Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Zkumavka se nad fotografií elektrárny v Poříčí také zamyslel. „Těžko říct, ta elektrárna by měla být opuštěná, ale neznám nikoho, kdo by nahlédl dovnitř. Do oblasti Poříčí vysíláme jen ty nejzkušenější a rozhodně se nejedná o oblast kontrolovanou Trutnovem.“
Když Jindra vyprávěl o stínu, jenž před chvíli spatřil, Zkumavka se k němu obrátil. Jako by se právě teď rozpomněl na starou vzpomínku z dávných studií, pronesl: „Těžko říct, co jsi viděl. Já osobně si nevšiml ve dveřích ničeho podobného tomu, co popisuješ. Poltergeist však může být někdy i velmi silnou anomálií, která ovlivňuje nejen pohyb předmětů, ale i mysl. To ovšem jen v případě, že je v dané chvíli duše zranitelná vůči určité představě, kterou si snadno sama vsugeruje.“
Sám si však tímto tvrzením jistý nebyl a dodal: „S takhle silným poltergeistem jsem se však nikdy na vlastní kůži ještě nesetkal.“

Jindra s Citrónem se pustili do výroby improvizovaných loučí. Zvolili pro to vhodný materiál a na tři odlomené dřevěné tyče začal Jindra namotávat pruhy střešní izolace. Ty následně pevně přivázal pomocí drátů z rozbitého počítače. Když bylo dílo dokonáno, skutečně louče vypadaly použitelně a je možno je kdykoliv zapálit. Při otázce, kdo si je vezme k sobě, se Zkumavka rozhlédl po ostatních. Všiml si, že Citrón má také plné ruce, stejně jako Šimon s brokovnicí. V případě nouze tak bude pravděpodobně Zkumavka schopen vytáhnout louče nejrychleji.
„Já si je můžu vzít, ještě toho unesu hodně.“ S tím louče přijal a zastrčil si je do batohu, pokud s tím budou souhlasit i ostatní.

Zkumavka již prohledal vše, co mohl a nyní čekal, až budete připraveni pokračovat i vy. Viděl, že stejně na tom je i Jindra, kterému odvětil: „Jinou možnost podle mapy ani nemáme. Tentokrát ale naštěstí nemusíme zase do té prokleté místnosti a rovnou se napojíme na koleje.“

Ztracená hlídka

Zatímco Zkumavka s Citrónem spekulovali nad rozloženou dokumentací na stole, já se v tichosti věnoval sběru surovin pro výrobu improvizovaných pochodní. K sestrojení takových pomůcek měla místnost téměř všechny předpoklady. Tedy krom jediného – vhodného paliva.

„To zní rozumně. Když však pro zažehnutí pochodně použiješ alkohol, tak ti to celé blafne ani ne do tří minut.“ Odvětím Citrónovi, který jako by mi svým pozorným pohledem četl myšlenky. Soustředěně se tedy přesunu do vedlejších způli zasypaných prostor a když už se vzdávám veškeré naděje, tak se na mne přeci jen usměje štěstí. V rohu místnosti se rozkládal smotaný kus staré střešní izolace. Ta byla napuštěna asfaltem a ten by měl vydržet mnohem déle než planoucí vodka.

Když se vrátím zpět mezi ostatní, tak si hned všimnu Šimona, kterému se podařilo najít trojici antiradiačních injekcí. Tomu říkám štěstí. Pomyslím si závistivě a hned se pustím do svědomitého pročesávání místnosti. Pak se už místností ozývalo jen tlumené šustění papíru prokládané občasným škrábnutím či bouchnutím prohledávaného nábytku. Ticho prolomil teprve Citrónův dotaz.

"Hej Jindro, po čem ty jsi to tam vlastně střílel? Já jsem nic neviděl, a nějak tak tuším, že to řvoun nebyl." Zeptal se a já v zamyšlení zastavil stávající činnost.

„Ne, to nebyl. Myslím, že se jednalo o něco mnohem horšího.“ Při vzpomínce na děsivé setkání s paranormální silou se znepokojeně napřímím a vydám ke stolu se svým materiálem.

„Stín velikosti člověka, snad i lidských rysů, který pohlcoval všechno okolní světlo. Když jsem po něm vystřelil, tak jako by se vypařil. Na místo, kde se před pár okamžiky nacházela temná silueta, opět dopadalo nerušené světlo našich svítilen. Skutečně jej nikdo z vás neviděl?“ Zeptám se s pohledem upřeným na Šimona se Zkumavkou, kteří v tom mumraji mohli mít větší štěstí než starý vědec a snad zahlédli totéž co já. V tom jsem si na zemi všiml pohozené krabičky čehosi. Zvědavě si k ní přidřepnu, otevřu ji a... Krom hromady šroubků v ní nic není.

"Cha. A máš to. Teď budeš házet ty, synku." Pravil výsměšně Citrón, čemuž jsem se vesele ušklíbl. Tomu říkám pech, nejprve mi ujde trojice cenných injekcí a nyní k tomu ještě přibyl vrhací závazek.

„Jak pravíš… pantáto.“ Rýpnu si pobaveně, načež krabičku se šrouby zastrčím do pravé kapsy u kalhot a vrhnu se na výrobu pochodní. S tou mi ostatně pomohl zmiňovaný vědec.

„Na. Zkus z té izolace nařezat tři úzké pruhy, abychom ji mohli navinout na nohy téhle židle.“ Pučím mu svůj taktický nůž, načež se nevybíravým způsobem pustím do likvidace vratké rozvrzané židle. U té předpokládám, že se asi nebudu muset přespříliš snažit. Jen co se dílo podaří, tak ještě přejdu k rozbitému počítači, abych z něj vytrhal trčící kabeláž. Tou mám v úmyslu připevnit nařezané a navinuté pruhy izolace k trojici nalámaných tyčí, čímž by nám měla vzniknout trojice primitivních loučí. Nůž si posléze beru zpět a ukládám do pouzdra.

„Skvělá práce, Citróne. Dokud nám nebudou zhasínat svítilny, tak bych ty louče ponechal v záloze. Ve chvíli, kdy dojde na nejhorší je ale musí někdo nést... kdo?" Zeptám se nahlas ostatních, jelikož mne už jedna ruka bude zaměstnávat při vrhání čerstvě nabytých šroubů.

Jen co budeme všichni připraveni, tak si na záda hodím batoh s Dragunovem, na tvář nasadím masku a do pravice tasím Phantoma. V levé ruce pro změnu sevřu hrst šesti šroubů, které mám v úmyslu při dalším postupu postupně házet přes hlavy ostatních. Svého místa na konci skupiny se nevzdávám a je-li to všechno, jsem připraven k cestě do objektu S-80a.

„Myslím, že nám nezbývá nic jiného, než se ve skupině vydat chodbou, kterou jsme sem přišli, tentokráte však ve směru S-80a a doufat, že tam nebude tolik anomálií, jako doposud všude kolem."

S-78

Když mi Zkumavka přitaká, mou ješitnost to potěší. Jsem vědec, a rád přicházím záhadám na kloub, a tahle záhada byl čím dál tím větší. Nadšení z toho bylo skoro větší než strach a frustrace, které jsem cítil. Ale ne, frustrace mě pořád ještě nepustila. Zasraný anomálie pomyslel jsem si. "No, zjevně to pánům od noosféry přišlo ideální. Co to je vůbec za nápad zkoumat anomálie v elektrárně, když vypínají elektriku" ucedím si pro sebe kysele, protože stále předpokládám, že mezi anomáliemi a noosférou bude existovat spojitost. A ano, čím dál tím víc by mě zajímalo, na co páni inženýři přišli. Protože mám mrazivé tušení, že to bude tady v pevnosti někde s námi.

Mezitím proběhne interakce s Jindrou, ten také najde naprosto ideální substanci na případnou pochodeň, která je tedy nutně zarážející, protože co tu ksakru dělá? Všechno ostatní chápu, ale střešní izolace? Jsme v podzemí. Nejsem žádný stavební inženýr, ale působí to na mě značně kontraproduktivně. Možná snad snaha pevnost rekonstruovat a bránit proti plísním a vlhkosti? Jistě, tyhle prostory byly na mykotické organismy přímo ideální, ale mám tušení, že tito vědci měli jiné zájmy, než zákony přírody. Možná je chtěli překonat. Cha. Šílenci.

Léky proti radiaci mě zaujmou, byť mám sebou i jódové pilulky. Zatím to nebylo potřeba, ale Šimonovi jsem je přál. Třeba mu to zlepší náladu po tom nesnesitelném setkání s anomálií. Jindra mezitím najde i šroubky. "Cha. A máš to. Teď budeš házet ty, synku" řeknu mu jízlivě. Mezitím se dám do pomoci s výrobou pochodní. Je to koneckonců napůl můj nápad. A alespoň mi to nějak zabaví ruce, zatímco ostatní hledají. Zkumavka mluví a řeší to, co mi celou dobu hlodá vzadu v mysli. A to sice, jak se odsud sakra dostaneme? Nebylo pochyb o tom, že jsme v pasti. Cesta ven byla jenom ta, kterou jsme přišli. Jistě, máme teď jakési pochodně, ale to je tak jediná výhoda. Cokoliv nás sledovalo by mohlo být klidně opět za dveřmi.

"No, kéž by ty zasraný anomálie šlo nějak odlákat" postesknu si. "A jsem si celkem jistý, že jestli jsem se už strachy neposral teď, tak z té S-80A to jistě přijde" řeknu v žertu Zkumavkovi. "Šimone, ty působíš jako člověk, který se umí pohybovat vcelku nenápadně. Nějaký nápad?" vyzvu ho, a mluvím nahlas, aby mě slyšel, jelikož jsem pochopil, že má asi teď s ušima nějaký problémy.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Rozmýšlíte nad tím, co jste nyní vůbec objevili za místo. Informace, které se k vám nyní dostávají, spíše vnáší do případu více otázek než odpovědí. Nalezeným dokumentům se nejvíce věnuje pak zejména Zkumavka s Citrónem.
„Máš pravdu, taky bych řekl, že to N. bude znamenat noosféru. Ale o výzkumu noosféry jsem mnoho neslyšel… snad jen Vědátor se o tom někdy zmiňoval. Ten ale řeší kde co.“ Při prohlížení fotografií se však Zkumavka zastavil zejména u Výzkumného střediska noosféry CZ 28, Trutnov. Prstem poklepal na vyfotografovanou elektrárnu a řekl: „Tohle místo znám. To je elektrárna v Poříčí, na kraji Trutnova. Dost děsivý místo.“

Jindra se Šimonem mezitím hledali cennosti a něco, s čím byste si mohli případně zhotovit nouzovou pochodeň. Citrónovo doporučení si Jindra mohl vzít k srdci. Nacházely se zde totiž hned dvě dřevěné židle, z nichž mohl Jindra odlomit jednu nohu. Chtěl-li však, aby mu louč brzy nezhasla, potřeboval najít látku, která bude hořet dostatečně dlouho. Tu našel až v následující místnosti.
Zde totiž v nesčetném harampádí a našel i smotaný kus střešní izolace. Je sice záhadou, proč se zde nachází, stejně jako mnoho jiných předmětů, avšak Jindrovu účelu posloužit může dokonale. Izolace totiž má odpuzovat vodu, a proto je napuštěna asfaltem. Hoří pomalým a stálým plamenem. Nic lepšího zde zřejmě nenajdete.

Cenností tu mnoho nenajdete. Téměř veškeré předměty jsou totiž buď kancelářské potřeby či různé dokumenty. V jedné skříni však Šimon nalezl malou kovovou krabičku s nápisem ANTIRAD. Když ji otevřel, všiml si, že obsahuje 3 injekční stříkačky naplněné jakousi červenou kapalinou. Šimon již slyšel o tom, že někteří zkušení tuláci využívají poměrně výkonné léky proti nemoci z ozáření. Nyní měl pocit, že na jeden z nich právě hledí, což mu záhy potvrdil Zkumavka, který mu nahlédl přes rameno: „To jsou dávky proti radiaci. Je to docela svinstvo a někomu se po tom dělá zle, ale když dostaneš dávku záření, velmi rád to do sebe napumpuješ.“
Jindra hledal cennosti také, avšak nic užitečného nenašel. Jediná zajímavá věc, která se mu dostala do rukou byla krabička naplněná celkem 20 šroubky. Jindra měl již bohaté zkušenosti s pohybem v anomáliích, a tak dobře ví, že právě takové šroubky se často používají pro odhalení skrytých anomálií. Jsou dostatečně veliké, levné a mohou zachránit život, jak jste se před několika okamžiky sami přesvědčili.

S tím jste prohledali celou místnost a nic nového již nenašli. Jakmile si Zkumavka doprohlédl dokumenty, pronesl: „Ta skupina vědců se zde pravděpodobně zabývala výzkumem noosféry. Dost by mě zajímalo, co je pak tolik lákalo v té S-80a. Tam snad už odpověď najdeme.“ Pak ale dodal polohlasem: „Stejně jako mě ale zajímá, jak se tam dostaneme.“

Ztracená hlídka

S rukou na Zkumavkově batohu klopýtám za ostatními. Vidět už není vůbec nic. Jen občas zahlédnu přes Zkumavkovo rameno malý plamínek, spíš takovou bludičku. Vypadá to, že Jindra má zapalovač, ale mně na konci řady slouží maximálně jako ukazatel směru. Vidět není nic a slyším jen zvonění, které zvolna přechází v hučení. Doufám, že jsem neohluchl.
Vběhli jsme do chodby, zatočili doprava a po chvíli zastavili. Snažil jsem se zahlédnout, co se vepředu děje. Než ale něco uvidím, přes vzrůstající hučení uslyším zaskřípění a rázem se naše skupina dá znovu do pohybu. V tomhle marastu, v jakém jsme, to jsou hned dvě dobré zprávy naráz. Úplně jsem neohluchl. A můžeme dál od těch zjančených kasáren.
Vběhli jsme do místnosti a Zkumavka za námi zabouchl dveře. Hučení rázem ztratilo na síle. Došlo mi, že ono hučení nebylo výsledkem exploze v bezprostřední blízkosti pouze v mé hlavě, ale že ho slyšeli všichni. V tu chvíli se zmátoří Citrónova baterka a naše čelovky vzápětí následují jejího příkladu. Stahuji si masku a pokládám ji na stůl. Když se rozhlédnu po svých společnících, vidím, že se zvolna vzpamatovávají a bezprostřední hrůza z nich vyprchává. Každý se s tím vyrovnával jiným způsobem a jinak rychle. Kdo ví, co Jindra vpředu viděl. V tuhle chvíli jsem byl rád, že ten kus, co jsme se vraceli, jsem strávil bez toho, abych cokoliv viděl nebo slyšel.
Vzpomněl jsem si, co mi prolétlo hlavou těsně po výboji a z batohu vyndal načatou lahev. Otevřel jsem ji a pozdvihl vzhůru jako k přípitku. Doufám, že teď nebudeš chtít tu půlku života, co jsem nabízel. Víš stejně jako já, že teď už je pozdě na takovej obchod. Přes rty mi kmitne úsměv a zavdám si úžasný hlt pálenky. Jaká nádhera.
Zavřenou lahev uklidím zpět do batohu. Je čas se tu porozhlédnout. Vyrazím ke skříním a zkusím, jestli se tu nepovoluje něco užitečného nebo cenného. Taky by nebylo na škodu najít nějaké kovové drobnosti. Před nedlouhou dobou se nám zatraceně hodily.
Těsně před skříní mě zastaví Jindra. „Jak seš na tom Šimone? Ta anomálie musela mít strašnou sílu... Prohlédni se, zda nemáš popáleniny. Sice na něco podobného u sebe skoro nic nemám, ale i tak to bude lepší řešit nyní, než za pochodu potom."
Sice mám stále trochu zalehlé uši, ale naštěstí rozumím bez problému. „Dobrý, jsem v pohodě. Měl jsem štěstí a nevlezl do ní. Jen mě to na chvíli omráčilo.“ Pak už otvírám první skříň. Přitom slyším, jak Zkumavka s Citrónem rozvíjejí teorie ohledně nalezených tiskovin. Ne že by mě to nezajímalo, ale tohle jsou věci, kterým rozumím méně než málo. Snažím se pouze zapamatovat, co se říká. Možná to pak k něčemu bude, ale k nějakému výzkumu mě to určitě netáhne. Více se soustředím na prohledávání (rabování) věcí ze skříní. V okamžiku, kdy není už co prohledat, se přesouvám do dalších místností. Pokud vcházím první, tak raději s připravenou brokovnicí.

Noosféra

Život vědce je definován tím, že odpovědi na otázky buď ví, nebo na ně v budoucnosti přijde. Jakožto vědec jsem tedy nemohl jen tak připustit, že něco nejde, musel jsem pochopitelně znát důvod, proč to nejde. Na druhou stranu jsou v životě i chvíle, kdy vědec musí uměnit vyhodnotit situaci a adekvátně na ní reagovat.

"No tak to je v prdeli!" hesl jsem, zatímco jsem pochopitelně házel kulky. To mě vlastně příliš netěšilo, protože mě bleskla hlavou myšlenka, že jsem taky možná mohl házet něco jiného kovového, a že možná moji spolubojovníci svoje vlastní předměty skrývají, ale možná jsem příliš paranoidní. Ne, ne, Citróne, tady jde o kejhák, a kulky fungují dobře. Jindřich vypálí na cosi, nevím na co, a vědět to upřímně ani nechci. "Ne, ani hovno! Už si nevidím ani na špičku nosu!" zavolám, konstatujíc naší situaci. Chci pryč, ideálně někam, kde se věci řídí zákony přírody.
"Hele! Tudy!" volal jsem, když bylo vidět, že kulka jedním směrem nevyvolala žádnou reakci. Jindra si toho také všiml, byť už jsme byli prakticky jenom na zapalovači. No do prdele, přeci se odsud musíme nějak dostat! pomyslím si. Čeká nás křižovatka, a Jindra se vydá doprava, kam se nakonec vydáme všichni. Pokud mě pamět neklame, a příliš jsem se nezamotal, tak to je směrem na S-78. Což je slepá ulička, ale to mi bylo teď vlastně úplně jedno. Pro jistotu házím další náboj vpřed. Rozprsknout se nechci.

Jsou tu jakési plechové dveře. Snažím se nepanikařit, ale jestliže se nám je nepovede otevřít, jsem si celkem jistý, že jsme mrtví. V hlavě mi prolétne pouze myšlenka, že jsem se nedokázal věnovat dostatečně výzkumu, a že je to škoda. Nejsem věřící člověk, ale modlil jsem se v danou chvíli ke komukoliv kdo slyšel, aby ty dveře šly otevřít.

Což se nakonec povede, a s hlasitým prásknutím se dostaneme dovnitř. Zkumavka se sesune na zem. Zdá se, že elektrika zase funguje. Poněkud příhodně tu jsou stoly a židle, a naopak tu vůbec nejsou anomálie. Klidně se posadím k jednomu ze stolů. A poté do něj vší silou praštím vztekle pěstí, a dokonce si sundám mou rozbitou masku, abych se mohl konečně taky pořádně nadechnout. Hyperventiluji, stresem. Přirozená reakce. "Do prdele" zašeptám si a opřu se o židli a otřu si čelo. Prohmatám si i hlavu pod helmou, kam mne trefilo cosi letícího. Zdá se, že helma pomohla. Přiznám se, asi nikdy mi takhle nebušilo srdce.

Trvá mi chvilku, než se seberu. Už nejsem nejmladší člověk, ale na smrt tedy nejsem vůbec připravený. Zvlášť ne s takovým frustrujícím neznámem. Jsem ješitný člověk. Chci alespoň rozumět tomu, co mě zabije.

Odkašlu si, a napiju se z lahve vodky. To mi pomůže se dostat na nohy. Srdce se dost uklidní. V tu chvíli už Zkumavka a Jindra tak nějak prochází zdejší předměty, které jsem ani nezaregistroval. Šimon to asi koupil, ale Jindra je u něj. Věnuji se tedy tomu, co tato místnost skrývá. Ale přiznám se, pro člověka jako jsem já je to naprostá španělská vesnice. Není to můj obor, a mohu se o významu jen dovnímat. Anglicky rovněž neumím. Nebo si to alespoň nevybavuji. Jedna z knih je alespoň česky, a jedná se o knihu odbornou. Ani jednu z knich tu pochopitelně nemohu nechat. Těm dalším sice nerozumím, ale to vůbec není neřešitelný problém. Všechny knihy tedy skončí v mém batohu, což mi nutně zlepší náladu.

Prohlédnu i počítač, zázrak techniky dob minulých, nyní zredukovaný na pouhou kostru. Když prohlížím fotografie, začne mluvit Zkumavka, který si všiml dalších dokumentů, a konstatoval, že Tomáš Vědátor by tomu všemu mohl rozumět. Toho člověka musím prostě potkat! pomyslím si. "Těžko říci. Můj odhad ale je, že tohle N. na fotce s tím zvířetem bude noosféra taky znamenat" řeknu Zkumavkovi. "A soudě dle fotografií bych uvažoval, že anomálie s ní mají dost společného. Ale ničemu, co tu vidím, nerozumím" ucedím mezi zuby, stále poněkud rozčílený z toho, že ničemu nerozumím, a málem jsem zemřel. To první mě rozčiluje zásadně. To druhé tak nějak částečně.

"Můžeme omotat kus látky kolem nohy židle,a celý to polít chlastem" konstatuju Jindrovi, když tak nějak odtuším, co asi hledá. Sám si přitom upiju opět z vodky. "Zasraný anomálie" konstatuji opět vztekle. Zřejmě mě to nepustilo. "Budeme je muset taky něčím nalákat, protože tou samou cestou musíme i zpátky" řeknu tónem, jakože jsem na takovou skutečnost připraven. Nejsem, ale to nechci, aby věděli. Nemůžu tu vypadat jako starý posera. "Hej Jindro, po čem ty jsi to tam vlastně střílel? Já jsem nic neviděl, a nějak tak tuším, že to řvoun nebyl" zeptám se ho.

Ztracená hlídka

„Jdeme doprava. Citróne, házej přede mne něco!“ Zakřičím za sebe a ostražitě se vydávám chodbou doprava. Ač jsem se snažil nespěchat, strach mne poháněl stále rychleji do nepřehledné tmy před sebou. Téměř nic jsem neviděl. Naštěstí mi v cestě nestály žádné sunoucí se předměty, jinak bych se jistojistě natáhl na zem a dost možná tím zhasil poslední zdroj světla, který nám v tuto těžkou chvíli zůstával.

Skrze orosená sklíčka OM-90 jsem sledoval plamen zapalovače, za nímž jsem náhle spatřil obrys těžkých plechových dveří. To byla naše šance. Bez rozmýšlení vezmu za kliku a ramenem se opřu do zjevně zaseklých vrat. Ta však nereagují.

„No, tak povol! Povol už!“ Procedím mezi zuby ve snaze konečně uvolnit vrata za nimiž se snad skrývala jediná přístupná cesta z tohoto pekla. Za zády slyším přibližující se zvuky meluzíny. I když se v ten okamžik snažím plně soustředit na svoji práci, mám pocit jako by na mne naléhavě hulákali snad všichni lidé, které jsem za svůj život potkal.


SKŘÍÍÍP!!!


Pod vahou mého těla se zaseklá vrata náhle rozrazila a já se v ten moment samou setrvačností málem rozbil o relativně zachovalou podlahu. Jen co jsme se takto všichni nahrnuli do místnosti, tak za námi Zkumavka zavřel dveře, což ztlumilo zvuky blížící se meluzíny. V uších mi dunělo a zcela zřetelně jsem slyšel náš splašený dech, přes to se mi zdálo, že s naším příchodem do této místnosti se něco mění. Venkovní rámus se zklidnil a zvuk meluzíny se začal vzdalovat až odezněl úplně. V ten samý okamžik se rozsvítila Citrónova svítilna, a naše čelovky po chvíli poblikávání také přišly k rozumu. Přežili jsme.

Světla procitlých baterek před námi rozjasnila prostoru, která připomínala kancelář vedoucího nějakého tajného výzkumu. Ač okolní skříně, stoly a další skrýše vybízely k okamžitému prohledání, tak se zády opřu o jeden ze stolů a hlasitě vydechnu do zamlžené ochranné masky. Pak z roztřesených prstů odložím na stůl pistoli a vedle ní si strhnu téměř neprůhlednou ochrannou masku. Zde jí očividně nebylo třeba a já potřeboval popadnout dech. Vzápětí na stůl odložím batoh s rukavicemi, abych si volnou dlaní prohrábl potem zacuchané vlasy. Opět ztěžka vydechnu.

Tak tohle bylo vážně o fous. Jednu chvíli jsem se už viděl na onom světě… a skoro až v takový konec i doufal, hlavně aby to bylo rychle. Prolétla mi hlavou nelibá myšlenka následovaná dalšími mnohdy nesmyslnými a nekontrolovatelnými vnitřními pochody. Po chvíli povzbudivých úvah, ve kterých jsem se sobě snažil namluvit, že tu jsme jistě z nějakého vyššího důvodu, se nakonec přiměju vstát.

Z batohu vylovím dvojici nábojů, abych jimi doplnil pistolový zásobník. Zbraň zasunu do pouzdra, nasadím si rukavice a těmi si pečlivě vytřu upocený vnitřek ochranné masky. Při tom cítím, jak se mne opět zmocňuje vnitřní klid. Posléze se znovu, tentokrát cílevědomě rozhlédnu po místnosti, kdy mne jako první zaujme nadějně vyhlížející skupina skříní. K těm se také vydám. Pokud k nim přede mnou už někdo vyrazil, jednoduše si najdu jinou. Batoh s maskou pro zatím nechám odložen na stole. Pak si náhle vzpomenu na něco důležitého a s tázavým výrazem se otočím na Šimona.

„Jak seš na tom Šimone? Ta anomálie musela mít strašnou sílu... Prohlédni se, zda nemáš popáleniny. Sice na něco podobného u sebe skoro nic nemám, ale i tak to bude lepší řešit nyní, než za pochodu potom."

Krom hledání cenností se zároveň zaměřuji na něco, co by nám v nouzi mohlo posloužit jako tělo improvizované pochodně. Coby držadlo mohu použít támhletu nohu od židle, na ni namotám obvaz nebo nějakou látku, ale… čím bych to mohl napustit, aby to co nejdéle vydrželo? Jistě něčím, co hned neblafne. Něco s příměsí dehtu nebo tak něco. Je zde něco takového?

Periferním pohledem si všímám Zkumavky, který se prohraboval dokumenty rozloženými po stole. Pozorně naslouchám jeho úvahám a při tom se zrakem na okamžik zastavím na rozložitém plakátu znázorňujícímu jakési vrstvy nazývané jako geosféra, biosféra a noosféra. Pro mne velká záhada. Ani jednomu z toho jsem totiž nerozuměl, snad že biosféra asi souvisí s výzkumem živých struktur. To nebyl tak úplně můj šálek čaje, ale něco mi říkalo, že Citrón by o tom mohl vědět něco více.

Navzdory tomu ve mně vzbudí zájem česky psaná kniha o noosféře. V duchu si slíbím, že až budeme na nějakém přívětivějším místě, tak si alespoň trochu prolistuji.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Nebyl čas se rozmýšlet příliš dlouho. Světlo mizelo a prokletá podzemní prostora se vás snažila strávit. Jindra tedy rychle zabočil doprava se svými společníky v patách. Dlouhá temná chodba jako by byla vysvobozením z onoho pekla. Zde na vás už nic neútočilo. I přes to ale vaše baterky zůstaly nefunkčními a děsivý rámus z vedlejší místnosti vás nutil běžet pryč, jak nejrychleji to bylo možné.
Jindra téměř nic neviděl. Skrz průzory dýchací masky sledoval plamen zapalovače a hledal cestu pryč odtud. Naštěstí mu v cestě nestály žádné další předměty, neboť by o ně jinak v tom zmatku jistojistě zakopl. Do kroku vás hnala i hlasitá meluzína, která jako by vás snad následovala mimo ubytovací halu.

Jindra přiběhl až k zavřeným plechovým dveřím. Opřel se do nich, avšak ony zůstaly netknuté v pantech. Adrenalin se v Jindrovi rozproudil, když slyšel stále intenzivnější kvil meluzíny a za téměř úplné tmy se zasekl ve slepé uličce. Údery do železných vrat, ani další nárazy ramenem jimi nijak nepohnuly. V tom svítilna ve Zkumavkových rukách několikrát intenzivně zablikala, až náhle úplně zhasla.

Zkumavka přes dýchací masku zoufale zasténal a snažil se zatřást baterkou, aby se opět rozsvítila. Marně. Ani pokusy o údery druhou rukou svítilnu neprobudily. V této marné chvíli nakonec dveře povolily a Jindra vpadl do temné místnosti. Okamžitě jej následovali i ostatní, následujíc pouze nevýrazný plamen zapalovače.
Jakmile jste vstoupili do místnosti, Zkumavka za vámi hned železná vrata zase zavřel, čímž ztlumil blížící se meluzínu. Znovu zatřásl svítilnou, když v tom se zázrakem opět rozzářila plným svitem. Pocit hrůzy z vás začal opadat.
Postupně se začaly rozsvěcet i vaše čelovky a situace kolem vás se uklidňovala. Již žádné předměty proti vám nelétaly, a i rámus z ubytovny se klidnil. Zkumavka přiložil ucho k zavřeným dveřím a naslouchal jim, až nakonec podzemí opět naprosto utichlo. Nyní již slyšíte pouze svých zrychlený dech tlumený dýchací maskou.

Zkumavka opírajíc se o zavřená vrata se sesunul k zemi, položil svítilnu vedle sebe a posadil se. S rukama položenýma na temeni pak zpracovával předešlé události. Ačkoliv netušíte, co se stalo, zdá se, že jste byli opravdu velmi blízko smrti.
Nyní, když se vše uklidnilo, můžete se porozhlédnout po místnosti, do níž jste se uchýlili. Jedná se o místo podobné kanceláři. Všude okolo vás se nachází skříně, stoly a další nábytek, oproti předchozímu dobře udržovaný a zřejmě novější. Stěny místnosti nejsou ani tolik oprýskané a zdají se mnohem přívětivější. Vedou sem jak dveře, o něž se Zkumavka opírá, tak i chodba naproti těmto vratům. Ta podle mapy vede do dalších dvou místností.

Ačkoliv se zde na první pohled mnoho upotřebitelného nenachází, vidíte zde některé zajímavé dokumenty. Na stěně také visí veliký plakát.

Plakát na stěně v S-78

Vedle toho se na jednom z pracovních stolů nachází psací stroj a mnoho různých písemností. Těm však máte problém porozumět, neboť jsou psány v angličtině, kterou neovládáte. Často se však v nadpisech opakuje slovo NOOSPHERE.
Na jedné z polic jsou dokonce seřazeny 4 knihy. Dvě z nich v angličtině, jedna napsaná ruskou azbukou, avšak poslední je v českém jazyce. Její název je Noosféra: prostor lidského poznání. Jako autor je zde uveden prof. Milan Souček a pro datum vydání je uveden rok 2024. Pokud se odhodláte do studia publikace, narazíte na velmi obtížný vědecký jazyk a odborné názvy, jimž mnohdy nerozumíte. Bohaté poznámky pod čarou jasně upozorňují sečtělého Citróna, že se jedná o knihu odbornou. Pokud byste se rozhodli knihu prostudovat, jistě by vám to zabralo nejméně několik hodin.

Naproti stolu s psacím stojem se nachází další stůl s počítačem. Ten je však už od pohledu nefunkční, o čemž svědčí jak popraskaný monitor, tak i zpřetrhané kabely čnějící ze skříňky. Vedle monitoru je však položeno několik zajímavých fotografií. Na zadní straně fotografií je vždy napsán i jejich krátký popis.

Brzy vstává také Zkumavka, aby se po místnosti porozhlédl s vámi. Jelikož se mu čelovka zprovoznila, vrátil svítilnu zpátky Citrónovi.
„Podle nahrávek vědci zkoumali i tuto místnost. Proč ale zrovna noosféra? Zvláštní.“ Pronesl, když si prohlížel dokumenty položené na stole. Otočil několik stran ze štosu položených papírů a konstatoval: „Myslím, že by tomu mohl Tomáš Vědátor rozumět. Měli bychom to vzít s sebou.“ S tím dokumenty ze stolu u psacího stroje vzal a strčil si je do batohu.

Když už jste zde, můžete nahlédnout i do dalších dvou místností. Ty jsou však z velké části zasypány a krom sutin v nich nic nenaleznete. Jedná se zároveň o slepou cestu, která už nikam dál zřejmě nevede.

Ztracená hlídka

Spěchal jsem k východu a za zády slyšel autoritativní příkazy nejstaršího družiníka. Polovinu slov jsem v tom chaosu sice nezaznamenal, jeho výzvu k pozornosti před anomáliemi si však beru k srdci. Každopádně se domnívám, že v této místnosti nás už žádný nečekaný výboj nepřekvapí. Všude před sebou spatřuji pohybující se předměty, které by při kontaktu s tímto druhem anomálie jistě vzplály jasným výbojem.

V okamžení, kdy se přede mnou začalo sunout stále více nepřekonatelného harampádí, jsem musel zvolnit krok a když mne pod sebou málem pohřbila vysoká plechová skříň, tak už jsem se přesouval jen svižnou chůzí. Cesta k vysněnému východu se neskutečně protáhla, jako se to stává leda v nočních můrách.

A tahle místnost pro mne beze sporu zlým snem byla. Vrchol anomálního šílenství, jehož jsme byli obětí se totiž odehrál právě u východu, kterým jsem odsud mínil uniknout. Několik desítek metrů před ním se odehrála poslední nenaplněná událost, které jsem se obával. Ve tmě jsem náhle rozeznal nahodile se pohybující stín, který nenasytně stravoval poslední zbytky světla, které k němu dosáhly. V mé mysli se při tom pohledu aktivoval obranný instinkt. Utéci jsem nemohl, ale pistole mne nadále tížila v nervozitou svírané rukavici. Při tom uvědomění proti stínu zacílím zbraní a dvěma zoufalými výstřely se jej pokouším zastavit. Pistole dvakrát tlumeně práskla a hned na to jsem zjistil, že v místě, kam jsem vypálil už nic není.

„Sakra, viděli jste to?“ Ulevím si rozčileně pohledem těkajíc po okolí, zda se ten stín pouze nepřesunul na jiné místo. Zřejmě ne.

Přes veškeré útrapy se mi podařilo dostat až k úzkému průchodu ven z místnosti. Byla tam uhlová tma. Proto se střelhbitě ohlédnu přes rameno, abych se ujistil, že mne ostatní v pořádku následují, protože ke mně již svit z Citrónovy baterky téměř nedopadal. Když hned za sebou spatřím dobíhající zbytek skupiny, tak zažehnu zapalovač, protože skomírající baterka již nedosáhla dál než na moje záda.

Světlo vykřeslého plamínku bylo slabé a osvěcovalo jen bezprostřední dění kolem mne, navzdory tomu jsem za něj byl nyní moc vděčný. Před námi se nacházela křižovatka tvaru T. Pokud se vydám doleva, tak dost možná narazíme na ty samé anomálie, které nás před chvílí zastavily před vstupem na koleje. Když se vydám doprava, tak dost možná narazíme na zdroj šílené paranormální síly, které jsme právě byli svědky. K čertu s takovou volbou!

„Jdeme doprava. Citróne, házej přede mne něco!“ Zakřičím za sebe, aby to přes okolní rámus slyšeli i ostatní, načež před sebe natáhnu ruku svírající zapalovač. Ostražitě se vydávám chodbou doprava. Cestou, která nás směřuje přímo do záhadného objektu S-78, kde může dojít k vyložení několika neodkrytých Stachelberských karet. Zda dobrých či zlých se raději ani nesnažím domýšlet.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Zkumavka přijal do rukou zhasínající baterku. Krom toho, že svítil na cestu, také se neustále ohlížel za Šimonem, zda vás stále následuje. Nebyl si totiž jistý, do jaké míry výbuch anomálie ustál. Snažil se svítit na cestu, avšak Jindra při svém přesunu již téměř nic neviděl. Světlo baterky sotva dosáhlo před Citróna.

Jindra nyní vedl skupinu jinou cestou. Sotva viděl před sebe a musel zpomalit, aby nezakopl o všudypřítomné harampádí, které ke všemu ještě samo aktivně bránilo vašemu přesunu. V jednu chvíli se dokonce převrátila vysoká skříň, která málem Jindru zavalila. Za obrovské rány se však rozpadla kousek před ním. V rámci možností se snažíte ale dostat ke druhému východu co nejrychleji. Citrón přitom hází před Jindru své náboje, aby se vyvaroval dalšímu střetu s anomálií.
Na Citrónův dotaz Zkumavka pronesl hlasitě, aby přehlušil neustále sílící zvuk meluzíny: „Anomálii ještě nikdo nikdy neporazil! Před ní můžeme pouze uprchnout.“ Jeho hlas se však už postupně ztrácel ve všudypřítomném rámusu.
Jindra, jehož zkušenosti s anomáliemi byly jen silně negativní, oprávněně pociťoval obrovskou hrozbu z neznáma, jemuž čelíte. Kontroloval prostor před vámi, když v tom se jeho obavy a strachy naplnily. Kdesi ve stínu před sebou spatřil stín, který sem nepatřil a pohlcoval i ty zbytky světla, které na něj dopadaly. Jakýsi vír drobných částic se pohyboval poblíž východu, do něhož jste zamířili. Jindra tedy neváhal a dvakrát vystřelil proti stínu.
Jeho pistole zarachotila a hned na to si Jindra všiml, že v místě, kam vypálil už nic nevidí. Jednalo se snad o iluzi? Nikdo jiný onen stín kromě Jindry neviděl. Situace v místnosti se však nijak nezměnila. Bylo potřeba rychle zmizet, než bude příliš pozdě.

Jindra nakonec i přes veškeré útrapy a klopýtání dorazil až k východu, kam bez reakce dopadl i Citrónův náboj. To bylo dobré znamení a Jindra úzkým průchodem vyběhl ven z prokleté místnosti.
Světlo z vaší jediné svítilny už sem nedosáhlo, a tak si Jindra musel posvítit zapalovačem, který držel v levé ruce. Světlo plamene bylo však slabé, tudíž mu umožnilo získat přehled jen o bezprostředním okolí. Jindra si všiml, že stojí na křižovatce tvaru T. Má tedy dvě možnosti, kudy se může vydat dál.
Hlasitý rámus v místnosti za ním neustává a stejně tak jeho čelovka je stále nefunkční.