Ztracená hlídka

Přesouvám se co nejrychleji k východu u kolejí. Běžet rozhodně nejde, i když bych moc rád. Když se nám pokouší podtrhnout nohy okolo stojící a v nestřeženém okamžiku se pohybující postele, není bezhlavý úprk nejlepší řešení. Moje čelovka zhasla a další trasu volím jen z roztřeseného paprsku Citrónovy baterky. Sakra, ať tu baterku drží aspoň trochu rovně, napadne mě rozčilená myšlenka. Zároveň se ale uklidňuji tím, že východ je konečně na dosah. V okamžiku, kdy paprsek světla zase bleskl neznámo kam a ven zbývají asi tak tři kroky ve tmě, se mně oslepující silou do očí zařízl modrý záblesk a současná hromová rána vyřadila můj sluch. Nevím, jak jsem dokázal zastavit a nevběhnout do anomálie, která se přede mnou objevila doslova na dosah ruky. Mozek mi v tu chvíli prostě vypnul.
Ležím na zádech a Zkumavka se mě snaží postavit na nohy za popruh batohu. Kurva! Pocit dezorientace způsobený blízkým výbuchem naštěstí rychle prohrával s adrenalinem hojně kolujícím mi v žilách a s ním mizela i neschopnost postavit se na nohy. Jak brouk na krovkách.
Když se se Zkumavkovou pomocí stavím, zavolám na ostatní: „Musíme pryč jinudy.“ Můj vlastní hlas mi duní v hlavě s takovou silou, že si sám téměř nerozumím. Jinak slyším pouze zvonění. Bože, dal bych teď půl života za pořádnýho panáka, napadne mě a přebuzený mozek mi přihraje obrázek baru se zábavou v plném proudu. Raději se levou rukou chytnu Zkumavkova batohu a urychleně za ním spěchám za ostatními, abychom vypadli z tohoto příšerného místa.

Ve spárech zla

Inteligentní nejsou je závěr Zkumavky, který mě opět rozhodí. Vždyť přeci všechno nasvědčuje pravému opaku! Působí to celé téměř dojmem, jakože anomálie mají cosi společného s mrtvými lidmi zde. Jsou jako duchové. Vzteklí duchové. Ale věda na věci jako jsou duchové nevěří. Musí se podřizovat nějakému zákonu. A nemůže jím přeci být jenom pohyb. Jedná se zcela zřejmě o nějakou formu existujícího organismu, dokonce bych uvažoval, že i myslícího. Ale Zkumavka to popírá. A Zkumavka o nich ví přeci jenom více, než já, který zatím ve všem pouze spekuluje. Nemám ale čas více přemýšlet, dokonce ani nesouhlasně zabručet. Celá situace je totiž značně chaotická.

Všichni se snaží dostat ke kolejnicím, ale zdá se, že jenom já jsem dostatečně duchapřítomný, abych se pokusil tímto směrem něco hodit. Mým problémem ale je, že mám prostě plné ruce, protože jako jediný zároveň svítím. "Do prdele" usyknu, protože málem upustím zásobník, jak se mi to všechno v těch rukou pod tlakem motá. Původně jsem se snažil mít určitý přehled o všem, co by na nás mohlo letět, ale teď jsem se spíše soustředil na to, jak dostat zatracenou kulku ze zásobníku. Prudká rána do hlavy, naštěstí vykrytá rozumně převzatou helmou, mi na mém vzteku jen přidá. "Kurva!" procedím skrz zuby, protože v daný moment sám nevím, zda jsem vlastně zraněný nebo ne. Nemám ale čas nad tím ani přemýšlet, protože se pořád snažím dostat ven tu kluzkou...

PRÁSK

Stihnu to jen tak tak, abych Šimonovi zachránil život. "POZOR!" zavolám, ale není to ve skutečnosti potřeba, protože Zkumavka Šimona ještě stihne rychle strhnout. Jsem už jediný kdo má světlo, a zdá se, že jediný, kdo taky může něco házet. V tu chvíli se situace ještě zhorší zvětšující se agresivitou Poltergeista, který mlátí vraty jako o život, a možná už šílím, ale zdá se, že se tu velmi zvedá vítr, nebo tu alespoň fičí meluzína. Ale já jsem už příliš starý na to, abych se bál duchů. Duchové neexistují.

"Podržte to" řeknu autoritativně Zkumavkovi, a doslova mu vrazím vlastní svítilnu, abych měl konečně volné ruce. V tu chvíli už Jindra volá po tom, abychom šli jednou z dalších cest, o kterých ale nic nevíme. To znamená, že se scénář může snadno opakovat. Vydám se tedy za ním, cestou se snažíc vyhnout předmětům, a dostat ven další náboj.
"Jindro, sakra, házej něco před sebe!" řeknu autoritativně, a vyloupnu ze zásobníku další kulku, kterou švihnu směrem do chodby, ke které se Jindra bezhlavě vydá. "Kulek je ještě dost, můžu nám značit cestu! Nenechte se tím sráčem rozvyklat!" zavolám povzbudivě. Potom se obrátím na Zkumavku. "Jak se tomu dá bránit? Neexistuje nic, co nejde porazit. Není to Bůh! I mrtví mají slabiny!" zahulákám na něj.

Ztracená hlídka

Bylo to jen pár desítek metrů k východu a při tom se zdálo, že běžíme celou věčnost. V uších mi pulzovala krev živená adrenalinem a při tom jsem se co chvíli ohlížel přes rameno, abych se ujistil, že nás nic nepronásleduje. Místo toho za námi létaly všemožné předměty vrhané dosud nepoznanou silou a nepředvídatelně posouvané postele nám podrážely nohy. Strašný zmatek a kravál. Vše živé o nás už jistě vědělo na míle daleko.

Nikdy jsem netrpěl klaustrofobií, ale ten okamžik ve mně vzbuzoval pocit, že stěny kolem nás se čím dál více svírají. Bylo to pekelné místo. Chtěl jsem odtamtud vypadnout. Za každou cenu. Možná proto mi nedošla přítomnost zrakem nerozpoznatelné hrozby, která se přímo před námi skrývala v temnotách... Ani ostatní ji nezaznamenali. Katastrofa se tak stala prakticky nevyhnutelnou.

Stalo se to zrovna ve chvíli, kdy Šimon dosáhl východu, když tmu před námi osvítil rozsáhlý světelný výboj. Šimon padl na zem a mně se na okamžik sevřelo srdce napětím, zda nezemřel. Už se za ním chystám protlačit dopředu a pomoci mu, když si ke své úlevě všímám, jak se se Zkumavkovou pomocí zvedá opět na nohy. Alespoň nějaká dobrá zpráva. Štěstí na kterém se beze sporu podílel také Citrónův duchapřítomně vržený náboj.

Jisté však je, že na koleje se jenom tak nedostaneme. Takže… si tím peklem musíme projít ještě jednou. Prolétne mi hlavou zjevná, při tom vysoce nežádoucí myšlenka. Neochotně se tedy otočím zpět do místnosti, z níž jsme se před chvílí snažili utéci.

„Jdeme zpátky. Následujte mne! Nejbližší vchod naproti zabouchlým vratům.“ Zvolám a vyběhnu směrem k nejbližšímu východu z místnosti. Tomu, který jsme při první návštěvě měli přímo naproti sobě. Cestou zpět míjím vrzající nábytek a snažím se v rámci docházejících možností vyhýbat svištícím předmětům. Do toho si všímám, že dveře, kterými jsme se sem před chvíli dostali jsou opět otevřené. A potom: Prásk! Prásk!! PRÁSK!!! Železná vrata se prudce zavírala a rozevírala, jako by jimi lomcoval do nepříčetnosti rozzuřený Goliáš. Znělo to jako odpočet času do okamžiku, jehož zde rozhodně nechceme být součástí.

Posledním děsivým vjemem, který jsem spíše okrajově zaznamenal byl přibližující se zvuk meluzíny. Žádný vzduch tu však neprofukoval. Bude-li se ke mně přibližovat cokoliv podezřelého jako shluk prachových částeček, stín či něco podobného, tak po tom dvakrát až třikrát vystřelím. Ač Zkumavka pravil, že za tímto jevem nestojí nic živého, tak chování tohoto pokoje mi přijde více než cílevědomé. Jako dravec snažící se pohltit svoji kořist.

Zhasne-li Citrónova svítilna, pak zastavím a zkusím zažehnout svůj skrovný zapalovač. Upřímně však doufám, že k tomu nedojde a uprchneme tomuto šílenému místu.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Na nic nečekáte a hned vyrážíte směrem ke kolejím. Otřesený Zkumavka ještě stačí Citrónovi odpovědět: „Inteligentní nejsou, ale zabít nás můžou i tak.“ S tím se už vydal hned ve stopách Šimona, stejně jako ostatní členové skupiny.
Běžíte, co vám síly stačí, abyste toto prokleté místo opustili. Při tom vás však neustále zasahují okolní předměty, které samovolně opouští svá místa a vrhají se proti vám. Máte pocit, jako by vás snad chtěla ona místnost strávit. Při pohasínajícím světle máte pocit, že se zdi kolem vás snad smršťují. Postele se posouvají kupředu a naráží do vašich nohou. Sám Šimon o jedno z lůžek málem zakopl, když mu skočilo přímo pod nohy.
Rámus zesiluje. Tříštění skla a skřípání kovových konstrukcí lůžek doprovází váš útěk. Někdy se vám podaří vyhnout před létajícími předměty, jindy vás bolestivě zasáhnou. Nestíháte to však registrovat, neboť vše se děje rychle a vaším jediným cílem jsou dveře u kolejí.

Když běžíte kupředu, Citrón se pokouší vytáhnout ze zásobníku náboj, aby jej použil pro kontrolu před anomáliemi. Rychlý přesun, dorážející předměty a stres mu v tom však bránily. V jedné ruce musel stále držet svítilnu a druhou vytáhnout zásobník z pistole. Z rukou mu pak málem zásobník vypadl na zem, když jej do hlavy zasáhla skleněná lahev. Měl však štěstí, že se roztříštila o plastovou helmu, kterou měl v tu chvíli nasazenou. Zásobník tak udržel a nyní přes poškozená skla masky sledoval jeden z nábojů, který se pokoušel co nejrychleji vytáhnout. Hlavně dříve než by Šimon vběhl do anomálie. V těchto podmínkách to však bylo nesmírně náročné.

Šimon přestával vidět na krok. Již spíše sledoval prostor před sebou veskrze světlo Citróna, který při své snaze o vytažení náboje ztrácel krok. Šimonova čelovka totiž brzy také zhasla a jediným zdrojem světla se stala velká svítilna, kterou jste našli v S-75. I ta však na svítivosti výrazně ztratila.

Už Šimon doběhl až k průchodu, když v tom se ozvala rána a oslnilo jej modré světlo. Ihned zamrzl v nohách a upadl vzad.
Adrenalin mu proudil v žilách a srdeční tep mu až nepřirozeně zrychlil. Hlasitá rána způsobila, že na několik vteřin byl jeho sluch ochromen a slyšel akorát zvonění. Byl ale nezraněný.

Přímo před ním totiž explodovala anomálie, do které na poslední chvíli Citrón vhodil náboj ze své pistole, čímž Šimona zachránil. Zkumavka hned chytil Šimona za popruh batohu a pomohl mu na nohy.
Krom adrenalinu opět cítíte ono povědomé elektrizující napětí. Přes koleje se zřejmě nedostanete. Váš čas na záchranu se krátí. Jedině Citrón může nyní svítit, avšak stejně tak jemu baterka postupně uhasíná.
Kryjete se před poletujícími předměty a vidíte, že se dveře, které se za vámi zavřely, opět otevírají. Avšak jen, aby se znovu hlasitě zabouchly, opět se otevřely, a tak neustále dokola. Železná vrata tak spustila hlasitý rámus rozléhající se snad po celém podzemí. Jako by snad ono odbíjení počítalo vaše poslední chvíle na tomto světě.
Nyní se musíte rychle rozhodnout, co uděláte dál. Mezitím, co Zkumavka pomáhá otřesenému Šimonovi zpátky na nohy, tak uslyšíte něco daleko děsivějšího, než rámus ve dveřích. Ačkoliv zde žádný poryv větru nepociťujete, slyšíte v místnosti zvuk podobný meluzíně. Vysoký hvízdavý tón zesiluje, přičemž vaše poslední světlo neustále oslabuje.

Ztracená hlídka

Postupujeme kasárnami a občasná rána a jiskření nám připomíná, že ztratit pozornost není dobrý nápad.
Vstupujeme do poslední části kasáren. Pocit napětí postupně ustává, ale o moc lepší to není. Jakmile všichni projdeme do poslední místnosti, ozve se rána. Za Jindrou se prudce zabouchly dveře a zarachocení dává tušit, že jsou nejspíš i zamčené.
Co to…?!
Napravo se sama otevřela kniha a přetočila několik stran. V tu chvíli Zkumavka vykřikne a jak se k němu otáčím, vidím, jak se drží za rameno a k zemi padá od něj odražený hrnek. Zároveň zahlédnu lahev prudce letící na mou hlavu a taktak se mi podaří uhnout. Ozval se zvuk tříštěného skla a moje stupnice strachu v mysli mi poskočí o další stupeň nahoru. Ne kvůli tomu zvuku, ale protože si všimnu, že naše baterky postupně ztrácejí svítivost. „Do hajzlu!“ Zkumavka sundává z hlavy baterku a klepáním do dlaně se ji pokouší znovu rozsvítit. Neúspěšně. Tohle všechno vnímám, ale hlava mi to nebere. Zůstává jen pocit (instinkt?), že nejsme vítáni a musíme rychle pryč.
„Honem ke kolejím!“, vykřikne v tu chvíli Jindra. „Nezastavujte, dokud vám stačí síly a světlo!“
Jo, přesně. Musíme odsud rychle vypadnout, dokud ještě něco vidíme. Houknu na ostatní: „Radši se chyťte toho před sebou a fofrem za mnou!“ V ubývajícím světle se rozhlížím, kudy nejrychleji z tohohle prokletýho místa. Pryč vedou tři průchody. Prostřední je nejblíž. V podstatě přímo proti nám. Láká mě hodně, ale Jindra už cestu kudy pryč označil. Měnit teď trasu by jen vyvolalo zmatek. A ten by nás tady nejspíš zabil.
Jakmile ucítím Zkumavkovu ruku na svém batohu, vyrazím ve slábnoucím světle ke kolejím. (Pokud Zkumavka zamrzl, nebo se z jiného důvodu zdrží, otočím se, drapnu ho jednou rukou zepředu za popruh batohu a táhnu za sebou.) Přitom si snažím zapamatovat cestu a odhadovat počet kroků, které zbývají k východu, i případné překážky pro případ, že nás světlo na poslední chvíli nechá na holičkách.
V přetížené mysli se jen mihne myšlenka, že v tuhle chvíli narazit na anomálii, by byla fakt podělaná smůla. Jenže s tím nejde nic dělat. Házet nemám co, tak snad tu loterii vyhraju a všichni přežijeme zas o chvíli déle.

Poltergeist

V momentě vědce nastane mnoho momentu, kdy vaše šedé buňky mozkové zaznamenají podnět, jakési vnuknutí, a nemohou nad ním přestat přemýšlet. Proč? pomyslím si, a ta otázka mne dráždí snad ještě více, než jakékoliv nebezpečí. Proč anomálie ignorují semena citrónů? Jistota, se kterou to Zkumavka řekl, indikuje, že tomu tak nejspíše opravdu je. Peán si vzal hned, a dokonce zdůraznil, že anomálie reagují primárně na kovové předměty. Proč? Ta otázka mi hlodá na mysli jako veš. Doposud jsem se domníval, že anomálie fungují podobně jako například elektrický plot, a reagují primárně na biologický stimulus skrze pohybovou reakci. Zkrátka reagují na podnět, který vychází z pohybu jako takového, a nikoliv z povahy toho, co se pohybuje. Ale Zkumavka mi tuto hypotézu vyvrátil, což je jak fascinující, tak frustující. Protože semeno citrónů je stále biologický organismus, dokonce prokazatelně živý, měl by být přeci pro anomálie mnohem přitažlivější, nežli nějaký peán. Ale toto implikuje něco zcela jiného.

Za prvé se nabízí hypotéza, že anomálie primárně reagují záměrně s kovovými předměty z nějakého čistě existenčního fyzikálního důvodu - mohou například manipulovat pouze s kovovými předměty, ze své samotné podstaty. Potom se ale jeví přeci mnohem nebezpečnější kovové předměty anomálii předat, a vyvolat tak její reakci, byť se zdá, že to je jediný tak nějak bezpečný způsob jak je odhalit. Tato nekonzistentnost poukazuje na pokřivený charakter anomálie, která dost možná zkrátka nerespektuje zákonitosti našeho světa, ale tohoto světa nového. Ale přesto, na světě neexistuje nic, co by nepodléhalo určitému řádu. Řádu vědy. Nadpřirozeno neexistuje, i anomálie musí být součástí přirozenosti, nebo alespoň přirozenosti nové. To je moje přesvědčení jakožto vědce.

Pokračuji a dumám, téměř jsem nepostřehl Jindřichovo uchechnutí. No, alespoň že to lehce odlehčilo atmosféru. "Vypěstoval jsem je" řeknu prostě, zatímco pokračujeme do nebezpečného prostoru před námi. Nemám důvod pokoušet štěstí a tak pokračuji přesně za Zkumavkou a Šimonem. V nové místnosti, která byla zjevně centrem života, na nás čeká zajímavý nález, který zaujme prakticky všechny. Zdá se, že tato místnost sloužila jako bunkr, a to dokonce několik let. A ne náhodou tu existuje korelace - zdá se, že anomálie jsou čím dál tím silnější, už jsou prakticky těsně u nás, a moje konstituce na to fyziologicky reaguje. Cítím strach, třes, napětí. Toto místo je jako past. Ale stále si pokládám otázku - Proč? Zdá se, že Zkumavka by mohl vědět odpověď, a soudě dle Jindřichova výrazu, i on má s anomáliemi nějaké zkušenosti, byť nedovedu odhadnout jaké.

Všechny nás patřičně vyděsí pohybující se sklenice. Sklenice, to ale přeci není kovový předmět vytvořím v hlavě myšlenku, která dokonce překonává i můj strach. Poltergeist je vysvětlením. Takže existuje i kategorizace pomyslím si.

Ale dále na přemýšlení není čas. Dveře se za námi prudce zabouchnou. Jakási síla, nazveme jí jakkoliv, nás právě uvěznila uvnitř a člověk nemusí být nějaký velký vědátor, aby tušil, že mu tady jde fakt o kejhák. Nemohu se ale ubránit vniknutí obdivu vůči této anomálii - zjevně musí rozumět konceptu dveří, konceptu světla. Uvažuje jako lovec, který se adaptuje na odlišné podmínky. Uvažuje téměř...

Nemám čas přemýšlet, neboť moje světlo umírá, Zkumavka je zasažen, a Jindra mě postrčí vpřed. Zdá se, že běžíme, a to směrem vpřed ke kolejím, což je nejlogičtější trasa. Téměř všechno kolem nás se dává do pohybu, včetně mě, který spěchá rovněž pod velením Jindry tímto směrem.
"Zkumavko, jsou anomálie inteligentní?" zavolám náhle myšlenku, která mě napadne, zatímco běžím. Nemám to ale nijak ověřené, pouze hypotéza z pozorování. V tu chvíli ale vyrazí postel proti Jindrovi, kterého málem sejme. "Bacha!" zavolám. "Musíme se dostat někam, kde není žádný nábytek!" zavolám, zatímco moje světlo umírá, a švihnu vší silou jednu z kulek z pistole Andreji směrem ke kolejnicím, abych měl jistotu, že tam není nějaká anomálie.

Ztracená hlídka

Pokud jsem si myslel, že mne po tom všem co se děje kolem už nemůže nic překvapit, pak jsem se velmi mýlil. Zrovna se natahuji ke Zkumavkovi, abych mu předal peán, když se mne nejstarší skupiny pokusí zadržet. "Jindro, mám něco lepšího." Praví, když v tom ze svého batohu vytáhne nejméně očekávanou věc. Desítku citrónových semínek! Co to… a kde je probůh vzal? Kdyby se to stalo za jiných okolností, zřejmě bych se neubránil smíchu. Takhle jsem zprvu nevěděl, co na to říci, snad krom překvapeného uchechtnutí. Na odlehčení tísnivé atmosféry a strachu z neznáma to však bylo více než přínosné. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby to býval řekl naschvál.

Teda… jestli přežijeme, tak máme skvělou povídku k ohni a flašce vodky. Ušklíbnu se pod maskou a všimnu si, jak se začínám zase uvolňovat. Ano, nadhled, klid a soustředěnost, to jsou naše hlavní zbraně v tomto anomálií prolezlém podzemí. Jen tak dál.

„Teď už víme, proč ti nikdo neřekne jinak než Citrón. Až budeme na klidnějším místě, tak mi povíš, kdes je k čertu vzal.“ Řeknu zvesela ve snaze zakrýt stávající napětí.

A tak jsme pokračovali dlouhou a nebezpečnou prostorou, na kterou navazovaly další místnosti. Vypadaly podobně, jako ta předchozí. V jedné z nich jsem si všiml do zdí vrytých symbolů. Jako by tu odpočítávali čas. A dle nespočtu čar zde museli být původní obyvatelé opravdu hodně dlouho. Dokud jim nedošly zásoby. O jejich nouzi pak svědčily nápisy jako například: BOŽE, POMOZ NÁM!

Na okamžik se nechám pohltit temnou minulostí místa, až skoro nevnímám stávající nebezpečí. Uvažuji. Nežili právě zde kdysi i moji předci? Kolik podobných krytů tehdy existovalo a kolik lidí v nich muselo být namačkaných? A byli na tom skutečně lépe zde zavření lidé oproti těm nahoře? Ve tmě, tísni, hladu a šílenství?

Naše kroky vedou dál napříč děsivou minulostí zmírajícího lidstva, když v tom se zachmuřeně zastavím. Přede mnou se nacházelo množství starých hraček, které svědčily o tom, že zde bývaly také děti. Zatímco ostatní ostražitě pokračují, tak já se sehnu nad zaneřáděnou zem, z níž zvednu pohozenou hračku.

„Jak hluboko si může člověk sáhnout, aby přežil?“ Zamumlám potichu, načež další myšlenky rozvádím ve svém nitru. Tohle místo mělo skutečně své kouzlo. Možná tomu byla blízkost smrti, možná děsivé memento z doby dávno minulé. Jak zoufalých činů musí člověk dosáhnout, aby udržel naživu své nejdražší? Jak vysoká potom byla cena samotného přežití lidstva?

Od myšlenek i zamyšleně svírané hračky upustím, když se od jednoho ze stolů začne rozléhat příšerné skřípění posouvané sklenice. Vstanu a okamžitě tím směrem posvítím. Ani nečekám, až se sunoucí sklenice dostane na okraj stolu a už zrychlenou chůzí zkracuji mezeru mezi sebou a ostatními. Měli bychom odsud co nejrychleji vypadnout.

„To je poltergeist.“ Varuje nás Zkumavka na jev, se kterým jsem se už dříve setkal. Tehdy se mi nic zlého nepřihodilo, ale možná to bylo dost proto, že jsem hned vzal nohy na ramena a nesnažil se kolem něj projít v těsné blízkosti jako tady.

Ke konci třetí místnosti elektrizující napětí postupně ustává až nakonec mizí úplně. Pocity tísně však nemizí. Na nic proto nečekáme a vcházíme do poslední části kasáren. Jen co projdu za ostatními dovnitř, tak se do těžkých plechových vrat opře paranormální síla, která je s hlasitým prásknutím zabouchne. Pak už to mělo rychlý spád.

Odskočím od vrat a zamířím na ně Phantoma. V ten samý okamžik v plechových dveřích cvakl zámek, který nám znemožňoval cestu zpátky. Posléze se ohlédnu přes rameno. A vidím... jak se na jedné z postelí samovolně přetáčí stránky odložené knihy. Jako by si v ní někdo listoval. Nic zde nemělo racionální vysvětlení, vlastně jsem ani nevěděl, zda za těmi posouvajícími se předměty stojí anomálie nebo něco živého.

Na přemýšlení však nebyl čas, vzduchem začaly létat vrhané předměty, z nichž jeden Zkumavku bolestivě zasáhl do ramene. Kdesi v dálce slyším rámus podobný rachocení potrubí a k tomu cítím, jak mi okolní už tak nepřehledná scenérie začíná tmavnout. Dezorientovaně potřesu hlavou v domnění, že se o mne pokouší mrákoty, když v tom zjistím, že okolní tma je způsobená selháním čelovky. A světla začala umdlévat také ostatním. Musíme se hnout. Zůstaneme-li tu, pak s jistotou zemřeme. S nadějí v srdci volnou rukou sáhnu do kapsy kalhot, abych z ní vytáhl svůj zapalovač.

„Honem ke kolejím! Nezastavujte, dokud vám vystačí síly a světlo!“ Rozkřiknu se na spolubojovníky a rukou postrčím Citróna před sebe. Spoléhám na to, že podél kolejí nás čekají objekty S-80 s S-80a.

V ten samý okamžik se z rohu místnosti ozve další rána, tentokrát tříštění většího množství skla. Když se tím směrem podívám, všimnu si, že až tam naše baterky nedosvítí. Jako by jejich světlo cosi pohlcovalo.

„Kurva!“ Zakleju, když mi nohy málem podrazila skřípějící postel, kterou neznámá síla vytlačila dobrý metr kupředu. Každou chvíli se otáčím s pistolí namířenou do neznáma. Mám strach, že jako poslední člen ustupující skupiny se stanu obětí skrytého útoku z vražedných temnot, které necháváme za sebou. Mám v úmyslu prchat, dokud se ti přede mnou nezastaví. Pokud nám zhasne poslední světlo, nebo mne cokoliv nepředvídatelného donutí zastavit, spouštím zapalovač.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Zkumavka začal přijímat předměty, které jste mu dávali. Vzal si od Šimona klíče a šroubováky, přičemž mu odvětil: „V pořádku, hlavní že se ti nic nestalo.“ Hned na to si vzal také Jindrův peán. Stejně tak Citrón hodlal přiložit ruku k dílu a nabídl hrst semen. Zkumavka při tom však zaváhal a pak odvětil: „Na tohle by anomálie asi nijak nereagovala. Chtělo by to spíše něco kovového.“
Předmětů však měl již prozatím dost, a tak jste mohli opatrně pokračovat ke druhé chodbě. Šimon i nadále držel svou přední pozici, avšak Zkumavka mu nahlížel přes rameno a čas od času před vás hodil jeden z kovových předmětů. Vždy když dopadl na zem a nic se nestalo, bylo to znamení, že na daném místě je bezpečno. „Jděte přesně v našich stopách.“ varoval Zkumavka. Pokud by se někdo z vás oddělil, riskoval by, že vstoupí do neobjevené anomálie.
Většinou předměty dopadly na místo netknuté, avšak občas se ozvala hlasitá rána a objevil záblesk stejný, jaký jste viděli prvně. V takovém případě vždy Zkumavka navedl Šimona na jinou trasu, aby do anomálie nevstoupil.

Takto jste došli až ke zmíněnému průchodu a vstoupili jste do další stejné místnosti. Opět se jednalo o dlouhou prostoru plnou starých postelí a nábytku. Opatrně jste vstoupili dovnitř a na stěně před vámi se objevil pozoruhodný výjev.

Celá stěna byla pokrytá rytinami, jako kdyby tu někdo odpočítával čas. Pokud tomu tak je, musel tu být nesmírně dlouho, neboť vyrytých čar je tu tolik, že je nedokážete ani spočítat. Celá dlouhá stěna je jimi pokrytá. Když se Šimon rozhlédl, světlo jeho čelovky ozářilo i přiléhající boční stěnu, na níž bylo vyryto 2024, 2025, 2026, 2027. Na další ze stěn si také můžete všimnout i jiných rytin. Vedle Otčenáše se zde nachází i nápisy jako BOŽE, POMOZ NÁM! Dále tu pak můžete vidět i něčí podpis – Vlastimil Růžička 2026.
Kvůli vysokému počtu anomálii se však nemůžete zdržovat a přecházíte do další stejně velké místnosti. Její výbava je totožná, až na to že na konci dlouhého sálu se nachází cosi, co připomíná dětský koutek. Prastaré poházené plastové hračky a stavebnice leží na plesnivých zbytcích toho, co kdysi bývalo kobercem.
Stále cítíte ono elektrizující napětí a občas se těsně vyvarujete střetu s anomálií. V tom si povšimnete, že na jednom ze stolů se dala sklenice bez jakéhokoliv důvodu do pohybu. Vidíte, jak se pomalu sune po dřevěném povrchu, až nakonec dosáhne okraje a roztříští se o zem.
„To je poltergeist,“ pronese potichu Zkumavka, avšak hned pobídne Šimona, aby pokračoval v cestě. Jindra tuto anomálii také znal, ačkoliv její přesný název nikoliv.

Tímto způsobem procházíte přes další místnosti. Elektrizující napětí postupně ustává a zjišťujete, že se před vámi další zatím nenacházejí. Vstupujete do poslední části kasáren. Jedná se o další prastarou obytnou prostoru. Tíživý pocit z vás nijak neopadá.
Jak Jindra projde jako poslední do místnosti, za obrovské rány se přímo za ním najednou zavřou železná vrata. Ohlušující rána se ozvěnou roznese po okolních chodbách. Těžké cvaknutí v zámku dveře zamklo. V ten moment se také po vaší pravé straně,na posteli otevře stará kniha a sama přetočí několik stran, jako by si s nimi hrál vítr. Žádný proud vzduchu tu však necítíte.
Než to stihnete zpracovat, najednou Zkumavka vykřikne bolestí. Když se na něj otočíte, vidíte, že se drží za rameno, od něhož se odrazil plechový hrnek. Ve stejnou chvíli se také Šimon těsně vyhne prázdné lahvi vína, která vysokou rychlostí proletí okolo jeho hlavy a rozbije se o protější stěnu.
Kdesi v dálce jste také zaslechli rámus podobný zarachocení v potrubí. Aby toho nebylo málo, najednou máte pocit, že daleko hůř vidíte před sebe. Ani zamrkání a zaostření zraku nijak nepomáhá. Problémem není totiž vás zrak, nýbrž světla, která náhle ztrácí svítivost.
„Do hajzlu,“ ozve se Zkumavka zpoza Šimonova ramene. Ten, když se otočí, vidí skrz průzory masky svého průvodce, jak si sundává z hlavy zhaslou baterku. Několikrát do ní klepne rukou, avšak nerozsvítí ji. Stejně tak i ostatním postupně uhasínají světla. Najednou přestáváte mít přehled o tom, co se v místnosti nachází. Dohlédnete však na řady postelí a další tři cesty, z toho jedna vedoucí ke kolejím a další dvě ústící neznámo kam.

Z rohu místnosti se ozvala další rána, tentokrát jakési tříštění skla. Když se tím směrem podíváte, uvědomíte si, že tam už vaše baterky nedosvítí. Také Jindra zjišťuje, že jeho čelovka zhasla.
Dostáváte se do kritické situace. S hlasitým skřípěním se jedna z postelí posune dobrý metr kupředu. Vy se mezitím postupně propadáte do naprosté tmy a brzy již zřejmě nebudete mít čím svítit.

Pokračování podzemím

Na to, že nikdo nechce hornické helmy, pokrčím rameny a kromě jedné, kterou si vezmu, nechám zbytek na svém místě. Šimon navrhne zkontrolovat ještě S-77, a rovněž navrhne formaci se sebou v čele a s Jindrou vzadu. Je to asi v rámci schopností logické. S nyní již vlastní svítilnou v ruce pokračuji s ostatními, pouze zběžně poznamenám: "Zdá se, že se to tu zde opravdu snažili zpřístupnit" když vidím krumpáče vedle zavalené suti. Tato cesta je ale slepá a nemá smysl u ní dále ztrácet čas. Pokračujeme tedy po původní trase, a to k S-78 a S-72. Podaří se nám dojít bez nějakých větších problémů do prostoru bývalých kasáren, což znamená, že jsme prakticky u těchto dvou pevností. Tady ale přijde jednoznačný zlom. Napětí, které cítíme, už není pouze psychologického charakteru, ale má opět konkrétní, biologickou povahu. Chlupy se mi ježí po celém těle. Je to téměř nádherné cítit tělesnou reakci na takto specifický, tzv. nepřirozený vjem. Je to skutečně jako být zdravá buňka kolem blízko proplouvajícího viru. Lze téměř vnímat onu nepřirozenou hrozbu, která by ve zdejším systému neměla existovat, leč - existuje.

Anomálie. Zkumavkovo cinknutí víčkem zabrání zpečetění Šimonova osudu. Takže jsou i tady, nejenom tam venku v bažině. Toto je ale zcela nová skutečnost. O ničem takovém se v nahrávce nemluvilo. Venku? Jistě. Ale uvnitř? To svědčilo o kontaminaci tohoto prostoru. A nebo je, jak se domníval kapitán Pěnkava, naopak toto místo zdrojem oné kontaminace? Musím se přiznat, že se třesu, ale sám nevím, zda strachy, úzkostí, nebo naprostým nadšením. Toto ale není místo na nějaké emoční výlevy, a já jsem na ně již příliš starý. Ne, teď je třeba projít dál, a to ideálně bez roztrhnutí na kusy. A pohybující se předměty svědčí o tom, že roztrhnutí může přijít velmi záhy. Anomálie - toto je prozatím moje pracovní hypotéza - zdá se respektují zákony akce a reakce, a nijak nerozlišují strukturální podstatu napadeného předmětu. Z tohoto důvodu se dá domnívat, že se chovají spíše jako elektrický plot, nežli jako živý, biologický organismus. Tedy, toto je alespoň Zkumavkův závěr, který demonstruje skrze házení cetek. Šimon již předává Zkumavkovi nějaké nářadí. Jindra mu už ale chce předat peán, což mi přijde jako škoda. "Jindro, mám něco lepšího" vstoupím do toho, a vyndám z batohu něco, o čem se tedy já sám domnívám, že to je mimořádně cenné, ale v dané situaci jsem ochoten to použít. Vždycky si mohu vypěstovat další.
"Semena Citrónů" pokynu Zkumavkovi. "Mám jich 10" dodám.

Ztracená hlídka

Netrvalo dlouho a pobrali jsme vše potřebné. Nyní jsme byli připraveni na druhou fázi podzemního průzkumu. Na Citrónovu nabídku zareaguji zvídavým nakloněním nad nabízené předměty. Při bližším pohledu na jednoduché plastové helmy se však zarazím. Ehm...

„Díky za nabídku, ale spíš ne.“ Snažím se říci, pokud možno, vděčně a neutrálně.

Nerad bych nahlas zpochybňoval úsudek kohokoliv z našeho postupně se stmelujícího týmu. Natož, když jeho nejstarší člen očividně disponuje znalostmi, které se pro úspěch této mise mohou stát nezbytnými. Na stranu druhou jsem nemínil zatěžovat svoji hlavu tak chabou a demaskující ochranou, jakou skýtá zrovna hornická helma pocházející snad ještě z předapokalyptické éry.

Na Šimonův návrh ohledně prozkoumání S-75 nemám námitek, protože zní docela logicky. S krytými zády mi coby zadnímu strážci hrozí o poznání menší nebezpečí, což samo sebou cením. Hlavně když je tady cítit takovou tíseň. Pomyslím si, když nás Šimon vede k zavalené chodbě na jejímž konci se kdysi nacházel dnes nepřístupný objekt S-75. Skutečně se zdálo, že čím hlouběji do podzemního komplexu vcházíme, tím citelněji se nás naše znepokojené smysly snaží obrátit na útěk.

Silná atmosféra začala gradovat, když kužel našich svítilen ozářil oprýskaný starý nápis KASÁRNA. Cítil jsem nepřirozený tlak v uších a každou chvíli jsem se musel znepokojeně ohlížet za sebe, protože mi můj šestý smysl říkal, že tady něco není vůbec, ale VŮBEC v pořádku.

Chodba vedla dále k jihu skrze několik na sebe napojených hal. Do první z nich nás Šimonovy kradmé kroky právě zavádí.

Po stranách prostorné místnosti se nacházelo množství srovnaných lůžek, skříní a jiného nábytku. Navzdory současnému dezolátnímu stavu tu kdysi muselo žít obrovské množství lidí – a dle mého názoru tomu bylo během nebo bezprostředně po apokalypse, dokud zdejším nájemníkům nedošly zásoby a nebyli nuceni vykročit vstříc nejisté budoucnosti.

Další úvahy přerušila dvojice znepokojivých jevů. Prvně se mi nevysvětlitelně zježily chloupky na rukách a vzápětí jsem sebou prudce škubl, když zdejší ticho protrhlo cinknutí spadlého kovového hrnku. Když na to místo posvítím čelovkou, nevšimnu si žádného původce pádu onoho kusu nádobí. Nemělo to žádné vysvětlení. Proč zrovna nyní…

Moji pozornost upoutá náhlé vztažení Zkumavkovy ruky k Šimonově rameni, čímž jej zastavil. Ze své zadní pozice jsem toho zprvu moc neviděl, když však před nás trutnovský vědec hodil jakýsi drobný předmět, ozvala se hlasitá rána následovaná oslňujícím zábleskem. Instinktivně před sebe vztáhnu ruku a odvrátím zrak. Když opět pohlédnu tím směrem, tak před námi ležela ta samá na první pohled bezpečná chodba. Ona však nebyla nikdy bezpečná. Prolétne mi hlavou ještě před tím, než nás Zkumavka varuje před anomáliemi.

Zatraceně! Horší to už být ani nemůže. Probudí se v mojí mysli k životu dávné děsy zatímco Zkumavka řeční, když v tom se přímo před mými zraky, za dalších zcela nevysvětlitelných okolností zřítí další kus nádobí. Tentokráte sklenice, která se po svém pádu roztříštila na malé střepy.

Zkumavka ukázal rukou o kus dál do haly. „Podívejte, tam vede další chodba, měli bychom jít tou druhou chodbou, ale hlavně opatrně a ničeho tady se nedotýkejte. Nemáte náhodou nějaké podobné cetky, co můžeme házet před sebe? Je to nejjednodušší způsob, jak se vyvarovat vstupu do anomálií. Jistě jich tu bude víc.“

„Jdeme hned za tebou.“ Pravím napětím sevřeným hlasem, načež k Trutnovanovi vztáhnu ruku se zdravotnickým peánem, který jsem byl vzhledem k současné situaci ochoten zahodit. Hlavně, ať už jsme co nejdříve odsud… Nesnáším anomálie a děsím se jich tak, jak se jich může strachovat každý, kdo už někdy na vlastní kůži pocítil jejich smrtící následky.