Andor.cz - Dračí doupě online

Zpátky doma

První kroky na Brněnském nádraží a hned mi dojde že jsem doma. Celá ta masa lidí se vlní a všichni se tváří že spěchají jak o život. Schytám dva lokty, jeden kopanec a několik ran holí. Vyjdu po schodech, minu dveře na veřejné záchody, které už z dálky vypadají hůř než díra v zemi v průměrném gulagu. Pak schody, rychlý pohled na novinové stánky, kde na mě kouká Hanychová a nutná informace s kým zrovna spí, má dítě a zda je nějaká pravděpodobnost že se tyhle dvě množiny protnou. Nechám bulvár bulvárem a vyjdu ven.

Šaliny se prohánějí kolem zarputilostí, která rozhodně nesvědčí jejich věku a party zevláků se opírají o zábradlí kolem. Lidi mimo prostor a čas, s počtem mozkových buněk podobným těm pár zubům, co jim zbyl. Krásy domova z první ruky. Sáhnu do vnitřní kapsy pro krabičku, ale rozmyslím si to. Pohledy těch tvorů, co jsou kolem se na mě totiž upřou takovým způsobem, že se divím, že režiséři zombie hororů se nejezdí sbírat inspirace. Jen místo „dobrý den pane nemáte cigaretku“ a „bráško, prosím nemáš drobáček“ nebo „umřela mi matka, žena dcera i kočka nemáš dvacku až se dostanu na pohřeb“ by stačilo doplnit adekvátní „mozééék!“ a davy by v kině skučely strachy.

Vydám se kolem a zapálím si až když dojdu na rožek. Pohled vidí víc tureckých obchodníků než v Istambulu a pravděpodobně se v nich probouzí něco z jejich barbarských předků, když se šíleným výrazem odkrajují plátky masa a lijou na něj hektolitry omáček záhadného původu. Kolem nich postávají plešouni, kteří rozhodně imigranty v ČR nejsou, protože berou ženy, práci a sociální dávky. Při prvním potáhnutí přemýšlím o symbióze rasismu a masa v chlebu za kilčo ale nakonec to vzdám. Vydám se nahoru proudem, kde je každý sám za sebe, a přesto před zvídavým drobnohledem. Nejoblíbenější soutěž o to, kdo vypadal divně abych to mohl pošeptat tomu kdo jde se mnou a okořenit si svůj velice kvalitní život probíhá téměř všude.

„U MAMLASŮ“ hledí na mě nápis a mě dojde že to je buď znamení nebo fakt blbý marketing. Nebo možná ne, dojde mi, když projdu dveřmi. Rozhlédnu se kolem. Nevím, co se teď ve městě děje. Kde jsou lidi, od kterých má cenu něco zjišťovat nebo kam volat. Chci si ale dát něco k pití, posadit se a přemýšlet. Položím k nohám cestovní tašku a sednu si. V ní je kompaktní Glock 19 páté generace se sadou náhradních zásobníků, pas, samozřejmě falešný a několik svazků bankovek s úsměvem tatíčka Masaryka. Všechno koupené nebo vybrané tak aby za mnou nevedla žádná elektronické stopa. I v telefonu mám předplacenou kartu koupenou ze stojanu.

„Starobrno a Božkova poprosím.“ Pronesu abych se zapojil do místního koloritu i když vím že první je bezpečné, jak pít kohoutkovou vodu někde v Indii a druhé taky může vyvolat akutní zvracení. Jenže jsou zvyklosti, které je potřeba doma dodržovat abych zapadl. Stejně jako své tělo nechat zvykat na alkohol který se tu pije víc jak voda. Budu se muset zbavit přízvuku který jsem nabral a zvyknout si na mateřštinu kterou jsem posledních deset let používal tak maximálně na nadávky. Opřu se o bar a rozhlížím se kolem. Rád mám přehled a třeba uvidím někoho zajímavého. Třeba taky ne. Jeden ale nikdy neví.