Ledová hrůza

Svět se točí. Barvy lítají v obrazcích všude kolem. Stromy se vlní. Žaludek nezadržitelně stoupá nahoru. A vlčí bestie mi skáče po krku.
Normálního vlka bych zahodil. Normální vlk, by si o moji zbroj vylámal tesáky. Ale tenhle ne. Tenhle po mě skočí, i když se motám jako největší opilec z pevnosti a navíc kolem sebe mávám čepelí. Nedoskočí. Kousek přede mnou ho do sněhu srazí šíp. Vděčně kývnu směrem k davu ledových sester. Vím, že tam je jen jedna, ale já jich vidím víc.

Palicí mi ani nestihnou prolétnout myšlenky na téma přežití, vítězství a kam vyhodit čaj se sušenkama a je tu další trabl. A můj boj dostane nový směr. Prosekat se vlnou bestií kousek dál, kde bych mohl potupně vrhnout.
Ale ani toho mi není dopřáno. Útroby mi sevře strach, jaký jsem nikdy nezažil. Nedokážu mu vzdorovat ani svoji paličatostí či vztekem. Dokonce ani brutální výcvik psychické odolnosti, jaký jsem prodělal v Bratrstvu na tohle nestačí. Tohle je prostě čirá, hmatatelná hrůza.
Jenže potvory si na tohle vybraly špatného protivníka. Protože co udělá člověk, když se něčeho bojí? Pokusí se utýct. A nebo to zabít. Aby se už nemusel bát.

Vyberu si protivníky, aktivuju symbol na meči a po dvakráte po přízracích seknu. Nebýt Kluzkého výkřiku ani by mě to v tomhle stavu nenapadlo. Ale takhle můžu spokojeně říci, že jsem zasáhl a zabil.

Nic není jak se zdá II

No rozhodně to s lukem umí. To se musí Freye nechat. Sirka jí dluží minimálně panáka nebo podrbání na zádech, to už je na nich, ale myslím že mu zachránila život. V tom stavu, ve kterém jsme tak je zázrak, že se vůbec někdo trefil.

"Proč se raduješ ty idiote? to nevíš, že to přináší smůlu?"

Můžu si tak akorát nadávat, protože ta hromada stínů, která vylétla z vlčího těla je něco co se jen tak taky nevidí. Slyším rozkaz a rychle přemýšlím jak ho vyplnit. Měnit munici v revolveru je blbost, takže co teď? Kdyby na to měl čas a sílu, tak se plácnu do čela a to plácnutí je slyšet až v Pevnosti. Nejsme zvyklý mít u sebe Včelí úly nebo něco podobného, takže zastrčím revolver do pouzdra a od batohu vytáhnu krátkou hůl, která je plná včeliček. Je těžké mířit. To co dělají ty přízraky je šílené. Myslel jsem, že jsem odolný proti tomuhle svinstvu už, ale ne. Je to silnější než já a to se mi vůbec nelíbí. Rozhodně je nenechám, aby se mě zmocnili, ale odolávat tomu je fakt náročné. Zamířil jsem úlem do davu těch bastardů a prostě tam poslal dvě dávky. Proti chladu, který do mě zasazovali oni, šlo teplo z toho, kolik těch kurev najednou zmizelo.

Nic není jak se zdá II

Vlčí bestie okolo vás skáče rychlostí blesku. Většina vašich kulek rozrývá sníh ve vašem okolí. Betchan máchá svým mečem do prázdna a vlkodlak si jej zvolil jako svou další kořist. Obrovská kopa masa a chlupů se proti tobě rozbíhá a skáče. Jenže nedoskočí, a před tebe padá mrtvola velkého vlka. Freyin šíp si našel cestu do jejího srdce. Zajel do bestie jako nůž do másla.

To co ale vypadá jako zřejmá výhra se náhle promění na boj o holý život. Z vlkodlačího těla se začnou hrnout desítky černých stínů ve tvaru vlčích hlav.



Stíny se rozlétnou do okolí, a vytvoří kolem vás neprůchozí bariéru.

"Přízraky!! Magická munice! " zařve řvát znovu Kluzký a mění zásobník. Jakmile zacvakne do zbraně, z Vintorezu začnou lítat zářivé magické kuličky. Jen co se jedna dotkne prvního stínu, ten se vzápětí rozplyne.

Stíny se dají do pohybu, a z jejich bariéry na vás začínají útočit. Létají nad vámi, létají kolem vás a nebo se snaží prolétnout mezi vámi. Jejich přízračné vytí vás ledově probodává na všech místech. Snaží se najít cestu do vašeho těla. Pokaždé když se o vás stín otře, cítíte nesnesitelnou pichlavou bolest. Jakoby do vás někdo zapíchl tisíce malých jehliček.

Cítíte že v přítomnosti stínů je váš stav horší. Je to pro vás obrovský nápor na psychiku. To co normálně pomáhalo proti pocitu strachu teď nefunguje. I ti největší tvrďáci začínají cítit ledový pocit strachu ve svém těle. Nejde to ovlivnit. Nejde to potlačit. Něco se s vámi děje.

Zrak vám začíná pulzovat. Sluch jakoby se proměnil na ozvěny. Tělo je čím dál tím slabší. Jakoby z vás snad stíny vysávaly energii.

Stínů může být zhruba dvacet. Možná o něco víc. Kluzký vás kryje a několik přízračných vlčích hlav se po doteku projektilu rozplývá jako mlha....ale jedna zbraň na všechny nestačí... navíc nikdo neví kolik magické munice Kluzký má. Jedno je ale jasné....vlk se nesmí dostat do vás.
Tohle začíná vypadat na pořádný průser.

(Stín má obranné číslo 4 a pouze jeden život. Zranit se dá ale jenom magickým střelivem, kouzlem a nebo magickou zbraní)

Příslib tepla… a šílenství

Veci se někdy pokazí

„Pokud chtějí spolupracovat, tak by měly.“
Cvrknu ženu na oplátku laškovně do nosu – je těžké říct nakolik je to gesto upřímné a nakolik jen oplácím, co jsem dostala.

Mít víc času, zahřeju se sama.
Zabručím v duchu.
„Vytáhla jsi mě sem nahoru, kde je příšerná zima, … takže si to zahřátí nechám u tebe schované. Dobře?“
Navrhnu. V očích zvláštní jiskru.

Na další smlouvání už není čas. Vyrážíme. Sotva se stihnu obléct a trochu rozehřát. Ta zima, které se teď nemůžu zbavit, byla dost vysoká cena, za obvázání a křehké spojenectví, které není nemusí být vůbec myšleno vážně.

Prášek od Betchana si vezmu s očividnou nedůvěrou.
„Dobře… nechám si ho… na noc.“
Oznámím. Nepoděkuji ani se neusměji ale vypadám o poznání více přístupná než prve. Tabletu schovám na bezpečné místo. Pokud to není nějaký podvod, mohla by mi opravdu zpříjemnit noc. Ale můžu věřit tomu, že to není past?


Zima není náš jediný problém. Nejistě si měřím ostatní. Rozhlížím se kolem. Ale znovu a znovu se vracím k pohledu na své společníky.
„Děje se něco?“
Nevydržím to.
„Je všechno… v pořádku?“
Mračím se. Pak jako by mi něco došlo.
„To je nějaká sranda… test?“
Dodám o poznání tišeji a zdánlivě sama k sobě. Semknu rty.
„Tohle fakt není dobrá chvíle na…“
Pokračuji tiše. Myšlenku nedokončím, protože se věci dají do pohybu.
„… do prdele.“
Ujede mi. Ihned (a velice ochotně) se stavím do obranné pozice, a ještě rychleji přebíjím na stříbro do Tokareva. O co tu jde?

Nutím se dýchat. Nehodlám nic uspěchat. Čekám na útok. Moc dobře si uvědomuji, že nábojů mám zoufale málo. Nechci jimi plýtvat. Ostatní však tenhle problém nemají… třeštím oči na vše, co se kolem děje – někdo střílí, někdo pobíhá kolem s mečem… je to šílenství.
„Kde je?
Kam mám střílet?“
Dožaduji se pomoci, protože mi očividně něco uniká.

Všechno se točí

Kluzký zavelí a začínáme se balit. Do chystání dřeva se nemontuju. Tohle je záležitost Patroly. Ale sáhnu do jedné z kapes přezkou přidělanou k batohu. Je plná lékařského vybavení. Obvazy, lahvičky s léky, injekce… jednu z lahviček vytáhnu a vyklepnu z ní jeden prášek a položím ho na stůl. Pak lékárnu opět zabalím a připevním k batohu.

Nijak své počínání nekomentuju. Ale Benjimu odpovím.
„No, když jsem byl poprvé venku, dobře mi nebylo. A chvíli mi trvalo, než jsem se otrkal.“
Přiznám beze studu. Protože tady se nebojí jenom úplný magor. Není to strach ze smrti. Jde o to jaká ta smrt bude. Je rozdíl, když dostane člověk kuli do hlavy a nebo ho zaživa sežerou krysy.

Počkám, až se vrátí ženský a Gabriele podám prášek.
„Utlumí to bolest. Nástup pá kolem tří minut a vydrží přibližně šest hodin.“
Nečekám žádné poděkování. Dokonce by mě ani nepřekvapilo, kdyby mi lék vyrazila z ruky.

A zase mi pod nohami křupe sníh.
Je to zvláštní. Tolik postapokalyptických filmů a her bylo vytvořeno a naprostá většina se odehrává v zimě. Proč ne na jaře? Nebo v létě? Fakt by bylo tak náročné, když už je svět v hajzlu, ulehčit hrdinům život počasím tak plus 20? Sem. Sem k nám bych poslal všechny ty vývojáře a scénáristy. Aby si užili tu kosu tady. Kosu, při který se po vychcání musíš odlomit.

„Co to, kurva, je?“
Zavrčím překvapeně, když se mi před očima rozvlní strom, jako když do jeho odrazu na vodní hladině hodím kámen.
A horší se to. Zavrávorám. Podobně jsem se cítil když jsem neopatrně vlezl na pouti na nějakou roztočenou blbost.
A dost!! Ještě chvíli a budu blít jak pes!

Ticho lesa prořízne táhle zavití a Kluzký má najednou plnou hubu rozkazů. Kolem mě se ozývá kovové cvakání, jak Patrola rychle přehazuje zásobníky. Já vytáhnu meč.
Vlk, opravdu pořádný kus vlčí bestie. Hlava se mi točí, svět se točí, stromy se vlní...situace totálně na hovno. Ozývá se střelba a podle zakničení občas i úspěšná. Seknu po zvířeti, ale minu. Svět se se mnou točí příliš.

Vlkodlak

Pousměju se na Gabrielu. Je jasné, že na vše nemůžeme mít stejný názor, ale já jsem otevřená i jinému pohledu. Však uvidíme, jak to bude fungovat.

Je na mě znát, že dost potlačuji zasmání. "Vědma nikdy neprozradí všechny své triky." řeknu trochu záhadně a pohladím ji něžně po tváři. Nejistota ne také účinný nástroj. Pak ji už fyzicky neobtěžuju.

Uchechtnu se. "Mít více času, dokážu tě zahřát. Znám několik způsobů." řeknu mnohoznačně a pozorně si vyslechnu, co mi ona prozradí o sobě. Zní to hloupě, ale je to taková holka pro všechno. I to se může hodit.

Následně už nás Kluzký vybízí k odchodu. Nic příjemné netrvá věčně. Co se dá dělat. Ale jednou jsem se na tuhle výpravu dala, nebo spíše mě starší vybraly, tak se musím kousnout.

Cesta ubíhá hezky, až do chvíle, kdy si se mnou začnou hrát moje smysly. A podle reakcí ostatních v tom rozhodně nejsem sama. Do háje. Zrovna tohle. Je to přirozené nebo se nás někdo snaží posrat? Kdybych tak mohla...ne, nemohla. Protože na nás zaútočí cosi velice podobné vlkodlakovi. Jestli je skutečný...

Připravím si luk. Nestřílím hned. Najdu si vyvýšenější místo a když je bestie zaměstnaná Alexem, zamířím do místa, kde by měl mít srdce a vystřelím (17). Automaticky za ním pošlu druhý stříbrný šíp, ale minu (6),což mě dost naštve a nasaju do plic ledový vzduch.

Jdeme dál!! Aúúú Aúúú

"Myslel jsem si to. Netrpíš klasickým syndromem posraných trenek. Spousta lidí, kteří jsou poprvé venku, tak se složí při prvním průseru a my jsme jich už pár potkali. Ty jsi to neudělal, tak jsem odhadoval. Rozhodně se ho zeptám."

Ta myšlenka na nějakou honičku a balamutění nepřátel se mi líbila. To je přesně styl, který se mi líbí. Chytat idioty do pastí a nejlépe ještě jejich a prostě to bylo jistě krásné. Samozřejmě, že šlo o život, ale to jde tady každý den a pokaždé. Padne rozkaz k odchodu a tak se zase v klidu obleču do tuleně a přehodím přes krk popruh s AKčkem. Hned se cítím víc jako člověk. Jeden by neřekl, kolik jistoty dodá ten kus kovu na popruhu.

"No tak prdele jsme si zahřála někdo i něco jiného a můžeme jít."

Jak mě se do té klendry nechtělo. Rychle si zvyknete na teplo a když se potom do Vás opře vítr, tak to je něco co nechcete zažívat pravidelně. Zařadil jsem se na své místo v naší koloně a šel tiše a bez řečí. Teď už jsme v divočině a já musel sledovat okolí. I když Sirka už venku byl a Freya možná taky, tak jim nevěřím. Nejsou to Patroláři, takže musíme hlídat my. Ta cesta po které jdeme nám je známá, ale to co se nám děje ne. Tady rozhodně ne.

"Lede? Tohle tady nemá být."

Zavrčím dopředu, ale Led to určitě ví. Určitě ví, že to tady nemá být a na tomhle místě to nikdy nebylo. To co se děje mému tělu je peklo. Snažím se ho ovládat a nemít ten pocit gumovitosti, ale je to opravdu silné. Potřeboval bych nějaký silnější amulet nebo něco lepšího na odstínění myšlenkových vlivů. Tyhle sračky opravdu nesnáším. Většinou se nedají zastřelit nebo jinak zničit a to je něco co mi trošku vadí. Já svým způsobem magii nesnáším a tak se spoléhám jen na sebe. Když se kolem začne ozývat vlčí vytí, tak si skoro povyskočím. Tomu rozumím! Podle rozkazu jsem zaujal své místo v obraně a vytáhl revolver, odkud jsem vysypal klasické náboje a nabil stříbrné střely.

"Tak pojď ty zmrde!"

Vrčím si zase pro sebe, ale mířím na svůj sektor, ale ta psí čubka je rychlejší a já jen cítím úder tlapou. Ještě, že jsem si koupil ten amulet.

"Bůh Ti žehnej Helmuthe!"

Zvedám se a snažím se mířit na vlkodlaka. Je to sice náročné, vzhledem k působení vlivů, ale nemožné to není. Zamířím a jednou stisknu spoušť. (5) Právě jsem jenom zbytečně vyhodil peníze...Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit, musím počkat, až se zase zastaví...

Nic není jak se zdá I

Chvíle klidu která vás od doby co jste opustili Pevnost trochu zblížila se pomalu krátí. Dopijíte čaj, dojídáte jídlo a dokončujete rozhovory mezi váma, když Kluzký pomalu začíná velet k odchodu.

"Tak jo, pět minut na sbalení a vyrážíme. Vřídla už jsou jen několik hodin cesty."

Než se pobalíte, Kluzký ještě nanosí pár polínek dřeva ke krbu z prostoru pod schody. Od minulé návštěvy ho tady zůstalo ještě spoustu.
Sbalíte si svoje věci a pomalu opouštíte teplo srubu.



Po příjemném teple vyhřáté místnosti na vás venku ihned zaútočí protivný mráz.
Zhruba dvacet minut jdete zasněženým lesem a vše se zdá v pořádku. Když najednou jakoby se kůra stromů začínala lehce vlnět. Zatím to nevypadá jako nic podezřelého, možná nějaký odraz světla který si hraje s vaší paranoií.

Jenže vlnění nepřestává. I když ujdete několik metrů stále máte ten samý pocit. Všimnete si že i Kluzký si chvílemi prstami mne oči. Podobné vidění má člověk když je hodně unavený, ale na vás únava zatím nepadá.

"Dávejte si pozor. Něco mi tu nehraje." řekne Kluzký a připravuje svůj Vintorez k okamžité palbě.

I když je venku zima, a teplota může sahat zhruba k -20ti stupním. Začíná vás přepadat pocit horkosti. Cítíte jak se vám začíná zvyšovat tep, a mírně se zhoršuje dýchání.

Stromy na kterých se zatím vlněla jenom kůra, začínají tančit celé. Pomalu se začínají kroutit, a máte pocit že chvílemi vidíte i jinými barvami.
Začínáte si připadat gumoví. Musíte hodně přemlouvat své ruce aby nezačaly jen tak volně viset. Každý krok začíná být těžší a těžší. Nevíte co se to s vámi děje.

Slyšeli jste o podobných místech. O tak zvaných Fata Morgánách.Místa kde bez ochrany mysli můžete vidět různé věci které nejsou skutečné a nevnímat ty které skutečné jsou.
Ale tahle cesta byla vdycky čistá. Něco takového tady vůbec nemá být.



Všímáte si jak cesta pod vámi a celé okolí začíná měnit barvy. Vidíte všechny možné odstíny a slunce začíná oslňovat jako by bylo hned vedle vás.

"Stát! Zaujmout obranné pozice! Co se to tu kurva děje?!" vykřikne Kluzký a zaklekává. Očividně se to děje všem, a byla by kravina v tomhle pokračovat dokud nezjistíte o co se vlastně jedná. Slyšíte ho v hlubší tónině hlasu. A jeho hlas jakoby se ozíval.

odkaz (Vytí)


Okolím se rozeznělo mohutné zavytí. Slyšíte ho ze všech stran a agresivně útočí na vaše ušní bubínky. Je to bez pochyby vlkodlak. Tohle vám ještě scházelo.

"Nabít Stříbrnou munici!!" zařve Kluzký a mění si zásobník.

Připraveni na boj ještě stále slyšíte rezonovat zavytí. Jakoby zvuk nechtěl zmizet. Adrenalin který vám nabíhá vám trochu pomáhá s přemlouváním vláčných končetin, ale les už nevidíte jinak než barevně. Někteří dokonce mají pocit jakoby viděli zvuk.



Jako duch před Kluzkého najednou vyskočil z lesa obrovský vlkodlak. Huba se mu roztahuje nepřirozeným způsobem, a srst se mu vlní jakoby mu jí čepýřil vítr...který ovšem nefouká.


"PALTE!!" rozezní se Vintorez a vlkodlaka trefuje první kulka. Detailně vidíte jak kulka letí a zavrtává se bestii do srsti. Ta zakňučí a začne kličkovat a skákat okolo vás.

Proskočí okolo Benjiho a mohutnou tlapou mu dá ránu do hrudi. Rána byla natolik silná že tě srazila k zemi, ale na sobě nemáš ani škrábanec. Tvůj amulet zjevně funguje, což je dobré znamení.

Bestie si jako další oběť vybere Alexe. Vlkodlak se s rozběhem odrazí a skočí na tebe. Končíš přišpendlený zády k zemi, ale svým AKčkem si držíš cvakající zuby od obličeje.

Zazní rána z Kluzkého brokovnice a vlkodlak se se zakňučení dává zase do pohybu. Tohle ho dost bolelo.

(Chtěl jsem ten kostkový souboj vyzkoušet později, ale zkusíme ho rovnou. Každému z vás přidělím obranné číslo které budu muset přehodit, a počet životů (Na nule padnete a budete se muset oživovat) . Máte momentálně pouze dvě akce (2d20 kostka) jelikož jste z části stále malátní. Vlkodlak má 8 životů a jeho obranné číslo je 10 (Musíte hodit na kostce minimálně desítku), stříbrná munice mu ubere jeden život, ale s klasickou ho musíte trefit třikrát aby se mu stáhl život. )