Ztracená hlídka

S mým návrhem Zkumavka souhlasil. Stejně je to jen pro jistotu, ať máme za zády klid.
Dopadlo to, jak jsem očekával. Po pár metrech zavalená chodba a nic. Fajn, můžeme pokračovat.
Po nějaké době v chodbě s kolejemi, začínám cítit vnitřní napětí. Před námi se objevil portál s opřenou popiskou KASÁRNA. Při vstupu do místnosti mám pocit, že se něco užuž musí stát. Je to téměř nesnesitelné. Začaly se mi ježit chlupy na rukách a cítím, že mám svaly v celém těle napjaté k prasknutí. Snažím se ovládnout a uvolnit se, ať můžu rychle reagovat, ale je to obtížné. Ticho náhle přeruší cinknutí. Bleskově kouknu tím směrem a brokovnice následuje můj pohled. … Nic. … Noční stolek a spadlý plecháč. Překračuji práh. Pocit nebezpečí je téměř hmatatelný. Na rameno mi dopadá Zkumavkova ruka a zastavuje mě v půli kroku. Pak náš průvodce z kapsy vytáhle víčko od lahve a hodí ho přede mě.
Rána s modrým zábleskem mi málem zastavily srdce. Kuuurva! Zkumavka mi právě zachránil kejhák.
„Anomálie! Tady musíme opatrně.“, podotkne Zkumavka. „Podívejte, tam vede další chodba.“, pokračuje s tím, že se jí máme dát, navíc s radou, ať se ničeho nedotýkáme. Vím, že TADY, pokud by to bylo jen trochu možné, bych se nedotýkal ani nohama země. Pak se Zkumavka ještě zeptal, jestli nemáme něco na házení, kvůli odhalování anomálií. Sundám batoh ze zad a vyndávám z něj klíče a šroubováky. Když je Zkumavkovi podávám, řeknu mu: „Možná jsi mizerný bojovník, ale určitě jsi nám hodně platný. Máš to u mě. Díky.“ Jsem rád, že mám na sobě masku, protože díky ní si nejspíš nikdo nevšimne, že musím být bílý jako stěna.
Dál pokračuji jako první, ale už čekám na Zkumavkovy pokyny, kudy je bezpečné jít dál. Doufám, že tenhle úsek s anomáliemi nebude moc dlouhý. Radši spadnu nahej do kutlochu „řvounů“, než abych vlezl do něčeho takovýho.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Berete vše, co potřebujete. Na nabídku Citróna Zkumavka jen zavrtěl hlavou. Zřejmě nepovažuje hornickou helmu za dostatečnou ochranu, kterou by byl ochoten nosit. Již se chystáte vyrazit dále, když Šimon navrhl napřed prozkoumat chodbu vedoucí k S-77. Zkumavka se na chvíli zamyslel, ale pak mu dal za pravdu: „Dobrá tedy, jak říkáš, Šimone. Ale jdi první a dávej dobrý pozor.“ Pak nervózně dodal: „Já jsem mizerný bojovník. Jestli potkáme další takové potvory, nevím, kolik platný vám budu.“
Souhlas k prozkoumání S-77 dali i ostatní. Ve stejné formaci jako minule se tedy vydáváte na cestu do dalších temných chodeb Stachelbergu a opouštíte S-75.

Vrátili jste se okolo zabitých příšer zpátky na křižovatku a tentokrát jste se vydali chodbou směrem k jihu. Po několika metrech jste však odbočili boční chodbou na západ. Vedla tam i výhybka kolejí, které jinak pokračovaly dál k jihu, kam až svítilna Šimonovy čelovky dosáhla. Vy jste se však chtěli nejprve ujistit, zda něco důležitého není i v S-77.
Obezřetně vaše skupina přecházela přes kolejnice a štěrk prázdnou chodbou. Váš postup se však po několika metrech zastavil. Kužel světla ozářil konec chodby zavalený sutinami. Vedle závalu byly opřené i dva krumpáče a vozík podobný tomu, který byl i v S-75. Došli jste až k závalu a při bližším prozkoumání vidíte, že tudy opravdu nelze projít, nikde žádná skulina.
„Tím se okruh pátrání zužuje,“ konstatuje Zkumavka. Pokud je něco v S-77 a nenajdete tam jinou cestu, jistě se o tom nedozvíte.
Nemělo však smysl ztrácet čas. Museli jste se otočit a zamířit dlouhou chodbou směrem k jihu.

Znovu jste se tak vrátili na křižovatku a tentokrát zamířili po kolejích k jihu, kde byla chodba tak dlouhá, že ani nevidíte, kam až může vést. Při přesunu jdete pomalu a potichu, abyste nevzbudili žádnou pozornost a nic podezřelého vám neuniklo. Jediné, co slyšíte, jsou vaše vlastní kroky a odkapávání kapek vody z vlhkého stropu. Váš zrak je omezen dosahem svítilny a zorným polem plynových masek.
Jak postupujete k jihu, stále více se vás zmocňuje pocit napětí a vnitřního neklidu. Sami začínáte cítit, že není způsoben jen případným strachem, nýbrž i něčím naprosto nepřirozeným.

Nakonec jste však došli až k portálu ústícího do rozsáhlé podzemní haly. Vedle portálu zde byla postavená cedule s nápisem – KASÁRNA. Chodba vede dále k jihu, avšak skrz několik na sebe napojených hal (pasuje na vaši mapu podzemí). Do první z nich právě vstupujete.

Při vstupu do první haly zjišťujete, že je plná srovnaných lůžek, skříní a jiného nábytku. Zřejmě se jedná o prastarou prostoru pro ubytování velkého počtu lidí. Postele jsou však většinou již bez matrací a zbývají z nich jen zrezivělé konstrukce.
Pocit znepokojení ve vás neustále narůstá a najednou krom zvýšeného tlaku cítíte, jak vám vstávají chloupky na rukách. V tu chvíli hrobové ticho náhle protne kovové cinknutí. Šimon vzápětí otočí hlavu oním směrem, avšak všimne si pouze spadlého plechového hrnku vedle opodál stojícího nočního stolku.

Když Šimon překračuje práh s brokovnicí připravenou v pohotovosti, intenzivní napětí v něm narůstá. Už začíná dokonce cítit i nevysvětlitelné brnění v rukách. V tu chvíli ho okamžitě za rameno uchopí Zkumavka a na místě jej zastaví.
Volnou rukou si Zkumavka prohrábnul kapsy, až z nich vytáhnul zapomenuté kovové víčko od lahve. Pak jej mrštil směrem před Šimona. V tu chvíli se ozvala hlasitá rána podobná výstřelu a všechny vás na vteřinu oslnil namodralý záblesk světla.

Jakýsi elektrický výboj zasáhl kovovou zátku asi pouhé tři metry před Šimonem. Jak rychle se záhadný záblesk objevil, tak rychle také zmizel. Na první pohled netknutý kus kovu ležel pouhé tři metry před Šimonem mezi kolejnicemi, po kterých by jinak mohl pokračovat. Elektrizující napětí však cítit nepřestáváte.
„Anomálie! Tady musíme opatrně.“ Upozornil Zkumavka a rukou táhl Šimona pryč z kolejí. Je jasné, že chodbou po kolejích pokračovat nemůžete, pokud nechcete přes anomálii projít. Již by se zdálo, že nemáte jak pokračovat, když Zkumavka ukázal rukou o kus dál do haly. „Podívejte, tam vede další chodba…“ Ani to nedořekl a všímáte si, že z ničeho nic, zcela bezdůvodně z dalšího stolu spadla sklenice a roztříštila se o podlahu. „Měli bychom jít tou druhou chodbou, ale hlavně opatrně a ničeho tady se nedotýkejte. Nemáte náhodou nějaké podobné cetky, co můžeme házet před sebe? Je to nejjednodušší způsob, jak se vyvarovat vstupu do anomálií. Jistě jich tu bude víc.“

Ztracená hlídka

Vypadá to, že pokračujeme. Zkumavka opravdu chce vědět, co se tu stalo. Nechce to celé mít jen co nejdřív za sebou.
Začnu tedy prozkoumávat převrácené skříně. Nálezy nic moc, ale to se tady dalo čekat. Našel jsem jen nějaké klíče a šroubováky. Obojí jsem vzal. To nářadí ne že by mně k něčemu bylo, to určitě není moje parketa, ale za pár drobných půjde střelit. Dva největší šroubováky jsem si zastrčil do boční kapsy kalhot. Dají se použít jako nouzová dýka a naprosto dokonale se hodí k zajištění dveří. Zbytek šroubováků a klíčů jsem uklidil do batohu.
Během toho Jindra otevřel dveře vedoucí dál do nitra S-75. Nahodil jsem batoh na záda a následoval ho. Jindra už cosi doloval z truhly naproti stolu a Citrón ve skříni vedle k mé úlevě našel svítilnu. Teď už máme světlo všichni. Vzpomenu si na boj ve vedlejší místnosti. Bylo o nervy vyhlížet v paprsku vlastní baterky rychlý pohyb s úmyslem zabít co nejrychleji to, co se pohybuje ve tmě, přesto muset ještě rozpoznat, jestli to zrovna není Citrón bez světla.
Dojdu ke stolu, kde zatím nikdo nehledá. Na desce leží náhradní filtry do masky, ochranné brýle a taktické rukavice. Neváhám ani okamžik a rovnou si rukavice nasadím. V šupleti ještě objevím smotané lano. Po krátkém zamyšlení putuje do batohu společně s filtry a brýlemi. Sice se trochu pronese, ale je možné, že se bude hodit.
„Ne, nechci. Díky Citróne.“, odpovím přitom na jeho dotaz.
„Tady cesta končí. Budeme muset pokračovat jinde.“, slyším Zkumavku. Zvednu oči a vidím ho, jak kouká na nástěnný plán. „Pokračoval bych dál po kolejích směrem k jihu k S-78 a S-80. Tam snad najdeme odpovědi na naše otázky.“
„Souhlasím. Jen bych předtím zkontroloval chodbu vedoucí k S-77. Jestli se dobře pamatuju, měla by být zavalená, jenže nevíme, jak daleko a nerad bych zjistil, že jsme za sebou nechali další hnízdo, jak Citrón říká, řvounů, nebo ještě něco horšího. V případě nutného ústupu by další protivník v zádech znamenal nejspíš konec.“ Brokovnici uchopím znovu oběma rukama. „Jdu v čele. Zkumavka a Citrón za mnou. Jindra zadní stráž.“, řeknu zbytečně, když si všimnu Jindry nachystaného na své pozici.
Takže dál. Jsem fakt zvědavý, na co tu ještě narazíme. Jen případné kočkování na kontakt bych si už klidně odpustil. Proběhne mi hlavou, když zapřu Benelku do ramene.

S-75

Hlasité praskání masa doplňují mé odřezávání tesáku. Materiální statky, po kterých jdou moji spolubojovníci, jsou pro člověka jako jsem já téměř nicotné. Pro ostatní musí vypadat nutně zvláštně, když relativně profesionálně odebírám vzorky z mrtvého zvířete, jakobych to dělal už po sté. Bez jakéhokoliv ostychu, nebo zábran. Bohužel ale není na detailnější výzkum čas a tak si vzorky nechávám na později, přičemž tesák je pouze osobní trofej a také zbraň. Nůž se osvědčil, a toto se bude hodit jako případný druhý nůž. Dám si ho tedy rovněž za opasek. Skupina se mnou nesouhlasí, což ve mne vyvolá pouhé pokrčení rameny. Je jednoznačné, že zdejší záhada má organický původ, nyní jsem o tom přesvědčen. Je ale pravdou, že řvouni nebudou celou odpovědí. Možná dokonce nebudou žádnou odpovědí. Každá teorie může být vyvrácena, i potvrzena. To je základ vědy. "Stopařskému umění jsem nikdy nerozuměl, tudíž dám na tvůj odhad" přikývnu Šimonovi. Na Jindrův dotaz ohledně postavy z nahrávky se zamyslím. "Těžko říci" řeknu nakonec. "Ale pokud mu to připomínalo člověka..." vznesu úvahu, a nedokončím jí, protože mezitím se velení ujme Zkumavka a dáme se do průzkumu místnosti, kde ovšem víceméně není nic užitečného. Prozkoumávám především dokumenty z tiskárny, vůbec jim ale nerozumím. Jde zřejmě o nějaké zbytečné technické informace, možná starší, než přítomnost samotné Trutnovanské posádky. Zkrátka odpad. Zbytek si rozebrali chlapci. Já měl svoje vzorky z Řvouna.

Když se vydáme do další místnosti, dveře jdou docela otevřít dobře. Vydám se tam tedy s ostatními. Zde je spousta kořisti, ke které se Jindra ihned vydá. Zatímco jde po truhle, já si vyberu skříň, kde se na mě usměje svítilna a hornické helmy. Není to moc, ale hodí se to, neboť svítilnu vlastní nemám a na zraněnou hlavu se hodí další ochrana. "Je toho tady opravdu dost" poznamenám si. "Nechcete helmy? Tady jich je plná skříňka" řeknu, a jednu už mám sám na hlavě. Je jich tu ale tak akorát pro všechny. Jestli se k tomu nikdo nebude mít, vydám se prozkoumat dokumenty na stole. Do cennější kořisti se nehrnu, myslím si, že si to chlapci stejně zaslouží víc, než já, který byl v posledním souboji spíše přítěží.

Ztracená hlídka

V první místnosti toho dle předpokladů moc nebylo. Samozřejmě pokud jste zrovna neměli zájem o úřednické pomůcky jako jsou tužky, pravítka či ořezávátka. Takové krámy jsem se rozhodl ponechat na svém místě, zatímco pozorně naslouchám rozhovoru svých společníků a čerstvým úvahám Zkumavky.

Když už se zdálo, že nám tento sál neměl co dalšího nabídnout, rozhodl jsem se chytit za zrezivělou kliku dveří. Ty se k mojí úlevě hned vzápětí otevřely. Snazší než je pracně a hlučně vyrážet. Pomyslím si, když si ke svému zklamání uvědomím, že za nimi to vypadá podobně jako v předchozí prostoře. Pak si ale všimnu vchodu do poslední místnosti.

Kužel světla z mé čelovky osvítil stůl a několik nepoškozených postranních skříní. Na stěně byla k vidění reprezentativně rozvěšená nástěnná mapa Stachelbergu a na konci místnosti se nacházel zasypaný vchod vedoucí kamsi nahoru. Můj pohled se však zastavil na siluetě truhly, která slibovala nejcennější nálezy. Hned se ve mně projevil instinkt odvěkého sběrače a se známým návalem zadostiučinění vykročím ke svému cíli.

A že ten nález stál za to. Přesně to jsem hledal! Raduji se v pokleku zatímco do batohu skládám krabičku s náhradní 9mm municí a stejně tak 20 nábojů 5,56 x 45 mm NATO. S úsměvem na rtech si posléze prohlédnu pistolový tlumič, který si hned zkusím nacvaknout na svoji krátkou zbraň. Dále si vzpomenu na svůj druhý pistolový zásobník, do kterého plně doplním několik z čerstvě nabytých nábojů. Závěrem učiním strategické rozhodnutí, že Dragunov si pro zatím přehodím popruhem na záda a v ruce tak pro následující průzkum sevřu čerstvě vylepšenou pistoli s tlumičem.

Když jsem uslyšel Zkumavku, který nás vybídl k dalšímu průzkumu, souhlasně pokynu hlavou a zvednu se. Když vstanu od truhly, tak si v poličce nad ní ještě všimnu několika zdravotnických pomůcek. Po krátké úvaze sáhnu po nůžkách, náplastech i peánu, které si hodím do boční kapsy batohu. Pak už jsem připraven k pokračování temným podzemím Stachelbergu. Beru si opět zadní stráž.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Postupně vstřebáváte šok ze setkání s tak neznámými a nebezpečnými bytostmi. Jejich smrt a následné ticho je však známkou toho, že nyní vám už snad bezprostředně nic nehrozí. Je to vhodný moment pro preventivní léčbu zranění i prohlídku místnosti.
Když nabídne Jindra dezinfekci i Zkumavkovi, ten ji s vděkem přijme a ošetří si krvavé oděrky na hřbetu ruky. Následně i on vymění prázdný zásobník za nový, přičemž naslouchá ostatním. Zejména pak Citrónovi, který zřejmě jako jediný ví, s čím jste měli nyní tu čest. S jeho řešením záhady však také nesouhlasil: „Šimon má pravdu, tyhle zrůdy jistě nejsou příčinou všech těch záhad a anomálií okolo tábora. Řekl bych, že jsou spíše jejich důsledkem. Nechci ty řvouny, jak říkáš, příliš podceňovat, ale nemyslím si, že mohli nadělat takovou paseku, jakou jsme viděli v karavanu.“ Následně dodal: „Rozhodně souhlasím s tím, že bychom měli jít dál. Největší záhadou je samozřejmě S-80 a místnost 324, ale to je musíme napřed vidět. Jsme-li nyní v S-75, ještě nás čeká dlouhá cesta. Ale než půjdeme dál po kolejích, můžeme jistě prohledat i další místnosti tady. Ostatně, pokud by v nich nějaké jiné příšery byly, už by nás stejně slyšely.“

Než jste se vydali dál přes zavřená vrata, dali jste se do prohledávání. Mnoho užitečného jste zde však nenašli. Všude okolo se nachází jen hromady sutin, zdiva či starý nábytek. Mezi harampádím se nachází např. rozbitá tiskárna či různé staré papíry s nesrozumitelnými informacemi plnými čísel a informacemi o údržbě. Dále se pak poblíž nor řvounů nachází poházené kosti, většinou zvířecí, avšak Šimon si všimne i kostry lidské ruky.
Největší naději na kořist samozřejmě skýtají popadané skříně. Několik jich Šimon s Jindrou otevřeli, ale ani zde toho moc upotřebitelného nebylo. I tak ale Šimon našel alespoň část instalatérské sady nářadí (několik klíčů, šroubováků, kladivo, řezačku trubek či vodováhu). Jindra zase našel sadu psacího nářadí, několik tužek, propisek, ořezávátko, bloky papírů, pravítko atd. Žádné velké poklady jste skutečně nenašli. Mezitím co jste prohledávali skříně, Citrón si mohl vzít vzorky ze zabitých příšer a také tesák řvouna.

Jindra se rozhodl pokračovat dále v prohledávání S-75, a tak jako první vyrazil k zavřeným železným vratům. Jakmile chytil za kliku, ke své úlevě si povšiml, že dveře nejsou zamčené a stačí jen zatlačit. Dveře se bez odporu otevřely.

Před vámi se rozkládá další místnost. Ta je však naprosto prázdná a podobná té předchozí. Ústí ale hned do dalšího prostoru o stejné velikosti. Kužel světla z Jindrovy čelovky tam osvítil stůl a několik dalších nepoškozených skříní. Mohli jste tedy pokračovat dále. Hned za Jindrou šli i ostatní, kdo měli zájem, včetně Zkumavky. Poslední místnost už je slepá a nikam nevede. Schodiště vedoucí odtud nahoru je totiž po dvou metrech zasypáno.

V poslední místnosti se skutečně rozkládal velký dřevěný stůl se dvěma židlemi a zároveň tu stálo několik skříní. Na stěně byl pověšen obrovský plán Stachelbergu, stejný jaký Jindra našel i na věži.
V případě zájmu se můžete obohatit na všech užitečných předmětech, které zde naleznete. Na stole vedle několika štosů papírů a psacího stroje leží i dva nové filtry do plynové masky, jeden pár černých taktických rukavic a ochranné brýle. V pootevřeném šuplíku se pak schovává i smotané lezecké lano o délce 20 m. V rohu místnosti je opřené nářadí, krumpáče, lopaty a vozík.
Užitečné předměty lze nalézt ještě ve skříni stojící naproti stolu. Zde v policích leží seřazené 4 hornické helmy a také jedna velká plně funkční svítilna. Vedle této skříně ještě leží truhla, v níž jsou uložené dvě krabice s náboji. V té menší najdete celkem 25 nábojů do pistole (9 mm) a v té větší pak i munici 5,56 x 45 mm NATO (pro CZ BREN, M16,…), celkem 20 nábojů. Zároveň zde leží i odnímatelný tlumič na pistoli.
Na stěně nad truhlou ještě visí malá skříň s červeným křížem. Tato lékárnička je však už otevřená a mnoho v ní nezůstalo. Jediné, co tu zbylo, jsou nůžky, 4 náplasti a peán. Více upotřebitelného už v S-75 zřejmě nenajdete.

„Tady cesta končí, budeme se muset pokračovat jinde.“ Konstatuje Zkumavka, když hleděl na zasypané schodiště. Jakmile místnost řádně prohledáte, přistoupí k velkému plánu Stachelbergu a navrhne: „Pokračoval bych dál po kolejích směrem k jihu k S-78 a S-80. Tam snad najdeme odpovědi na naše otázky.“

Ztracená hlídka

Na Citrónovu otázku, zda jsme všichni v pořádku, jsem souhlasně přikývl. Přeci jen, nedávno absolvovaný boj pro nás mohl dopadnout mnohem hůř a za to bychom měli být rádi. Pomyslím si s navracejícím se klidem a obnovenou soustředěností. Pak nás zkušený tulák a dle mého názoru také vědec obeznámil s tím, že podobná monstra už kdysi viděl a že to zdaleka není nejhoší věc, co nás zde může potkat.

„Raději ani nechci vědět, co dalšího nás tu může napadnout.“ Pravím rozmrzele, když v tom si na něco vzpomenu. „Hmm… Myslíš, že za stinnou postavou mizící v S-80A stojí nějaká další nechutnost?“ Vzpomenu si náhle na konec nahrávky, jejíž znění mi ještě venku ostatní přetlumočili.

Mezitím jsem se přesunul k Šimonovi, který mi výměnou za zbytek dezinfekce nabídl hlt pálenky. Rukou rozhodně a zároveň vděčně naznačím, že nechci. Pak ale hlavou kývnu ať ji zkusí nabídnout ostatním. Místo toho sáhnu do kapsy a z ní vylovím štos map, které se nám podařilo nedávno uzmout ze zdejší rozhledny.

„Také se domnívám, že před definitivním odchodem bychom to tu měli řádně prohledat. Přinejmenším místa figurující ve vámi představených nahrávkách… objekty S-78, S-80, S-80A.“ Představuji kritické oblasti našeho pátrání, zatímco prstem plánuji náš další postup. Budeme se tedy muset vydat zpátky do úvodní chodby a skrze tu vyrazit kolem podzemních kasáren, posléze zatočit prudce doprava a pak už před námi stane S-78.

„Před tím však navrhuji pročesat objekt, kde se nacházíme. Předpokládejme, že zde už nic živého není, takže škoda všech cenností, které bychom se v S-75 rozhodli nechat.“ Pravím již o poznání pozitivněji. Nemají-li ostatní nic proti, tak se přidám do pročesávání opuštěné místnosti. Po ní by následovala místnost za zavřenými vraty.

Ztracená hlídka

Naštěstí se ta mrcha po mém sedmém výstřelu poroučela do horoucích pekel. Vypadá to, že snad už žádná další nedorazí, napadne mě, když vstávám a rychle se rozhlížím, jestli ještě něco někde nečíhá. Mrknu, co ostatní. Jindra právě dorazil svého krysáka, ale Citrón právě inkasoval ránu do hlavy, až sebou praštil o zem. Rychle vystřelím z pistole, dokud je ten potkan dál od své oběti. V tu samou chvíli začal střílet i Jindra a překvapivě se přidal i Citrón ze země. Jakmile padnul i poslední hnusák, tak po předchozí kanonádě bylo rázem všudypřítomné ticho doslova ohlušující. I když … ne tak docela. Po proběhlé potyčce slyším vlastní srdce vyburcované námahou a podpořené adrenalinem k rychlému tempu tak zřetelně, až mám pocit, že ho musí slyšet i ostatní. Snažím se zpomalit svůj dech. Plynová maska mně v tom příliš nepomáhá, ale zvolna se uklidňuji. V tu chvíli si teprve uvědomím, že mi z prstů levé ruky odkapává krev. „Ale do hajzlu!“, naštvaně zavrčím. Obhlédnu paži a objevím krvavý šrám. Dobrý, nic vážného. Teda až na tu potrhanou koženou bundu. I když nebýt jí, asi by ten škrábanec nebyl jen škrábanec.
Mezitím se Jindra rozpovídal víc, než za celou naši výpravu až doteď. Po intenzivním boji o život s obzvlášť odpornými přerostlými potkany neznámého původ to je normální. Znovu a pečlivě obhlédnu místnost, jestli je skutečně čisto. Pokud ano, vyměním zásobník v pistoli za plný a dám ji do pouzdra. Brokovnici položím vedle sebe na převrácený regál, abych ji v případě nutnosti mohl rychle drapnout. Sundám ze zad batoh a vytáhnu načatou lahev pálenky. Zároveň průběžně kontroluji dveře vedoucí dál, kdyby nám náhodou něco chtělo jít naproti. Přitom se rozpovídal už i Citrón, který zuřivě vytrhl svůj batoh z pracek poslední mrtvé potvory. Ten vztek byl namířen na krysáka, ale myslím si, že jen proto, že si Citrón kvůli němu nejspíš uvědomil, že přihlásit se na tuto výpravu s jeho schopnostmi, povahou nebo věkem byla nejspíš chyba.
Jakmile se ošetřil, pokračoval v mluvení o Řvounech, jak je nazval. To mi k němu sedí víc. Vědátor, žádný střelec. Jakmile ale začal rozvíjet teorie o zmizení a odmlčení Trutnovanů díky těmto Řvounům, musel jsem nesouhlasně zavrtět hlavou. Než ale stihnu něco říct, je u mě Jindra a nabízí svou dezinfekci. Kouknu na svou lahev pálenky a její využití jako dezinfekce se rázem jeví jako zbytečná. S díky přebírám lahvičku a vyčistím šrám na ruce. U toho zjistím, že se mi začaly třást prsty.
Je jasné, že lahev s pálenkou přece jenom k nějaké újmě přijde. Zbytek dezinfekce podám Jindrovi, otevřu lahev vodky, sundám čelovku, navléknu si ji zatím na zápěstí, za bradu zdvihnu masku až na čelo a drobný doušek si naleju do úst. Pálení v puse postupující krkem až do žaludku, kde během chvíle přešlo v pocit tepla, mě dostatečně zklidnilo. Znovu nasadím masku s čelovkou a nabídnu lahev Jindrovi. „Neboj, mám ji ještě z Hostinného. Odsud bych radši nic nepil.“, prohodím k němu a pak ještě dodám: „Pomůže to zklidnit, stačí trocha. Hlavně to nepřeháněj, protože nejspíš ještě nekončíme.“ Následně nabídnu i ostatním. Zbytek pálenky pak skončí znovu v mém batohu.
„Bohužel, Citróne, s tebou nesouhlasím. Pokud by do karavanu přišli tihle krysáci, byly by tam jejich stopy a ty jsem nenašel. Navíc, tady jsme si s nimi poradili my čtyři, tak nepředpokládám, že ostřílení trutnovští vojáci by zmizeli téměř beze stopy a jeden z nich by hrůzou šílený vběhl do anomálie jen kvůli nim. To mi prostě nesedí. Spíš, to s tebou souhlasím, tady bude ještě něco dalšího a nejspíš i horšího.“
Prostě musíme dál, i když po proběhlém boji mě trochu děsí představa něčeho horšího. Pochybuji, že by se Zkumavka spokojil s tímhle odůvodněním a následně ho předestřel radě. Běží mi hlavou a přitom doplňuji poloprázdný zásobník do čezety a vystřelený náboj do benelky.
Než odsud odejdeme, porozhlédnu se po místnosti, jestli nenajdu něco upotřebitelné, ale moc s tím nepočítám.
Pokud se skupina rozhodne ukončit misi, nebudu souhlasit, ale podřídím se většině a odejdeme.
Pokud zůstáváme, navrhuji pokračovat v průzkumu zbytku S75, v kterém se zrovna nacházíme.

Po boji

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Nemám čas nad ničím přemýšlet a proto zuřivě rozřezávám popruh ve chvíli, kdy se mi podaří nahmatat nůž. Zničím si tím částečně batoh, ale to je malicherná cena předtím skončit jako večeře té bestie. A podaří se mi to jen tak tak. Vysmeknu se právě včas, aby mě nerozsekala na kousky. Nemám čas se věnovat ostatním, uhýbám, jen abych skončil s rozseklou hlavou a plynovou maskou. Další bolest, přídávající se k přechozí tupé ráně, mě ještě více nasere. Ale nenechám se tím převzít. Nejsem ani rychlejší, ani silnější, než ta bestie. Ale jsem chytřejší. To je moje jediná výhoda. I tak mám ale prostě jenom z prdele kliku. Maska mi zachrání život, a moje oči zuřivě těknou po pařátech, které mě srazí opět na zem. Snažím se vyhnout, ale dochází mi, že nejsem dost rychlý. Přiznám se, že tohle je situace kdy vám před očima proletí celý život, ovšem já tenhle luxus vlastně nemám. Řvoun se na mě pokusí vystartovat, jen aby ho strefili Šimon a Jindra. Díky bohu, opravdu se rozhodli mi pomoci uvědomím si. Je to právě tenhle moment, který mi dá šanci konečně té bestii hned dvakrát prostřelit hlavu. Když se skácí k zemi, a vidím, že už tu další zatím nejsou, adrenalin ze mě opadá. Vydechnu. Tohle bylo až příliš těsné.

Chvilku pobírám dech na zemi, zatímco Zkumavka a Jindra spekulují o příšerách. Vím, že mám rozseklé čelo, a proto se zvednu do polosedu, zatímco už ke mně přistupuje Jindra, který má už připravenou i dezinfekci. "Ano, jenom škrábanec" hesnu, a s velkou mírou agresivity vyrvu svůj batoh ze spárů mrtvé bestie. "Co vy, všichni v pořádku?" Je vidět, že se mi její překvapivý útok dostal pod kůži. A nebo za tím stojí vztek nad mým stářím, a vlastní neschopností. "Díky" řeknu na jeho nabídku ohledně dezinfekce, a v batohu nahmatám základní ošetřovací pomůcky, především pak obvaz.
Následně si čelo vyčistím a zavážu.

"Jak jsem říkal, já je znám" rozmluvím se náhle, vzhledem ke zmatení ostatních. "Říká se jim Řvouni" vysvětlím. "Už jsem je viděl" řeknu, abych vysvětlil, jak jsem k téhle informaci přišel. "Žijí ve skupinách tak maximálně po deseti" řeknu, a vydrápu se na nohy. "Je dost pravděpodobné, že je ještě potkáme. Tahle podzemní pevnost je pro ně ideální" řeknu, a ukážu na nory. "No, dobrá zpráva je, že se dají zabít, a nenechte se zmást" pravím a dám pistoli zpět do pouzdra. "Tohle není nejhorší věc, co tu můžeme potkat" řeknu věcně. "Přesto, vcelku zajímavá zvířata, že?" zeptám se náhle. "Myslím si, že máte svou odpověď na záhadu Stachelbergu pane Zkumavko. Stačí jim odřezat tesáky, a máte to jako dobrý důkaz jejich přítomnosti. Je to tak ostré, že si to můžete nechat i jako nůž" vysvětlím a skloním se k jedné z mrtvol Řvounů, přičemž vytahuji svou malou laboratoř. Rád bych si připravil pár vzorků než začne proces nekrózy (krev, ochlupení, vzorek kůže a zuboviny). A možná si i vzal trofej z té bestie, která si se mnou tak házela, v podobě výše zmíněného tesáku.

Ztracená hlídka

Jakmile jsem postřehl blížící se příšeru, která mne před pár okamžiky bolestivě udeřila vrženým předmětem, tak se mi sevřou čelisti napětím.

Byla to otázka dvou až tří tepů, než se ke mně dostala. Navzdory tomu se mi ji podařilo zasáhnout Dragunovem, až z toho zavrávorala a na kratičký okamžik jsem si i začal gratulovat, že jsem ji skolil. V tom jsem se však mýlil.

Kvílící bestie doběhla až ke mně a rozehnala se svými smrtícími drápy. Na poslední chvíli jsem jí dokázal uskočit. Jednou, podruhé, potřetí… Náhle si všímám, že po mém boku již nestojí Zkumavka. Toho iniciativu přebírající monstrum odhodilo snad i dva metry dozadu tvrdým úderem do břicha. Vzápětí mi kolem ucha prosviští trojice výstřelů a krysí mutant pod nově inkasovanými zásahy zavrávorá dozadu. To byla moje příležitost. Plynulým pohybem zacílím na hlodavcovu znetvořenou lebku a střelhbitým zmáčknutím spouště ukončím jeho pozemskou pouť.

V ten okamžik bleskurychle zajistím zbraň a nechám ji klesnout na popruh podél těla. Do ruky beru Phantoma s nímž zacílím na poslední přeživší zrůdu. Střílel jsem do ní, dokud se nepřestala hýbat. Vzhledem k tomu, že souběžně se mnou střílel také Šimon s Citrónem, to byla otázka několika vteřin, než poslední hlodavec padl.

V ten okamžik naši mysl opět zastřelo příšerné ohlušující ticho přerušované leda tak naším hlasitým oddechováním do ochranné masky a poslední padlou nábojnicí.

„No, do prdele... Co to bylo?!“ Opakuji po Zkumavkovi otřeseně, načež začnu vyměňovat poloprázdné zásobníky Phantomu s Dragunovem za plné. Při té činnosti si všímám, jak se mi chvějí prsty. To bylo poprvé, co jsem se s něčím podobným setkal. Sám jsem doposud v podobné bestie ani nevěřil. Nepřipouštěl jsem si, že by něco podobného mohlo vůbec existovat… že by jejich existenci mohl Bůh dopustit. A nyní tu přede mnou leží šestice přerostlých krys s nezvykle tvarovanými těly podobnými člověku a drápy připomínajícími tesáky.

„Za svůj krátký život jsem narazil na hodně odporných míst. Oblastí, kde přímo před mými zraky za zcela nevysvětlitelných příčin vypadávaly police, otevíraly se dveře a praskaly okenní tabulky. Ale Tohle… V tohle jsem ani v nejhorším snu nevěřil, že to kdy spatřím.“ Přiznám se pod tlakem hrůzného zážitku, který mi dokázal rozvázat jazyk, který byl jindy pevně uzamčen mezi nemluvnými ústy. Nějak jsem se z toho šoku musel vzpamatovat.

Skoro až zmateně se přesunu k vratům, kterými jsme sem přišli, abych si posvícením do temné chodby ujistil, že se sem už Nic dalšího nechystá. Pokud tam bude čisto, sundám si ze zad batoh z něhož vylovím lahvičku s dezinfekcí a svědomitě si s ní vydezinfikuji veškeré škrábance, kterých se mi od těch zrůd dostalo.

„Dezinfekce. Berte, ať od těch kreatur nic nechytíte.“ Nabídnu zbytek dezinfekce abych si teprve nyní všiml Citrónovy zkrvavené hlavy a rozpraskaného sklíčka v ochranné masce. Přistoupím k němu a zběžně si ránu prohlédnu.

„Seš v pořádku?“