V karavanu

Fajn, nikdo nikde. Rozhlédnu se po karavanu. Tohle nebyla práce banditů. Vypadá to, že si pro ně něco přišlo a vůbec to nečekali, probíhá mi hlavou, když vidím tu spoušť a krvavé skvrny okolo a přitom nikde ani jedna díra po kulce. Při další myšlence mě až zamrazí. Možná, že si to pro ně přišlo ještě jako jeden z nich. Zatřesu hlavou, abych z hlavy vypudil představy, co se tady dělo a začal se soustředit na to, co tu zbylo.
Zatím dorazil Zkumavka a pohled do karavanu s ním zjevně otřásl. Mechanicky přešel ke stolu s listinami a začal se jimi probírat očividně proto, aby nemusel koukat okolo. Přitom jsem si všimnul rozbitých nahrávek, mezi kterými byly i tři nepoškozené kazety. Až se Zkumavka vzpamatuje, mohli bychom si je poslechnout. Třeba nám to napoví, co tu vlastně dělali a co se tady stalo. Pak vstoupil do karavanu Citrón. Po prvním šoku šel za Zkumavkou a snažil se ho podpořit. Začal jsem prohlížet zbytek karavanu. Ty boty jasně dokazovaly, že se to odehrálo naprosto nečekaně. Jen pro jistotu je obě chytnu, prohlédnu a zkusím z nich něco vytřepat. Nato začnu probírat skříně, bedny a věci z nich, ať už kvůli stopám nebo jejich budoucí využitelnosti. Přitom slyším Citróna, jak strká kazety do kazeťáku a říká mi, ať zavřu a zkontroluju lednici.
„Promiň, Citróne, ale jestli na tebe táhne, tak to musíš vydržet.“ Hodně blbej fór, ale alespoň to trochu pomůže odvrátit jejich pozornost od těch jatek tady. Pak aby si nemyslel, že si z něj střílím a dělám, jen co chci a na ostatní kašlu, mu řeknu skutečný důvod. Je totiž potřeba, aby se z nás stal skutečný tým.
„Těma dveřma můžu kontrolovat, co se děje venku. Nehodlám se nechat překvapit jako oni." I když mi něco říká, že jejich zkáza se objevila rovnou tady, napadne mě znovu a očima zabloudím zpátky k botám. „Na tu lednici se pak kouknu, až tady skončím, ale vzhledem k tomu, co se tady podle stop událo, tak i kdyby se z ní na mě šklebil čerstvej šťavnatej steak, tak se ho ani nedotknu.“, odpovím mu a dál prohrabávám věci, skříně, bedny a postele. „Vzhledem ke zmatkům, kterými jsme na sebe mohli upozornit, bych se tady nerad zdržoval víc, než bude nezbytně nutné. Až tu skončíme, chci ještě zkusit zjistit, kam vedou tyhle krvavé stopy.“, a očima ukážu na otisk krvavé ruky na dveřích. „Potřebujeme zjistit co nejvíc.“

Půl úkolu

Hulákat? Já? Oh, drahý pane, kdybych mohla hulákat, hulákám, dotklo se mě to. Hulákat. Ts. Jako bych toho byla schopná. Za prvé, maska to nedovolí. Za druhé, fyzicky to u mě prostě není možné. Jestli jsem mluvila nahlas? Ano, mluvila. Maska to prostě ztlumí. Kdybych šeptala, nikdo mi nebude rozumět. Ale radši jsem to nekomentovala a snažila se to pustit z hlavy a dál jsem hlídala okolí, zatímco ti idioti přebíhali na druhou stranu.

Když se pak Citron ozve, že bychom taky měli jít, svěsím pušku a ohlédnu se na Jirku. Jo, ksichtí se stejně jako já. Když pak kývne ke karavanu, jen přikývnu, shodím zbraň na rameno a vyndám z pouzdra čezetu. Pro přesun je to lepší.
"Tisícovka v kapse," přikývnu Jirkovi. Kdybych neměla masku, viděl by veselý úšklebek. Takhle ho mohl odhadnout jen podle očí. Když jsme došli k táboru, Jindra se už válel na věži, zatímco zbytek si zalezl do karavanu. Tam se mi nechtělo, navíc, jak Jirka řekl, bylo tam už přeplněno.

"Jdeme," kývnu nakonec. Možná to Jindra nebo Šimon prošli, než vběhli do karavanu/na věž, ale upřímně, když jsem viděla jejich přebíhání, nějak se mi tomu nechtělo věřit. Stejně tak se mi nechtělo věřit, že někdo z nich má zkušenosti z Divočiny. Jasně, Citron asi jo, vzhledem k věku, ale ti dva mi přišli spíše jako městští kluci, co většinu svého času tráví za hradbami Trutnova a ven chodí jen na krátké průzkumy okolo ruin města. Jinak si neumím vysvětlit, jak s tímhle přístupem přežili tak dlouho.

Radši ale nechám úvahy stranou a zamířím za Jirkou, abychom spolu prošli okolí, které si pozorně budu prohlížet.

Půl úkolu

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Andrea, Šimon, Citron

Sled událostí

Zdá se, že je vše prozatím v pořádku řekl jsem si v duchu. "Měli bychom se přesunout" řekl jsem těm dvěma hrdličkám, a vyšel klidným krokem k základně, kde už byl Šimon a Zkumovka, procházející karavan. Jindra vyběhl na věž, a tím se nám ztratil z dohledu. Ale bylo zjevné, že zdejší ticho bylo způsobené tím, že zde...Inu nikdo nebyl. To ještě neznamenalo nutně bezpečí. Ale i tak měli všichni až příliš rychle prsty na spoušti. Aby se taky omylem nepostříleli. I takové věci se dějí.

I já jsem se vydal tedy ke karavanu. A co jsem viděl mě silně znepokojilo. Tak moc, že jsem se na chvíli otřásl už ve dveřích, a musel jsem se chytnout jejich boční stěny. Vypadalo to - což je jenom můj odhad - jako kdyby se tu zkrátka porvali navzájem. Pořád mám ale pocit, že vysvětlení nebude tak jednoduché pomyslím si. Cítím...Něco. Něco jako kdyby vám někdo plochou stranou studeného nože přejížděl po těle. Ten plíživý pocit.

Chytnu Zkumavku za rameno, abych ho dostal ze šoku. "Dobrý?" řeknu tiše, a zdá se, že asi ano. Já, Zkumavka, i Šimon se dáme do procházení věcí v karavanu. A najde se tu něco, co mé oči připoutá více, než všechno jiného. Kazety. Výzkum? Jen to slovo ve mě vyvolá daleko větší pocit stresu, než cokoliv jiného. Zdá se, že záznamy jsou zničené. Ale to se jenom zdá. Předně, už teď vidím, že poslední záznam je starý jen čtyři dny. A něco mi říká, že právě ten bude vysvětlovat mnohé. Hala 324...

"Pane Zkumavko, možná jsem hloupý, ale nikde tady žádnou velkou halu nevidím" řeknu tiše, zatímco řekne něco o tom, že písemnosti obsahují jenom provozní informace. "To je někde v té pevnosti nebo podzemí? Zdá se, že Trutnov tu dělal i jiné legrace, než jen obranu před bandity" řeknu tajemně. A poté se pokusím obě ze zmíněných kazet spustit na magnetofonu.

"Šimone, zavři prosím dveře. Není to ideální, ale musí to stačit" poprosím Šimona. "A podívej se prosím do té ledničky, zda tam není něco užitečného. Nic tady by nemělo být moc staré, ani zkažené"

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Bylo na čase prohledat opuštěný tábor Trutnovanů. Existovalo však riziko, že se zde nenacházíte sami, což vybízelo k obezřetnosti. Z toho důvodu se Jindra napřed zastavil před okrajem lesa a skrz optiku pušky zkoumal po zhruba 20 vteřin okolní krajinu. Nic podezřelého neobjevil. Vzduch byl zřejmě čistý a on mohl vyrazit.

Jindra se rychle přesouval k táboru, avšak kroky vážil tak, aby pokud možno nevzbudil velké podezření a pokusil se zůstat v co největším skrytu. Dobře věděl, co dělá, jeho chůze byla tichá a přitom rychlá. Ačkoliv zde nikdo pravděpodobně nebyl, stále situaci nepodceňoval a nepřecházel ve vzpřímené neohrožené chůzi. I tak ale louka neposkytovala příliš velké krytí, což vzbuzovalo velkou nervozitu u mnoha dalších.
Nevyrazil však sám. V závěsu za ním se do pohybu dal i Šimon. Mezi ostatními však nastal zmatek. Ten na chvíli zabrzdil i Zkumavku, který poslechl Šimona a vyrazil hned za ním. Zkumavka se na vteřinu nejistě otočil. Nebyl to žádný velký bojovník a náhlé různorodé příkazy, které se zpoza něj nesly, ho znejistily. Těžko si mohl vybrat, koho poslechne. Na chvíli se podíval na Jiřího, jenž nevybíravě osočil své tři druhy z hlouposti. Zkumavka už ale stál na louce, a tak raději přidal do kroku, aby dostihl Šimona u karavanu.

Jindra se přesunul k věži a jakmile doběhl k jejímu točitému schodišti, rukou naznačil ostatním, aby vstoupili do karavanu. Přesně to také Šimon učinil. Pro jistotu však nevběhl okamžitě do otevřených dveří, nýbrž se u nich napřed zastavil. Potom dovnitř ve střehu vstoupil. Zkumavka vešel hned za ním. Ostatní mezitím zůstali v křoví. Citrón své společníky kryl před případnými útočníky svou pistolí, kterou naštěstí ale použít nemusel. Zároveň také ostatní nabádal k tichosti. Andrea hodnotila s puškou v rukách Jindrův přesun, kdežto Jiří ponechal svou zbraň stále na rameni a vytáhl dalekohled, aby se podíval do krajiny. Ničeho nového si ale nevšiml. Nenápadnost vašich pozic však už byla dávno narušena hlasitými neshodami.

Mezitím co Jindra vycházel schodiště do věže, Šimonovi se Zkumavkou se naskytl pohled na to, co bylo uvnitř karavanu.
Šimon si všiml šesti postelí, několika beden a skříní. Vše bylo rozházené a v naprostém nepořádku. V rohu u vstupních dveří se například povaloval pár černých bot, stejných jako nosí i Zkumavka. Byla tu také rozbitá lednice. Zvláštní na ní bylo, že v ní zela obrovská díra, jako kdyby do ní někdo vší silou udeřil několikrát kladivem. Skrz díru bylo vidět, že se v ní ještě nachází i nějaké potraviny.
Co však zaskočilo příchozí jako první byla spousta krve. Hned ve dveřích Šimon překročil její zaschlou kaluž. Při bližším ohledání si dokázal zkušený stopař Šimon odvodit, že nemůže být starší než pár dnů. Na stěnách i na stropě si všiml dalších krvavých stop. Muselo se zde stát něco hrozného. Na Zkumavkovi si Šimon všiml náhlého znechucení a hrůzy. Zakryl si ústa a chvíli jen zíral na celou tu spoušť.

Nakonec prošel dveřmi a mířil na druhou stranu místnosti, kde byla zabudována vysílačka a vedle ní stál pracovní stůl s převrácenou židlí. Na stole se povalovala spousta rozházeného pracovního nářadí, ale mezi ním stál psací stroj a několik štosů písemností. Vedle toho tam stojí i starý magnetofon a několik kazet. Většina v nich je zničená a nepoužitelná. Některé záznamy však nepoškozené možná jsou. Při bližším prozkoumání si můžete všimnout na polici tří kazet s názvy: Hala 324; Stachelberg, výzkum: 27.1.2124; 9.4.2124.
Když se Šimon ohlédne zpátky k východu, všimne si, že na zemi je pruh krve směřující ven z karavanu a na plechových vratech se nachází pozůstatek po krvavém obtisku lidské ruky. Jedná se o skutečně děsivou podívanou.
Zkumavka dlouho nic neřekl, až se začal probírat písemnostmi na stole. „Hmmm, většinou nepotřebné údaje o provozu stanoviště.“ Mezi papíry ještě dál hledá, zda tam nenajde něco, co by se vám mohlo hodit. Svůj zrak k dokumentům také zjevně obrátil, aby nemusel hledět na tu hrůzu okolo.

Směr: Stachelberg

Hmmm pomyslel jsem si. Ohlušující ticho. Jaký to paradoxní slovní obrat. Ale přesto, zdál se být trefný. "Děkuji" odvětil jsem slušně, a více se tuláků neptal, protože to hravě zvládli ostatní. Nemohli jsme se zdržovat, ale dozvěděli jsme se alespoň něco. "Nashledanou" řekl jsem, když se naše cesty rozešly.

Ohlušující ticho pomyslel jsem si, zatímco jsme se pročesávali skrze hustý les. Jak majestátní byla zdejší příroda. Obdivoval jsem ji, nespoutanou ve svém růstu. Bylo zjevné, že právě příroda byla zasáhnutá ještě více, než lidstvo. A přesto, tady v divočině, to byla ve skutečnosti právě ona, kdo vládne. To bylo každému zjevné. Praskání kamínků pod botami, dech z úst, šustění oblečení. Skutečně, i zdejší stromy byly zticha. Jakoby celé místo bylo prokleté. Otázkou je, zda tomu tak bylo vždy. Někdo si zřejmě myslel, že nikoliv, jelikož tu udělali základnu. Netrvá to ani tak dlouho, a máme jí na dohled. Maskovací sítě, karavan. Jistá snaha tu byla, ale bylo vcelku zjevné, že je relativně snadné se k základně přiblížit nepozorovaně. A to se jí zřejmě stalo i osudným. Moje oči nejsou, co bývaly, ale otevřené dveře do karavanu značí, že tohle místo nepřinese nic dobrého.

Zvířecí přirozeností jsou dva jevy, sdílené všemi druhy. Boj, a útěk. Všechna biologická stvoření v sobě tento mechanismus mají. Stres, úzkost, svalová tenze, napětí. Bylo vidět, že ostatní členové skupiny měli našponované nervy. Je to přirozená reakce. Jeden z nejpřirozenějších strachů. Strach z neznáma. Doposud nevíme, co je naším nebezpečím. Povšimnu si, že drtivá většina skupiny si racionalizovala, že našim největším nebezpečím budou banditi, dokonce možná nějaký ostrostřelec. Povzdechnu si. V Divočině jsou i horší věci.

Snad vinou zbrklosti, snad mládí, snad strachu, ale bezesporu jisté formy odvahy až arogance, se někteří členové naší skupiny vydají přímo proti základně přes otevřený prostor. Ten mladík, Jindra, běží k věži, zatímco ten druhý, Šimon, to míří ke karavanu. Na to reaguje Andrea, hulákající hlasitě skrze masku, a Jiří. Protichůdné rozkazy, zmatení, hluk, chaos. Lidé jsou stále stejní. Všichni si myslí, že rozumí všemu nejlépe.

Povzdechnu si a vytáhnu svou pistoli, pevně jí svírajíc v ruce.

"Přestaňte hulákat" syknu potichu. "V divočině jsou i horší věci, než nějací odstřelovači. Silně pochybuji, že bandité s kalašnikovy umí být takhle potichu" dodám tiše. "A s mými starými kostmi se nikam hnát nebudu mladá dámo" dodám trochu výchovným tónem. Nenechám se školit od někoho, kdo by mohl být moje dcera a ještě mi říká Kyselka. Poté se skrčím, hlídajíc prostor za námi, ale také kolem nás, skrytý jedním z křoví. Nechci být vidět, a příliš se nehýbu, jenom tiše sleduji. Alespoň to teď můžu udělat. (V podstatě tedy poslechnu Mazucha).

Na výletě

Ztracená hlídka

Jakmile jsme se přiblížili k mýtině, začal jsem se rychleji přesouvat z pozice zadní stráže na pravé křídlo, připraven vyrazit jako první přes louku. Sice to byl otevřený terén, ale tuhé traviny, které vydržely přes zimu, nějaké krytí občas poskytovaly. Žádné velké riziko. Už chci vyrazit, když zaslechnu Jindru: „Jdu první, v nejhorším případě mě kryjte.“ To mě trochu překvapilo, ale proč ne. Vzhledem k tomu, že předtím obhlédl situaci, nejspíš nikde žádný střelec není vidět. Přikrčen vyrážím po pravém křídle. Po několika krocích za sebou slyším Andreu, jak vydává pokyn mně a Zkumavkovi vyrazit a Citróna chce potom poslat samotného. Sakra. Jestli tady někdo je, tak postupem po jednom si budeme akorát říkat o potíže. Otočím hlavu a syknu: „Serte na to, jdeme všichni!“ Znovu vyrazím, aby se Jindra příliš neodtrhnul, a v nouzi jsem mu mohl pomoct. Za pár vteřin se už zády opírám o karavan vedle otevřených dveří.
Pokud zatím není žádná střelba nebo jiné nečekané události, všimnu si Jindry, jak mi rukou naznačuje, že prozkoumá věž. Mlčky kývnu. Beru to na vědomí a rukou naznačím, že já zatím vyčistím karavan. Vrazím do otevřených dveří s brokovnicí, připraven na každou eventualitu.

Ztracená hlídka

Otázky byly zodpovězeny, byť klidu moc nepřinesly. V okolí se motalo několik skupin banditů, povětšinou ale špatně vybavených. Alespoň to bylo trochu pozitivní. Jen jsem pohlédla na Jirku, přizvedla obočí a trochu pokrčila rameny. Nic s čím bychom se už nesetkali. I tak ale byla opatrnost na místě.
Jakmile tuláci domluvili, vyrazili jsme zase na cestu. Tentokrát jsme ale šli mou doménou. Les byl jako můj druhý domov. Jakmile jsme vešli do porostu, L115 mi sklouzla do ruky, popruh jsem si omotala kolem zápěstí, aby nepřekážel a zároveň abych měla volný pohyb. Jistě, zbraň byla dlouhá, zvláště s tlumičem, ale já ji měla už tak dlouho, že jsem věděla jak se s ní efektivně pohybovat lesem. Stejně i můj dosavadní postoj se změnil. Více jsem se přikrčila, více se rozhlížela, více špicovala uši. Nízké křoviny neumožňovali kdoví jak volný pohyb, ale všímavější ze skupiny si mohli všimnout, že mě nedělali takové problémy. Nebo přinejmenším jsem vydávala mnohem méně hluku než ostatní. Každý krok byl dobře promyšlený, každý pohyb svalu dobře propočítaný. Žádný pohyb nebyl navíc. Kdyby se kočka naučila chodit po zadních s odstřelovací puškou v předních, vypadala by a chovala by se stejně jako já. Les byl mým druhým domovem a i mé oblečení tomu nasvědčovalo. Různé odstíny šedé, černé, hnědé a zelené. Vše sice vybledlé, ale rozmístěné tak, že se mé kontury rozbíjeli. Jediné, co to trochu kazilo, byly tyrkysové skvrny na obličeji.
Prsty pravé ruky jsem Jirkovi naznačila, aby byl trochu více vlevo a hlídal tu stranu. Věděl co má dělat, tohle pro nás nebylo nic nového.

Nakonec jsme lesem prošli, pomalu a jistě, až jsme se ocitli na jeho okraji. Před námi se rozléhala louka, jež se líně zvedala nahoru. Na jejím vršku stála věž, perfektní místo pro někoho jako já. Zároveň ale velmi očividné a dost pravděpodobně by sloužilo jako první cíl už z velké dálky. Žádný trochu zkušenější střelec by na věž nelezl. Byl by, i přes pytle, snadným cílem, hlavně, všichni kdo budou od lesa přicházet, budou očekávat, že zrovna tam střelec bude. Také to byl i můj první cíl. Hlaveň zbraně vyletěla směrem k vrcholku, stejně jako dva prsty pravé ruky, jako znamení pro Jirku. Klečela jsem opřená levým ramenem o strom, částečně kryta kmenem a mířila na vrcholek věže. Až když jsem si byla jista, že tam nic není sklopila jsem zbraň k zemi.

Zkumavky slova jsem vnímala jen na půl. Nikomu, kdo měl trochu rozumu, se to nemohlo líbit. Moc otevřeného prostoru, moc málo míst ke krytí. Zrovna když se chystám odložit zbraň na rameno a vzít dalekohled, zaslechnu Jindru jak hlásí, že jde první. Zbraň nechám v rukou a kriticky se podívám na jeho záda. Hned na to se podívám na Jirku nechápavým pohledem říkající "Vidíš ho, debila?". "Tak je normální? S dragunovem a sere se jako první? A ještě v otevřeným prostoru?" zahuhlám skrze masku, zatímco nechápavě sleduji, jak běží k táboru. Jasně, rychlost dobrý, občas se schová, byť zbytečně, akorát se zdržuje a ubírá si sílu, ale i tak. "Dostala bych ho minimálně třikrát," nevěřícně kroutím hlavou a radši začnu propátrávat nejbližší okolí puškohledem. Jestli je někde střelec, snad budu mít více štěstí než Jindra rozumu a dostanu ho dříve, než si toho blbce všimne.
"Šimone, Zkumavko, běžte, budu vás krýt, Kyselko, ty se připrav. Jakmile doběhnou ti dva, poběžíš ty," řeknu zbývající trojici. Jirkovi nemá smysl to říkat, on ví. Navíc, stejně by neběžel dokud bych se nehnula já, nebo by to situace nežádala. "Co nejrychleji na druhou stranu, žádné zastavování."