V zahradách

„To se stává, nikdo nemůže být věčně veselý..“ Odpovím mu na obeznámení, že neměl dnes náladu tvářit se jako sluníčko.

„Nepřetvařuj se, buď sám sebou.. ve finále ti to uleví od spoustu starostí..“ Dodám ještě a pousměji se.

Na popřání štěstí Razovi kývnu hlavou. V tomhle světě je hezké vidět, že někdo našel někoho, kdo mu rozumí a s kým chce trávit čas.

Když provinile zmíní svojí nestálost, poušklíbnu se nad tím. „Kolik lidí tady je stálých?.. Většinou, když už dojde na intimnosti, tak je to nezávazný.. Možná je to způsobeno tím, že když si někoho pustíš k tělu, je tu riziko, že o něj přijdeš.. Ale i tak je tu fakt málo lidí, co se vážou.. Nemáš se za co stydět.. I já sem stejný.“

Každopádně se toho nyní pro mě mnoho změnilo.
Podívám se na něj a tiše poslouchám, abych pochopil, co mi chce říct.

„To je dobře..“ odpovím na zjištění, že přijal svojí část, kterou potlačoval.

„Zapadnout nebude těžké, pokud budeš otevřený.. vztah záleží na tom, zde ti někdo padne do oka.. Obnovování přírody je hezký cíl, ale nejsem si jistý, zda to bude v podmínkách venku možné..“ Odpovím na jeho plány.

Když nechá povyrůst trávu a vytvoří květiny kolem sebe, pousměji se. „Hezké..“ podotknu, poté se položím také, hlavu ale nechám vzpřímenou a zůstávám opřen o lokty.

„A co máš v plánu na dnešní večer?“ Zeptám se ještě. Pokud bude chtít meditovat, nechci ho rušit.

Erdenovo hlášení si vyslechnu, nijak však nereaguji.

Silvestr

Pokoj -> východ

Pomalu dokončuji jeden návrh a přemýšlím, zda se odvážím ho jít předat Lottce na párty, když v tom mi zazní hlavou Erdenovo hlas. Do ticha pokoje, které zde panuje je to z počátku trochu šokující, ale rychle se oklepu.
Hold jsem zde asi už jeden z mála střízlivých, zdá se.

Odložím tužku a pastelky do krabičky a přikryju obrázek volným papírem, poté se přezuji do sportovnější obuvi, přehodím přes sebe kombinézu bez helmy a bundu. Vezmu si vak, do kterého strčím obvaz, vodu a pár sucharů, pro případ zdržení a vyrážím do zbrojnice, kde si vždy beru menší zbraň, jako je třeba devítka, kterou používám jen v případě nouze a zásobník.

Poté zamířím k východu a zastavím se na místě, kde se menší skupinky vždy před akcí potkávají, zde vyčkám na ostatní.

Ticho je najlepšia zbraň?

Holtgast --> spoločenka --> izba --> pred pevnosťou

Lakshmi na tréningoch ani mimo nich nikdy nedala najavo telepatické schopnosti, však? Skrývala ich? Alebo jej to prezradil niekto z iných telepatov?
Napriek tomu, že som nikdy neviedla s niekým nejakú obsiahlejšiu konverzáciu o falošných ľuďoch z trhlín a teraz som nepovedala ani slovo, Lakshmi trafí pomerne presne jeden z problémov, ktorý mám. Iste, keby sa ja snažím hrať na niekoho iného, tiež by som išla na city a snažila sa presvedčiť človeka, čo mi neverí, že najviac zo všetkého trpím a apelovala na jeho empatiu.
Keby som nepochovala Valeriu kdesi do tmavého ničoho veľmi hlboko, možno by jej tento prejav nekontrolovaných emócií niečo robil. Takto mi to iba pripomenulo, ako sú nepraktické. Nemusela som vydať ani slovo - ani jedno - a Lakshmi si sama so sebou vyrobila problém, s ktorým sa nezmestila do jednej miestnosti a po tom, čo na mňa vyleje traumu ktorú som si nepýtala uteká preč.

A nie je jediná.
Bolo by lepšie o Augustem ako o možnej hrozbe rozprávať nahlas na novoročnom večierku?
Myslela som si že bez slov to bude lepšie, hlavne keď spomínaný bol človek s príliš veľkým množstvom informácií, ktoré mu boli predané aj napriek tomu že to bol zmrd, a považovala som ho za dosť veľkú hrozbu ak skončia v zlých kruhoch. Ale ak som sa iba mala spýtať nahlas....
Nemala, ani nestihnem, pretože Erden pokračuje. Po mesiacoch čo som od neho počula väčšinou všeobecne na všetkých mierené inštrukcie na tréningoch sa zrazu rozhovorí a dáva mi nereálne podmienky.
Stačilo povedať nie.
Tak isto ako Lakshmi nečaká ani sekundu a mizne z miestnosti. Na rozdiel od nej ma ale trápi keď je Erden nešťastný. Keď stál bokom, vyzeral pokojne. Stačilo mu prísť za mnou a bez toho, aby som niečo povedala alebo urobila, sa rozrušil natoľko že musel odísť.
Keď vedel čo sa so mnou deje, prečo sem teda išiel s Lakshmi? Je telepat. Očividne vie, aký mám na to názor.
Zrak vrátim k hre, dávajúc pozor na ľudí, no v hlave neviem pochopiť Erdenove úmysly, prečo sa ku mne dnes priblížil. Tiež podozrieva prebehlíkov cez trhliny a chcel Lakshmi rozhodiť aby mohol sledovať jej reakciu? Ale prečo potom tie jeho podmienky? Ak nechcel odpovedať na Augusteho, nemusel to odmietnuť tak obšírne.
Vôbec som nerozumela jeho správaniu, chápala som iba jednu vec - bolo dobre, že som sa mu pri koňoch a jazdení vyhýbala. Moja neprítomnosť ho robila šťastnejším ako moja prítomnosť, toľko som zvládla tipnúť z toho, čo som zachytila.

Nie je to ale dlho, čo jeho hlas počujem v hlave znova.
Misia. A jedna veľmi, veľmi dobrá informácia.
James? James s inštrukciami? To znamená že je v poriadku? Nielenže začal znova jesť, premenili sa späť? Je v bezpečí? Je zdravý? Ako zvláda celú situáciu? Uvidím ho. Uvidím. Zistím. Jamie.
Zdvíham sa z gauča ako doznejú inštrukcie. Niektoré veci som si z ruksaku na misie, tréningy a výjazdy von nevyberala snáď nikdy, alebo som ich hneď doplnila či vymenila - obväzy, servítky, zapaľovač aj zápalky, tyčinky na energiu, baterku, náhradné tričko, dezinfekciu, vecí ktoré boli záloha ak by zlyhali schopnosti alebo som sa ocitla sama. Vedela som teda, že 15 minút bol dostatok času, aby som sa rozlúčila aspoň s pár ľuďmi, ktorí tu zostali, a tak sa vydám urobiť malý krúžok po spoločenke.
Miu pohladím úplne ľahučko po ramene po tom, čo sa rozlúči s jedným zo svojej partie. Dnes bola tak uvoľnená, ako som ju snáď nikdy nevidela, a tak ju nechcem príliš vyrušovať.
Dana opatrne objímem jednou rukou zboku pri jeho telepatickom prianí, s krátkym položením hlavy na rameno.
Pri Lokim si čupnem a váhavo zdvihnem ruku k jeho lícnej kosti, kde na pár sekúnd váham - hľadám akýkoľvek znak, že mu je to nepríjemné, odtiahnutie alebo negatívnu zmenu mimiky. Ak ich nenájdem, kĺbmi ruky mu po nej prejdem, zatiaľ čo druhú pritisnem na miesto na svetri, pod ktorým mám jeho prívesok. Ak však dá najavo, že nechce, iba sa zľahka dotknem vlastnej hrude.
Vždy som sa lúčila pred misiami s mojimi ľuďmi, ktorí na ne odchádzali, a nechcela som to vynechať ani keď sa naše pozície obrátili. Aspoň s tými, ktorých som stíhala, pretože som vedela že vystopovať všetkých som nemala šancu.
Dnes sa mi k tomu ale ozve v ušiach aj doprovod. Zaseknem sa v procese vstávania od Lokiho a v prvom momente ma napadne, že to znamenie o tom, ako dnešná misia dopadne.
Mama ma volá k sebe tak, ako ma volala keď som ešte len spala v jej bruchu, len teraz ma láka opačným smerom, nie k životu.
Tú pieseň by som vedela spievať spamäti aj zobudená o polnoci.
Keď však otočím hlavu a vystriem sa, zbadám, že to nie je Sandrine.
Och. Chloé má ten zvláštny príbeh o tom, že moja falošná kópia je jej matka. Všetky Sandrine majú asi podobný vkus.
Na chvíľu sa zahľadím na Matisseho. Poznal tú pieseň aj on?
Po pár sekundách však oči premiestnim na východ zo spoločenky a hneď sa tam aj vydám.
Prezliecť. Kombinéza. Fľašky s vodou do batohu. Zapliesť vlasy. Helma. Druhá zbraň. Nábojnice do batohu. Nôž.
Pred odchodom z izby však ešte vytiahnem papier a napíšem naň perom krátky odkaz. Preložím ho na polovicu, na vrch napíšem "Yuriko" a vložím ho pod môj vankúš. Ak by som sa z výpravy nevrátila, určite bude niekto zvliekať posteľ, aby opral - nájdu ho.

Zjavím sa pri východe z pevnosti takmer presne načas. Mrzí ma, že som sa nestihla rozlúčiť s ostatnými, ale...myslela som na nich, vždy.
Už s helmou na hlave, keďže som vonku, sa postavím ticho a vzpriamene vedľa Johonaeia a bez slova čakám, ruky spustené pri zbraniach, ostražitá pozorujúc tmu naokolo.

Akce pokračuje

Sfetlá Mia a protivný indián spekulují o mém číslu a usuzují, že jsem děvka..
„Že bych si za tu rozkoš nechal platit, to mě nenapadlo.. no tak příště.“ Poušklíbnu se.
„Jo, shitty lock je i zámek, ke kterému nenajdeš klíč..“ Odpovím Johovi na poznámku a mrknu nazpět.

Co se týče vsázek, asi jsem bodnul do vosího hnízda..
nebo spíš do bratrské přísahy?
„No dobře, dobře, se hned nezblázni..“ mávnu rukou nad jeho pyskováním.

Na Xave jen pokrčím rameny, když zmiňuje, že jen tak někdo necestoval realitami.
Já osobně bych si tuhle zkušenost radši odpustil…

„Já?.. svým způsobem miluji všechny. Jen někteří mojí lásku nenesou moc dobře..“ Zazubím se na něj, když se ptá, komu bych vyznával lásku.
„Klidně bych vyznal lásku tvým kulatým vlčím očkám, které vypadají jako dva korálky, a zubaté pusince, která je k zulíbání..“ Zamrkám na Xave.
Poté chlupaťátko vypráví smutný příběh z dětství a ptá se na zdejší mazlíčky. „Tak duhovláska někde v jiné realitě splašila štěně.. Zlatovlásek má už nevím kolik koček.. Callík má nějakou pavoučí bestii, Oskar si vytvořil nějaké vakoveverky pomocí schopností, Abík má nadávajícího papouška, Joník má po bráchovi zděděnou kafku - Susi, Zombice má myslím slepici… No a Loki a Luďa mají hafany.. to je asi všechno.. Pak jsou tu už akorát koně a dobytek….“ Zapřemýšlím.

Aby toho dneska nebylo málo, přiřítí se ke mně pískle.
Mexickej Santo, co mi nadělíš ty? Uhlí nechci,
„Pozdě kočko, vánoce už jsou v tahu.“ Odpovím jí, když mě začne oťapkávat na ramenou…
je sjetá?
Ujíždí na mojí košili, no hustý..
„Taak jo, pokud budeš hodná holčička, dostaneš jí hned, jak budu muset odevzdat fant..“ Mrknu na ni, ona si to ale peláší hned dál.
Je jak straka, každému sahá po lesklých věcech.. hehe.. čekal jsem, že takové pískle bude někdo hlídat, aby to s chlastem tolik nepřehnala… ale co, já jí kazit zábavu nebudu.. A to ani, když tančí na baru nahoře bez.

Zdá se, že pozice v naší skupince profesionálních prudičů jdou na dračku, když se k nám přidává Demonteen. Zamrznu a zírám na něj.
Jasně, všude rozhlašuje, že je to démon, ale bůh ví, jestli je to jen ujetá součást jeho identity, nebo.. pravda..
„Co takhle si jako vstupní úkol do naší skvělé party.. dát vanu se svěcenou vodou?“
Slova jsou ovlivnitelná a nemusí být pravdivá.. co se takhle podívat pod skořápku?..
Odstřihnu útržky myšlenek od ostatních a soustředím se pouze na jeho hlavu.. (5+2)
Copak mi myšlenky prozradí?

Na Erdenovo povolání do boje jen zamávám na Joha. „Vrať se celej!“

Zrození dcery slunce aneb Igore styď se

To jak se cítí Eddie chápu i já jsem měla podobné pocity že jsem byla uvězněná v esenci katastrofických scénářů. Procházela jsem kulisami které už dávno ztratili své pravé jméno, znovu a znovu se probudíte do apokalypsy, nalézala zkázu a děs. Nerozuměla jsem světu kde musíte každý den bojovat o holou existenci a ani sobě, musela jsem naslouchat nápovědám skrytám ve svém těle a věřit že ještě někdo jiný přežil i když jsem měla pocit že to je jako víra v Boha.
Nejsem věřící, ale často mně napadlo jak je možné věřit v Boha když on přestal věřit v nás.
Eddie se na chvíli ukáže jako muž a skutečně vypadá jako ďábel, ale potom přijde na přetřes moje pomsta s Viagrou.
„To ne, ale jak jsem pak ho pak slyšela vyprávět tak dlouho to působilo a kvůli němu se nezavřel jeden výtah a to jim ani nechtěl jet.“
Potom Eddie mluví o mé odpovědi, ale je rozdíl mezi tím dělat nepříjemné věci a být přesvědčený ani Výboj a konec světa (nebo aspoň civilizace) vás nepřipraví o moc kterou jste před ním měli aspoň já a Darleen jsme se stali obětí takových osob. Ovšem k tomu co říká Chloe se nevyjadřuji protože se mi o tom nechce mluvit a po otázce Eddie ohledně úkolu pro Chloe jsem se nechala unést současnou situací.
„No čekala jsem že něco podobného navrhnete.“
Pustím se do ovoce které je v ubrousku zatímco Chloe si vezme na házení zátky, přikývnu a zjistím že si nemám ruce do čeho utřít. Dříve bych si je utřela do blůzy nebo do džín, ale nyní budu muset počkat až potom co Chloe bude házet. Chloe úkol splní a já si tak můžu jít pro ubrousek a následně se věnovat problémům Lotti. Rozhodnu se že se vydám ke strůjci toho všeho a přidřepnu si u něj.
„Myslíš si že vhodné nadopovat dívku která prochází předčasnou pubertou?“

Ve víru kola, hry a citů..
společenka

Byla jsem natolik čitelná..? Vždyť jsem toho neřekla až tak moc.. nebo, nenaznačila tolika..? Ne..?
Každopádně i když to s prvními jeho slovy vypadalo.. že jsem přichycena, nakonec z toho vyšlo zcela něco jiného. Něco, co mělo svoje malé kouzlo. Možná jsem před chvíli dostala studenou sprchu ohledně citů, ale s tímhle co řekl.. nemohla jsem si pomoci, ale bylo to.. vážně jsem byla do něj až tak zabouchlá?
"Jo, to je fakt. S tímhle by se nemělo vtipkovat. To rozhodně ne." kývnu na jeho slova tiše. Tenhle názor jsem schvalovala...

Co se probíhající hry týkalo.. nevím nějak... po počátečním nadšení jsem se nedokázala pak příliš soustředit. Nebo bych měla spíše říci, naladit se na onu hrací vlnu..? Nevím, každopádně jsem jí nevěnovala moc pozornosti, dokonce jsem i trochu uvažovala o tom, že vystoupím z kruhu a bude jen vzdálený pozorovatel.. dokud flaška neukázala mým směrem. Nah.. už zase?
Než se stačím nadechnout, byla tu pusa.. malá, jemná. Když si však zvolím otázku, místo případného úkolu.. ta už taková příjemná moc nebyla.
"Vážně tu chcete řešit tohle..? Nejsem tu jediný ´přeběhlík´..." dovolím si utrousit poznámku k tomuhle. Ne, nebyla jsem jediná.. ale viditelně jsem byla v tomhle coby obětním beránkem, pro tenhle večer.. ale jako jo.. tohle ještě bude poslední otázka, na kterou v tomhle tématu odpovím.
"Bylo to.. než se projevili moje první schopnosti.. byla jsem terčem posměšků, šikany.. není žádným tajemstvím, že jídlo bylo na příděl, či za zásluhy.. jednou mě.. shodily mojí porci na zem a donutili mě.. balnou většinu z ní sníst.." řeknu nakonec, byť z toho nemám příliš radost. Tohle byly věci, které bych nejraději zapomněla... nebo ještě lépe, smazala úplně ze své mysli, kdyby to tak šlo. No.. dala jsem tomu pár vteřin, zda-li to bude ok, ale čím se dá tohle trumfnout? Moc ničím.
Nakonec se natáhnu a roztočím flašku sama a její hrdlo nakonec skončí ukazujíc na Miu.
"Co to bude, otázka či úkol?" zeptám se jí poté, co jí na tváři přistála moje malá, letmá pusa. Volba otázky mě asi úplně nepřekvapí. Nicméně musela jsem se maličko zamyslet nad tím, co bych tak mohla použít.. s čím bych tak mohla přijít, aby to nebylo moc.. dětinský, nebo naopak zase moc.. úchylným.
"Máš nějaký.. nejzbytečnější tajný talent, o kterém nikdo neví..? A pokud ano, pověz nám o něm." vyleze mě nakonec.

Umravnění mládeže

"Dobrá, pokusím se, jak nejlépe budu moci." Pomalu se rozhlédnu, aby mi neuniklo cokoliv, co by mohlo být pro Agnieszku poutavé a co by jí přiblížilo současné dětí, nakonec je to ale ona, kdo s něčím podobným přichází první. Tvým sluchem... Pochopil jsem to správně? Postřehl jsem opravdu to, co si myslím?
Ta možnost slyšet skutečnou píseň, ta možnost slyšet lidský hlas, ten chaos a mumraj, slyšet jí a i ostatní, ta možnost je možná až příliš dobrá na to, aby to mohlo fungovat, aby to bylo reálné.
Vše je reálné. V tomhle světě, kdy doslova ohýbáme realitu by přeci nemuselo být tak těžké propojit naše mysli tak, abych alespoň v hlavě uslyšel to, co mi tak chybí.
A opravdu mi to chybí? Nebo s tím žiji už tak dlouho, že ten stesk po jakémkoliv zvuku je ztlumen na naprosté minimum? Mohu riskovat, že jej opět probudím a budu pak akorát nešťastný, že to bylo jen na zlomek sekundy a ne na pořád?

"Děkuji ti za nabídku, Agnieszko, opravdu moc si toho cením. Musím ale odmítnout." Ani nevím proč, zlehka se konečky prstů dotknu její ruky, snad na znamení, aby to nebrala nijak špatně. "Já...myslím si, že některé věci je lepší nechávat takové, jaké jsou. Nejsem připraven se toho poté zase vzdát." Povím upřímně, protože mi přijde, že tak je to správné. Mluvit pravdu a přiznat i nějakou tu slabost. Alespoň na chvíli, alespoň dokud nemám příležitost změnit téma a rozhovořit se o něčem, v čem jsem jistější v kramflecích.
Cože to říkala předtím? Callum a jeho stíny, vzduch co není určen k jemnostem a kreativitě.

"Za to však ochrání. Možná vyžaduje zase trochu jinou preciznost, než Callumova schopnost, není tím ale méně důležitý nebo snad méně obtížný k dokonalému ovládnutí. A to platí i o ostatních schopnostech....Preciznost a kreativita, i když jiná a ne tolik viditelná, je ve všem co zvládáme." Ale květinu z toho nevyrobí, to má pravdu. A kdybych se já snažil o květinu z kovu, bylo by to příliš tvrdé, příliš chladné.
Nic co by si někdo přál.



Soudě dle chování ostatních rozumím, že Chloé se dala do zpěvu a jen na moment zalituji, že neslyším, nerozumím. Mohu tak jen hádat o čem píseň je - a co přimělo Agnieszku k jejím myšlenkám a otázce. Ta mě zaskočí, přes tvář mi přelétne výraz zamyšleného zamračení, sám v sobě hledám odpověď.
"Asi...ano? Kdysi určitě, v nějakém podivném tajném snu, o kterém jsem tušil, že se nikdy nevyplní. Možná některým lidem není souzeno mít takové štěstí." Zní to příliš depresivně? Kupodivu to však beru takové jaké to je, bez zbytečných emocí a smutků, stejně na tom nic nezměním.
"Co ty?"


To už ale Chloé pravděpodobně dozpívala a já tak mohu začít plnit svůj slib. "Chloé si dále vylosovala Gabrielle, jednu z těch nových dívek." Následující rozhovor Agnieszka slyší, mluvím tedy zase až když dojde k dalšímu losování. "A opět Chloé..." A k tomu podivná hra s házením, což Agnieszce popíši tak, jak se děje. "A další bude Elaine...

Což ale není vše. Všímám si, jak se pozornost některých obrací k baru, sám se tedy otáčím, abych Agnieszce popsal, co se děje. "No to snad... Lottka, to malé pískle, tam stojí na baru nahoře zcela odhalené! A nikdo se nemá k tomu jí v tom bránit.
Však kolik jí je? 13? Je to dítě! Dítě, které nemá rozum. Dítě, které by mohl kdokoliv jednoduše zneužít. Dítě, které k tomuhle bylo dovedeno psychotropní látkou. Neměl jsem vůbec dovolit, aby si něco dala...
"Omluv mě na moment." Vím, že Agnieszka netuší, co se děje, nemám ale ani v plánu jí to ozřejmit, jsou věci, které vidět nemusí.
Vstávám ze svého místa, z podlahy beru jednu z dek ležících opodál.

"Tohle by asi stačilo, Lotti. Je čas končit." Sveřepě se snažím pohledem vyhnout jejímu odhalenému dekoltu a hned přes ni přehazuji tu deku.
"Dvě možnosti. Buď si půjdeš lehnout. A nebo se oblékneš a budeš tu moci nadále zůstat, ale bez alkoholu a drog. Vyber si." Snažím se znít přísně, jak do hlasu, tak do výrazu tváře a postoji se snažím dávat dostatek vážnosti a autoritářství. Protože jinak mi nezbývá nic jiného než jí čapnout a odnést jí.
A to bych nerad.

Trochu se to zvrhává...

"Díky za super asistenci!" Směji se na Lunu, která se svého "úkolu" zhostila s nadšením a bez jediného zaváhání či studu. Je fajn tu mít holky do nepohody, které nezkazí žádnou srandu, s tím by se dalo ještě docela dobře pracovat! Ale až jindy. Protože teď by to znamenalo příliš mnoho pohybu a já se hned po obdivování Chloéniných hebkých šatů vracím zpátky na své místo.
"Ty jo, to by nás Eddie mohla rovnou oblíkat všechny." Pamatuji si dobře, že tvořila sukni pro Isaca? Proč mám pocit, že to bylo tak před...před hrozně moc dlouhou dobou, která se nyní nedá vůbec spočítat?
Cože to vlastně má Chloé dělat?
Jooo, už vím, písnička!

"Cože?" Trhnu s sebou, protože mám dojem, že na mě kdosi promluvil. Chvíli nechápavě zírám do tváře Lokiho, který vystřídal Razvana, co si šel užívat s Leou, a snažím se dát dohromady smysl jeho věty. "Ježiš, no jasný, teda jako že nebudeš." Rukou se snažím naznačit, ať se klidně posadí, vzhledem k tomu, že už ale sedí, to může vypadat podivně.
"Jak si užíváš večer?" Ptám se ho a jsem na sebe fakt pyšná, že zvládám normální, slušnou konverzaci. Taky jsem se ho mohla rovnou zeptat, co mu přelítlo přes nos, že nechtěl dát body shot! Copak není kluk? Nebo...vlastně...ah, nad tímhle jsem předtím nepřemýšlela a možná jsem měla. "Počkej, jsi gay? Jako jen gay?"

Než stihne odpovědět, mou pozornost upoutá Chloenin jemný, tichý zpěv. Snažím se v cizích slovech poznat něco povědomého, neúspěšně, nakonec tedy jen poslouchám a nechávám se unášet tou klidnou melodii. Opět vnímám především své tělo, tu tíhu kterou je stahováno k podlaze, tu potřebu na chvíli zavřít oči a dovolit světu, ať se odehrává pouze v mé hlavě. Nechat jednotlivé myšlenky a vzpomínky ať se spojí v jednu a najdou souvislosti nečekané a nevídané.
Cítit klid, barvy, radost, takovou tu všeobjímající dobrou společnou radost.

Nebo taky ne. Protože mě v mysli ruší Erden. Protože po některých chce další výpravu. Nejsem tam? Nejsem.
Ten pocit ztracenosti v písni je však už ztracen a já jsem zpět v realitě. Vedle mě Loki, támhle Gabrielle odpovídá na nějakou otázku a zadává Chloé, aby házela jídlem. Eddie namítá, Chloé vybírá něco jiného a na několikátý pokus se jí to daří. Někteří lidé zmizeli, možná na výpravu, možná spát a... co se to tam děje?

Lottka díky punči získala stoprocentní upřímnost a na oplátku ztratila veškeré zábrany. Byla dost zábavná, jak obcházela jednotlivý lidi a komentovala cokoliv jí napadlo, já sama byla upřímně potěšena tím, co řekla mě, teď ale své nové já posouvá úplně jiným směrem.
Stojí si na baru a provádí cosi, co se dá nazvat možná tak teatrálním striptýzem.
"Jít jí zastavit a ušetřit její důstojnost nebo jí povzbuzovat a pak se nad tím společně zasmát? Co by udělala starší ségra?" Ptám se Lokiho, který je mou nejbližší obětí. Vím, co by udělali mí bratři - nechali mě, ať si dělám, co chci a pak zbyli kohokoliv, kdo by se toho pokusil využít. Hmm. Rány umím dávat vlastně docela dobrý!
Navíc se mi nechce vstávat.
Třeba se najde nějaký jiný zodpovědný kazič srandy.

Cože…? Cože?!

Holtgast, společenka, v kroužku

Sleduju Gabriellino počínání s prsty u rukou a nohou a neubráním se, abych nenakrčila nos. Zaposlouchám se do její odpovědi a můj výraz se změní do trochu překvapeného. Cože mi to říká?! Ještě jednou si její slova přehrávám v mysli, než jen tiše odpovím: “Aha.”
Nejsem si jistá, že Gabrielle svůj úkol splnila, ale nehodlám se tím zdržovat. Její tělo mě nezajímá, abych ji potřebovala svlékat sbíráním fantů.

“Ale tělo Chloé!”
Tak nějak nevím, jak reagovat na tuto samozřejmost. Vím, že ty šaty mám na sobě…
Vnímám úsměv, přesto si nejsem jistá, jak si to přebrat. A tak jen přikývnu. To sice nenadchne, ale ani to neurazí. Neutrální nic.
Dalším slovům Eddie rozumím trochu lépe, rozhodně lépe než odpovědi Gabrielle.
“Ano, tak jsem to měla na mysli. Ty hranice se pro určité lidi musí hodně posunout,” čímž jsem neměla na mysli ani tak sebe, ale spíš zdejší osazenstvo, které působí velmi mírně.

Než se naděju, je Gabrielle opět u mě a líbne mě na tvář. Ani nemrknu. Vybírám si úkol a … Čekám. Gabrielle mizí, leje své pití zpět do mísy… Cože??!! A cosi mluví. Ne, fakt se nechytám, o čem mele…
Trochu nejistě si poposednu a tiše zabrblám francouzsky: “Tak už se sakra vyžvejkni…”
Její narážky jsou mi záhadou, i když to na druhou stranu není pro mě neobvyklá situace. Ale nakonec pochopím, co je po mě žádáno.
Jídlem?! Cože?? Mám dojem, že Gabrielle mě bude šokovat každou vteřinou.
Než se nadechnu, mé překvapení naplní slovy Eddie.
“Souhlas, najdu něco jiného.”
Možná mám různé chyby, ale házet jídlem, když jídlo, čistá voda i čistý vzduch jsou vzácností, mi přijde mimo.

Postavím se, jedním tahem rukou uhladím splývavou látku šatů a když se chci vydat k baru, ozve se odtamtud dívčí pokřik.
Trochu překvapeně se ohlédnu, když se na mě prsí to dítě.
Tak jo, teď už si připadám skoro jako u nás.
Aniž bych hnula brvou, jdu jejím směrem.
“Jen si tady něco půjčím,” prohodím k Ludwigovi, kterému se nesnažím do vzniklé situace vstupovat. Žádné puberťačky tu krotit nebudu…
Vezmu tři korky od vína a vrátím se zpět.

“Myslím, že to postačí,” ukážu svůj úlovek, aby ho Gabrielle schválila. Pak se postavím na určené místo a pustím se do házení.
První hod je příliš krátký (3), druhý příliš dlouhý (1). Není to jako se zbraní. Ale už mám aspoň představu jak na to. A třetí hod díky tomu proměním, když korek skončí ve sklenici. (7) Na chvíli se krátce usměju, jsem spokojená, že to dopadlo.

Jdu točit a výběr padne na brunetku, i když si vlastně její barvou vlasů nejsem jistá. I ji jemně políbím na rty. Její tvář je pro mě jako jedna z mnoha, ale její vlasy jsou krásné.
Dívka si vybírá otázku. Hm, ptát se někoho, koho vůbec neznám. Ale postřehla jsem, že dotyčná přišla také odjínud.
“Slyšela jsem, že jsi taky přeběhlík. Co nejhorší jsi v předchozích organizacích musela udělat?”
Možná nepříjemná otázka, ale brunetka na mě působí vcelku mírně, takže neočekávám velké hrůzy. Ovšem třeba překvapí.