Ztracená hlídka

Prohledávání skříňky přenechám nakonec spíše mladším kolegům, a sám se věnuji zkoumání vzorku. A přišel jsem o ne zrovna málo. Ve skříňce je dle mého názoru překvapivě velké množství zásob. Jindra si to všechno naskládá do batohu až příliš hbitě, ale s úsměvem mi nabízí alespoň rozpitou láhev vodky. Věcmi zdarma byste v divočině nikdy neměli pohrdnout. Přirozeně jí s tichým pokynem hlavy přijmu. Jsem mimojiné rád, že mého příkladu s plynovou maskou následují i ostatní. Myslím si, že je dobře, že jsme fungující tým, zvlášť v těchto chvílích. Mám znepokojivý pocit, že tady už půjde velmi brzy o prdel, a v takové chvíli nechcete poslouchat, že si někdo myslí, že melete nesmysly.

Dále pokračujeme dolů po znepokojivém schodišti, svůj glock mám samozřejmě připraven. I tak jsem jednoznačně nejméně ozbrojený a nemám ani vlastní baterku. V jistém smyslu je to ale výhoda. Vždy mi bylo bližší být trochu ve stínech, neupozorňovat na sebe přílišným světlem a hlukem. Pokračujeme dolů, kde nalezneme kolejiště a dokonce i vagon. Zajímavé. Toto místo bylo zjevně mnohem zajímavější, než jsem se původně domníval, a připadalo mi čím dál tím více fascinující. Člověk se nemohl nerozplývat nad tím, jak to tu asi všechno za plného chodu vypadalo. Zjevně to musel být technologický zázrak. Ale tyto časy jsou nenávratně pryč. Přesto, trocha píle a vědy, a toto místo by bylo rázem velebnější. Bohužel, na to tu prostředky nemáme.

Zdá se, že se nacházíme na křižovatce, která vede dvěma směry. Jeden ze směrů je dle mapy zjevně ten, kterým jsem nenavrhoval, abychom šli, a to je směrem na S-77, který bude zatarasen plechovými vraty. Druhý směr, i šipkou označený, a směr mnohem pravděpodobnější, je S-75. Je jasné, kudy jít, ale hrobové ticho prolomí zvuk praskajícího skla. Všichni se okamžitě zaměří na vrata, zpoza kterých zvuk vyšel. Jsem z toho silně nervózní, ale přesto se raději otočím směrem, kterým se nyní nikdo nedívá, a to je směrem za nás, kde je chodba kam vedou koleje. S pistolí připravenou nám kryji záda, zatímco Šimon pomalu rozevírá vrata. Takto bychom měli mít pokryté oba směry. Menším problémem ale je, že nemám vlastní baterku.

Ztracená hlídka

Zatím vše v pohodě. Teda, až na to doslova hmatatelné ticho, v kterém i naše kroky zní málem jako výstřely. Ve chvíli, kdy jsme dorazili ke křižovatce T, čtu červený nápis na zdi nad křižovatkou. T – S 75. Nakouknu do chodby vlevo, kam vedou koleje. Pusto a prázdno, kam až oko (baterka) dohlédne. Vpravo vidím pootevřená vrata. Ve chvíli, kdy se chci otočit na ostatní s otázkou, kudy se vydáme dál (já bych preferoval průzkum prostoru za vraty), jsem na svou nevyřčenou otázku dostal nevyžádanou odpověď. Rachot spojený s tříštěním skla mi přejel po zádech jako mrazivá vlna. Šlo to zpoza vrat, takže do nich musíme. Neprozkoumaný prostor za zády by se nám mohl vymstít. Ostatním nataženou dlaní levé ruky dvakrát pokynu směrem k vratům a vyrazím k nim. U vrat naznačím Zkumavkovi, aby otevřel dokořán. Sám se připravím s brokovnicí zapřenou do ramene na cokoliv, co by na nás hodlalo zaútočit. Pokud se nic nestane a nevidím žádné nebezpečí, vstupuji ostražitě do vrat.

Ztracená hlídka

Zatímco se naše skupina rozptýlila po prvních místnostech, já se pustil do prohledávání plechové skříňky, ve které jsem nalezl 2 obvazy, plato s 10 jodovými tabletami, lahvičku dezinfekce, a dokonce dvojici uzavřených energetických nápojů. Nic z toho nevážilo příliš. Navíc se to dalo slušně využít či prodat, takže jsem si to hned naskládal do svého batohu. Pouze způli vypitá lahev vodky mne pro svoji váhu demotivovala vzít, proto s ní zamávám směrem ke svému společníkovi, který právě odebral vzorek zdejší plísně. Pokud si ji bude chtít Citrón nechat, je jeho. V opačném případě ji vrátím do skříně.

Pak už jsme se dali do scházení prastarého schodiště vstříc hlubinám temného podzemí. Snažím se našlapovat tiše a hlavně opatrně, protože železné schodiště už zřejmě něco zažilo. Během sestupu si snažím udělat obrázek o tom, nakolik hlučný je náš postup a zda tedy hrozí šance, že by nás tam dole v nejbližších chodbách a místnostech někdo slyšel. Jakmile dorazíme na konec schodiště, tak se za sebou naposledy ohlédnu. Nic než železobetonová konstrukce, tma a odkapávající voda… asi dobrý.

Když míjím druhé vyražené dveře z pevného plechu, nemohu nemyslet na sílu, kterou To, co zde hledáme muselo vyvinout k jejich proražení. Pevněji proto sevřu Dragunova a s tím vcházím za ostatními do široké chodby, kterou procházely koleje. Když spatřím polorozpadlý vagon, tak si na něj trochu posvítím, abych zhodnotil, zda byl používán teprve nedávno a rozbit, nebo se jedná o dávno opuštěnou trosku používanou ještě před světovým kolapsem.

„Tady už jsem byl, pojďme dál. Brzy dojdeme až k S-75.“ Pronesl mezitím Zkumavka, čemuž bezhlesně přikývnu.

Následujíc jeho slova pokračujeme ve směru železných kolejnic několik desítek metrů, až Šimonova čelovka ozáří křižovatku ve tvaru T. Nad portálem ústícím do křižovatky vidíme i červenou barvou nasprejovaný nápis T-S 75. Po levici si všímám jakéhosi pustého nástupiště, které bylo zřejmě kdysi dávno pracně vytesáno do skály.

V křižovatce koleje zatáčely doleva, kdežto doprava vedla chodba podložená popraskanými dlaždicemi. Koleje vedly daleko do tmy, kam až Šimonova čelovka dosvítila. Na cestu doprava jsem pořádně ze své pozice zadního krytí neviděl, tudíž mi nezbývalo, než spoléhat na Šimonův úsudek, kterou cestou je nejmoudřejší se vydat.

O tom vzápětí zřejmě rozhodlo náhlé rachocení a zvuk roztříštěného skla, které mi dokázalo ze sekundy na sekundu rozproudit krev v žilách. Ano, jsem připraven následovat ostatní a při tom se z velké části soustředit na chodbu, kterou budeme mít v zádech.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Mezitím, co si Citron vzal vzorek černé plísně, Jindra se dal do prohledávání skříně. Se zaskřípěním se plechová dvířka skříně otevřela a Jindrovi se naskytl pohled na její obsah. V horní polici nalezl 2 obvazy, plato s 10 jodovými tabletami a malou lahvičku dezinfekce. Dole pak byly uklizené 2 energetické nápoje v plechovkách a poloprázdná lahev vodky.

Více toho jste už v rozbořených místnostech bunkru neobjevili. Citron upozornil na potřebu nasazení plynové masky, načež jeho příkladu následovali i ostatní. Také Zkumavka vytáhl svou OM-90 a přetáhl si ji přes obličej. „Máš pravdu, nevíme, co tam dole bude a je rozumné se připravit na nejhorší.“
V tom se do čela skupiny postavil Šimon a s brokovnicí v pohotovosti začal sestupovat po schodišti dolů jako první. Hned za něj se zařadil Zkumavka a za nimi Citrón s Jindrou, který hlídal záda s dragunovem.
Dali jste se do sestupu hlubokého schodiště vstříc temnému podzemí.

Nakračujete opatrně, abyste se vyvarovali prozrazení či nestabilním částem schodiště. Slyšet jsou jen vaše kroky, dech tlumený maskou a občasné kapání vody ze stropu. Jakmile jste sestoupili z kovového schodiště, objevily se před vámi již schody betonové a záhy jste se dostali až na samotné dno podzemí.

Schody vás přivedly k vyraženým plechovým dveřím vedoucím do široké podzemní chodby. Vaše kroky jsou zde trochu hlasitější, jak našlapujete na štěrk a sutiny na podlaze. Celá dlouhá chodba před vámi, osvětlená světelným kuželem vašich baterek, se ukázala jako podzemní kolejiště. Krom železných kolejí se před vámi nachází i malý polorozpadlý vagon, který sloužil k přepravě materiálu. Jak dokládají rozbitá světla na stropě, kdysi bylo celé podzemí zřejmě elektrifikované. Nyní jsou jediným zdrojem světla vaše vlastní baterky a čelovky.

Zkumavka posvítil baterkou na strop, který byl podpírán velkými dřevěnými trámy. Ačkoliv se zdály desítky let staré, vypadaly celkem spolehlivě. Pak Zkumavka tiše pronesl: „Tady už jsem byl, pojďme dál. Brzy dojdeme až k S-75.“
Následujíc jeho slova pokračujete ve směru železných kolejnic několik desítek metrů, až skutečně Šimonova čelovka ozáří křižovatku ve tvaru T. Nad portálem ústícího do křižovatky vidíte i červenou barvou nasprejovaný nápis T-S 75. Po své levici pak máte i vybudovaný prostor vzdáleně připomínající nástupiště. Tento prostor vytesaný do skály je však naprosto prázdný a krom holých stěn zde nic jiného nenaleznete.

Šimon, který jde stále na přední pozici, může do křižovatky nahlédnout jako první. V křižovatce koleje zatáčí doleva, kdežto doprava vede chodba podložená popraskanými dlaždicemi. Koleje vedou daleko do tmy, kam až Šimonova čelovka dosvítí. Cesta napravo však po deseti metrech končí pootevřenými plechovými vraty.

Mezitím, co stojíte v místě křižovatky, hrobové ticho náhle prolomí náhlé zarachocení a zvuk roztříštěného skla. Adrenalin v tu chvíli nabudí vaše smysly a zaregistrujete, že zvuk se nesl právě z chodby za plechovými dveřmi.
Jakmile jste ránu uslyšeli, Zkumavka se hned polekaně přikrčil, zesílil stisk pistole a rozhlédl se do všech stran. Nikde nikdo. Žádné další zvuky jste už nepostřehli. Teď už jen cítíte, jak se vám všem zvýšil srdeční tep a musíte se rozhodnout kam dál.

Ztracená hlídka

U mrtvého Trutnovana se déle nezdržuji, pouze si od něj vezmu obvaz, který si zastrčím do pravé kapsy bundy. Pak s jistým odstupem následuji ostatní ke vchodu do Stachelbergu.

S příchodem k vyraženým vratům pevnosti začaly dosud sesbírané informace navzájem dokonale zapadat. Navzdory tomu, že jsem už něco podobného delší dobu předpokládal, tak jsem se nemohl ubránit tísnivému pocitu, co nás za tím výhružně vylomeným zámkem čeká. Zároveň mne však dovnitř hnala povinnost vůči rodině a touha po kuriózních nálezech. Nebylo tedy cesty zpátky – pro mě ne. A to ani, když se krajinou rozezní příšerné skřípění, které vydaly Zkumavkou pootevřené dveře. Ač jsem mu to nemohl zazlívat, šlo nyní předpokládat, že jsme dost možná přišli o jakýkoliv moment překvapení vůči čemukoliv živému, co stálo za vyvražděním celé zdejší posádky.

První z nás se iniciativy chopil Šimon, který s brokovnicí v pohotovosti naběhl do předsíně zatímco byl následován Zkumavkou s Citrónem. Sám se pro tentokrát zařadím jako poslední.

Když se ukázalo, že předsíň bunkru je bezpečná, tak jsem si rychlým pohybem ze zad uvolnil batoh, který jsem rozepl a po chvilce šátrání z jeho boční kapsy vylovil čelovku. Tu jsem si upevnil na hlavě a několika zběžnými zmáčknutími vyzkoušel, zda není vybitá.

Svítí, paráda. Pomyslím si, když zavřený batoh nahazuji na záda a do rukou opět beru Dragunova. V tom podzemí jej sice nedokážu natolik zúročit jako zde, ale i tak je to pro mne nyní silnější zbraň než pouhá pistole. S touto myšlenkou se naposledy rozhlédnu po venkovní krajině, zda něco podezřelého nezahlédnu. To světlo a zeleň mi budou chybět. Povzdechnu si a vyrazím do nekonečných temnot Stachelbergu.

Přes záda ostatních jsem sice moc neviděl, každopádně jsme se nyní nacházeli v zatuchlé chodbě, na niž po stranách navazovala trojice místností. Dvě z nich se ukázaly jako prázdné. Třetí z nich však skrývala prázdný stůl, plechovou skříň a trutnovský praporec reprezentativně pozvěšený na jinak vlhké a plísní obrostlé zdi. Této pokročile rozvětvené hniloby si ostatně povšimnul také Citrón, který nás varoval před nebezpečnými účinky jejích spór na lidský mozek. Neměl jsem důvod mu to nevěřit. Přeci jen, o několika typech zmutovaných plísní jsem něco slyšel, takže nehodlám nic riskovat. Proto si hned a bez odmlouvání nasazuji svoji OM-90.

„Tak schválně, co jsi tu nechal?“ Zahuhlám polohlasně přes filtr plynové masky na Citróna extrahujícího jakési vzorky ze zdi, načež se pravicí pokusím otevřít opuštěnou skříňku. Pokud to nepůjde, pomohu si nožem, kterým se ji pokusím vypáčit. Pokud bude uvnitř cokoliv užitečného, tak si to hážu do batohu a vyrážím za Zkumavkou s Šimonem, kteří už stojí na pokraji dlouhého točitého schodiště. Bylo tak hluboké, že ani naše čelovky nebyly sto posvítit až dolů. Na protější zdi byl k vidění krvavý obtisk lidské ruky. Až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

Klíčící strach jsem se rozhodl umlčet soustředěností. Všímám si, jak nás Šimon začal organizovat dle pořadí, ve kterém dále vyrazíme. Já půjdu na konci jako zadní krytí. Nuže dobrá. Se zbraní, kterou mám, to zní logicky a pro mne osobně také docela bezpečně. Lepší než vyrazit úplně první.

S Dragunovem zapřeným do ramene se obezřetně vydávám za ostatními, při čemž dávám pozor co se děje kolem mne. Nemohu si pomoci, ale každou chvílí se ohlížím přes rameno, zda nemáme někoho v zádech. Nebo spíš Něco...

Ztracená hlídka

Jakmile jsme dorazili k pevnosti, můj vnitřní předpoklad, že všichni trutnované jsou mrtví, se změnil v jistotu. Stoprocentně by nikdo při smyslech nenechal vchod otevřený jen tak.
Při smyslech. ... Ta dvě slova získávají najednou úplně jiný rozměr. ...
Ksakru! To všudypřítomné, nepřirozené ticho dokáže pěkně pocuchat nervy.
Zkumavka s pistolí v ruce sáhl na dveře a kývl na mě. Zapřu brokovnici do ramene a pokrývám víc a víc se rozevírající prostor za dveřmi. Čisto. Teda, až kam je vidět. Rychle, zatím co si Zkumavka bral baterku, jsem si nasadil čelovku. Potom vcházím jako první, brokovnici připravenou na masivní otravu olovem čehokoli, co se nám pokusí zkazit poledne. Místnosti jsou prázdné. Jediné co mě zaujme, je krvavý otisk nad schody vedoucí do podzemí. Na rozdíl od Citróna, který div že nadšením nejuchal nad plísní na zdi. Pak si nasadil masku a poučil nás, že je dost nebezpečná. Sice mám pocit, že Cirtón se o sebe bojí až příliš, ale tady v podzemí určitě žádné spóry neuvidím, abych se jim vyhnul. Takže následuji příkladu podivínského staříka. Jakmile Citrón a ostatní skončí se svým ohledáváním, přesouváme se ke schodům.
Zkumavka po nás kouknul a bylo vidět, že mu moc do řeči není. Povzbudivě na něho kývnu. Taky tady nechci zbytečně mluvit. Levou rukou ukážu na sebe a prstem ukážu – jedna. Zamířím na Zkumavku – dva, Citrón – tři a Jindra jako zadní zajištění – čtyři. Doufám jen, že má baterku. V opačném případě by Jindra šel za mnou a Zkumavka až poslední,
Jakmile jsme zorganizovaní, můžeme vyrazit. Nervozitou pevněji stisknu pažbu Benelky. To mi dodá jistotu a znovu se uvolním. Klid, je to stejné jako už tolikrát. Takže, vzhůru dolů!

Do podzemí

Přikývnu Šimonově dedukci. Je bystrý pomyslím si, zatímco mi jen v rychlosti proběhne hlavou myšlenka o onom zavázaném palci jako příčině toho, proč dotyčný muž ležel, a boty měl stranou. Spojení informací, které nám vlastně příliš nepomůže, ale přesto je to další článek, o kterém uvažuji. A těch článků není zase tolik, abychom měli jasno, které bychom potřebovali. Potřebujeme vědět více, a také nějaké trochu solidní důkazy. A zdá se, že skutečně budou v podzemí. Má radost z této informace byla téměř k neutěšení. Přiznám se, že jsem se téměř nemohl dočkat, ačkoliv mě podzemí k smrti děsilo, a nejraději bych tam vůbec nechodil. Ale přesto, moji kolegové věří, že už hledáme něco, a ne někoho. Inu, asi se dá předpokládat, že mysl zkušeného lovce a stopaře bude sklouzávat více k zvířecí alternativě. Je to opět bystrá a logická dedukce.

A tak vylezeme z bažiny zpět k táboru Trutnovanů, a následně směrem do pevnosti samotné. Masku jsem si sundal již venku z bažiny, a opět jí skryl do batohu. Stejně tak jsem si utřel nohy od bláta. Nepomůže to moc, ale nerad bych za sebou tahal bordel. Ne, když Šimon není jediná věc, která tu umí zřejmě lovit a stopovat. S jistým pohledem kuriozity pozoruji předměty, které jsou před pevností, v rychlosti uvažujíc o jejich účelu. Velké kovové zábrany rozhodně nebyly určeny k tomu, aby zabránily lidem, protože kolem nich procházím s jistou lehkostí. Možná snad autům? pomyslím si zvědavě, avšak není mi dáno nad tím více přemýšlet. Nepříjemný pocit úzkosti, podivné zvuky, toto prostředí je skutečně děsivé, a já se několikrát podívám neurčitým směrem, odkud mám pocit, že jsem pozorován, jen abych zjistil, že tam vlastně nic nebylo. Když sestupujeme dovnitř, uvědomím si, že jsem zřejmě zapomněl na nějaké vlastní světlo. Zatraceně! zakleju, protože mi dojde, že to je velká chyba, se kterou ale budu muset žít. Zkumavka naštěstí baterku má, tudíž se držím u něj. V ruce mám opět svůj Glock, protože tady může velmi snadno jít o kejhák, a člověk se s ním cítí trochu klidněji.

Všichni se dáme do procházení místnosti, která se skutečně nedá nazvat příliš luxusní. Naopak, vypadá tak trochu jako po výbuchu. Jediné, co zřejmě bylo nepůvodní, byl stůl skříňka, a vlajka. Vydám se tedy, vcelku zvědavě, dotyčnou skříňku prozkoumávat. Zatímco se jí ale pokouším otevřít, mé bystré oko znalého starce se zadívá do rohu místnosti, kde si všimnu něčeho pro člověka jako jsem já vcelku zajímavého. I nedá mi to, dám svou pistol zpět do pouzdra, jen abych vytáhl nůž, a z pohledu ostatních "podivnou kovovou krabičku" a trochu seškrábal plíseň ze zdi. Ach, Stachybotrys chartarum! pomyslím si, a mé oči se rozzáří, zatímco se začnu hrabat v batohu, samozřejmě klidně a tiše, jen abych si opět nasadil plynovou masku. Koukám, že rostou i houby. Tohle místo je vysloveně zamořené.

"Tahle plíseň je docela nebezpečná. Mimo jiné poškozuje lidský mozek. Nevětrané prostředí, nehygienické, a bude to horší. Není jí tu málo. A jestli je tady, dole bude jistě zcela určitě v ještě větším množství. Doporučuju ostatním si taky masky nasadit" řeknu šeptem. Jedna věc je, zda tu bylo nějaké skutečné biologické nebezpečí v podobě externího zvířecího nepřítele. Druhá, pro změnu v mé branži dost možná, varianta, je ta, že toto je vysoce nehygienické a špatně větratelné prostředí plné plísní a dalších toxických organismů, které přirozeně mohou ovlivnit lidské zdraví, včetně halucinací.

Jaký to ale úlovek! Ihned si jí dám do laboratorního sklíčka, a nůž si patřičně vydezinfikuji. Plísně mají totiž různá využití, a může se proto někdy hodit. Poté pokračuji v prozkoumávání skříňky. Snažím se být poměrně tichý, ale je to rezavá kovová skříňka, tudíž alespoň nějaký zvuk to udělat musí.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Jakmile jste obrátili tělo, Citrón začal nahlas uvažovat o možné příčině skonu četaře Reaktora. Šimon se s ním následně dal do řeči a spojil si nález páru bot v karavanu s bosým tělem. Mezitím se Jindra dal do prohledávání kapes zesnulého, zda by v nich nenašel něco, co by se dalo buď přivlastnit nebo využít jako důkazní materiál. Reaktor však u sebe neměl obvyklou výbavu do Divočiny. V kapsách rozepnuté bundy našel Jindra jen jeden zapomenutý obvaz a vývrtku na víno. Nic víc u sebe neměl. Žádné další stopy zranění také Jindra nenašel, krom ovázaného palce, což však jistě nemá spojitost se smrtelným zraněním, které mu anomálie přivodila.

Zkumavka přitakal Šimonově teorii: „Také se mi to tak jeví. Boty v karavanu byly nejspíše jeho. Před čím však utíkal?“ chvíli hleděl zamyšleně na padlého Trutnovana a když už ho Jindra neprohlížel, naklonil se nad něj a povytáhl zemřelému bundu tak, aby mu alespoň zakryla tvář.

„Máš pravdu, Šimone, měli bychom se už podívat do podzemí. Tady toho víc nenajdeme.“ S těmito slovy se Zkumavka vydal přímo za Šimonem zpátky k opevnění. Ostatní je mohli následovat.
Opatrně jste vyšli z oblasti mokřiny a vydali jste se k temně vyhlížejícímu bunkru. K němu vedla prašná cesta a Šimon si znovu všiml stopy vedoucí k plechovým dveřím do opevnění. Prošli jste okolo starých protitankových ježků až k mohutnému a zachovalému betonovému stavení. Oproti dobám minulým byl však Stachelberg mnohem zanedbanější a celá stavba byla částečně pokryta mechem. Některá špinavá zákoutí i zapáchajícími houbami a plísní.

Došli jste až ke vchodovým dveřím. Šimon, který šel první, si hned všiml, že zrezivělá vrata jsou pootevřená a zámek na nich je vyražený. Napětí houstlo a tísnivá atmosféra pohltila každého, kdo se opovážil ke dveřím do podzemí přiblížit. Silný tlak tížil hruď i svíral hrdlo všech nezvaných hostů. Zkumavka pokývl hlavou na Šimona, vzal do ruky pistoli a pomalu začal dveře otevírat.
Ozvalo se hlasité zaskřípání, jak se starý plech otáčel v rezivých pantech. Všem se vám pak naskytl pohled dovnitř bunkru.

Před vámi se rozprostírala prázdná chodba osvětlená jen venkovním svitem od dveří. Umístěné lampy na stropě svědčí o tom, že zde bylo ještě nedávno fungující osvětlení. To už využít ale nešlo. Zkumavka tedy vytáhl ještě baterku a světelný kužel ozářil celý prostor před vámi.
Na zatuchlou chodbu navazovaly troje místnosti. Zkumavka se po chvíli váhání opatrně vydal dovnitř, čímž dal prostor Šimonovi či ostatním, kdyby chtěli vyrazit první sami.

Místnosti uvnitř bunkru byly víceméně prázdné. Všude kolem vás stály oprýskané betonové stěny, avšak v jedné z místností jste si všimli prázdného stolu, zavřené plechové skříně v rohu a velké trutnovské vlajky pověšené na zdi. V některých místech byly pak ve zdi vybudované staré střílny. Některé byly zarostlé mechem a plísní, skrz některé šlo nahlédnout ven z bunkru.
Jakmile při prohlídce vnitřních prostor světelný kužel ozářil konec chodby, všimli jste si schodiště směřujícího dolů. Přímo tam, na jedné ze stěn šlo postřehnout i krvavý otisk ruky, podobný jaký byl nalezen i v karavanu.

V interiéru bunkru nic moc k nalezení skutečně nebylo. Jen hromady harampádí, holé zdi a zatuchlý vzduch. Jediná další cesta dál však vede až dolů do podzemí. Zkumavka opatrně ke kovovému schodišti přistoupil a posvítil dolů. Jeho svítilna však nestačila k nahlédnutí až dolů. Tak hluboké podzemí zde bylo. Schodiště se však zdálo na rozdíl od jiných předmětů zde skutečně stabilní.

Zkumavka se na své druhy obrátil s tázavým pohledem, zda jsou připraveni. Promluvit se však neodvážil.

Ztracená hlídka

Postupujeme k mokřinám, kde Jindra viděl tělo. I když se průběžně rozhlížím po nebezpečí z okolí, neopomenu se porozhlédnout po případných stopách. U mokřad se po zemi válí chuchvalce nazelenalé mlhy, která nutí k opatrnosti. Jestli se výpary přiblíží nebo zhoustnou, raději si nasadím masku, ale zatím mi výhoda neomezeného zorného pole za to menší riziko stojí.
Nedaleko těla Zkumavka varoval před anomáliemi. To by mě zajímalo, co se nám ještě pokusí zpříjemnit tohle poledne, pomyslím si. U těla raději zajišťuji okolní terén, ať nás nic nezaskočí. Během toho Zkumavka s Jindrovou a Citrónovou pomocí obrátili tělo a podle psích známek ho identifikovali. Reaktor – ten měl halucinace, vzpomenu si. Pak Citrón rozvine svou úvahu o posledních chvílích nebožtíka a zeptá se mě, jestli jsem nezahlédl nějaké stopy.
„Ne, ničeho jsem si po cestě nevšiml.“, odpovím polohlasně. „Nemusí to nic znamenat. Mohl přiběhnout jinudy, než jsme šli my. Jen tvoje úvaha, že o boty přišel tady, je podle mého mylná. Jsem přesvědčen, že kanady, co byly v karavanu, patřily jemu.“ Na chvíli se odmlčím. „Myslím, že si pro ně něco přišlo a začalo je v karavanu masakrovat. Naprosto neočekávaně. On byl nejspíš na posteli a v panické hrůze vyrazil z karavanu pryč oblečený do toho, v čem ležel. Domnívám se, že byl strachy šílený. Proto vběhl sem a ani si nevšiml těch výparů, které ho zabily.“ Přitom se stále ostražitě rozhlížím. „Jestli jste skončili, přesunul bych se odsud pryč. Škoda, že jsme se toho nedozvěděli víc.“
V podzemí by se nám to mohlo hodit, pomyslím si ještě. "Každopádně, víc se už můžeme dozvědět jen v podzemí. Takže ať jsme odtud co nejdřív, navrhuji neotálet a zjistit tam, co a jak. Jdu první." řeknu ještě než ostražitě vyrazím směrem k pevnosti.

Ztracená hlídka

Zmínka o bezvládném těle v mokřinách Zkumavku znepokojila, zároveň jsem si však v jeho zraku všiml záblesku naděje. Šance, že nám mrtvola neznámého prozradí trochu více o tomto prokletém místě ještě před tím, než se vydáme všanc nepředvídatelnému podzemí. Zároveň dodá, že na místo určení se chce podívat na vlastní oči a že je tam mám dovést.

„Za mnou.“

Cestu jsem se snažil vést, pokud možno co nejdéle skrze lesní porost. Do otevřeného prostoru jsme tak vstoupili v posledních desítkách metrů naší cesty. Jsem ve střehu. Přeci jen, v okolí se potulují bandité a dvojice nevyzpytatelných žoldnéřů, jejichž křik na nás už dávno upozornil širé okolí.

Pak mne však vyděsí něco zcela jiného. Nepřirozeně proudící vzduch tetelící se v bezprostředním okolí mrtvého ukazoval na přítomnost něčeho mnohem vražednějšího - výskyt anomálií.

Na malý okamžik ustrnu na místě. Podobnými lokalitami jsem se už vícekrát vydával a navzdory tomu to se mnou kdysi dopadlo dost špatně. Traumatický zážitek, jehož následky mne provází až dodnes a to nejen na těle, ale i na duši.

„Pozor na anomálie.“ Varoval nás mezitím zkumavka. „To tě vcucne a rozseká tak, že tě vlastní máma nepozná.“ Praví, načež s předtuchou v hlase dodám.

„A nejen to…“ Pravím, když se začnu pomalu a opatrně šourat vysokými travinami skrývajících nepředvídatelně rozbahněný terén až k místu, kde leželo ono tělo. Když k němu dorazíme, pomohu Zkumavkovi s Citrónem převrátit padlého bojovníka na záda. Pak mi do tváře pohlédne Smrt. Hrozný způsob odchodu, kterému jsem se před lety vyhnul jen o vlásek. Při tom výjevu jsem musel samým sebezapřením sevřít čelisti. Pokud mi v ten okamžik některý z druhů pohlédl do tváře, mohl v ní spatřit zachmuřený výraz plný vzpomínek. Jako bych se na několik sekund přesunul na úplně jiné, strašlivé místo. Naprosto přesně jsem věděl, co se mu stalo osudným.

Toho muže dostaly zdejší výpary, které mu naleptaly tvář. A hlavně plíce. Lze předpokládat že se zalknul vlastní krví… v tom lepším případě. Při tom pomyšlení se otřesu a chvíli mi trvá, než se vzpamatuji k tomu, abych se pustil do ohledávání mrtvého. Hledám jakékoliv předměty k uzmutí či skrytá zranění, která by mi mohla prozradit více o děsu, který onoho muže přinutil vběhnout do anomálií.

Pozorně naslouchám také Citrónovým úvahám, do kterých však nevstupuji. O psychicky problémovém jedinci mezi Trutnovany jsem nic nevěděl, jelikož jsem nebyl při poslechu nahrávek. V okamžení, kdy budou všichni připravení vyrazit zpět do bezpečí lesního porostu, je mám v úmyslu následovat.