Příšery z temnot

Šimon vstoupí do vrat jako první, a já mezitím celé skupině společně s Jindrou kryju záda. Nemám tak na první dobrou moc přehled o tom, co se děje Šimonovi a Zkumavkovi. Šimon a Zkumavka pomalu vkročí dovnitř místnosti, a já je následuji. Člověk v takových chvílích jistým způsobem vycítí, že něco není v pořádku. Všudypřítomná tíseň by se tady dala krájet, ale přesto, není to tu koneckonců jistým způsobem fascinující a zajímavé? Čím dál tím více tuším, že se mi tu vlastně hrozně líbí, ale zároveň mě to tu neskutečně děsí. Lidé jsou zvláštní.

Na tváři mám úsměv, když zazní výstřel, a sám nevím proč. Ale rána protne tíseň jako nůž rozřezávající máslo. Nepochybně v tom hraje svou roli adrenalin, ale také jistý zvířecí psychologický efekt, který je vlastní každému člověku, vlastně každému zvířeti. Mód uteč, nebo bojuj, běžná reakce na strach. Ale moje tělo toužilo po boji, ne po útěku. Proč? Protože náš nepřítel konečně přestal být pocit, ale začal mít maso, drápy, a tesáky. Moje teorie, že si to posádka udělala sama, šla pochopitelně ihned k čertu. Ale není to ostatně důvod k té největší radosti? Právě se nám ukázala ona správná odpověď. A tuto správnou odpověď jde dokonce i zabít.

Vše se děje až příliš rychle, a výstřelů přibývá. Pochopitelně se otočím směrem k vratům, odkud monstra přicházejí, ale Jindra se dovnitř dostane první. Když se dostanu dovnitř za ním, vidím, že Šimon zuřivě zápasí s jedním monstrem na zemi, zatímco Zkumavka zuřivě pálí po dalším. Vidím perfirně ale ještě třetího, který zřejmě vyráží z nory. To je pořád málo, pořád málo... řeknu si, protože je mi jasné, že nějaká další monstra tu ještě budou. "Tyhle bestie jsem už viděl, a nikdy jich nebylo víc jak deset! Bojujte!" řeknu autoritativním tónem, a zaujmu bojové postavení, připomínající policejní držení zbraně oběma rukama. Snažím se být přesný, ne pálit velkou salvu, protože taková odražená kulka není dobrá věc a navíc nechci plýtvat municí. Mým cílem je přesnou ranou, maximálně dvěma, prostřelit hlavu bestie, která odstrčila regál a žene se přímo ke dveřím. Ráži na to mám doufejme silnou dost. Pokud pořád minu, zamířím níž, a mířím na větší plochu torza bestie. Soustředím se pouze na tuto jednu. Důvod proč nestřílím po tom, který je na Šimonovi, je ten, že se obávám, že tak můžu snadno zastřelit i Šimona. Snažím se zůstat klidný, i když je mi jasné, že tyto bestie by mě snadno taky mohly rozsápat jako psa. A mám své pochyby, zda bych byl vůči nim tak silný jako Šimon.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, odpoledne
Všichni

Zkumavka pokýval v tichosti hlavou a přistoupil pomalu k plechovým vratům. Šimon si pevně zapřel brokovnici do ramene očekávaje nejhorší. Mezitím Jindra s Citrónem kryli záda svých postupujících druhů. Jindrova baterka osvěcovala dlouhý tunel za vámi, abyste byli schopni včas zareagovat, kdyby se k vám něco blížilo zezadu.

Zkumavka držel v jedné ruce připravenou pistoli a druhou uchopil zrezivělou kliku dveří. Posečkal nehnutě asi dvě vteřiny. Chvíle pravdy nastala. Rychle plechové dveře otevřel a Šimon mohl jako první vstoupit do místnosti, která se před vámi objevila.
Jedná se o poměrně rozsáhlou a nepřehlednou podzemní prostoru plnou prázdných regálů a poházených skříní. Ničeho nebezpečného si Šimon při vstupu nevšiml, a tak pokračoval dál. Světelný kužel jeho čelovky osvítil krom poházeného nábytku i velkých hromad sutin v rozích místnosti.

Když Zkumavka viděl, že Šimon vstoupil bez obtíží, hned jej následoval a s berettou připravenou k palbě se začal rozhlížet po místnosti. Šimon obezřetně prohlížel okolí, zda nenajde zdroj hluku, který vás před chvílí tak vyděsil. Zkumavka byl z něj stále očividně nervózní, soudě dle jeho prudkých a ukvapených pohybů. V tom Šimon zaslechl lehké zapraskání. Pohotově se otočil a jeho pohled se střetl se Zkumavkou, který právě omylem šlápl na několik střepů povalujících se na zemi. Zkumavka omluvně pohlédl na svého společníka, když v tom si Šimon všiml čehosi hrozivého.

Ve stínu přímo za Zkumavkou se dalo cosi do pohybu. Přímo za ním se postavila na nohy humanoidní, asi 150 cm vysoká postava a prudce vyrazila Zkumavkovi do zad. Když si Zkumavka všiml prudké změny v Šimonově tváři, na poslední chvíli se otočil. „Kurva!“ vykřikl, když v tom se ozvala hlasitá rána.
Jak odporný mutant skočil do světelného kužele lampy, Šimon svou brokovnicí příšeru v mžiku sestřelil. Před Zkumavkou se na zem svalil těžce zraněný mutant. Vypadal jako obrovský hlodavec humanoidní postavy. S rudě žhoucíma očima hleděl upřeně na ustupujícího Zkumavku a sápal se k němu svými hrozivými pařáty. Zásah z brokovnice nebyl ve spěchu příliš přesný a nikoliv definitivní. Příšera byla stále neuvěřitelně rychlá a její ohavná ruka tak tak prosvištěla okolo hlavy její oběti. Zkumavka začal rychle ustupovat a bez rozmyslu mačkal spoušť pistole namířené proti zvířeti. Beretta asi pětkrát zarachotila a příšera nakonec s šíleným kvilem pod záblesky ze zbraně padla. Mezitím, co se to dělo, však nestačil Šimon více zareagovat či pomoci svému průvodci.

Detailní obrázek příšery

Šimon periferním viděním postřehl další pohyb. Ten byl však už příliš blízko a nestačil na něj namířit hlaveň brokovnice. Další mutant se objevil přímo před Šimonem a prudce do něj vrazil, čímž jej povalil na zem. Šimon těžce dopadl na dlážděnou podlahu a skrz masku uzřel, že se po něm sápe přerostlý hlodavec. Naštěstí byl však Šimon dostatečně silný a rukou vychýlil úder zvířete namířený proti jeho masce a nohou odkopl jeho chtivé přední zuby. Tím se však dotěrného stvoření nezbavil, a to i nadále mrštně útočilo předními končetinami proti Šimonovi a snažilo se jej usmrtit svými čelistmi. Začal mezi nimi surový zápas na zemi. Šimon měl po ruce svou brokovnici, avšak vzdálenost mezi ním a příšerou byla stále příliš krátká na to, aby ji mohl použít.

Jako další do místnosti vstoupil Jindra držící zadní stráž. Tomu se naskytl hrůzný pohled. Šimon zápasil s nestvůrou na zemi, kdežto Zkumavka vystřelil několik ran do umírajícího hlodavce. Ti dva však nebyli jistě jedinými obyvateli zdejšího podzemí. Děsivé kvílení se začalo rozléhat po celé místnosti a z rohu se k místu vyřítili další dva mutanti. Těžko říct, kolik jich tu nakonec je. Uběhlo teprve několik vteřin a v chaotické situaci vidíte jen to, kam dosáhne světlo vašich baterek.
Jedna z příšer vybíhá přímo proti Zkumavkovi, který se jí snaží zasáhnout a pálí po ní jednu ránu za druhou. Ne každá rána si však najde svůj cíl a rychlý hlodavec se během chvíle k němu přiblížil, přičemž je pouze jednou zasažen do přední končetiny. Další z nestvůr odstrkuje prázdný regál a vyráží směrem ke dveřím. Těžko říct, zda proti Jindrovi, či útočí na ležícího Šimona, aby pomohl druhé příšeře.
Hned za Jindrou pak stojí Citrón, který samozřejmě chaotickou scenérii vidí také a dosud střeží záda se svým glockem.

Ztracená hlídka

Prohledávání skříňky přenechám nakonec spíše mladším kolegům, a sám se věnuji zkoumání vzorku. A přišel jsem o ne zrovna málo. Ve skříňce je dle mého názoru překvapivě velké množství zásob. Jindra si to všechno naskládá do batohu až příliš hbitě, ale s úsměvem mi nabízí alespoň rozpitou láhev vodky. Věcmi zdarma byste v divočině nikdy neměli pohrdnout. Přirozeně jí s tichým pokynem hlavy přijmu. Jsem mimojiné rád, že mého příkladu s plynovou maskou následují i ostatní. Myslím si, že je dobře, že jsme fungující tým, zvlášť v těchto chvílích. Mám znepokojivý pocit, že tady už půjde velmi brzy o prdel, a v takové chvíli nechcete poslouchat, že si někdo myslí, že melete nesmysly.

Dále pokračujeme dolů po znepokojivém schodišti, svůj glock mám samozřejmě připraven. I tak jsem jednoznačně nejméně ozbrojený a nemám ani vlastní baterku. V jistém smyslu je to ale výhoda. Vždy mi bylo bližší být trochu ve stínech, neupozorňovat na sebe přílišným světlem a hlukem. Pokračujeme dolů, kde nalezneme kolejiště a dokonce i vagon. Zajímavé. Toto místo bylo zjevně mnohem zajímavější, než jsem se původně domníval, a připadalo mi čím dál tím více fascinující. Člověk se nemohl nerozplývat nad tím, jak to tu asi všechno za plného chodu vypadalo. Zjevně to musel být technologický zázrak. Ale tyto časy jsou nenávratně pryč. Přesto, trocha píle a vědy, a toto místo by bylo rázem velebnější. Bohužel, na to tu prostředky nemáme.

Zdá se, že se nacházíme na křižovatce, která vede dvěma směry. Jeden ze směrů je dle mapy zjevně ten, kterým jsem nenavrhoval, abychom šli, a to je směrem na S-77, který bude zatarasen plechovými vraty. Druhý směr, i šipkou označený, a směr mnohem pravděpodobnější, je S-75. Je jasné, kudy jít, ale hrobové ticho prolomí zvuk praskajícího skla. Všichni se okamžitě zaměří na vrata, zpoza kterých zvuk vyšel. Jsem z toho silně nervózní, ale přesto se raději otočím směrem, kterým se nyní nikdo nedívá, a to je směrem za nás, kde je chodba kam vedou koleje. S pistolí připravenou nám kryji záda, zatímco Šimon pomalu rozevírá vrata. Takto bychom měli mít pokryté oba směry. Menším problémem ale je, že nemám vlastní baterku.

Ztracená hlídka

Zatím vše v pohodě. Teda, až na to doslova hmatatelné ticho, v kterém i naše kroky zní málem jako výstřely. Ve chvíli, kdy jsme dorazili ke křižovatce T, čtu červený nápis na zdi nad křižovatkou. T – S 75. Nakouknu do chodby vlevo, kam vedou koleje. Pusto a prázdno, kam až oko (baterka) dohlédne. Vpravo vidím pootevřená vrata. Ve chvíli, kdy se chci otočit na ostatní s otázkou, kudy se vydáme dál (já bych preferoval průzkum prostoru za vraty), jsem na svou nevyřčenou otázku dostal nevyžádanou odpověď. Rachot spojený s tříštěním skla mi přejel po zádech jako mrazivá vlna. Šlo to zpoza vrat, takže do nich musíme. Neprozkoumaný prostor za zády by se nám mohl vymstít. Ostatním nataženou dlaní levé ruky dvakrát pokynu směrem k vratům a vyrazím k nim. U vrat naznačím Zkumavkovi, aby otevřel dokořán. Sám se připravím s brokovnicí zapřenou do ramene na cokoliv, co by na nás hodlalo zaútočit. Pokud se nic nestane a nevidím žádné nebezpečí, vstupuji ostražitě do vrat.

Ztracená hlídka

Zatímco se naše skupina rozptýlila po prvních místnostech, já se pustil do prohledávání plechové skříňky, ve které jsem nalezl 2 obvazy, plato s 10 jodovými tabletami, lahvičku dezinfekce, a dokonce dvojici uzavřených energetických nápojů. Nic z toho nevážilo příliš. Navíc se to dalo slušně využít či prodat, takže jsem si to hned naskládal do svého batohu. Pouze způli vypitá lahev vodky mne pro svoji váhu demotivovala vzít, proto s ní zamávám směrem ke svému společníkovi, který právě odebral vzorek zdejší plísně. Pokud si ji bude chtít Citrón nechat, je jeho. V opačném případě ji vrátím do skříně.

Pak už jsme se dali do scházení prastarého schodiště vstříc hlubinám temného podzemí. Snažím se našlapovat tiše a hlavně opatrně, protože železné schodiště už zřejmě něco zažilo. Během sestupu si snažím udělat obrázek o tom, nakolik hlučný je náš postup a zda tedy hrozí šance, že by nás tam dole v nejbližších chodbách a místnostech někdo slyšel. Jakmile dorazíme na konec schodiště, tak se za sebou naposledy ohlédnu. Nic než železobetonová konstrukce, tma a odkapávající voda… asi dobrý.

Když míjím druhé vyražené dveře z pevného plechu, nemohu nemyslet na sílu, kterou To, co zde hledáme muselo vyvinout k jejich proražení. Pevněji proto sevřu Dragunova a s tím vcházím za ostatními do široké chodby, kterou procházely koleje. Když spatřím polorozpadlý vagon, tak si na něj trochu posvítím, abych zhodnotil, zda byl používán teprve nedávno a rozbit, nebo se jedná o dávno opuštěnou trosku používanou ještě před světovým kolapsem.

„Tady už jsem byl, pojďme dál. Brzy dojdeme až k S-75.“ Pronesl mezitím Zkumavka, čemuž bezhlesně přikývnu.

Následujíc jeho slova pokračujeme ve směru železných kolejnic několik desítek metrů, až Šimonova čelovka ozáří křižovatku ve tvaru T. Nad portálem ústícím do křižovatky vidíme i červenou barvou nasprejovaný nápis T-S 75. Po levici si všímám jakéhosi pustého nástupiště, které bylo zřejmě kdysi dávno pracně vytesáno do skály.

V křižovatce koleje zatáčely doleva, kdežto doprava vedla chodba podložená popraskanými dlaždicemi. Koleje vedly daleko do tmy, kam až Šimonova čelovka dosvítila. Na cestu doprava jsem pořádně ze své pozice zadního krytí neviděl, tudíž mi nezbývalo, než spoléhat na Šimonův úsudek, kterou cestou je nejmoudřejší se vydat.

O tom vzápětí zřejmě rozhodlo náhlé rachocení a zvuk roztříštěného skla, které mi dokázalo ze sekundy na sekundu rozproudit krev v žilách. Ano, jsem připraven následovat ostatní a při tom se z velké části soustředit na chodbu, kterou budeme mít v zádech.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Mezitím, co si Citron vzal vzorek černé plísně, Jindra se dal do prohledávání skříně. Se zaskřípěním se plechová dvířka skříně otevřela a Jindrovi se naskytl pohled na její obsah. V horní polici nalezl 2 obvazy, plato s 10 jodovými tabletami a malou lahvičku dezinfekce. Dole pak byly uklizené 2 energetické nápoje v plechovkách a poloprázdná lahev vodky.

Více toho jste už v rozbořených místnostech bunkru neobjevili. Citron upozornil na potřebu nasazení plynové masky, načež jeho příkladu následovali i ostatní. Také Zkumavka vytáhl svou OM-90 a přetáhl si ji přes obličej. „Máš pravdu, nevíme, co tam dole bude a je rozumné se připravit na nejhorší.“
V tom se do čela skupiny postavil Šimon a s brokovnicí v pohotovosti začal sestupovat po schodišti dolů jako první. Hned za něj se zařadil Zkumavka a za nimi Citrón s Jindrou, který hlídal záda s dragunovem.
Dali jste se do sestupu hlubokého schodiště vstříc temnému podzemí.

Nakračujete opatrně, abyste se vyvarovali prozrazení či nestabilním částem schodiště. Slyšet jsou jen vaše kroky, dech tlumený maskou a občasné kapání vody ze stropu. Jakmile jste sestoupili z kovového schodiště, objevily se před vámi již schody betonové a záhy jste se dostali až na samotné dno podzemí.

Schody vás přivedly k vyraženým plechovým dveřím vedoucím do široké podzemní chodby. Vaše kroky jsou zde trochu hlasitější, jak našlapujete na štěrk a sutiny na podlaze. Celá dlouhá chodba před vámi, osvětlená světelným kuželem vašich baterek, se ukázala jako podzemní kolejiště. Krom železných kolejí se před vámi nachází i malý polorozpadlý vagon, který sloužil k přepravě materiálu. Jak dokládají rozbitá světla na stropě, kdysi bylo celé podzemí zřejmě elektrifikované. Nyní jsou jediným zdrojem světla vaše vlastní baterky a čelovky.

Zkumavka posvítil baterkou na strop, který byl podpírán velkými dřevěnými trámy. Ačkoliv se zdály desítky let staré, vypadaly celkem spolehlivě. Pak Zkumavka tiše pronesl: „Tady už jsem byl, pojďme dál. Brzy dojdeme až k S-75.“
Následujíc jeho slova pokračujete ve směru železných kolejnic několik desítek metrů, až skutečně Šimonova čelovka ozáří křižovatku ve tvaru T. Nad portálem ústícího do křižovatky vidíte i červenou barvou nasprejovaný nápis T-S 75. Po své levici pak máte i vybudovaný prostor vzdáleně připomínající nástupiště. Tento prostor vytesaný do skály je však naprosto prázdný a krom holých stěn zde nic jiného nenaleznete.

Šimon, který jde stále na přední pozici, může do křižovatky nahlédnout jako první. V křižovatce koleje zatáčí doleva, kdežto doprava vede chodba podložená popraskanými dlaždicemi. Koleje vedou daleko do tmy, kam až Šimonova čelovka dosvítí. Cesta napravo však po deseti metrech končí pootevřenými plechovými vraty.

Mezitím, co stojíte v místě křižovatky, hrobové ticho náhle prolomí náhlé zarachocení a zvuk roztříštěného skla. Adrenalin v tu chvíli nabudí vaše smysly a zaregistrujete, že zvuk se nesl právě z chodby za plechovými dveřmi.
Jakmile jste ránu uslyšeli, Zkumavka se hned polekaně přikrčil, zesílil stisk pistole a rozhlédl se do všech stran. Nikde nikdo. Žádné další zvuky jste už nepostřehli. Teď už jen cítíte, jak se vám všem zvýšil srdeční tep a musíte se rozhodnout kam dál.

Ztracená hlídka

U mrtvého Trutnovana se déle nezdržuji, pouze si od něj vezmu obvaz, který si zastrčím do pravé kapsy bundy. Pak s jistým odstupem následuji ostatní ke vchodu do Stachelbergu.

S příchodem k vyraženým vratům pevnosti začaly dosud sesbírané informace navzájem dokonale zapadat. Navzdory tomu, že jsem už něco podobného delší dobu předpokládal, tak jsem se nemohl ubránit tísnivému pocitu, co nás za tím výhružně vylomeným zámkem čeká. Zároveň mne však dovnitř hnala povinnost vůči rodině a touha po kuriózních nálezech. Nebylo tedy cesty zpátky – pro mě ne. A to ani, když se krajinou rozezní příšerné skřípění, které vydaly Zkumavkou pootevřené dveře. Ač jsem mu to nemohl zazlívat, šlo nyní předpokládat, že jsme dost možná přišli o jakýkoliv moment překvapení vůči čemukoliv živému, co stálo za vyvražděním celé zdejší posádky.

První z nás se iniciativy chopil Šimon, který s brokovnicí v pohotovosti naběhl do předsíně zatímco byl následován Zkumavkou s Citrónem. Sám se pro tentokrát zařadím jako poslední.

Když se ukázalo, že předsíň bunkru je bezpečná, tak jsem si rychlým pohybem ze zad uvolnil batoh, který jsem rozepl a po chvilce šátrání z jeho boční kapsy vylovil čelovku. Tu jsem si upevnil na hlavě a několika zběžnými zmáčknutími vyzkoušel, zda není vybitá.

Svítí, paráda. Pomyslím si, když zavřený batoh nahazuji na záda a do rukou opět beru Dragunova. V tom podzemí jej sice nedokážu natolik zúročit jako zde, ale i tak je to pro mne nyní silnější zbraň než pouhá pistole. S touto myšlenkou se naposledy rozhlédnu po venkovní krajině, zda něco podezřelého nezahlédnu. To světlo a zeleň mi budou chybět. Povzdechnu si a vyrazím do nekonečných temnot Stachelbergu.

Přes záda ostatních jsem sice moc neviděl, každopádně jsme se nyní nacházeli v zatuchlé chodbě, na niž po stranách navazovala trojice místností. Dvě z nich se ukázaly jako prázdné. Třetí z nich však skrývala prázdný stůl, plechovou skříň a trutnovský praporec reprezentativně pozvěšený na jinak vlhké a plísní obrostlé zdi. Této pokročile rozvětvené hniloby si ostatně povšimnul také Citrón, který nás varoval před nebezpečnými účinky jejích spór na lidský mozek. Neměl jsem důvod mu to nevěřit. Přeci jen, o několika typech zmutovaných plísní jsem něco slyšel, takže nehodlám nic riskovat. Proto si hned a bez odmlouvání nasazuji svoji OM-90.

„Tak schválně, co jsi tu nechal?“ Zahuhlám polohlasně přes filtr plynové masky na Citróna extrahujícího jakési vzorky ze zdi, načež se pravicí pokusím otevřít opuštěnou skříňku. Pokud to nepůjde, pomohu si nožem, kterým se ji pokusím vypáčit. Pokud bude uvnitř cokoliv užitečného, tak si to hážu do batohu a vyrážím za Zkumavkou s Šimonem, kteří už stojí na pokraji dlouhého točitého schodiště. Bylo tak hluboké, že ani naše čelovky nebyly sto posvítit až dolů. Na protější zdi byl k vidění krvavý obtisk lidské ruky. Až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

Klíčící strach jsem se rozhodl umlčet soustředěností. Všímám si, jak nás Šimon začal organizovat dle pořadí, ve kterém dále vyrazíme. Já půjdu na konci jako zadní krytí. Nuže dobrá. Se zbraní, kterou mám, to zní logicky a pro mne osobně také docela bezpečně. Lepší než vyrazit úplně první.

S Dragunovem zapřeným do ramene se obezřetně vydávám za ostatními, při čemž dávám pozor co se děje kolem mne. Nemohu si pomoci, ale každou chvílí se ohlížím přes rameno, zda nemáme někoho v zádech. Nebo spíš Něco...

Ztracená hlídka

Jakmile jsme dorazili k pevnosti, můj vnitřní předpoklad, že všichni trutnované jsou mrtví, se změnil v jistotu. Stoprocentně by nikdo při smyslech nenechal vchod otevřený jen tak.
Při smyslech. ... Ta dvě slova získávají najednou úplně jiný rozměr. ...
Ksakru! To všudypřítomné, nepřirozené ticho dokáže pěkně pocuchat nervy.
Zkumavka s pistolí v ruce sáhl na dveře a kývl na mě. Zapřu brokovnici do ramene a pokrývám víc a víc se rozevírající prostor za dveřmi. Čisto. Teda, až kam je vidět. Rychle, zatím co si Zkumavka bral baterku, jsem si nasadil čelovku. Potom vcházím jako první, brokovnici připravenou na masivní otravu olovem čehokoli, co se nám pokusí zkazit poledne. Místnosti jsou prázdné. Jediné co mě zaujme, je krvavý otisk nad schody vedoucí do podzemí. Na rozdíl od Citróna, který div že nadšením nejuchal nad plísní na zdi. Pak si nasadil masku a poučil nás, že je dost nebezpečná. Sice mám pocit, že Cirtón se o sebe bojí až příliš, ale tady v podzemí určitě žádné spóry neuvidím, abych se jim vyhnul. Takže následuji příkladu podivínského staříka. Jakmile Citrón a ostatní skončí se svým ohledáváním, přesouváme se ke schodům.
Zkumavka po nás kouknul a bylo vidět, že mu moc do řeči není. Povzbudivě na něho kývnu. Taky tady nechci zbytečně mluvit. Levou rukou ukážu na sebe a prstem ukážu – jedna. Zamířím na Zkumavku – dva, Citrón – tři a Jindra jako zadní zajištění – čtyři. Doufám jen, že má baterku. V opačném případě by Jindra šel za mnou a Zkumavka až poslední,
Jakmile jsme zorganizovaní, můžeme vyrazit. Nervozitou pevněji stisknu pažbu Benelky. To mi dodá jistotu a znovu se uvolním. Klid, je to stejné jako už tolikrát. Takže, vzhůru dolů!

Do podzemí

Přikývnu Šimonově dedukci. Je bystrý pomyslím si, zatímco mi jen v rychlosti proběhne hlavou myšlenka o onom zavázaném palci jako příčině toho, proč dotyčný muž ležel, a boty měl stranou. Spojení informací, které nám vlastně příliš nepomůže, ale přesto je to další článek, o kterém uvažuji. A těch článků není zase tolik, abychom měli jasno, které bychom potřebovali. Potřebujeme vědět více, a také nějaké trochu solidní důkazy. A zdá se, že skutečně budou v podzemí. Má radost z této informace byla téměř k neutěšení. Přiznám se, že jsem se téměř nemohl dočkat, ačkoliv mě podzemí k smrti děsilo, a nejraději bych tam vůbec nechodil. Ale přesto, moji kolegové věří, že už hledáme něco, a ne někoho. Inu, asi se dá předpokládat, že mysl zkušeného lovce a stopaře bude sklouzávat více k zvířecí alternativě. Je to opět bystrá a logická dedukce.

A tak vylezeme z bažiny zpět k táboru Trutnovanů, a následně směrem do pevnosti samotné. Masku jsem si sundal již venku z bažiny, a opět jí skryl do batohu. Stejně tak jsem si utřel nohy od bláta. Nepomůže to moc, ale nerad bych za sebou tahal bordel. Ne, když Šimon není jediná věc, která tu umí zřejmě lovit a stopovat. S jistým pohledem kuriozity pozoruji předměty, které jsou před pevností, v rychlosti uvažujíc o jejich účelu. Velké kovové zábrany rozhodně nebyly určeny k tomu, aby zabránily lidem, protože kolem nich procházím s jistou lehkostí. Možná snad autům? pomyslím si zvědavě, avšak není mi dáno nad tím více přemýšlet. Nepříjemný pocit úzkosti, podivné zvuky, toto prostředí je skutečně děsivé, a já se několikrát podívám neurčitým směrem, odkud mám pocit, že jsem pozorován, jen abych zjistil, že tam vlastně nic nebylo. Když sestupujeme dovnitř, uvědomím si, že jsem zřejmě zapomněl na nějaké vlastní světlo. Zatraceně! zakleju, protože mi dojde, že to je velká chyba, se kterou ale budu muset žít. Zkumavka naštěstí baterku má, tudíž se držím u něj. V ruce mám opět svůj Glock, protože tady může velmi snadno jít o kejhák, a člověk se s ním cítí trochu klidněji.

Všichni se dáme do procházení místnosti, která se skutečně nedá nazvat příliš luxusní. Naopak, vypadá tak trochu jako po výbuchu. Jediné, co zřejmě bylo nepůvodní, byl stůl skříňka, a vlajka. Vydám se tedy, vcelku zvědavě, dotyčnou skříňku prozkoumávat. Zatímco se jí ale pokouším otevřít, mé bystré oko znalého starce se zadívá do rohu místnosti, kde si všimnu něčeho pro člověka jako jsem já vcelku zajímavého. I nedá mi to, dám svou pistol zpět do pouzdra, jen abych vytáhl nůž, a z pohledu ostatních "podivnou kovovou krabičku" a trochu seškrábal plíseň ze zdi. Ach, Stachybotrys chartarum! pomyslím si, a mé oči se rozzáří, zatímco se začnu hrabat v batohu, samozřejmě klidně a tiše, jen abych si opět nasadil plynovou masku. Koukám, že rostou i houby. Tohle místo je vysloveně zamořené.

"Tahle plíseň je docela nebezpečná. Mimo jiné poškozuje lidský mozek. Nevětrané prostředí, nehygienické, a bude to horší. Není jí tu málo. A jestli je tady, dole bude jistě zcela určitě v ještě větším množství. Doporučuju ostatním si taky masky nasadit" řeknu šeptem. Jedna věc je, zda tu bylo nějaké skutečné biologické nebezpečí v podobě externího zvířecího nepřítele. Druhá, pro změnu v mé branži dost možná, varianta, je ta, že toto je vysoce nehygienické a špatně větratelné prostředí plné plísní a dalších toxických organismů, které přirozeně mohou ovlivnit lidské zdraví, včetně halucinací.

Jaký to ale úlovek! Ihned si jí dám do laboratorního sklíčka, a nůž si patřičně vydezinfikuji. Plísně mají totiž různá využití, a může se proto někdy hodit. Poté pokračuji v prozkoumávání skříňky. Snažím se být poměrně tichý, ale je to rezavá kovová skříňka, tudíž alespoň nějaký zvuk to udělat musí.