Když se ucho utrhne

Holtgast, společenská místnost, pak stáje

A než se naději, všechno jde od desíti k mínus dvaceti. Ne tak docela nepředvídatelně, ano. Ale stejně.
Valeriin přístup k Lakshmi, její emocionální reakce... slzy, za které mohu já.
Zkazil jsem jí zábavu na oslavě, uvědomím si se stínem provinilosti.

Na pokusy silně se soustředit na určité myšlenky a vyšachovat tak kohokoliv dalšího z rozhovoru sebou nepatrně cuknu.
"Tohle si zkoušej s Yuriko, ne se mnou," odpovím místo v myšlenkách nahlas a semknu rty. Na moment se zarazím. Jenže tady už nejde udělat krok zpátky.

"Valerie," pokračuji, hlas o tón jemnější. "Co se s tebou děje poslední týdny až měsíce... nemůžu říct, že se mi líbí. Naopak, dělá mi to silně starosti. Všichni jsme prožili hodně. Všichni se s tím vyrovnáváme svým způsobem. Ale nikdo z nás si nemůže dovolit dělat, že kus Triskelionu je prostě pod jeho úroveň a neexistuje. Máme jen sami sebe a je nás příliš málo, rozumíš?" vážně se na ni zahledím, fialková modř pronikavá.

"Co se Liliana týče... řeknu ti, co vím. Ale mám dvě podmínky. Za prvé, zajdeš si na ošetřovnu probrat s Yevou, jestli by tvůj stav nezlepšila nějaká medikace. Za druhé, vyjasníš si těmi, se kterými máš díky alternativním podobám problém, proč ses k nim chovala, jak ses chovala. A začneš pracovat na nápravě vztahů s nimi - nenutím tě se s nimi přátelit, ale vzájemná důvěra a respekt je naprosto nezbytně potřebnou věcí, co se našeho společného fungování týče. Rozumíš?" pohledem zapátrám v její tváři po jakékoliv stopě, že moje slova pronikla její odměřenou, lhostejnou slupkou.

"Až si promluvíš s Yevou a taky s Leou, Lakshmi, Sheenou, Nairou, Mikkou a Chloé, přijď za mnou," zvednu se, aniž bych příliš vyčkával na její reakci. Tohle se táhlo až příliš dlouho.
Procházeje kolem baru, hodím do sebe zbytek vodky, odložím na bar pult sklenku a pak zamířím hledat trochu klidu ve stájích.
V Khanově boxu se pustím do hřebelcování, perlová srst sice září udržovaně a jasně, ale tuším, že proti větší dávce kartáče kůň mít nic nebude.

A kdyby to bylo málo... skrze očarovaný kus zrcadla v kapse mě kontaktuje Kazran.
Na moment ustanu v činnosti, prsty sevřu kořen nosu a zhluboka se nadechnu, vydechnu.
Dobře.
"Callum, Johonaei, Oscar, Alexandra a... Valeria nechť jsou během patnácti minut připravení k výpravě. Čeká vás odchycení Zdivočelého, u New Orleanského sankta vás bude čekat James s podrobnějšími informacemi," nechám telepaticky proznít celou pevností.

Poslepu

Holtgast, společenská místnost, u krbu

S díky Danielovu nabídku skrze jeho zrak nadále sledovat hru odmítnu, alespoň prozatím.

"Budu ráda za pomoc," usměju se hřejivě na Callumovu nabídku. Budu se muset domluvit v kuchyni... třeba mi Lakshmi nebo Nikolai pomohou. Nik by mohl znát i recept, vím, že paczki se pečou i v dalších slovanských zemích. A docela se už na to těším!

Call mě pak ujišťuje, že nezbylo nic k mrzení se. "Možná je to dobře... všimla jsem si, že jen málo z nás žilo tak nějak... tradičně obyčejný život. Třeba i to přispělo k tomu, že jsme dnes tady my a ne někdo jiný," zamyšleně kývnu na jeho slova.
"Ah... to možná asi ne...," přisvědčím trochu rozpačitě, když mi dojde, na co Callum naráží. To by byl kontakt vskutku bližší, než by mi bylo milé či pohodlné. Už jen jako tichý výhružný stín za jeho slovy je jeho 'nájemník' zastrašující, natož při setkání v jedné mysli.

"To ano," souhlasím. Jeho nadání při práci se stíny bylo vždycky impresivní, co jsem měla možnost vidět či vnímat...
Povzdechnu si zamyšleně. Možná je to i k něčemu dobrému. Věřím Callumovi, že se dokáže ovládnout. Ze všech zdejších je jen málo dalších jmen, u kterých bych si byla jistá, že takovou náročnou zkoušku zvládnou.
Chvíli hledím směrem plamenů v krbu, téměř cítím, jak jejich teplo tančí na mé tváři.

"Myslím, že se na chvilku přidám k jejich hře. Přidáš se také?" usměju se směrem Calla. Ať už s ním či bez něj, se sklenkou, plédem a stínovou růží přesunu se do kruhu, a usadím vedle Daniela.

"Přišla jsem o hodně?" pousměju se k němu.

Změna stanoviště

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Na slova Sheeny reaguji jen poněkud strnulým úsměvem a mávnutím... pohledem vyhledám Gabrielle. Ta se zdá baví docela dobře... vlastně mě to, jak ohleduplně se k ní při líbací části ostatní chovají, trochu povzbuzuje k tomu, se přidat.
Poznat je trochu osobněji. Tedy.
"Mohla bych poprosit ještě jednou to samé?" pousměju se na Ludwiga, a když přede mnou přistane nová sklenka, poděkuji.

S krátkou zastávkou u stolu s jídlem... dobře, trochu delší zastávkou.
Tolik dobrot... na chvilku jen zaraženě hledím. Na pohodlí pokojů či společnost se zvykalo rychle, ale vidět tolik čerstvého jídla na stolech...
Nahrnu si na talířek kupku dobrot, hlavně ovoce, zeleninu a maso. Smažené kuřecí taštičky, jednohubky s olivami a šunkou, ooh, a nakrájené měsíčky šťavnatých broskví, kostky melounu či ananasu, všechno plné chuti a sladké, jako by to dozrávalo právě pod ostrým karibským sluncem...
Těžko říct, jestli za to může ranné těhotenství, nebo několikaměsíční existence hlavně na konzervách či armádních přídělech, ale odcházím od stolu s překypujícím talířem a ani trochu se za to nestydím.

Koneckonců, nejsem sama. Od baru se odlepuje i oranžovláska, a taky se přidává ke hře. Pousměju se k ní, a usadím se v kruhu.

Mazel od slova mazlit

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Ouuu jéééééé.... to můžeš kdykoliv," zabručím spokojeně po blondýnčině pozornosti, trochu však zklamaný tím, že už šla dál.

"O několik realit dál... to jen tak někdo říct nemůže," zazubím se na Santiaga a mávnu na Lunu, která si mě konečně všimla.
"Komu a jak bys vyzval lásku ty, kdyby někdo něco takového zadal tobě?" zajímá mě.

Gábi se mezitím svěřuje vedle s historkou o chytlavém morčeti... myslím, že v reakci na otázku, která vedla k mazlíčkům.
"Já nikdy mazlíky neměl, naši mi to nedovolili. Pokaždé, když jsem si nějaké přinesl domů, tak se to nějak dozvěděli, a ať už to byl křeček od spolužáka nebo pavouk ze zahrady, jeden den byli prostě pryč," zavzpomínám.
"Kdo tady všechno vlastně má mazly?" zeptám se Santiho. Vím o Lokim a Ludwigovi, schovat na pokoji velkého psa je docela těžké. A někdo tu má ptáčky... nějaké.

"Jak se tady vlastně člověk k něčemu takovému dostane? Nebo všichni přišli s lidmi z předchozích míst?"

Pak mi dojde další věc, zpátky na Gabču.
"Jak jsi jako malá věděla, že se máš pokoušet nahodit tep zpátky elektřinou?" zajímá mě. Reagan byla jako malá vlastně podobná, malý dětský génius, míjející se sociálně, ale excelující hlavně ve vědě a technice.

Debaty

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Isaacovi pošlu vzdušný polibek, za pohrůžku o oplátce holograficky zlaté sukýnky. "Ale ona ti tak sluší! Zvýrazňuje ti ten sexy zadek," mrknu na něj zvesela.

Chloé se na tváři vystřídá několik pocitů, tak rychle, že je ve svém momentálním stavu nerozluštím, ale vyvolají ve mně minimálně dojem, že jsem vkročila na zakázané území. Už už se nadechuji, abych dodala, že jestli nechce, nemusí nic zmiňovat, když zazní její odpověď.
"Chápu... ten den byl šílený. Mnozí se propadali trhlinami do jiných světů, sem a tam, taky jsme mnohé ztratili... mrzí mě, že jsi přišla o spřízněnou zvířecí duši," pousměji se posmutněle, černočerné oči mě na moment zaštípou a zatřpytí se vrstvou slzí.
Utřu si je, a chvilku na mokrou ruku zírám.
"Dobré vědět, Igorovy dryáky už nepít, brečet jsem nebrečela snad od pubertálních let," poušklíbnu se drobně, vyvedeně lehce z rovnováhy.
Na Lottku najednou po zápěstí v mých vlasech se jen usměju. Spřízněná, opojená dušina... "Další už si radši nepřidávej," doporučím přesto.

Když se necítím jako dáma? To je nějaká metafora?
"Ah, občas mě tu zahlédneš jako kluka, dost pravděpodobně v teplákách a s ptačím hnízdem místo vlasů," zasměju se krátce a popotáhnu.
"Ooh, To jsem sice neviděla, jenom vím, že tam hrál klauna Tim Curry, ale četla jsem knihu. Chápu," pousměju se. "Prohryzat se těmi tisíci stránkami stojí za to, škoda, že mi to učitelka neuznala jako platný příspěvek do čtenářského deníku... ale co naděláš. Co tě tak vyděsilo?"

"Nene, ještě něco mám," odpovím s pousmáním na nabídku Chloé a zvednu sklenky s Ludwigovým výtvorem a punčem, i když tu druhou teda pozoruji teď, jako by jí mohly narůst nožky a mohla mi přijít dát drobnou pěstičkou další emocionální ránu.

"O ne," prsty si na moment zakryju pusu, když Gabi popisuje osudy Porkyho... nemám slov, na moment si jen představím malou holčičku, kterak klipsuje morčecí mrtvolku k autobateriím a ta pak vzplane jako Homerovy ovesné vločky... a netuším, jestli se rozplakat, nebo na celé kolo rozesmát.
Nesmát! To by bylo echt necitlivé...
Ale...
!
Násilím polknu a sundám ruku ze rtů. "To mě mrzí. Ale pohřeb žehem, Porky vlastně dostal neúmyslně pravé vikingské rozloučení."

Svět plný...

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Ono je to těžké," zvážním vzácně, po Sametčině odpovědi. "Můžu hloupnout jak chci, rozhazovat verše na všechny světové strany, ale... vyznat lásku má svou vlastní magickou sílu. Se kterou tak nějak... cítím, že by bylo špatně, nakládat lehkomyslně," brouknu, pohled zvednu opět k rozzářenému, vířícímu stropu.
S kouskem šťavnatého ananasu se však vrátím zpátky do reality, tedy... tak, jak to zvládnu.
Trochu mě vrátí i Dešťovka, která mi dělá z vlasů bordel. Větší, tedy.

Staromladý mi přes všechny srdceryvné prosby dává košem... "Lámeš mi srdce, víš to?" popíchnu ho zvesela, ale plynulém gestem stáhnu a obloukem odhodím kravatu. Přistane na hlavě Stínopánovi, místo na hromádce fantů, ale takový je život!

Duhovka plní můj úkol... svérázně.
Spokojen?
"Ne tak úplně, ale uznám ti to jako platný pokus," uculím se na ni. "Můj punč máš jako polehčující okolnost."

Quesalka o pár polštářů dál si hraje s jídlem. Punč si nabrala, ale ani se ho nedotkla.
"Slibuji, že není otrávený," pousměju se na ni. "Nebo neholduješ vylepšení reality?"

Škatulata

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Pochopitelné," kývnu chladně. Že s ní soucítím, že přijít o Eyr bez toho, aniž bych se mohl rozloučit, by mě zdrtilo - to je tenký led, na který nemíním zacházet. Pořád je to spratek ZČ1. A upřímně, nejsem si ani jistý, jestli jí věřím, že vůbec nějakého psa měla.
Ale to je další plechovka lepší neotevřená.

Stáhnu se zpět na svoje místo, hlubokým douškem medoviny spláchnu ten nahořklý pocit.
Najednou zrušenou náladu mi nespraví ani Lottčino žvatlání, Lunino vlčkování, ani lákání Mary ke splnění úkolu. Na bodyshoty se momentálně tak nějak fakt necítím.
Luna ovšem přijímá a kruh se nejspíš uzavírá.

"Promiň, není to nic osobního," pousměju se směrem k Maře nakřivo. Líbalo se s ní dobře... možná bych se měl vykašlat na potrhané citečky dob minulých a pořádně se vybít fyzicky.
Jsem si jistý, že v přítomném hloučku zoufalců mě nevyjímaje bych si společnost na noc našel rychle.
Konec roku, jedno pitomé napsané číslo v datech určených kdysi dávno hloučkem jiných zoufalců... a zároveň nutící k přemýšlení. K přehrávání, co se stalo. K přemítání, co se mohlo stát. Co mohlo být.

Humbuk od krbu mě přinutí vzhlédnout od sklenky medoviny. Laksa zase kvůli někomu bulí, velkovezír se tváří jak bůžek pomsty a Valča to má na háku.
Jako by to mělo dopadnout jinak, pokrčím si pro sebe rameny, zatočím zbytkem medoviny ve sklence a zajdu si pro další.
Když se vrátím, zjistím, že je vedle mě z obou stran prázdno. Robotka odnáší zombici, Lea a Razvan jdou podnikat, o čem jsem před chvílí přemýšlel...
Hmh.
Tak pokračuji dál a posadím se až na polštář, který doteď zahříval Raz.
"Snad ti nebudu rušit kruhy," pousměju se na zrelaxovaně se vyvalující Maru.

'Kamarádi'

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Třeba byl děvka...
"Třeba určitě," ušklíbnu se pobaveně k Santiho promiskuitě. "Ale znáš to, klíč, co otevře spoustu zámků, je master key, zámek, který otevřeš mnoha klíči, je shitty lock..." mrknu na našeho 'borce'.
"Zajímalo by mě, kolik tady mají ostatní s touhle pověstí... Emil, Razvan, Richard... a kde to vůbec všechno sebrali," jízlivě se poušklíbnu. U chování či fasády některých si fakt nejsem jistý, kdo by je mohl chtít.

Jo a ty by si přišel očumovat? Hele, seď si nahatej ty s Lůďou...
"Co já bych dělal s Ludim? To by bylo jak očumovat vlastního bráchu..." zašklebím se kysele. Nehledě na to, že jsem jeho zádel i jiné intimní partie viděl víckrát, než bych sám chtěl... když jsme přežívali na vlastní pěst, občas to nešlo jinak, člověk se buď rychle vykoupal ve trojici, zatímco čtvrtý stál na stráži, a nebo smrděl až do nebes.

Na Jurský park jen protočím oči v sloup.

Odsud jsi docela hezký...
"Jako že tě berou moje nosní dírky nebo ohryzek?" ušklíbnu se na Miu, kterak se tak vyvaluje na mém klíně.

A počkat, Aby se nechal přefiknout Emoušem? Jak to, že mi to uteklo?
"Pod jakým kamenem žiješ, že tě míjí takové zásadní drby?" uculím se.
Ovšem, k tomu se vyjadřuje i samotný původce... který sedí daleko blíž, než jsem si uvědomoval. Ermm...
"Sorry," pokrčím rameny. Když jsou v pohodě, tak jsou v pohodě... když to říká.

"Mhm," palcem hore zhodnotím Izzův komentář Chloina trápení.
"Slepici v posteli... jak víš, že k něčemu nakonec fakt nedošlo, když jsi byl nadrát?" popíchnu ho pobaveně. "No, aspoň jsi měl echt čerstvá vejce k snídani... po noci vášně vždycky vyhladoví," rozesměju se a přidám se k přípitku.
Mně v posteli oxiduje jen Susi... a hlavně v momentech, kdy ji zrovna bere stavění hnízda a škube mi vlasy na stavební materiál, potvora.
A když mluvíme o kavkách...
"Bráchovy volby jmen na moji hlavu, twl. Co já můžu za to, že na to už slyší?" ušklíbnu se na Santiho rýpy.
Nevím, jestli má potřebné díry, tyvole...
"100% má... a jestli nemá, splníš úkol jen tím, že to zjistíš."

Návrh na skolení Danečka je ovšem... nope.
"Co blbneš? Ten ho má beztak jen na čurání, pokud vůbec... co tu jsem, neviděl jsem, že by se k někomu nějak měl, flirtoval, nebo cokoliv... jakýkoliv zájem," vyjevím se na Izze. To i o studeném čumákovi jsem slyšel, že měl nějaké pletky s Augustem, než pláchl. Natož Dana dostávat do trojky... Na to budu potřebovat nejspíš víc toho hnusného piva. Rozvazuje mi jazyk... ani zapíjet to Ludwovým 'drinkem' moc nepomáhá.
Třeba mi dodá dost odvahy... pfff.
"Demente," zavrčím, když zaslechnu, že mě dává dohromady s Miou. "Brácha je možná pod drnem, ale takovej hajzl, abych měl něco s holkou, kterou měl rád, fakt nejsem."

"No nazdar," kysele pak odvětím na nového přísedícího.

Kterak se úspěšně ve společnosti seznamovati, a jiné nešvary

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Kdo ti to dal, by zasloužil na prdel," významně zakývu obočím k Maře, když vyplétám prsty rozjařené holčině ze své sbírky ozdob. Jsem pro chlast, i cinknutý něčím silnějším, ale tohle pískle má slopat tak leda mléko s medem.

"Nemáme čokoládu! Nebo jo?" zabrousím pak na Lunina slova pohledem ke stolu s dobrotami, který většina tradičně ignoruje. "Někdo o vánocích udělal bombastické čokoládové lanýže, mrknu se, jestli tam nejsou zase," zasalutuju Luně a ponechám ji jejímu úkolu.
Ale to je jako nechat malé děcko pohromadě s nádobou plnou sladkostí...
"A já ti hledám čokoládu, potvoro, zapomeň," zaksichtím se na ni od stolku, když z ní vypadne, že by si mě vzala, jen aby mi mohla lézt na nervy. Ale že jsem starý lidumil, hledám dál.
"Pro dobrotu na žebrotu, fakt jako."
Ha! Jsou tu! Tuším, že ze stejné várky jako vánoční, ale to neva, čokoládě chvilka čekání neublíží! Spíš se divím, že je někdo už nesežral.

"Čubino, ty máš víc štěstí, než rozumu," okomentuju, a přisunu před Lunu talířek s osmi čokoládovými bonbony.
"Příště se o svoje munchies starej sama," vypláznu ovšem jazyk, a trochu si popostrčím polštář dál, ať se po mně neplazí jak psí víno.
Nebo víte co?
Půjdu si hledat nové kamarády.
To je nápad, co? Světový, převratný a přelomový.
Zvednu se, prvně si nechám dolít na baru toho samého pití, co prvně, a pak sebou plácnu na polštář vedle Santiaga, Johonaeie, Isaaca a Mii.

"Zdravím! Miláčkové, cítím v morku kostí, že můžeme být spřízněné duše," teatrálně připlácnu ruku na hruď.
"Pokud mě mezi sebou přivítáte, společně můžeme dosáhnout velkých věcí. Ještě nevím jakých, ale to přijde," ušklíbnu se, a navzdory případným protestům či protivenstvím se u nich pohodlně usadím.
Dokonce jim jako mírovou obětinu přináším každému další sklenku punče!
Radost ze života je prchavá věc, proč si ji kazit střízlivostí?

Emoce

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek, pak kuchyně

Gabrielle na příval mých otázek neodpovídá, tak se jen trochu zahanbeně pousměju. Ať už netušila, co mi říct, nebo...
Nebo ti vůbec nerozuměla, dodá uštěpačně Kolja.
Což... se nedá vyloučit, Hospodinžel.

Někteří jsou už lehce ovínění... či vylepšení punčem. Lottku obejmu nazpět, ale její piruetky a absenci filtru mezi pusou a mozkem pozoruji trochu znepokojeně.
"Dóbře ty se báv," popřeju s pousmáním Lei, která si společnost na večer už zdá se našla.

Úkoly, otázky a polibky flašky skáčou od jednoho k druhému, mně se však docela vyhýbají... a jako většinou, občas je okolí trochu moc. Emoce. Zvuky. Pachy.
Za měsíce strávené se svými schopnostmi jsem se sice naučil je korigovat a občas odblokovat, občas, hlavně v takovém počtu lidí, je to ale moc... a mysl se nesoustředěně chytá různých cípků.
Tu a tam kousek konverzace.
Tu a tam závan vůně či pachu, které vyvolávají myšlenky či vzpomínky.
Tu a tam záblesky emocí, které protiřečí všeobecnému tónu.

Na moment hledím na Emilova záda, už už přesvědčen, že by neměl být sám, v tom podivném rozpoložení - vydává se za ním však Abayomi, a podle šuškání tu či onde tuším, že ti dva jsou si nejspíš bližší.
Další vjem, který se zařízne jako rozpálená čepel do živé rány, pochází od krbu.
Pohlédnu tím směrem, okamžitě napjatý a připravený se bránit - Heigen vtrhnuvší na oslavu v původní pevnosti zanechal stopy snad na každém.
Místo útoku však zachytím jen rozrušený hlas Lakshmi, nalomený slzami.
Když slyším její slova, cosi se mi stáhne v hrudi, úzkostně a zároveň lítostně. A když odspěchá, o pár chvilek později se zvednu a zamířím za ní.

Okruh přes zahrady, a nakonec kuchyně, odkud vychází tichý vzlykot. Tiše se přiblížím, a beze slova si kleknu vedle Lakshmi.
Stisknu ji v pevném objetí... nic neříkám. Není to potřeba. Víme svoje.