Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Roadstory

Příspěvků: 136
Hraje se Dvakrát týdně  Vypravěč mariphine je offlinemariphine
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Anthony Geber je offline, naposledy online byla 08. května 2024 19:44Anthony Geber
 Postava Carter A. Trent je offline, naposledy online byla 11. května 2024 16:51Carter A. Trent
 Postava Katherine Newman, Ph. D. je offline, naposledy online byla 12. května 2024 21:32Katherine Newman, Ph. D.
 Postava Nicoletta *Nikka* Carlton M.D. je offline, naposledy online byla 12. května 2024 18:53Nicoletta *Nikka* Carlton M.D.
 Postava Ryan *Ray* Hunter je offline, naposledy online byla 11. května 2024 11:11Ryan *Ray* Hunter
 Postava Galilee Beller je offline, naposledy online byla 12. května 2024 21:14Galilee Beller
 Postava Jerremy M. Robins je offline, naposledy online byla 03. března 2024 20:47Jerremy M. Robins
 Postava Dave Marche je offline, naposledy online byla 11. května 2024 11:11Dave Marche
 Postava Mickey je offline, naposledy online byla 12. května 2024 22:24Mickey
 Postava NPC: Abigail "Abi" je offline, naposledy online byla 12. května 2024 21:14NPC: Abigail "Abi"
 
Katherine Newman, Ph. D. - 02. dubna 2024 13:49
dvkakath1_i39645773.jpg
Konečně v cíli
Lee, Mickey, Carter, Anthony

Po zbytek doby jsem se věnovala zrzce, tak abych ji dostala aspoň do nějakého klidového stavu. Takže mi uniklo i to, že prostě Nath naskočil na motorku a byl pryč, stejně tak co ve finále tomu zbytku udělal. Vlastně už mi to bylo jedno. Tohle je jeho věc ne moje.
Věnovala jsem slečně svoje oblečení a tak nějak se smířila, že budu o jednu sadu spodního prádla svršků chudší. Ale tak co, sama Lee zmiňovala, že se budeme muset někde zastavit na nákupy, tak si taky něco koupím.
Policie tu byla nečekaně brzo. A pak už nastalo klasické kolečko. Kdo jste vy, kdo jsou oni, co se stalo. Pořád a pořád dokolečka vysvětlovat, co jsem konkrétně udělala já, co jsem viděla, slyšela, že jsem pak zrzku odtáhla stranou… A zase znova někomu jinému. Pak prohlídka od doktora, protože co kdyby mi náhodou něco bylo. Divím se, že na mě nezavolali i psychiatra, jestli jsem se jako náhodou nerozložila strachy. Nesnáším tyhlety zdlouhavé vysvětlování, takže jsem vlastně ani nezačala mít strach z toho, co by mi kde kdo mohl udělat, ale prostě jsem rovnou byla otrávená a naštvaná. Den naprosto na hovno.
Ano, takže jsem jako blbec odcházela od policajtů jako poslední. Následně jsem prostě v tichosti došla k motorce, vyslechla si plány Lee a Mickeyho zastavit se někde na oběd, pokývnutí hlavy a pak jsem za nimi vyrazila na motorce.

Oběd byl taky poněkud tichý. Sem tam padl nějaký vtípek, sem tam úsměv, ale ve výsledku se všichni tak nějak soustředili na vlastní jídlo. Pojďme uzavírat sázky, jak dlouho ta naše trojčlenná skupinka vydrží pohromadě. Ano, do Yosemitu to stoprocentně zvládneme, ale co bude další den, to už těžko říct.

Těšila jsem se až si zase sednu na motorku a nebudu muset s nikým mluvit. Jenom si užívat jízdu, zvuk motoru a příjemné zatáčky. Jak jsme se dostávali blíže a blíže Yosemitskému národnímu parku, tak se i ochlazovalo a my začali stoupat první metry výš a výš.
Krajina se měnila. Žlutá seschlá pustina se začínala více zelenat. Ostrá zelená pak dostala tmavší nádech, jak začalo přibývat borovic a dalších jehličnatých stromů. Obloha byla nádherně modrá a najednou se všechno začalo jevit, jako by tenhle den nebyl tak úplně zkažený. Miluju tuhle oblast. Tu změnu horké pouště na svěží horské klima. A všechno jen pár kilometrů od sebe.
U vstupu do parku jsem jen na okamžik zastavila u rangerů, abych jim zamávala svým ročním neomezeným vstupem do národních parků, letáčky jsem jim s úsměvem vrátila zpátky a opět dupla na plyn. Už zbývá jen najít hezké místo na táboření, optimálně abychom si tam mohli rozdělat oheň a zároveň nás nesežrali místní medvědi.

Všimnu si, že Mickey odstavil motorku někde na krajiny, tak sjedu k němu.
„Jo, mám stan. Hledáš místo na úkryt? Bohužel jsem ale svoje druhé místo nabídla Lee a už tak se bude solidně tulit. Ale kdybys mě podplatil, tak ti přenechám svoje místo a vyspím se pod širákem.“
Sundám si helmu a sesednu z motorky.
„Tak si dej bacha, aby ti ten tvůj rozhazovací stan neuletěl. Už jsem pár takových kaskadérů viděla.“ Musím se až pobaveně usmát, když vidím, jak má Mickey až dětinskou radost, ze svých vlastních slov.

Pomalu se rozejdu ke dvojici, která právě stojí nad něčím, čemu se v budoucnu bude dát říkat malý táborák.
„Zdravím.“ Krátce si oba prohlédnu, abych dokázala vyhodnotit, co tady ti dva nad těmi prkýnky vymýšlejí.
„Nebude vám vadit, když se připojíme k ohni? Pivo, víno jako vstupné bychom měli.“ Drobně se usměju, ale pak mírně zvážním.
„A nepotřebujete s tím trochu píchnout?“ Pokynu směrem k ohništi, které stále vypadá poněkud smutně.

 
Anthony Geber - 29. března 2024 20:19
8477d258ed921300525b539880af9372206.jpg

Yosemite Park



Carter A. Trent... a pak teda asi zbytek?

Chladné stíny tunelu ustoupily dechberoucímu prostoru Yosemitského údolí. Ne, že bych se ale jeho krásami příliš kochal. Motor pode mnou řval a ve zpětných zrcátkách rychle mizely poslední stopy umělých oranžových světel. Silnice byla z velké části opuštěná a tahle nová kráska pod sebou rvala silnici jakoby zpomalit bylo něco, na co jí nenavrhli. Na rozdíl od té mechanické bestie mě však hodiny na silnici začaly unavovat a nutily mě zastavit, přestože můj vytyčený cíl se rýsoval jen několik mílí přede mnou.

Minul jsem několik menších vyhlídek, než konečně na trochu větším místě zakřupal štěrk pod vahou mé motorky. V žilách mi stále pulzovalo vzrušení z rychlosti a nával adrenalinu, ale zmírňoval ho úchvatný výhled přede mnou. Yosemity to uměly - uchvátit vás bez ohledu na váš původ nebo záměry.

Sundal jsem přilbu a kuklu, vypnul motor a chvíli se nadechoval svěžího horského vzduchu. Náhlé ticho ostře kontrastovalo s neúprosným duněním motoru, na které jsem si zvykl. Netrvalo ale dlouho.

"Jasný," nečekaný dotaz mi na tváři vykreslil řadu hlubokých vrásek - skoro jakoby se mi nepozdávalo, že mě někdo oslovil. S povzdechem, v němž zaznívalo pobavení, jsem z kapsy vytáhl lehce poškrábaný, ale plně funkční benzinový zapalovač. Nenuceným pohybem zápěstí jsem ho poslal ve spirále směrem k němu.

"Ale chci ho zpátky," dodal jsem rychle už v přátelštějším tónu. Slezl jsem ze stroje a už jsem lovil krabičku cigaret a jednu mu nabízel, když mi došlo, že o ty mu už zřejmě nejde. Držel v ruce nějaké klacky, zjevně v počáteční fázi rozdělávání ohně.
"Chystáš se podpálit svět?" můj hlas byl protkán cynismem, který ne zcela zakrýval mou skrytou zvědavost. Rozhlédl jsem se kolem, abych zjistil, jak mu to jde, "tvoje?" kývnul jsem přitom hlavou k barevně stejně nevýrazné motorce jako ta moje, co stála nedaleko. Byla doba, kdy se podle barvy dalo rovnou poznat, co to je. Teď bylo skoro všechno černý, přesně kvůli takovým mrdečkám jako jsem byl já, co jim před kanceláří nemohlo zářit nic divokýho.

Zrovna co jsem si tu myšlenku potvrdil, vzduch prořízlo známé vrčení motoru dalšího motocyklu a do chvíle tu zastavil další jezdec a v závěsu za ním další dva.
"Vypadá to, že nejsme jediní, kdo se chce dnes večer ohřát u ohně," poznamenal jsem, zcela samozřejmě používajíc množné číslo jakoby se z nás za tu chvíli stali nějací větší přátelé. Na nabídku cigarety jsem zapomněl, opřel jsem se a v koutcích úst mi zacukalo. Stávalo se z toho docela zajímavé setkání.

 
Mickey - 29. března 2024 18:34
bike1009.jpg

Moucha mouše, prdel kouše


Obrázek



Yosemite Park

Kath, Lee (možná Carter, Anthony?)


♫♪♪♫♪♪


Vycházejíc z policejní stanice v San Jose, oděn stále v tom stejném, brýle na hlavě, cíčko v hubě, tetování na ksichtě, lebka na zádech a úsměv jako král, Michael Mars zvaný Mickey si právě prokřupnul krk. Jo, píčo, umím to i ve třetí osobě, páč na krále se člověk vždycky dívá jen zespoda. "PÍČOOOOOOO" řeknu nahlas a protáhnu se. Můj právník je génius, ale věděl jsem, že všechno nakonec schytá ten jižanskej magor. Píčo, on fakt narval cápkovi fixu až vole do krku, ale obráceně. V pohodě kluk to byl, ale nechci s ním bejt nahoře vole ve státní televizi. Schválně more, CNN nebo FOX? Podle toho se mega pozná.

Jsem král Ameriky, George Washington dvojka. Nejsem more žádnej Jirka osmánctej. Mickey první. "Mňam mňam, cíčko more" vyfouknu, ale ty píčo, o tomhle to prostě je. Hned jsem věděl, když jsem odcházel vole ve Vermontu, že já nejsem kurva malá píča. A opět se to ukázalo. Já se klidně i porvu more. Šílený to bylo tam u Dick Observatoře.

Otázka ale byla, co teď. Jasně vole, smsky, dmsky na Insta. Přijď domů more. Všechno odpustíme more. Vyráběj more tyčinky. Nasrat píčo. Marsky ani nikomu kurva nechutnají. Možná tak Snickers, ale i tak vole. Dneska se jede protein more. Magický slovo more. Každej ho chce.

Já jsem Mickey. Já jsem kurva král ameriky, a o tom to je. "V pohodě" řekl jsem si sám pro sebe. "Seš dobrej"
Chvilku jsem chilloval, popravdě jsem se hlavně doběhl vysrat (nesnáším vole hajzly ve vazbě, kamo nechceš), a v pohodě, Lee a Kath vylezly vole vyklepaný z pánů cajtů. Holt holky z města. Ty nevědí, že dokud jsi bílej a uctivej, natož holka, jsi v cajku. A nebo to možná věděly, a potom byly v pohodě. Já neassumuju.

Hodně jsem přemýšlel, zda se s těma čajema ještě bavit, nebo prostě odjet. Ta Lee mě pozvala na oběd a má docela dobrou prdel, takže v pohodě, já fakt chci svůj steak. Rozhodnu se, že s nimi ještě zůstanu. Píčo chutnal dobře, ani mi to nějak nepokazilo to, že to tam bylo jak na rodinný véče potom, co jsem si udělal face tattoo. Nebo když píčo fotr zjistil more, že jsem vole free bird LGBT vy kundy mrdky klasika vole bílý lidi do píči prostě nechceš to, každá véča je nudná, ale v pohodě. Proto jsem chtěl jednu dobu žít v Ghettu more, tam tě nikdo nesoudí a seš v pohodě. Tak si každej dělá, co chce. Dokonce i fízlové. Mňam mňam do píče ale tenhle médium rare.

"Je to fakt chálka Lee, díkec more" řeknu, páč mě furt pozvala. "Seš klasa kokos já to říkám celou dobu" pokračuju, je mi jedno co si kdo myslí. Hranolčičky more. BBQ more. Dobrota more fakt já prostě fakt mám rád hranolky a steak. Zvlášť potom, co člověk dá s někým do huby.

Ale tohle nebylo tak hrozný. Týpek jen příšel o okýnko. Se stane. Znám týpka co rozmlátil všechny zrcadla v baráku, protože je paranoidní schizofrenik, a i tak je to normální týpek. Dá se s ním bavit, v hlavě to má srovnaný, jen trochu nakřivo. Fakt tvl nesuďte lidi prosím, od toho máme nezávislé soudy, Brett Kavanaugh je teda mrdka, ale v pohodě more, společenská smlouva do píči o tom to je. Věděli jste, že Ústava jsou vole články a ne jeden text? Proč asi. Protože to vymysleli kurva chytrý lidi, přemýšlejte. Články řetězu dělají řetěz more, kurva souvislosti. Nezávislá justice more. Nezávislá výkonná moc bráško. Nezávislá zákonodárná more. Montesquieu more. Ani to neumím vyslovit more a to jsem chodil na francouzštinu na základce.

Na cestě do Yosemitu mi na biku vlaje vítr do vlasů. Píčo, bike řve, má vztek. To proto, že král silnic musel bejt v base. Ale nejde ho tam udržet. Jo, jsem sráč. V pohodě. Ale jsem taky kurva král. Nebe a dudy. Krásné zatáčky, holky a mašiny. Záplaty na džíny. Jsem to já, kdo určuje směr. Holky jsou prostě pomalejší. Ukážu prostředníček na zapadající Slunce. Dneska kolem něj neobíhá Země. Dneska je to Mars.

Jedeme píčo celý odpoledne, ale jsme nakonec tu.

Kapitánův deník


Kuleřvoucí bike prosviští, jen aby se po náročný cestě zastavil. Brní mi vole kolena, ruce, prdel more. No, však jsem taky byl v base. V pohodě. Sesednu z bikeu. Holky za chvíli dorazí též. Je tu docela hezký kemp, a noc se blíží. Jsou tu i další lidi. Však tu má být brzy nějakej ten fesťák ne? V tu chvíli mi něco dojde.
"Lee, do píči, ty sis nekoupila žádný to vybavení co?" zeptám se s upřímnou starostí. "No, to je dobrý. Hej Kath, ty máš nějaký stan?" zeptám se další bikerky. Vlastně je úča vůbec bikerka? Moc tak nepůsobí. "Jako možná se to řešilo, teď nevím. Jako já všechno pro sebe mám, ale tbh nebudu to asi jako sdílet, se more zase tolik neznáme Lee" řeknu. "Mimochodem, můj stan je takový rozhazovací co se sám postaví. Viděli jste to někdy? To je třeba kurva šílený ne?" řeknu s jistou formou dětské radosti.

Někde poblíž nejspíš někdo shání zapík. A tak si zapálím cígo a začnu se postupně vybalovat. "Lee, dám si pak blunta, chceš taky?" zeptám se. Říkala, že to nikdy nezkoušela, takže není apriori proti. Úči se neptám. To není ta cool úča. Tahle si nedá určo.

 
Carter A. Trent - 28. března 2024 17:16
snmekobrazovky202402231659265448.png

Welcome to Yosemite Park!


Kdesi v nebezpečné kalifornské divočině
Anthony Geber

Obrázek



Deník kapitána Trenta

Nechci se chvástat, ale jestli nejsem nejgeniálnější spisovatel všech dob... S pobaveným úsměvem schovám propisku do bundy a zavřu deník, který jsem před pár dny koupil, abych si zapisoval v parodické formě své zážitky z této cesty. Byl to trochu praštěný nápad, inspirovaný hlavně všemi těmi "dokumenty" v televizi, které vydávali jiní amatérští dobrodruzi. Vždycky mě fascinovalo sledovat, co na svých cestách zažívali. Zážitek ale téměř vždy kazil monotónní hlas, který popisoval zážitky, často tak strašně všedně, že i život brigádníka u kasy působil jako strhující akčňák. Proto jsem se rozhodl přestat sledovat tyto pořady o dobrodružstvích, ale sám je zažívat na vlastní kůži a svoji dokumentaci zkusit podat... Holt po svém. Jistě, moc mi to úplně nejde a došel jsem k šokujícímu zjištění, proč to asi nikdy nebude úplně oceňovaný záznam. Na druhou stranu, je to celkem psina, takže proč v tom nepokračovat.
"Ach, no jistě! Málem bych na něco zapomněl." Ještě jednou otevřu deník a začnu do něj škrábat, dle výrazu tváře, něco extrémně důležitého.

Deník kapitána Trenta


Teď když mám z krku představení, je načase si trochu užít. Přijel jsem zhruba před půl hodinou, takže relativně vyčerpán, mě nenapadlo udělat nic lepšího, než natáhnout mezi stromy hamaku a chvíli odpočinku využít pro sepsání dosavadního cestovního progresu. Až nyní ale nastává ta pravá chvíle klidu, kdy nezatížen přemýšlením nad vším co se událo i neudálo, jsem mohl věnovat Yosemitskému údolí, jež se přede mnou rozléhalo v celé své kráse.
Obrázek

Ještě pár minut pouze nasávám čerstvý vzduch a poklidnou atmosféru, než se nakonec přemůžu a z hamaky slezu. Hlad pomalu nastupuje a je tedy třeba udělat nějaký jídlo. A ačkoliv k tomu není úplně třeba, co by to bylo za táboření, kdybych si neudělal aspoň malý oheň? Všechny potřebné suroviny jsou po ruce, snad jen zápalky jsem kdesi vytrousil. Zapeklitá komplikace mě ale nechává klidným. Správný prepper to stejně dělá postaru... A se škrtadlem. Které taky nemám... Ale naštěstí mám dvě ze všeho nejdůležitější věci. Nadšení a odhodlání! Navíc jak těžký to tak může být? Jestli to zvládli neandrtálci, tak já zcela jistě dvakrát tak rychleji!

O hodinu a půl později...

"Hoř! No tak už hoř! Prosíím!" Oddechuji zhluboka, zatímco dávám rukám menší odpočinek od tření paličky o dřevo, které je již na místě tření černé a horké, dokonce i malý dýmeček se z místa sem tam objeví, zato ale spolehlivě hoří moje ruce a pomalu i ego. Člověk si až v těchto těžkých chvílích uvědomí mnohé své chyby... Například že zapomínat sirky, není moc dobrý nápad. "Na těch videích to rozhodně vypadalo snadněji..." Pronesu vážně "šokující" zjištění, zatímco mě napadá další zajímavý fakt. Když jste sami a děláte něco, co vám nejde. Nějak se nemůžete zbavit dojmu, že vás někde někdo sleduje. Třeba takový zasraný Bear Grylls. Má z vašeho umění ne(přežití) plezír, protože jste si z něj brali příklad a teď jste pro něj jen snadná kořist k sežrání. Ten parchant to má vážně promyšlený. Už cítím ten jeho smrdnutý dech za zády. Ale moji žížalu nedostane!
Už už se odhodlám k dalšímu zběsilému tření jako o život, mé čtrnáctileté já by bylo jistě pyšné, když v tom se v dáli začne přibližovat cosi povědomého.

"Zdravíčko!" Usměji se od ucha k uchu, zatímco vstanu ze země v rukách stále dřevěnou paličku a kousek ohořelého dříví. Ryk mašiny konečně utichne, nečekám a ihned hodím do placu otázku rozhodující o mém přežití.
"Nemáš čirou náhodou zapalovač?" Aby bylo jasno, nevzdávám se. Pouze využívám neočekávané příležitosti, jako pravý zkušený hráč Monopoly.

 
Vypravěč - 28. března 2024 15:22
1fca8eab39ab213c9be7fa7b12d65851copyiko6798copy323225591595.jpg
Vyvrcholení u observatoře
Mickey, Kath a Lee

Zbláznili, ale zároveň ne zas tak moc. Jižan Nath se do toho pustil podle svého a na slova hrůzy od Kath moc nedbal. Ani na vyděšený pohled Annie. Té Lee donesla věci z BMW Kath.

Nath se rozjede a dokončí dílo hrůzy. To už i Mickey trochu čučí. Tak či onak pak už na nic nečeká a dává se na odjezd. Ostatní nakonec čekají na 911. Ti jsou tu velice rychle, snad jako kdyby už byli poblíž.

Kath, Lee snad i Mickey a Annie všichni vypoví, co se stalo. Policajti trochu čučí, ale když poznají o koho se jedná začnou kývat hlavami. Evidentně známé tváře. Trvá to asi hodinu, než je vše sepsáno a řešeno.

Zcela překvapivě, je to Mickey, kdo je jako první puštěn se slovy, že může jet. Pak Lee a nakonec i Annie a Kath.

Všem bylo řečeno, že si mají minimálně nějakou dobu hlídat záda. Že ti tři patřili k místním dealerům drog. Ten co ho nabral Nath jako prvního pak má být nějaký synáček místního šéfa podsvětí. Na druhou stranu bylo řečeno, že výpověď Annie a její stav je dostatečným důkazem proti nim. Navíc nechyběl zvukový záznam z kamery, která zde snímá krmítko pro ptáky.

Ve finále je jedinou osobou, která má problém právě Nath. Za prvé ujel a za druhé, by si s ním chtěli promluvit o přiměřeném násilí. Dva z nich mají o několik zubů méně a jeden má podstoupit celkem závažnou operaci v oblasti rozkroku.

---

Pozdní oběd v Coulterville
Kath, Lee, Mickey

K obědu byl pozvaný primárně Mickey od Lee, ta ale nakonec pozvala všechny. Annie odjela od observatoře autobusem a Nath na nic nečekal. V restauraci jste tak byli ve třech. A nutno říci, že u oběda bylo dost mrazivé ticho.

Z cesty na hranice parku Yosemith jste moc neměli. Hodně myšlenek, ale ty snad průvan z cesty rozehnal a vyhnal z hlavy. Ostatně, zas tak nic špatného jste neudělali. Pomohli jste nevinné dívce.

Na cestě do Yosemith
Kath, Lee, Mickey
Z Coulterville směrem na GreeleyHill a pak směrem na kemp

Po obědě se cesta trochu změnila. Ubylo stavení a okolo silnice přibylo hustých lesů. Krásné zatáčky a hukot mašin přináší klid. Rovněž potkáváte další skupinky výletníků, které přitáhly krásy národního parku. Zapadající slunko pak ještě vše dokrášluje svými paprsky.
 
Nathaniel Jackson - 26. března 2024 17:36
moto2649.jpg

California Dreamin'

Motivační píseň pro Annie: odkaz




Po té co holkám předám svoji koženou bundu pro dívku, otočím se od výjevu nad kterým mi rozum zůstává stát. Co to je kurva za zmrdy. Ty vole, tři tihle vepři zamsí a opíchají takhle holku za bílého dne. A ještě ji pomalují ha ha ha sranda. Kurva a MY JSME za bílou chátru a tihle kalifornští čuráci ve svých debilních baseballových čepičkách, dresíčkách a rifličkách... Vztek se ve mě vaří. Kdyby to byly nějací vágusové, nebo smažky, tak si člověk řekne odpad a trosky, ale tihle se nám ve své drzosti ještě vysmívají. Nedotknutelná elita s papínky. Vře to ve mě a vím, že jen jeden zmaštěný nestačí, určitě né mé sociální třídě toužící po odplatě na těchto zmrdících. Vidím jak ten v autě operuje s mobilem... a kurva...tak to né ty šmejde. Volat kámoše nebudete.

Naštěstí už to řeší Miki. Ten co ho řešila Kath je ještě stále v "pořádku" a svíjí se na zemi. Jo možná jsem hajzl a co... S rozběhem toho co leží nakopnu do hlavy a pak ještě do koulí. Dupanec na kotníky to ještě pojistí. Proberu ho a oberu o vše co u sebe má. Telefony jeho i kámoše zbavím simek a ty zlomím pak telefony rozdupnu a zahodím. Veškeré doklady i peněženky si nechám ty vyhodím později.

Najdu na zemi tu fixku a na ksichty nim napíšu "I'm a fucking rapist!" Pak běžím za Mikim pokud se rozhodne šmejda zničit, nebudu mu v tom bránit, pokud bude chtít být milosrdný rozbiju ho sám. Pak s ním udělám to samé co s kamarády oberu a popíšu. Fixku pak vrazím baseballistovy do prdele, hrotem napřed. Prostě kluci měli z prdele fixku no. "Kurva tohle je Amerika Miki!" usměju se trochu zuřivým smíchem. Ještě jim u káry uříznu ventilky. Jo ještě stále jsem vytočený a vidím rudě, ale práce je odvedena.

"Je na čase asi zmizet! Vemte holku a jedeme. Neplecha ukončena."

Houknu na Mikiho a pak i na holky a u toho se směju. Tyhle trosky tu asi brzo vzbudí rozruch, ale bude chvíli trvat než zjistí co a jak.
Pak už startuju Nortonka a čekám na ostatní až se rozhoupají k akci. Lituju něčeho něčeho z toho... Ne, obávám se trestu... Ne. Tak jedem dál...


 
Annie Dienner - 26. března 2024 09:44
annie6790.jpg

Šílenství a cizí kalhotky




Kath, Lee a okrajově Nath a Mickey

Ozve se zvuk tříštěného skla a já sebou dost trhnu. Spatřím dalšího kluka, který působí naprosto nepříčetně. Moje hlava už to nezvládá zpracovávat a záměrně tomu šílenství nevěnuju pozornost.

Mým opěrným bodem je Kath, žena, která je stále u mě. V jeden moment mi pomůže na nohy a já se nijak nebráním. Nevím, jestli jí věřím, ale cosi uvnitř mi říká, že to bude v pořádku a ta žena není zlá nebo nebezpečná.

Soustředím se na dýchání a kladení jedné nohy před druhou. Několik kroků je nejistých, ale postupně už na Kath tolik nevisím. Nějaká blondýnka mi donese můj baťoh a já si jej přitisknu na tělo. Křečovitě ho objímám. Uklidňuje mě to.

Chvíli jen tak stojím a potom ta mladší dívka donese i nějaké oblečení. Je mi to vcelku trapné, oblékat si cizí spodní prádlo, ale nahota mi vadí mnohem víc. Nasoukám se i do kalhot a košile, kde ocením delší rukáv. Je mi to všechno větší, ale zase ne moc. Podívám se na bosé nohy a dojde mi, že moje boty budou pořád někde...tam. Věnuju ženám provinilý pohled za to, že jim dělám takové potíže.

"Děkuji...všechno vám...splatím." vysoukám ze sebe.

 
Katherine Newman, Ph. D. - 25. března 2024 21:42
dvkakath1_i39645773.jpg
Noční můra
Annie, Lee, Nath, Mickey

Na okamžik zvednu oči od dívky a sleduju, co se to kolem mě začalo dít. Nath mlátí druhého týpka prakticky do bezvědomí. Co do bezvědomí, tohle už může být těžké ublížení na zdraví. Zbláznil se? To si vážně myslí, že nikdo v okolí nezavolá fízly, kteří ho velice rádi zatknou společně s těmi bastardy?
V lehkých mrákotách si převezmu od vyřáděného Natha bundu a opatrně ji přehodím přes záda té dívky.
Jestli mě Nathův výkon téměř poslal do kolen, tak po sledování toho, co se stalo z Mickeyho, tak si opravdu sednu na prdel. Mám chuť si tam jen tak sednout vedle té holky, nechápavě se kývat a předstírat blázna. Protože tohle už začíná být těžká noční můra. Ne, s těmihle týpky já nechci mít naprosto nic společného. Ne, že by si to ti bastardi nezasloužili, ale…
„Posrali jste se?“ Vydechnu a odvrátím obličej od řezničiny přede mnou.

Začnu automaticky slečnu zvedat na nohy, abych ji dostala co nejdál od těch pěti psychopatů. Začnu se soustředit jen a pouze na zrzku. To je to jediné, co mě ještě pořád drží při smyslech.
„Jenom zhluboka dýchej. Dobře?“ S tím že mi pravděpodobně poblije boty, jsem se smířila už dávno. A dál si ji tisknu k sobě, aby měla co největší oporu.
„Rodiče se to nedozvědí, pokud ty sama nebudeš chtít. To mi můžeš věřit…“

Periferně zaznamenám, že Lee donesla dívčin batoh, po kterém se tak aktivně sháněla. „Vidíš, tady jsou tvoje věci. Všechno je už v pohodě.“
Otočím se ostře na Lee a začnu ze sebe chrlit pokyny. „Nafoť to.“ Pokynu rukou k celé scéně, k roztrhaným šatům, spodnímu prádlu, fixce. Co kdyby náhodou se to nějací parchanti rozhodli uklidit.
„A ještě skoč ke mně do motorky. Mám tam náhradní oblečení. Je tam i taková delší košile, kalhoty… Jo, a spodní prádlo tam taky najdeš.“ Hodím Lee klíče od svojí motorky. „Možná vezmi i vodu.“
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.11731004714966 sekund

na začátek stránky