Příspěvků: 93

Hraje se Dvakrát týdně Vypravěč Označený je offlineOznačený

Družina

Postava Šimon Krahujec je offline, naposledy online byla 20. května 2024 6:47Šimon Krahujec

Postava Jindra Nalezenec je offline, naposledy online byla 19. května 2024 22:22Jindra Nalezenec

Postava Citrón je onlineCitrón

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

Citrón - 03. března 2024 18:08

Zábava v bažinách

Obrázek

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Zdá se, že všechny lákají ty nepřístupné bloky. Jaká to mladická zvědavost! Stačí jen pomyslná překážka, kterou je třeba překonat, a oni se proti ní vrhají čelem. Je možné, že najdeme jen zadělané zdi. Ale je taky možné, že toho najdeme mnohem víc! Vzrušující, skutečně vzrušující. Byl jsem znepokojený, vyděšený, ale zároveň mě to podsvětí lákalo čím dál tím více. Nové a nové informace ohledně toho, co se zde stalo, byly fascinující. Měl jsem o tom všem hned několik teorií, a postupně se hýbaly do praxe. Potřeboval jsem důkazy. Ale sám jsem se ne až tak úplně hnal do nebezpečí. Moje původní vize tedy byla, že prozatím se Zkumavkou zůstaneme tady. I když Jindra a Šimon nebyli proti, proti byl překvapivě sám Zkumavka. Asi dále nechtěl skupinu drolit. Jelikož by bylo krajně nerozumné, abych zůstával sám v tomhle vysoce nebezpečném místě, souhlasím tedy s tím, abychom se k těm bažinám vydali všichni.

Je to právě Jindřich kdo určuje směr, a cesta netrvá až tak dlouho. Ale postupně se stává jednoznačně těžší a těžší. Mezitím spekulujeme o původu vědců, ale moc se toho nedozvíme. Do téhle diskuze se nezapojuji, nemám totiž pocit, že bych měl co nového přinést. Je jasné, že někdo někde něco ví. A je jasné, že ten člověk bude asi o dost vyšší šarže, než jsme my nebozí smrtelníci. Tomáš Vědátor zní jako člověk, se kterým bych se moc rád seznámil pomyslím si.

Když se přiblížíme k mokřinám, a vidím výpary, nezdráhám se, a nasazuji si plynovou masku. Tyhle věci, stejně jako anomálie, před kterými nás varuje Zkumavka, jsou kurva nebezpečné. Pro jistotu používám i Geigerův čítač. Nerad bych se někde rozpadl na atomy. Pokud je to vysloveně nutné (nepředpokládám), převléknu se do na tuto situaci vhodnějšího oblečení.
Poté se již opatrně vydáme k tělu. A to opravdu opatrně, protože tato bažina je docela o hubu. Stahuje mi boty téměř sama, a nerad bych do ní spadl. Již brzy jsme u těla všichni čtyři. První je u něj nakonec Zkumavka, který s ním trochu zápasí, aby ho vyprostil a otočil. Pomůžu mu s tím. Brzy se nám naskytne pohled, ze kterého zamrazí i otrlého chlápka, jako jsem já. Naštěstí mám masku, takže moje smysly ten puch nenapadne tolik jako ty Zkumavky. Přes toto mrazení ale analyzuji. Brzy se dozvídáme, a to díky psí známce, že to je četař Reaktor. "O tom se tam také přeci mluvilo" zahuhlám, ale za Boha si jednoznačně nevzpomenu, co se tam říkalo. Snažil jsem se zapamatovat všechna jména, ale nahrávku jsem slyšel jen jednou. "Není to nějaký ten psychicky problémový? Nemuseli ho nějak izolovat nebo tak něco?" zahuhlám. "Každopádně to vypadá, že ho zabily výpary" řeknu, a ukážu na jeho obličej. "A jelikož nemá boty, odhadoval bych, že je ztratil tady v bažině. I mně je to málem stáhlo" pokračuju, a otočím se směrem k Jindrovi a Šimonovi. "Zřejmě přišel, nebo spíše přiběhl ze směru, odkud jsme přišli. Asi před něčím útíkal, přišel o boty, a zabily ho výpary. Jelikož utíkal, nebyl ani dobře oblečený" řeknu svou logickou dedukci. "Což nám pořád tolik neřekne" zahuhlám dále. "Šimone, nevšiml sis po cestě sem nějakých dalších stop? Ideálně tady kolegy Reaktora, a jeho případných pronásledovatelů?" zeptám se ho. "Měli bychom se vrátit na trochu pevnější půdu" dodám nakonec

Vypravěč - 01. března 2024 19:33

Ztracená hlídka

Trutnov
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

„Dezertovali?“ podivil se Zkumavka, ale nepřítomnost dotyčných hovořila jasně. Nebezpečnost výpravy byla zřejmá a jen vy jste zde zůstali tváří v tvář skryté hrozbě. Nemělo však smysl Andreu s Jiřím dohánět. Svou nelibost dali jasně najevo a vy jste tu byli povoláni k jinému úkolu. Zkumavka naposledy pohlédl k lesu, kde vaši bývalí druhové zmizeli. Nakonec si jen povzdechl: „Neukáznění žoldáci.“ Nyní se ukázalo, jak nevyzpytatelné jsou služby nájemných a neprověřených osob. V Divočině se totiž vyskytují tuláci pochybné loajality.

Pozornost skupiny se však nyní upřela zpátky k mapám, které Jindra na věži našel. Citrón si hned dokázal spojit obsah audio záznamů s čísly objektů na mapách. Jeho teoriím Zkumavka zamyšleně naslouchal a poté odvětil: „Zdá se, že říkáš pravdu, vše tomu nasvědčuje. Rozhodně stojí za to prozkoumat S-80 i S-80a. Je však možné, že zásadní informace nakonec budou v oněch nepřístupných blocích.“ Zkumavka se odmlčel, pohlédl směrem k opevnění a dodal: „Osobně jsem již podzemí jednou navštívil. To bylo ale v úplných počátcích tohoto stanoviště a dostal jsem se jen do několika prvních místností. Upřímně mě ale netěší, že se tam dobrovolně musím vracet. Společně to ale jistě dokážeme.“ Potlačí svůj strach a nervózně na vás pohlédne.
Zmínka o tělu ho znepokojí, zároveň však v očích Zkumavky blýskne naděje, že vám onen nález pomůže objasnit příčiny celé té hrůzy. Citrónův návrh však odmítne: „Je mi to líto, ale spojení už se mi teď obnovit nepodaří a raději se podívám také k tomu tělu. Měl bys jít také s námi, Citróne. Tady na tom místě bych se nerad dělil.“ S tím se s jistou neblahou předtuchou ohlédne zpátky k lesu, načež se Jindry zeptá: „Kam tedy za tím nálezem v mokřinách?“ S tím nechá Jindru, aby své společníky přivedl k místu, kde tělo z věže spatřil.

Když jste vyrazili daným směrem, Šimon se zeptal na záhadnou přítomnost vědců v podzemí. Tato zmínka v nahrávkách byla skutečně záhadná a vrtala všem hlavou. Očividně i Zkumavkovi, který očividně neměl jasnou odpověď a chvíli uvažoval: „Ta zmínka mi také leží v hlavě. Upřímně nevím, o jaké vědce mohlo jít. Zřejmě se jednalo o osoby důležité, neboť o nich v Trutnově nikdo nemluvil a ve městě se zřejmě neukázali.“ Pak ho napadlo: „Určitě ale o nich Rada věděla, stejně jako kapitán Pěnkava. Ještě mě napadá, že by o nich mohl něco vědět Tomáš Vědátor. To je můj nadřízený a jeden z vedoucích výzkumu v Trutnově. Ten by mohl znát víc. Je však běžnou praxí, že město někdy spolupracuje s týmy jiných vědců, aby obohatilo své znalosti.“

Mezitím jste se pod vedením Jindry přesunuli až k místu, kde se nacházelo mrtvé tělo. To se před vámi v dálce za horizontem už skutečně začínalo rýsovat. Leželo napůl zapadlé v mokřinách tváří k zemi. Mrtvý muž byl oděn do černého vojenského oděvu, podobného jaký nosil i Zkumavka. „Pozor na anomálie.“ Varoval vás náhle váš průvodce a ukázal na podezřele tetelící se vzduch nedaleko od vás. „To tě vcucne a rozseká tak, že tě vlastní máma nepozná.“
Skutečně se v okolí objevilo mnoho vysoce nebezpečných anomálií, které velmi dobře znal i učený Citrón či Jindra, který s nimi během své praxe také často přicházel do kontaktu. Vyskytovaly se zde i jedovaté výpary, viditelné pouhým okem jako nazelenalá mlha. Jejich vdechnutí mohlo také přivodit nenávratné poškození plic, případně i smrt.

Když kráčíte směrem k západu, vaše těžké boty se boří stále hlouběji do měkkého bahna a mokrých travin. Musíte pečlivě vážit každičký krok, aby vás bažina nezouvala z bot. Nakonec dorazíte až k onomu tělu. Zkumavka nic neříkal, neboť se na setkání s padlými druhy už dávno připravil. Místo toho opatrně přistoupil k tělu, aby se přes něj v blátivém podloží nepřevalil, uchopil jej za bundu a začal ho otáčet, aby mu pohlédl do tváře.
Tělo už bylo staré zhruba 2-3 dny a zezadu nejevilo žádné stopy zranění. Zkumavka začal v blátě zápasit a pokud mu někdo z vás pomohl, brzy tělo otočil čelem k vám. Ať tak či onak dříve či později tak učinil.

V tu chvíli jste pohlédli do tváře zemřelého Trutnovana. Zajímavé bylo, že měl rozepnutou bundu a chyběly mu boty. Je nereálné, že by se někdo do Divočiny vydal bez bot. Nejděsivější však byla jeho zohavená tvář. Byl v obličeji čímsi poleptán a ústa měl zbrocená zaschlou krví. Stejně tak hrůzný pohled byl i na jeho nepřítomný, skoro až voskový pohled. Oči jako by téměř ztratily zorničky a víčka nezvykle opuchla. Hrozný zápach z úst umrlce pak Zkumavku donutil okamžitě odvrátit zrak a zakrýt si ústa a nos. Nakonec se však oklepal a znovu se otočil k zemřelému. Sáhl k jeho hrudi a utrhl z ní psí známku, kterou měl pověšenou na krku. Pak jen tiše pronesl: „To je četař Reaktor.“
Citrónovi i Jindrovi bylo dle jejich znalostí známo, že smrtelná zranění, která Reaktor utrpěl, byla způsobena vstupem do nebezpečných výparů všudypřítomných anomálií.

Šimon Krahujec - 25. února 2024 17:55

Ztracená hlídka

Trutnov
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni[/i]

Odpovědi na moji otázku se mi dostalo až od Citróna. Vcelku krátce zrekapituloval odchod Andrey i s Jiřím na vodítku.
Jak se nad tím tak zamyslím, odchod těch dvou, podle jejich dosavadního projevu, by neměl být moc velkou ztrátou Pokud bych je měl zařadit, tak by to byli špatní nosiči luxusních zbraní, kteří při první srážce se skutečným světem zjistili, že oni sami, na rozdíl od zbraní, stojí za starou belu. Když to teď vezmu kolem a kolem, měli jsme je zabít. Jirkova útočná puška by nám dost zvýšila palebnou sílu. Jenže tady v tom příšerném tichu jsme nadělali kraválu až dost.
„Rozhodně souhlasím s prohlídkou mrtvoly. Napoví nám to, co ho, nebo aspoň jak, zabilo.“, přikývnu na Citrónův návrh. „Co se týče těch krvavých stop z karavanu, tak vedou k pevnosti, což by mohlo potvrzovat, že to, co je pozabíjelo, bude nejspíš tam.“ S tím, co tady bylo řečeno, mě napadá ještě jedna otázka. „Jak na nahrávkách mluvili o těch vědcích, víš kdo, nebo co byli zač?“, zeptám se Zkumavky. „Nechce se mi totiž věřit, že by Trutnov sem pustil někoho, koho nezná nebo nenajme.“, dodám ještě a čekám na Zkumavkovu reakci.

Jindra Nalezenec - 25. února 2024 11:36

Ztracená hlídka

Trutnov
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Chvíli si měřím nerozhodného žoldáka, který zvažoval možná rizika. Nenávist mu zcela nepokrytě čišela z očí, přes to se nadále k ničemu neměl. V ruce jsem po celou tu dobu svíral Phantoma s úmyslem bleskurychle zacílit mezi Jiřího oči a vystřelit v případě, že proti mně zkusí, byť jen pozvednout zbraň. K tomu však nakonec nedošlo.

Rozladěný muž se bez dalších slov sebral a se sklopeným zrakem spěchal do lesa za svojí odcházející družkou. Rázem se tak naše výprava zmenšila o třetinu. Za mne však nebyl důvod ke smutku. Zbavili jsme se slabých článků, které nás svým sobectvím mohly zcela reálně ohrozit na životech.

Jenom doufám, že jejich rodiče nemají příliš veliký vliv na obchody nebo politiku Trutnova. Tak mocné nepřátele pochopitelně nikdo nechce… Pomyslím si, zatímco v duchu již podruhé proklínám svého nezodpovědného bratra, kvůli kterému tu dnes jsem a prakticky zadarmo na sebe beru podobná rizika. Zpropadená práce! Na tváři se mi objeví kyselý úšklebek, když se i za Jiřím uzavře zelená stěna keřů a stromů.

V tom ke mně přistoupil Citrón, který si se zájmem začal prohlížet mapy zdejšího podzemí. Také se mne zeptal na lokaci těla, které jsem před pár okamžiky spatřil ze zdejší rozhledny.

„Ano, nehybné tělo v černém, 400 metrů na západ. Bezpečnou cestu k němu jsem z té výšky už stihl naplánovat.“ Naznačím další postup zvídavému tulákovi, zatímco z karavanu vyleze Zkumavka, jehož znepokojený pohled svědčil o tom, že před sebou máme ještě mnoho náročné a riskantní práce.

Tehdy si náš průvodce uvědomil, že mu chybí dva členové výpravy. Už jsem se nadechoval ke stručnému vysvětlení, když v tom si zdviženou rukou získal veškerou pozornost Citrón. S povděkem se dovídám o tom, že jsem nebyl jediným, kdo měl na dezertující dvojici negativní názor. Skvělá práce, chlape. Hned mám o jedno nepříjemné vysvětlování méně. Pomyslím si vděčně, načež si vyslechnu, na co mezitím přišli ostatní členové výpravy. A zjištění to byla více než znepokojivá.

„S návrhem souhlasím.“ Odvětím na Citrónův nápad, načež dodám: „V možných úvahách bych však nezavrhoval ani možnost, že ono nebezpečí mohlo přijít z opevnění S-76 nebo S-77. Přeci jen, těžce přístupné ruiny a zanedbané podzemní prostory bývají nezřídka zamořeny různými anomáliemi a jinými odpornostmi.“ Přítomnost cizích vědců však v této věci nabádá k pozornosti. Ti Trutnované museli mít asi dost dobrý důvod je sem vpustit. Po čem tu však asi pátrali? Na co se snažili přijít? Něco mi říkalo, že odpověď na to se skrývá v S-80 nebo S-80a.

Citrón - 23. února 2024 22:34

Hádky a mapy

Obrázek

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Sledujíc onen spektákl, jen těžko říci, jak na celou situaci reagovat. Předně, ukáže se, že Andrea je sice možná trochu potlučená, ale jinak asi docela v pořádku. S Jiřím vyjdou rychle dolů ze schodů, prohodí nějaké pseudovýhružky, nasupeně koukají po Jindřichovi, a potom se prostě vydají do lesů. Pozoruji jejich odcházející záda, zatímco na ně Šimon vykřikne, aby se nikdy nedostal své odpovědi. Prostě odešli. Je to dobře? Je to špatně? To nevím. Nevím to, protože na jednu stranu jsme právě přišli o dva lidi co nám mohli krýt záda, ale na druhou stranu jsme právě získali jejich peníze, já jejich zbraň, a skupina teď bude jistě soudržnější. Rozhodně jsem neměl v úmyslu toho Jindřicha nasrat. Aktuálně bylo docela zjevné, že je z nás nejnebezpečnější. Na druhou stranu, proti nám ostatním nic asi neměl. Vrozená zvědavost tak rychle přemohla touhu být skryt, a vydal jsem se k němu prozkoumávat mapy. Mapy jsem měl rád. Poznání jsem měl rád. A zdálo se, že přes všechno jdeme tam dolů. Možná. Možná. No není to vzrušující?

"Tělo?" řeknu tiše a zpozorním. "A ukaž prosím, můžu se podívat?" zeptám se, dívaje se na mapy ještě před Zkumavkou. Ten mezitím vyjde ze svého karavanu. Zdá se, že pokus zprovoznit vysílačku byl asi neúspěšný. I on se jde hned podívat na mapy. Zároveň i on požaduje vysvětlení. Stejně tak jako Šimon. Zvednu ruku abych získal jejich pozornost.
"Je to prosté. Andrea a Jiří dezertovali" řeknu Zkumavkovi. "Měli s Jindřichem nějaký konflikt. Dovedu si domyslet proč" řeknu věcně. "Ale vypadali vcelku zdravě, ještě vyhrožovali, tak se asi vrátí prostě do města. Víc peněz pro nás" řeknu, a pokrčím rameny. Poté zaťukám na mapu. "Tohle je důležitější" přesunu diskuzi k tématu. "Navíc Jindřich říkal, že je tu nějaké tělo asi 400 metrů. Měli bychom ho jednoznačně prozkoumat, než kamkoliv půjdeme" řeknu Zkumavkovi. Poté se obrátím na Nalezence. "V karavanu je krev a stopy zápasu, a nahrávky. Víme, že tu byla nějaká skupina vědců, dole se zjevně děly nějaké experimenty. Nejhorší má být údajně Hala 324, nevíme, co to přesně je. Obávám se proto nejhoršího, a to sice, že posádka buď zešílela, nebo je zabilo něco z těch experimentů" řeknu věcně.

Poté se podívám na Jindru a následně na Zkumavku.
"Některá ta místa se v té nahrávce zmiňují" řeknu a ukazuju na mapě, která má označení, které zaznělo v nahrávce.
"S-80, S-80A" ťukám na papír. "Ty mají být údajně nejhorší. V S-80a má být ona Hala, ať už je to cokoliv" vysvětlím. "S-78 a S-80 byly určené pro vědecké účely. Tam byli oni vědci, které posádka neznala" vysvětlím. Poté přejedu prstem dále. "S-76 a S-77 byly v době nahrávek nepřístupné, a posádka se je snažila zpřístupnit, což značně omezuje naše pole hledání" pokračuji tiše. Poté se podívám na přítomné.
"To tedy vylučovací metodou znamená, že jednoznačně víme, kterou trasou se posádka nejvíce pohybovala. A to od S-73, kde jsme my, k S-80. Zřejmě tedy přes S-75, S-72, S-78" ukazují prstem dlouhou čáru.

"Zkumavko, navrhuji tedy toto" řeknu následně našemu "vůdci". "Jindřich a Šimon půjdou ohledat ono tělo. Zřejmě půjde o člena posádky a oni dva se na to hodí nejlépe. Ty se budeš dál pokoušet opravit komunikační zařízení. Co přesně je s ním vlastně špatně? Já budu držet hlídku, než se Jindřich a Šimon vrátí" dodám. "Co si o tom myslíte?"

Vypravěč - 23. února 2024 17:04

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Jakmile Jindra zpacifikoval Andreu, která se neúspěšně pokusila o jeho zabití, sešel dolů za ostatními, přičemž rozzuřený Jiří proběhl okolo něj. Situace nebezpečně eskalovala a sám Jindra byl připravený ze strany dvojice žoldnéřů na jakoukoliv odplatu. Nezasvěcený Šimon také zpozorněl a Citrón se hned chopil příležitosti, zabavil ztracenou pistoli a schoval se.
Pak přišel onen napínavý okamžik, kdy Jiří potlučenou Andreu vyprovodil z věže. Musel jí ze začátku podpírat, jak byla po úderu do hlavy dezorientovaná. Za chvíli však byla schopna pohybu bez opory, neboť jí Jindra ušetřil horšího zacházení. Hned se odpoutala od Jiřího a šla dál sama.

Nastala rozhodující chvíle. Jiří byl zmítán hněvem a nenávistí vůči Jindrovi, který odzbrojil jeho družku. Upřeně na svého soka hleděl a toužil po jeho zkáze. Andrea však přidala do kroku a nehledě na ostatní zamířila rovnou do lesa. Jiří tak nakonec svou vůli opět neprojevil, sklopil zrak a vydal se beze slov za Andreou. Oba spěchali, neotáčeli se a zmizeli tak rychle, jako se objevili. Jejich trauma z utrpěného ponížení bylo tak silné, že se ani nesháněli po ztracené pistoli a neřešili nic jiného, než aby rychle zmizeli z dohledu ostatních. Šimon za ještě stačil zvolat, avšak v tom se už ztratili v hustém křoví.

Přibližně v tu dobu z karavanu vyšel Zkumavka. Nespokojenost a zamyšlení v jeho tváři naznačovalo, že se jeho pokus o obnovu spojení nezdařil. Hned jak vás viděl, neradostně spustil: „Ten krám zprovoznit hned tak nepůjde.“ Pak se mlčky rozhlédl po okolí a pokračoval: „Zřejmě nám zbývá už jen jediné.“ Jeho pohled ustrne na tmavém betonovém opevnění. „Budeme muset prozkoumat podzemí na vlastní pěst.“
Ještě předtím se vás ale dotáže: „Objevili jste něco nového, co by nám napovědělo?“ Všimne si trojice map, které Jindra nabízí svým druhům k nahlédnutí. Hned se k nim tedy nakloní. „Hmmm, to vypadá na staré mapy podzemí Stachelbergu. To se nám bude hodit.“

Mapa 1
Mapa 2
Mapa 3

U poslední mapy se zastaví nejdéle a zaboří prst na objekt s označením S-73. „Tady jsme my, to je Stachelberg.“ Objasní, avšak zřejmě takovou mapu ještě sám neviděl a nejistě si ji prohlížel.
Po nějaké době si nemohl nevšimnout, že vám dva členové výpravy chybí. Nejistě se rozhlédl a dotázal se: „A kde jsou ti dva, Mazuch a Sýkorová?“

Šimon Krahujec - 20. února 2024 19:30

Ztracená hlídka

Trutnov
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Z věcí, co jsem našel v karavanu, jsem si nechal jen čelovku, náboje a jako takovou malou trofej nášivku Trutnova. Jak jsem říkal, jídlo, i když třeba v konzervě, ve mně moc důvěry nevyvolávalo. Poslouchal jsem Citróna v jeho úvahách a zaujalo mě, že nastínil tři možnosti, ale ve finále řekl jen dvě. Přitom se snažil přemluvit Zkumavku k návratu. Až jsem se v duchu uchechtl. Jasně, Trutnováci určitě rádi zaplatí každému 2 000 korun za malou procházku na Stachelberg a zpátky. Tohle, Citróne, neklapne.
Jakmile skončím v karavanu, kouknu, kam vedou ty krvavé stopy.
Zjistil jsem, že vedou směrem k pevnosti už po pár metrech. To ticho je tady doslova ohlušující. Sám cítím, jak to leze na mozek. Jsem celý napjatý a čekám, kde na mě co vyskočí.
Najednou se ozval takový kovový třesk a zněl od rozhledny. Až se mi přitom zježily vlasy na zátylku. Rychle vyrazím zpátky. Hlavně doufám, že se něco nepodělalo. Vidím, jak Jirka vyrazil na rozhlednu a Citrón sbírá něco pod věží. Vypadá to jako pistole. Jakmile z věže vyjde Jindra, zatěká Citrón očima a po anglicku mizí za karavan. Lidi jako on cítí problémy na sto honů. Jednoduše proto, aby se jim za každou cenu vyhnuli. A tady, to asi problém fakt bude. Z věže zrovna vyšli Andrea s Jiřím. Ten vypadal, jakoby měl co chvíli explodovat vzteky. Kouknu na Andreu a žulově tvrdý výraz tváře, kterým nás častovala od začátku výpravy, vypadal poněkud nadrceně. Doběhnul jsem s brokovnicí v rukou zrovna ve chvíli, kdy Andrea říkala Jindrovi „Malá rada. Měl by ses držet za hradbami Trutnova. Divočina je nebezpečná.“ To byla regulérní výhružka. Kdyby teď začal Jindra střílet, vůbec bych se nedivil. Ale to by se fakt nehodilo. A tady obzvlášť. „Co se tady, do prdele, stalo?“, zasyčím napumpovaný adrenalinem. „Andreo, kam jdete?“

Jindra Nalezenec - 20. února 2024 17:42

Ztracená hlídka

Trutnov
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Cestou od přemožené žoldnéřky jsem zaslechl nesrozumitelné vztekání, které prozrazovalo, jak hlubokým ponížením si potlučená dívka právě prochází. Nezajímalo mne to.

Jediné, co mi vrtá hlavou je, zda bude natolik inteligentní a sebekritická, aby si později dokázala vzít k srdci moji upřímně myšlenou řeč. Uvažuji, zatímco ostražitě scházím vrzavé schody železné věže. Když pod sebou uslyším přibližující se rytmický dupot, tak v pravici spuštěné podél těla pevně sevřu Phantom, čímž se připravím k předpokládané konfrontaci s Jiřím. Zděšený muž se však místo toho kolem mne svižně prosmýknul. Pouze se stačil optat, co se stalo.

„Na to se musíš zeptat své ženy.“ Odvětím znechuceně, při čemž se za mizícím žoldákem krátce ohlédnu, zda se mne nepokusí nepředvídatelně napadnout zezadu. Opatrnosti není nikdy dost, zejména když mám v týmu dvojici egoistů, kterým jsem právě šlápl na kuří oko.

Když sejdu na volné prostranství před karavanem, tak ostatní obeznámím se zjištěními, vypozorovanými z výšky stachelberské rozhledy.

„Asi 400 metrů na západ leží bezvládné tělo zabořené v mokřinách. Také se mi podařilo najít trojici map Stachelberského podzemí. Na co jste přišli vy?“ Pravím k věci, zatímco volnou rukou sáhnu do kapsy od bundy, abych z ní vytáhl kýžené plánky. Projeví-li o ně někdo z přítomných zájem, tak mu je předám k nahlédnutí. O konfliktu s Andreou se nezmiňuji a případné scény, stížnosti či soudy tak nechávám pouze na ní a její hrdosti.

A o chvíli později skutečně nastal okamžik pravdy. Potlučená žoldnéřka se v doprovodu svého souputníka dostala až na desátý schod, kde převzala odloženou pušku a bez jakéhokoliv náznaku vděku po mě střelila zlostným pohledem. Sám jí na to odvětím vážnou tváří v očekávání, co se nyní odehraje. Pravou rukou nadále svírám pistoli. Jak se nyní zachovám, záleží pouze na reakci Jiřího s Andreou, která mu právě cosi podezřele šeptá.

Krátce jsem si prohlédl výrazy a postoje Šimona s Citrónem. Zvažuji, zda a na čí stranu by se ti dva připojili v případě, že na mne Andrea s Jiřím zaútočí… K tomu však nakonec nedošlo. Žoldnéřka se ke mně sice blížila, ale vzápětí učinila krok stranou, jako by se právě chystala k návratu do Babí.

„Malá rada. Měl by ses držet za hradbami Trutnova. Divočina je nebezpečná.“ Hlesne, když kolem mne prochází. A tehdy mi dojde že, tohle je její a zřejmě i Jiřího sbohem. Sám nevím, co si o tom mám myslet. Navenek nad tím jen pokrčím rameny, a zatímco sleduji reakci Jiřího, uvažuji nad jejími myšlenkovými pochody.

To už můj dvanáctiletý bratr se chová vyzráleji než ona. Dostala varování a neméně přínosnou lekci pokory, kterou jí zjevně ještě nikdo nikdy neudělil. Chorobně pěstované ego za hradbami města jí pak očividně nedovolilo ustát ponižující konfrontaci s realitou… Takže nyní před námi div že neutíká, aniž by se alespoň doptala na ztracenou pistoli. Jaká hanba!

Navzdory své obvykle tolerantní povaze jsem si tentokrát nemohl pomoci. Mé oči pro její vzdalující se siluetu neměly nic než hluboké opovržení.

Andrea Sýkorová - 19. února 2024 17:19

V divočině

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Nejdříve Jindra, pak Jirka a pak všichni

Udělala jsem chybu? Podcenila ho? Možná. Ne, určitě ne. Zaskočil mě, chytil pod krkem a zhoršil už tak špatné dýchání. Zatmívalo se mi před očima z nedostatku kyslíku, když jsem sahala pro nůž. Nebyla jsem dost rychlá ani opatrná, navíc mne batoh táhl dolu, jak vysel přes zábradlí. Nedokázala jsem se k noži dostat dříve, než si toho všiml. A když už byl venku a já se od něj snažila dostat, využil toho a povalil mě. Zaklekl mě, položil koleno na mou hruď a ještě více zhoršil špatné dýchání. O bolesti z pádu ani nemluvím, natož pak o ráně do hlavy.
Cítila jsem ostří nože na krku, tlumeně vnímala jeho nesmyslné řeči. Nechápala jsem o čem mluví, zdál se, jakoby si něco šlehl a přeskočilo mu. Jakoby nebyl při smyslech. O čem to mele?

Pak se konečně zvedl, zahodil můj nůž a zase něco kecal. Já se konečně nadechla. Moment, já ho ohrozila? To on napadl mě, nechápavě jsem ho sledovala. Neměla jsem ale sílu na obranu. Ani jsem neměla sílu na to mu zabránit v tom mi vzít pušku. Snad jen: "Cejtíš se? Porazit ženskou s dýchacími potížemi?" Kdo ví, jestli mě slyšel, měla jsem problémy to vůbec říci. Lapala jsem po dechu, snažila jsem se neomdlít. A pak odešel.

Ještě nějakou chvíli jsem ležela, nabírala dech, v duchu se vztekala, že jsem se nechala tak nachytat. Jako pitomej zelenáč. Když jsem konečně získala trochu jistoty v dechu, začala jsem se pomalu zvedat. V tu chvíli přiběhl Jirka. "Ten parchant mě napadl," vydechnu a nechám se od něj prohlédnout. Když vidím jeho pohled, je mi jasné, co bude chtít udělat. Chytnu ho za rukáv, zavrtím hlavou: "Nemá smysl plýtvat náboje." Poté se s Jirkovo pomocí zvednu a zkontroluji jak na tom jsem. Naštěstí nic strašného, jen pár modřin a trochu pošramocené ego. Víc mě sral ztracený nůž, pistol a puška. "Nemám zbraně," řeknu tiše, když spolu zamíříme dolu. A pak na desátém schodu jsem spatřila svou pušku. Trochu si oddechnu, když mě její váha zase tíží na rameni.
Jakmile se dostaneme na zem, první kam mi sklouzne pohled je okolí věže, jestli nezahlédnu svou pistoli. Nikde však není. Další pohled, tentokrát mnohem nepříjemnější, propíchne záda toho idiota. "Odcházím, tohle mi za to nestojí," řeknu tiše Jirkovi. Je mi jasné, že půjde se mnou. Zamířím k okraji tábora a když procházím kolem Jindry jen řeknu: "Malá rada. Měl by ses držet za hradbami Trutnova. Divočina je nebezpečná." Bez dalších slov, nebo pohledu zamířím zpět k lesu, odkud jsme přišli. Co bude s ostatními mě nezajímá, stejně tak i slíbená odměna. Jistě, peníze by byli fajn, ale fakt mi to za to nestojí. Nehodlám cestovat s někým, kdo se mě bezdůvodně pokusil zabít.

Jiří Mazuch - 19. února 2024 16:57

V divočině

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Andrea vyrazila nahoru a já jsem jí sledoval, dokud to šlo. Ono přes maskovací síť se kouká špatně. Slyšel jsem nějaké zvuky a viděl letící pistoli. To byl pro mě poměrně jasný signál proto, abych se vydal nahoru. Rychlejším výklusem běžím do schodů. S puškou v ponosu, protože do schodů se těžko běží a zároveň míří. Předpokládám, že někde v půlce potkám Jindru, který jde s pistolí v ruce dolů.

"Co se stalo?"

Zeptám se, ale ani nečekám a protáhnu se kolem něj. V té rychlosti jsem si ani nevšiml, že má na zádech Andrei pušku. V tuhle chvíli je to pro mě nepodstatné, protože je divné že on jde dolů a Andrea ne. Pokud jí něco udělal, tak ... Nechal jsem ty myšlenky zatím na později. Primární byla Andrea. Když k ní doběhnu, tak pravděpodobně ještě leží na zemi nebo už si zvládla sednout, takže k ní hned přikleknu.

"Jsi v pohodě? Co se sakra stalo?!"

Sypu otázky a prohlížím si jí. V tu chvíli vidím, že nemá pušku, pistoli a reálně svedla nějaký zápas. Krev se mi vaří víc než trošku.

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

10 9 8 7 6 5 43 2 1

Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

S.C.N. – Záhada noosféry

Družina

Zábava v bažinách

Ztracená hlídka

Ztracená hlídka

Ztracená hlídka

Hádky a mapy

Ztracená hlídka

Ztracená hlídka

Ztracená hlídka

V divočině

V divočině