Na výletě

Ztracená hlídka

Jakmile jsme se přiblížili k mýtině, začal jsem se rychleji přesouvat z pozice zadní stráže na pravé křídlo, připraven vyrazit jako první přes louku. Sice to byl otevřený terén, ale tuhé traviny, které vydržely přes zimu, nějaké krytí občas poskytovaly. Žádné velké riziko. Už chci vyrazit, když zaslechnu Jindru: „Jdu první, v nejhorším případě mě kryjte.“ To mě trochu překvapilo, ale proč ne. Vzhledem k tomu, že předtím obhlédl situaci, nejspíš nikde žádný střelec není vidět. Přikrčen vyrážím po pravém křídle. Po několika krocích za sebou slyším Andreu, jak vydává pokyn mně a Zkumavkovi vyrazit a Citróna chce potom poslat samotného. Sakra. Jestli tady někdo je, tak postupem po jednom si budeme akorát říkat o potíže. Otočím hlavu a syknu: „Serte na to, jdeme všichni!“ Znovu vyrazím, aby se Jindra příliš neodtrhnul, a v nouzi jsem mu mohl pomoct. Za pár vteřin se už zády opírám o karavan vedle otevřených dveří.
Pokud zatím není žádná střelba nebo jiné nečekané události, všimnu si Jindry, jak mi rukou naznačuje, že prozkoumá věž. Mlčky kývnu. Beru to na vědomí a rukou naznačím, že já zatím vyčistím karavan. Vrazím do otevřených dveří s brokovnicí, připraven na každou eventualitu.

Ztracená hlídka

Otázky byly zodpovězeny, byť klidu moc nepřinesly. V okolí se motalo několik skupin banditů, povětšinou ale špatně vybavených. Alespoň to bylo trochu pozitivní. Jen jsem pohlédla na Jirku, přizvedla obočí a trochu pokrčila rameny. Nic s čím bychom se už nesetkali. I tak ale byla opatrnost na místě.
Jakmile tuláci domluvili, vyrazili jsme zase na cestu. Tentokrát jsme ale šli mou doménou. Les byl jako můj druhý domov. Jakmile jsme vešli do porostu, L115 mi sklouzla do ruky, popruh jsem si omotala kolem zápěstí, aby nepřekážel a zároveň abych měla volný pohyb. Jistě, zbraň byla dlouhá, zvláště s tlumičem, ale já ji měla už tak dlouho, že jsem věděla jak se s ní efektivně pohybovat lesem. Stejně i můj dosavadní postoj se změnil. Více jsem se přikrčila, více se rozhlížela, více špicovala uši. Nízké křoviny neumožňovali kdoví jak volný pohyb, ale všímavější ze skupiny si mohli všimnout, že mě nedělali takové problémy. Nebo přinejmenším jsem vydávala mnohem méně hluku než ostatní. Každý krok byl dobře promyšlený, každý pohyb svalu dobře propočítaný. Žádný pohyb nebyl navíc. Kdyby se kočka naučila chodit po zadních s odstřelovací puškou v předních, vypadala by a chovala by se stejně jako já. Les byl mým druhým domovem a i mé oblečení tomu nasvědčovalo. Různé odstíny šedé, černé, hnědé a zelené. Vše sice vybledlé, ale rozmístěné tak, že se mé kontury rozbíjeli. Jediné, co to trochu kazilo, byly tyrkysové skvrny na obličeji.
Prsty pravé ruky jsem Jirkovi naznačila, aby byl trochu více vlevo a hlídal tu stranu. Věděl co má dělat, tohle pro nás nebylo nic nového.

Nakonec jsme lesem prošli, pomalu a jistě, až jsme se ocitli na jeho okraji. Před námi se rozléhala louka, jež se líně zvedala nahoru. Na jejím vršku stála věž, perfektní místo pro někoho jako já. Zároveň ale velmi očividné a dost pravděpodobně by sloužilo jako první cíl už z velké dálky. Žádný trochu zkušenější střelec by na věž nelezl. Byl by, i přes pytle, snadným cílem, hlavně, všichni kdo budou od lesa přicházet, budou očekávat, že zrovna tam střelec bude. Také to byl i můj první cíl. Hlaveň zbraně vyletěla směrem k vrcholku, stejně jako dva prsty pravé ruky, jako znamení pro Jirku. Klečela jsem opřená levým ramenem o strom, částečně kryta kmenem a mířila na vrcholek věže. Až když jsem si byla jista, že tam nic není sklopila jsem zbraň k zemi.

Zkumavky slova jsem vnímala jen na půl. Nikomu, kdo měl trochu rozumu, se to nemohlo líbit. Moc otevřeného prostoru, moc málo míst ke krytí. Zrovna když se chystám odložit zbraň na rameno a vzít dalekohled, zaslechnu Jindru jak hlásí, že jde první. Zbraň nechám v rukou a kriticky se podívám na jeho záda. Hned na to se podívám na Jirku nechápavým pohledem říkající "Vidíš ho, debila?". "Tak je normální? S dragunovem a sere se jako první? A ještě v otevřeným prostoru?" zahuhlám skrze masku, zatímco nechápavě sleduji, jak běží k táboru. Jasně, rychlost dobrý, občas se schová, byť zbytečně, akorát se zdržuje a ubírá si sílu, ale i tak. "Dostala bych ho minimálně třikrát," nevěřícně kroutím hlavou a radši začnu propátrávat nejbližší okolí puškohledem. Jestli je někde střelec, snad budu mít více štěstí než Jindra rozumu a dostanu ho dříve, než si toho blbce všimne.
"Šimone, Zkumavko, běžte, budu vás krýt, Kyselko, ty se připrav. Jakmile doběhnou ti dva, poběžíš ty," řeknu zbývající trojici. Jirkovi nemá smysl to říkat, on ví. Navíc, stejně by neběžel dokud bych se nehnula já, nebo by to situace nežádala. "Co nejrychleji na druhou stranu, žádné zastavování."

Ztracená hlídka

Netrvalo dlouho a všechny otázky, které nám v něčem mohly pomoci již byly zodpovězeny. Když nás Zkumavka vyzve k poslední fázi pochodu, souhlasně pokynu hlavou a vstanu z příjemného místa u praskajícího ohně. Závazky si mne žádají jinde.

„Díky a hodně zdaru v Divočině!“ Poděkuji trojici sdílných tuláků, načež vyrazím v Trutnovanových šlépějích. Když jsme se dostali asi do poloviny prudkého svahu před námi, krajina náhle utichla. Následoval mrazivý pocit ohrožení a nejistoty. Neslyšet ani toho havrana, který nás až doposud z výšky sledoval, bylo opravdu zvláštní. S něčím podobným jsem se ani na těch nejzapomenutějších a nejodpornějších místech Dvora Králové nesetkal. Pro všechny případy jsem se však posunul takových patnáct metrů napravo od skupiny. Chopím se Dragunova a jdu tak, abychom byli pro případ nouze co nejvíce rozptýlení.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na samý kraj lesa. Tehdy jsem spatřil předlouhé lány porostlé lučním kvítím v jejichž středu se rozkládala základna Trutnovských. Rozhledna, karavan, pevnost... Nuže dobrá, Zkumavka navrhuje obhlídku tábora. S tím naprosto souhlasím. S trochou štěstí nás na výpravu do pevnostního podzemí ani nebude třeba.

Pro všechny případy se ještě jednou řádně přesvědčím pohledem a skrze optiku Dragunova si během takových dvaceti sekund zaměřím místa, kde bych se v případě nastražené léčky schoval na místě nepřítele. Když nic nevidím, rozhodně se přikradu ke Zkumavkovi. Nic. Nikde ani noha a pokud se mýlím, je jenom jediný způsob, jak to zjistit.

„Jdu první, v nejhorším případě mne kryjte.“ S těmito slovy se naposledy rozhlédnu po okolí. Pak se v přikrčení vydám vstříc skrovnému tábořišti. Nechám na ostatních, zda mne hodlají následovat okamžitě nebo toho využijí, aby se při tomto přechodu pole stoprocentně přesvědčili, že zde není žádný nepřítel.

Navzdory krátké vzdálenosti mezi okrajem lesa a tábořištěm držím Dragunov v pohotovosti a snažím se procházet místy s co nejvyšší travinou. Moc mi to nepomůže, ale snad je to lepší než hlučný a riskantní běh. S každým krokem, kterým se blížím k přívěsu, si navíc všímám míst, kam bych v případě nenadálého výstřelu mohl skočit a alespoň částečně se krýt. Hlavní je věřit svým smyslům a nepoddat se tísnivé atmosféře mrtvolně tichého místa.

Pokud bude můj odhad správný a podaří se mi dojít na okraj přívěsu, počkám si, až mne dojdou ostatní. Posléze jim rukou naznačím, že zatímco oni tu budou zřejmě prohledávat karavan, tak já samostatně vylezu na vrchol rozhledny. Tu míním důkladně prozkoumat. Přeci jen, stavba je to značně odhalená, a i když se předchozí majitelé pokoušeli o skrytí schodiště maskovací sítí, nebylo to nic moc. Stále hrozilo, že někdo všímavý zaznamená pohyb našich siluet na zranitelném schodišti věže. Pravděpodobnost, že si takhle všimne jediného člověka však byla o poznání nižší.

Z jejího vršku si taky můžu udělat slušný přehled o okolí a skrze zaměřovač odstřelovací pušky to jistě půjde čtyřnásob snáze.

Ztracená hlídka

Stachelberg
Pátek, 12. dubna 2124, poledne
Všichni

Naslouchali jste nejprve rozhovoru, který vedl Zkumavka se třemi samotáři, které očividně dobře znal. Následně se do hovoru jako první zapojil Citrón. Když promluvil, upoutal zrak Ondry Chameleona, který mu odpověděl: „Přesně jak říkáš, nic jiného než ohlušující ticho slyšet nebylo. Taky jsme neviděli nic živého krom těch banditů.“
Banditů v oblasti zaujali i Andreu. Ostatně jejich přítomnost byla podezřelá, obzvlášť nyní, když došlo na Stachelbergu ke ztrátě spojení. Kam měli vůbec namířeno a co byl jejich cíl? Na její dotaz odvětil Jenda: „To se dá těžko určit. Když se člověk toulá Divočinou, musí často měnit směr. My je nesledovali a kontaktu s nimi jsme se raději vyhnuli. Měl jsem ale pocit, že mířili do města zhruba směrem, ze kterého jste sem přišli i vy.“
Hned na to navázal i Jindra. Na to Jenda odvětil: „Byli tři. Rozhodně nebudou z Babí, tady nikdo nežije. Banditi se schovávají spíše ve městě. Tam se nachází hned několik jejich početných komunit, se kterými si ani Trutnovští neví rady.“ Po očku koukne na Zkumavku. „Pak mají ještě menší tábory i po lesích, takže si dávejte pozor. Tady v blízkosti by ale neměli být.“
Jindra se zeptal Zkumavky na význam základny na Stachelbergu. Jedná se totiž o dost předsunutý tábor, který se očividně stal problematicky udržitelným. Zkumavka na to odvětil: „Stachelberg má strategickou polohu. Je vysoko umístěný a stojí tam i rozhledna, z níž lze sledovat celé široké okolí, a tedy jednu z hlavních vstupních cest do Trutnova.
Zároveň se na Stachelbergu nachází neprobádané podzemí. To bylo součástí starého pevnostního systému ještě před dávnou katastrofou. Posádka tábora tak měla na starost i průzkum oněch chodeb. Zároveň jsme nechtěli, aby se podzemí stalo skrýší pro nějakou skupinu banditů.“
Ke zdejším banditům se ještě zeptal Jiří. Využil rady zkušených tuláků, kteří zřejmě v Divočině pobývali už mnoho let. Jenda znovu upil z lahve, vychutnal silnou vodku, když mu protékala hrdlem, načež odpověděl: „Okolo Trutnova jich je hojné množství. Jedná se ostatně o vyhledávanou oblast k životu, mnohem méně anomálií a téměř žádná radiace. Co s týče výzbroje, berou všechno, co se naskytne. Takový kalašnikov je jistota, snadná údržba a dostupná munice.“
Tím vám zodpověděli všechny dotazy. Ostatně více toho vědět ani nemohou, neboť se Stachelbergem nemají zřejmě nic společného. Pokud neměl někdo ještě dotaz, Zkumavka se znovu postavil na nohy a pronesl: „Díky chlapi za informace. Už ale musíme vyrazit, čas nás tíží. Sejdeme v Trutnově.“ Pak se ohlédl na vás: „Pojďme, Stachelberg je už velmi blízko. Každou chvílí tam budeme.“
„Tak šťastnej lov!“ popřál vám Jenda a s tím jste opustili trojici tuláků. Od cíle vás už dělil jen krátký úsek.

Zbývalo zdolat zalesněný kopec, což se však ukázalo o něco složitější, než se mohlo zdát. V lese bylo dominantní spodní patro křovin, skrz něž byl přesun velmi pomalý, zejména pokud jste se chtěli pohybovat skrytě. Během asi půl hodiny jste však stoupání překonali a na Zkumavkovi bylo znát, že je ještě obezřetnější. Každou chvílí jste měli dorazit do cíle.
Když jste se zaposlouchali, uvědomili jste si, že Ondra měl pravdu. Celá krajina skutečně utichla. Ani havran už nezakrákal. Nastalo hrobové ticho. Slyšíte pouze vlastní kroky, pohyb výstroje a když se zastavíte, tak i svůj vlastní dech.
Zkumavka se skrčil a plížil se dál, až jste konečně dorazili k okraji lesa. Zde váš průvodce zastavil a chvíli se rozhlížel do krajiny. Vidíte, že se před vámi rozprostírá Stachelberg. Na rozlehlé louce před vámi stojí vysoká strážní věž. Ta je částečně krytá maskovací sítí a úplně nahoře vidíte, že je nejvyšší patro kryté několika vrstvami pytlů s pískem. Hned vedle věže pak stojí veliký karavan (přívěs). Vidíte, že z karavanu vyčnívá vysoká anténa. Našli jste tábor Trutnovanů.
Už z dálky vidíte, že dveře do karavanu jsou otevřené, avšak široko daleko nikdo není. V celé oblasti panuje naprosté ticho. O kus dál se pak nachází i samotná stará dělostřelecká tvrz Stachelberg. Vede k ní neudržovaná prašná stezka a nic nenasvědčuje tomu, že by tam někdo byl.

Stachelberg jak vypadal ve 21. století, orientační poloha popisovaných objektů

Zkumavka chvíli situaci hodnotil, načež potichu promluvil: „Jsme tady. Tam u věže se nachází tábor s vysílačem, měli bychom se tam jít podívat.“ Pak se k vám otočil a ještě dodal: „Buďte ale ve střehu. Vůbec se mi to tu nelíbí.“

Ztracená hlídka

Když jsem zahlédl Trutnov, doufal jsem, že se konečně zbavím smůly, které se na mě v poslední době chytla. Bohužel jakmile jsem zmínil, že bych měl zájem o službu v ozbrojených silách Trutnova, odpověď zmizela do ztracena. Dalo se to čekat. Přece jen jsem cizinec a důvěra je dost vzácné zboží. Takže se tady chvíli zdržím, zkusím přesvědčit Trutnováky o své ceně pro město a získám důvěru rady.
Jako by to, co mě uzrálo v hlavě, slyšel sám osud. Nabídli mi 2 000 korun za doprovod jejich člověka k trutnovskému předsunutému stanovišti. Ani jsem se nerozmýšlel. To je moje šance. Souhlasil jsem, sotva to dořekli.
Na shromaždišti jsem potkal další čtyři dobrodruhy. Pro město to musí být opravdu důležité, když rada vyplatí dohromady takový balík. Pokud to přežijem. Špitlo ve mně mé opatrnější já, které většinu svého života neposlouchám.
„Zdravím, já jsem Šimon, ale říkají mi Krahujec.“, představím se ostatním.
Vyrazíme záhy. Cesta byla klidná, jenom v dálce na chvíli štěkali psi. Pokud člověk cestuje sám, je to něco, z čeho vás zamrazí. Ale s dobře vyzbrojenou skupinou není moc důvodů se znepokojovat. Maximálně kvůli spotřebované munici, která by mohla později chybět.
Protože jsem se automaticky zařadil na konec naší skupiny jako zadní stráž, měl jsem možnost sledovat ostatní, jak se pohybují a reagují. Začal jsem odhadovat, co se dá od nich očekávat. Andrea s Jiřím vypadají jako hledači artefaktů. Poměrně výnosná činnost. Pokud ji dotyčný přežije. Přitom mi padl pohled na Andrein respirátor. Kdo ví, jestli to je důvod, proč s tím začali nebo následek toho, že s tím začali. Citrón je „starší“ (dost) chlapík, co momentálně vypadá jako někdo, kdo sem moc nepatří. Při boji asi nebude nejefektivnější, ale něčím se před velitelem milice blýsknout musel, když ho vybral. Na Jindrovi je vidět, že se v divočině vyzná. Při pochodu průběžně kontroluje zbytek skupiny a stále se snaží si udržovat přehled. To je týmový hráč. Celkově mám z naší skupiny dobrý dojem.
Později, když jsme začali postupovat zarostlým příkopem podél silnice, Zkumavka zaklekl a vytasil pistoli. Brokovnice mi sama skočila do rukou, ale zbytečně. Byli to jeho známí. Pravděpodobně samotáři podřízení trutnovské radě. Po několika vtípcích na Zkumavkův účet ale řekli pár zajímavých informací. Mí společníci se ještě doptali na pár dalších drobností, takže ptát se už nebylo na co.
Popis:
Středně vysoký muž, kolem 30 let, tmavé krátké vlasy, kožené boty do půl lýtek, kalhoty „kapsáče“ již neurčité barvy, kožená bunda, která zažila už lepší časy a černá mikina, jejíž kapuci má přes hlavu. V nábojovém opasku má vloženy náboje do brokovnice Benelli M4, kterou nosí položenou přes levé předloktí. Pouzdro na pistoli má na pravém stehně. Terénem se pohybuje efektivně a je na něm vidět, že pozornost a připravenost se pro něj staly samozřejmostí.

Tři prasá...tuláci

Ztracená hlídka

Při cestě na shromaždiště jsem se ptal sám sebe, co si mám o dnešku myslet. Den blbec nebo čtyřiadvacítka protkaná příležitostmi?

Nejdříve se na mne usmálo štěstí, když jsem v Trutnově narazil na nového překupníka. Pestrý sortiment zboží, profesionální přístup, a hlavně slušná cena za jakékoliv poklady Divočiny. Přesně něco pro mne, říkal jsem si. Pak mi do tváře musela plivnout samotná smůla, když se od toho chlapa dozvím dvě věci. Za prvé, že má dobré kontakty na městskou radu a za druhé mi pověděl o tom dluhu. Nesplněném závazku, který by mimo tohle civilizované město někoho stál život. Mého bratra… možná mne, co na tom záleží? V sobě vlastní nezodpovědnosti si zde můj nevlastní bratr nadělal neuvěřitelnou sekeru 3 000 Kč a při tom mi o tom před příchodem do města ani slůvkem neřekl. Taková nezodpovědnost!

Ještě nyní cítím hořkost, která mne ovládla, když jsem se musel jak nějaký kriminálník vystavovat pohrdavému zraku vlivného kupce. Jeho vypočítavá očka však prozrazovala, že dluh nebude chtít splatit penězi, nýbrž účastí na jakési riskantní výpravě. Že pokud mu ukážu záda, tak naší rodině zařídí zapovězený vstup do města. To jsem si samozřejmě nemohl dovolit a už vůbec jsem něco tak fatálního nemohl přivodit svým blízkým. Musel jsem tomu muži vyhovět.

Občas je ten Dragunov vážně na škodu. Každý si hned myslí, že jsem žoldnéř a bůh ví jaký hrdina. Neměl jsem však na výběr. Navíc mne okolnosti celého podniku zaujaly natolik, že jsem si záhy celý tento úkol vzal za svůj. Co z toho, že je to zadarmo a společnost mi budou činit neznámí tuláci. Třeba se ještě něco zajímavého dozvím...

Tak jsem se nakonec objevil na shromaždišti, kde už se naše Stachelberská výprava dávala střelhbitě do kupy.

„Jindra Nalezenec, těší mne.“ Představím se naprosto cizím lidem, na které si však budu muset velmi brzo zvyknout a pokusit se jim i důvěřovat. V zájmu úspěchu akce to bude nevyhnutelné, zato neméně obtížné… minimálně pro někoho jako jsem já.

Následoval relativně klidný a bezproblémový pochod. V okamžení, kdy k nám ševelící vzduch zanesl vytí a blížící se vrčení, jsem se po vzoru ostatních zastavil. Ze zkušenosti jsem věděl, že tihle psi nejsou vůbec hloupí a obvykle útočí na osamělé poutníky nebo ze zálohy. Pozornosti však není nikdy dost.

V okamžení, co jsme se začali přibližovat k cíli, nás však čekala pomalejší cesta mimo nápadné komunikace skrze lesy a příkopy. Pak narazíme na skupinu polorozbořených stavení a uslyšíme lidské hlasy. Ozývaly se z těch budov, proto se přikrčím a raději namísto Dragunova tasím CZ-75 Phantom. Ve tváři se mi zračila úleva, když se k nám neméně upokojený Zkumavka otočil s tím, že se jedná o přátele. Pistoli proto zasunu do pouzdra a ostražitě se vydám za ostatními k chystanému ohništi. Tam se posadím a naslouchám přínosnému hovoru.

Musím se pousmát, když si nás začne Jenda dobírat pro naši postradatelnost. Pak ale přijde na přetřes mnohem důležitější téma. Trpělivě si počkám, až se Citrónovi s Andreou dostane jejich odpovědí, načež na jejich dotazy pozvolna navážu:

„Dobře a kolik těch banditů odhadem bylo? Předpokládám, že nebudou asi nájemníky zřícenin Babí.“ Zajímám se, načež se zaměřím na vedoucího naší výpravy.

„Pověz, Zkumavko, jaký má Stachelberg význam pro tvé lidi? Pouze opěrný bod v krajině nebo něco víc?“


Popis postavy:
Jindra je mladší středně vysoký muž vyšlachované postavy. Není to žádný svalovec, zároveň je na něm hned od prvního pohledu poznat, že pohybu se nevyhýbá a na sebemenší náznak blížícího se nebezpečí by dokázal pohotově reagovat.

Bdělý pohled a tlumené našlapování prozrazovalo zase mnohé z jeho uvážlivého přístupu. Po většinu úvodního pochodu se však tvářil vážně a soustředěně. Na ostatní členy výpravy se ohlížel pouze, když některý z nich zaostával, nebo pokud se k jeho nechráněným zádům přiblížil moc blízko.

Oblečen je do šedého a částečně ošoupaného oděvu. Na pravém rukávu jeho kožené bundy si bystrý pozorovatel může povšimnout nášivky se žlutočerným symbolem radiačního nebezpečí. Jindrova výstroj je také doplněna o chrániče kolen, taktické rukavice a bytelně vyhlížející kanady – to vše pro změnu černé barvy. Za pasem má v pouzdře uloženou pistoli, sumky s dvojicí zásobníků rozdílných velikostí, pochvu s nožem a čutoru. Na zádech se mu závěrem pohupuje batoh zelené barvy a přes něj je na popruhu zavěšena odstřelovací puška Dragunov.

Hledání ztracených

Trutnov
Pátek, 12. dubna 2124, dopoledne
Všichni

Prachy jsou třeba, znáte to. Starý pořekadlo říkalo: "Peníze byly a budou, jen my už ne". Kdo by tušil, že to bude málem pravda. Doba sice byla jiná, ale peníze stále hýbaly světem. Chtěli jste jíst? Jděte lovit, sbírat nebo si něco kupte. Chcete lepší výbavu? Riskujte život při hledání, nebo si jí kupte. Dochází munice? Riskujte život při hledání, nebo si jí kupte. Peníze stále hýbaly světem.

My jsme nebyli výjimka. Nevím, kolik měl Jirka, ale já měla sotva na munici a delikátní výměnu artefaktu v masce. A že bylo třeba řádně zaplatit, aby to ten chlapík nezjebal a mě nezkrátil život na pár nádechů. Takže jsme potřebovali prachy. Když už ne na jídlo, tak na zásoby. A na ty delikátní výměny zkurvenýho filtru ve zkurvený masce. Zasranej život.
Naštěstí nám Jirka našel slušnej job. Luxusní platba, nic moc složitýho a ještě se u toho projdeme. Paráda. Nebo se to tak alespoň zdálo.

Takže si to shrňme. Potom, co jsme v Trutnově doplnili co jsme potřebovali, Jiří našel tenhle job. Prošli jsme hutným výběrovým sítem, představili se spolucestujícím ("Zdravíčko, já jsem Andrea, tohle je Jiří," huhlavě skrze masku) a vyrazili na cestu. Celá cesta proběhla v relativním klidu, tichu a bez nějakých větších problémů. Což bylo fajn. Toulaví psiska mnou trochu cukli, když jsem je slyšela, ale naštěstí jsem nedala nic znát. Přeci jen, je to už nějaký ten pátek. Sice jsem Jirkovi věnovala zamračený pohled typu "Nerýpej", ale to bylo tak nějak všechno.
Když jsme se dostali za hranice města, začalo to být pomalejší a ostražitější. Proč ne, vyhovovalo mi to tak. Radši pomalu a s jistotou, než hurá akce a rychle zdrhat. A když jsme se pak přikrčili po zaslechnutí hlasů, skočila mi do ruky moje L115 a už jsem skrze zaměřovač prohlížela okolí. Naštěstí se ukázalo, že hlasy patřili známým našeho průvodce, takže jsem se brzy uklidnila.

"Ticho a klid?" zahuhlala jsem skrze masku a trochu se zamračila. Přestávalo se mi to líbit. I když byli v okolí lovci, nikdy nebylo takové ticho a klid, jaký ti tři popisovali. O zmíněných banditech ani nemluvím, ti mě zase tolik netrápili.
"Kterým směrem šli?" stejně mi nedá se nezeptat.



Vzhled:
Nepříliš vysoká, vcelku drobné postavy, ale výrazných rysů. Černé vlasy má většinou stažené do praktického ohonu a na čele velmi často nosí staré brýle. Nejvýraznější je ale její maska, kterou nikdy nesundavá a pak namodralá kůže kolem masky, zasahující až na čelo nad levé oko. Také si dobrý pozorovatel může všimnout, že má nepřirozeně nažloutlé duhovky.
Na sobě pak nosí ryze praktické oblečení, většinou se spoustou kapes a hlavně pak různých barev, které jí umožňují zůstat skryta v různých prostředí. Na zádech má většinou batoh a svou pušku, na stehně pak pistoli a nad zadkem bojový nůž.