Misia

New Orleans --> Pod zemou
Jamie, Kazran, Callum, Oscar, Johonaei, Alexandra, Dragostan

Ew.
Kazranova odpoveď takmer hneď zavrhne použitie feromónov, s dobrým dôvodom. Ani neviem, či som túto informáciu mala a stratila, alebo ju niekedy prepočula, v každom prípade bolo dobre, že som sa spýtala. Na jedenej strane ma škrie že sa budem musieť tým pádom spoliehať primárne iba na jednu schopnosť a strelné zbrane, ak budú vôbec mať nejaký efekt, na druhej strane - možno sa mi trocha aj uľaví. Nechcela som používať feromóny pokým to nebolo úplne nutné, i keď som sa vedela premôcť ak by niekedy urobili veľký rozdiel.
Prikývnem teda iba hlavou na znak pochopenia, Johonaeiovu poznámku nepoctiac ani len myknutím oka k nemu. Neprišla mi dva krát konštruktívna po tom, čo mi už jeden človek odpovedal a druhý to zopakoval.

Až keď sledujem Kazranov miznúci chrbát, uvedomím si že som ho mohla poprosiť o trocha ohňa, z ktorého by som odsala energiu. Keby bol s nami v skupine, mohla by som s jeho pomocou udržiavať dlhodobo silný štít bez toho, aby som sa vyčerpala až príde naozajstný boj.
Za sklom prilby sa zamračím.
Malo ma to napadnúť skôr. Bolo by to bezpečnejšie. Valeria.
Svoje meno v svojej hlavy vyslovím s dávkou sklamanej nechute. Malo ma to napadnúť hneď.
Zrak mi skĺzne na meniaceho sa Jamesa.
Bola by to omnoho stabilnejšia ochrana, ako poskytovať ju iba z vlastných zásob, i keď aj tú som už v minulosti udržala veľmi dlhú dobu. Vedela som že nie bez následkov v budúcnosti, ale to ma zrovna dva krát netrápilo.
I tak otočením hlavy k jeho postave uznám príchod Dragostana. Liečiteľ bol vždy užitočný.

Celú cestu, čo Jamie stopuje sa držím tesne vedľa neho, reagujúc na každý jeho pohyb aby som mu nezavadzala v ceste, a ani nezaostávala, striedajúc chôdzu s poklusom a behom ak treba. Už pri prvých pár metroch vstupu pod zem mi je jasné, že dole to vôbec nebude jednoduché. Odporný pach vytvára nutkanie začať prskať už v ľudskej podobe, Jamesa to musí až páliť pokým sa nepremení. Povrch po ktorom ideme je zákerne klzký aj pre členitú obuv kombinézy, musím rozhodiť ruky aby som udržala rovnováhu keď naň nabehne a obšuchnem sa jednou o padajúceho Johonaeia. Skoro ma to stiahne za ním.
Svetlo sa po veľmi krátkej chvíli stráca natoľko, že aj môj zaostrený zrak má problém.
Ľudia okolo mňa sa menia do obrovitých podôb, čím mi efektívne zatarasia akýkoľvek jasný výhľad...kamkoľvek, ako cenu za živú bariéru.
Tesne pred tým si však stihnem všimnúť, ako Oscar vysiela svoje klony. Zostávalo nám čakať, nepohybujúc sa, na jednom mieste, v takmer úplnej tme, smrade cez ktorý sa ťažko niečo cítilo, na neistej pôde pod nohami.
Nepáčilo sa mi to.
Načiahnem sama do seba, potiahnuc z vlastného stredu, aby sa v tme zhmotnilo svetlo štítu. (9+3) Tesne obopína malú skupinu, dodávajúc nie možno najsilnejšie a najbelšie svetlo, ale vzhľadom na citlivejšie oči premien to možno aj bolo dobre. Ochranu ťahám ako nad nami, tak aj pod.
Odmietala som riskovať, že priamo nad hlavou sa nám otvorí ďalší tunel a čosi nás chmatne, alebo nás rozrazí čosi zospodu bez akejkoľvek ochrany.
Keď na nás zaútočil Heigen, držala som skrz nemŕtvych štít základne pre ranených cez hodinu. Vedela som že to zo mňa niečo uberalo, cítila som ako keby zo mňa niekto vydlabal lyžičkou zo stredu a už nikdy sa to nevrátilo, ale neriešila som to. Bola som pripravená taký istý kus dať zo seba preč aj teraz, hlavne s Jamesom po mojej strane.
Radšej to, ako čakať na "vhodnú chvíľu", ktorá môže prísť tak nečakane, že ju prepasiem.

47%

Do tunelů

pevnost Holtgast –> New Orleans

Callum, Valeria, Oscar, Johonaei, James, Kazran, Dragostan

Stojím vedle ostatních, ruce založené na prsou, ale poslouchám.
Zajmout, zajmout, zajmout a někde úplně poslední je varianta nepřítele zabít.
Teď jen doufat, že se to neposere, my unesené najdeme a Zdivočelý poputuje hezky do krásný cimřičky v Triskelionu, aby se rozhodlo, co s ním bude potom.
Dostane se ve stručnosti i na naše dotazy a já jen přikývnu, když dostanu zelenou...no, možná bych řekla drobet i oranžovou na kočičí přeměnu. Jasný, kam kočka narve fousky, tak se protáhne, aniž by se zašpuntovala třeba prdelí, ale znáte to. I tak mě to trochu uklidní, vono je fajn mít trochu víc es v rukávě, když nevíte, jakej je vlastně váš protivník a nejste na něj ani trochu připraveni.
Přiznám se vám na rovinu, že jsem si krapet oddychla, když Kazran na první dobrou neodsouhlasil feromony. Jo, sakra, vím, že je to užitečná schopnost, když se to vezme kolem a kolem, to jedno traumátko při boji v zoologické mě asi stačilo.

Mávnu na Dragostana, když se k nám připojí, je docela cool mít v boji plus jedničku, ale na další zevlování čas rozhodně není. Tady a teď se novej rok slavit nebude.
Rozejdu se za ostatními a následuju hlavně Jamese do tunelů. Nemusím ani bejt v podobě, aby mě do nosu nepraštil ten mix pachů, až jej nakrčím a snažím se soustředit, abych neuklouzla a nenabila si rypák ještě než to všechno začne. Jenže naše štěstí nám trochu vyprší, když se dostaneme na křižovatku a začneme řešit, co teď.
Callum radí se nedělit, což je dobrej point, ale když nezjistíme, která ta chodba je ta pravá, tak na to asi i může dojít.
Oscar se to snaží vyřešit iluzí, a já přemejšlím, zda by se mi podařilo vyčmuchat něco víc, než James. Říkám si, jestli tady budu platná něco víc než jako tank – dávat a dostávat rány, ale to by mě Johonaeiova slova nemohla donutit nastražit uši.
Unést mě něco cosi kdovíco, tak mávám s nadějí na kohokoliv. Nevím, jestli je to kombo piva, whiskey a toho míchanýho nápoje, který jsem dostala v rámci flaškoidní hry, ale z nějakýho důvodu jsem si vzpomněla na Jeníčka a Mařenku a drobečky z chleba, nebo co to bylo.

Světla taky teda moc není, už tam mhouřím oči, abych zaostřila obraz, takže volím kočičí podobu.
Fuj, to je smrad, že by se jeden fakt poblil.
Přemůžu pocit vyvrhnout celej svůj žaludek na zem a kočičíma očima prozkoumávám začátku všech chodbiček, jestli neuvidím nějakej ten upuštěný "drobeček" (9).

(81%)

Po krvavé stopě
Samota u vesnice Horsham, jih od Londýna

Sice.. nebylo to tak úplně v plánu, ale nečekaná situace posledního dne roku si vyžádala.. jistý přístup.
Zejména když valná část osazenstva byla víceméně posilněna alkoholem, což by jenom lehce více zkomplikovalo celou věc, když by se něčeho takového zúčastnili.. takže nakonec nebylo moc jiné možnost. A byla jsem docela ráda, že se toho Blag účastnil taky.

Příprava je prakticky už jenom naučená rutina.. věc, kterou jsem dělala už nespočetněkrát, že prakticky už jedu jen na autopilota.
Obléci se, základní věci s sebou a do ruky katana. Následně pak shledáváme, že nejsme jediní kdo na tuhle prosbu o pomoc vyslyšeli, za což jsem byla docela vděčná. Maličko jsem tak kývnula Danovi.. a Tenshi byl.. řekněme, že.. nemusím nikterak jeho osobu..
Přesun je... řekněme, že si jeden dokáže zvyknout.. možná tedy snad někdo určitě, ale o své osobě jsem v tom nebyla přesvědčená. Pořád to bylo stejně.. hnusné a zřejmě si tak úplně nikdy nezvyknu. Čeká nás doprovod a tomu též decentně kývnu napřivítanou.
Na další místo se přesouváme vzduchem a Blag nabídne mě a Laimě svůj hřbet. S jistým díky jej přijmu a vezmu místo jako první, nechajíc Laimu se usadit za sebe, nemusí mít obavy o to, že by se mě neudržela a já, držela se rozumně Blagovi hřívy. Za jiných okolností.. by tenhle let nebyl zase až tak úplně špatným.. kdyby nás na jeho konci nečekalo něco zcela jiného..

Když dorazíme na místo.. je to.. hrozný pohled.
Vždycky když najdeme nějaké takové místo, není to úplně příjemný pohled, nehledě na to kolikrát to člověk uvidí.. myšlenky mi začnou okamžitě vířit ohledně toho, co se tady vlastně mohlo stát.. co tuhle spoušť způsobilo.
Blag oznamuje, že uvnitř jsou ještě další.. mám tak nějak nakročeno k tomu, že chtěla jsem se odebrat tam, užít své síly abych je dostala ven, jsou-li ještě stále naživu, ovšem potom si všimneme dalších dvouch.. instinkty, či zkušenosti reagují rychleji než zdravý rozum, protože v tomhle světě jde vždycky o přežití toho silnějšího.. ruka mi tak padne na rukojeť katany, kdy jsem byla připravena jí tasit, poud budou představovat nebezpečí.
"Nevíme.. jestli to neudělali ony.. nebo jaký je jejich postoj.." řeknu k Laminým slovům.
Sama snažím se zachytit z jejich mysli, myšlenek něco co by nám řeklo, že více o jejich postoji (9+3).

Zmrzlý večer

Pevnost Holtgast -> Samota u vesnice Horsham, jižně od Londýna
Daniel, Aurora, Lakshmi, Blagden, Yuriko, Tenshi, Marzan

Tiše sleduji, jak se k nám ještě přidává trojice - Blagdenovi a Yuriko věnuji pokývnutí hlavy na pozdrav. Tenshimu věnuji jen ten letmý pohled, zatímco se mé rty stáhnou do úzké čárky. Raději svou pozornost přesunu ke zbytku skupiny, a zdá se, že v pravý čas, protože se postupně chytáme za ruce, abychom se přesunuli.

Nevím, jestli si někdy na přesuny úplně zvyknu. Zatímco bojuji s lehce se pohupujícím žaludkem, už nás vítá Marzan. Poslouchám ho jen tak napůl, i když tady na místě toho příliš nesdělí. Jen něco o dalším přesunu. Užuž se chci přeměňovat do své jednorožčí podoby, když mi dojde, že asi nemyslí přesun po zemi, ale vzduchem. Relativně rychle bych přesun asi zvládla, zato tiše... No. Vděčně vzhlédnu k Blagdenovi, který se nabízí jako můj dopravní prostředek, a vyškrábu se na jeho hřbet.

Neletíme dlouho. A když ve tmě pomalu rozpoznám, k čemu se blížíme, skoro bych letěla dál. Ale nedá se nic dělat, přistáváme.

Sotva dopadnu nohama na zem, už cítím, jak do mě mlátí poryv větru. Ne dostatečně silný na to, aby mě úplně srazil k zemi, ale stále dost mohutný na to, abych se musela krátce přidržet o nejbližší osobu. Zmateně zdvihnu hlavu a rozhlédnu se kolem. Spoušť, naše skupina a dvě neznámé dívky. A jedna z nich je zatraceně vysoká... a zdá se i zatraceně silná, když jen tak odhazuje trosky stranou. Vypadá to, že by možná mohly být místními obyvateli...? Podle toho, jak reagují, by se zdálo, že ano. Zhoupnu se na místě a zaváhám.

"Asi bychom mohli pomoct," hlesnu tiše směrem k naší skupině. "Zvlášť, jestli jsou uvnitř ještě živí." Pak mi pohled padl na tu menší. Nebo, tedy... normálně vysokou. "Pokud nás nechají." Uběhne další chvíle, kdy tiše stojím a váhám. Pohled mi opět přelétne mezi troskami a zdejšími přítomnými. Napětí je stále cítit ve vzduchu. A já znovu přemýšlím, jak můžu pomoct. Stejně jako v New Orleans. Odstraňovat trosky nejspíš nedokážu, na to nemám ty nejlepší schopnosti, natož vlastní sílu. Ošetřovat případné přeživší zraněné také nedokážu kromě standardní první pomoci - ale ta tady bude asi trochu moc k ničemu. Možná alespoň zkusit něco vyzjistit od místní zeleně? Ale místo toho tady jenom stojím, jako kdybych k té zemi přimrzla.

Zatraceně.

V zahradách - Bazén

primárně Aby

Zakroutím hlavou. "O tom raději ani nemluv. Jeden si tu musí něco najít, aby zůstal při smyslech. Já sám jsem neměl daleko k tomu udělat jednu velkou blbost, kterou jsem si naštěstí rozmyslel." Hluboce se nadechnu a vzpomínky mi víří hlavou. "Teď jsem si snad našel něco, co mě ještě nějakou dobu udrží od svěrací kazajky." Zavrtím hlavou při představě, co všechno by se vlastně mohlo stát, kdybych tenkrát neustoupil. K čemu bych se mohl upsat? Mohu být klidně i podveden. Jen ta myšlenka mě rozrušuje.
Chudák Callum to za nás za všechny musí snášet.

Aby zrovna popisuje svůj pohled na intimnosti. Obeznámení o mém přístupu k sexu je překvapivě vcelku pozitivní, i když celkem okatě mi dává najevo, že se někdo kvůli mně může cítit použitě a odhozeně. "Doufám, že se tak kvůli mně nikdo necítil. Nikdy bych nic takového nechtěl." Zavrtím hlavou a pokouším se vzpomenout, jestli jsem někomu neublížil, byť neúmyslně.Kdo by se tak mohl cítit? Nikdo se netvářil, že by měl nějaké výhrady. Ale nejsem si jistý. Nepoznám to z emocí. Možná Aby sám?

Pohlédnu na Abyho se snahou z něj něco vyčíst, ale nikdy jsem na tohle nebyl dobrý, takže nemám sebemenší tušení, co se mu honí hlavou. Možná bych měl být otevřenější a zeptat se ho přímo. Ale co kdyby to zhoršilo situaci? Nerad bych do toho zatahoval někoho dalšího.

"Však jsem říkal, že tomu tak bylo dříve." Zasměji se a snažím se odlehčit atmosféru. "Dříve jsem z toho byl nesvůj. Přišlo mi to odporné. Nyní už vím, že je důvod, proč tu schopnost mám, a vím, jak ji mám použít." Vidím, že Aby se pousmál, což mi dodává trochu klidu. Možná mě pochopil.

"Jednoduše netoužím po zlé krvi. Nějak si to vyřeším. Při nejhorším si udělám dovolenou." Zasměji se znovu, tentokrát trochu upřímněji. "Někde daleko na moři. Nějaký pěkný malý ostrůvek. Písčitá pláž." Povídám lehce zasněně, jako by to v tomto postapokaliptickém světě bylo možné. Což vlastně i je, pokud tedy ten krystal funguje, jak má.

Podívám se zpět na Abyho. "No, nejdříve musím zjistit, zda se kvůli mně někdo necítí ublíženě, než něco takového začnu podnikat. Našli by se tu tři osoby, se kterými bych si uměl představit něco hlubšího, ale vše má svůj čas. Kdo ví, co se ještě semele. Třeba dneska s tou misí."

Je těžké odhadnout, co se stane v takovém chaosu. Každý den může přinést nové výzvy a nečekané události. Nevěděl jsem, co dál, tak jsem se chtěl obrátit na něj, ale opět se to stočilo ke mně. Snažím se rychle najít téma, které by nás odvedlo od těch těžkých myšlenek.

"Tak ten bazén nezní špatně," řeknu s úsměvem. Možná bychom se mohli trochu odreagovat, aspoň na chvíli zapomenout na všechno to šílenství kolem nás. Doufal jsem sice, že přímo Aby něco navrhne, jelikož samotného mě nic nenapadlo, ale jelikož to přehodil na mě, tak proč by ne třeba bazén.

Pomalu vstanu a vezmu si do rukou hromádku svého složeného oblečení, kterou jsem měl za stromem.
"Nuže tedy k bazénu." Povím a vydám se tedy od zahrad směrem k bazénu.

...

U bazénu nehodlám dělat žádné drahoty a dokonce ani nerozsvítím. Místo toho si jen zlehka přejedu po těle. (7) Místa, kde jsem přejel svojí rukou se rozzáří teplou, nazlátlou barvou s jemným podtonem růžové.
Odložím si hromádku oblečení stranou. Během chvíle jí následuje i zbytek mého oblečení a já s rozebíhám do vody, kde zmizím pod hladinou, kterou začne ozařovat moje lehce svítící silueta.

Do spletitých tunelů New Orleanských

New Orleans, James, Callum, Valeria, Oscar, Alexandra, Johonaei

Signál je jasný, záložního léčitele téhle skupiny zvládne snad zastat Evie, a já se přidávám ke skupince z hlavního štábu.
Prvně je hlavně najít, což se mi brzo i daří.

"Taky tě rád vidím, vás všechny," vyznakuji rychle k Oscarovi po objetí a ke Callumovi zasalutuji. Připraven sloužit!
Jamie vypadá, že je v pohodě - trochu jsem se obával, aby mu příchod lidí ze štábu nepřipomněl, proč se na nějakou chvilku přesunul, ale drží se, chvála Bohu.

Všudy přítomný pach hniloby je odrazující... že by někde chodby našeho cíle narušily kanalizaci?

Rozcestí mě nepřekvapí.
Zatímco ostatní zjišťují, kudy dál, já se proměním a zatarasím většinou svého těla vchod, odkud jsme sem přišli, a dávám pozor, aby nám nic nevpadlo do zad (9).

(48%)

No tak vzhůru... dolů

New Orleans, James, Callum, Valeria, Oscar, Alexandra, Dragostan

"Aneb na chutě, že tě přeřízne nějaký nadržený šajhulud a ještě budeš za hrdinku, si nech zajít chuť," pobaveně prohodím k Valerii.
Brát to všechno s humorem...
Co už jiného taky dělat? Zbytek mých kámošů sedí v bezpečí a teple a chlastá a baví se, a já tady musím čuchat ten smrad...
Občas jsou ostré smysly oser.
Fakt že jo.

Alespoň, že jsou tunely dost velké... ale to mi je k ničemu, když mi podjedou na blátivém zkoseném podkladu nohy, a já zasadím zadek v kombinéze do bláta.
"Teda... lidem v prádelně tohle čištění fakt nezávidím."

Rozcestí je další prověrkou schopností. Pokusím se, vážně se pokusím něco zachytit nosem či sluchem (1+3, 2+3), ale...
"Pardon, smysly mi toho moc neřeknou, pachy jsou skoro dokonale překryté tou hnilobně kytkovou smradobou, a abych něco slyšel, na to se tu moc odrážejí zvuky našeho pohybu a hlasu," odpovím Callumovi na otázku.
Jamie se přidává, taky toho moc nevyčenichá.
Oscar řeší iluze.

"Neříkal Kazran, že jsou noví, odkudsi z Afriky, a ztratili se po přesunu? Jak by ho mohli poznat?" rýpnu si do blonďáčka. "Na druhou stranu fakt, unést mě něco cosi kdovíco, tak mávám s nadějí na kohokoliv."
Čtyřikrát jakoKazran se potom ztrácí v chodbách a já... já preventivně měním podobu.

Sice nevíme, co na nás kde vykoukne... ale já se odteď budu asi lépe cítit s tlustou vrstvou šupinaté kůže a noži podobným drápům na každém prstu. Když se do bahnité půdy zaryjí raptoří spáry místo bot, hluboce zavrčím, a pokusím se opět natáhnout pach, v doufání, že budu teď úspěšnější (9+3).

(68%)

Noční můra

Horsham

Večer byl poklidný. I když bylo tmavo ve dne v noci, s příchodem té pravé noční tmy jsem nalámala poslední větev a hodila ji na dostatečně plný vozík.
Sestře jsem nemusela říkat, že je čas jít - viděla jsem jí na tváři, že by se už ráda vrátila také. Venku... nebylo bezpečno. Ačkoliv tady to bylo lepší než v Londýně samotném, vždycky něco mohlo nastat.
A když Mai přemluvila oslíky k návratu, s mou výpomocí v podobě zatlačení té tvrdohlavější madam do pozadí, vydaly jsme se zpět.

Myslela jsem, že nebezpečí čekalo venku. Jenže osud si naši rodinu našel v bezpečí domova... slyšela jsem Maevin srdceryvný výkřik až kdesi v hloubi kostí.
Sama... jsem se na chvíli sápala po stéblech. Tohle není náš dům, zabloudily jsme, tohle je obraz zkázy pro jinou rodinu! Všichni stihli utéct, ta krev... všechna ta krev patří útočníkům!
Jenže všechny ty pokusy přesvědčit sebe sama zvonily naprázdno.

Udělali to oni?! Ta skupinka cizích tváří a divných podob?? Stejně jako Mai mám chuť neptat se a zaútočit, oko za oko, zub za zub! A smrt mohou zaplatit jen životem...
Myšlenku na to, kterak se snášejí a přistávají u tragédie již napáchané zaženu jako otravnou mouchu.
"Co jste zač?? Proč jste sem přišli? Co chcete??" zasyčím k nim, k tváři, ke které se obracejí ostatní jako k vůdci.

V tom zaslechnu Konrada, namáhá se se slovy k sestře... vevnitř... jsou živí. To říkal i ten dredatý černoch.
Na nic už nečekám.
"OMMA??" zavolám, a pustím se zběsile do odhazování sutě a trámů (7+3). A tak nějak (kromě směru, ve kterém se nachází Maeve) nehledím na to, kam to házím. Hlavně pryč z cesty.
Pryč, pryč.
"OMMA??! JORI???" volám při tom se zoufalstvím v hlase. Ve zborceném domě je ticho, takové ticho...

Nevím, koho najdu, a v jakém stavu, dívám se při tom hrabání a dolování po všech (Erja 1, Eyrund 6, Jori 8).

Svět bolesti

Horsham

Všechno utichlo v bílé vlně bolesti. Všechno ztemnělo.

A pak... hlasy. Zdají se mi? Je to... blouzním?
Konrade, slyšíš mě?
Maeve, pohnu rty, aniž by mi přes ně unikl byť jen jediný hlásek.
Chlad zespoda mírní bolesti, vzlíná mým tělem. Každý sebemenší pohyb, hloupý mělký nádech, stáhnutí svalu tu či onde, rozžehne opět bolest jako křesadlo.
Namáhavě polknu.
Co se stalo, přichází zpět ke slovu a vzpomínky to nejsou příjemné... síla, drtící mě, ale likvidující tu část našeho domova z obyčejných lidí...
"Eyrund... Jori... a... Erja... jsou pořád... vevnitř, myslím. Dostaň je... ven," zachraptím tiše.
Třeba jsou naživu.
Třeba se jim podařilo vyváznout lépe... Polknu znova. Krev je všude. Lepí mi víčka k sobě, kovově zvoní v nose, sladká a nepříjemná pachuť na patře...

Je tohle konec?
Já... já myslím, že asi jo... z toho se nevyhrabu. Tohle nikdo dohromady neposkládá.
A ono to možná bude dobře... co by ze mě bylo, i kdyby se všechny zlomeniny a natrženiny přece jen časem zahojily?
Mrzák v tomhle světě nemá místo...
A přece...

"M... mám strach."

Nový problém

Od Londýnského sancta do Combe Bottom

Brzy už se matérie tiché noci zachvěje s příchodem živých bytostí. Daniel, Lakshmi, Yuriko, Aurora, Laima, Blagden, Tenshi - dobrovolníci ochotní pomoci.
Vyjádřím vděk za tak rychlý příchod nahlas, než ostatní naviguji dál, od místa přesunu k místu činu.
Letím jako první, slaboulinká modrá záře mého těla naviguje letku kouzelných i nekouzelných křídel za mými zády v šeru šelestícím pádem sněhových vloček.

A pak jsme na místě.

Krev zamrzá v cárech stříkanců ve vrstvě sněhu, prach zborceného domu už dávno usedl... ale na scéně se objevují dvě dívky, které jsem předtím nezahlédl.
Vysoká táhla vozík s dřevem, fialovlasá vedla na provaze nedůvěřivě nasávající zvěř...

Blagden hlásí, že vevnitř jsou další lidé. Živí?
Daniel řeší situaci telepaticky, vnímám okrajově jeho snahy.
Lakshmi pátrá jiným způsobem... dotknu se její mysli (6+2) a pokud vidí něco, co se hodí vědět všem při zjišťování, co se stalo, promítnu její vizi jako vizuální iluzi pro všechny ke shlédnutí (6+3).

Jakkoliv jsou vevnitř další živí, vyhnout se eskalaci situace k zbytečnému boji zdá se mi podstatnější, zejména pokud jsou obě příchozí dívky také Nadané.