Příspěvků: 86

Hraje se Dvakrát týdně Vypravěč Označený je onlineOznačený

Družina

Postava Šimon Krahujec je offline, naposledy online byla 09. května 2024 7:12Šimon Krahujec

Postava Jindra Nalezenec je offline, naposledy online byla 08. května 2024 19:35Jindra Nalezenec

Postava Citrón je offline, naposledy online byla 08. května 2024 23:16Citrón

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

Jindra Nalezenec - 20. února 2024 17:42

Ztracená hlídka

Trutnov
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Cestou od přemožené žoldnéřky jsem zaslechl nesrozumitelné vztekání, které prozrazovalo, jak hlubokým ponížením si potlučená dívka právě prochází. Nezajímalo mne to.

Jediné, co mi vrtá hlavou je, zda bude natolik inteligentní a sebekritická, aby si později dokázala vzít k srdci moji upřímně myšlenou řeč. Uvažuji, zatímco ostražitě scházím vrzavé schody železné věže. Když pod sebou uslyším přibližující se rytmický dupot, tak v pravici spuštěné podél těla pevně sevřu Phantom, čímž se připravím k předpokládané konfrontaci s Jiřím. Zděšený muž se však místo toho kolem mne svižně prosmýknul. Pouze se stačil optat, co se stalo.

„Na to se musíš zeptat své ženy.“ Odvětím znechuceně, při čemž se za mizícím žoldákem krátce ohlédnu, zda se mne nepokusí nepředvídatelně napadnout zezadu. Opatrnosti není nikdy dost, zejména když mám v týmu dvojici egoistů, kterým jsem právě šlápl na kuří oko.

Když sejdu na volné prostranství před karavanem, tak ostatní obeznámím se zjištěními, vypozorovanými z výšky stachelberské rozhledy.

„Asi 400 metrů na západ leží bezvládné tělo zabořené v mokřinách. Také se mi podařilo najít trojici map Stachelberského podzemí. Na co jste přišli vy?“ Pravím k věci, zatímco volnou rukou sáhnu do kapsy od bundy, abych z ní vytáhl kýžené plánky. Projeví-li o ně někdo z přítomných zájem, tak mu je předám k nahlédnutí. O konfliktu s Andreou se nezmiňuji a případné scény, stížnosti či soudy tak nechávám pouze na ní a její hrdosti.

A o chvíli později skutečně nastal okamžik pravdy. Potlučená žoldnéřka se v doprovodu svého souputníka dostala až na desátý schod, kde převzala odloženou pušku a bez jakéhokoliv náznaku vděku po mě střelila zlostným pohledem. Sám jí na to odvětím vážnou tváří v očekávání, co se nyní odehraje. Pravou rukou nadále svírám pistoli. Jak se nyní zachovám, záleží pouze na reakci Jiřího s Andreou, která mu právě cosi podezřele šeptá.

Krátce jsem si prohlédl výrazy a postoje Šimona s Citrónem. Zvažuji, zda a na čí stranu by se ti dva připojili v případě, že na mne Andrea s Jiřím zaútočí… K tomu však nakonec nedošlo. Žoldnéřka se ke mně sice blížila, ale vzápětí učinila krok stranou, jako by se právě chystala k návratu do Babí.

„Malá rada. Měl by ses držet za hradbami Trutnova. Divočina je nebezpečná.“ Hlesne, když kolem mne prochází. A tehdy mi dojde že, tohle je její a zřejmě i Jiřího sbohem. Sám nevím, co si o tom mám myslet. Navenek nad tím jen pokrčím rameny, a zatímco sleduji reakci Jiřího, uvažuji nad jejími myšlenkovými pochody.

To už můj dvanáctiletý bratr se chová vyzráleji než ona. Dostala varování a neméně přínosnou lekci pokory, kterou jí zjevně ještě nikdo nikdy neudělil. Chorobně pěstované ego za hradbami města jí pak očividně nedovolilo ustát ponižující konfrontaci s realitou… Takže nyní před námi div že neutíká, aniž by se alespoň doptala na ztracenou pistoli. Jaká hanba!

Navzdory své obvykle tolerantní povaze jsem si tentokrát nemohl pomoci. Mé oči pro její vzdalující se siluetu neměly nic než hluboké opovržení.

Andrea Sýkorová - 19. února 2024 17:19

V divočině

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Nejdříve Jindra, pak Jirka a pak všichni

Udělala jsem chybu? Podcenila ho? Možná. Ne, určitě ne. Zaskočil mě, chytil pod krkem a zhoršil už tak špatné dýchání. Zatmívalo se mi před očima z nedostatku kyslíku, když jsem sahala pro nůž. Nebyla jsem dost rychlá ani opatrná, navíc mne batoh táhl dolu, jak vysel přes zábradlí. Nedokázala jsem se k noži dostat dříve, než si toho všiml. A když už byl venku a já se od něj snažila dostat, využil toho a povalil mě. Zaklekl mě, položil koleno na mou hruď a ještě více zhoršil špatné dýchání. O bolesti z pádu ani nemluvím, natož pak o ráně do hlavy.
Cítila jsem ostří nože na krku, tlumeně vnímala jeho nesmyslné řeči. Nechápala jsem o čem mluví, zdál se, jakoby si něco šlehl a přeskočilo mu. Jakoby nebyl při smyslech. O čem to mele?

Pak se konečně zvedl, zahodil můj nůž a zase něco kecal. Já se konečně nadechla. Moment, já ho ohrozila? To on napadl mě, nechápavě jsem ho sledovala. Neměla jsem ale sílu na obranu. Ani jsem neměla sílu na to mu zabránit v tom mi vzít pušku. Snad jen: "Cejtíš se? Porazit ženskou s dýchacími potížemi?" Kdo ví, jestli mě slyšel, měla jsem problémy to vůbec říci. Lapala jsem po dechu, snažila jsem se neomdlít. A pak odešel.

Ještě nějakou chvíli jsem ležela, nabírala dech, v duchu se vztekala, že jsem se nechala tak nachytat. Jako pitomej zelenáč. Když jsem konečně získala trochu jistoty v dechu, začala jsem se pomalu zvedat. V tu chvíli přiběhl Jirka. "Ten parchant mě napadl," vydechnu a nechám se od něj prohlédnout. Když vidím jeho pohled, je mi jasné, co bude chtít udělat. Chytnu ho za rukáv, zavrtím hlavou: "Nemá smysl plýtvat náboje." Poté se s Jirkovo pomocí zvednu a zkontroluji jak na tom jsem. Naštěstí nic strašného, jen pár modřin a trochu pošramocené ego. Víc mě sral ztracený nůž, pistol a puška. "Nemám zbraně," řeknu tiše, když spolu zamíříme dolu. A pak na desátém schodu jsem spatřila svou pušku. Trochu si oddechnu, když mě její váha zase tíží na rameni.
Jakmile se dostaneme na zem, první kam mi sklouzne pohled je okolí věže, jestli nezahlédnu svou pistoli. Nikde však není. Další pohled, tentokrát mnohem nepříjemnější, propíchne záda toho idiota. "Odcházím, tohle mi za to nestojí," řeknu tiše Jirkovi. Je mi jasné, že půjde se mnou. Zamířím k okraji tábora a když procházím kolem Jindry jen řeknu: "Malá rada. Měl by ses držet za hradbami Trutnova. Divočina je nebezpečná." Bez dalších slov, nebo pohledu zamířím zpět k lesu, odkud jsme přišli. Co bude s ostatními mě nezajímá, stejně tak i slíbená odměna. Jistě, peníze by byli fajn, ale fakt mi to za to nestojí. Nehodlám cestovat s někým, kdo se mě bezdůvodně pokusil zabít.

Jiří Mazuch - 19. února 2024 16:57

V divočině

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Andrea vyrazila nahoru a já jsem jí sledoval, dokud to šlo. Ono přes maskovací síť se kouká špatně. Slyšel jsem nějaké zvuky a viděl letící pistoli. To byl pro mě poměrně jasný signál proto, abych se vydal nahoru. Rychlejším výklusem běžím do schodů. S puškou v ponosu, protože do schodů se těžko běží a zároveň míří. Předpokládám, že někde v půlce potkám Jindru, který jde s pistolí v ruce dolů.

"Co se stalo?"

Zeptám se, ale ani nečekám a protáhnu se kolem něj. V té rychlosti jsem si ani nevšiml, že má na zádech Andrei pušku. V tuhle chvíli je to pro mě nepodstatné, protože je divné že on jde dolů a Andrea ne. Pokud jí něco udělal, tak ... Nechal jsem ty myšlenky zatím na později. Primární byla Andrea. Když k ní doběhnu, tak pravděpodobně ještě leží na zemi nebo už si zvládla sednout, takže k ní hned přikleknu.

"Jsi v pohodě? Co se sakra stalo?!"

Sypu otázky a prohlížím si jí. V tu chvíli vidím, že nemá pušku, pistoli a reálně svedla nějaký zápas. Krev se mi vaří víc než trošku.

Citrón - 19. února 2024 11:54

Divocí v divočině

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Řekl jsem těm dvěma, co bylo potřeba. A nahoru se rozhodla vyrazit ta Andrea, s maskou. Překvapovala mě její výdrž - zřejmě utrpěla kdysi nějaké zranění, a plynová maska na ní působila až příliš nepřirozeně. Pro někoho s takovou vadou dýchání by mohl být i výšlap nahoru problematický. Ale zdá se, že to asi zvládá, tudíž jsem to více neřešil. Horší pro mě byla informace, že musíme pokračovat. Tam dolů. Do podzemí. Zkumavka sice na vše přikyvoval, ale mám pocit, že mi úplně nerozuměl. Podobně jako ostatní členové skupiny zřejmě v životě toužil po vcelku rychlé smrti. A opravdu, rozhodl, že podzemí bychom měli prozkoumat. Ano, existuje tu možná. A to možná mě láká. Právě proto moje srdce není sevřené strachem, ale téměř extatickou radostí, když ta slova řekne.

Ale nemějte iluze. Ten člověk je jednoznačně sebevrah, a právě odsoudil členy své skupiny k smrti, protože jeho loajalita je větší k mrtvým druhům, než k nějakým žoldákům. Je vlastně stejný jako já. Žene ho touha za poznáním.

Zatímco Zkumavka opravuje vysílačku, Šimon se dá do zkoumání stop. Tomu příliš nerozumím, zdá se ale, že bude asi skutečně dobrý stopař, a proto asi zkoumal ony krvavé skvrny. Myslím si ale už teď, že jen potvrdí to, co víme - že co zbylo z posádky je tam dole v podzemí. Můj odhad je na kusy. Zkumavky odhad je naživu. Svému odhadu věřím víc.

V tom se ale ozvou rány a údery z věže. Všimnu si, že něco spadne, a vydám se tedy okamžitě k tomu předmětu. Pistole té ženy. Chvilku jí hledám, ale najdu, a skryju jí k sobě. Hluk. Další a další hluk. Vysloveně si kolegujeme. Podívám se zamračeně nahoru. Přes síť ale nemám možnost moc zjistit, co se to tam pořádně děje, a příliš nemám chuť jít nahoru. Nejspíše jenom tak neupadla mě napadne, a začnu od věže naopak ustupovat. Mám tušení, že ten Jiří, co s ní neustále táhne, bude mít tendenci na věž vyrazit. Já se ale snažím vytvořit co největší vzdálenost, směřujíc si to zpět ke karavanu.

Nemám zapotřebí se dostávat do zbytečných konfliktů. Mám takové tušení, že velmi brzy by se tu mohlo začít i střílet. A proto jdu ke karavanu, skrývajíc se za jeho zeď. Rád bývám skrytý a nenápadný. Jsem si vcelku jistý, že pokud nás něco sleduje, ti hluční umřou první.

I tak ale vidím, že dolů sejde Jindřich, a Andrea ne. To v lepším případě znamená, že jí odzbrojil. V horším, že jí zabil. Není mi jednoznačně jasné proč, ale vzhledem k tomu, co jsem u těch hrdliček vypozoroval, si dovedu pár důvodů představit. Jejich charakter byl takzvaně nespolupracující. Na druhou stranu Jindřich měl rozhodně až příliš rychle ruku na spoušti, což aktuálně znamenalo, že byl pro všechny jednoznačná hrozba. Mohlo mu rupnout v bedně, a mohl by nás postřílet všechny. I teď, pokud vidím správně, má v ruce pistoli, a jak jsem předpokládal, asi dojde mezi ním a Jiřím ke konfliktu. Taková zbloudilá kulka není něco, co bych chtěl dostat, takže se skrývám. Dva kohouti na smetišti. A do toho se připlete ženská. Je to jak z nějaké hodspodské historky. Ale Trutnovští to mohli čekat, a možná i čekali, když dávali dohromady takhle nesourodou výpravu.

Tak, a co bude teď? pomyslím si, zvědavě se dívajíc ke dveřím karavanů, ze kterých doufám, že vyběhne Zkumavka, aby věc uklidnil a nebo se nechal zastřelit.

Jindra Nalezenec - 18. února 2024 11:47

Ztracená hlídka

Trutnov
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Hlavně Andrea

Souboj s Andreou se vyvíjel ještě lépe, než jsem předpokládal. Osudnou se jí zřejmě stala chyba, kdy se mne od sebe snažila v bezprostřední blízkosti odkopnout. Tím ztratila rovnováhu a dokonale nahrála mé akci s podražením nohou. Během ani ne desetisekundového boje už ležela na zádech, kdy jí na hruď tlačilo mé koleno, zatímco na záda bolestivě tlačily železné schody. Boj, který mohl skončit něčí smrtí, byl díky Bohu u konce.

Tehdy se k poražené žoldnéřce nakloním ještě blíže, tak aby mne i přes své mžitky a otřesení zřetelně zavnímala. Pokud, tak alespoň pocítila na krku chladné ostří zbraně, kterým se mne ještě před pár okamžiky pokoušela pobodat. Kdybych chtěl, mohl jsem ji už podruhé za tento krátký souboj zabít. Mé úmysly však byly jiné.

„Jsem schopen přejít mnohé: Hloupost, nezkušenost, zbabělost – to jsou běžné neduhy mnohých na které za ty roky strávené v Divočině narážím. Ale egoismus je něco zcela jiného. Ten svému nositeli sice přináší auru zdánlivé neohroženosti a klamné zkušenosti, když však dojde na věc, ukáže se, že jím pouze maskoval svoji vlastní slabost. Věz, že sama nejsi nic. Kdyby nebylo nás, tak jsi nadále zalezlá kdesi v Trutnově za pecí a kdyby nebylo téhle výpravy, tak letíš naznak vstříc desítky metrů vzdálenému betonu…“ Pravím polohlasným zadýchaným hlasem, který prozradil, že i mne tento souboj stál nemálo úsilí a hlavně nervů. S holýma rukama proti noži se může i sebelepší rváč ocitnout v tratolišti vlastní krve. Navzdory tomu učiním to, co je správné a co jsem zamýšlel už ve chvíli, kdy jsem na Andreu původně vystartoval. Odtáhnu vražedné ostří nože od Andreina hrdla a ušetřím tak její život. Pak vstanu a naposledy si ji přeměřím ledovým pohledem. Cítím, jak se mne opět zmocňuje klid.

„Už dvakrát jsi ohrozila můj život. Pokus se o to potřetí a zabiju tě.“ Slíbím naprosto vážně, nehledě na to, co a zda mi na to něco vůbec odpoví. To, co jsem musel říci, jsem řekl. Nyní záleží na tom, jak si to potenciální členka týmu přebere a co z toho přetlumočí také svému nepřizpůsobivému příteli.

Následně se rozmáchnu a skrze otvor v maskovací síti prohodím její bojový nůž tak, aby skončil v hustých travinách, co nejdále od věže. S tím mne už nikdy neohrozí. Pomyslím si, zatímco ji odzbrojím také o L115A3. Také se kolem sebe obezřetně rozhlédnu, zda se v její blízkosti nenachází pistole, která jí hned zkraje rvačky vypadla. Nikde jsem ji však nenašel.

Následně se s její puškou přes rameno vydám klidnou chůzí zpět k úpatí věže, kde ji mám v úmyslu odložit o takový desátý schod. Do pravice však pro všechny případy beru pistoli. Pokud mi na schodech zkříží cestu kdokoliv, kdo na mne začne bezdůvodně mířit zbraní, oplatím mu totéž Phantomem. Vím, že pokud si našeho zápasu všiml Jiří, dost možná vyvede něco neméně nepředloženého, než Andrea se svým nožem.

Vypravěč - 18. února 2024 10:28

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Jindra podržel Andreu na okraji zábradlí ve výšce osmi metrů, když na něj vytáhla nůž. Její situace však znemožňovala rychlé tasení, tudíž si jejího pokusu Jindra zavčasu všiml a zareagoval. Obě jeho ruce byly zaneprázdněné držením Andrey, kterou kdyby pustil, mohla se zřítit dolů. Aby ale jen pasivně nevyčkával na smrt, přitáhl si Andreu ještě blíže k tělu a uštědřil jí silný zásah hlavičkou do obličeje.
Tento úder dočasně Andreu ochromil. Přesto se však snažila stále od Jindry odtrhnout, aby mohla bezpečně tasit nůž a zaútočit na Jindru. K tomu využila kopů, avšak to ještě více snížilo její stabilitu a vedlo k nevyhnutelnému pádu, který Jindra zprostředkoval. Svou nohou zafixoval její a pákou, kterou držely jeho ruce, s ní vší silou smýkl k zemi.
U tohoto nekontrolovatelného pádu se pak Andrea praštila hlavou o kovový sloupek a byla prakticky vyřazena z boje. Nedokázala se zmoci k dalšímu odporu. Viděla jen mžitky před očima a cítila obrovskou bolest. Její ruka sice nůž stihla tasit, ale bylo už příliš pozdě. Jindra nenechal nic osudu a hned svou sokyni zaklekl. Těžkou botou zašlápl její ruku se zbraní, kterou jí pak snadno z ruky vzal. Celý krátký souboj pak zakončil přiložením chladného ostří na krk Andrey. Její život však ušetřil. Tím souboj mezi nimi skončil.
Andrea zůstávala při vědomí, avšak neměla síly vzdorovat, a i kdyby se o to pokusila, byla v pozici, kdy by pouze inkasovala další zásahy. Ostrá čepel nože na krku pak byla i výstrahou ještě většího rizika.

To vše se odehrálo jen během několika málo vteřin, dříve než mohl někdo jiný zareagovat.

Vypravěč - 17. února 2024 16:36

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Poslední nahrávka skončila a již nebyla jiná, kterou byste si mohli pustit. Jakmile magnetofon utichl, Citrón jej začal i s nahrávkami skládat do svého batohu. Při tom na něj pohlédl Zkumavka a dodal: „Ty kazety pak s sebou musíme vzít do Trutnova, bude to důkazní materiál.“
Následně už Citrón svým společníkům předložil možné teorie, co se zde mohlo skutečně odehrát. Zkumavka jim jen přikyvoval a vyvodil: „Snad se tvá slova nakonec nepotvrdí, Citróne. Je ale naší prací problémy zde vyřešit, ať jsou jakékoliv. Obezřetnost je však na místě. Pokud něco zlikvidovalo tak zkušenou posádku, jako tu od Pěnkavy, rozhodně to nebude nic zanedbatelného.“
Při zmínce o návratu Zkumavka nesouhlasně zavrtí hlavou: „To, že je posádka mrtvá, jsme ostatně již očekávali, ač neradi. Nezjistili jsme ale nic přesného a rozhodně potíže na Stachelbergu nevyřešili. Musíme pokračovat, i když z toho všeho taky nemám dobrý pocit. Rozhodně ale nenecháme zmizení věrných spolubojovníků neobjasněné.“

Když Citrón vychází z karavany, Zkumavka souhlasně odvětí: „Máš pravdu, nejvíc informací asi najdeme až v podzemí. Nejprve ale zkusím zprovoznit vysílačku.“
Pak se podívá i na Šimona, který už začíná zkoumat krvavé stopy vedoucí z karavanu a řekne: „Zatím se tu ještě porozhlédněte. Pokud se mi vysílačku nepodaří opravit, pokračujeme i tak a půjdeme dál.“ Pak ještě nejistě dodá: „Dávejte na sebe pozor.“

Zkumavka tak ještě nějaký čas zůstává v karavanu, když Citrón vychází ven. Za ním vyjde i Šimon, který se právě chytil krvavé stopy. Stopa byla venku již neznatelná, avšak zkušený stopař ji dokázal rozpoznat, navíc když přímo navazovala na zakrvácené dveře karavanu. Šimon ji zkoumal dále a zjistil, že vede přímo ke Stachelbergu. Dokázal rozpoznat v trávě neznatelné kapky zaschlé krve i specifický otisk v bahně. Šimon začínal mít pocit, jako by někdo tudy něco táhl.
Mezitím, co Šimon sledoval stopy vedoucí z karavanu, Andrea se vydala nahoru na věž za Jindrou. Jiří ji kryl se svou zbraní a očekával, zda se v okolí nevyskytnou potíže, které by Andreu ohrozily. Stachelberg byl pro vás neznámým místem a nevíte, zda vás někdo nesleduje.
Andrea nakonec potká Jindru v půlce točitého schodiště, přibližně asi u padesátého schodu. V tom se však přihodí nečekaná událost. Jindra znenadání prudce vyrazí proti Andree, čímž ji naprosto zaskočí, až jí vypadne pistole z pravé ruky, kterou Jindra pevně stiskne. Následně ji uchopí pod krkem a vší silou Andreu přimáčkne k okraji zábradlí.
Stačilo by víc zatlačit a mohla by se Andrea nekontrolovatelně zřítit z výšky osmi metrů. Místo toho ji však Jindra podrží u zábradlí a začne k ní rozezleně promlouvat. Vše se událo nesmírně rychle a zaskočená Andrea do té doby nestačila zareagovat. Jakmile se však z šoku probrala, odhodlala se k drastickému protiútoku. Volnou rukou hbitě sáhla po noži.

Nůž však nosila v oblasti beder, která měla přimáčknutá ke kovovému zábradlí. To jí znesnadnilo provést rychlý útok a Jindra si tak mohl všimnout jejího manévru, který levou rukou prováděla. Nyní si byli oba vědomi, že může jít o život. Záleželo teď jen na schopnostech a rychlosti reakcí obou soupeřů. Andrea nyní balancuje na okraji zábradlí a snaží se vytáhnout proti Jindrovi nůž. Jindra tak čelí velmi nebezpečnému útoku, který ho může připravit o život. Následujících několik vteřin bude zřejmě rozhodujících.

Ostatní zatím neviděli, co se nahoře děje. Byli příliš vysoko a za maskovací sítí. Nikdo z účastníků boje zatím nevykřikl a uplnulo jen několik málo vteřin. V tom však z věže dopadla na zem pistole, kterou předtím Andrea upustila z ruky. Dopadla a s rachocením dopadla na beton pod schodištěm. Toho si Šimon, Citrón a Mazuch všimli.

Andrea Sýkorová - 17. února 2024 10:33

Přehnaná reakce

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Jindra

Víte co dělá divoké zvíře zahnané do kouta? Kouše, škrábe, útočí. Jindra to nejspíše neví. Tím nechci říci, že jsem divoké zvíře, ale do kouta se zahnat nenechám.
Totiž, asi takhle. Šlapala jsem do schodů věže na Citrónův popud zkontrolovat Jindru. Že tam byl dlouho mě ani tak moc nezajímalo. Byl mi volnej, ale jestli jsme měli spolupracovat, tohle byl dobrý způsob jak ukázat dobrou vůli. Takže ano, se zbraní v ruce, byť skloněnou, jsem šlapala do schodů.

Když jsem zaslechla kroky vycházející z míst nade mnou, vzhlédla jsem. Instinkt volal zvednout zbraň, připravit se k obraně, ale když jsem spatřila Jindrovo kalhoty, zbraň jsem zase sklonila a uvolnila se. Evidentně byl v pořádku a nahoře nejspíše nic nebylo. I on sám mi to potvrdil, když prošel kolem mě. Jen jsem kývla hlavou a chystala se zbraň schovat, když se to stalo.

Zaskočil mne, vrazil do mě, že jsem se zastavila o zábradlí a jen bezhlesně vydechla. Pak chytil ruku se zbraní, kterou jsem pustila, až cinkla o podlahu. Chytil mne pod krkem, tlačil na zábradlí a kdyby chtěl, asi by mě převalil. Ovšem zapomněl na jednu věc. Jednu ruku jsem měla volnou, on obě zaneprázdněné. A já si, na rozdíl od něj, už něčím prošla. Strávila jsem v divočině více let, než on byl schopnej nosit pušku. Sice se mi mžilo před očima a měla jsem problémy dýchat, ale bezbranná jsem nebyla.

Sáhla jsem levou rukou za záda, nahmatala bojový nůž a jedním pohybem ho vytrhla a zamířila mu na bok. Na to, abych něco řekla nebo křičela jsem neměla kapacitu. Prostě jen pohled nažloutlých duhovek ztvrdl a dýka letěla vstříc jeho pravému boku.

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

9 8 7 6 5 4 32 1

Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

S.C.N. – Záhada noosféry

Družina

Ztracená hlídka

V divočině

V divočině

Divocí v divočině

Ztracená hlídka

Ztracená hlídka

Ztracená hlídka

Přehnaná reakce