám na Kluzkým. V tomhle mu musím věřit stejně jako chlapům na ochoze, že nás tu nenechají chcípnout. Ale vypadá to dobře. Spustí do hejkalů palbu a my můžeme dovnitř. Mám to dost natěsno a na rychlej průchod to fakt nevypadá. Měl bych to natěsno i bez batohu a nepříjemně mi to připomene test štíhlosti při vstupu do kuchyně. Zúžené dveře. Viděl jsem to v nějakém dokumentu.
Musím uznat, že bezpečnost tu berou vážně a mají ji propracovanou. Ještě včera bych řekl, že zbytečně moc. Dnes už ne. Ale je to dobrý. Nakráčí šaman a řekne, že jsme čistí. Oddechnu si. Po setkání s přízrakem se mohlo stát cokoli.

Kouknu po ostatních, ale hádám, že si oddechl každý. Doma bych se na spaní v seníku díval s nedůvěrou, ale teď mi to přijde jako neskutečný luxus. Spaní v suchu, v teple, v bezpečí. Odložím batoh a zaberu kus místa.
„Máte někdo nějaké zranění? Puchejř? Opruzenina? Nebo něco horšího?“
Zeptám se podezřívavě. Vlastně potřebuju jen vědět jestli mám vytáhnout pelech a nebo lékárnu. A vím, že musím dělat rychle. Než opadne adrenalin.

Zvuky, které nás vedou tmou…

Svaly, adrenalin, kyslík a další podstatné věci…

Sleduji, jak ostatní uctívají památku Katrin. Nezdá se, že by mě tahle situace nějak přehnaně dojímala. Tvářím se… nepřístupně. V hlavě však víří emoce – zejména strach. Pořád a dokola se vracím k tomu, jak strašně se vše pokazilo a o kolik tahle smrt vše zkompilovala. Bojím se. Tuhle emoci však nepřiznám ani sama sobě – natož druhým. Venku je to drsné. Jiné než v pevnosti.

Je čas jít dál. Je čas pokračovat v tom, co jsme začali. Co jsem začala já.

A pokud jsem měla pocit, že je to drsné, následující hodiny mě vyvedou z omylu. Drsné je to až teď. Hluboký sníh. Mráz. Únava a vyčerpání. Nejsou to svaly, které mi umožňují jít dál – teď už se vleču jen silou vůle. Zatínám zuby. Oblečení přitahuji ke krku. Občas rozhýbu prsty. Mlčím. Čím hůř mi je, tím nejpřístupněji se tvářím. Horší, než vlastní selhání by bylo, kdyby na moje selhání někdo upozornil. Proto ten výraz – má odradit každého, kdo by chtěl něco říct.

Ale ani zima a vyčerpání není Pustině dost. Začne se stmívat a les ožije. Sebekázeň začíná být bezmála nemožné. Div neupadnu, když se ozve výstřel z brokovnice. Netuším, co se děje ale další slova mi to prozradí. Hejkalové.

Mobilizuji poslední zbytky sil… jenže už nemám kde brát. Svaly na nohách pálí, plíce hoří. Nejstudenější věc v širokém okolí jako bych byla já. Běžím. Alespoň doufám, že běžím. Moc se nerozhlížím. To jen zdržuje.

Další výstřel. Přikrčila bych se, tělo však nespolupracuje. Vřídla jsou nadosah. Když nás osvítí reflektor, padnu na kolena. Prudce se nadechnu. V uších píská. Bezpečí je blízko, a přesto tak daleko. Ztěžka se zvednu na nohy. Neumřu tu. Prostě ne. Přejdu můstek, vklopýtám do chodby, prsty se držím stěny. V relativním bezpečí je každý další krok těžší a těžší.

Hrdost je však mrcha – navzdory všem předpokladům se tak nesvalím na zem jen co vejdeme do malé místnosti. Opřu se o zeď. Oddechuji. Kapuci nechám spadnout hloub do obličeje. Poslouchám dění kolem a jsem ráda, že po mně nikdo nic nechce.

Zpozorním, až když se objeví Šaman. Přes mlhu vyčerpání je těžké se soustředit – jenže nesoustředit se, by mohlo přijít draho. Musím mít přehled. Zejména o lidech jako je on.

Konečně nás pustí dál… já si však nejsem jistá, že se dokážu odlepit od stěny…

Ani chvíle klidu

Všichni jste ještě zmatení a plní nepříjemných pocitů. To co se právě stalo nikdo z vás moc nechápe. Amulety selhaly a taková místa v tomhle okolí prostě nejsou. Co se mohlo stát ? Že by vás někdo zdrogoval? Nebo se v Příhraničí objevilo něco nového? Nebylo by to poprvé a ani naposled. Příhraničí se každou chvíli mění. To co se dříve považovalo jako báchorka se může druhý den stát součástí každodenního života.

Patroláři se dají do kopání jámy pro Katrin. Benji s Alexem kopou a Kluzký je u toho hlídá, popřípadě střídá na lopatě. Když už je jáma vykopaná, vezme od Katrin její věci. Někomu se to může zdát nemorální, ale takhle to tady prostě chodí. Člověk si na to musí akorát zvyknout.

"Ve Vřídlech si to rozdělíme." řekne, a svou sekerou usekne Katrin hlavu.
"Mohla by se vrátit jako Zplozenec mrazu neboli jak se říkalo v druhém světě Zombie. Takhle jí žádný nekromant už nevzřísí. Je to takhle lepší. Nezaslouží si být po smrti loutkou nějakého hajzla" dodá a ukládá Katrin do díry kterou začíná zahazovat.

Když už je Katrin pohřbená Kluzký uctí její památku a zavelí k přípravě k odchodu. Pak za ním přistoupí Freya.

"O vaši magii se dá přijít? Ve Vřídlech budeme za pár hodin, před setměním by jsme tam měli být. "

Poté už se celá skupina vydává na pochod.

Tempo je pomalejší. Místy je sněhu až lehce nad kolena, a je obtížné se jim brodit. Z lesa se ozívají všechny možné zvuky které zkouší vaši ostražitost. Po vašem posledním zážitku nad vámi vyhrává paranoia. Každičký špatný pohyb větvičky, každičký pád sněhu ze stromů a nebo zapraskání vás ihned nutí zvýšit pozornost.



Začíná se stmívat, a vy scházíte z "hlavní cesty" na pěšinku která vede do Vřídel. Jak světla ubývá tak se les stává děsivějším. Jestli někomu připadal noční les strašidelný už v našem světě, ten Příhraniční mu musí nahánět hrůzu. Noční tvorové kteří se se západem slunce probouzí dokáží pořádně rozproudit krev v žilách.

Třeba jako....Hejkalové.
Slunce už zašlo za obzor, a v lese pomalu ale jistě nastává tma. S jejím nástupem se nočním lesem rozezní nepříjemné "hekání" a frkání doprovázené něčím co by se dalo přirovnat k smíchu. Cestu vám osvětlují pouze vaše baterky nebo louče.

Zvuků přibývá ale na moment je utlumí výstřel z brokovnice. PRÁSK!!
"Ty zasranej hejkale z lesa! Já tě dostanu!" zařve Kluzký a otočí se na vás.

"Rychle! Do Vřídel je to už kousek. Pokud na nás ti Hejkalové vlítnou tak je po nás!!"

Zrychlujete tempo. Hekání, frkání a divný smích vás pronásleduje. Občas si všimnete siluety v odraze světla. Jsou okolo vás. Za vámi si všimnete záblesku rudých očí a zkažených zubů. Chlupatí humanoidi které znáte z pohádek zde rozhodně jako z pohádky nevypadají.

Podle zvuků jich je několik. Pronásledují vás, ale naštěstí vás nezvládají dohnat. Rychlá chůze se změnila na běh.
Když už se zdá že vás dohání, vybíháte z lesa na uměle vytvořenou mýtinu. Zde spatříte Vřídla v celé své kráse...

Vřídla

Osada Vřídla nedostala své jméno jenom tak, nýbrž díky horkému prameni, jehož voda byla sice horká, ale nenašly se v ní ani stopy po síře. Lidé zde nebyli bohatí, ale pořád se jim zde žilo lépe než v jiných osadách, vesnicích nebo usedlostech v okolí.
Jak by taky ne. Teplo mají zadarmo a nemusí plýtvat penězi na obranu. Mimo skoro čtyřmetrových hradeb ze železobetonových bloků a mohutných trámů chránila Vřídla zátoka uprostřed které se osada vlastně nacházela. Vodní plocha byla široká jen pár desítek metrů, ale ve skutečnosti se nad příkopem z druhé strany táhla krusta sněhu a ledu. Stačí pár kroků a sypký sníh se pod vámi prolomí a už nevyplavete. K bráně se dalo dojít pouze po úzkém trámovém mostu.
A to byl důvod proč se obyvatelé Vřídel nemuseli bát menších nájezdnických tlup a nebo Zplozenců Mrazu. A ty kteří by Vřídla zvládli dobýt, odrazovalo to, že se nacházejí pod ochrannými křídly Patroly. Už tu není tolik prevítů kteří by si s ní chtěli zahrávat. Postřílet průzkumnický oddíl ze zálohy je jedna věc, ale opravdovou válku si nikdo nelajzne.

"Běžte! Rychle ! Rychle!" pobízí vás Kluzký a kryje vás ústup. Jeden z rychlejších Hejkalů to dostal přímo do hrudi a udělal kotrmelec. Výstřel a hluk přilákal osádku brány. Zátoka nezátoka, ve Vřídlech brali bezpečnost vážně. Světlo výkonného reflektoru na strážní věži osvítilo okolí a vy tak vidíte na můstek.

"Kdo tam?! Idenfitikujte se!" ozval se postarší hlas. Jedná se o kapitána posádky.

"Fjodore kurva otevři ty dveře nebo je po nás!!" zařve Kluzký nacož se opravdu otevírají malá vrátka vedle brány. Kluzký tu měl skoro druhý domov, a tak ho starý strážce poznal už pouze podle jeho hlasu. Navíc pokud nocoval ve vesnici někdo z Patroly tak vždycky od nich zůstal někdo na stráži.
Prostorem se rozezní salva z několika zbraní, a dotěrné Hejkaly tak zahání zase zpátky do lesa.

Překračujete malý můstek k bráně. Betchan s tím má díky své mohutnosti celkem problémy.
Procházíte nízkými dveřmi a ocitáte se v temné chodbě. Byla taková tma že nebylo vidět ani na krok, ale průchod byl naštěstí bez jakýchkoli odboček. Nedalo se tu zabloudit.

Na konci chodby bylo vidět malé světýlko. Proklopýtaly jste se temnotou a došli do nevelké místnosti osvětlené loučemi na stěnách. Východ byl přehrazen mříží z masivních železných prutů a ve zdech i dokonce ve stropě zely tmavé díry střílen.

"Tebe poznám už jenom po čuchu Kluzký! Otevřete jim!" zvolal Sivý. Jeden z kluků od Patroly. Řadí se mezi elitu. Měl zrovna dneska službu.

"Za chvíli přijde Šaman, teprve pak je pustím. Co když někdo na sebe vzal jejich podobu?!" ozval se další hlas.

Měl pravdu. Pouhýma očima se nedá rozeznat jestli se vrátil váš přítel a nebo je z něj chodící mrtvola. Nebo něco horšího.

"Na co chceš čekat?! Vždyť to je Kluzký! A vidím i Benjiho s Alexem!" vyštěkl Sivý

"Ticho! Už jdou." odbyl ho hlas.

Neproniknutelnou temnotu v chodbě za mříží rozehnaly záblesky plamenů a v průchodu se objevil Šaman. Doprovázela ho zarostlá gorila. Chlap bych vysoký asi jako Betchan, ale kvůli černé bradce a zlomenému nosu připomínal spíše nějakého lupiče co u cesty přepadávají kupecké vozy. Dlouhá drátěná košile do půli stehen ten dojem jenom umocňovala. V jedné ruce držel pochodeň a v druhé sekeru.

Šaman vedle něj skoro nebyl vidět. Vypadá to že dlouhán za tohle postavení vděčil jenom svému vzhledu. Ale bylo hned jasné kdo t nich tu velí.
Šaman se od svého osobního strážce lišil tak, jak se jen můžou lišit kvalitní vysoké boty z rukou mistra od obyčejných onucí. A nešlo jenom o vzhled. Byl to starší hubený chlap se zapadlýma očima. Ale Freya z něj vycítila opravdu silnou magii.
Patroláři věděli že to není pravý šaman, toho mají pouze Ledoví. Ale zato byl opravdu mocný čaroděj. A teď si vás prohlížel...lépe řečeno, už si vás prohlédl. Všichni jste ucítili magický výboj. Je to podobné jako na Gymnáziu kde je tolik magie že ji ucítí i člověk který nemá magické vlohy. Tady to ale srší pouze z jediné osoby.

"Otevřete...jsou čistí." prohodil rázně, otočil se a odešel.

Mříž se se skřípěním odsunula a vy jste prošli do další, větší místnosti osvětlené obyčejnými žárovkami. U stěn stály dřevěné lavice a nad nimi byly věšáky přibité přímo do zdi. Z místnosti vedly troje dveře. Jedny ven, druhé do věže a třetími jste přišli. Z rohu místnosti se na vás z vybledlého plakátu díval Arnold Schwarzenegger coby Terminátor s rudě svítícím okem, pod který někdo fixou napsal "Buď ostražitý!"

A tak to má být. Někoho sem pustíte aniž by jste ho ověřili a on se pak v hluboké noci promění v kdo ví co.

Sivý se ihned přivítal s Patrolou. Řekl vám že momentálně je volný už jenom seník, jelikož si jednotka zabrala stáje. Sivý se s vámi rozloučí se slovy že se máte stavit, a Kluzký vás vede do seníku.

Vřídlům stejně jako okolním osadám které jsou pod ochranou Patroly dominuje vysoká věž uprostřed osady. Tato věž slouží jako komunikační zařízení a Vřída slouží jako jejich centrum. Když se zde rozdělá oheň tak je vidět až v Pevnosti.
Každá osada má svůj magický prášek který přidává do ohně aby oheň obarvil. Ve Vřídlech díky Šamanovi mají všechny barvy. Když spatří oheň okolní osady, předají tak zprávu Pevnosti že je zde nějaký problém.

Starý seník sice není to nejútulnější místo na které jste zvyklí, ale sláma je krásně měkká a příjemně chrání od studené podlahy. Je zde dostatek sena pro všechny, takže si své lůžko můžete vytvořit dle libosti. Do budovy je zavedený i elektrický ohřívač. Narozdíl od Pevnosti zde bylo elektřiny dostatek. Elektriku jim totiž vyrábělo kolo vodního mlýnu. Tohle byla jedna z největších výhod které Vřídla nabízely.



(Díky vám všem kteří jste vydrželi do konce prvního Aktu. Budu rád když mi pak v diskuzi hodíte nějakou zpětnou vazbu, hlavně mínusy abych věděl na co se mám soustředit. A zde mám pro vás malé překvapení jako poděkování, jelikož se mi s vámi hraje naprosto skvěle. Původní plán byl sice jiný, ale kamarád bude potřebovat daleko více času na to aby dokončil všechny obrázky. Takže zatím vám zde posílám první a poslední obrázek z plánovaného překvapení [O co se jedná vám nevyzradím jelikož by to pak nebylo překvapení. Ale bude tam hromada obrázků z prvního Aktu :D ]

Pošpiněná

Bylo to jako kdyby se splnila moje noční můra. Místo Valhally je tu Hell a její království. Proč? Co je v tom za skrytou symboliku? A ten úsměv?

Než stačím cokoliv udělat, stínové ruce mě stáhnou hlouběji do podsvětí, alespoň tak mi to připadá. A potom se probudím v přítomnosti. Nebo to alespoň tak vypadá. Všichni jsou vyplesklí, někdo ještě stále mimo, jedno mrtvé tělo. Ale...to nejhorší...moje síla.

Zakleju a odplivnu si. Abych se rozptýlila, pokusím se najít své dva stříbrné šípy nebo alespoň hroty. Pohřbu patrolářky a rozebrání jejích věci se nezúčastním. Pouze s ledovým výrazem ve tváři přihlížím. Tiše zuřím a přemýšlím, co se to tu stalo. Proč nefungovaly amulety, moje magii a proč...jsem o ni přišla.

"Kluzský." přijdu k němu, když mají Katrin vyprovozenou. "Musím provést očistný rituál, jak dlouho je to do Vřídel?" mluvím diskrétně pouze s ním. On bude vědět, oč jde. Ale riskovat rituál tady...to se mi skutečně nechce.

Věci, které nejsou…

Tohle je konec?

Magie mě oslepí tak kvalitně, že na chvíli ztratím ponětí, co je nahoře a co dole. A jen díky sluchu tuším, že se kolem dějí šílené věci. Mnu si oči a snažím se probrat. Jsem absolutně bezbranná.
„Nechte to…
Dávejte pozor…
Vždyť já… nic nevidím…nic tu… “
Snažím se poskládat větu. Očividně mi to moc nejde. Raději zmlknu.

Když konečně začnu vidět, mává mi Kluzký před obličejem sekerou.
„Do prdele… “
Ujede mi procítěně. Tohle všechno tady se šíleně posralo. Zkusím couvnout, ale bojím se, že když Kluzký zaslechne pohyb, vystartuje mým směrem. Sevřu pistoli. Pokud to bude nutné, zastřelím ho! Ostatní to pochopí, budou muset!

Na střelbu nedojde, někdo mě strhne stranou a lehce profackuje. V tu ránu jsem nastartovaná. Zaostřím. Zamračím se.
Alex! Dojde mi. Zatnu zuby a oženu se po ruce, která mě vrací do reality tak nevybíravým způsobem.
„Nech toho…!“
Zavrčím, a i když si o to situace vysloveně říká, nadávku spolknu. Dál muže sleduji a prudce oddechuji. Očividně se pokouším uklidnit.

Naštěstí se začne kopat hrob… Do prdele! Opravdu se to grandiózně posírá! Naštěstí se začne kopat hrob a já mám tak čas se uklidnit… potřebuji chvíli – na klid, na přemýšlení… a na opatrné sledování okolí. Ten virvál musel být slyšet na míle daleko.

Zvracíme v kroužku

Bylo strašně hezký vidět jak včelky fungují. Nebylo to poprvé co jsem je používal, ale vždycky mě to bavilo. Ta tyčka vlastně nekope a prostě jenom děláte bum bum bum a díváte se, jak se Vaše cíle mění ve sračku. Teda ty stíny se neměnily v nic. Prostě mizely, ale bylo to jako když jsem si kdysi četl o druhé světové válce. Bylo jedno kolik sovětů se zabilo, vždycky přišli další...Tak to bylo i teď a nakonec se ke mě dostali a začalo něco co snad už nikdy nezažiju. Všichni křičeli. Já asi taky, ale to poslední co jsem slyšel byl výstřel a pak ticho...

-----

"Cccože?"

Rozespale se ptám průvodčího a mžourám kolem sebe. Ta myšlenka, že tohle všechno byl jenom šílený sen je víc než líbezná. Vlastně nevím kde to jsem, protože na konečné jsem nikdy nebyl. Prostě jsem vždycky včas vystoupil. Holt vlak je něco co dokáže každého dokonale uspat. Byl jsem na sebe naštvaný. S tím jak to tady jezdí, tu budu dlouho trčet. Vylezu z vlaku a očima zafixuji název stanice.

"Příhraničí. Takže mi chceš Benjamine říct, že sis to celé vymyslel a všechno se Ti zdálo? To by jsi o tom možná mohl napsat knihu. Knihu s názvem Příhraničí, o Patrolářích a tak. Určitě by se prodávala..."

Sám sobě se směju, protože to je dosti absurdní myšlenka, že bych já něco takového dokázal napsat a udržet. Stejně to skončí na smetišti dějin stejně jako ostatní mé nápady. Při prohlížení nastupiště vidím telefonní budku, takže se prošacuju o drobné a jdu k ní. Děda se musí dozvědět, že přijedu později, protože jsem trouba. Vedle tam stojí nějaký habán. Podívám se na něj a ten obličej znám. To je přece Bratan! Cože?! O kousek dál stojí další a ten vypaá jako Alex. Pak sníh, nádraží, sníh, nádraží...

-----

A teď zvracím a je mi pekelně blbě. Myslím, že moje mysl tohle prostě už nedokázala zvládnout a tak se prostě zavřela a mě vykopla z celého toho bordelu. Nechápu absolutně co se dělo a tak jenom zvracím. Je v tom cosi známého a uklidňujícího, ale je mi líto každého jídla co jsem snědl. Opravdu hodně mi toho je líto. Zvednu hlavu a vidím, že nevidím.

"Do píči starý vytahaný kurvy, tohle bylo děsný..."

Nechám své vztekání vyznít a pohled mi padne na Kluzkýho, který blbne až mu z toho taky jebne a on sebou jebne o zem. Aspoň jsme v tom nebyli sami. Hned je člověk klidnější. To tělo, který tam leží je Katrin, ale nic jiného tu není. Nic jiného tu není! Všechno tohle blbnutí bylo asi zbytečný. Munice a magie v prdeli.

"Kurva!"

Vezmu z opasku lopatku a dám se po boku Alexe do kopání. Nikoho z Patroly, koho budu moct nenechám takhle napospas živlům a bestiím. Ruce se mi po tom zvracení ještě třesou. Je to celý nahovno.

"Já nechci z jejích věcí nic. Munice mám dost takže ring volný."

Náramek proti kouzlům stejně jako moje čepice byly k píči, takže nemá smysl na sebe věšet další cetky. Aspoň tak jsem teď byl iracionální.

Několik vteřin pekla

Mávnu mečem a další stín se rozplyne. A další a další… ale s každým zásahem, jakoby se objevili dva další. Kolem mě neutuchá střelba. Frakce definitivně padly. Zničím přízrak co se pokouší napadnout Freyu a někdo další rozstřelí bestii, co si vyhlédla mě. Zdá se, že tohle je poslední boj. Za chvíli dojde munice i magie a pak… duši Bohu poručit je rozkaz poslední.
Bolí to docela dost.
.........


Budík zaplácnu až když začne řvát potřetí. Chvíli jen tak ležím. To máchnutí rukou byl špatný pohyb. Je mi blbě, žaludek se zvedá a hlava bolí.
„Astrid?“
Zakňučím tiše a opatrně. Ale nic se neozve. Žádný smích. Žádný vtípky na moji kocovinu. Na hlavě se neobjeví mokrý hadr
Zmateně se vydrápu z postele a rozhlédnu se po bytě, kde panuje strašlivý nepořádek. Něco mezi řáděním zlodějů a policejní prohlídkou bytu.
„Lásko? Měl jsem šílenej sen. Byl jsem rytíř.“

Projdu byt. Všude nepořádek. Lednice prázdná. Po zemi se válí prázdné lahve od alkoholu. Na zdi jsou krvavé stopy od opakovaného bušení do zdi. Tělo mi zaplavuje horko z poznání.
NE
Opět pocit, jako když mě něco trhá zevnitř.
„NE!!!“
Zařvu, až mě zabolí hlasivky. Už vím, proč jsem tak pil a pak se rval. Alkohol mi dal tu slast zapomnění.
Zapotácím se. Noviny na stole mi ale neúprosně připomenou realitu. Vrtulník v bouři havaroval. Posádka zahynula.
„NE!!! Astrid!!!“

Vyrážím ven z bytu. Pryč. Pryč odtud. Pryč ode všeho. Kdesi vzadu jiskřička pudu sebezáchovy tvrdí něco o jídle. Paměť požaduje další přísun alkoholu.
Nepoznávám ulici, ani lidi na ní. Jdu, běžím...někam. Zastavuju se až u nádraží. Něco je špatně. Něco je moc špatně. Sevřu si hlavu do dlaní a zoufale zírám na budovu, která tu ještě včera nestála.
Myslí prolétávají střípky minulosti. Nesčetně rvaček a bujarých večírků, Astrid, ale i zvláštní záblesky čepelí, pochodní, krve. Tvary bestií se misí s obličeji přátel a vše je zalito krví.
„Kurvááá!!!“
Zařvu a hlasivky už zaprotestují.

Teprve pak si všimnu nějakýho kluka. Jakoby se nepatřil. Nebo jo? Je mi povědomý, ale zprvu ho nedokážu zařadit. Ale právě ten fakt, že mi je povědomý, mi zabrání poslat ho tam, kde slunce nesvítí.
„Benjo? Kurva. Kámo. Uneseš vůbec kalacha?“
Vypadne ze mě a ani nevím pořádně proč.

.......

Nádraží zmizí. Můj svět zmizí. A objeví opět ledové Příhraničí. Jsem doma. Dva tři rychlé kroky. Padám na čtyři a v poslední vteřině sundám přilbici a šátek. A už to ze mě letí. Točkolotoč a mrtě barev si vybralo svou daň.
Otřu si pusu a znovu si vezmu šátek a přilbici. O pohřeb či šacování Katrin se nestarám. Nezajímá mě to. Skoro nic mě teď nezajímá.
Zavřu oči, abych viděl svoji Astrid. Rozesmátou, škádlivou provokatérku.