Tak kudy?

Jako první na můj úvodní dotaz se ozval zrzek Ray, podal mi pravici, kterou jsem pevně stiskl. Stisk měl dobrej, vyřídilku správnou. Nějak jsem tušil, že si budeme rozumět.
"Jerremy, ale Jerry stačí," ušklíbnu se, když mě osloví mou starou hodností. Poté svou pozornost upřu na představenou slečnu, kterou si prohlédnu. "Hádám, že to double Učko je tvoje," kývnu směrem k bavoráku a i Kath podám ruku.
"Pravda, na směru nezáleží," přikývnu a ohlédnu se na posledního zmíněného, Natha, se kterým si vzápětí potřesu pravicí.
"Nah... když vydržíš dřepět dvacet hodin v Humvee, tak ti tohle přijde jako péřová peřina," zasměju se, "ale je fakt, že na delší trasy je to naprd. Ovšem neměnil bych." Ani jsem si nevšiml, kdy se od nás Ray odtrhl, ale když se vrátil, táhl sebou pěknou kočku. Samozřejmě jsem nešetřil průzkumnými pohledy. Co bych to byl za průzkumáka, kdyby jo.
"Já nezdvořák, mě říkaj Jerry," představím se zrzce a ohlédnu se na ostatní. Když slyším místa, kudy kam by se dalo jen, jen se usmívám. Všechno to zní dobře a pro mě ještě líp, sice jsem na kolech už delší dobu, ale pořád jsem se tak nějak motal na východním pobřeží, takže tady je to pro mě velká neznámá.
"Všechno zní super. Co to objet všechno? Nebo někdo někam spěchá?" navrhnu a vykouzlím na svém podmračeném ksichtě zářivý úsměv. "Snad jen Nevadě bych se vyhnul, nebo aspoň těm pouštním částem," neubráním se lehce znechucenému výrazu. Začínám mít pocit, že jsem si vypěstoval fobii na pouště.

Menší Ride...

San Francisco, poblíž Golden Gate, Kalifornie
Pondělí, 14. Červen, ráno kolem deváté
příjemné teplo, slunečno,

"Kéž bych to samé mohla říct, o správných objednaných součástkách," povzdechnu si jen tak na oko, se smíchem nad Rayovým zhodnocením věci. Než se naději,chopí se mého batohu, dřív než stačím odporovat, že to není nutné, že to ani nemuselo být. Raději ho bez dalších řečí, následuji, poděkuji mu za přilbu a volné místo k uložení svého baťohu, než se jdu se představit ostatním. Ryan mně jako první, představí své motorce, což nijak nahlas neokomentuji. Pak dojde i na představování se dalším lidem.
"Ahoj Kath, jsem Nikka"
S brunetkou, která se mi představí, si vyměníme pobavený úsměv. Další muž z party se představí jako Nat. Z představování se ale poměrně záhy přejde na plánování trasy. Přikláním se k variantě kterou navrhuje Kath, ještě dřív než ji celou dovypráví. Nejspíš tu trasu zná a nebo má jen talent na plánování, a měla by plánovat a pak i prodávat zájezdy někde v cestovce. Já bych si ho od ní rozhodně koupila. Nakonec si ještě nechá perlu i podobě Napa Valley, která by jako zastávka nemusela vůbec stát k zahození. Přestože nebyla od Santa Rosy daleko, za celou dobu svého angažmá se mi nepodařilo se tam dostat.
Padají i další návrhy, jako Sacramento, Nevada a jezero Tahoe a nakonec i na artový festival Burning Man. Ten znám stejně jak říká Kath, tak leda ze zpráv, ale rozhodně zní jako něco, co bych chtěla vidět.
"Scénická cesta mi zní nejlíp," odsouhlasím návrh ostatních. K těmto zastávkám v okolí nemám moc co dodat, jako by mi tahle část mapy vykouřila z hlavy, napadají mně jen věci a místa, která by stála za to omrknout o pár států dál. Zatím je ale nevytahuji, něco mi říká, že na tyto návrhy bude ještě času dost. Vím, že to nejspíš bude znít šíleně, ale je mi vlastně jedno, kam pojedu, když to bude jiné místo, než Santa Rosa. Ač to zní klišoidně, až hrůza, pro mně je tentokrát víc cesta tím cílem, než nějaká konkrétní destinace.

Hledání té správné trasy

Teprve, jak se ke mně oba chlápci otočí, tak si je můžu poněkud podrobněji prohlédnout. První dojem je jasný a čistý, klasičtí motorkáři. Vcelku v pohodě týpci, se kterými bych si snad mohla i rozumět. Vlastně jediné co by mě mohlo iritovat, tak je vycházející kouř z dýmky, ale tak nemusím ze sebe dělat pošuka hned ze začátku. Navíc dokud mi dým nedýchá přímo do tváře, tak pořád můžeme být kamarádi. Takže se jen decentně usměju a dál už si je neprohlížím.
Okamžitě přijmu nastavovanou ruku a pevně ji stisknu. „Ráda tě poznávám, Ryane.“
Schválně vynechám jeho zkráceninu, která mi byla nabídnuta, a jen se drobně provokativně ušklíbnu, ale okamžitě přejdu do úsměvu. Je mi naprosto jasné, jak se na mě tento člověk dívá. Jak hodnotí každičký kout mého těla a nasává ženskou vůni. Stoprocentně tohle dělá úplně s každou, kterou ve svém životě potká. Jen některé obletuje trochu více a některé trochu méně. Skoro se musím kousnout do rtu, aby mi náhodou z úst neujela nějaká upřímná poznámka, ale naštěstí jsem zachráněna dalším přicházejícím člověkem.

Podám ruku ještě i Nathanielovi a věnuju mu stejný seznamovací úsměv, ale jakékoliv bližší seznamování neproběhne, protože se Nat začne věnovat nově příchozímu.
Podle všeho mariňák, pokud je mariňák. Potkala jsem už pár lidí, kteří vojenské oblečení nosili jen tak z principu. Ale zrovna tento týpek opravdu působí jako někdo s vojenským drilem, ale zároveň s určitým klidem a nadhledem. Jo, bude ideální kotva naší nesourodé skupinky.
Nabídnu mu ruku na seznámení. „Jak už jsi slyšel, jsem Kath. Ahoj.“ Do třetice společenský úsměv. „Sever je fajn. Ale na směru asi tolik ani nezáleží, jak zmínil tady Nat.“ Pokrčím rameny.

Pomaličku se přesunu zpátky ke svojí motorce. Cestou si všimnu, že Ray zmizel za nějakou další kráskou. Takže odhad byl naprosto správný. Další očuchávání nových samiček v okrsku. A dokonce i s polibky na tvář. Takže od očuchování jsme přešli rovnou na značkování teritoria. Ale tak není čas ztrácet čas, že ano. Co kdyby mu chtěla stopařka druhý den pláchnout.
Pouze se pohodlně opřu o svoji motorku a zaposlouchám se do hovoru ostatních. Bohužel nemám k jejich diskuzi ohledně všemožných bajků a hračiček moc co říct. Nejsem klasická motorkářka. Ano, umím na tom jezdit, ano docela obstojně, ano už jsem na tom jela hodně krát a ano umím si to i lehce opravit, ale ne nevlastním žádnou mašinu, ne neznám všemožné značky a podrobnosti, ne ani nevím, z jakého kontinentu ten můj zapůjčený stroj pochází a ne nejsem blázen do motorek. Aktuálně je to pro mě jen dopravní prostředek, díky kterému si můžu užít zajímavé léto. Takže vlastně jenom mlčím a neříkám vůbec nic.

„Zdravím, Nikky, jmenuju se Kath.“ Pobaveně se usměju, když ty dva vidím spolu přicházet. Opět se kousnu do rtu a raději se věnuju něčemu jinému.
Ve chvíli, kdy se ale přejde k plánování trasy, tak tam už jsem poněkud sdílnější. Cestování je jeden z mých nejoblíbenějších koníčků.
„Brát to po jedničce podél pobřeží je taková klasika. Ale pokud někdo z vás je vášnivý obdivovatel mořských vyder, tuleňů, rypoušů a velryb, tak je tahle cesta naprosto luxusní a budete ji milovat.“
Pak ale zabodnu prst v mapě na místo jižněji od Sacramenta. Vlastně je to tak na úrovni San Francisca směrem k Nevadě.
„V téhle oblasti jsou nádherné hory. Konečně první místo, kde není takové vedro a šílená planina, dokud tedy nepřejedete do Nevady. Pro příklad stačí zmínit Yosemitský národní park, dá se projet na motorce skrz až k Mono Lake a pak se stočit na sever k Tahoe. Ale záleží na vás, jestli se máte radši na co koukat, nebo to raději pálíte po dálnici kupředu.“
Pokrčím rameny. Je to jen další varianta cesty. Možná trochu zajížďka, ale za to s hezčími výhledy než je pouze rozpálená narvaná dálnice na Sacramento.
„A pokud někomu chybí alkoholové zásoby, tak tady…“ Prstem ukážu malou oblast hned na San Franciscem. „Napa valley, vyhlášené vinohrady. Víno tam teče proudem a je vážně výborný.“
Krátce se zasměju při zmínce o festivalu Burning Man. „Jo, to by možná stálo za to vidět. Vždycky jsem jen viděla fotky a videa ve zprávách.“

V zajetí vůně ženy

San Francisco, poblíž Golden Gate, Kalifornie
Pondělí, 14. Červen, ráno kolem deváté
příjemné teplo, slunečno, svěží mořská bríza od zálivu

Zrzka se otevře vítacímu polibku. Při něm mne ovane jakási měkká vůně, omamná, slastná, leč nikam se netlačící, rozeznám jen hrušku, nějaká vzácná dřeva, květy a pižmo. Úplně se v té vůni ztratím, jak ve voňavý posteli. Napnu všechnu svou vůli, abych Nikky hnedka tady nezlíbal všude, kam mý nenasytný rty dosáhnou. Úplně se mi z ní točí hlava. "Přijmi mne." Asi je to tou voňavkou, ale už se s ní vidím v posteli. "Ale, něco se stalo? Porucha?" Chytám se běžného tématu jako tonoucí stébla. Zarámuju si její provinilý kouzelný úsměv svýma očima.

Líbí se mi jak mluví. 'Docela mi teď zachraňuješ zadek.' Zakřením se. "Ukaž!" Kouknu se jí rošťácky na její rozkošnou prdelku, tak akorát do mých tlap tvarovanou. "Jo, jo, máš pravdu. Krásná, pevná, a pořád tam je!" S nakažlivým smíchem uvažuju, zda to revanšování nějak rozporovat, či to nechat být tak. Nakonec to nekomentuju. Pravdou je, že to já jsem poctěn její famózní prdelkou na svém stroji, a taky jejím permanentním objetím za jízdy. "Jo, určitě!" Řeknu pevným hlasem, a beru jí samozřejmě batoh, přičemž se naše ruce setkají. Dotek štíhlých jejích prstů mne opět rozvibruje. Raději vyrazíme za ostatníma. Jsou zas na parkovišti, u mašin. To je Nikky, jede se mnou. Oznámím suše. Nechám ji se pozdravit s grupou. Sám jdu ke svý motorce. Přeskládám svoje věci ze zadní tašky do sedlových brašen. V tašce zbyde jen rezervní retro přilba pro zrzku. "Přilba pro tebe, a volná taška na tvoje věci. Není třeba jet cestu s batohem na zádech." Oslovím Nikky, když se objeví poblíž. "A tohle je moje kráska, Bonnie." Hrdě ukážu na svou mašinu.

"Bral bych to přes Sacramento, Nevadu, na Black Rock. U jezera Tahoe jsem už byl, krásný místo." Volám na Nata, a svým způsobem i na ostatní. Už se těším až budu mít Nikky za zády v sedle, a její štíhlý ruce kolem pasu.

Menší Ride…

San Francisco, poblíž Golden Gate, Kalifornie
Pondělí, 14. Červen, ráno kolem deváté
příjemné teplo, slunečno, svěží mořská bríza od zálivu

Nedaleko ode mne se samovolně utvoří menší skupinka motorkářů, nad kterou chvíli dumám, jestli je to ta stejná, se kterou jsem se včera potkala, a nebo někdo další. Ne však za dlouho, poměrně záhy se od skupiny oddělí zrzek, a vydá se mým směrem. Usměji se na něj na přivítanou, a kývnu mu na pozdrav.
"Nicoletta, zkráceně Nikka," opětuji jeho stisk dlaně a nechám se oblíbnout na obě tváře, přičemž mu dám možnost, nechat se obklopit vůní svého parfému. Zvláštní pozdrav, říkám si přitom, ale nenechám na sobě nic znát, ani neucuknu. "Bude mi potěšením přijmout tvou nabídku Rayi," začnu s úsměvem, vysvětlovat svou situaci. "…protože jsem teď na pár dní až týdnů tak nějak bez mašiny." Pokrčím rameny, a ani se nesnažím potlačit provinilý úsměv, který se mi dere do tváře. Klasický případ rčení Kovářova kobyla chodí bosa, tady spíš opravářčina mašina čeká na díly, protože se někde mezi monitorem, klávesnicí a židlí během objednávání součástek do dílny stala chyba lidského faktoru. No což, všichni jsme jen lidé z masa a kostí a děláme chyby. Táta vždycky říkával, že chybováním se člověk nejrychleji učí. Teď sama sebe naučím, jaké je to být spolujezdcem, zas po dlouhé době.
"Docela mi teď zachraňuješ zadek, ale slibuju, že si to budu pamatovat a revanžuji se ti," usměji se na něj, a čapnu do ruky bágl za krátké černé ucho na nošení, než Rayovi nabídnu: "Přidáme se k ostatním?"

Když je cesta cílem

Borce jsem trefil asi nakonec dobře jak motorka tak chlapík je jeden z těch ze včerejška. Vtipné je , že si vlastně moc nepamatuju na čem všem jsme se dohodli. Ale srdečně mi podá ruku a já stisk opětuji. Prostě motorkáři, je jedno kdo jsi nebo na čem jedeš všichni držíme basu.
Ale nebudu lhát, že mě nepotěšilo, že má někdo další slabost pro klasický evropský motorky.
"Jasně super jsem Nat...
Představím se, ale pak už přijede holka na Géesu a už se věnuje jí. Jen se pousměju a potáhnu z dýmky. Jasně ženské jsou ženské.

Dost mě překvapí, že děvče co se představí jako Kath, mluví o chůvách. Asi jsem na nějaké části včerejšku nebyl a nebo jsem už tak vyhulenej, že nevím co bylo včera? Udělám jen překvapený obličej, který vyjadřuje: Ééééh?
Celé to ale moc nekomentuju, pač mi je to vlastně jedno. Možná je to celé jen trochu otázka prolamování ledů. Tak se nakonec usměju a iniciativu převezme Ray. Za chvíli dorazí ještě borec na Ducárně starší bývalý mariňák. Vlastně je to z nás největší klasik, MCčka se za starých dob rekrutovala, hlavně ze starých mariňáků a vojclů. Je vidět na něm, že už je delší dobu na cestě. To je fajn, zkušený veterán se vždy hodí, mají dobrý nápady, když se něco posere dokážou si poradit.
Když jsem jednou jel po Nevadě a vysral se mi alternátor, starej veterán u MC Outlaw mi poradil koupit autobaterku tu jsem přikšíroval k sedátku a na ni jsem dojel dalších 1000 km až domů.

To, že přijel na Ducati Scrambler mě překvapilo. Opravdu zajímavá sbírka lidí. Ani jedno HD nebo Indián všechno evropské motorky. Podám chlapíkovi pokérovanou pracku.
"Jo včera se něco domluvilo, ale kam se přesně pojede vlastně moc nevím a upřímně je mi to vcelku jedno. Cesta je občas cílem. Jmenuju se Nat."

Obhlédnu jeho stroj.
"Pěkný bajk jak se ti na tom cestuje, vždycky jsem si říkal, že je to spíš hračka do města a nebo okolo komína na polní cesty a blbnutí."
Nabídnu mu ručně balenou cigaretu.
"Kráska, ti Evropané prostě umí udělat pěknou motorku."
Úplně pominu, že na tom mém Caféčku je také cestování dost náročné, ale stejně je to prostě klasika a tak člověk oddaně trpí.
Pak dorazí i další děvče zrzka asi taky patří k té domluvené partě. Ray k ní hled zamíří jako ohař. Úplně mi připomíná mého Maxe skvělého psa na lov. Ray je taky zjevně vášnivý lovec.
Jen se usměji a vlastně mu držím palce jsem zvědav u které dřív zaskóruje.

Když jsme všichni, představím se ještě těm komu jsem se ještě představit nestihl.
"Asi bychom si měli vybrat cestu, Co vy na to? Jak jsem se díval do mapy mužeme jet buď podél pobřeží kde bude víc civilizace a nebo to vzít směrem na Nevadu přes Sacramento kolem jezera Tahoe, Reno, Paramid lake a směrem na Black Rock. V Black Rock Desert je festival Burning Man a pro kluka z bažin, by to mohlo být zajímavé co vy na to? Nikdy jsem tam nebyl a takový fesťák by mohla být sranda."

Mrknu na ostatní co oni na to.

Zjevení

San Francisco, poblíž Golden Gate, Kalifornie
Pondělí, 14. Červen, ráno kolem deváté
příjemné teplo, slunečno, svěží mořská bríza od zálivu

Moment. Omluvím se ostatním, když spatřím zrzku (Nikky), co jsem ji včera viděl na motosrazu. Vypadá, a září jako skutečný Anděl, prostě zjevení. Něco mi říká, že to by mohla být ženská pro mne, a to nejen na pár vášnivých nocí. Prostě to tak cítím. Už i jen proto budu vůči ní zdrženlivější, tedy alespoň si to myslím.

Oddělím se od skupinky, a vydám se k ní. "Ahoj, já jsem Ray, viděli jsme se včera, na srazu. Vzpomínáš si? Říkalas, že chceš vypadnout z města. Nabízím ti odvoz. Dává se tu do kupy menší Ride." Široký úsměv, stisk pravice, hluboký pohled, a pokud dovolí i lehký vítací polibek na obě tváře, jak mají ve zvyku v Evropě. Nedokážu odolat možnosti si k ní alespoň přivonět.

Zlatavé vyhlídky

San Francisco, poblíž Golden Gate, Kalifornie
Pondělí, 14. Červen, ráno kolem deváté
příjemné teplo, slunečno,

Nevěřila bych, jak rychle se ve Frisku začnu nudit, ale ani ne do týdne, stalo se. A tak si hledám zábavu a zrovna před pár dny, jsem se díky tomu nachomítla k menšímu veletrhu pořádaným zdejším motoservisem. Táta se mi vysmál, když jsem mu to pak večer volala.Veletrh probíhal mimo centrum San Francisca, poblíž pobřeží, nedaleko Alcatrasu, ve čtvrti Fishermans Wharf. Z hlavní ulice Bay Street je to směrem k pobřeží ne víc než tři možná čtyři bloky. Já jsem byla ubytovaná nedaleko, v malém hotýlku San Remo Hotel, na Manson street, takže v pohodlné dochodové vzdálenosti. Hotýlek to byl sice postarší, s takovým vintage vybavením, ale což, vintage je dneska znovu v módě, hodnotila jsem ho s úsměvem. Na pár dní, to není nic velkého na škodu, vlastně musím přiznat, že to má své vlastní, osobité kouzlo. Jako by se v hotýlku čas zastavil. Oproti tomu, v čem jsem se doteď pohybovala, je to vítaná změna. Do San Francisca totiž přijíždím ze své poslední ukončené štace, z nemocnice v Santa Rosa. Ne že bych Santa Rosa nedoporučovala,nebo by mi nepřišlo okouzlující, ospalé a já nevím jak jinak skvělé, ale poslední dny své smlouvy jsem se těšila na to, až celé Santa Rosa a hlavně tamní nemocnici Providence Santa Rosa Memorial Hospital, nechám za sebou, a tento prvotní pocit úlevy mně částečně dohnal už v San Franciscu. Ani jsem nepotřebovala vyjet ze státu, a přitom zrovna tomu bych se nebránila. Jenže, pořád mi to bylo málo. Potřebovala jsem víc.

Po víc než roce práce v Santa Rosa, jsem se netěšila v podstatě na nic jiného, než na změnu scenérie. Peníze za tu štaci sice byly hezké, ale práce a směn bylo tolik, že v podstatě nebylo kdy vydělané peníze osobně utrácet. Těšila jsem se, až si odpočinu, a ten uplynulý týden v San Franciscu nepočítám. Nedělala jsem nic jiného než, že jsem se procházela ulicemi, jedla a spala. Ale nevyčítala jsem si to, nejspíš to po všech těch nočních, denních a i jinak nespecifikovaných směnách, které mi naprosto rozházely denní rytmus, a které jsem v nemocnici Providence Santa Rosa Memorial odsloužila, bylo potřeba. Poměrně záhy se mi zajídalo být v SanFran jen obyčejným turistou, co obráží památky. Proto jsem svou pozornost zaměřila k nejrůznějším festivalům. Po pár food festivalech, jsem ale zanevřela na foodies a jejich snobské poměry, přeci jen, já jídlo raději jím, dokud je čerstvé než abych jej dlouhavě stylizovala a fotila na sociální sítě. Co mně ale nečekaně nadchlo, byla zdejší malá přehlídka autoservisu Harley Davidson,a ta parta lidí, která se kolem sešla. Měli také zajímavý výběr piv, ta zdejší Imperial IPA vůbec nebyla k zahození, a hlavně ta atmosféra!
Jakoby bezstarostná atmosféra Frisca nakazila i lidi na veletrhu. Všichni byli v klidu, nikdo neměl v zadku pravítko… Pravý opak mojí poslední štace v Santa Rose. Za celou tu dobu, co jsem tam byla, jsem se s žádným jiným příznivcem jednostopých vozítek nepobavila tak dobře, jako tady na maličkém festivalu od motorkářského clubu Alcatraz ve Friscu. Ten víkend ale skončil, dřív než jsem se nadála.

Naštěstí se mi podařilo vyslechnout plány nějakých cestovatelů, kteří se domlouvali na společnou cestu. V pondělí ráno, jsem se tedy odhlásila ze svého hotelu, sbalila si svých pět švestek do batohu na záda, a vydala se na místo setkání. Říkali, že jedou někam na sever, a ač jsem to do té doby nevěděla, přesně to mi najednou přišlo jako směr, kterým se taky chci vydat. Žádnou další nemocniční štaci, ani delší angažmá jsem kvůli protažení té minulé v Santa Rosa neměla domluvenou, a tak se mi konečně povedlo, urvat si pro sebe čas, který obsahoval jedno velké krásné nic v plánu. Roadtrip někam na sever, zněl jako něco co bych si mohla dokonale užít. A tak jsem v pondělí ráno, stála na domluveném místě, nedaleko Golden Gate, a kochala se vyhlídkou.


Popis postavy:
Nikka je štíhlé ale vypracované postavy. Na ženu není příliš vysoká, měří něco mezi 160 až 165 cm. Přírodně zrzavé vlasy, dlouhé zruba do půlky zad má svázané do dvou copú, aby jí za jízdy nepřekážely. Její světlá pleť jí dodává dojem jemnosti a čistoty, na lících se jí tu a tam v reakci na slunce objeví pár drobných pih, zatímco světle modré oči s akvamarínovým nádechem vyzařují stejní díl radosti a odhodlání.
I když není příliš vysoká, má Nikka vždy vyrovnaný a sebevědomý postoj. Její postava, ačkoli si jinak v práci i ve volném čase zakládá spíš na nedbalé eleganci, má v sobě sílu a energii, a laskavý úsměv na její tváři jí dodává dojem přívětivosti a otevřenosti.
Oblečená je dočerné softshield bundy, střihem připomínající delší křívák, pod kterou má béžové tričko, a olivově zelené kalhoty s kapsami, teprve na blízko lze podle pár vycpávek na kolenech a bocích poznat, že jsou to motolegíny. Celý outfit dokončují černé pevnější boty, kousek nad kotníky, a menší látkový černý batoh.

Golden Gate

San Francisco, poblíž Golden Gate, Kalifornie
Pondělí, 14. Červen, ráno kolem deváté
příjemné teplo, slunečno, svěží mořská bríza od zálivu

Kupodivu nekochal jsem se vyhlídkou příliš dlouho, když tu se za mými zády ozve melodický mužský hlas: "Zdarec, taky jsi tu kvůli té vyjížďce? Ten Bonneville je tvůj?" Otočím se, a zahalí mne kouř z jeho dýmky s voňavým tabákem syrové síly. "Podle všeho jo. A ano, Bonnie je moje. Dodám majetnicky a hrdě. Napřáhnu pravici k pevnému stisku. Je to od pohledu příjemnej, uvolněnej chlap, asi v mým věku. Čiší z něj nefalšovaná pohoda. Určitě hulí i trávu. Už už chci pokračovat v hovoru, když se objeví jak se říká bytelná baba. A jelikož u mne hrají ženský prim, zvláště tak krásný a silný, tak otočím svou pozornost zcela na příchozí tmavovlásku. "Potěšení je na naší straně! Dodám s upřímným širokým úsměvem. I jí nabidnu pevný stisk své pravice. "Jsem Ryan, pro přátele a krásné dámy Ray." Můžu na ní oči nechat. Jsem sice děvkař, ale taky nadšený obdivovatel ženské krásy ve všech možných formách. I proto mám široký záběr. Dokážu ocenit půvab většiny žen, protože každá je něčím jedinečná. Kath září silou. Mé modré oči se topí v těch jejích. Ta si na řečičky a prázdný gesta nepotrpí. Ta chce jasnou akci. Chvála Bohu za Olivii tam dole v kavárně. Díky ní jsem vyskákanej, tudíž nevyrukuju hned s tím, co mne u Kath zajímá nejvíc. Je to od pohledu realistka, jako já. Dost možná ulevíme svým tělům někdy cestou, až bude ona chtít. Ale je toho v ní daleko víc, ta bude skvělá do party, bezpochyby.

To už se objeví další, mohutný mariňák s huňatým vousem. "Já jedu kamkoliv se domluvíme. Sever mi nevadí, Seržo. Jsem Ray, toulající se boxer, a tahle pevná, pružná kráska je Kath." Opět pevný stisk pravice. Dýmkový boss se zatím nepředstavil.

Další zastávka na nekončící cestě

Frisco. Ani nevím, proč jsem ho měl na "cestovním plánu". Všeobecně už ani nevím, proč jsem vlastně jel do Kalifornie. Za sluníčkem? Projet se podél oceánu, nebo vyválet svoje bílý šunky na písečný pláži? Eh, to určitě ne, písku mám až po krk do konce svých dnů. Ještě teď, po těch letech, cítím, jak dře mezi půlkami. Ať už jsem k tomu měl jakýkoliv důvod, nebo snad to byla jen špatná volba směru, byl jsem tu. San Francisko, město na kopci, domov ikonického žaláře a oblíbené město filmařů. Pro mě jen další zastávka na cestě.

Zprvu jsem zamýšlel městem jen profrčet, maximálně se zastavit na molu 35, omrknout SS Jeremiah O'Briena, pak kouknout na USS Pampanito a zase frčet dál, ale co nechtělo, moje Baby potřebovalo trochu údržby, takže jsem se nakonec zdržel o něco déle. Totiž, už delší dobu jsem měl problém s brzdami a moc často padal řemen. Je taky pravda, že moje holka má v kolech skoro dvě stě tisíc a poslední velká údržba byla někdy před deseti tisíci. Nějak to zanedbávám.

Custom Ducati Scrambler Nightshift aka "Baby"

Tak jako tak, údržba byla třeba, sehnat díly nebylo nijak složitý a dokonce jsem při tom zjistil, že se tu koná sraz milovníků dvoustopovek. Sice jsem nejezdil na HDčku, ale táta jednoho měl, ještě z druhý světový a strašně tu mašinu miloval, i když se skoro pořád srala. A tak jsem se rozhodl vzdát tím fotříkovi čest, udělat mu trochu radost na tom onom světě a podívat se, co tu vlastně nabízí. Aspoň se setkám s nějakými lidmi a opráším si notně zarezlé komunikační schopnosti.
Ukázalo se, že to nebyl zas tak špatnej nápad. Pár lidí se tam totiž domlouvalo na nějaké cestě, nahoru na sever a možná i dál. Čirou náhodou se to shodovalo s mým původně zamýšleným směrem a tak jsem si řekl, proč ne. Už jezdím docela dlouho sám a mít pro změnu společnost může být taky fajn. Takže slovo dalo slovo, domluvilo se místo a čas srazu a já měl o důvod víc, proč pohnout s opravami.

Když jsem v pondělí ráno vyrážel z motelu na kraji Frisca, cítil jsem se vlastně i dobře. Dalo by se i říci, že jsem se celkem těšil. Jsem na cestách už skoro tři roky, ale jen párkrát za tu dobu jsem měl možnost jet s někým ve skupině. U motorky jsem zkontroloval tu malou trochu, co jsem měl v sedlových brašnách (kartáček na zuby, deka a nářadí, plus nějaké to pití) a vyrazil na sraz u Golden Gate.
Když jsem tam dorazil, pár biků tam už stálo. Vlastně více, než jsem čekal, takže mi chvilku trvalo, než jsem našel ty správné. Norton, vedle něj Bonneville a BWM v enduru. Jasně, to by měli být oni, teď kde asi budou? Baby jsem zaparkoval vedle Nortona, skopl stojánku a rozhlédl se. Pak jsem si všiml trojice na vyhlídce. Dva cápci, jedna žaba, to by mohli být oni. Inu, jdeme se představit.

"Eh... sorry že ruším, ale vy jste tu na ten trip na sever?"

Vzhled:
Vysoký (195 cm), mohutný chlap s tvrdým pohledem a lehce podmračeným výrazem. Krátké, vojensky střižené vlasy jsou hnědé a plnovous, na větší vzdálenost vypadající upravený, je spíše rozcuchaný a notně protkaný šedinami. Díky vousům je těžké tipnout, pokud to někdo zkusí, řekl by něco mezi 40-45 lety. Na sobě má kapsové kalhoty vojenského střihu v pískové barvě, zastrkané do vojenských bot stejné barvy. Vršek těla pak kryje černé triko a na něm vojenská blůza v pouštním maskováním, místy potrhaná a špinavá. Nad pravým prsem má nášivku se svým jménem, nad levým prsem příslušnost k útvaru (mariňáci). Na rameni jsou pak výložky seržanta.
Všímavější lidé si mohou všimnout chybějícího malíčku a části prsteníčku na levé ruce a nepříliš výrazného kulhání na levou nohu.