Venkovní walking

Hala 324

Šimonův komentář přejdu. Nějak si nejsem jistý, zda si opravdu myslí, že otevřenými dveřmi může snadněji kontrolovat situaci v okolí, když karavan má okna. Naopak, díky jeho rozhodnutí zvuk procházel ven, což jsem nechtěl. Obecně jsme byli až příliš hluční. Hluk...Není dobrý. Mám pocit, že není dobrý. A ten pocit je silný. Tak silný, že když ticho začne prorážet zvuk magnetofonu, mírně mi steče kapka potu po čele. Když se Zkumavky zeptám, co je ona hala, odpověď nedostanu. Zdá se, že ho také nijak zvlášť neinformovaly. Ale jeho dedukce je logická. Ta pevnost, kterou jsme viděli už z venku, bude asi skutečný směr naší cesty. Oproti tomuhle místu je i mnohem lépe ubránitelná.

Ta nahrávka ale...Nic neobsahuje. Ne, to není přesné. Obsahuje jakýsi zvuk, který ale jenom podrývá atmosféru tohohle místa. Zjevně je asi poškozená. Nedává totiž smysl nahrávat zvuk z jakéhokoliv jiného důvodu.
Tedy, to si alespoň myslím, zatímco dávám do magnetofonu další kazetu. A na tuto nahrávku už reaguju minimálně výrazně zvednutým obočím. Dozvídáme se toho...Spoustu. Většina těch informací není dobrá. Ale zároveň...Pro mě osobně jsou zdrojem téměř fascinující touhy. V hlavě mi visí jedno velké možná. Možná je právě tohle ono. A možná taky ne. Kdo ví? I tak ale sevřu ruku stůl a opřu se o něj.

Předně, víme, že předchozí kazeta byla z té místnosti. To znamená, že ta nahrávka není rozbitá. Má takhle znít. To znamená, že ať už tím dotyčný sledoval cokoliv, tohle byl výsledek té práce. A nějaká práce a usilí tu zjevně byly. Přemýšlej... řeknu sám sobě. Snažím se informace co nejlépe zanalyzovat. Pokládám si otázky, a snažím se na ně nalézt řešení.
Skupina vědců a posádka jde do předem nenavštívené části podzemí. Proč? Protože je to pro ně lukrativní. Stojí za tu snahu to místo prozkoumat. Ti vědci, ať už je to kdokoliv, to vědí. Posádka to neudělala sama o sobě, i když její úkol byl zabezpečit podzemí. Vzala je tam poprvé, a zjevně z toho měla vcelku hrůzu. Proč? Protože dotyčné místo vypadalo jako laboratoř. To znamená, že to s největší pravděpodobností laboratoř byla. Laboratoř natolik zajímavá, aby zajímala vědce. Ale ti vědci, kdo jsou? Zjevně nebudou pro Trutnovany natolik známí, aby jim věřili. Naopak, kvůli aspektům tohohle místa, jim absolutně nevěřily. Paranoia, strach.

Boj a útěk, to jsou základní zvířecí reakce na stres. Nedávné osídlení...Uvědomím si, že to musí znamenat lidské osídlení. Ale posádka to místo neznala. Bandité? Jeví se to nejpravděpodobněji...Ale vlastně moc ne. Banditů by si přeci musela všimnout.
Anomálie v blízkosti stanoviště... Opět se ukazuje, že bychom měli být opatrní. Cokoliv bylo zkoumáno dole si už asi našlo cestu i nahoru.

Vezmu magnetofon i s kazetami a dám si jej do batohu. Rozhodně jej nebudu nechávat zde.
"Dle mého názoru jsou na stole dvě hlavní teorie. Obě vcelku možné. Teoreticky ještě třetí, ale tu považuji za málo pravděpodobnou" řeknu tiše Zkumavkovi, a Šimonovi, pokud poslouchá. "S velkou pravděpodobností se posádka povraždila navzájem poté, co někdo způsobil sabotáž" řeknu, a podívám se na Zkumavku zcela vážně. "Paranoia tohohle místa je značná, a z nahrávky vyznívá, že se ještě zintezivňovala. Zvlášť pakliže zde byla cizí skupina oněch vědců - o těch předpokládám Vám taky nic neřekli, že?" dodám. "A cokoliv z ní zbylo je nejspíše dole v té pevnosti - šílené a hostilní" řeknu a podívám se z okna karavanu, abych na pevnost ukázal. "Druhá teorie je, že to, co tu bylo zkoumáno, byla nějaká forma živého organismu. Taková, o které slyšíte, ale potkat jí nechcete. A ta se dostala ven, povraždila posádku, a stáhla jí do podzemí" řeknu tichým tónem. "Ale to je dle mě málo pravděpodobné, protože..." zvednu kazetu s nápisem Hala 324. "Neexistuje organismus, který dokáže být tak tichý" poté udělám dva kroky ke zkumavkovi. "Měli bychom se vrátit. Posádka je s vysokou pravděpoodbností mrtvá. I kdyby byl někdo z nich naživu, po týdnu by byl ve velmi špatném zdravotním stavu v neznámém podsvětí, kde bychom akorát zemřeli při snaze jej hledat" řeknu vážně. Z toho podzemí mám opravdu špatný pocit. Ale možná... Možná tu bylo, ale nechtěl jsem si hrát s životy ostatních jen tak ledabyle. To za tu cenu nestálo. Poté se opět podívám na pevnostní opevnění Stachelberg.

"Ale je to na Vás. Vy jste velitel. Pokud chcete vědět všechno, odpovědi budou tam dole" zašeptám. Poté vyjdu z karavany a podívám se nahoru na věž.

"Není tam ten Jindřich nějak dlouho?" zeptám se šeptem Andreji a Jiřího, kteří kontrolují okolí.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Šimon, Citrón, Andrea, Jiří

Šimon se dostal do karavanu jako první, a ještě, než se s ostatními podíval na nalezené kazety, nejprve prohledal rozházené bedny a skříně. Nic moc v nich nenašel. Většina vybavení zde chyběla nebo byla zničená. Vedle různého harampádí Šimon našel 2 lahve vodky, nášivku s vlajkou Trutnova, energetický nápoj, několik konzerv masa a funkční čelovku. V jedné truhle, která byla nejméně dotčená, našel dokonce i zapadlou krabičku s náboji. Sice je téměř prázdná, ale stále se v ní nachází 10 nábojů do pistole (9 mm). Když Šimon vzal do rukou černé kanady, ničeho zvláštního si na nich nevšiml a viděl, že boty jsou v dobrém stavu.

Do karavanu vstoupil záhy i Citrón. Jako první ho okamžitě zaujaly kazety položené u magnetofonu. Na jeho dotaz ohledně haly Zkumavka odvětil: „O žádné hale také nic nevím. Zřejmě se bude jednat o nějakou místnost v podzemí Stachelbergu. To podzemí ještě není celé prozkoumané. Já sám jsem tam byl jen jednou a k hale 324 jsem nikdy nedošel.“
Zkumavka odvrátil zrak od papírů a přistoupil k blíže k Citrónovi, aby se společně podívali na audio záznamy. Citrón do zařízení vložil první kazetu s názvem Hala 324. Chvíli se neozývalo vůbec nic. Zkumavka se už k magnetofonu nakláněl, aby se ujistil, zda není také zničený, když v tom začal vydávat zvuky. Ty byly těžko identifikovatelné. Žádný komentář nahrávka neobsahovala. Tajemný zvuk prolomil dosud hrobové ticho, které v karavanu panovalo. Bylo to to jediné, co jste nyní slyšeli:

Hala 324


Po jedné minutě nahrávka skončila. Zkumavka ji nijak neokomentoval, zřejmě si nedokázal vysvětlit, co právě slyšel, stejně jako vy. Z poslechu záznamu však běhal mráz po zádech, navíc když byl s největší pravděpodobností pořízen na Stachelbergu, v místech, kde jste nyní i vy.
Zbývaly ještě dva záznamy. Citrón tedy vložil do magnetofonu další, tentokrát nesoucí název Stachelberg, výzkum: 27.1.2024.
Tentokrát se zařízení ozvalo okamžitě. Zaznamenán byl neznámý mužský hlas. Kazeta však byla zřejmě poškozena, neboť jí bylo jen s obtížemi rozumět a nezbývá vám nic jiného, než poslouchat útržky z nahrávky:

Jak bylo domluveno, skupina vědců dorazila v 9 hodin a okolo desáté vstoupili za našeho doprovodu do podzemí. (…) ale jejich chování bylo značně podezřelé. Doufali jsme, že se od nich něco dozvíme a pomohou nám s průzkumem Stachelbergu. Příliš sdílní nebyli. (…)

(Nesrozumitelný šum)

Spolu s četařem Reaktorem jsme přivedli návštěvníky do dosud nenavštíveného bloku S-80a. Překvapilo nás, že i po 100 letech bylo místo kupodivu zachovalé, na rozdíl od zbytku podzemí. (…) Místo je zvláštní, přítomné jsou stopy nedávného osídlení. Připomíná však spíše bývalou laboratoř. (…) Myslím, že byla přistavěna dodatečně.

(Nesrozumitelné)

Nikdy jsem neviděl tak děsivé místo (…) Vědci strávili většinu času v S-80 a S-78. Velký zájem pak vzbudila místnost za dveřmi s číslem 324 v bloku S-80a. Proběhlo mnoho měření. (…) do míst, která sloužila zřejmě jako strojovna jsme tedy umístili audio zařízení pro zachycení zvukových jevů.

(Nesrozumitelné)

Vědci měli naspěch. Nevíme, zda našli, co hledali. My však musíme pokračovat ve výzkumu. Budeme však potřebovat lepší výbavu se svolením Rady.
Víme, že podzemí vede i dále (…) Zkusíme zpřístupnit blok S-76 a S-77.

S tím nahrávka skončila. Hned na to vložili Citrón se Zkumavkou poslední nahrávku 9.4.2124. Tu předčítal úplně stejný hlas:

Výzkum se nevyvíjí tak, jak jsme si představovali. Místo toho, abychom odhalili, co se dole nachází, vyvstává stále více otázek. Podzemí se stalo nepředvídatelné a tajemné. Od té doby, co jsme vstoupili do S-80 se začalo vše měnit k horšímu.
Většina našich výzkumných zařízení byla záhadně zničena. Většinou v důsledku zkratu. Celá posádka si stěžuje na nevysvětlitelnou tísnivou atmosféru, která v podzemí panuje. Upozorňuji, že se nejedná o prostou slabost našich mužů. Pro Stachelberg byli vybráni jen velmi odolní jedinci po fyzické i psychické stránce.
Muži poslaní do podzemí si vždy stěžují na záhadné jevy a zřejmě trpí halucinacemi. Četař Reaktor si prý dokonce i všiml záhadné postavy směřující do S-80a. Jednalo se prý o siluetu člověka, viditelnou jen matně a proti světlu. Při bližším prozkoumání jsme ale nikoho nenašli. Museli jsme četaře na dva dny vyřadit ze služby, než se zase jeho stav zlepšil. Obecně ale mohu konstatovat, že psychický stav členů týmu se rapidně zhoršil. Z toho důvodu navrhuji častější střídání na stanovišti Stachelberg. Výzkumná činnost v podzemí se ukazuje jako vysoce náročná a ohrožuje duševní zdraví jedinců.

Tato temná atmosféra se však přenesla i z podzemí na povrch. Nejen podzemí, ale i celá okolní krajina je naprosto tichá. Veškerá zvěř z okolí odtáhla pryč a v blízkosti tábora se objevilo mnoho nových nebezpečných anomálií. Stanoviště se stává velmi rizikové.
Naše možnosti výzkumu začínají být značně omezené.

(Nesrozumitelné)

Dnes se z podzemí nevrátil desátník Pružný. Okamžitě jsme po něm začali pátrat, avšak nalezen nebyl. Dokonce jsme sami málem v temných chodbách uvízli, protože nám všem, až na četaře Reaktora zkratovaly baterky. Nemůžeme se tam vrátit.
Potřebujeme posily z Trutnova, avšak vysílačka byla z nevysvětlitelných důvodů poškozena a nejde nám opravit. Pokud se do zítra nedokážeme s Trutnovem spojit, vyšleme dvojici mužů pro pomoc.
Naše situace je však stále horší. Někteří mají noční běsy a jiní si stěžují, že viděli nějaké stíny kroužit okolo tábora. Pevně ale věřím, že se nám podaří stanoviště udržet i přes tyto potíže a desátníka najdeme bez zranění.

Kapitán Pěnkava

S tím nahrávky skončily a magnetofon utichl. Rozprostřelo se znovu naprosté ticho. Zkumavka jen tiše pronesl: „Toho jsem se obával.“
Pak se na vás podíval a z jeho výrazu můžete vyčíst velké obavy. Zřejmě jste nyní ve velkém nebezpečí, neboť pobyt na tomto místě se zřejmě stal osudným hned pro několik zkušených bojovníků z trutnovské frakce.
Pak si spíše jen pro sebe povzdechl: „Pěnkava, Reaktor a Pružnej,… byli to dobří Trutnované – věrní. Kam mohli zmizet?“ Pak svůj zrak od stolu s kazetami obrátil k porouchané vysílačce v rohu karavanu. „Pokud se nám podaří obnovit spojení, třeba bychom mohli napřed kontaktovat Trutnov.“ S tím se Zkumavka začal opatrně prohrabovat v poškozeném zařízení. „Pokud to ale nedokázal spravit ani Reaktor, tak už nevím…“

Mezitím venku okolo tábora procházeli případné stopy Andrea s Jiřím. Pátrali na opuštěné louce dlouhou dobu, avšak ničeho nového si nevšimli. Co však pociťovali stále intenzivněji, byla nevysvětlitelná tíseň a pocit ohrožení, které zdejší krajinu zcela ovládlo. Měli pocit, že jsou jedinými živými tvory v okolí. Uprostřed toho všeho pak stálo mohutné a zlověstně tiché opevnění Stachelberg.

V karavanu

Fajn, nikdo nikde. Rozhlédnu se po karavanu. Tohle nebyla práce banditů. Vypadá to, že si pro ně něco přišlo a vůbec to nečekali, probíhá mi hlavou, když vidím tu spoušť a krvavé skvrny okolo a přitom nikde ani jedna díra po kulce. Při další myšlence mě až zamrazí. Možná, že si to pro ně přišlo ještě jako jeden z nich. Zatřesu hlavou, abych z hlavy vypudil představy, co se tady dělo a začal se soustředit na to, co tu zbylo.
Zatím dorazil Zkumavka a pohled do karavanu s ním zjevně otřásl. Mechanicky přešel ke stolu s listinami a začal se jimi probírat očividně proto, aby nemusel koukat okolo. Přitom jsem si všimnul rozbitých nahrávek, mezi kterými byly i tři nepoškozené kazety. Až se Zkumavka vzpamatuje, mohli bychom si je poslechnout. Třeba nám to napoví, co tu vlastně dělali a co se tady stalo. Pak vstoupil do karavanu Citrón. Po prvním šoku šel za Zkumavkou a snažil se ho podpořit. Začal jsem prohlížet zbytek karavanu. Ty boty jasně dokazovaly, že se to odehrálo naprosto nečekaně. Jen pro jistotu je obě chytnu, prohlédnu a zkusím z nich něco vytřepat. Nato začnu probírat skříně, bedny a věci z nich, ať už kvůli stopám nebo jejich budoucí využitelnosti. Přitom slyším Citróna, jak strká kazety do kazeťáku a říká mi, ať zavřu a zkontroluju lednici.
„Promiň, Citróne, ale jestli na tebe táhne, tak to musíš vydržet.“ Hodně blbej fór, ale alespoň to trochu pomůže odvrátit jejich pozornost od těch jatek tady. Pak aby si nemyslel, že si z něj střílím a dělám, jen co chci a na ostatní kašlu, mu řeknu skutečný důvod. Je totiž potřeba, aby se z nás stal skutečný tým.
„Těma dveřma můžu kontrolovat, co se děje venku. Nehodlám se nechat překvapit jako oni." I když mi něco říká, že jejich zkáza se objevila rovnou tady, napadne mě znovu a očima zabloudím zpátky k botám. „Na tu lednici se pak kouknu, až tady skončím, ale vzhledem k tomu, co se tady podle stop událo, tak i kdyby se z ní na mě šklebil čerstvej šťavnatej steak, tak se ho ani nedotknu.“, odpovím mu a dál prohrabávám věci, skříně, bedny a postele. „Vzhledem ke zmatkům, kterými jsme na sebe mohli upozornit, bych se tady nerad zdržoval víc, než bude nezbytně nutné. Až tu skončíme, chci ještě zkusit zjistit, kam vedou tyhle krvavé stopy.“, a očima ukážu na otisk krvavé ruky na dveřích. „Potřebujeme zjistit co nejvíc.“

Půl úkolu

Hulákat? Já? Oh, drahý pane, kdybych mohla hulákat, hulákám, dotklo se mě to. Hulákat. Ts. Jako bych toho byla schopná. Za prvé, maska to nedovolí. Za druhé, fyzicky to u mě prostě není možné. Jestli jsem mluvila nahlas? Ano, mluvila. Maska to prostě ztlumí. Kdybych šeptala, nikdo mi nebude rozumět. Ale radši jsem to nekomentovala a snažila se to pustit z hlavy a dál jsem hlídala okolí, zatímco ti idioti přebíhali na druhou stranu.

Když se pak Citron ozve, že bychom taky měli jít, svěsím pušku a ohlédnu se na Jirku. Jo, ksichtí se stejně jako já. Když pak kývne ke karavanu, jen přikývnu, shodím zbraň na rameno a vyndám z pouzdra čezetu. Pro přesun je to lepší.
"Tisícovka v kapse," přikývnu Jirkovi. Kdybych neměla masku, viděl by veselý úšklebek. Takhle ho mohl odhadnout jen podle očí. Když jsme došli k táboru, Jindra se už válel na věži, zatímco zbytek si zalezl do karavanu. Tam se mi nechtělo, navíc, jak Jirka řekl, bylo tam už přeplněno.

"Jdeme," kývnu nakonec. Možná to Jindra nebo Šimon prošli, než vběhli do karavanu/na věž, ale upřímně, když jsem viděla jejich přebíhání, nějak se mi tomu nechtělo věřit. Stejně tak se mi nechtělo věřit, že někdo z nich má zkušenosti z Divočiny. Jasně, Citron asi jo, vzhledem k věku, ale ti dva mi přišli spíše jako městští kluci, co většinu svého času tráví za hradbami Trutnova a ven chodí jen na krátké průzkumy okolo ruin města. Jinak si neumím vysvětlit, jak s tímhle přístupem přežili tak dlouho.

Radši ale nechám úvahy stranou a zamířím za Jirkou, abychom spolu prošli okolí, které si pozorně budu prohlížet.

Půl úkolu

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Andrea, Šimon, Citron

Sled událostí

Zdá se, že je vše prozatím v pořádku řekl jsem si v duchu. "Měli bychom se přesunout" řekl jsem těm dvěma hrdličkám, a vyšel klidným krokem k základně, kde už byl Šimon a Zkumovka, procházející karavan. Jindra vyběhl na věž, a tím se nám ztratil z dohledu. Ale bylo zjevné, že zdejší ticho bylo způsobené tím, že zde...Inu nikdo nebyl. To ještě neznamenalo nutně bezpečí. Ale i tak měli všichni až příliš rychle prsty na spoušti. Aby se taky omylem nepostříleli. I takové věci se dějí.

I já jsem se vydal tedy ke karavanu. A co jsem viděl mě silně znepokojilo. Tak moc, že jsem se na chvíli otřásl už ve dveřích, a musel jsem se chytnout jejich boční stěny. Vypadalo to - což je jenom můj odhad - jako kdyby se tu zkrátka porvali navzájem. Pořád mám ale pocit, že vysvětlení nebude tak jednoduché pomyslím si. Cítím...Něco. Něco jako kdyby vám někdo plochou stranou studeného nože přejížděl po těle. Ten plíživý pocit.

Chytnu Zkumavku za rameno, abych ho dostal ze šoku. "Dobrý?" řeknu tiše, a zdá se, že asi ano. Já, Zkumavka, i Šimon se dáme do procházení věcí v karavanu. A najde se tu něco, co mé oči připoutá více, než všechno jiného. Kazety. Výzkum? Jen to slovo ve mě vyvolá daleko větší pocit stresu, než cokoliv jiného. Zdá se, že záznamy jsou zničené. Ale to se jenom zdá. Předně, už teď vidím, že poslední záznam je starý jen čtyři dny. A něco mi říká, že právě ten bude vysvětlovat mnohé. Hala 324...

"Pane Zkumavko, možná jsem hloupý, ale nikde tady žádnou velkou halu nevidím" řeknu tiše, zatímco řekne něco o tom, že písemnosti obsahují jenom provozní informace. "To je někde v té pevnosti nebo podzemí? Zdá se, že Trutnov tu dělal i jiné legrace, než jen obranu před bandity" řeknu tajemně. A poté se pokusím obě ze zmíněných kazet spustit na magnetofonu.

"Šimone, zavři prosím dveře. Není to ideální, ale musí to stačit" poprosím Šimona. "A podívej se prosím do té ledničky, zda tam není něco užitečného. Nic tady by nemělo být moc staré, ani zkažené"

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Bylo na čase prohledat opuštěný tábor Trutnovanů. Existovalo však riziko, že se zde nenacházíte sami, což vybízelo k obezřetnosti. Z toho důvodu se Jindra napřed zastavil před okrajem lesa a skrz optiku pušky zkoumal po zhruba 20 vteřin okolní krajinu. Nic podezřelého neobjevil. Vzduch byl zřejmě čistý a on mohl vyrazit.

Jindra se rychle přesouval k táboru, avšak kroky vážil tak, aby pokud možno nevzbudil velké podezření a pokusil se zůstat v co největším skrytu. Dobře věděl, co dělá, jeho chůze byla tichá a přitom rychlá. Ačkoliv zde nikdo pravděpodobně nebyl, stále situaci nepodceňoval a nepřecházel ve vzpřímené neohrožené chůzi. I tak ale louka neposkytovala příliš velké krytí, což vzbuzovalo velkou nervozitu u mnoha dalších.
Nevyrazil však sám. V závěsu za ním se do pohybu dal i Šimon. Mezi ostatními však nastal zmatek. Ten na chvíli zabrzdil i Zkumavku, který poslechl Šimona a vyrazil hned za ním. Zkumavka se na vteřinu nejistě otočil. Nebyl to žádný velký bojovník a náhlé různorodé příkazy, které se zpoza něj nesly, ho znejistily. Těžko si mohl vybrat, koho poslechne. Na chvíli se podíval na Jiřího, jenž nevybíravě osočil své tři druhy z hlouposti. Zkumavka už ale stál na louce, a tak raději přidal do kroku, aby dostihl Šimona u karavanu.

Jindra se přesunul k věži a jakmile doběhl k jejímu točitému schodišti, rukou naznačil ostatním, aby vstoupili do karavanu. Přesně to také Šimon učinil. Pro jistotu však nevběhl okamžitě do otevřených dveří, nýbrž se u nich napřed zastavil. Potom dovnitř ve střehu vstoupil. Zkumavka vešel hned za ním. Ostatní mezitím zůstali v křoví. Citrón své společníky kryl před případnými útočníky svou pistolí, kterou naštěstí ale použít nemusel. Zároveň také ostatní nabádal k tichosti. Andrea hodnotila s puškou v rukách Jindrův přesun, kdežto Jiří ponechal svou zbraň stále na rameni a vytáhl dalekohled, aby se podíval do krajiny. Ničeho nového si ale nevšiml. Nenápadnost vašich pozic však už byla dávno narušena hlasitými neshodami.

Mezitím co Jindra vycházel schodiště do věže, Šimonovi se Zkumavkou se naskytl pohled na to, co bylo uvnitř karavanu.
Šimon si všiml šesti postelí, několika beden a skříní. Vše bylo rozházené a v naprostém nepořádku. V rohu u vstupních dveří se například povaloval pár černých bot, stejných jako nosí i Zkumavka. Byla tu také rozbitá lednice. Zvláštní na ní bylo, že v ní zela obrovská díra, jako kdyby do ní někdo vší silou udeřil několikrát kladivem. Skrz díru bylo vidět, že se v ní ještě nachází i nějaké potraviny.
Co však zaskočilo příchozí jako první byla spousta krve. Hned ve dveřích Šimon překročil její zaschlou kaluž. Při bližším ohledání si dokázal zkušený stopař Šimon odvodit, že nemůže být starší než pár dnů. Na stěnách i na stropě si všiml dalších krvavých stop. Muselo se zde stát něco hrozného. Na Zkumavkovi si Šimon všiml náhlého znechucení a hrůzy. Zakryl si ústa a chvíli jen zíral na celou tu spoušť.

Nakonec prošel dveřmi a mířil na druhou stranu místnosti, kde byla zabudována vysílačka a vedle ní stál pracovní stůl s převrácenou židlí. Na stole se povalovala spousta rozházeného pracovního nářadí, ale mezi ním stál psací stroj a několik štosů písemností. Vedle toho tam stojí i starý magnetofon a několik kazet. Většina v nich je zničená a nepoužitelná. Některé záznamy však nepoškozené možná jsou. Při bližším prozkoumání si můžete všimnout na polici tří kazet s názvy: Hala 324; Stachelberg, výzkum: 27.1.2124; 9.4.2124.
Když se Šimon ohlédne zpátky k východu, všimne si, že na zemi je pruh krve směřující ven z karavanu a na plechových vratech se nachází pozůstatek po krvavém obtisku lidské ruky. Jedná se o skutečně děsivou podívanou.
Zkumavka dlouho nic neřekl, až se začal probírat písemnostmi na stole. „Hmmm, většinou nepotřebné údaje o provozu stanoviště.“ Mezi papíry ještě dál hledá, zda tam nenajde něco, co by se vám mohlo hodit. Svůj zrak k dokumentům také zjevně obrátil, aby nemusel hledět na tu hrůzu okolo.

Směr: Stachelberg

Hmmm pomyslel jsem si. Ohlušující ticho. Jaký to paradoxní slovní obrat. Ale přesto, zdál se být trefný. "Děkuji" odvětil jsem slušně, a více se tuláků neptal, protože to hravě zvládli ostatní. Nemohli jsme se zdržovat, ale dozvěděli jsme se alespoň něco. "Nashledanou" řekl jsem, když se naše cesty rozešly.

Ohlušující ticho pomyslel jsem si, zatímco jsme se pročesávali skrze hustý les. Jak majestátní byla zdejší příroda. Obdivoval jsem ji, nespoutanou ve svém růstu. Bylo zjevné, že právě příroda byla zasáhnutá ještě více, než lidstvo. A přesto, tady v divočině, to byla ve skutečnosti právě ona, kdo vládne. To bylo každému zjevné. Praskání kamínků pod botami, dech z úst, šustění oblečení. Skutečně, i zdejší stromy byly zticha. Jakoby celé místo bylo prokleté. Otázkou je, zda tomu tak bylo vždy. Někdo si zřejmě myslel, že nikoliv, jelikož tu udělali základnu. Netrvá to ani tak dlouho, a máme jí na dohled. Maskovací sítě, karavan. Jistá snaha tu byla, ale bylo vcelku zjevné, že je relativně snadné se k základně přiblížit nepozorovaně. A to se jí zřejmě stalo i osudným. Moje oči nejsou, co bývaly, ale otevřené dveře do karavanu značí, že tohle místo nepřinese nic dobrého.

Zvířecí přirozeností jsou dva jevy, sdílené všemi druhy. Boj, a útěk. Všechna biologická stvoření v sobě tento mechanismus mají. Stres, úzkost, svalová tenze, napětí. Bylo vidět, že ostatní členové skupiny měli našponované nervy. Je to přirozená reakce. Jeden z nejpřirozenějších strachů. Strach z neznáma. Doposud nevíme, co je naším nebezpečím. Povšimnu si, že drtivá většina skupiny si racionalizovala, že našim největším nebezpečím budou banditi, dokonce možná nějaký ostrostřelec. Povzdechnu si. V Divočině jsou i horší věci.

Snad vinou zbrklosti, snad mládí, snad strachu, ale bezesporu jisté formy odvahy až arogance, se někteří členové naší skupiny vydají přímo proti základně přes otevřený prostor. Ten mladík, Jindra, běží k věži, zatímco ten druhý, Šimon, to míří ke karavanu. Na to reaguje Andrea, hulákající hlasitě skrze masku, a Jiří. Protichůdné rozkazy, zmatení, hluk, chaos. Lidé jsou stále stejní. Všichni si myslí, že rozumí všemu nejlépe.

Povzdechnu si a vytáhnu svou pistoli, pevně jí svírajíc v ruce.

"Přestaňte hulákat" syknu potichu. "V divočině jsou i horší věci, než nějací odstřelovači. Silně pochybuji, že bandité s kalašnikovy umí být takhle potichu" dodám tiše. "A s mými starými kostmi se nikam hnát nebudu mladá dámo" dodám trochu výchovným tónem. Nenechám se školit od někoho, kdo by mohl být moje dcera a ještě mi říká Kyselka. Poté se skrčím, hlídajíc prostor za námi, ale také kolem nás, skrytý jedním z křoví. Nechci být vidět, a příliš se nehýbu, jenom tiše sleduji. Alespoň to teď můžu udělat. (V podstatě tedy poslechnu Mazucha).