S.C.N. – Záhada noosféry

VšeAndrea SýkorováCitrónJindra NalezenecJiří MazuchŠimon KrahujecVypravěč

Vypravěč - 15. března 2024 10:18

Ztracená hlídka Stachelberg Pátek, 12. dubna 2124, poledne Všichni Jakmile jste obrátili tělo, Citrón začal nahlas uvažovat o možné příčině skonu četaře Reaktora. Šimon se s ním následně dal do řeči a spojil si nález páru bot v karavanu s bosým tělem. Mezitím se Jindra dal do prohledávání kapes zesnulého, zda by v nich nenašel něco, co by se dalo buď přivlastnit nebo využít jako důkazní materiál. Reaktor však u sebe neměl obvyklou výbavu do Divočiny. V kapsách rozepnuté bundy našel Jindra jen jeden zapomenutý obvaz a vývrtku na víno. Nic víc u sebe neměl. Žádné další stopy zranění také Jindra nenašel, krom ovázaného palce, což však jistě nemá spojitost se smrtelným zraněním, které mu anomálie přivodila. Zkumavka přitakal Šimonově teorii: „Také se mi to tak jeví. Boty v karavanu byly nejspíše jeho. Před čím však utíkal?“ chvíli hleděl zamyšleně na padlého Trutnovana a když už ho Jindra neprohlížel, naklonil se nad něj a povytáhl zemřelému bundu tak, aby mu alespoň zakryla tvář. „Máš pravdu, Šimone, měli bychom se už podívat do podzemí. Tady toho víc nenajdeme.“ S těmito slovy se Zkumavka vydal přímo za Šimonem zpátky k opevnění. Ostatní je mohli následovat. Opatrně jste vyšli z oblasti mokřiny a vydali jste se k temně vyhlížejícímu bunkru. K němu vedla prašná cesta a Šimon si znovu všiml stopy vedoucí k plechovým dveřím do opevnění. Prošli jste okolo starých protitankových ježků až k mohutnému a zachovalému betonovému stavení. Oproti dobám minulým byl však Stachelberg mnohem zanedbanější a celá stavba byla částečně pokryta mechem. Některá špinavá zákoutí i zapáchajícími houbami a plísní. Došli jste až ke vchodovým dveřím. Šimon, který šel první, si hned všiml, že zrezivělá vrata jsou pootevřená a zámek na nich je vyražený. Napětí houstlo a tísnivá atmosféra pohltila každého, kdo se opovážil ke dveřím do podzemí přiblížit. Silný tlak tížil hruď i svíral hrdlo všech nezvaných hostů. Zkumavka pokývl hlavou na Šimona, vzal do ruky pistoli a pomalu začal dveře otevírat. Ozvalo se hlasité zaskřípání, jak se starý plech otáčel v rezivých pantech. Všem se vám pak naskytl pohled dovnitř bunkru. Před vámi se rozprostírala prázdná chodba osvětlená jen venkovním svitem od dveří. Umístěné lampy na stropě svědčí o tom, že zde bylo ještě nedávno fungující osvětlení. To už využít ale nešlo. Zkumavka tedy vytáhl ještě baterku a světelný kužel ozářil celý prostor před vámi. Na zatuchlou chodbu navazovaly troje místnosti. Zkumavka se po chvíli váhání opatrně vydal dovnitř, čímž dal prostor Šimonovi či ostatním, kdyby chtěli vyrazit první sami. Místnosti uvnitř bunkru byly víceméně prázdné. Všude kolem vás stály oprýskané betonové stěny, avšak v jedné z místností jste si všimli prázdného stolu, zavřené plechové skříně v rohu a velké trutnovské vlajky pověšené na zdi. V některých místech byly pak ve zdi vybudované staré střílny. Některé byly zarostlé mechem a plísní, skrz některé šlo nahlédnout ven z bunkru. Jakmile při prohlídce vnitřních prostor světelný kužel ozářil konec chodby, všimli jste si schodiště směřujícího dolů. Přímo tam, na jedné ze stěn šlo postřehnout i krvavý otisk ruky, podobný jaký byl nalezen i v karavanu. V interiéru bunkru nic moc k nalezení skutečně nebylo. Jen hromady harampádí, holé zdi a zatuchlý vzduch. Jediná další cesta dál však vede až dolů do podzemí. Zkumavka opatrně ke kovovému schodišti přistoupil a posvítil dolů. Jeho svítilna však nestačila k nahlédnutí až dolů. Tak hluboké podzemí zde bylo. Schodiště se však zdálo na rozdíl od jiných předmětů zde skutečně stabilní. Zkumavka se na své druhy obrátil s tázavým pohledem, zda jsou připraveni. Promluvit se však neodvážil.

Šimon Krahujec - 09. března 2024 18:20

Ztracená hlídka Stachelberg Pátek, 12. dubna 2124, poledne Všichni Postupujeme k mokřinám, kde Jindra viděl tělo. I když se průběžně rozhlížím po nebezpečí z okolí, neopomenu se porozhlédnout po případných stopách. U mokřad se po zemi válí chuchvalce nazelenalé mlhy, která nutí k opatrnosti. Jestli se výpary přiblíží nebo zhoustnou, raději si nasadím masku, ale zatím mi výhoda neomezeného zorného pole za to menší riziko stojí. Nedaleko těla Zkumavka varoval před anomáliemi. To by mě zajímalo, co se nám ještě pokusí zpříjemnit tohle poledne, pomyslím si. U těla raději zajišťuji okolní terén, ať nás nic nezaskočí. Během toho Zkumavka s Jindrovou a Citrónovou pomocí obrátili tělo a podle psích známek ho identifikovali. Reaktor – ten měl halucinace, vzpomenu si. Pak Citrón rozvine svou úvahu o posledních chvílích nebožtíka a zeptá se mě, jestli jsem nezahlédl nějaké stopy. „Ne, ničeho jsem si po cestě nevšiml.“, odpovím polohlasně. „Nemusí to nic znamenat. Mohl přiběhnout jinudy, než jsme šli my. Jen tvoje úvaha, že o boty přišel tady, je podle mého mylná. Jsem přesvědčen, že kanady, co byly v karavanu, patřily jemu.“ Na chvíli se odmlčím. „Myslím, že si pro ně něco přišlo a začalo je v karavanu masakrovat. Naprosto neočekávaně. On byl nejspíš na posteli a v panické hrůze vyrazil z karavanu pryč oblečený do toho, v čem ležel. Domnívám se, že byl strachy šílený. Proto vběhl sem a ani si nevšiml těch výparů, které ho zabily.“ Přitom se stále ostražitě rozhlížím. „Jestli jste skončili, přesunul bych se odsud pryč. Škoda, že jsme se toho nedozvěděli víc.“ V podzemí by se nám to mohlo hodit, pomyslím si ještě. "Každopádně, víc se už můžeme dozvědět jen v podzemí. Takže ať jsme odtud co nejdřív, navrhuji neotálet a zjistit tam, co a jak. Jdu první." řeknu ještě než ostražitě vyrazím směrem k pevnosti.

Jindra Nalezenec - 09. března 2024 11:10

Ztracená hlídka Stachelberg Pátek, 12. dubna 2124, poledne Všichni Zmínka o bezvládném těle v mokřinách Zkumavku znepokojila, zároveň jsem si však v jeho zraku všiml záblesku naděje. Šance, že nám mrtvola neznámého prozradí trochu více o tomto prokletém místě ještě před tím, než se vydáme všanc nepředvídatelnému podzemí. Zároveň dodá, že na místo určení se chce podívat na vlastní oči a že je tam mám dovést. „Za mnou.“ Cestu jsem se snažil vést, pokud možno co nejdéle skrze lesní porost. Do otevřeného prostoru jsme tak vstoupili v posledních desítkách metrů naší cesty. Jsem ve střehu. Přeci jen, v okolí se potulují bandité a dvojice nevyzpytatelných žoldnéřů, jejichž křik na nás už dávno upozornil širé okolí. Pak mne však vyděsí něco zcela jiného. Nepřirozeně proudící vzduch tetelící se v bezprostředním okolí mrtvého ukazoval na přítomnost něčeho mnohem vražednějšího - výskyt anomálií. Na malý okamžik ustrnu na místě. Podobnými lokalitami jsem se už vícekrát vydával a navzdory tomu to se mnou kdysi dopadlo dost špatně. Traumatický zážitek, jehož následky mne provází až dodnes a to nejen na těle, ale i na duši. „Pozor na anomálie.“ Varoval nás mezitím zkumavka. „To tě vcucne a rozseká tak, že tě vlastní máma nepozná.“ Praví, načež s předtuchou v hlase dodám. „A nejen to…“ Pravím, když se začnu pomalu a opatrně šourat vysokými travinami skrývajících nepředvídatelně rozbahněný terén až k místu, kde leželo ono tělo. Když k němu dorazíme, pomohu Zkumavkovi s Citrónem převrátit padlého bojovníka na záda. Pak mi do tváře pohlédne Smrt. Hrozný způsob odchodu, kterému jsem se před lety vyhnul jen o vlásek. Při tom výjevu jsem musel samým sebezapřením sevřít čelisti. Pokud mi v ten okamžik některý z druhů pohlédl do tváře, mohl v ní spatřit zachmuřený výraz plný vzpomínek. Jako bych se na několik sekund přesunul na úplně jiné, strašlivé místo. Naprosto přesně jsem věděl, co se mu stalo osudným. Toho muže dostaly zdejší výpary, které mu naleptaly tvář. A hlavně plíce. Lze předpokládat že se zalknul vlastní krví… v tom lepším případě. Při tom pomyšlení se otřesu a chvíli mi trvá, než se vzpamatuji k tomu, abych se pustil do ohledávání mrtvého. Hledám jakékoliv předměty k uzmutí či skrytá zranění, která by mi mohla prozradit více o děsu, který onoho muže přinutil vběhnout do anomálií. Pozorně naslouchám také Citrónovým úvahám, do kterých však nevstupuji. O psychicky problémovém jedinci mezi Trutnovany jsem nic nevěděl, jelikož jsem nebyl při poslechu nahrávek. V okamžení, kdy budou všichni připravení vyrazit zpět do bezpečí lesního porostu, je mám v úmyslu následovat.

Citrón - 03. března 2024 18:08

Zábava v bažinách Stachelberg Pátek, 12. dubna 2124, poledne Všichni Zdá se, že všechny lákají ty nepřístupné bloky. Jaká to mladická zvědavost! Stačí jen pomyslná překážka, kterou je třeba překonat, a oni se proti ní vrhají čelem. Je možné, že najdeme jen zadělané zdi. Ale je taky možné, že toho najdeme mnohem víc! Vzrušující, skutečně vzrušující. Byl jsem znepokojený, vyděšený, ale zároveň mě to podsvětí lákalo čím dál tím více. Nové a nové informace ohledně toho, co se zde stalo, byly fascinující. Měl jsem o tom všem hned několik teorií, a postupně se hýbaly do praxe. Potřeboval jsem důkazy. Ale sám jsem se ne až tak úplně hnal do nebezpečí. Moje původní vize tedy byla, že prozatím se Zkumavkou zůstaneme tady. I když Jindra a Šimon nebyli proti, proti byl překvapivě sám Zkumavka. Asi dále nechtěl skupinu drolit. Jelikož by bylo krajně nerozumné, abych zůstával sám v tomhle vysoce nebezpečném místě, souhlasím tedy s tím, abychom se k těm bažinám vydali všichni. Je to právě Jindřich kdo určuje směr, a cesta netrvá až tak dlouho. Ale postupně se stává jednoznačně těžší a těžší. Mezitím spekulujeme o původu vědců, ale moc se toho nedozvíme. Do téhle diskuze se nezapojuji, nemám totiž pocit, že bych měl co nového přinést. Je jasné, že někdo někde něco ví. A je jasné, že ten člověk bude asi o dost vyšší šarže, než jsme my nebozí smrtelníci. Tomáš Vědátor zní jako člověk, se kterým bych se moc rád seznámil pomyslím si. Když se přiblížíme k mokřinám, a vidím výpary, nezdráhám se, a nasazuji si plynovou masku. Tyhle věci, stejně jako anomálie, před kterými nás varuje Zkumavka, jsou kurva nebezpečné. Pro jistotu používám i Geigerův čítač. Nerad bych se někde rozpadl na atomy. Pokud je to vysloveně nutné (nepředpokládám), převléknu se do na tuto situaci vhodnějšího oblečení. Poté se již opatrně vydáme k tělu. A to opravdu opatrně, protože tato bažina je docela o hubu. Stahuje mi boty téměř sama, a nerad bych do ní spadl. Již brzy jsme u těla všichni čtyři. První je u něj nakonec Zkumavka, který s ním trochu zápasí, aby ho vyprostil a otočil. Pomůžu mu s tím. Brzy se nám naskytne pohled, ze kterého zamrazí i otrlého chlápka, jako jsem já. Naštěstí mám masku, takže moje smysly ten puch nenapadne tolik jako ty Zkumavky. Přes toto mrazení ale analyzuji. Brzy se dozvídáme, a to díky psí známce, že to je četař Reaktor. "O tom se tam také přeci mluvilo" zahuhlám, ale za Boha si jednoznačně nevzpomenu, co se tam říkalo. Snažil jsem se zapamatovat všechna jména, ale nahrávku jsem slyšel jen jednou. "Není to nějaký ten psychicky problémový? Nemuseli ho nějak izolovat nebo tak něco?" zahuhlám. "Každopádně to vypadá, že ho zabily výpary" řeknu, a ukážu na jeho obličej. "A jelikož nemá boty, odhadoval bych, že je ztratil tady v bažině. I mně je to málem stáhlo" pokračuju, a otočím se směrem k Jindrovi a Šimonovi. "Zřejmě přišel, nebo spíše přiběhl ze směru, odkud jsme přišli. Asi před něčím útíkal, přišel o boty, a zabily ho výpary. Jelikož utíkal, nebyl ani dobře oblečený" řeknu svou logickou dedukci. "Což nám pořád tolik neřekne" zahuhlám dále. "Šimone, nevšiml sis po cestě sem nějakých dalších stop? Ideálně tady kolegy Reaktora, a jeho případných pronásledovatelů?" zeptám se ho. "Měli bychom se vrátit na trochu pevnější půdu" dodám nakonec

Vypravěč - 01. března 2024 19:33

Ztracená hlídka Trutnov Pátek, 12. dubna 2124, poledne Všichni „Dezertovali?“ podivil se Zkumavka, ale nepřítomnost dotyčných hovořila jasně. Nebezpečnost výpravy byla zřejmá a jen vy jste zde zůstali tváří v tvář skryté hrozbě. Nemělo však smysl Andreu s Jiřím dohánět. Svou nelibost dali jasně najevo a vy jste tu byli povoláni k jinému úkolu. Zkumavka naposledy pohlédl k lesu, kde vaši bývalí druhové zmizeli. Nakonec si jen povzdechl: „Neukáznění žoldáci.“ Nyní se ukázalo, jak nevyzpytatelné jsou služby nájemných a neprověřených osob. V Divočině se totiž vyskytují tuláci pochybné loajality. Pozornost skupiny se však nyní upřela zpátky k mapám, které Jindra na věži našel. Citrón si hned dokázal spojit obsah audio záznamů s čísly objektů na mapách. Jeho teoriím Zkumavka zamyšleně naslouchal a poté odvětil: „Zdá se, že říkáš pravdu, vše tomu nasvědčuje. Rozhodně stojí za to prozkoumat S-80 i S-80a. Je však možné, že zásadní informace nakonec budou v oněch nepřístupných blocích.“ Zkumavka se odmlčel, pohlédl směrem k opevnění a dodal: „Osobně jsem již podzemí jednou navštívil. To bylo ale v úplných počátcích tohoto stanoviště a dostal jsem se jen do několika prvních místností. Upřímně mě ale netěší, že se tam dobrovolně musím vracet. Společně to ale jistě dokážeme.“ Potlačí svůj strach a nervózně na vás pohlédne. Zmínka o tělu ho znepokojí, zároveň však v očích Zkumavky blýskne naděje, že vám onen nález pomůže objasnit příčiny celé té hrůzy. Citrónův návrh však odmítne: „Je mi to líto, ale spojení už se mi teď obnovit nepodaří a raději se podívám také k tomu tělu. Měl bys jít také s námi, Citróne. Tady na tom místě bych se nerad dělil.“ S tím se s jistou neblahou předtuchou ohlédne zpátky k lesu, načež se Jindry zeptá: „Kam tedy za tím nálezem v mokřinách?“ S tím nechá Jindru, aby své společníky přivedl k místu, kde tělo z věže spatřil. Když jste vyrazili daným směrem, Šimon se zeptal na záhadnou přítomnost vědců v podzemí. Tato zmínka v nahrávkách byla skutečně záhadná a vrtala všem hlavou. Očividně i Zkumavkovi, který očividně neměl jasnou odpověď a chvíli uvažoval: „Ta zmínka mi také leží v hlavě. Upřímně nevím, o jaké vědce mohlo jít. Zřejmě se jednalo o osoby důležité, neboť o nich v Trutnově nikdo nemluvil a ve městě se zřejmě neukázali.“ Pak ho napadlo: „Určitě ale o nich Rada věděla, stejně jako kapitán Pěnkava. Ještě mě napadá, že by o nich mohl něco vědět Tomáš Vědátor. To je můj nadřízený a jeden z vedoucích výzkumu v Trutnově. Ten by mohl znát víc. Je však běžnou praxí, že město někdy spolupracuje s týmy jiných vědců, aby obohatilo své znalosti.“ Mezitím jste se pod vedením Jindry přesunuli až k místu, kde se nacházelo mrtvé tělo. To se před vámi v dálce za horizontem už skutečně začínalo rýsovat. Leželo napůl zapadlé v mokřinách tváří k zemi. Mrtvý muž byl oděn do černého vojenského oděvu, podobného jaký nosil i Zkumavka. „Pozor na anomálie.“ Varoval vás náhle váš průvodce a ukázal na podezřele tetelící se vzduch nedaleko od vás. „To tě vcucne a rozseká tak, že tě vlastní máma nepozná.“ Skutečně se v okolí objevilo mnoho vysoce nebezpečných anomálií, které velmi dobře znal i učený Citrón či Jindra, který s nimi během své praxe také často přicházel do kontaktu. Vyskytovaly se zde i jedovaté výpary, viditelné pouhým okem jako nazelenalá mlha. Jejich vdechnutí mohlo také přivodit nenávratné poškození plic, případně i smrt. Když kráčíte směrem k západu, vaše těžké boty se boří stále hlouběji do měkkého bahna a mokrých travin. Musíte pečlivě vážit každičký krok, aby vás bažina nezouvala z bot. Nakonec dorazíte až k onomu tělu. Zkumavka nic neříkal, neboť se na setkání s padlými druhy už dávno připravil. Místo toho opatrně přistoupil k tělu, aby se přes něj v blátivém podloží nepřevalil, uchopil jej za bundu a začal ho otáčet, aby mu pohlédl do tváře. Tělo už bylo staré zhruba 2-3 dny a zezadu nejevilo žádné stopy zranění. Zkumavka začal v blátě zápasit a pokud mu někdo z vás pomohl, brzy tělo otočil čelem k vám. Ať tak či onak dříve či později tak učinil. V tu chvíli jste pohlédli do tváře zemřelého Trutnovana. Zajímavé bylo, že měl rozepnutou bundu a chyběly mu boty. Je nereálné, že by se někdo do Divočiny vydal bez bot. Nejděsivější však byla jeho zohavená tvář. Byl v obličeji čímsi poleptán a ústa měl zbrocená zaschlou krví. Stejně tak hrůzný pohled byl i na jeho nepřítomný, skoro až voskový pohled. Oči jako by téměř ztratily zorničky a víčka nezvykle opuchla. Hrozný zápach z úst umrlce pak Zkumavku donutil okamžitě odvrátit zrak a zakrýt si ústa a nos. Nakonec se však oklepal a znovu se otočil k zemřelému. Sáhl k jeho hrudi a utrhl z ní psí známku, kterou měl pověšenou na krku. Pak jen tiše pronesl: „To je četař Reaktor.“ Citrónovi i Jindrovi bylo dle jejich znalostí známo, že smrtelná zranění, která Reaktor utrpěl, byla způsobena vstupem do nebezpečných výparů všudypřítomných anomálií.

Šimon Krahujec - 25. února 2024 17:55

Ztracená hlídka Trutnov Pátek, 12. dubna 2124, poledne Všichni[/i] Odpovědi na moji otázku se mi dostalo až od Citróna. Vcelku krátce zrekapituloval odchod Andrey i s Jiřím na vodítku. Jak se nad tím tak zamyslím, odchod těch dvou, podle jejich dosavadního projevu, by neměl být moc velkou ztrátou Pokud bych je měl zařadit, tak by to byli špatní nosiči luxusních zbraní, kteří při první srážce se skutečným světem zjistili, že oni sami, na rozdíl od zbraní, stojí za starou belu. Když to teď vezmu kolem a kolem, měli jsme je zabít. Jirkova útočná puška by nám dost zvýšila palebnou sílu. Jenže tady v tom příšerném tichu jsme nadělali kraválu až dost. „Rozhodně souhlasím s prohlídkou mrtvoly. Napoví nám to, co ho, nebo aspoň jak, zabilo.“, přikývnu na Citrónův návrh. „Co se týče těch krvavých stop z karavanu, tak vedou k pevnosti, což by mohlo potvrzovat, že to, co je pozabíjelo, bude nejspíš tam.“ S tím, co tady bylo řečeno, mě napadá ještě jedna otázka. „Jak na nahrávkách mluvili o těch vědcích, víš kdo, nebo co byli zač?“, zeptám se Zkumavky. „Nechce se mi totiž věřit, že by Trutnov sem pustil někoho, koho nezná nebo nenajme.“, dodám ještě a čekám na Zkumavkovu reakci.

Jindra Nalezenec - 25. února 2024 11:36

Ztracená hlídka Trutnov Pátek, 12. dubna 2124, poledne Všichni Chvíli si měřím nerozhodného žoldáka, který zvažoval možná rizika. Nenávist mu zcela nepokrytě čišela z očí, přes to se nadále k ničemu neměl. V ruce jsem po celou tu dobu svíral Phantoma s úmyslem bleskurychle zacílit mezi Jiřího oči a vystřelit v případě, že proti mně zkusí, byť jen pozvednout zbraň. K tomu však nakonec nedošlo. Rozladěný muž se bez dalších slov sebral a se sklopeným zrakem spěchal do lesa za svojí odcházející družkou. Rázem se tak naše výprava zmenšila o třetinu. Za mne však nebyl důvod ke smutku. Zbavili jsme se slabých článků, které nás svým sobectvím mohly zcela reálně ohrozit na životech. Jenom doufám, že jejich rodiče nemají příliš veliký vliv na obchody nebo politiku Trutnova. Tak mocné nepřátele pochopitelně nikdo nechce… Pomyslím si, zatímco v duchu již podruhé proklínám svého nezodpovědného bratra, kvůli kterému tu dnes jsem a prakticky zadarmo na sebe beru podobná rizika. Zpropadená práce! Na tváři se mi objeví kyselý úšklebek, když se i za Jiřím uzavře zelená stěna keřů a stromů. V tom ke mně přistoupil Citrón, který si se zájmem začal prohlížet mapy zdejšího podzemí. Také se mne zeptal na lokaci těla, které jsem před pár okamžiky spatřil ze zdejší rozhledny. „Ano, nehybné tělo v černém, 400 metrů na západ. Bezpečnou cestu k němu jsem z té výšky už stihl naplánovat.“ Naznačím další postup zvídavému tulákovi, zatímco z karavanu vyleze Zkumavka, jehož znepokojený pohled svědčil o tom, že před sebou máme ještě mnoho náročné a riskantní práce. Tehdy si náš průvodce uvědomil, že mu chybí dva členové výpravy. Už jsem se nadechoval ke stručnému vysvětlení, když v tom si zdviženou rukou získal veškerou pozornost Citrón. S povděkem se dovídám o tom, že jsem nebyl jediným, kdo měl na dezertující dvojici negativní názor. Skvělá práce, chlape. Hned mám o jedno nepříjemné vysvětlování méně. Pomyslím si vděčně, načež si vyslechnu, na co mezitím přišli ostatní členové výpravy. A zjištění to byla více než znepokojivá. „S návrhem souhlasím.“ Odvětím na Citrónův nápad, načež dodám: „V možných úvahách bych však nezavrhoval ani možnost, že ono nebezpečí mohlo přijít z opevnění S-76 nebo S-77. Přeci jen, těžce přístupné ruiny a zanedbané podzemní prostory bývají nezřídka zamořeny různými anomáliemi a jinými odpornostmi.“ Přítomnost cizích vědců však v této věci nabádá k pozornosti. Ti Trutnované museli mít asi dost dobrý důvod je sem vpustit. Po čem tu však asi pátrali? Na co se snažili přijít? Něco mi říkalo, že odpověď na to se skrývá v S-80 nebo S-80a.

Citrón - 23. února 2024 22:34

Hádky a mapy Stachelberg Pátek, 12. dubna 2124, poledne Všichni Sledujíc onen spektákl, jen těžko říci, jak na celou situaci reagovat. Předně, ukáže se, že Andrea je sice možná trochu potlučená, ale jinak asi docela v pořádku. S Jiřím vyjdou rychle dolů ze schodů, prohodí nějaké pseudovýhružky, nasupeně koukají po Jindřichovi, a potom se prostě vydají do lesů. Pozoruji jejich odcházející záda, zatímco na ně Šimon vykřikne, aby se nikdy nedostal své odpovědi. Prostě odešli. Je to dobře? Je to špatně? To nevím. Nevím to, protože na jednu stranu jsme právě přišli o dva lidi co nám mohli krýt záda, ale na druhou stranu jsme právě získali jejich peníze, já jejich zbraň, a skupina teď bude jistě soudržnější. Rozhodně jsem neměl v úmyslu toho Jindřicha nasrat. Aktuálně bylo docela zjevné, že je z nás nejnebezpečnější. Na druhou stranu, proti nám ostatním nic asi neměl. Vrozená zvědavost tak rychle přemohla touhu být skryt, a vydal jsem se k němu prozkoumávat mapy. Mapy jsem měl rád. Poznání jsem měl rád. A zdálo se, že přes všechno jdeme tam dolů. Možná. Možná. No není to vzrušující? "Tělo?" řeknu tiše a zpozorním. "A ukaž prosím, můžu se podívat?" zeptám se, dívaje se na mapy ještě před Zkumavkou. Ten mezitím vyjde ze svého karavanu. Zdá se, že pokus zprovoznit vysílačku byl asi neúspěšný. I on se jde hned podívat na mapy. Zároveň i on požaduje vysvětlení. Stejně tak jako Šimon. Zvednu ruku abych získal jejich pozornost. "Je to prosté. Andrea a Jiří dezertovali" řeknu Zkumavkovi. "Měli s Jindřichem nějaký konflikt. Dovedu si domyslet proč" řeknu věcně. "Ale vypadali vcelku zdravě, ještě vyhrožovali, tak se asi vrátí prostě do města. Víc peněz pro nás" řeknu, a pokrčím rameny. Poté zaťukám na mapu. "Tohle je důležitější" přesunu diskuzi k tématu. "Navíc Jindřich říkal, že je tu nějaké tělo asi 400 metrů. Měli bychom ho jednoznačně prozkoumat, než kamkoliv půjdeme" řeknu Zkumavkovi. Poté se obrátím na Nalezence. "V karavanu je krev a stopy zápasu, a nahrávky. Víme, že tu byla nějaká skupina vědců, dole se zjevně děly nějaké experimenty. Nejhorší má být údajně Hala 324, nevíme, co to přesně je. Obávám se proto nejhoršího, a to sice, že posádka buď zešílela, nebo je zabilo něco z těch experimentů" řeknu věcně. Poté se podívám na Jindru a následně na Zkumavku. "Některá ta místa se v té nahrávce zmiňují" řeknu a ukazuju na mapě, která má označení, které zaznělo v nahrávce. "S-80, S-80A" ťukám na papír. "Ty mají být údajně nejhorší. V S-80a má být ona Hala, ať už je to cokoliv" vysvětlím. "S-78 a S-80 byly určené pro vědecké účely. Tam byli oni vědci, které posádka neznala" vysvětlím. Poté přejedu prstem dále. "S-76 a S-77 byly v době nahrávek nepřístupné, a posádka se je snažila zpřístupnit, což značně omezuje naše pole hledání" pokračuji tiše. Poté se podívám na přítomné. "To tedy vylučovací metodou znamená, že jednoznačně víme, kterou trasou se posádka nejvíce pohybovala. A to od S-73, kde jsme my, k S-80. Zřejmě tedy přes S-75, S-72, S-78" ukazují prstem dlouhou čáru. "Zkumavko, navrhuji tedy toto" řeknu následně našemu "vůdci". "Jindřich a Šimon půjdou ohledat ono tělo. Zřejmě půjde o člena posádky a oni dva se na to hodí nejlépe. Ty se budeš dál pokoušet opravit komunikační zařízení. Co přesně je s ním vlastně špatně? Já budu držet hlídku, než se Jindřich a Šimon vrátí" dodám. "Co si o tom myslíte?"

Vypravěč - 23. února 2024 17:04

Ztracená hlídka Stachelberg Pátek, 12. dubna 2124, poledne Všichni Jakmile Jindra zpacifikoval Andreu, která se neúspěšně pokusila o jeho zabití, sešel dolů za ostatními, přičemž rozzuřený Jiří proběhl okolo něj. Situace nebezpečně eskalovala a sám Jindra byl připravený ze strany dvojice žoldnéřů na jakoukoliv odplatu. Nezasvěcený Šimon také zpozorněl a Citrón se hned chopil příležitosti, zabavil ztracenou pistoli a schoval se. Pak přišel onen napínavý okamžik, kdy Jiří potlučenou Andreu vyprovodil z věže. Musel jí ze začátku podpírat, jak byla po úderu do hlavy dezorientovaná. Za chvíli však byla schopna pohybu bez opory, neboť jí Jindra ušetřil horšího zacházení. Hned se odpoutala od Jiřího a šla dál sama. Nastala rozhodující chvíle. Jiří byl zmítán hněvem a nenávistí vůči Jindrovi, který odzbrojil jeho družku. Upřeně na svého soka hleděl a toužil po jeho zkáze. Andrea však přidala do kroku a nehledě na ostatní zamířila rovnou do lesa. Jiří tak nakonec svou vůli opět neprojevil, sklopil zrak a vydal se beze slov za Andreou. Oba spěchali, neotáčeli se a zmizeli tak rychle, jako se objevili. Jejich trauma z utrpěného ponížení bylo tak silné, že se ani nesháněli po ztracené pistoli a neřešili nic jiného, než aby rychle zmizeli z dohledu ostatních. Šimon za ještě stačil zvolat, avšak v tom se už ztratili v hustém křoví. Přibližně v tu dobu z karavanu vyšel Zkumavka. Nespokojenost a zamyšlení v jeho tváři naznačovalo, že se jeho pokus o obnovu spojení nezdařil. Hned jak vás viděl, neradostně spustil: „Ten krám zprovoznit hned tak nepůjde.“ Pak se mlčky rozhlédl po okolí a pokračoval: „Zřejmě nám zbývá už jen jediné.“ Jeho pohled ustrne na tmavém betonovém opevnění. „Budeme muset prozkoumat podzemí na vlastní pěst.“ Ještě předtím se vás ale dotáže: „Objevili jste něco nového, co by nám napovědělo?“ Všimne si trojice map, které Jindra nabízí svým druhům k nahlédnutí. Hned se k nim tedy nakloní. „Hmmm, to vypadá na staré mapy podzemí Stachelbergu. To se nám bude hodit.“ Mapa 1 Mapa 2 Mapa 3 U poslední mapy se zastaví nejdéle a zaboří prst na objekt s označením S-73. „Tady jsme my, to je Stachelberg.“ Objasní, avšak zřejmě takovou mapu ještě sám neviděl a nejistě si ji prohlížel. Po nějaké době si nemohl nevšimnout, že vám dva členové výpravy chybí. Nejistě se rozhlédl a dotázal se: „A kde jsou ti dva, Mazuch a Sýkorová?“

Šimon Krahujec - 20. února 2024 19:30

Ztracená hlídka Trutnov Pátek, 12. dubna 2124, poledne Všichni Z věcí, co jsem našel v karavanu, jsem si nechal jen čelovku, náboje a jako takovou malou trofej nášivku Trutnova. Jak jsem říkal, jídlo, i když třeba v konzervě, ve mně moc důvěry nevyvolávalo. Poslouchal jsem Citróna v jeho úvahách a zaujalo mě, že nastínil tři možnosti, ale ve finále řekl jen dvě. Přitom se snažil přemluvit Zkumavku k návratu. Až jsem se v duchu uchechtl. Jasně, Trutnováci určitě rádi zaplatí každému 2 000 korun za malou procházku na Stachelberg a zpátky. Tohle, Citróne, neklapne. Jakmile skončím v karavanu, kouknu, kam vedou ty krvavé stopy. Zjistil jsem, že vedou směrem k pevnosti už po pár metrech. To ticho je tady doslova ohlušující. Sám cítím, jak to leze na mozek. Jsem celý napjatý a čekám, kde na mě co vyskočí. Najednou se ozval takový kovový třesk a zněl od rozhledny. Až se mi přitom zježily vlasy na zátylku. Rychle vyrazím zpátky. Hlavně doufám, že se něco nepodělalo. Vidím, jak Jirka vyrazil na rozhlednu a Citrón sbírá něco pod věží. Vypadá to jako pistole. Jakmile z věže vyjde Jindra, zatěká Citrón očima a po anglicku mizí za karavan. Lidi jako on cítí problémy na sto honů. Jednoduše proto, aby se jim za každou cenu vyhnuli. A tady, to asi problém fakt bude. Z věže zrovna vyšli Andrea s Jiřím. Ten vypadal, jakoby měl co chvíli explodovat vzteky. Kouknu na Andreu a žulově tvrdý výraz tváře, kterým nás častovala od začátku výpravy, vypadal poněkud nadrceně. Doběhnul jsem s brokovnicí v rukou zrovna ve chvíli, kdy Andrea říkala Jindrovi „Malá rada. Měl by ses držet za hradbami Trutnova. Divočina je nebezpečná.“ To byla regulérní výhružka. Kdyby teď začal Jindra střílet, vůbec bych se nedivil. Ale to by se fakt nehodilo. A tady obzvlášť. „Co se tady, do prdele, stalo?“, zasyčím napumpovaný adrenalinem. „Andreo, kam jdete?“

Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com

Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR