Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Zkumavka začal přijímat předměty, které jste mu dávali. Vzal si od Šimona klíče a šroubováky, přičemž mu odvětil: „V pořádku, hlavní že se ti nic nestalo.“ Hned na to si vzal také Jindrův peán. Stejně tak Citrón hodlal přiložit ruku k dílu a nabídl hrst semen. Zkumavka při tom však zaváhal a pak odvětil: „Na tohle by anomálie asi nijak nereagovala. Chtělo by to spíše něco kovového.“
Předmětů však měl již prozatím dost, a tak jste mohli opatrně pokračovat ke druhé chodbě. Šimon i nadále držel svou přední pozici, avšak Zkumavka mu nahlížel přes rameno a čas od času před vás hodil jeden z kovových předmětů. Vždy když dopadl na zem a nic se nestalo, bylo to znamení, že na daném místě je bezpečno. „Jděte přesně v našich stopách.“ varoval Zkumavka. Pokud by se někdo z vás oddělil, riskoval by, že vstoupí do neobjevené anomálie.
Většinou předměty dopadly na místo netknuté, avšak občas se ozvala hlasitá rána a objevil záblesk stejný, jaký jste viděli prvně. V takovém případě vždy Zkumavka navedl Šimona na jinou trasu, aby do anomálie nevstoupil.

Takto jste došli až ke zmíněnému průchodu a vstoupili jste do další stejné místnosti. Opět se jednalo o dlouhou prostoru plnou starých postelí a nábytku. Opatrně jste vstoupili dovnitř a na stěně před vámi se objevil pozoruhodný výjev.

Celá stěna byla pokrytá rytinami, jako kdyby tu někdo odpočítával čas. Pokud tomu tak je, musel tu být nesmírně dlouho, neboť vyrytých čar je tu tolik, že je nedokážete ani spočítat. Celá dlouhá stěna je jimi pokrytá. Když se Šimon rozhlédl, světlo jeho čelovky ozářilo i přiléhající boční stěnu, na níž bylo vyryto 2024, 2025, 2026, 2027. Na další ze stěn si také můžete všimnout i jiných rytin. Vedle Otčenáše se zde nachází i nápisy jako BOŽE, POMOZ NÁM! Dále tu pak můžete vidět i něčí podpis – Vlastimil Růžička 2026.
Kvůli vysokému počtu anomálii se však nemůžete zdržovat a přecházíte do další stejně velké místnosti. Její výbava je totožná, až na to že na konci dlouhého sálu se nachází cosi, co připomíná dětský koutek. Prastaré poházené plastové hračky a stavebnice leží na plesnivých zbytcích toho, co kdysi bývalo kobercem.
Stále cítíte ono elektrizující napětí a občas se těsně vyvarujete střetu s anomálií. V tom si povšimnete, že na jednom ze stolů se dala sklenice bez jakéhokoliv důvodu do pohybu. Vidíte, jak se pomalu sune po dřevěném povrchu, až nakonec dosáhne okraje a roztříští se o zem.
„To je poltergeist,“ pronese potichu Zkumavka, avšak hned pobídne Šimona, aby pokračoval v cestě. Jindra tuto anomálii také znal, ačkoliv její přesný název nikoliv.

Tímto způsobem procházíte přes další místnosti. Elektrizující napětí postupně ustává a zjišťujete, že se před vámi další zatím nenacházejí. Vstupujete do poslední části kasáren. Jedná se o další prastarou obytnou prostoru. Tíživý pocit z vás nijak neopadá.
Jak Jindra projde jako poslední do místnosti, za obrovské rány se přímo za ním najednou zavřou železná vrata. Ohlušující rána se ozvěnou roznese po okolních chodbách. Těžké cvaknutí v zámku dveře zamklo. V ten moment se také po vaší pravé straně,na posteli otevře stará kniha a sama přetočí několik stran, jako by si s nimi hrál vítr. Žádný proud vzduchu tu však necítíte.
Než to stihnete zpracovat, najednou Zkumavka vykřikne bolestí. Když se na něj otočíte, vidíte, že se drží za rameno, od něhož se odrazil plechový hrnek. Ve stejnou chvíli se také Šimon těsně vyhne prázdné lahvi vína, která vysokou rychlostí proletí okolo jeho hlavy a rozbije se o protější stěnu.
Kdesi v dálce jste také zaslechli rámus podobný zarachocení v potrubí. Aby toho nebylo málo, najednou máte pocit, že daleko hůř vidíte před sebe. Ani zamrkání a zaostření zraku nijak nepomáhá. Problémem není totiž vás zrak, nýbrž světla, která náhle ztrácí svítivost.
„Do hajzlu,“ ozve se Zkumavka zpoza Šimonova ramene. Ten, když se otočí, vidí skrz průzory masky svého průvodce, jak si sundává z hlavy zhaslou baterku. Několikrát do ní klepne rukou, avšak nerozsvítí ji. Stejně tak i ostatním postupně uhasínají světla. Najednou přestáváte mít přehled o tom, co se v místnosti nachází. Dohlédnete však na řady postelí a další tři cesty, z toho jedna vedoucí ke kolejím a další dvě ústící neznámo kam.

Z rohu místnosti se ozvala další rána, tentokrát jakési tříštění skla. Když se tím směrem podíváte, uvědomíte si, že tam už vaše baterky nedosvítí. Také Jindra zjišťuje, že jeho čelovka zhasla.
Dostáváte se do kritické situace. S hlasitým skřípěním se jedna z postelí posune dobrý metr kupředu. Vy se mezitím postupně propadáte do naprosté tmy a brzy již zřejmě nebudete mít čím svítit.

Pokračování podzemím

Na to, že nikdo nechce hornické helmy, pokrčím rameny a kromě jedné, kterou si vezmu, nechám zbytek na svém místě. Šimon navrhne zkontrolovat ještě S-77, a rovněž navrhne formaci se sebou v čele a s Jindrou vzadu. Je to asi v rámci schopností logické. S nyní již vlastní svítilnou v ruce pokračuji s ostatními, pouze zběžně poznamenám: "Zdá se, že se to tu zde opravdu snažili zpřístupnit" když vidím krumpáče vedle zavalené suti. Tato cesta je ale slepá a nemá smysl u ní dále ztrácet čas. Pokračujeme tedy po původní trase, a to k S-78 a S-72. Podaří se nám dojít bez nějakých větších problémů do prostoru bývalých kasáren, což znamená, že jsme prakticky u těchto dvou pevností. Tady ale přijde jednoznačný zlom. Napětí, které cítíme, už není pouze psychologického charakteru, ale má opět konkrétní, biologickou povahu. Chlupy se mi ježí po celém těle. Je to téměř nádherné cítit tělesnou reakci na takto specifický, tzv. nepřirozený vjem. Je to skutečně jako být zdravá buňka kolem blízko proplouvajícího viru. Lze téměř vnímat onu nepřirozenou hrozbu, která by ve zdejším systému neměla existovat, leč - existuje.

Anomálie. Zkumavkovo cinknutí víčkem zabrání zpečetění Šimonova osudu. Takže jsou i tady, nejenom tam venku v bažině. Toto je ale zcela nová skutečnost. O ničem takovém se v nahrávce nemluvilo. Venku? Jistě. Ale uvnitř? To svědčilo o kontaminaci tohoto prostoru. A nebo je, jak se domníval kapitán Pěnkava, naopak toto místo zdrojem oné kontaminace? Musím se přiznat, že se třesu, ale sám nevím, zda strachy, úzkostí, nebo naprostým nadšením. Toto ale není místo na nějaké emoční výlevy, a já jsem na ně již příliš starý. Ne, teď je třeba projít dál, a to ideálně bez roztrhnutí na kusy. A pohybující se předměty svědčí o tom, že roztrhnutí může přijít velmi záhy. Anomálie - toto je prozatím moje pracovní hypotéza - zdá se respektují zákony akce a reakce, a nijak nerozlišují strukturální podstatu napadeného předmětu. Z tohoto důvodu se dá domnívat, že se chovají spíše jako elektrický plot, nežli jako živý, biologický organismus. Tedy, toto je alespoň Zkumavkův závěr, který demonstruje skrze házení cetek. Šimon již předává Zkumavkovi nějaké nářadí. Jindra mu už ale chce předat peán, což mi přijde jako škoda. "Jindro, mám něco lepšího" vstoupím do toho, a vyndám z batohu něco, o čem se tedy já sám domnívám, že to je mimořádně cenné, ale v dané situaci jsem ochoten to použít. Vždycky si mohu vypěstovat další.
"Semena Citrónů" pokynu Zkumavkovi. "Mám jich 10" dodám.

Ztracená hlídka

Netrvalo dlouho a pobrali jsme vše potřebné. Nyní jsme byli připraveni na druhou fázi podzemního průzkumu. Na Citrónovu nabídku zareaguji zvídavým nakloněním nad nabízené předměty. Při bližším pohledu na jednoduché plastové helmy se však zarazím. Ehm...

„Díky za nabídku, ale spíš ne.“ Snažím se říci, pokud možno, vděčně a neutrálně.

Nerad bych nahlas zpochybňoval úsudek kohokoliv z našeho postupně se stmelujícího týmu. Natož, když jeho nejstarší člen očividně disponuje znalostmi, které se pro úspěch této mise mohou stát nezbytnými. Na stranu druhou jsem nemínil zatěžovat svoji hlavu tak chabou a demaskující ochranou, jakou skýtá zrovna hornická helma pocházející snad ještě z předapokalyptické éry.

Na Šimonův návrh ohledně prozkoumání S-75 nemám námitek, protože zní docela logicky. S krytými zády mi coby zadnímu strážci hrozí o poznání menší nebezpečí, což samo sebou cením. Hlavně když je tady cítit takovou tíseň. Pomyslím si, když nás Šimon vede k zavalené chodbě na jejímž konci se kdysi nacházel dnes nepřístupný objekt S-75. Skutečně se zdálo, že čím hlouběji do podzemního komplexu vcházíme, tím citelněji se nás naše znepokojené smysly snaží obrátit na útěk.

Silná atmosféra začala gradovat, když kužel našich svítilen ozářil oprýskaný starý nápis KASÁRNA. Cítil jsem nepřirozený tlak v uších a každou chvíli jsem se musel znepokojeně ohlížet za sebe, protože mi můj šestý smysl říkal, že tady něco není vůbec, ale VŮBEC v pořádku.

Chodba vedla dále k jihu skrze několik na sebe napojených hal. Do první z nich nás Šimonovy kradmé kroky právě zavádí.

Po stranách prostorné místnosti se nacházelo množství srovnaných lůžek, skříní a jiného nábytku. Navzdory současnému dezolátnímu stavu tu kdysi muselo žít obrovské množství lidí – a dle mého názoru tomu bylo během nebo bezprostředně po apokalypse, dokud zdejším nájemníkům nedošly zásoby a nebyli nuceni vykročit vstříc nejisté budoucnosti.

Další úvahy přerušila dvojice znepokojivých jevů. Prvně se mi nevysvětlitelně zježily chloupky na rukách a vzápětí jsem sebou prudce škubl, když zdejší ticho protrhlo cinknutí spadlého kovového hrnku. Když na to místo posvítím čelovkou, nevšimnu si žádného původce pádu onoho kusu nádobí. Nemělo to žádné vysvětlení. Proč zrovna nyní…

Moji pozornost upoutá náhlé vztažení Zkumavkovy ruky k Šimonově rameni, čímž jej zastavil. Ze své zadní pozice jsem toho zprvu moc neviděl, když však před nás trutnovský vědec hodil jakýsi drobný předmět, ozvala se hlasitá rána následovaná oslňujícím zábleskem. Instinktivně před sebe vztáhnu ruku a odvrátím zrak. Když opět pohlédnu tím směrem, tak před námi ležela ta samá na první pohled bezpečná chodba. Ona však nebyla nikdy bezpečná. Prolétne mi hlavou ještě před tím, než nás Zkumavka varuje před anomáliemi.

Zatraceně! Horší to už být ani nemůže. Probudí se v mojí mysli k životu dávné děsy zatímco Zkumavka řeční, když v tom se přímo před mými zraky, za dalších zcela nevysvětlitelných okolností zřítí další kus nádobí. Tentokráte sklenice, která se po svém pádu roztříštila na malé střepy.

Zkumavka ukázal rukou o kus dál do haly. „Podívejte, tam vede další chodba, měli bychom jít tou druhou chodbou, ale hlavně opatrně a ničeho tady se nedotýkejte. Nemáte náhodou nějaké podobné cetky, co můžeme házet před sebe? Je to nejjednodušší způsob, jak se vyvarovat vstupu do anomálií. Jistě jich tu bude víc.“

„Jdeme hned za tebou.“ Pravím napětím sevřeným hlasem, načež k Trutnovanovi vztáhnu ruku se zdravotnickým peánem, který jsem byl vzhledem k současné situaci ochoten zahodit. Hlavně, ať už jsme co nejdříve odsud… Nesnáším anomálie a děsím se jich tak, jak se jich může strachovat každý, kdo už někdy na vlastní kůži pocítil jejich smrtící následky.

Ztracená hlídka

S mým návrhem Zkumavka souhlasil. Stejně je to jen pro jistotu, ať máme za zády klid.
Dopadlo to, jak jsem očekával. Po pár metrech zavalená chodba a nic. Fajn, můžeme pokračovat.
Po nějaké době v chodbě s kolejemi, začínám cítit vnitřní napětí. Před námi se objevil portál s opřenou popiskou KASÁRNA. Při vstupu do místnosti mám pocit, že se něco užuž musí stát. Je to téměř nesnesitelné. Začaly se mi ježit chlupy na rukách a cítím, že mám svaly v celém těle napjaté k prasknutí. Snažím se ovládnout a uvolnit se, ať můžu rychle reagovat, ale je to obtížné. Ticho náhle přeruší cinknutí. Bleskově kouknu tím směrem a brokovnice následuje můj pohled. … Nic. … Noční stolek a spadlý plecháč. Překračuji práh. Pocit nebezpečí je téměř hmatatelný. Na rameno mi dopadá Zkumavkova ruka a zastavuje mě v půli kroku. Pak náš průvodce z kapsy vytáhle víčko od lahve a hodí ho přede mě.
Rána s modrým zábleskem mi málem zastavily srdce. Kuuurva! Zkumavka mi právě zachránil kejhák.
„Anomálie! Tady musíme opatrně.“, podotkne Zkumavka. „Podívejte, tam vede další chodba.“, pokračuje s tím, že se jí máme dát, navíc s radou, ať se ničeho nedotýkáme. Vím, že TADY, pokud by to bylo jen trochu možné, bych se nedotýkal ani nohama země. Pak se Zkumavka ještě zeptal, jestli nemáme něco na házení, kvůli odhalování anomálií. Sundám batoh ze zad a vyndávám z něj klíče a šroubováky. Když je Zkumavkovi podávám, řeknu mu: „Možná jsi mizerný bojovník, ale určitě jsi nám hodně platný. Máš to u mě. Díky.“ Jsem rád, že mám na sobě masku, protože díky ní si nejspíš nikdo nevšimne, že musím být bílý jako stěna.
Dál pokračuji jako první, ale už čekám na Zkumavkovy pokyny, kudy je bezpečné jít dál. Doufám, že tenhle úsek s anomáliemi nebude moc dlouhý. Radši spadnu nahej do kutlochu „řvounů“, než abych vlezl do něčeho takovýho.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Berete vše, co potřebujete. Na nabídku Citróna Zkumavka jen zavrtěl hlavou. Zřejmě nepovažuje hornickou helmu za dostatečnou ochranu, kterou by byl ochoten nosit. Již se chystáte vyrazit dále, když Šimon navrhl napřed prozkoumat chodbu vedoucí k S-77. Zkumavka se na chvíli zamyslel, ale pak mu dal za pravdu: „Dobrá tedy, jak říkáš, Šimone. Ale jdi první a dávej dobrý pozor.“ Pak nervózně dodal: „Já jsem mizerný bojovník. Jestli potkáme další takové potvory, nevím, kolik platný vám budu.“
Souhlas k prozkoumání S-77 dali i ostatní. Ve stejné formaci jako minule se tedy vydáváte na cestu do dalších temných chodeb Stachelbergu a opouštíte S-75.

Vrátili jste se okolo zabitých příšer zpátky na křižovatku a tentokrát jste se vydali chodbou směrem k jihu. Po několika metrech jste však odbočili boční chodbou na západ. Vedla tam i výhybka kolejí, které jinak pokračovaly dál k jihu, kam až svítilna Šimonovy čelovky dosáhla. Vy jste se však chtěli nejprve ujistit, zda něco důležitého není i v S-77.
Obezřetně vaše skupina přecházela přes kolejnice a štěrk prázdnou chodbou. Váš postup se však po několika metrech zastavil. Kužel světla ozářil konec chodby zavalený sutinami. Vedle závalu byly opřené i dva krumpáče a vozík podobný tomu, který byl i v S-75. Došli jste až k závalu a při bližším prozkoumání vidíte, že tudy opravdu nelze projít, nikde žádná skulina.
„Tím se okruh pátrání zužuje,“ konstatuje Zkumavka. Pokud je něco v S-77 a nenajdete tam jinou cestu, jistě se o tom nedozvíte.
Nemělo však smysl ztrácet čas. Museli jste se otočit a zamířit dlouhou chodbou směrem k jihu.

Znovu jste se tak vrátili na křižovatku a tentokrát zamířili po kolejích k jihu, kde byla chodba tak dlouhá, že ani nevidíte, kam až může vést. Při přesunu jdete pomalu a potichu, abyste nevzbudili žádnou pozornost a nic podezřelého vám neuniklo. Jediné, co slyšíte, jsou vaše vlastní kroky a odkapávání kapek vody z vlhkého stropu. Váš zrak je omezen dosahem svítilny a zorným polem plynových masek.
Jak postupujete k jihu, stále více se vás zmocňuje pocit napětí a vnitřního neklidu. Sami začínáte cítit, že není způsoben jen případným strachem, nýbrž i něčím naprosto nepřirozeným.

Nakonec jste však došli až k portálu ústícího do rozsáhlé podzemní haly. Vedle portálu zde byla postavená cedule s nápisem – KASÁRNA. Chodba vede dále k jihu, avšak skrz několik na sebe napojených hal (pasuje na vaši mapu podzemí). Do první z nich právě vstupujete.

Při vstupu do první haly zjišťujete, že je plná srovnaných lůžek, skříní a jiného nábytku. Zřejmě se jedná o prastarou prostoru pro ubytování velkého počtu lidí. Postele jsou však většinou již bez matrací a zbývají z nich jen zrezivělé konstrukce.
Pocit znepokojení ve vás neustále narůstá a najednou krom zvýšeného tlaku cítíte, jak vám vstávají chloupky na rukách. V tu chvíli hrobové ticho náhle protne kovové cinknutí. Šimon vzápětí otočí hlavu oním směrem, avšak všimne si pouze spadlého plechového hrnku vedle opodál stojícího nočního stolku.

Když Šimon překračuje práh s brokovnicí připravenou v pohotovosti, intenzivní napětí v něm narůstá. Už začíná dokonce cítit i nevysvětlitelné brnění v rukách. V tu chvíli ho okamžitě za rameno uchopí Zkumavka a na místě jej zastaví.
Volnou rukou si Zkumavka prohrábnul kapsy, až z nich vytáhnul zapomenuté kovové víčko od lahve. Pak jej mrštil směrem před Šimona. V tu chvíli se ozvala hlasitá rána podobná výstřelu a všechny vás na vteřinu oslnil namodralý záblesk světla.

Jakýsi elektrický výboj zasáhl kovovou zátku asi pouhé tři metry před Šimonem. Jak rychle se záhadný záblesk objevil, tak rychle také zmizel. Na první pohled netknutý kus kovu ležel pouhé tři metry před Šimonem mezi kolejnicemi, po kterých by jinak mohl pokračovat. Elektrizující napětí však cítit nepřestáváte.
„Anomálie! Tady musíme opatrně.“ Upozornil Zkumavka a rukou táhl Šimona pryč z kolejí. Je jasné, že chodbou po kolejích pokračovat nemůžete, pokud nechcete přes anomálii projít. Již by se zdálo, že nemáte jak pokračovat, když Zkumavka ukázal rukou o kus dál do haly. „Podívejte, tam vede další chodba…“ Ani to nedořekl a všímáte si, že z ničeho nic, zcela bezdůvodně z dalšího stolu spadla sklenice a roztříštila se o podlahu. „Měli bychom jít tou druhou chodbou, ale hlavně opatrně a ničeho tady se nedotýkejte. Nemáte náhodou nějaké podobné cetky, co můžeme házet před sebe? Je to nejjednodušší způsob, jak se vyvarovat vstupu do anomálií. Jistě jich tu bude víc.“

Ztracená hlídka

Vypadá to, že pokračujeme. Zkumavka opravdu chce vědět, co se tu stalo. Nechce to celé mít jen co nejdřív za sebou.
Začnu tedy prozkoumávat převrácené skříně. Nálezy nic moc, ale to se tady dalo čekat. Našel jsem jen nějaké klíče a šroubováky. Obojí jsem vzal. To nářadí ne že by mně k něčemu bylo, to určitě není moje parketa, ale za pár drobných půjde střelit. Dva největší šroubováky jsem si zastrčil do boční kapsy kalhot. Dají se použít jako nouzová dýka a naprosto dokonale se hodí k zajištění dveří. Zbytek šroubováků a klíčů jsem uklidil do batohu.
Během toho Jindra otevřel dveře vedoucí dál do nitra S-75. Nahodil jsem batoh na záda a následoval ho. Jindra už cosi doloval z truhly naproti stolu a Citrón ve skříni vedle k mé úlevě našel svítilnu. Teď už máme světlo všichni. Vzpomenu si na boj ve vedlejší místnosti. Bylo o nervy vyhlížet v paprsku vlastní baterky rychlý pohyb s úmyslem zabít co nejrychleji to, co se pohybuje ve tmě, přesto muset ještě rozpoznat, jestli to zrovna není Citrón bez světla.
Dojdu ke stolu, kde zatím nikdo nehledá. Na desce leží náhradní filtry do masky, ochranné brýle a taktické rukavice. Neváhám ani okamžik a rovnou si rukavice nasadím. V šupleti ještě objevím smotané lano. Po krátkém zamyšlení putuje do batohu společně s filtry a brýlemi. Sice se trochu pronese, ale je možné, že se bude hodit.
„Ne, nechci. Díky Citróne.“, odpovím přitom na jeho dotaz.
„Tady cesta končí. Budeme muset pokračovat jinde.“, slyším Zkumavku. Zvednu oči a vidím ho, jak kouká na nástěnný plán. „Pokračoval bych dál po kolejích směrem k jihu k S-78 a S-80. Tam snad najdeme odpovědi na naše otázky.“
„Souhlasím. Jen bych předtím zkontroloval chodbu vedoucí k S-77. Jestli se dobře pamatuju, měla by být zavalená, jenže nevíme, jak daleko a nerad bych zjistil, že jsme za sebou nechali další hnízdo, jak Citrón říká, řvounů, nebo ještě něco horšího. V případě nutného ústupu by další protivník v zádech znamenal nejspíš konec.“ Brokovnici uchopím znovu oběma rukama. „Jdu v čele. Zkumavka a Citrón za mnou. Jindra zadní stráž.“, řeknu zbytečně, když si všimnu Jindry nachystaného na své pozici.
Takže dál. Jsem fakt zvědavý, na co tu ještě narazíme. Jen případné kočkování na kontakt bych si už klidně odpustil. Proběhne mi hlavou, když zapřu Benelku do ramene.

S-75

Hlasité praskání masa doplňují mé odřezávání tesáku. Materiální statky, po kterých jdou moji spolubojovníci, jsou pro člověka jako jsem já téměř nicotné. Pro ostatní musí vypadat nutně zvláštně, když relativně profesionálně odebírám vzorky z mrtvého zvířete, jakobych to dělal už po sté. Bez jakéhokoliv ostychu, nebo zábran. Bohužel ale není na detailnější výzkum čas a tak si vzorky nechávám na později, přičemž tesák je pouze osobní trofej a také zbraň. Nůž se osvědčil, a toto se bude hodit jako případný druhý nůž. Dám si ho tedy rovněž za opasek. Skupina se mnou nesouhlasí, což ve mne vyvolá pouhé pokrčení rameny. Je jednoznačné, že zdejší záhada má organický původ, nyní jsem o tom přesvědčen. Je ale pravdou, že řvouni nebudou celou odpovědí. Možná dokonce nebudou žádnou odpovědí. Každá teorie může být vyvrácena, i potvrzena. To je základ vědy. "Stopařskému umění jsem nikdy nerozuměl, tudíž dám na tvůj odhad" přikývnu Šimonovi. Na Jindrův dotaz ohledně postavy z nahrávky se zamyslím. "Těžko říci" řeknu nakonec. "Ale pokud mu to připomínalo člověka..." vznesu úvahu, a nedokončím jí, protože mezitím se velení ujme Zkumavka a dáme se do průzkumu místnosti, kde ovšem víceméně není nic užitečného. Prozkoumávám především dokumenty z tiskárny, vůbec jim ale nerozumím. Jde zřejmě o nějaké zbytečné technické informace, možná starší, než přítomnost samotné Trutnovanské posádky. Zkrátka odpad. Zbytek si rozebrali chlapci. Já měl svoje vzorky z Řvouna.

Když se vydáme do další místnosti, dveře jdou docela otevřít dobře. Vydám se tam tedy s ostatními. Zde je spousta kořisti, ke které se Jindra ihned vydá. Zatímco jde po truhle, já si vyberu skříň, kde se na mě usměje svítilna a hornické helmy. Není to moc, ale hodí se to, neboť svítilnu vlastní nemám a na zraněnou hlavu se hodí další ochrana. "Je toho tady opravdu dost" poznamenám si. "Nechcete helmy? Tady jich je plná skříňka" řeknu, a jednu už mám sám na hlavě. Je jich tu ale tak akorát pro všechny. Jestli se k tomu nikdo nebude mít, vydám se prozkoumat dokumenty na stole. Do cennější kořisti se nehrnu, myslím si, že si to chlapci stejně zaslouží víc, než já, který byl v posledním souboji spíše přítěží.

Ztracená hlídka

V první místnosti toho dle předpokladů moc nebylo. Samozřejmě pokud jste zrovna neměli zájem o úřednické pomůcky jako jsou tužky, pravítka či ořezávátka. Takové krámy jsem se rozhodl ponechat na svém místě, zatímco pozorně naslouchám rozhovoru svých společníků a čerstvým úvahám Zkumavky.

Když už se zdálo, že nám tento sál neměl co dalšího nabídnout, rozhodl jsem se chytit za zrezivělou kliku dveří. Ty se k mojí úlevě hned vzápětí otevřely. Snazší než je pracně a hlučně vyrážet. Pomyslím si, když si ke svému zklamání uvědomím, že za nimi to vypadá podobně jako v předchozí prostoře. Pak si ale všimnu vchodu do poslední místnosti.

Kužel světla z mé čelovky osvítil stůl a několik nepoškozených postranních skříní. Na stěně byla k vidění reprezentativně rozvěšená nástěnná mapa Stachelbergu a na konci místnosti se nacházel zasypaný vchod vedoucí kamsi nahoru. Můj pohled se však zastavil na siluetě truhly, která slibovala nejcennější nálezy. Hned se ve mně projevil instinkt odvěkého sběrače a se známým návalem zadostiučinění vykročím ke svému cíli.

A že ten nález stál za to. Přesně to jsem hledal! Raduji se v pokleku zatímco do batohu skládám krabičku s náhradní 9mm municí a stejně tak 20 nábojů 5,56 x 45 mm NATO. S úsměvem na rtech si posléze prohlédnu pistolový tlumič, který si hned zkusím nacvaknout na svoji krátkou zbraň. Dále si vzpomenu na svůj druhý pistolový zásobník, do kterého plně doplním několik z čerstvě nabytých nábojů. Závěrem učiním strategické rozhodnutí, že Dragunov si pro zatím přehodím popruhem na záda a v ruce tak pro následující průzkum sevřu čerstvě vylepšenou pistoli s tlumičem.

Když jsem uslyšel Zkumavku, který nás vybídl k dalšímu průzkumu, souhlasně pokynu hlavou a zvednu se. Když vstanu od truhly, tak si v poličce nad ní ještě všimnu několika zdravotnických pomůcek. Po krátké úvaze sáhnu po nůžkách, náplastech i peánu, které si hodím do boční kapsy batohu. Pak už jsem připraven k pokračování temným podzemím Stachelbergu. Beru si opět zadní stráž.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Postupně vstřebáváte šok ze setkání s tak neznámými a nebezpečnými bytostmi. Jejich smrt a následné ticho je však známkou toho, že nyní vám už snad bezprostředně nic nehrozí. Je to vhodný moment pro preventivní léčbu zranění i prohlídku místnosti.
Když nabídne Jindra dezinfekci i Zkumavkovi, ten ji s vděkem přijme a ošetří si krvavé oděrky na hřbetu ruky. Následně i on vymění prázdný zásobník za nový, přičemž naslouchá ostatním. Zejména pak Citrónovi, který zřejmě jako jediný ví, s čím jste měli nyní tu čest. S jeho řešením záhady však také nesouhlasil: „Šimon má pravdu, tyhle zrůdy jistě nejsou příčinou všech těch záhad a anomálií okolo tábora. Řekl bych, že jsou spíše jejich důsledkem. Nechci ty řvouny, jak říkáš, příliš podceňovat, ale nemyslím si, že mohli nadělat takovou paseku, jakou jsme viděli v karavanu.“ Následně dodal: „Rozhodně souhlasím s tím, že bychom měli jít dál. Největší záhadou je samozřejmě S-80 a místnost 324, ale to je musíme napřed vidět. Jsme-li nyní v S-75, ještě nás čeká dlouhá cesta. Ale než půjdeme dál po kolejích, můžeme jistě prohledat i další místnosti tady. Ostatně, pokud by v nich nějaké jiné příšery byly, už by nás stejně slyšely.“

Než jste se vydali dál přes zavřená vrata, dali jste se do prohledávání. Mnoho užitečného jste zde však nenašli. Všude okolo se nachází jen hromady sutin, zdiva či starý nábytek. Mezi harampádím se nachází např. rozbitá tiskárna či různé staré papíry s nesrozumitelnými informacemi plnými čísel a informacemi o údržbě. Dále se pak poblíž nor řvounů nachází poházené kosti, většinou zvířecí, avšak Šimon si všimne i kostry lidské ruky.
Největší naději na kořist samozřejmě skýtají popadané skříně. Několik jich Šimon s Jindrou otevřeli, ale ani zde toho moc upotřebitelného nebylo. I tak ale Šimon našel alespoň část instalatérské sady nářadí (několik klíčů, šroubováků, kladivo, řezačku trubek či vodováhu). Jindra zase našel sadu psacího nářadí, několik tužek, propisek, ořezávátko, bloky papírů, pravítko atd. Žádné velké poklady jste skutečně nenašli. Mezitím co jste prohledávali skříně, Citrón si mohl vzít vzorky ze zabitých příšer a také tesák řvouna.

Jindra se rozhodl pokračovat dále v prohledávání S-75, a tak jako první vyrazil k zavřeným železným vratům. Jakmile chytil za kliku, ke své úlevě si povšiml, že dveře nejsou zamčené a stačí jen zatlačit. Dveře se bez odporu otevřely.

Před vámi se rozkládá další místnost. Ta je však naprosto prázdná a podobná té předchozí. Ústí ale hned do dalšího prostoru o stejné velikosti. Kužel světla z Jindrovy čelovky tam osvítil stůl a několik dalších nepoškozených skříní. Mohli jste tedy pokračovat dále. Hned za Jindrou šli i ostatní, kdo měli zájem, včetně Zkumavky. Poslední místnost už je slepá a nikam nevede. Schodiště vedoucí odtud nahoru je totiž po dvou metrech zasypáno.

V poslední místnosti se skutečně rozkládal velký dřevěný stůl se dvěma židlemi a zároveň tu stálo několik skříní. Na stěně byl pověšen obrovský plán Stachelbergu, stejný jaký Jindra našel i na věži.
V případě zájmu se můžete obohatit na všech užitečných předmětech, které zde naleznete. Na stole vedle několika štosů papírů a psacího stroje leží i dva nové filtry do plynové masky, jeden pár černých taktických rukavic a ochranné brýle. V pootevřeném šuplíku se pak schovává i smotané lezecké lano o délce 20 m. V rohu místnosti je opřené nářadí, krumpáče, lopaty a vozík.
Užitečné předměty lze nalézt ještě ve skříni stojící naproti stolu. Zde v policích leží seřazené 4 hornické helmy a také jedna velká plně funkční svítilna. Vedle této skříně ještě leží truhla, v níž jsou uložené dvě krabice s náboji. V té menší najdete celkem 25 nábojů do pistole (9 mm) a v té větší pak i munici 5,56 x 45 mm NATO (pro CZ BREN, M16,…), celkem 20 nábojů. Zároveň zde leží i odnímatelný tlumič na pistoli.
Na stěně nad truhlou ještě visí malá skříň s červeným křížem. Tato lékárnička je však už otevřená a mnoho v ní nezůstalo. Jediné, co tu zbylo, jsou nůžky, 4 náplasti a peán. Více upotřebitelného už v S-75 zřejmě nenajdete.

„Tady cesta končí, budeme se muset pokračovat jinde.“ Konstatuje Zkumavka, když hleděl na zasypané schodiště. Jakmile místnost řádně prohledáte, přistoupí k velkému plánu Stachelbergu a navrhne: „Pokračoval bych dál po kolejích směrem k jihu k S-78 a S-80. Tam snad najdeme odpovědi na naše otázky.“

Ztracená hlídka

Na Citrónovu otázku, zda jsme všichni v pořádku, jsem souhlasně přikývl. Přeci jen, nedávno absolvovaný boj pro nás mohl dopadnout mnohem hůř a za to bychom měli být rádi. Pomyslím si s navracejícím se klidem a obnovenou soustředěností. Pak nás zkušený tulák a dle mého názoru také vědec obeznámil s tím, že podobná monstra už kdysi viděl a že to zdaleka není nejhoší věc, co nás zde může potkat.

„Raději ani nechci vědět, co dalšího nás tu může napadnout.“ Pravím rozmrzele, když v tom si na něco vzpomenu. „Hmm… Myslíš, že za stinnou postavou mizící v S-80A stojí nějaká další nechutnost?“ Vzpomenu si náhle na konec nahrávky, jejíž znění mi ještě venku ostatní přetlumočili.

Mezitím jsem se přesunul k Šimonovi, který mi výměnou za zbytek dezinfekce nabídl hlt pálenky. Rukou rozhodně a zároveň vděčně naznačím, že nechci. Pak ale hlavou kývnu ať ji zkusí nabídnout ostatním. Místo toho sáhnu do kapsy a z ní vylovím štos map, které se nám podařilo nedávno uzmout ze zdejší rozhledny.

„Také se domnívám, že před definitivním odchodem bychom to tu měli řádně prohledat. Přinejmenším místa figurující ve vámi představených nahrávkách… objekty S-78, S-80, S-80A.“ Představuji kritické oblasti našeho pátrání, zatímco prstem plánuji náš další postup. Budeme se tedy muset vydat zpátky do úvodní chodby a skrze tu vyrazit kolem podzemních kasáren, posléze zatočit prudce doprava a pak už před námi stane S-78.

„Před tím však navrhuji pročesat objekt, kde se nacházíme. Předpokládejme, že zde už nic živého není, takže škoda všech cenností, které bychom se v S-75 rozhodli nechat.“ Pravím již o poznání pozitivněji. Nemají-li ostatní nic proti, tak se přidám do pročesávání opuštěné místnosti. Po ní by následovala místnost za zavřenými vraty.