| |||
Cesta od táboru k benzínce Mickey chápe a já tak během několika minut zase startuji báwo a mířím po silnici zpět k benzínce. Prvně doplním nádrž po okraj a pak zamířím dovnitř obchodu, kde mají přesně to co je potřeba. Mikina s dlouhými rukávy a k tomu pořádný džíny. Těch tu moc na výběr nemají a tak skončím u těch s třásněmi po stranách. A když už jsem tu, kupuji si malý batoh, abych to měla kam hodit až mi bude zase vedro. Celek ještě doplním nezbytnostmi jimiž jsou druhý pár spodního prádla, ponožek a zapalovač. Zaplatím svůj nákup, ale u dveří se ještě otočím zpět a dokoupím klobásky na gril, půlku chleba a pět plechovek piva. Třeba si se mnou přeci jen někdo dá večeři. To už je vše a já zamířím zpět k místu přespání s poměrně plným batůžkem. Zpátky u ohně Když se vrátím, jsou stále všichni v blízkém okolí ohně. Snad Katherine má ubytovatelka už hledá místo pro stavbu stanu. "Dáš si grilovanou klobásku?" ptám se bez okolků Kath a schválně volím cestu mezi stromy tak, abych k ní došla dřív, než k ostatním. Teprve pak, pokud mě nezastaví, zamířím ke skupince u ohně. "Jsem Lee," představím se a hrdě ukáži tašku s masem a chlebem. Piva zatím nechávám schovaná, jak znám mužský, nejspíš by je do sebe hodili dřív, než by bylo k čemu si je dát. |
| |||
Úvod do kempování Carter, Mickey, Anthony + Lee Chviličku ještě v tichosti sleduju oba dva muže, tedy spíše jen toho jednoho, který se snaží o rozdělání ohně. Nechci se mu do rozdělávání nějak víc vměšovat, ještě by si mohl myslet, že ho chci ztrapnit, nebo něco podobného. Ale očividně mu to opravdu moc nejde, dokonce to dopadne tak, že si zapálí vlastní rukáv místo ohniště. Pokusím se povzbudivě pousmát a převezmu si zapalovač. „Třeba budu mít větší štěstí…“ Mrknu na něj a přidřepnu si k ohništi. „Ne vždycky se zadaří rozdělat oheň na poprvé.“ Pronesu konejšivě a rovnou se pustím do práce. Pod vyrovnané kousky dřeva, nastrkám trochu více klestí, možná i nějaký ten kousek papíru, pokud to Cartera napadlo, případně šáhnu do kapsy a vytáhnu jeden papírový kapesník, který během chviličky blafne ohněm a následně se rozhoří i klestí. Toaletní papír a papírové kapesníky jsou nejlepší přítel cestovatele. Dají se využít na milion způsobů. „Ráda bych řekla, že benzin to když tak vždycky jistí, ale… No… V národním parku to asi není úplně košer.“ Ještě chviličku hlídám plameny, dokud nezačnou spokojeně olizovat i větší větvičky a prkýnka. Opatrně přiložím, aby se oheň opravdu rozrostl do slušného objemu. Jakmile jsem hotová, tak vstanu, opráším si ruce a vrátím Carterovi zapůjčený zapalovač. „Katherine, moc mě těší, pánové.“ Odpovím na seznámení. Teprve teď se ohlédnu po mých dvou předchozích společnících. Lee se stále motá kolem motorky a vypadá to, že spíše si chce ještě nějak odskočit na projížďku. Na rozdíl od toho Mickey už staví svůj stan a krade někde nějaké erární židličky a stolečky, tedy pokud jsou erární, po tom jsem nikdy tady nepátrala. Pak už ale vidím jeho blížící se obličej. Za chvíli přichází první salva vět a otázek, jen se usměju a raději se otočím na Cartera. „Když už jsme u toho pomáhání. Se stanem jsi kamarád, nebo s tím budeš chtít taky píchnout?“ Znáte to, když se to sere tak se to sere. Nejdřív to nevyšlo s ohněm, pak to nemusí vyjít ani se stanem a pak ho nakonec třeba sežere medvěd. „Asi si taky půjdu vybrat nějaké rovnější místo na spaní.“ |
| |||
|
| |||
Od policie až do Yosemite Většina postav Kdo by čekal něco jiného? Samozřejmě, že o příhodě doma sepsali hlášení. A samozřejmě se až k naštvání uculovali. Ale nakonec jsem se udržela a snad i díky tomu vypadnu ze stanice poměrně rychle. Ostatně, jestli se všichni drželi pravdy, tak já přeci nic neudělala. Na oběd jsme nakonec šli ve třech. Mickeymu jsem slíbila oběd a tak to plním. A s Kath jsem zase domluvená na přespání, takže zvu všechny. Nemám s tím problém. Tenhle výlet má být dokonalý. Další hodiny jízdy jsou vlastně tím, čím být měli. Klid a radost z jízdy. Chvílemi jedu klidnou kochací jízdu, ale jak přijde pár zatáček, nechám se motorkou přesvědčit k prudkému podřazení a pořádným náklonům. Sama setrvačnost mě pak vytahuje pěkně ze zatáček. Za vjezd platím a dál už pokračuji s Kath klidnější jízdou. Přeci jen, tady už můžou být i kamínky, štěrk a nebo jen větvičky na silnici. Rozmáznout se je až to poslední, co bych chtěla. --- Výhledy nabízí Yosemite opravdu krásné. Na pár místech jsem nakonec přeci jen zastavila. To abych mohla pořádně zvednout oči a pořádně se pokochat kopci. Nakonec skončíme u Mickeyho, který si mezitím našel nové přátelé. Soudím tak, podle nedaleko stojících motorek, nejspíše trochu předčasně. Jen co sesedneme, Mickeymu dojde to samé co mně. Nejspíš jsem se někde měla stavit. Možná si i koupit něco trochu teplejšího než jen jeansové kraťasy a tričko s krátkým rukávem. Na druhou stranu, stan sebou bez nosičů povezu jen stěží, ale to zatím vyřeší Kath. Doufám. Kath se ovšem nechává slyšet, že by své místo po mém boku přenechala za provizi. Kruci. pomyslím si, ale zatím jsem přesvědčena, že to byla jen sranda. "Nejspíš ještě dojedu na pumpu, doplním palivo a podívám se, zda tam neseženu i něco teplejšího na sebe a třeba i něco na grilování," odpovídám Mickeymu zatímco se Kath jde zdravit s pány jenž řeší zapálení ohně. "Ale pak to můžu zkusit," dodám s úsměvem. Kdo ví. Pár mých kamarádek ze školy kouřilo celkem často a tvářili se, že je to něco senzačního. Zjistit to táta, nejspíš by mě přerazil na několik kousků. |
| |||
V sedle
"Jo, to se na cestě prý často stává. Že člověk odhalí svůj totem." Zakřením se spokojeně, přičemž sleduji jak jí úsměvem projasňuje se tvář. Na další věty jen pokývnu. Rozumím. Plachá laň potřebuje čas. Když mi dá možné doteky, tak nemám problém. Když bude nejhůř, obskočím nějakou servírku. "Dobře." Stvrdím dohodu doteků za čas. A jsem s ní spokojen, mám rád, když jsou věci jasný a průzračný. |
| |||
Horká chvilka Lee, Mickey, Katherine a Anthony Už začíná být celkem šero. K tomuto zjištění dojdu v krátkém časovém rozmezí hned v dvou případech. V prvním, když se přistihnu jak mžourám na borce a nejsem úplně schopen rozeznat, kdo a na čem přede mnou zastavil. Vidím pouze, že to je očividně nějaký frajer s drsňáckým hlasem. V druhém případě, když nestihnu zareagovat (jednak protože mám obě ruce zaměstnané a unavené, a taky protože přeci jen čumím asi i s otevřenou pusou na onoho chlapíka) na zapalovač, notně smrdícím po benzínu, který mě krásným ladným obloukem trefí přímo do čela. Zapalovač se tichým *bong* odrazí od hlavy, protože samozřejmě není řádně naplněn zapalovač, nikoliv hlava... A od hlavy začne líně padat k zemi. Pohotově vystřelím ruce, jen aby se z nemotorných rukou ještě natřikrát dokázal odrazit. Naštěstí napočtvrté se mi ho už konečně podaří přišpendlit o stehno. To trapné ticho si neumí člověk představit, když ho neprožije. Ale snažím se dělat, že jsem ho chytil stylově na první pokus. "Ehm! Díky, vrátím..." Pronesu nepřirozeně hrubým hlasem, abych ho trošku odradil od možné loupeže. Dosavad jsem mu totiž mohl nepřímo naznačit, že se jsem schopný možná i utopit v dětským bazénu, takže kdyby chvíli vydržel... Chci tedy říci, že by se ve mě šeredně pletl! Naštěstí ale ovládám... Co to řekl? Nervózně škrtám jak o život, doufajíc že vzkřísím aspoň maličký oheň. Vlastně to docela teď připomíná mojí dušičku. V hlavě mezitím zpracovávám co mi vlastně říká a nebudu lhát, nevypadá to dobře. Podpálit svět? Co to kurva? Narazil jsem na nějakého pyromaniaka? Já věděl, že jsem do zasraný Kalifornie neměl jezdit! První den a tohle je výsledek. Naštěstí si nevšiml mý motorky, takže mám šanci... "Cože? Jo tohle, jo , to je tvoje. Chci říct ta je moje! Spíše můj... Apač, teda Indian ale říkám mu... No to je jedno." Jo, asi tu umřu... "Heh, mno čím víc, tím líp!" Zamrkám na svého trošku děsivého společníka, docela se mi uleví, že se zvuk motoru blíží k nám. Partička slečen a jednoho dost hlasitého chlapíka, mě docela uklidní. Jsem očividně vyšší, to znamená delší nohy, delší nohy znamenají výhodu při útěku, což tím pádem značí, že neumřu jako první. A to je začátek! "No jasně! Přisedněte, buďte tu jako doma! Že jo?" Usměji se na neznámou ženu, otážu se společníka ale příliš neokouním, protože stejně nejde dobře vidět. Navíc musím pracovat s dalším dost dobrým dotazem. "Asi netře... No vida!" Naštěstí nemusím odpovídat, protože za mě, jakožto pravého chlapa, mluví činy. Jakoby mě s jejím příchodem políbilo štěstí. Po dlouhém škrtání, na které jsem se pořádně nesoustředil, se ohni konečně zachtělo chytnout! Mý bundy... "Kruci, kruci, kruci..." Pohotově začnu plácat rukáv, jen co si všimnu ohně. Tenhle typ zápalu nechceme, tedy pochopitelně mé bundy a taky močových cest. Když nechtěný plamen udusím, jen rezignovaně podám zapalovač naší nové společnici. "Ano, prosím..." Cítil jsem dříve trapné ticho? Jo tak teď bych mohl míru svého ztrapnění přivolat a nechat se jím zahrabat pod zem, takové intenzity nyní dosahuje. Možná jsem vážně blbější než neandrtálec... "Jsem mimochodem Carter. A tenhle džentlmen... Hmm, jak se vůbec jmenuješ?" Obrátím se na mého tajuplného společníka, který utrousil sice jen pár, ale za to rozhodně znepokojivých slov. I když možná ze mě mluví jen strach z pomalé osamělé smrti ve tmě s mlaskajícím Grillsem. |
doba vygenerování stránky: 0.12545013427734 sekund