Sled událostí

Zdá se, že je vše prozatím v pořádku řekl jsem si v duchu. "Měli bychom se přesunout" řekl jsem těm dvěma hrdličkám, a vyšel klidným krokem k základně, kde už byl Šimon a Zkumovka, procházející karavan. Jindra vyběhl na věž, a tím se nám ztratil z dohledu. Ale bylo zjevné, že zdejší ticho bylo způsobené tím, že zde...Inu nikdo nebyl. To ještě neznamenalo nutně bezpečí. Ale i tak měli všichni až příliš rychle prsty na spoušti. Aby se taky omylem nepostříleli. I takové věci se dějí.

I já jsem se vydal tedy ke karavanu. A co jsem viděl mě silně znepokojilo. Tak moc, že jsem se na chvíli otřásl už ve dveřích, a musel jsem se chytnout jejich boční stěny. Vypadalo to - což je jenom můj odhad - jako kdyby se tu zkrátka porvali navzájem. Pořád mám ale pocit, že vysvětlení nebude tak jednoduché pomyslím si. Cítím...Něco. Něco jako kdyby vám někdo plochou stranou studeného nože přejížděl po těle. Ten plíživý pocit.

Chytnu Zkumavku za rameno, abych ho dostal ze šoku. "Dobrý?" řeknu tiše, a zdá se, že asi ano. Já, Zkumavka, i Šimon se dáme do procházení věcí v karavanu. A najde se tu něco, co mé oči připoutá více, než všechno jiného. Kazety. Výzkum? Jen to slovo ve mě vyvolá daleko větší pocit stresu, než cokoliv jiného. Zdá se, že záznamy jsou zničené. Ale to se jenom zdá. Předně, už teď vidím, že poslední záznam je starý jen čtyři dny. A něco mi říká, že právě ten bude vysvětlovat mnohé. Hala 324...

"Pane Zkumavko, možná jsem hloupý, ale nikde tady žádnou velkou halu nevidím" řeknu tiše, zatímco řekne něco o tom, že písemnosti obsahují jenom provozní informace. "To je někde v té pevnosti nebo podzemí? Zdá se, že Trutnov tu dělal i jiné legrace, než jen obranu před bandity" řeknu tajemně. A poté se pokusím obě ze zmíněných kazet spustit na magnetofonu.

"Šimone, zavři prosím dveře. Není to ideální, ale musí to stačit" poprosím Šimona. "A podívej se prosím do té ledničky, zda tam není něco užitečného. Nic tady by nemělo být moc staré, ani zkažené"

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Bylo na čase prohledat opuštěný tábor Trutnovanů. Existovalo však riziko, že se zde nenacházíte sami, což vybízelo k obezřetnosti. Z toho důvodu se Jindra napřed zastavil před okrajem lesa a skrz optiku pušky zkoumal po zhruba 20 vteřin okolní krajinu. Nic podezřelého neobjevil. Vzduch byl zřejmě čistý a on mohl vyrazit.

Jindra se rychle přesouval k táboru, avšak kroky vážil tak, aby pokud možno nevzbudil velké podezření a pokusil se zůstat v co největším skrytu. Dobře věděl, co dělá, jeho chůze byla tichá a přitom rychlá. Ačkoliv zde nikdo pravděpodobně nebyl, stále situaci nepodceňoval a nepřecházel ve vzpřímené neohrožené chůzi. I tak ale louka neposkytovala příliš velké krytí, což vzbuzovalo velkou nervozitu u mnoha dalších.
Nevyrazil však sám. V závěsu za ním se do pohybu dal i Šimon. Mezi ostatními však nastal zmatek. Ten na chvíli zabrzdil i Zkumavku, který poslechl Šimona a vyrazil hned za ním. Zkumavka se na vteřinu nejistě otočil. Nebyl to žádný velký bojovník a náhlé různorodé příkazy, které se zpoza něj nesly, ho znejistily. Těžko si mohl vybrat, koho poslechne. Na chvíli se podíval na Jiřího, jenž nevybíravě osočil své tři druhy z hlouposti. Zkumavka už ale stál na louce, a tak raději přidal do kroku, aby dostihl Šimona u karavanu.

Jindra se přesunul k věži a jakmile doběhl k jejímu točitému schodišti, rukou naznačil ostatním, aby vstoupili do karavanu. Přesně to také Šimon učinil. Pro jistotu však nevběhl okamžitě do otevřených dveří, nýbrž se u nich napřed zastavil. Potom dovnitř ve střehu vstoupil. Zkumavka vešel hned za ním. Ostatní mezitím zůstali v křoví. Citrón své společníky kryl před případnými útočníky svou pistolí, kterou naštěstí ale použít nemusel. Zároveň také ostatní nabádal k tichosti. Andrea hodnotila s puškou v rukách Jindrův přesun, kdežto Jiří ponechal svou zbraň stále na rameni a vytáhl dalekohled, aby se podíval do krajiny. Ničeho nového si ale nevšiml. Nenápadnost vašich pozic však už byla dávno narušena hlasitými neshodami.

Mezitím co Jindra vycházel schodiště do věže, Šimonovi se Zkumavkou se naskytl pohled na to, co bylo uvnitř karavanu.
Šimon si všiml šesti postelí, několika beden a skříní. Vše bylo rozházené a v naprostém nepořádku. V rohu u vstupních dveří se například povaloval pár černých bot, stejných jako nosí i Zkumavka. Byla tu také rozbitá lednice. Zvláštní na ní bylo, že v ní zela obrovská díra, jako kdyby do ní někdo vší silou udeřil několikrát kladivem. Skrz díru bylo vidět, že se v ní ještě nachází i nějaké potraviny.
Co však zaskočilo příchozí jako první byla spousta krve. Hned ve dveřích Šimon překročil její zaschlou kaluž. Při bližším ohledání si dokázal zkušený stopař Šimon odvodit, že nemůže být starší než pár dnů. Na stěnách i na stropě si všiml dalších krvavých stop. Muselo se zde stát něco hrozného. Na Zkumavkovi si Šimon všiml náhlého znechucení a hrůzy. Zakryl si ústa a chvíli jen zíral na celou tu spoušť.

Nakonec prošel dveřmi a mířil na druhou stranu místnosti, kde byla zabudována vysílačka a vedle ní stál pracovní stůl s převrácenou židlí. Na stole se povalovala spousta rozházeného pracovního nářadí, ale mezi ním stál psací stroj a několik štosů písemností. Vedle toho tam stojí i starý magnetofon a několik kazet. Většina v nich je zničená a nepoužitelná. Některé záznamy však nepoškozené možná jsou. Při bližším prozkoumání si můžete všimnout na polici tří kazet s názvy: Hala 324; Stachelberg, výzkum: 27.1.2124; 9.4.2124.
Když se Šimon ohlédne zpátky k východu, všimne si, že na zemi je pruh krve směřující ven z karavanu a na plechových vratech se nachází pozůstatek po krvavém obtisku lidské ruky. Jedná se o skutečně děsivou podívanou.
Zkumavka dlouho nic neřekl, až se začal probírat písemnostmi na stole. „Hmmm, většinou nepotřebné údaje o provozu stanoviště.“ Mezi papíry ještě dál hledá, zda tam nenajde něco, co by se vám mohlo hodit. Svůj zrak k dokumentům také zjevně obrátil, aby nemusel hledět na tu hrůzu okolo.

Směr: Stachelberg

Hmmm pomyslel jsem si. Ohlušující ticho. Jaký to paradoxní slovní obrat. Ale přesto, zdál se být trefný. "Děkuji" odvětil jsem slušně, a více se tuláků neptal, protože to hravě zvládli ostatní. Nemohli jsme se zdržovat, ale dozvěděli jsme se alespoň něco. "Nashledanou" řekl jsem, když se naše cesty rozešly.

Ohlušující ticho pomyslel jsem si, zatímco jsme se pročesávali skrze hustý les. Jak majestátní byla zdejší příroda. Obdivoval jsem ji, nespoutanou ve svém růstu. Bylo zjevné, že právě příroda byla zasáhnutá ještě více, než lidstvo. A přesto, tady v divočině, to byla ve skutečnosti právě ona, kdo vládne. To bylo každému zjevné. Praskání kamínků pod botami, dech z úst, šustění oblečení. Skutečně, i zdejší stromy byly zticha. Jakoby celé místo bylo prokleté. Otázkou je, zda tomu tak bylo vždy. Někdo si zřejmě myslel, že nikoliv, jelikož tu udělali základnu. Netrvá to ani tak dlouho, a máme jí na dohled. Maskovací sítě, karavan. Jistá snaha tu byla, ale bylo vcelku zjevné, že je relativně snadné se k základně přiblížit nepozorovaně. A to se jí zřejmě stalo i osudným. Moje oči nejsou, co bývaly, ale otevřené dveře do karavanu značí, že tohle místo nepřinese nic dobrého.

Zvířecí přirozeností jsou dva jevy, sdílené všemi druhy. Boj, a útěk. Všechna biologická stvoření v sobě tento mechanismus mají. Stres, úzkost, svalová tenze, napětí. Bylo vidět, že ostatní členové skupiny měli našponované nervy. Je to přirozená reakce. Jeden z nejpřirozenějších strachů. Strach z neznáma. Doposud nevíme, co je naším nebezpečím. Povšimnu si, že drtivá většina skupiny si racionalizovala, že našim největším nebezpečím budou banditi, dokonce možná nějaký ostrostřelec. Povzdechnu si. V Divočině jsou i horší věci.

Snad vinou zbrklosti, snad mládí, snad strachu, ale bezesporu jisté formy odvahy až arogance, se někteří členové naší skupiny vydají přímo proti základně přes otevřený prostor. Ten mladík, Jindra, běží k věži, zatímco ten druhý, Šimon, to míří ke karavanu. Na to reaguje Andrea, hulákající hlasitě skrze masku, a Jiří. Protichůdné rozkazy, zmatení, hluk, chaos. Lidé jsou stále stejní. Všichni si myslí, že rozumí všemu nejlépe.

Povzdechnu si a vytáhnu svou pistoli, pevně jí svírajíc v ruce.

"Přestaňte hulákat" syknu potichu. "V divočině jsou i horší věci, než nějací odstřelovači. Silně pochybuji, že bandité s kalašnikovy umí být takhle potichu" dodám tiše. "A s mými starými kostmi se nikam hnát nebudu mladá dámo" dodám trochu výchovným tónem. Nenechám se školit od někoho, kdo by mohl být moje dcera a ještě mi říká Kyselka. Poté se skrčím, hlídajíc prostor za námi, ale také kolem nás, skrytý jedním z křoví. Nechci být vidět, a příliš se nehýbu, jenom tiše sleduji. Alespoň to teď můžu udělat. (V podstatě tedy poslechnu Mazucha).

Na výletě

Ztracená hlídka

Jakmile jsme se přiblížili k mýtině, začal jsem se rychleji přesouvat z pozice zadní stráže na pravé křídlo, připraven vyrazit jako první přes louku. Sice to byl otevřený terén, ale tuhé traviny, které vydržely přes zimu, nějaké krytí občas poskytovaly. Žádné velké riziko. Už chci vyrazit, když zaslechnu Jindru: „Jdu první, v nejhorším případě mě kryjte.“ To mě trochu překvapilo, ale proč ne. Vzhledem k tomu, že předtím obhlédl situaci, nejspíš nikde žádný střelec není vidět. Přikrčen vyrážím po pravém křídle. Po několika krocích za sebou slyším Andreu, jak vydává pokyn mně a Zkumavkovi vyrazit a Citróna chce potom poslat samotného. Sakra. Jestli tady někdo je, tak postupem po jednom si budeme akorát říkat o potíže. Otočím hlavu a syknu: „Serte na to, jdeme všichni!“ Znovu vyrazím, aby se Jindra příliš neodtrhnul, a v nouzi jsem mu mohl pomoct. Za pár vteřin se už zády opírám o karavan vedle otevřených dveří.
Pokud zatím není žádná střelba nebo jiné nečekané události, všimnu si Jindry, jak mi rukou naznačuje, že prozkoumá věž. Mlčky kývnu. Beru to na vědomí a rukou naznačím, že já zatím vyčistím karavan. Vrazím do otevřených dveří s brokovnicí, připraven na každou eventualitu.

Ztracená hlídka

Otázky byly zodpovězeny, byť klidu moc nepřinesly. V okolí se motalo několik skupin banditů, povětšinou ale špatně vybavených. Alespoň to bylo trochu pozitivní. Jen jsem pohlédla na Jirku, přizvedla obočí a trochu pokrčila rameny. Nic s čím bychom se už nesetkali. I tak ale byla opatrnost na místě.
Jakmile tuláci domluvili, vyrazili jsme zase na cestu. Tentokrát jsme ale šli mou doménou. Les byl jako můj druhý domov. Jakmile jsme vešli do porostu, L115 mi sklouzla do ruky, popruh jsem si omotala kolem zápěstí, aby nepřekážel a zároveň abych měla volný pohyb. Jistě, zbraň byla dlouhá, zvláště s tlumičem, ale já ji měla už tak dlouho, že jsem věděla jak se s ní efektivně pohybovat lesem. Stejně i můj dosavadní postoj se změnil. Více jsem se přikrčila, více se rozhlížela, více špicovala uši. Nízké křoviny neumožňovali kdoví jak volný pohyb, ale všímavější ze skupiny si mohli všimnout, že mě nedělali takové problémy. Nebo přinejmenším jsem vydávala mnohem méně hluku než ostatní. Každý krok byl dobře promyšlený, každý pohyb svalu dobře propočítaný. Žádný pohyb nebyl navíc. Kdyby se kočka naučila chodit po zadních s odstřelovací puškou v předních, vypadala by a chovala by se stejně jako já. Les byl mým druhým domovem a i mé oblečení tomu nasvědčovalo. Různé odstíny šedé, černé, hnědé a zelené. Vše sice vybledlé, ale rozmístěné tak, že se mé kontury rozbíjeli. Jediné, co to trochu kazilo, byly tyrkysové skvrny na obličeji.
Prsty pravé ruky jsem Jirkovi naznačila, aby byl trochu více vlevo a hlídal tu stranu. Věděl co má dělat, tohle pro nás nebylo nic nového.

Nakonec jsme lesem prošli, pomalu a jistě, až jsme se ocitli na jeho okraji. Před námi se rozléhala louka, jež se líně zvedala nahoru. Na jejím vršku stála věž, perfektní místo pro někoho jako já. Zároveň ale velmi očividné a dost pravděpodobně by sloužilo jako první cíl už z velké dálky. Žádný trochu zkušenější střelec by na věž nelezl. Byl by, i přes pytle, snadným cílem, hlavně, všichni kdo budou od lesa přicházet, budou očekávat, že zrovna tam střelec bude. Také to byl i můj první cíl. Hlaveň zbraně vyletěla směrem k vrcholku, stejně jako dva prsty pravé ruky, jako znamení pro Jirku. Klečela jsem opřená levým ramenem o strom, částečně kryta kmenem a mířila na vrcholek věže. Až když jsem si byla jista, že tam nic není sklopila jsem zbraň k zemi.

Zkumavky slova jsem vnímala jen na půl. Nikomu, kdo měl trochu rozumu, se to nemohlo líbit. Moc otevřeného prostoru, moc málo míst ke krytí. Zrovna když se chystám odložit zbraň na rameno a vzít dalekohled, zaslechnu Jindru jak hlásí, že jde první. Zbraň nechám v rukou a kriticky se podívám na jeho záda. Hned na to se podívám na Jirku nechápavým pohledem říkající "Vidíš ho, debila?". "Tak je normální? S dragunovem a sere se jako první? A ještě v otevřeným prostoru?" zahuhlám skrze masku, zatímco nechápavě sleduji, jak běží k táboru. Jasně, rychlost dobrý, občas se schová, byť zbytečně, akorát se zdržuje a ubírá si sílu, ale i tak. "Dostala bych ho minimálně třikrát," nevěřícně kroutím hlavou a radši začnu propátrávat nejbližší okolí puškohledem. Jestli je někde střelec, snad budu mít více štěstí než Jindra rozumu a dostanu ho dříve, než si toho blbce všimne.
"Šimone, Zkumavko, běžte, budu vás krýt, Kyselko, ty se připrav. Jakmile doběhnou ti dva, poběžíš ty," řeknu zbývající trojici. Jirkovi nemá smysl to říkat, on ví. Navíc, stejně by neběžel dokud bych se nehnula já, nebo by to situace nežádala. "Co nejrychleji na druhou stranu, žádné zastavování."

Ztracená hlídka

Netrvalo dlouho a všechny otázky, které nám v něčem mohly pomoci již byly zodpovězeny. Když nás Zkumavka vyzve k poslední fázi pochodu, souhlasně pokynu hlavou a vstanu z příjemného místa u praskajícího ohně. Závazky si mne žádají jinde.

„Díky a hodně zdaru v Divočině!“ Poděkuji trojici sdílných tuláků, načež vyrazím v Trutnovanových šlépějích. Když jsme se dostali asi do poloviny prudkého svahu před námi, krajina náhle utichla. Následoval mrazivý pocit ohrožení a nejistoty. Neslyšet ani toho havrana, který nás až doposud z výšky sledoval, bylo opravdu zvláštní. S něčím podobným jsem se ani na těch nejzapomenutějších a nejodpornějších místech Dvora Králové nesetkal. Pro všechny případy jsem se však posunul takových patnáct metrů napravo od skupiny. Chopím se Dragunova a jdu tak, abychom byli pro případ nouze co nejvíce rozptýlení.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na samý kraj lesa. Tehdy jsem spatřil předlouhé lány porostlé lučním kvítím v jejichž středu se rozkládala základna Trutnovských. Rozhledna, karavan, pevnost... Nuže dobrá, Zkumavka navrhuje obhlídku tábora. S tím naprosto souhlasím. S trochou štěstí nás na výpravu do pevnostního podzemí ani nebude třeba.

Pro všechny případy se ještě jednou řádně přesvědčím pohledem a skrze optiku Dragunova si během takových dvaceti sekund zaměřím místa, kde bych se v případě nastražené léčky schoval na místě nepřítele. Když nic nevidím, rozhodně se přikradu ke Zkumavkovi. Nic. Nikde ani noha a pokud se mýlím, je jenom jediný způsob, jak to zjistit.

„Jdu první, v nejhorším případě mne kryjte.“ S těmito slovy se naposledy rozhlédnu po okolí. Pak se v přikrčení vydám vstříc skrovnému tábořišti. Nechám na ostatních, zda mne hodlají následovat okamžitě nebo toho využijí, aby se při tomto přechodu pole stoprocentně přesvědčili, že zde není žádný nepřítel.

Navzdory krátké vzdálenosti mezi okrajem lesa a tábořištěm držím Dragunov v pohotovosti a snažím se procházet místy s co nejvyšší travinou. Moc mi to nepomůže, ale snad je to lepší než hlučný a riskantní běh. S každým krokem, kterým se blížím k přívěsu, si navíc všímám míst, kam bych v případě nenadálého výstřelu mohl skočit a alespoň částečně se krýt. Hlavní je věřit svým smyslům a nepoddat se tísnivé atmosféře mrtvolně tichého místa.

Pokud bude můj odhad správný a podaří se mi dojít na okraj přívěsu, počkám si, až mne dojdou ostatní. Posléze jim rukou naznačím, že zatímco oni tu budou zřejmě prohledávat karavan, tak já samostatně vylezu na vrchol rozhledny. Tu míním důkladně prozkoumat. Přeci jen, stavba je to značně odhalená, a i když se předchozí majitelé pokoušeli o skrytí schodiště maskovací sítí, nebylo to nic moc. Stále hrozilo, že někdo všímavý zaznamená pohyb našich siluet na zranitelném schodišti věže. Pravděpodobnost, že si takhle všimne jediného člověka však byla o poznání nižší.

Z jejího vršku si taky můžu udělat slušný přehled o okolí a skrze zaměřovač odstřelovací pušky to jistě půjde čtyřnásob snáze.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Naslouchali jste nejprve rozhovoru, který vedl Zkumavka se třemi samotáři, které očividně dobře znal. Následně se do hovoru jako první zapojil Citrón. Když promluvil, upoutal zrak Ondry Chameleona, který mu odpověděl: „Přesně jak říkáš, nic jiného než ohlušující ticho slyšet nebylo. Taky jsme neviděli nic živého krom těch banditů.“
Banditů v oblasti zaujali i Andreu. Ostatně jejich přítomnost byla podezřelá, obzvlášť nyní, když došlo na Stachelbergu ke ztrátě spojení. Kam měli vůbec namířeno a co byl jejich cíl? Na její dotaz odvětil Jenda: „To se dá těžko určit. Když se člověk toulá Divočinou, musí často měnit směr. My je nesledovali a kontaktu s nimi jsme se raději vyhnuli. Měl jsem ale pocit, že mířili do města zhruba směrem, ze kterého jste sem přišli i vy.“
Hned na to navázal i Jindra. Na to Jenda odvětil: „Byli tři. Rozhodně nebudou z Babí, tady nikdo nežije. Banditi se schovávají spíše ve městě. Tam se nachází hned několik jejich početných komunit, se kterými si ani Trutnovští neví rady.“ Po očku koukne na Zkumavku. „Pak mají ještě menší tábory i po lesích, takže si dávejte pozor. Tady v blízkosti by ale neměli být.“
Jindra se zeptal Zkumavky na význam základny na Stachelbergu. Jedná se totiž o dost předsunutý tábor, který se očividně stal problematicky udržitelným. Zkumavka na to odvětil: „Stachelberg má strategickou polohu. Je vysoko umístěný a stojí tam i rozhledna, z níž lze sledovat celé široké okolí, a tedy jednu z hlavních vstupních cest do Trutnova.
Zároveň se na Stachelbergu nachází neprobádané podzemí. To bylo součástí starého pevnostního systému ještě před dávnou katastrofou. Posádka tábora tak měla na starost i průzkum oněch chodeb. Zároveň jsme nechtěli, aby se podzemí stalo skrýší pro nějakou skupinu banditů.“
Ke zdejším banditům se ještě zeptal Jiří. Využil rady zkušených tuláků, kteří zřejmě v Divočině pobývali už mnoho let. Jenda znovu upil z lahve, vychutnal silnou vodku, když mu protékala hrdlem, načež odpověděl: „Okolo Trutnova jich je hojné množství. Jedná se ostatně o vyhledávanou oblast k životu, mnohem méně anomálií a téměř žádná radiace. Co s týče výzbroje, berou všechno, co se naskytne. Takový kalašnikov je jistota, snadná údržba a dostupná munice.“
Tím vám zodpověděli všechny dotazy. Ostatně více toho vědět ani nemohou, neboť se Stachelbergem nemají zřejmě nic společného. Pokud neměl někdo ještě dotaz, Zkumavka se znovu postavil na nohy a pronesl: „Díky chlapi za informace. Už ale musíme vyrazit, čas nás tíží. Sejdeme v Trutnově.“ Pak se ohlédl na vás: „Pojďme, Stachelberg je už velmi blízko. Každou chvílí tam budeme.“
„Tak šťastnej lov!“ popřál vám Jenda a s tím jste opustili trojici tuláků. Od cíle vás už dělil jen krátký úsek.

Zbývalo zdolat zalesněný kopec, což se však ukázalo o něco složitější, než se mohlo zdát. V lese bylo dominantní spodní patro křovin, skrz něž byl přesun velmi pomalý, zejména pokud jste se chtěli pohybovat skrytě. Během asi půl hodiny jste však stoupání překonali a na Zkumavkovi bylo znát, že je ještě obezřetnější. Každou chvílí jste měli dorazit do cíle.
Když jste se zaposlouchali, uvědomili jste si, že Ondra měl pravdu. Celá krajina skutečně utichla. Ani havran už nezakrákal. Nastalo hrobové ticho. Slyšíte pouze vlastní kroky, pohyb výstroje a když se zastavíte, tak i svůj vlastní dech.
Zkumavka se skrčil a plížil se dál, až jste konečně dorazili k okraji lesa. Zde váš průvodce zastavil a chvíli se rozhlížel do krajiny. Vidíte, že se před vámi rozprostírá Stachelberg. Na rozlehlé louce před vámi stojí vysoká strážní věž. Ta je částečně krytá maskovací sítí a úplně nahoře vidíte, že je nejvyšší patro kryté několika vrstvami pytlů s pískem. Hned vedle věže pak stojí veliký karavan (přívěs). Vidíte, že z karavanu vyčnívá vysoká anténa. Našli jste tábor Trutnovanů.
Už z dálky vidíte, že dveře do karavanu jsou otevřené, avšak široko daleko nikdo není. V celé oblasti panuje naprosté ticho. O kus dál se pak nachází i samotná stará dělostřelecká tvrz Stachelberg. Vede k ní neudržovaná prašná stezka a nic nenasvědčuje tomu, že by tam někdo byl.

Stachelberg jak vypadal ve 21. století, orientační poloha popisovaných objektů

Zkumavka chvíli situaci hodnotil, načež potichu promluvil: „Jsme tady. Tam u věže se nachází tábor s vysílačem, měli bychom se tam jít podívat.“ Pak se k vám otočil a ještě dodal: „Buďte ale ve střehu. Vůbec se mi to tu nelíbí.“

Ztracená hlídka

Když jsem zahlédl Trutnov, doufal jsem, že se konečně zbavím smůly, které se na mě v poslední době chytla. Bohužel jakmile jsem zmínil, že bych měl zájem o službu v ozbrojených silách Trutnova, odpověď zmizela do ztracena. Dalo se to čekat. Přece jen jsem cizinec a důvěra je dost vzácné zboží. Takže se tady chvíli zdržím, zkusím přesvědčit Trutnováky o své ceně pro město a získám důvěru rady.
Jako by to, co mě uzrálo v hlavě, slyšel sám osud. Nabídli mi 2 000 korun za doprovod jejich člověka k trutnovskému předsunutému stanovišti. Ani jsem se nerozmýšlel. To je moje šance. Souhlasil jsem, sotva to dořekli.
Na shromaždišti jsem potkal další čtyři dobrodruhy. Pro město to musí být opravdu důležité, když rada vyplatí dohromady takový balík. Pokud to přežijem. Špitlo ve mně mé opatrnější já, které většinu svého života neposlouchám.
„Zdravím, já jsem Šimon, ale říkají mi Krahujec.“, představím se ostatním.
Vyrazíme záhy. Cesta byla klidná, jenom v dálce na chvíli štěkali psi. Pokud člověk cestuje sám, je to něco, z čeho vás zamrazí. Ale s dobře vyzbrojenou skupinou není moc důvodů se znepokojovat. Maximálně kvůli spotřebované munici, která by mohla později chybět.
Protože jsem se automaticky zařadil na konec naší skupiny jako zadní stráž, měl jsem možnost sledovat ostatní, jak se pohybují a reagují. Začal jsem odhadovat, co se dá od nich očekávat. Andrea s Jiřím vypadají jako hledači artefaktů. Poměrně výnosná činnost. Pokud ji dotyčný přežije. Přitom mi padl pohled na Andrein respirátor. Kdo ví, jestli to je důvod, proč s tím začali nebo následek toho, že s tím začali. Citrón je „starší“ (dost) chlapík, co momentálně vypadá jako někdo, kdo sem moc nepatří. Při boji asi nebude nejefektivnější, ale něčím se před velitelem milice blýsknout musel, když ho vybral. Na Jindrovi je vidět, že se v divočině vyzná. Při pochodu průběžně kontroluje zbytek skupiny a stále se snaží si udržovat přehled. To je týmový hráč. Celkově mám z naší skupiny dobrý dojem.
Později, když jsme začali postupovat zarostlým příkopem podél silnice, Zkumavka zaklekl a vytasil pistoli. Brokovnice mi sama skočila do rukou, ale zbytečně. Byli to jeho známí. Pravděpodobně samotáři podřízení trutnovské radě. Po několika vtípcích na Zkumavkův účet ale řekli pár zajímavých informací. Mí společníci se ještě doptali na pár dalších drobností, takže ptát se už nebylo na co.
Popis:
Středně vysoký muž, kolem 30 let, tmavé krátké vlasy, kožené boty do půl lýtek, kalhoty „kapsáče“ již neurčité barvy, kožená bunda, která zažila už lepší časy a černá mikina, jejíž kapuci má přes hlavu. V nábojovém opasku má vloženy náboje do brokovnice Benelli M4, kterou nosí položenou přes levé předloktí. Pouzdro na pistoli má na pravém stehně. Terénem se pohybuje efektivně a je na něm vidět, že pozornost a připravenost se pro něj staly samozřejmostí.

Tři prasá...tuláci