Andor.cz - Dračí doupě online

Ehm... dělala jsem, že tam nejsem. Koukala kamkoliv, jen ne na bratra a naivně doufala, že mě nepozná. Poznal. Stupidní helma, povzdechla jsem si, pomalu se otočila k němu a zazubila se. Což teda neviděl. Tak jsem aspoň zvedla ruku, jakože nazdar, co ty tu. A trochu se přikrčila. Zvlášť, když nasadil ten tón. Neslyšela jsem ho dlouho. Naposledy... před týdnem? Když jsem jak velká voda vletěla do koupelny a nevšimla si, že tam je.
"Je, Dome... co ty tady," nervózně se na něj zazubím, když si sundám helmu a pohozením hlavy urovnám rozcuchané vlasy. "Tys taky jel na ten sraz motorkářů? Že jsem nikde neviděla Vulcana... nebo že bych někde blbě odbočila?" Jasně, snažila jsem se to zakecat. Nenápadně.
"Ehm... proč máš bouchačku?" klasická diverze, změňte téma na něco jiného. "A... eh... kde máš Vulcana?" Pokračujeme v odvedení pozornosti. Stejně jsem se tvářila jako malá holka přistižená při stříhání hlav panenkám.

Brněnská turistika

"Kurva," ujede mi, když se rozsvítí světlo před dveřmi. Ztuhnu, snad se i trochu přikrčím. Když se chvíli nic neděje, začnu přemýšlet o tom, že vezmu do zaječích. Opatrně pustím kliku a začnu se otáčet pryč od dveří. Už už udělám jeden krok, když se najednou za mnou ozve nějaký hlas. Znovu ztuhnu. Dokonce se i přikrčím, teď už jakože vážně. A kdyby mi šlo vidět do obličeje, nejspíše bych se tvářila jako malé děcko chycené při něčem špatném. Takže jsem tam stála s jednou nohou přizvednutou, jednou rukou ve vzduchu a přikrčená. Vypadala jsem jako postavička z komixu.

Pomalu jsem položila nohu na zem, ještě pomaleji se pootočila a podívala se na ženu. A hlavně na její ruce. Nic nedržela. Oddechla jsem si.
"Ehm já... to... tam... eh... tamto... eh... co?" snažila jsem se nějak vykecat, než ke mě skrze helmu došla její nabídka, abych se k nim přidala. Civěla jsem na ní jak tele na nové vrata, ale to ona nemohla vidět, přes to tmavé hledí.
"Ehm... vážně? Teda... fakt?" vycukala jsem ze sebe nevěřícně, ale nakonec jsem jen kývla a vzala za kliku. Stále s helmou na hlavě. Stejně mě brácha pozná, vždyť mi ty věci kupoval on. Takže jsem dovnitř vešla jako malá hromádka neštěstí a pohledem, byť krytým helmou, jsem se co to šlo, vyhýbala Domovi.

Slyšela jsem bouchnout dveře, hodila oko na hodiny: "Jídlo máš v troubě!" A ticho. Nic, žádný díky, nebo ty zelený sračky žrát nebudu. Jen bouchnutí dveří od koupelny a zvuk sprchy. Pokrčila jsem rameny a dál se věnovala své bohulibé práci. Sledování anime. Když o pár hodin později zase bouchly dveře, zpozorněla jsem. Tohle bylo divný. Nikdy nikam nechodil, aniž by mi něco řekl. Shodila jsem sluchátka a div se nezabila o kabel, jak jsem překotně spěchala k oknu. Sedl na Vulcana a zamířil směr práce. Proč?
Probudilo to mou zvědavost. Jasně, miloval svojí práci, ale nikdy tam nechodil po své pracovní době. Inu, ještě nikdy jsem nebyla oblečená tak rychle. Černá kombinéza, černé vysoké boty, rukavice a helma s tmavým hledím. Klíče od ducatky, zamknout byt a už jsem dupala po schodech ke své krásce (trochu starší a oprýskanější než na obrázku). Nastartovat byla otázka chvilky. Moje Bejby bylo opečovávané, není nad to mít vlastního mechanika. Trochu jsem protúrovala motor a s pískajícími koly jsem vyrazila do dílny. Akorát včas, abych zahlédla, jak s nechutí nastupuje do Mini. Měla jsem co dělat, abych smíchy nespadla ze sedla.

Když mi, po nějaké chvíli (po hodině), došlo kam jede, málem jsem spadla ze sedla znovu. On jel do Brna? Fakt? Ou... Chudák já. Jako, jasně, mohla jsem ho dohonit na jakékoliv benzině na které zastavil, ale... nechtěla jsem. Ehm... ještě by si myslel, že ho sleduji, no ne? Proto jsem jela dál dost daleko aby si mě nevšiml a zase ne tak daleko, abych ho ztratila. Bejby sice škemralo, ať to rozhulim, ale odolávala jsem.

V Brně se mi na chvilku ztratil. Totiž, nestihla jsem jeden semafor a on zrovna odbočoval. A pak jsem ho minula. Zrovna na myčce myl tu napodobeninu auta. Tu cute napodobeninu auta. Oh Dome, tohle budeš mít na talíři dlouho, škodolibě jsem se zubila pod helmou. Každopádně jsem měla štěstí, že si mě nevšiml, ale pochybuji, že mě neslyšel. Moje Bejby nejde jen tak přeslechnout a navíc, kdo jinej, než on by měl znát její zvuk. I tak jsem doufala, že to bude ignorovat. Vzhledem k tomu, že jsem necítila vibrovat telefon, asi jo.

To co se stalo o pár chvil později jsem sledovala se zděšením. Dom, nějaká ženská a pak ještě další a proti nim partička svalovců. A pak ta ženština něco vytáhla z kapsy a chlapíci jakoby se zmenšili. Netušila jsem co se děje, ale vypadalo to, že je brácha v nebezpečí. A to jsem nemohla dopustit. Jakmile se opět rozjeli, jela jsem za nimi. Tentokrát ale ve větší vzdálenosti, takže se mi párkrát ztratili. Až pak, měla jsem štěstí, když jsem zahlédla chajdu v lesech, kde se svítilo a před ní stál ta cute napodobenina auta. Nehledě na to, že tam cosi žhnulo, malého kulatého. A pak žhnutí zmizelo, dveře se otevřeli a dovnitř nevešel nikdo jiný, než můj bratr.
Motor jsem vypla kus od chajdy, část cesty jsem dojela setrvačností a zbytek odtlačila. Bejby je sice moje, ale je sakra těžký. Každopádně jsem dotlačila motorku nedaleko chajdy, ukryla ji pod stromy a stále s helmou jsem vyrazila k místu činu. Potichu (aspoň jsem si to myslela) jsem docupitala k oknu a nahlédla dovnitř. A co jsem neviděla... bratra se dvěma žabama a sklenkou nějakýho pití. "Ty jeden," zasyčím do helmy a naštráduju si to ke dveřím. A pak se zarazím. Ta ženská měla něco v ruce. Něco, co přinutilo ty hromotluky se stáhnout. A to něco určitě nebyla fotka jejího starýho. Nakonec to dopadlo, že jsem nerozhodně stála před dveřmi a ruku na klice.