Ztracená hlídka

Naštěstí se ta mrcha po mém sedmém výstřelu poroučela do horoucích pekel. Vypadá to, že snad už žádná další nedorazí, napadne mě, když vstávám a rychle se rozhlížím, jestli ještě něco někde nečíhá. Mrknu, co ostatní. Jindra právě dorazil svého krysáka, ale Citrón právě inkasoval ránu do hlavy, až sebou praštil o zem. Rychle vystřelím z pistole, dokud je ten potkan dál od své oběti. V tu samou chvíli začal střílet i Jindra a překvapivě se přidal i Citrón ze země. Jakmile padnul i poslední hnusák, tak po předchozí kanonádě bylo rázem všudypřítomné ticho doslova ohlušující. I když … ne tak docela. Po proběhlé potyčce slyším vlastní srdce vyburcované námahou a podpořené adrenalinem k rychlému tempu tak zřetelně, až mám pocit, že ho musí slyšet i ostatní. Snažím se zpomalit svůj dech. Plynová maska mně v tom příliš nepomáhá, ale zvolna se uklidňuji. V tu chvíli si teprve uvědomím, že mi z prstů levé ruky odkapává krev. „Ale do hajzlu!“, naštvaně zavrčím. Obhlédnu paži a objevím krvavý šrám. Dobrý, nic vážného. Teda až na tu potrhanou koženou bundu. I když nebýt jí, asi by ten škrábanec nebyl jen škrábanec.
Mezitím se Jindra rozpovídal víc, než za celou naši výpravu až doteď. Po intenzivním boji o život s obzvlášť odpornými přerostlými potkany neznámého původ to je normální. Znovu a pečlivě obhlédnu místnost, jestli je skutečně čisto. Pokud ano, vyměním zásobník v pistoli za plný a dám ji do pouzdra. Brokovnici položím vedle sebe na převrácený regál, abych ji v případě nutnosti mohl rychle drapnout. Sundám ze zad batoh a vytáhnu načatou lahev pálenky. Zároveň průběžně kontroluji dveře vedoucí dál, kdyby nám náhodou něco chtělo jít naproti. Přitom se rozpovídal už i Citrón, který zuřivě vytrhl svůj batoh z pracek poslední mrtvé potvory. Ten vztek byl namířen na krysáka, ale myslím si, že jen proto, že si Citrón kvůli němu nejspíš uvědomil, že přihlásit se na tuto výpravu s jeho schopnostmi, povahou nebo věkem byla nejspíš chyba.
Jakmile se ošetřil, pokračoval v mluvení o Řvounech, jak je nazval. To mi k němu sedí víc. Vědátor, žádný střelec. Jakmile ale začal rozvíjet teorie o zmizení a odmlčení Trutnovanů díky těmto Řvounům, musel jsem nesouhlasně zavrtět hlavou. Než ale stihnu něco říct, je u mě Jindra a nabízí svou dezinfekci. Kouknu na svou lahev pálenky a její využití jako dezinfekce se rázem jeví jako zbytečná. S díky přebírám lahvičku a vyčistím šrám na ruce. U toho zjistím, že se mi začaly třást prsty.
Je jasné, že lahev s pálenkou přece jenom k nějaké újmě přijde. Zbytek dezinfekce podám Jindrovi, otevřu lahev vodky, sundám čelovku, navléknu si ji zatím na zápěstí, za bradu zdvihnu masku až na čelo a drobný doušek si naleju do úst. Pálení v puse postupující krkem až do žaludku, kde během chvíle přešlo v pocit tepla, mě dostatečně zklidnilo. Znovu nasadím masku s čelovkou a nabídnu lahev Jindrovi. „Neboj, mám ji ještě z Hostinného. Odsud bych radši nic nepil.“, prohodím k němu a pak ještě dodám: „Pomůže to zklidnit, stačí trocha. Hlavně to nepřeháněj, protože nejspíš ještě nekončíme.“ Následně nabídnu i ostatním. Zbytek pálenky pak skončí znovu v mém batohu.
„Bohužel, Citróne, s tebou nesouhlasím. Pokud by do karavanu přišli tihle krysáci, byly by tam jejich stopy a ty jsem nenašel. Navíc, tady jsme si s nimi poradili my čtyři, tak nepředpokládám, že ostřílení trutnovští vojáci by zmizeli téměř beze stopy a jeden z nich by hrůzou šílený vběhl do anomálie jen kvůli nim. To mi prostě nesedí. Spíš, to s tebou souhlasím, tady bude ještě něco dalšího a nejspíš i horšího.“
Prostě musíme dál, i když po proběhlém boji mě trochu děsí představa něčeho horšího. Pochybuji, že by se Zkumavka spokojil s tímhle odůvodněním a následně ho předestřel radě. Běží mi hlavou a přitom doplňuji poloprázdný zásobník do čezety a vystřelený náboj do benelky.
Než odsud odejdeme, porozhlédnu se po místnosti, jestli nenajdu něco upotřebitelné, ale moc s tím nepočítám.
Pokud se skupina rozhodne ukončit misi, nebudu souhlasit, ale podřídím se většině a odejdeme.
Pokud zůstáváme, navrhuji pokračovat v průzkumu zbytku S75, v kterém se zrovna nacházíme.

Po boji

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Nemám čas nad ničím přemýšlet a proto zuřivě rozřezávám popruh ve chvíli, kdy se mi podaří nahmatat nůž. Zničím si tím částečně batoh, ale to je malicherná cena předtím skončit jako večeře té bestie. A podaří se mi to jen tak tak. Vysmeknu se právě včas, aby mě nerozsekala na kousky. Nemám čas se věnovat ostatním, uhýbám, jen abych skončil s rozseklou hlavou a plynovou maskou. Další bolest, přídávající se k přechozí tupé ráně, mě ještě více nasere. Ale nenechám se tím převzít. Nejsem ani rychlejší, ani silnější, než ta bestie. Ale jsem chytřejší. To je moje jediná výhoda. I tak mám ale prostě jenom z prdele kliku. Maska mi zachrání život, a moje oči zuřivě těknou po pařátech, které mě srazí opět na zem. Snažím se vyhnout, ale dochází mi, že nejsem dost rychlý. Přiznám se, že tohle je situace kdy vám před očima proletí celý život, ovšem já tenhle luxus vlastně nemám. Řvoun se na mě pokusí vystartovat, jen aby ho strefili Šimon a Jindra. Díky bohu, opravdu se rozhodli mi pomoci uvědomím si. Je to právě tenhle moment, který mi dá šanci konečně té bestii hned dvakrát prostřelit hlavu. Když se skácí k zemi, a vidím, že už tu další zatím nejsou, adrenalin ze mě opadá. Vydechnu. Tohle bylo až příliš těsné.

Chvilku pobírám dech na zemi, zatímco Zkumavka a Jindra spekulují o příšerách. Vím, že mám rozseklé čelo, a proto se zvednu do polosedu, zatímco už ke mně přistupuje Jindra, který má už připravenou i dezinfekci. "Ano, jenom škrábanec" hesnu, a s velkou mírou agresivity vyrvu svůj batoh ze spárů mrtvé bestie. "Co vy, všichni v pořádku?" Je vidět, že se mi její překvapivý útok dostal pod kůži. A nebo za tím stojí vztek nad mým stářím, a vlastní neschopností. "Díky" řeknu na jeho nabídku ohledně dezinfekce, a v batohu nahmatám základní ošetřovací pomůcky, především pak obvaz.
Následně si čelo vyčistím a zavážu.

"Jak jsem říkal, já je znám" rozmluvím se náhle, vzhledem ke zmatení ostatních. "Říká se jim Řvouni" vysvětlím. "Už jsem je viděl" řeknu, abych vysvětlil, jak jsem k téhle informaci přišel. "Žijí ve skupinách tak maximálně po deseti" řeknu, a vydrápu se na nohy. "Je dost pravděpodobné, že je ještě potkáme. Tahle podzemní pevnost je pro ně ideální" řeknu, a ukážu na nory. "No, dobrá zpráva je, že se dají zabít, a nenechte se zmást" pravím a dám pistoli zpět do pouzdra. "Tohle není nejhorší věc, co tu můžeme potkat" řeknu věcně. "Přesto, vcelku zajímavá zvířata, že?" zeptám se náhle. "Myslím si, že máte svou odpověď na záhadu Stachelbergu pane Zkumavko. Stačí jim odřezat tesáky, a máte to jako dobrý důkaz jejich přítomnosti. Je to tak ostré, že si to můžete nechat i jako nůž" vysvětlím a skloním se k jedné z mrtvol Řvounů, přičemž vytahuji svou malou laboratoř. Rád bych si připravil pár vzorků než začne proces nekrózy (krev, ochlupení, vzorek kůže a zuboviny). A možná si i vzal trofej z té bestie, která si se mnou tak házela, v podobě výše zmíněného tesáku.

Ztracená hlídka

Jakmile jsem postřehl blížící se příšeru, která mne před pár okamžiky bolestivě udeřila vrženým předmětem, tak se mi sevřou čelisti napětím.

Byla to otázka dvou až tří tepů, než se ke mně dostala. Navzdory tomu se mi ji podařilo zasáhnout Dragunovem, až z toho zavrávorala a na kratičký okamžik jsem si i začal gratulovat, že jsem ji skolil. V tom jsem se však mýlil.

Kvílící bestie doběhla až ke mně a rozehnala se svými smrtícími drápy. Na poslední chvíli jsem jí dokázal uskočit. Jednou, podruhé, potřetí… Náhle si všímám, že po mém boku již nestojí Zkumavka. Toho iniciativu přebírající monstrum odhodilo snad i dva metry dozadu tvrdým úderem do břicha. Vzápětí mi kolem ucha prosviští trojice výstřelů a krysí mutant pod nově inkasovanými zásahy zavrávorá dozadu. To byla moje příležitost. Plynulým pohybem zacílím na hlodavcovu znetvořenou lebku a střelhbitým zmáčknutím spouště ukončím jeho pozemskou pouť.

V ten okamžik bleskurychle zajistím zbraň a nechám ji klesnout na popruh podél těla. Do ruky beru Phantoma s nímž zacílím na poslední přeživší zrůdu. Střílel jsem do ní, dokud se nepřestala hýbat. Vzhledem k tomu, že souběžně se mnou střílel také Šimon s Citrónem, to byla otázka několika vteřin, než poslední hlodavec padl.

V ten okamžik naši mysl opět zastřelo příšerné ohlušující ticho přerušované leda tak naším hlasitým oddechováním do ochranné masky a poslední padlou nábojnicí.

„No, do prdele... Co to bylo?!“ Opakuji po Zkumavkovi otřeseně, načež začnu vyměňovat poloprázdné zásobníky Phantomu s Dragunovem za plné. Při té činnosti si všímám, jak se mi chvějí prsty. To bylo poprvé, co jsem se s něčím podobným setkal. Sám jsem doposud v podobné bestie ani nevěřil. Nepřipouštěl jsem si, že by něco podobného mohlo vůbec existovat… že by jejich existenci mohl Bůh dopustit. A nyní tu přede mnou leží šestice přerostlých krys s nezvykle tvarovanými těly podobnými člověku a drápy připomínajícími tesáky.

„Za svůj krátký život jsem narazil na hodně odporných míst. Oblastí, kde přímo před mými zraky za zcela nevysvětlitelných příčin vypadávaly police, otevíraly se dveře a praskaly okenní tabulky. Ale Tohle… V tohle jsem ani v nejhorším snu nevěřil, že to kdy spatřím.“ Přiznám se pod tlakem hrůzného zážitku, který mi dokázal rozvázat jazyk, který byl jindy pevně uzamčen mezi nemluvnými ústy. Nějak jsem se z toho šoku musel vzpamatovat.

Skoro až zmateně se přesunu k vratům, kterými jsme sem přišli, abych si posvícením do temné chodby ujistil, že se sem už Nic dalšího nechystá. Pokud tam bude čisto, sundám si ze zad batoh z něhož vylovím lahvičku s dezinfekcí a svědomitě si s ní vydezinfikuji veškeré škrábance, kterých se mi od těch zrůd dostalo.

„Dezinfekce. Berte, ať od těch kreatur nic nechytíte.“ Nabídnu zbytek dezinfekce abych si teprve nyní všiml Citrónovy zkrvavené hlavy a rozpraskaného sklíčka v ochranné masce. Přistoupím k němu a zběžně si ránu prohlédnu.

„Seš v pořádku?“

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Jakmile se kámen odrazil od Jindrovy nohy, příšera hned vyrazila plnou rychlostí proti své kořisti. Jindra neměl mnoho času na reakci, ale byl tentokrát dost daleko na to, aby proti hlodavci pozvedl dragunov a vypálil po něm dvě rány.
První minul, avšak druhá rána zasáhla příšeru do trupu, čímž její rozběh zastavila. I tak se ale netvor dostal až na dosah Jindry, kterému se však díky tomuto náskoku podařilo včas uskočit vzad. Zraněný hlodavec hlasitě pištěl a pařáty máchal nejen proti Jindrovi, nýbrž i proti Zkumavkovi, který s tyčí v ruce stál po jeho boku. Zkumavka tak tak útok vykryl, ale byl ranou odhozen stranou do hromady harampádí. Více si ho příšera nevšímala a dál vyrážela proti Jindrovi.
Zraněná příšera byla daleko předvídatelnější a pomalejší, tudíž se Jindrovi dařilo jejím výpadům uhýbat. V tu chvíli se náhle s kvílením a za hlasitých výstřelů hlodavec zapotácel vzad. Zkumavka konečně našel ztracenou pistoli a hned ji použil. To se k němu okamžitě přidal i Jindra, který zasáhl jednou ranou z bezprostřední blízkosti zvíře do hlavy, čímž jej usmrtil. Pod několika zásahy se tak monstrum svalilo mrtvé k zemi.

Mezitím také Šimon čelil dalšímu nepříteli. Stále ještě ležel v sutinách, když si všiml dalšího hlodavce a pokračoval v palbě z pistole. CZ zarachotila třikrát a z toho dvakrát zasáhla cíl. Příšera se již začala sápat po své oběti. Zraněná sice nedoskočila až k Šimonovi, ale místo toho jej uchopila silně za nohu. Prudce s ním smýkla po zemi, avšak tím z mířidel neunikla. Šimon se sice odíral o drsný povrch trosek, avšak mačkal spoušť dál, až nakonec silný stisk okolo jeho boty povolil a netvor se s vřískotem schoulil mrtvý k zemi. Celkem po něm Šimon vystřílel sedm nábojů, než protivníka dorazil.

Největší trable však pociťoval Citrón, jenž byl zaskočen útokem zezadu. Pohotově však jednal. Nahmatal nůž za opaskem a začal se vyprošťovat ze smrtícího sevření. Mezitím co ještě ostatní příšery bojovaly, tato se začala sápat po Citrónovi a ten se jen tak tak vysmekl z úchopu, kterým se snažil hlodavec kořist zadávit. Nakonec Citrón přeřezal jeden popruh z batohu a jako zázrakem se vyvlékl ze sevření. Ze zad mu příšera strhla batoh a vyrazila proti němu pařáty. První ráně se Citrón vyhnul, avšak druhým máchnutím zasáhl hlodavec svou oběť do tváře. Citrón měl velké štěstí, že zásah ho trefil jen těsně a zároveň měl na obličeji nasazenou gumovou masku. V opačném případě by se mohlo jednat o zásah smrtelný.

Úder poslal Citróna k zemi. Už se zdálo, že jeho boj pomalu končí, neboť zvíře se chystalo na něj vzápětí naskočit. V tom se však ozvalo ze dvou směrů několik výstřelů. Jindra tasil pistoli a začal po zbývajícím nepříteli pálit. Stejně tak činil i Šimon a společnými silami příšeru skolili. Také Citrón ze země dvakrát vystřelil a zasáhl hlodavce do hlavy, čímž jej sprovodil ze světa.

Jakmile padl poslední výstřel, nastalo naprosté ticho, v němž byla slyšet i dopadající nábojnice. Všichni ještě ostražitě vyčkávali další netvory, avšak žádný jiný se už neukázal. Adrenalin se postupně vytrácel a nyní se i dostavila bolest z utržených ran. Nikdo naštěstí nebyl vážně zraněn. Dokonce i Citrón si mohl nyní pohmatem ověřit, že jeho hlava není vážně zasažena. Jen jeden z drápů mu vytvořil krvavý škrábanec na temeni, jinak zbytek úderu vychytala spíše maska. Její krytí bylo podrápáno a také jedno ze dvou očních skel naprasklo. Nyní tak Citrón vyhlíží z masky přes pavučinu prasklin.

Teprve v tuto chvíli si můžete řádně prohlédnout místnost, do níž jste vstoupili. Mezi sutinami, regály a spadanými skříněmi se nyní povalují i mrtvá těla zabitých příšer. Ty zřejmě vyskočily ze svých nor, kterých si všímáte. V hromadách harampádí se totiž nachází vstupy do úzkých temných chodeb vedoucích kamsi hluboko do prázdna. Otvory jsou to však příliš úzké na to, aby se tam vešel člověk.
„Co tohle bylo za potvory?“ povzdechl si Zkumavka a opatrně si prohlížel jednu ze zastřelených bestií. Přitom si také mnul v bolavý hřbet ruky.

Když si místnost prohlížíte, všimnete si také, že na protější stěně se nachází zavřené dveře ústící do dalších prostor.

Boj

Příšera, na kterou soustředím své úsilí, je až příliš rychlá. Úsměv z mé tváře rychle zmizí, když se mi podaří sice dvakrát vystřelit, ale vůbec si nejsem jistý, zda jsem dotyčnou bestii vůbec trefil. Vše se děje až příliš rychle, a jedno je jisté - stárnu. Řvoun se až příliš snadno dostane k Jindrovi, který toho svého již skolil. Na nějaké výčitky není čas. Pálil bych dál, ale opět hrozí, že bych velmi snadno mohl zastřelit Jindru. Situace je značně nepřehledná, a o to horší je, že se zničehonic vynoří jakási bestie, které jsem si vůbec ve zdejším uzavřeném prostoru nevšiml. Odk... bleskne mi hlavou, když v tom už mé tělo letí společně za batohem, zatímco se mnou přísera švihne jako s hadrovou panenkou. Prudká rána o zem vede k tomu, že se praštím do hlavy, což vede ke znásobení mého vzteku. A ano, i takový chatrný stařec jako já ho dokáže cítit spoustu. Zamotán v popruzích, nejsem v dobré pozici, abych po bestii střílel. Je jenom otázkou, než mě roztrhá. Musím získat nějakou vzdálenost to je první myšlenka, kterou mám, zatímco se pokouším nahmatat nůž, který mám přidělaný u opasku, a přeseknout alespoň jeden popruh, abych se mohl vysmýknout ven, a poté ideálně odkutálet co nejdále, nechávaje batoh v sevření té bestie. V ruce zoufale držím Glock, ale v takto chaotickém manévru se ho snažím spíše udržet, než s ním kamkoliv pálit. Toto by mělo dát dost prostoru ostatním, aby mohli na bestii zaútočit.

Ztracená hlídka

Nevyvíjí se to zrovna podle představ. Je to těžší než jsem si myslel. Sice nakonec toho sráče dostanu, ale s většími obtížemi, než by mi bylo milé. Doufám, že se ostatním daří lépe, protože zatím jsem na rozhlížení časem zrovna neoplýval.
Rychle se postavím a rozhlédnu se po dalších protivnících majících zájem o mě. Bylo by fajn, kdybych teď měl klid a mohl případně pomoci ostatním, prolétne mi skrz adrenalinový příboj myšlenka hlavou. Jenže světlo osvítí dalšího zmetka těsně před skokem na mě. Radši si rychle pomož sám! Tahle myšlenka rychle zadupala tu první. Když se necháš zabít, těžko někomu ještě pomůžeš. Čas na odložení pistole není, takže nemám na výběr. Rychle zaměřuji pistolí, střílím a doufám, že ho sundám dřív, než mi dojdou náboje.
Pokud se to povede a nevyleze další krysák co po mě půjde, ohlédnu se, jak se vede ostatním. Jestli Citrón doposud nevyřešil svou svízelnou situaci, půjdu pomoci jemu.
Pokud se to nepovede a náboje dojdou dřív, pustím pistoli a ze zápěstního pouzdra tasím svou tlačnou dýku a pokračuji v boji nablízko. (Samozřejmě, pokud bude na dosah. Jinak pokračuji brokovnicí.)

Ztracená hlídka

Boj nabíral na intenzitě. Zkumavka, který ustupoval před blížícím se monstrem se začal dostávat do velkých potíží. Nejen, že se mu nedařilo zasáhnout kvílící příšeru, ale dokonce jej bolestivě zasáhla přes prsty, až mu z nich vypadla zbraň. Před dalšími útoky jej zřejmě zachránila dvojice výstřelů z Dragunova, které dotírající zrůdu na místě zabily. Takovouto ohleduplností jsem se však vystavil nebezpečí útoku ze strany druhé příšery, která už stála téměř přede mnou.

Zrovna se na mne krysí mutant chystal vyskočit, když jsem se proti němu postavil čelem a na poslední chvíli zvoleným přikrčením se mi jej na okamžik podařilo přehodit přes rameno. Ta mrštná potvora se však vmžiku zvedla a začala po mě sekat svými dlouhými pařáty. Jednou se mi podařilo vyhnout, podruhé jsem už takové štěstí neměl.

Zásah do ramene mnou sice neotřásl tak jak jsem zprvu čekal, zato mi téměř urval ramenní popruh batohu, dostal se skrze látku bundy a zřejmě také kůži. Bolest jsem zavděk adrenalinu necítil, tudíž se nejednalo o nic, co by mne v následném boji o život výrazně znevýhodnilo.

S bojovým výkřikem udeřím pažbou Dragunova do mutantových krysích zubů. Zbraň nyní používám jako kyj anebo kopí, kterým se od sebe snažím držet příšeru co nejdále. Zároveň se snažím proti ní namířit hlaveň zbraně tak, abych ji mohl ve vhodnou chvíli zastřelit. Jinou šanci, jak se jí zbavit, jsem v tu chvíli neviděl. To však nebylo vůbec jednoduché a jak boj plynul, tak mi začaly docházet síly. V ten okamžik se však ozvala dunivá rána a příšera upadla k zemi. Za ní stál Zkumavka, který v ruce svíral železnou trubku, kterou před chvílí zezadu udeřil netvora do hlavy. To byla má šance. Dřív, než stačil hlodavec vstát, jsem do něj z bezprostřední blízkosti nasypal trojici ran, které jej nadobro odeslaly do pekel.

V ten okamžik se mi naskytla příležitost zhlédnout současnou situaci. Tedy, moc času jsem na to ani neměl...

Na zemi zůstaly ležet čtyři nehybné potvory, zatímco z temnot se na nás hnaly další dvě. Periferním viděním si navíc všímám Citróna, se kterým si třetí živé monstrum pohazovalo jak s hadrovou panenkou. Na okamžik mne napadlo mu pomoci, to mne však nečekaně zasáhne do nohy kámen vržený vysokou rychlostí.

Vykřiknu překvapením míseným s bolestí a mám co dělat, aby se mi nepodlomila zasažená noha. Pak už vidím nebezpečně se zvětšující siluetu pádícího monstra. Urychleně se přikrčím, zamířím na horní polovinu těla a jedním či dvěma výstřely se pokusím usmrtit další vražednou bestii. Uspěji-li, tak zbraň spustím na popruh podél těla, tasím Phantoma, doběhnu až k Citrónově příšeře a tu zkusím několika výstřely donutit, aby potlučeného družiníka při nejmenším pustila. Jak to však celé dopadne, ví jen samotný Bůh.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Boj s příšerami se naplno rozhořel. Do velkých potíží se dostal zejména Šimon, kterého k zemi skolila jedna z nestvůr a nyní se sápala po jeho masce. Naštěstí je Šimon zběhlý v boji nejen na dálku, nýbrž i na blízko, jak dokázal obratnými manévry, kterými uhýbal smrtícím úderům přerostlé krysy.
Jeho pokus o zalehnutí příšery se však nezdařil, neboť netvor byl příliš rychlý a silný, než aby jej dokázal pažbou brokovnice skolit na zem. Když se o to pokusil, tak tak dokázal svou zbraní alespoň vykrýt další úder mířený proti jeho tváři. Nakonec se mu však přece jen podařilo vymanit se z nebezpečného sevření. Silným kopem odstrčil zvíře o zhruba půl metru od sebe. To mu dalo krátký okamžik, během kterého mohl sáhnout pravačkou po pouzdru s pistolí. Bestie hned na Šimona znovu naskočila, ale ten levou rukou zastavil její další útok.
Tentokrát však ostré drápy protrhly rukáv Šimonovy blůzy a lehce poranily jeho paži. To byla však jen povrchová zranění a ani pramínek krve stékající po zaťaté pěsti Šimona nezastavil. V tu chvíli totiž už tasil svou pistoli a z bezprostřední blízkosti začal po zvířeti pálit. CZ čtyřikrát zarachotila a netvor se v bolestech a s křikem odkutálel pryč od Šimona.
Šimon však v palbě neustal. Stále ještě ležící na zemi namířil zbraň proti zraněnému netvoru, který v bolestech odkulhal asi tři metry od něj. Dvěma ranami Šimon prostřelil jeho hlavu a zhasl pár rudě žhnoucích očí jednou pro vždy.

Do úzkých se dostal i Zkumavka, který nedisponoval zřejmě takovými zkušenostmi jako Šimon. Nedokázal blížícího se netvora vážně zasáhnout a ten jej brzy dostihl na krátké vzdálenosti. Zkumavka zoufale ustupoval a snažil se příšeru střelit, ale ta mrštně máchla silnými pařáty a praštila Zkumavku přes prsty. Tím mu vyrazila pistoli v rukou a ta spadla na tmavou zem.
Zkumavka s výkřikem a beze zbraně upadl vzad, kde se svalil k zemi. Příšera se jej už chystala usmrtit, když v tom se ozvaly další dva výstřely. Jeden z nich zasáhl zvíře do hlavy a druhý do prsou. Netvor byl na místě usmrcen zásahy z dragunova a mrtvý se svalil Zkumavkovi k nohám. Váš průvodce byl otřesený. Následně však se zaťatými zuby přehlédl bolest v rukách a začal na zemi hledat ztracenou zbraň.

Jindra se však tímto dobrodiním, kterým Zkumavkovi zachránil život, odkryl před další příšerou, která vyrazila ke dveřím a na kterou Citrón zaměřil svou palbu. Citrón měl jen velmi krátký moment na přesné zamíření. Bestie vyrazila nevídanou rychlostí přímo směrem k Jindrovi, přeskočila zápasícího Šimona a dala se do útoku. Citrón se pokusil o přesný zásah, avšak to se ukázalo jako příliš těžké. Dvakrát vypálil a příšera už byla u vás. V tom spěchu si ani Citrón nebyl jistý, zda zvíře alespoň zasáhl. To už v tu chvíli totiž skákalo na Jindru.
Jindra měl štěstí, že prvního netvora usmrtil tak rychle a dokázal se otočit čelem k dalšímu, který na něj útočil. Na tak krátkou vzdálenost ale neměl prostředky, kterými by se mohl bránit. Skrčil se alespoň k obraně před nebezpečným výpadem.

Jindra dokázal útok vychytat a přehodil příšeru přes záda. Ta se však během mžiku zvedla a začala útočit pařáty na Jindru. Jednomu útoku se dokázal vyhnout, další ho zasáhl do ramene. Naštěstí ho téměř minul a byl zároveň tlumen ramenním popruhem batohu. Ačkoliv drápy protrhly blůzu a zanechaly po sobě krvavý šrám, žádné vážné zranění Jindra neutrpěl. V odpověď praštil zvíře pažbou dragunova do čelisti, ale krom hrozného kvílení nijak příšeru neodradil a ta útočila i nadále.

Pro Citróna bylo příliš náročné pokračovat v palbě, neboť hrozilo, že zasáhne Jindru. To však byl ten poslední problém, který musel nyní řešit. Z boku se k němu vyřítila totiž další příšera. Chytila jej za batoh a prudce jím smýkla o zem. Z tak pevného sevření se Citrón vymanit nedokázal a záhy se ocitl na zemi, chycen do popruhů vlastního batohu, za který jej příšera táhla po zemi. Při svém pádu se také hlavou praštil o zeď a na moment ztratil kontrolu. Cítil silnou bolest na čele a neměl příliš prostředků, kterými by se mohl bránit. Citrónova situace se zdála kritická, neboť se ocitl v pevném sevření monstra za ním.

Ani Jindra na tom nebyl nejlépe, neboť útokům zvířete nemohl čelit na blízkou vzdálenost dlouho. V tu chvíli se však ozvala dunivá rána a příšera upadla k zemi. Za ní stál Zkumavka, který raději vzal ze země železnou trubku a udeřil netvora zezadu do hlavy. Dřív, než stačil hlodavec vstát, Jindra se chopil příležitosti a dalšími třemi výstřely protivníka dorazil. Přibližně v tu dobu také Šimon přemohl svého soka a vstával ze země.

Zdálo by se, že zvíře, které drželo Citróna bylo poslední, avšak ze tmy se vyřítili další dva hlodavci. Šimon se zrovna zvedal ze sutin, když kužel světla z jeho čelovky osvítil dravý pohled netvora chystajícího se ke skoku. Druhý netvor využil momentu překvapení a než vyrazil do útoku, vzal z hromady trosek kámen a hodil jej po Jindrovi.
Část zdiva zasáhla nic netušícího Jindru do stehna, kde zanechala velkou modřinu. Zásah to nebyl nijak závažný či ochromující, ale rozhodně byl bolestivý.
Jindra pocítil velkou bolest a teprve v tu chvíli si hlodavce, který proti němu plnou rychlostí vyrazil, všiml.

Nyní proti vám stojí tři příšery. Situace je však rozhodně závažná, zejména pak u Citróna, který je smýkán po zemi jedním z hlodavců, který se jej může pokusit kdykoliv zakousnout.

Ztracená hlídka

Vstupuju do místnosti a pátrám po všem, co se kde šustne. Zkumavka vstoupí po mě a pátrá také. Bleskově se otočím, jakmile zaslechnu skřípavý zvuk. Ukazovák se přilísal ke spoušti doslova sám. Kužel mojí čelovky osvítil … Zkumavku.
Krucinál … ještě abych sejmul našeho průvodce, to by … . Nedokončím myšlenku. Přímo za Zkumavkou zahlédnu pohyb a následně rozeznávám nějakou zubatou potvoru. Než jsem stihl zavolat, Zkumavka nejspíš něco vyčetl v mých očích a otočil se, aby viděl, co mě vyděsilo. Tím se naštěstí dostal z mého palebného úhlu. Jeho výkřik a výstřel z Benelky se téměř překryly. Dostal jsem ho! Sakra, … ne tak úplně! To už Zkumavka sypal do toho postřelenýho šmejda ránu za ranou. Chtěl jsem ho dorazit, ale koutkem oka zahlédnu další pohyb. Stihnu se sotva otočit, když do mě vrazí, jak dělová koule a složí mě na zem. Kurva! Co je to za rychlý hnusáky? Bleskne mi hlavou, zatímco se po mě neodbytně sápe. Je potřeba změnit hru. Brokovnice na kontakt není zrovna ideální. Proto toho zubatce odtlačím pomocí brokovnice a otočením pažby směrem k jeho hlavě ho připravím o stabilní pozici a následně se na něj převalím. Slyším něčí křik, ale vůbec nevím, co znamená. Hlas byl změněný maskou a situace, v které zrovna jsem, mi zrovna moc nedovoluje dumat, co kdo volá. Navíc počet výstřelů a jejich ozvěna situaci ještě víc znepřehledňuje. Stále se toho sráče snažím držet pod sebou pomocí brokovnice a při první příležitosti pravou rukou tasím svůj CZ Compact a rovnou od boku střílím do břicha toho přerostlého potkana. Jakmile začne ochabovat, vrazím mu hlaveň pistole pod žebra a dvěma výstřely směrem do hrudi se ho snad konečně zbavím. Urychleně se stavím na nohy. Rychle zkontroluju, jestli se na mě neřítí nějaký další. Když vyhodnotím, že mám vteřinku čas, dám pistoli do pouzdra a opět chytám brokovnici oběma rukama a jsem znovu připraven střílet kam je potřeba z brokovnice. Pokud ne, pokračuji v boji pistolí a brokovnici držím v levé ruce za předpažbí. Zároveň se snažím stáhnout blíž k ostatním, abych měl aspoň krytá záda.

Ztracená hlídka

Zatímco ostatní vstoupili do místnosti za vyraženými vraty, já zastavil a kryl záda svých druhů. Mlhavé paprsky čelovky rozpíjely okolní temnotu a rozkrývaly značnou část tajuplné chodby. Něco tu není v pořádku. Uvědomil mne šestý smysl, zrovna když jsem se krátce ohlédl do místnosti, kam před chvílí zmizeli Šimon se Zkumavkou. Citrón zůstal při mně. Ač neměl zdroj světla, moje čelovka mu pomáhala v orientaci napříč do skály vysekanou slují. Tak jsme chvíli napjatě vyčkávali. Delší dobu se nic nedělo.

Zrovna když se Citrónovi chystám naznačit, abychom se za ostatními stáhli dovnitř, tak za sebou uslyším hlasité zapraskání skla. Krátce tím směrem stočím hlavu. Ze dveří si však úplně nedokážu udělat přehled o tom, co právě Šimon se Zkumavkou dělají. Na okamžik zbystřím, když se však nic neděje, opět se zaměřím na zadní chodbu. To nic, jenom mi už to proklaté místo začíná lézt pořádně na mozek. Jestli to takhle půjde dále…

„Kurva!“

Zkumavkův výkřik se znenadání roznesl chodbou a já bleskurychle vyrážím do tíseň vzbuzujících dveří. Vzduch protrhla série výstřelů a já pospíchal na pomoc svým druhům. Ve spáncích mi pulsuje krev, strach přes to necítím. Na to, abych se bál, se to celé odehrává příliš rychle.

Uvnitř se mi naskytl pohled na něco strašného - To, čemu jsem se po celý svůj život snažil za všech okolností vyhnout. S nestvůrným kvilem se ze tmy rojily metr a půl vysocí mutanti! Měli lidské rysy, jejich zohavená těla však více připomínala anomálií posílené krysy. Na další detaily nebyl čas. Jedna z příšer na zemi zápasila se sraženým Šimonem, zatímco další s rachocením rozrazila hradbu odstavených železných regálů, načež mým směrem upřela svůj chtivý krvavě rudý zrak.

„Citróne, kryj mne!“ Zvolám, načež odstoupím ze dveří, aby do místnosti mohl vběhnout také on.

Bylo pro mne velmi obtížné zaměřit svoji zbraň jiným než jejím směrem. Místo toho zatnu zuby a s velkým sebezapřením se zaměřím na mutanta, který už téměř doběhl k zoufale vyhlížejícímu Zkumavkovi. Jestli ten nyní zemře a já přežiju, budu si to do smrti vyčítat. Probleskne mi hlavou, když do ramene zapřu pažbu Dragunova a instinktivně pálím po krysím monstru. V rychlém sledu za sebou dvakrát zmáčknu spoušť, kdy s lehkým předsazením mířím na hlavu kvílící bestie. Padne-li, zaměřuji se na blížícího se mutanta, po kterém už zahájil palbu také Citrón. Šimonovi pro zatím nemám, jak pomoci...