Ztracená hlídka

Trvalo to nějakou dobu. Pár členů výpravy si už začínalo dělat starosti o bezpečnost rozhledny. Ta se nad nimi ve zdejším hrobovém tichu tyčila jako memento hrůzy, která zdejší kraj do posledního zákoutí posedla. Něco se zde stalo – něco strašného, o tom nemohlo být pochyb…

Když jsem scházel točitým schodištěm, všimnu si, že z opodál bloumající dvojice se náhle oddělila postava směřující za mnou nahoru. Zrak mi při tom o poznání zchladnul. Blížila se ke mně silueta ženy, jejíž hloupost mne mohla zcela reálně stát život.

Jsou věci, které dokážu odpustit. Nezkušenost, přílišná nervozita, panika – to jsou věci, které mohou ovládnout každého z nás, bez ohledu na to, jak tvrdě se tváříme a jakým oplýváme sebevědomím. Ale egoismus, který mne jejich křikem ohrozil a kdo ví, jak ohrozí zase příště prostě nemohu jenom tak přejít.

V tomto vnitřním rozpoložení se blížím k zadýchané Andree až se nakonec setkáme uprostřed točitého schodiště. Mám v úmyslu se s ní minout přesně v místech, kde je zvnějšku roztažená maskovací síť, která by nám umožnila náležitý skryt.

„Nahoře už nic nového nenajdeš. Svým výšlapem jen zbytečně riskuješ.“ Utrousím polohlasně, když ji míjím. V ten okamžik jsem zaregistroval že v ruce svírá pistoli, stejně jako ona mohla postřehnout, že Dragunov se nachází na mých zádech a nad batohem mám popruhy připevněnou srolovanou maskovací síť. Moje vážná tvář nic neprozrazovala, zato chladný pohled, kterým jsem si přeměřil blížící se cizinku jasně naznačoval, co si o ní myslím. A nezůstalo jen u toho…

V okamžení, kdy se naše cesty střetly, jsem kolem Andrey bez jakéhokoliv náznaku zpomalení nebo nedůvěry prošel. Nohou jsem došlápl na schod v žoldnéřčině úrovni a na první pohled jsem se lhostejně podíval ven přes zábradlí. A tehdy, když už se zdá že kolem zadýchané ženy klidně a bez většího zájmu projdu, se dám pohybu.

Zcela nečekaně do ní vrazím s úmyslem odhodit ji až na zábradlí. Při tom levicí bleskově vystřelím po jejím zápěstí s úmyslem chytit a znehybnit ruku se zbraní, stejně jako že ji druhou rukou surově drapnu pod krkem. Nemám v úmyslu nic jiného než Andreu částečně vytlačit přes hranu zábradlí s tím, že když bych chtěl ještě trochu přitlačit a pustit ruku svírající Andrein límec, bude ji čekat předlouhý pád.

Pokud nezačne křičet nebo se nestane jiná nepředloženost, spoléhám na to, že zbytek týmu si naší srážky zavděk tichu a maskovací síti ani nevšimne a zůstane tak jen mezi námi dvěma.

„Ale tím tvé riskování nekončí, co?“ Zasyčím jedovatě, při pokusu dostat ji do výše uvedené situace. Byla to otázka ani ne tří úderů srdce.

Procházka

Bylo to divné. Nikde nic, žádná známka boje, nebo podezřelého pohybu. A přesto jsem měla ten divnej pocit. Podle toho jak se pohyboval Jirka, mi bylo jasné, že i jemu se to tu nezdálo.
"Jo," přikývnu na jeho otázku. I já jsem se rozhlížela více, než bylo zvykem. Cítila jsem, jak mi po zádech stékal studený pot, jak jsem až moc tiskla pažbu pistole, a až moc se přemáhala, abych nestřílela všude kolem. Pohled mi několikrát padl k pevnosti, párkrát jsem se i ohlédla k věži, ale nikde nic.

"Hm?" ohlédnu se, když vyleze Kyselka. Oba dva se automaticky podíváme na věž. Jirka pak koukne na mě, pak na věž a já kývnu. Půjdu nahoru já, on má lepší zbraň pro kontrolu okolí. Zamířila jsem k patě věže, podívala se na něj a kývla. Jakmile mi dal pokyn, vyrazila jsem po schodech. Nijak jsem nespěchala, šla jsem opatrně, schodům jsem moc nevěřila. I přes to, že jsem byla odkrytá. Nehledě na to, že jsem dechově nezvládala ostřejší tempo.
Tak jako tak, zbytečně jsem nezastavovala, kontrolovala každý schod a občas se při chůzi i rozhlédla po širém okolí, dokud jsem nevylezla až nahoru.

Venkovní walking

Hala 324

Šimonův komentář přejdu. Nějak si nejsem jistý, zda si opravdu myslí, že otevřenými dveřmi může snadněji kontrolovat situaci v okolí, když karavan má okna. Naopak, díky jeho rozhodnutí zvuk procházel ven, což jsem nechtěl. Obecně jsme byli až příliš hluční. Hluk...Není dobrý. Mám pocit, že není dobrý. A ten pocit je silný. Tak silný, že když ticho začne prorážet zvuk magnetofonu, mírně mi steče kapka potu po čele. Když se Zkumavky zeptám, co je ona hala, odpověď nedostanu. Zdá se, že ho také nijak zvlášť neinformovaly. Ale jeho dedukce je logická. Ta pevnost, kterou jsme viděli už z venku, bude asi skutečný směr naší cesty. Oproti tomuhle místu je i mnohem lépe ubránitelná.

Ta nahrávka ale...Nic neobsahuje. Ne, to není přesné. Obsahuje jakýsi zvuk, který ale jenom podrývá atmosféru tohohle místa. Zjevně je asi poškozená. Nedává totiž smysl nahrávat zvuk z jakéhokoliv jiného důvodu.
Tedy, to si alespoň myslím, zatímco dávám do magnetofonu další kazetu. A na tuto nahrávku už reaguju minimálně výrazně zvednutým obočím. Dozvídáme se toho...Spoustu. Většina těch informací není dobrá. Ale zároveň...Pro mě osobně jsou zdrojem téměř fascinující touhy. V hlavě mi visí jedno velké možná. Možná je právě tohle ono. A možná taky ne. Kdo ví? I tak ale sevřu ruku stůl a opřu se o něj.

Předně, víme, že předchozí kazeta byla z té místnosti. To znamená, že ta nahrávka není rozbitá. Má takhle znít. To znamená, že ať už tím dotyčný sledoval cokoliv, tohle byl výsledek té práce. A nějaká práce a usilí tu zjevně byly. Přemýšlej... řeknu sám sobě. Snažím se informace co nejlépe zanalyzovat. Pokládám si otázky, a snažím se na ně nalézt řešení.
Skupina vědců a posádka jde do předem nenavštívené části podzemí. Proč? Protože je to pro ně lukrativní. Stojí za tu snahu to místo prozkoumat. Ti vědci, ať už je to kdokoliv, to vědí. Posádka to neudělala sama o sobě, i když její úkol byl zabezpečit podzemí. Vzala je tam poprvé, a zjevně z toho měla vcelku hrůzu. Proč? Protože dotyčné místo vypadalo jako laboratoř. To znamená, že to s největší pravděpodobností laboratoř byla. Laboratoř natolik zajímavá, aby zajímala vědce. Ale ti vědci, kdo jsou? Zjevně nebudou pro Trutnovany natolik známí, aby jim věřili. Naopak, kvůli aspektům tohohle místa, jim absolutně nevěřily. Paranoia, strach.

Boj a útěk, to jsou základní zvířecí reakce na stres. Nedávné osídlení...Uvědomím si, že to musí znamenat lidské osídlení. Ale posádka to místo neznala. Bandité? Jeví se to nejpravděpodobněji...Ale vlastně moc ne. Banditů by si přeci musela všimnout.
Anomálie v blízkosti stanoviště... Opět se ukazuje, že bychom měli být opatrní. Cokoliv bylo zkoumáno dole si už asi našlo cestu i nahoru.

Vezmu magnetofon i s kazetami a dám si jej do batohu. Rozhodně jej nebudu nechávat zde.
"Dle mého názoru jsou na stole dvě hlavní teorie. Obě vcelku možné. Teoreticky ještě třetí, ale tu považuji za málo pravděpodobnou" řeknu tiše Zkumavkovi, a Šimonovi, pokud poslouchá. "S velkou pravděpodobností se posádka povraždila navzájem poté, co někdo způsobil sabotáž" řeknu, a podívám se na Zkumavku zcela vážně. "Paranoia tohohle místa je značná, a z nahrávky vyznívá, že se ještě zintezivňovala. Zvlášť pakliže zde byla cizí skupina oněch vědců - o těch předpokládám Vám taky nic neřekli, že?" dodám. "A cokoliv z ní zbylo je nejspíše dole v té pevnosti - šílené a hostilní" řeknu a podívám se z okna karavanu, abych na pevnost ukázal. "Druhá teorie je, že to, co tu bylo zkoumáno, byla nějaká forma živého organismu. Taková, o které slyšíte, ale potkat jí nechcete. A ta se dostala ven, povraždila posádku, a stáhla jí do podzemí" řeknu tichým tónem. "Ale to je dle mě málo pravděpodobné, protože..." zvednu kazetu s nápisem Hala 324. "Neexistuje organismus, který dokáže být tak tichý" poté udělám dva kroky ke zkumavkovi. "Měli bychom se vrátit. Posádka je s vysokou pravděpoodbností mrtvá. I kdyby byl někdo z nich naživu, po týdnu by byl ve velmi špatném zdravotním stavu v neznámém podsvětí, kde bychom akorát zemřeli při snaze jej hledat" řeknu vážně. Z toho podzemí mám opravdu špatný pocit. Ale možná... Možná tu bylo, ale nechtěl jsem si hrát s životy ostatních jen tak ledabyle. To za tu cenu nestálo. Poté se opět podívám na pevnostní opevnění Stachelberg.

"Ale je to na Vás. Vy jste velitel. Pokud chcete vědět všechno, odpovědi budou tam dole" zašeptám. Poté vyjdu z karavany a podívám se nahoru na věž.

"Není tam ten Jindřich nějak dlouho?" zeptám se šeptem Andreji a Jiřího, kteří kontrolují okolí.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Šimon, Citrón, Andrea, Jiří

Šimon se dostal do karavanu jako první, a ještě, než se s ostatními podíval na nalezené kazety, nejprve prohledal rozházené bedny a skříně. Nic moc v nich nenašel. Většina vybavení zde chyběla nebo byla zničená. Vedle různého harampádí Šimon našel 2 lahve vodky, nášivku s vlajkou Trutnova, energetický nápoj, několik konzerv masa a funkční čelovku. V jedné truhle, která byla nejméně dotčená, našel dokonce i zapadlou krabičku s náboji. Sice je téměř prázdná, ale stále se v ní nachází 10 nábojů do pistole (9 mm). Když Šimon vzal do rukou černé kanady, ničeho zvláštního si na nich nevšiml a viděl, že boty jsou v dobrém stavu.

Do karavanu vstoupil záhy i Citrón. Jako první ho okamžitě zaujaly kazety položené u magnetofonu. Na jeho dotaz ohledně haly Zkumavka odvětil: „O žádné hale také nic nevím. Zřejmě se bude jednat o nějakou místnost v podzemí Stachelbergu. To podzemí ještě není celé prozkoumané. Já sám jsem tam byl jen jednou a k hale 324 jsem nikdy nedošel.“
Zkumavka odvrátil zrak od papírů a přistoupil k blíže k Citrónovi, aby se společně podívali na audio záznamy. Citrón do zařízení vložil první kazetu s názvem Hala 324. Chvíli se neozývalo vůbec nic. Zkumavka se už k magnetofonu nakláněl, aby se ujistil, zda není také zničený, když v tom začal vydávat zvuky. Ty byly těžko identifikovatelné. Žádný komentář nahrávka neobsahovala. Tajemný zvuk prolomil dosud hrobové ticho, které v karavanu panovalo. Bylo to to jediné, co jste nyní slyšeli:

Hala 324


Po jedné minutě nahrávka skončila. Zkumavka ji nijak neokomentoval, zřejmě si nedokázal vysvětlit, co právě slyšel, stejně jako vy. Z poslechu záznamu však běhal mráz po zádech, navíc když byl s největší pravděpodobností pořízen na Stachelbergu, v místech, kde jste nyní i vy.
Zbývaly ještě dva záznamy. Citrón tedy vložil do magnetofonu další, tentokrát nesoucí název Stachelberg, výzkum: 27.1.2024.
Tentokrát se zařízení ozvalo okamžitě. Zaznamenán byl neznámý mužský hlas. Kazeta však byla zřejmě poškozena, neboť jí bylo jen s obtížemi rozumět a nezbývá vám nic jiného, než poslouchat útržky z nahrávky:

Jak bylo domluveno, skupina vědců dorazila v 9 hodin a okolo desáté vstoupili za našeho doprovodu do podzemí. (…) ale jejich chování bylo značně podezřelé. Doufali jsme, že se od nich něco dozvíme a pomohou nám s průzkumem Stachelbergu. Příliš sdílní nebyli. (…)

(Nesrozumitelný šum)

Spolu s četařem Reaktorem jsme přivedli návštěvníky do dosud nenavštíveného bloku S-80a. Překvapilo nás, že i po 100 letech bylo místo kupodivu zachovalé, na rozdíl od zbytku podzemí. (…) Místo je zvláštní, přítomné jsou stopy nedávného osídlení. Připomíná však spíše bývalou laboratoř. (…) Myslím, že byla přistavěna dodatečně.

(Nesrozumitelné)

Nikdy jsem neviděl tak děsivé místo (…) Vědci strávili většinu času v S-80 a S-78. Velký zájem pak vzbudila místnost za dveřmi s číslem 324 v bloku S-80a. Proběhlo mnoho měření. (…) do míst, která sloužila zřejmě jako strojovna jsme tedy umístili audio zařízení pro zachycení zvukových jevů.

(Nesrozumitelné)

Vědci měli naspěch. Nevíme, zda našli, co hledali. My však musíme pokračovat ve výzkumu. Budeme však potřebovat lepší výbavu se svolením Rady.
Víme, že podzemí vede i dále (…) Zkusíme zpřístupnit blok S-76 a S-77.

S tím nahrávka skončila. Hned na to vložili Citrón se Zkumavkou poslední nahrávku 9.4.2124. Tu předčítal úplně stejný hlas:

Výzkum se nevyvíjí tak, jak jsme si představovali. Místo toho, abychom odhalili, co se dole nachází, vyvstává stále více otázek. Podzemí se stalo nepředvídatelné a tajemné. Od té doby, co jsme vstoupili do S-80 se začalo vše měnit k horšímu.
Většina našich výzkumných zařízení byla záhadně zničena. Většinou v důsledku zkratu. Celá posádka si stěžuje na nevysvětlitelnou tísnivou atmosféru, která v podzemí panuje. Upozorňuji, že se nejedná o prostou slabost našich mužů. Pro Stachelberg byli vybráni jen velmi odolní jedinci po fyzické i psychické stránce.
Muži poslaní do podzemí si vždy stěžují na záhadné jevy a zřejmě trpí halucinacemi. Četař Reaktor si prý dokonce i všiml záhadné postavy směřující do S-80a. Jednalo se prý o siluetu člověka, viditelnou jen matně a proti světlu. Při bližším prozkoumání jsme ale nikoho nenašli. Museli jsme četaře na dva dny vyřadit ze služby, než se zase jeho stav zlepšil. Obecně ale mohu konstatovat, že psychický stav členů týmu se rapidně zhoršil. Z toho důvodu navrhuji častější střídání na stanovišti Stachelberg. Výzkumná činnost v podzemí se ukazuje jako vysoce náročná a ohrožuje duševní zdraví jedinců.

Tato temná atmosféra se však přenesla i z podzemí na povrch. Nejen podzemí, ale i celá okolní krajina je naprosto tichá. Veškerá zvěř z okolí odtáhla pryč a v blízkosti tábora se objevilo mnoho nových nebezpečných anomálií. Stanoviště se stává velmi rizikové.
Naše možnosti výzkumu začínají být značně omezené.

(Nesrozumitelné)

Dnes se z podzemí nevrátil desátník Pružný. Okamžitě jsme po něm začali pátrat, avšak nalezen nebyl. Dokonce jsme sami málem v temných chodbách uvízli, protože nám všem, až na četaře Reaktora zkratovaly baterky. Nemůžeme se tam vrátit.
Potřebujeme posily z Trutnova, avšak vysílačka byla z nevysvětlitelných důvodů poškozena a nejde nám opravit. Pokud se do zítra nedokážeme s Trutnovem spojit, vyšleme dvojici mužů pro pomoc.
Naše situace je však stále horší. Někteří mají noční běsy a jiní si stěžují, že viděli nějaké stíny kroužit okolo tábora. Pevně ale věřím, že se nám podaří stanoviště udržet i přes tyto potíže a desátníka najdeme bez zranění.

Kapitán Pěnkava

S tím nahrávky skončily a magnetofon utichl. Rozprostřelo se znovu naprosté ticho. Zkumavka jen tiše pronesl: „Toho jsem se obával.“
Pak se na vás podíval a z jeho výrazu můžete vyčíst velké obavy. Zřejmě jste nyní ve velkém nebezpečí, neboť pobyt na tomto místě se zřejmě stal osudným hned pro několik zkušených bojovníků z trutnovské frakce.
Pak si spíše jen pro sebe povzdechl: „Pěnkava, Reaktor a Pružnej,… byli to dobří Trutnované – věrní. Kam mohli zmizet?“ Pak svůj zrak od stolu s kazetami obrátil k porouchané vysílačce v rohu karavanu. „Pokud se nám podaří obnovit spojení, třeba bychom mohli napřed kontaktovat Trutnov.“ S tím se Zkumavka začal opatrně prohrabovat v poškozeném zařízení. „Pokud to ale nedokázal spravit ani Reaktor, tak už nevím…“

Mezitím venku okolo tábora procházeli případné stopy Andrea s Jiřím. Pátrali na opuštěné louce dlouhou dobu, avšak ničeho nového si nevšimli. Co však pociťovali stále intenzivněji, byla nevysvětlitelná tíseň a pocit ohrožení, které zdejší krajinu zcela ovládlo. Měli pocit, že jsou jedinými živými tvory v okolí. Uprostřed toho všeho pak stálo mohutné a zlověstně tiché opevnění Stachelberg.

V karavanu

Fajn, nikdo nikde. Rozhlédnu se po karavanu. Tohle nebyla práce banditů. Vypadá to, že si pro ně něco přišlo a vůbec to nečekali, probíhá mi hlavou, když vidím tu spoušť a krvavé skvrny okolo a přitom nikde ani jedna díra po kulce. Při další myšlence mě až zamrazí. Možná, že si to pro ně přišlo ještě jako jeden z nich. Zatřesu hlavou, abych z hlavy vypudil představy, co se tady dělo a začal se soustředit na to, co tu zbylo.
Zatím dorazil Zkumavka a pohled do karavanu s ním zjevně otřásl. Mechanicky přešel ke stolu s listinami a začal se jimi probírat očividně proto, aby nemusel koukat okolo. Přitom jsem si všimnul rozbitých nahrávek, mezi kterými byly i tři nepoškozené kazety. Až se Zkumavka vzpamatuje, mohli bychom si je poslechnout. Třeba nám to napoví, co tu vlastně dělali a co se tady stalo. Pak vstoupil do karavanu Citrón. Po prvním šoku šel za Zkumavkou a snažil se ho podpořit. Začal jsem prohlížet zbytek karavanu. Ty boty jasně dokazovaly, že se to odehrálo naprosto nečekaně. Jen pro jistotu je obě chytnu, prohlédnu a zkusím z nich něco vytřepat. Nato začnu probírat skříně, bedny a věci z nich, ať už kvůli stopám nebo jejich budoucí využitelnosti. Přitom slyším Citróna, jak strká kazety do kazeťáku a říká mi, ať zavřu a zkontroluju lednici.
„Promiň, Citróne, ale jestli na tebe táhne, tak to musíš vydržet.“ Hodně blbej fór, ale alespoň to trochu pomůže odvrátit jejich pozornost od těch jatek tady. Pak aby si nemyslel, že si z něj střílím a dělám, jen co chci a na ostatní kašlu, mu řeknu skutečný důvod. Je totiž potřeba, aby se z nás stal skutečný tým.
„Těma dveřma můžu kontrolovat, co se děje venku. Nehodlám se nechat překvapit jako oni." I když mi něco říká, že jejich zkáza se objevila rovnou tady, napadne mě znovu a očima zabloudím zpátky k botám. „Na tu lednici se pak kouknu, až tady skončím, ale vzhledem k tomu, co se tady podle stop událo, tak i kdyby se z ní na mě šklebil čerstvej šťavnatej steak, tak se ho ani nedotknu.“, odpovím mu a dál prohrabávám věci, skříně, bedny a postele. „Vzhledem ke zmatkům, kterými jsme na sebe mohli upozornit, bych se tady nerad zdržoval víc, než bude nezbytně nutné. Až tu skončíme, chci ještě zkusit zjistit, kam vedou tyhle krvavé stopy.“, a očima ukážu na otisk krvavé ruky na dveřích. „Potřebujeme zjistit co nejvíc.“

Půl úkolu

Hulákat? Já? Oh, drahý pane, kdybych mohla hulákat, hulákám, dotklo se mě to. Hulákat. Ts. Jako bych toho byla schopná. Za prvé, maska to nedovolí. Za druhé, fyzicky to u mě prostě není možné. Jestli jsem mluvila nahlas? Ano, mluvila. Maska to prostě ztlumí. Kdybych šeptala, nikdo mi nebude rozumět. Ale radši jsem to nekomentovala a snažila se to pustit z hlavy a dál jsem hlídala okolí, zatímco ti idioti přebíhali na druhou stranu.

Když se pak Citron ozve, že bychom taky měli jít, svěsím pušku a ohlédnu se na Jirku. Jo, ksichtí se stejně jako já. Když pak kývne ke karavanu, jen přikývnu, shodím zbraň na rameno a vyndám z pouzdra čezetu. Pro přesun je to lepší.
"Tisícovka v kapse," přikývnu Jirkovi. Kdybych neměla masku, viděl by veselý úšklebek. Takhle ho mohl odhadnout jen podle očí. Když jsme došli k táboru, Jindra se už válel na věži, zatímco zbytek si zalezl do karavanu. Tam se mi nechtělo, navíc, jak Jirka řekl, bylo tam už přeplněno.

"Jdeme," kývnu nakonec. Možná to Jindra nebo Šimon prošli, než vběhli do karavanu/na věž, ale upřímně, když jsem viděla jejich přebíhání, nějak se mi tomu nechtělo věřit. Stejně tak se mi nechtělo věřit, že někdo z nich má zkušenosti z Divočiny. Jasně, Citron asi jo, vzhledem k věku, ale ti dva mi přišli spíše jako městští kluci, co většinu svého času tráví za hradbami Trutnova a ven chodí jen na krátké průzkumy okolo ruin města. Jinak si neumím vysvětlit, jak s tímhle přístupem přežili tak dlouho.

Radši ale nechám úvahy stranou a zamířím za Jirkou, abychom spolu prošli okolí, které si pozorně budu prohlížet.

Půl úkolu

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Andrea, Šimon, Citron