Andor.cz - Dračí doupě online

Docházelo mi, jak moc jsi se lišil od všech v mém okolí. Ostatní žili často z týdne na týden, pachtění a snaha o trochu lepší život. Nikdo z nich neoplýval takovou sebejistotou ani klidem. Ale ten klid... byl jako zpomalený plamen nebo řeřavé uhlíky. Pořád v sobě nesl to... to něco.

Když jsi mi říkal, že chceš, abych pochopila, jak jsem výjimečná. Stáhlo mě u srdce, že se taková ani trochu necítím. A překvapilo mě, jak moc bych chtěla. Jenže pravda je taková, jaká je. Nevěřila jsem na hezké řeči.

"Tvé slovo." Řekla jsem a zadívala se ti do očí. Dařilo se ti ve mně vyvolávat něco, co jiným po měsících a letech. Nechápala jsem proč, ale věřila jsem ti. Alespoň to, že neprovedeš nic proti mojí vůli. Pořád však v jistých mezích.

Život, který jsem doposud žila mě naučil koukat se na háčky kolem. O čem například nevím - nemůže být proti mojí vůli. A ať už tvé slovo "něco znamená" nebo ne, slova jsou pořád jenom slova.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a najednou si připadala prostě unavená.

"Můžeme si promluvit." Kývla jsem. "Půjdu se převléknout." Řekla jsem jen a chvíli čekala, jestli mi někdo nebude bránit. Zašla jsem do šatny a raději se nedívala nikde kolem, ze všech míst se ještě pořád ozývaly potešující povzdechy. Nechtěla jsem něčeho takového být součástí, byť jako pozorovatel.

Převlékla jsem se do volnějších mužských černých kalhot, které mi seděly, bílé tílko a baloňák. Líčidla jsem smyla a šaty zabalila do tašky. Uvaděč mě, tak jako předtím, vyvedl zadním vchodem. Byla jsem zvědavá, jestli se tam potkáme. Sevření z jeviště a celé té situace ze mě opadlo. Zase jsem si připadala chráněná a schovaná sama do sebe.