Podoby a příběhy

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"No, když jsem muž, tak jsem muž, ano," pobaveně přisvědčím Gabčině výroku. "Můžu být muž se vším všudy, žena se vším všudy, a nebo oboje. A nebo vůbec nic. Ale upřímně, to poslední je pěkně hnusný zážitek. Člověk potřebuje určitou rovnováhu hormonů," pokrčím rameny.

"Od prvních chvílí, kdy jsem objevila, že si můžu hrát s hmotou vlastního těla, jsem toho zkusila hodně, zkoušela jsem ze sebe udělat reptiliana, anthropsa, čachry s pohlavím, být velká jako obr, být malá jako víla... to jsem se ještě toulala světem na vlastní pěst a upřímně vlastně věřila, že kromě mě nikdo jiný nezbyl, nikdo živý, nikdo vnímající a myslící. A upřímně, ty experimenty mě v tomhle novém světě docela zaměstnávaly, abych se nezbláznila, ve chvílích mezi řešením základních životních potřeb," uchechtnu se krátce.
"Teď už vím, v čem je mi nejpohodlněji. A občas to má tuhle podobu," na moment na sebe vezmu svůj klučičí ciferník, Emilův oblíbený, a široce se na Gabi usměju. S černočernýma očima a rohy elegantně se kroutícími nad náhle krátkou čupřinou však pořád modrých vlasů možná vypadám jako 'ďábel', ale...
"Přísahám, že ani já nekoušu," dodám a zase se změním do dívčí podoby.

"Chudák vtipálek," polituji s ovšem ne příliš lítostným zasmáním aktéra klauní historky. "Pět kousků Viagry...?" rozevřu oči. "Uff... A to toho chudáka neklepla pepka, když se mu všechna krev přesunula... jinam?"

Výběr Eddie.
"Ale tělo Chloé! Málokomu by tenhle střih slušel tak, jako tobě," usměju se na Chloinu skromnost.
Její hlas, plnící úkol písničkou, je milý, příjemně se poslouchá.
A zadání jejího úkolu je zajímavé taky...
"Wow. Přemýšlím, co bych na to odpověděla já... a upřímně si nejsem jistá. Ráda bych o sobě přemýšlela jako o někom, kdo je ochoten udělat nezbytné, i když nepříjemné věci, když je to nutné," zamyšleně prohodím poté, co odpoví Gabi. Smysl její odpovědi mi maličko uniká, ale to je ok. Nejspíš za to může punč.

"A nechcete házet něčím jiným než jídlem?" povytáhnu obočí u dalšího úkolu.

Změna společnosti

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"I já," usměju se ke Callumovi. "Ah... slyším. Opatruj se, opatrujte se všichni," zvážním.

"Zajímá mě všechno," pousměju se k Danovi, když se usadím v kruhu. Částečně i to, jak kolem zábavu vnímá on... a čeho si všímá především.
"A děkuji... Callumova práce," usměju se jemně. "Přála bych si zvládat nějaký element tak precizně, jako on stíny - alas, vzduch není příliš určený k jemnému tvarování."

Chloé, která má zazpívat, je na řadě - a mě napadne nápad.
"Když můžeš ty být mýma očima... mohla bych možná já být na chvíli tvým sluchem...?" nabídnu s jemným, váhavým úsměvem, a pokud Daniel nemá nic proti, zlehka se dotknu jeho mysli (6+3), a spojím ji se svou, se svým vnímáním.
Soustředím se pak na zvuky kolem... zejména zpěv Chloé, který se rozezní v překvapivě citlivé, něžné písničce, která skoro zní, jako by ji zpívala matka svému malému dítěti, snad možná i nenarozenému.
Asi dobře, že tady není Yeva. Není sice z nejcitlivějších, ale... je pořád brzo, skousnu ret.

Daniel nejspíš proud mých myšlenek může vnímat, ale nevadí mi to. Spíš mě zajímá...
"Přemýšlel jsi někdy nad tím, mít vlastní rodinu?"

V zahradách

"Však mě to normálně nijak nevadí," ušklíbnu se na něj, "jen se mi nakupily myšlenky a nějak jsem neměl náladu se nadále přetvařovat a být tím přehnaně pozitivním Sluníčkem."

Opravdu? Že by si Raz nakonec přeci jen někoho našel? To je milé a velmi nečekané překvapení. Navíc mi toho zjevně v pevnosti mnoho uniká. Mnohem více, než jsem byl ochotný si doposud připustit.
"Razovi to velmi přeju."

"Špatně jsem to vysvětlil."
Ehmm...
"Tohle je můj skoro celoživotní přístup. Funguju tak většinu svého života. Přátelé jsou fajn, ale nikdy jsem neměl potřebu mít hlubší city. Nechat lidi za sebou, k nikomu se navázat a navíc co si budeme. Jsem celkem nestálý." zatvářím se lehce provinile.
Přeci jen jsem celkem kurevník, tedy spíše býval.

"Každopádně se toho nyní pro mě mnoho změnilo." Asi bych to mohl trochu osvětlit. Pokoušet se mu to vysvětlit přímo je asi na mě moc složité, takže co nejvíce jednoduše.

"Zjednodušeně. Bude znít tak divně... Přijal jsem část sebe, kterou jsem doposud víceméně potlačoval a k tomu jsem přijal do svého života i smrt. Dříve jsem oboje bral jako něco špatného a svým způsobem se toho bál. Nyní vím, jak s obojím naložit."
Jooo zní to divně, ale nějak moc mě nenapadá, jak to celé vyjádřit jinak.

"V plánu. Nejsem si jist. Možná se pokusit o vztah, pokusit se více zapadnout v pevnosti. Co vím určitě, tak to, že se chci pustit do obnovy přírody v okolí pevnosti. Celkově do jejího obnovování."
Podívám se na zeleň okolo a s úsměvem si lehnu do trávy, zhluboka se nadechnu, načež vydechnu. Během toho povyroste kolem mého těla trochu tráva a vyrostou zde malé růžové a zlatavé kvítky.(6)

Flaška, flaška, flaška…

Ve výčtu osob jsem se sice trochu ztratila, ale nakonec jsem to dotáhla do konce. Ačkoliv jsem to nečekala, Eve se mé touhy po čokoládě chytil a šel něco schrastit.. Když ho pak zmiňuji jako potenciálního ženicha, důvod mu úplně nevoní.
„Ale notaak.. však víš, že tě zbožňuji... měli by jsme krásný a harmonický vztah..“ Odpovím se psím kukučem a z prstů vytvořím srdíčko jeho směrem.
„Děkuju!!“ vyhrknu, když přede mnou přistane talířek s čokoládou.
„Tak promiiiň..“ Nasadím opět psí kukuč, když mě tak trochu odbývá. A nakonec i odchází s touhou se seznámit jinde..
„Brzy se ale vrať!“ zavolám za ním ještě.

Igy měl nějaký výhrady k tomu, jak jsem pořešila jeho úkol, ale nechal si je pro sebe a já zdá se prošla…
„Punč je faaaajn… dojdu si dolejt!“ dodám vesele.

Isaac dostane tak vášnivou pusu, jak jen umím. Dokonce mi to trochu oplatí rukou na zadku.
Dneska jsem trochu zlobivá..
Slepice, v posteli?.. „Hm, dobře.. uznávám.“ Odkývu mu historku s chichotem.

Následně dostává Mara úkol na body shot a i když jsem až druhá volba, neodmítám ani náhodou.
„Já? Nikdy!“ řeknu rozhodně a zvedám se připravená na věc.
„Uuu, ty se kvůli mně už i svlékáš..“ Zažertuji si, když Mara musí zvedat sukni, aby odhalila pupík. Panáka dám bez studu na jeden srk, potom si lehám na zem já. Při dotyku na břiše se drobet zachichotám, ale držím pevně, abych panák Maře nešplouchla třeba do nosu..
„Vůbec není zač! vždy k službám!“ odpovím radostně, než si sednu zpátky na místo.

Zdá se, že nejsem jediná, která se tak trochu „spunčovala“, jak tak sleduji Lotku, která se prohrabuje v mých třásních.
„Seš jak kočka, víš to? Ty si taky hrajou s třásněmi..“ Uchechtnu se.
Brzy ale míří dál a já se rozhlédnu po nových sousedech.
„Ahooj, jsem Luna, asi jsme spolu ještě nemluvili..“ Zamávám jak na číňanku, tak i na černošku vedle.
„Jak se dneska vede?“

Otázka pro mně a odpověď pro Chloe

Vypadá to že i Darleen se rozhodla přidat což mně překvapí, ale vzhledem k tomu jak citlivě přistupovali ke mně vždy když mělo dojít na polibek ... moji myšlenku přeruší neuspořádaná hromada na jejím talíři a bojuju s touhou vstát a urovnat to tak jak to mám na tácu já. Také si všimnu ovoce a zarazím se, neměla jsem ovoce tak dlouho že to bude asi žaludek považovat za útok.
Ale pokud si dojdu pro ovoce teď tak to budu přerovnávat což mně zdrží ...
Zafuním a pak se rozhodnu že zatím tam nepůjdu neboť se mi vybaví vzpomínka ze studií když jsem nechala boty ležet na podlaze aniž bych je uklidila abych své spolubydlící dokázala že jsem bohém. Ale pak jsem na to celou dobu myslela a nemohla jsem se soustředit dokud jsem se nakonec nerozhodla je uklidit. Když se náhle a zcela nečekaně ozve zpráva v mé mysli tak sebou nejdřív sice škubnu, ale pak jí nevěnuji moc pozornosti. Ty o kterých se zde mluví neznám stejně jako autora tohoto poselství, vypadá to že jsem možná ohledně své představy měla částečně pravdu i když nevím co to znamená odchyt zdivočelého.
Je to citlivější termín pro nemrtví se tam množí? Nebo jde o zvířata? Nebo někdo se nakazil zmutovaným ekvivalentem vztekliny?
„Díky.“odpovím Chloe když mi přinese whiskey. Flaška potom ukáže opět na mně a první myšlenka je to mně Chloe nemohla políbit na čelo? Když si vyberu opět otázku vypadá to že přijde na přetřes to o čem jsem mluvila s tím klukem s copánky o testování svých schopností až na samou hranici.
I když mám pocit že zde půjde i o něco jiného.
„No ...“zamyslím se a zarazím ukazováček mezi prsty pravé nohy.
„Nejsem altruistka, ale to neznamená že dám na slova lorda Voldemorta. Přísliby moci zní sice hezky i v současné době, ale jak to dopadne jsem měla bohužel tu možnost vidět.“
Můj výraz posmutní a tak se rozhodnu opět točit pokud moje odpověď stačí nemám problém to rozvést, ale sama s tím začínat nebudu. Pobaví mně že vytočím opět Chloe kterou se rozhodnu políbit na tvář. Pokud nepočítám dnešek tak jsem se líbala s ženou jen jednou což nakonec vyústilo v pěkně trapnou vzpomínku na kterou teď nechci myslet. Chloe si zvolí úkol a mně se vybaví mi hra která vedla nakonec vedla k té trapné vzpomínce, ale možná by to šlo upravit ... Vezmu si sklenici s punčem který jsem rozmrazila a řeknu:
„Já jsem z toho ještě nepila takže se nemusíte bát kontaminace.“
Následně naleju punč zpátky a naberu místo něj do sklenky ovoce, neodolám a jeden kousek ananasu ochutnám.
„Napadla mně hra která se v podobné situaci hraje, nemělo by to být těžké vzhledem k tomu že jsi střízlivá.“
Vezmu ubrousek a pak do něj překlopím ovoce zatím co sklenku postavím na určité místo na zemi. Potom se od té sklenky vydám přímo abych se zastavila na místě kde by se Chloe měla trefit, ale zase by to pro ní nemělo být tak snadné. Ještě se rozhlédnu a pak se mi vybaví vzpomínka jak jsem si přála natáhnout ruce a pomalu našeho věznitele uškrtit. Nebylo to snadné tu myšlenku udržet neboť se mi to mísilo s představou jak ho škrtím v hadí podobě a syčím mu u toho do tváře. Zavrtím hlavou a rozhodnu se po dlouhé době vyzkoušet tuhle schopnost a pokusit si natáhnout prsty pravé nohy, ale jediné čeho jsem schopná dosáhnout je nepříjemná křeč (4). Nevím jestli je to reakce na použití této schopnosti nebo náhoda a tak pružím na prstech dokud křeč nepovolí.
„Tak zkus se odsud trefit tímto ovocem do té sklenice aspoň na jeden úspěšný pokus.“dodám a ukážu prsty pravé nohy odkud má Chloe házet. Jistě házet ovocem není jako házet třeba preclíky, ale není to o moc horší než to když ta androidka chtěla aby tu někdo simuloval delfína.

Poslední objednávka

pevnost Holtgast – společenka, bar

Ve společence to fakt žije. Teda, nejsou tady úplně všichni, ale to není vůbec potřeba.
Mě se u baru docela líbí, ale herní kroužek si tak vymýšlí někdy hodně velký ujeťárny. Ať už je to romantický cajdák, puštěný Violet, Isaac, kterej vyfasuje epesní zlatou sukýnku ve který má slušnou trhu, mám i takovej pocit, že jsem z kroužku zaslechla svý jméno, že prej by se mě někdo vzal. Ale možná jsem blbě slyšela, divočina je to ale slušná.

Od Ludwiga si s díky převezmu skotskou, kterou jsem po něm chtěla, abych s holkama netrhala partu. Voní tak jaksi zemitě, ne jako hlína, ale, ale...vlastně asi ani nevím, jak to nazvat a trochu silněji než jsem zvyklá u americký.
Na druhým konci baru zvedá skleničku i zrzavá asiatka.
"Za zdraví! Sorry, tvoje jméno jsem nepostřehla, ale já jsem Alex, ta drsná holka, jak se zmiňoval tady náš barman," zazubím se na ni.
Darleen se do pokecu s námi pouští – teda spíš nepouští – hodně ostražitě, kvůli Sheeny, jako...well, na jednu stranu chápu, na druhou ne, na naštěstí se žádné vidle a pochodně nekonaly, jen prostě trochu awkward situace.


Aurora chvíli mlčí – jo, ne všichni mluví dřív než myslí, asi jako já – než řekne pár vět o svém dětství na Aljašce a Japonsku, něco o dědovi, nepřítomných rodičích, ale víc se věnuje sklenici. Ale asi by už toho nestihla nic moc dodat, protože Lotka zakončuje své rozdováděné kolečko místností za barem a přepadává Ludwiga. Je to docela vtipná vsuvka, když asi odsamsaď pocamsaď. Kdo nám bude teď jako nalejvat?

Otočím se zpátky na Sheenu, která chce vědět, jak se vlastně někdo takovej jako já vůbec dostal k Bratrstvu. Nad odpovědí není třeba dlouho přemejšlet, bylo to jednoduchý jako facka. Ale i tak předtím do sebe kopnu tu skotskou a malinko se zašklebím. Jo, je fakt drsnější než ty co piju normálně.

"Když se to všechno posralo, tátu umlátili, když se snažil bránit mou starší ségru Ember než ji někam vodtáhli, ani nevím, jestli žije nebo umřela. Máma to pak nějak vzdala nebo jak bych to řekla, pak už jsem byla jen já sam, v tom, co z Bostonu zůstalo. Byla jsem úplně v prdeli, a takhle vyflusnutou mě našlo Bratrstvo a "zachránilo". Poslední slova doprovodím pohybem ukazováčku a prostředníčku obou rukou.
"Ze začátku mě to bylo tak nějak fuk, plnila jsem, co mě řekli. No a na jedné misi nám nakopalo prdel pár lidí odsud, vzalo do pevnosti a naučilo mě nad tím trochu přemýšlet.".
Jo, na mě dost dobrej vtip.
"Ale rozhodně je to vo dost lepší."

Dalšího panáka v týhle společnosti už nedáme, protože Sheeně zjevně ten jeden neudělal úplně dobře. No, doslova ji knockoutoval.
Ale i pro mě končí zábava, alespoň ta tady v pevnosti, když dostanu od Erdena zprávu, že mě a pár dalších čeká mise na Zdivočelého.
"Tak jo, dejte si jednu i na mě, já mizím. Práce volá." zvednu se od barového pultu, abych byla připravena vyrazit co nejdřív.

Nové pití a další úkol

Holtgast, společenka, u baru a zpět do kroužku

U baru mi Ludwig rychle přihraje další drink a ještě whiskey pro Gabrielle.
Nikdy jsem na míchané příliš nebyla, ale tohle je fakt dobrý… Nahlas ale víc nechválím. Tu potřebu necítím, zdá se, že Ludwig si je svých kvalit vědom. Spíš přemýšlím nad tím, jak se Eddie po mých slovech málem rozbrečela. Nenasadili na mě nejsilnější bytost, když se po chvíli sjede… Stále mi totiž nejde do hlavy, proč by jinak byla Eddie tak přátelská. Snaží se o to i jiní, ale co potřebují? Jistě, mou loajalitu, ale tohle… Znervózňují mě.

Vracím se zpět, když růžovlasá jmenuje nějaký sáhodlouhý seznam, ve kterém končím na seznamu mrtvých. Jen povytáhnu obočí a usadím se. Chápu, že jde o hru, ale známému návalu adrenalinu se neubráním.
Raději rychle předám whiskey Gabrielle a sama si loknu drinku.
Můj osobní prostor naruší nějaké děcko, které se rozhodne obcházet všechny a něco “důležitého” jim sdělovat. Její slova nechám bez odezvy.
U nás se zatím řeší jakýsi Porky a defibrilátor. To snad raději nechci znát podrobnosti…

Hra se po chvíli přesouvá k popíjení z pupíku, což mě extra nezajímá, i když obě dívky u toho docela výskají. Mou pozornost si však získá jedna z nich, brunetka, protože mi věnuje jemnou pusu, kterou s lehkostí opětuji. Pochvala padne k mé látce.
“Výběr Eddie,” prohodím, ani nevím proč. Úplně si nechci vychutnávat pochvalu za něco, v čem nemám prsty.
Úkol se zdá celkem jednoduchý. Kdybych ale měla oblíbenou píseň.
U nás sice hudba nějaká zněla, ale nic, co by mě oslovilo.
I když…
Přemýšlení naruší známější hlas v hlavě. Cuknu s sebou. Tohle tedy není příjemné. Promnu si spánek, a pak mě to napadne.
Jedna píseň.
Upnula jsem se k ní z úplně opačného důvodu. Přišla jsem na ni náhodou zrovna s máti za zadkem a hned jsem zjistila, že ona ji nemůže vystát. Vlastně ji úplně nenáviděla. A to mě navnadilo. Začala jsem si ji přehrávat, vstřebávat slova, snažila jsem se zachytit hlavní myšlenku. Možná to nechápu dobře, nejspíš jsem se odklonila od toho, co chtěla zpěvačka říct, ale… Pro mě to byl můj vzdor. Jeden z vícero.

odkaz

Nemám tak osobitý hlas, můj je jemnější a ne tak zvučný. Ale tak nějak to zazpívat zvládnu, i když při vyšších tónech můj hlas slábne. Navíc mi to není kdovíjak příjemné zpívat přede všemi, takže spíš hledím do skleničky a po doznění se napiju. Nečekám, že by píseň někdo poznal. Třeba v této realitě ani nevznikla.

Ať už někdo uhodne nebo ne, řada je na mě. Zatočím lahví a nemusím daleko, padne to na Gabrielle.
Věnuju jí jemný polibek na rty a jakékoliv prohloubení odmítnu odtažením se. Volba Gabrielle je jasná - otázka. Chvíli přemýšlím, zeptat se na něco zajímavého není jen tak.
”Jaké jsou tvé meze? Co by si i za nynějších podmínek nikdy neudělala?”
To podle mě může být docela zajímavé a k zamyšlení, i když pro spoustu sjetých spoluhráčů taky pěkně nudné. Ale to už není můj problém… Sama upiju a užívám si, že teplo z alkoholu mě začíná pomalu prostupovat.

Za barem

Jsi v tomhle zručný... dělals barmana dlouho?
„No vlastně od školy, je to jak práce, tak i koníček.. krom zachraňování zvířat a pár sportů jsem se tomu věnoval vcelku hodně, před tímhle vším..“ Pousměji se na Darleen.
„Měla si taky něco takového?“ Optám se nazpět.
Město, ve kterém žila vypadalo podle jejího popisu celkem poklidně a mírumilovně. „Zní to tak trochu jako ráj na zemi..“ Zhodnotím její popis.
„Ach tak.. No pokud si měla rodiče ráda, asi ani na původu nesejde..“ Odpovím na zjištění, že byla adoptována.
Ptá se, odkud přesně pocházím já. „No i s bráchama a rodiči jsme žili v Kolíně, větší město, hodně památek, takže i jeden z cílů pro turisty, bylo tam v celku rušno, občas bych i radši žil někde víc v zapadákově, ale byl to domov.“ Dodám k popisu města..
Jiná realita...?
„To je kapku složitější.. prostě aby konec světa nebyl málo, vytvořila se jistá anomálie, která protínala různé časové linie a světy.. při přiblížení k ní pohlcovala a vyhazovala předměty a lidi z našeho světa do jiných.. hodně lidí odtamtud přišlo a už se nevrátilo zpět.. a hodně našich to zabilo, než se nám povedlo to zastavit…“ Těžce polknu při vzpomínce na bráchy, rychle se jí ale pokusím zase zahnat..
Darleen by asi úplně nepotěšilo, kdybych se tu zhroutil a bulel jako malá holka…
„Chápu, je to neobvyklé.. ale i kdyby byla nebezpečná, což není, je tu dost nadaných na to, aby zasáhli včas.. jsi v bezpečí..“ zkusím jí ještě trochu uklidnit ohledně Sheeny.

Sian po mém popisku zdejšího osazenstva podotýká, že Erdena už zná, poté prozrazuje, že zde byla její sestra a lákala jí k organizaci také.
Některá rozhodnutí se jeví správnými v okamžiku, a zároveň mizernými s pohledem nazpět. Kdybych byla s ní, třeba by tu ještě dnes byla...
Stočím pohled do země. Cítím se dost podobně.. Kdybych byl u bráchů, než je roztrhala realita, třeba bych Fryovi rozmluvil ten hroznej nápad, používat tu debilní schopnost.. nebo bych ochránil Sigiho před jeho osudem…
„Rozumím ti.. víc, než si myslíš.. čas bohužel zpátky nevrátíme..“ dodám k jejím slovům soucitně.
Nehodlám se však ve své bolesti pitvat, je to ještě až moc čerstvé.
„Jsem rád, že sem pomohl.. Ano, většina pevnosti je přátelská.. snad se ti tu bude líbit..“ Dodám ještě k popisu. Když zmíní drsnější dámy vedle, pousměji se.

Nastal čas věnovat se své práci, Chloe si žádá opakování drinku, který jsem jim vybral při příchodu.
„Prosím, jsem rád, že chutná..“ dodám pak s pousmátím, když jí přisouvám hotový drink.
Pivko pro Isaaca, dva panáky tequili pro dámy na bodyshoty, což je upřímně zajímavá podívaná.
Ty dvě jsou praštěné, ale je s nimi sranda..
Flašku portského pro Abeho, a nakonec opakování nealko queen pro Darleen, která se rozhodla dát si něco na zub a přidat se k flašce. „Příjemnou zábavu!“ zavolám ještě za ní.

Mojí pozornosti neunikne Lakshmi, kterou zvládla zdeptat královna lhostejnosti a která nyní utíká z místnosti. Lítostně si povzdechnu, nicméně zdá se, že situaci už řeší Nik.. a Valerii Erden..
Už bylo na čase… Když tahle kyselá pizda hází povrchní výraz na každého nováčka, je jen otázka času, než někdo uteče jen kvůli ní zpátky do nebezpečí tam venku…
Z myšlenek mě vytrhnou nenechavé ruce kolem mého těla.. překvapeně se otočím na Lottku.
„Jakože teď pěknej zadek nemám?“ poušklíbnu se na její prosby o proměnu.
Chvíli jí sleduji a dochází mi, že přebrala.. a to hodně.. pokusím se vymotat jemně z jejího sevření. Poté jí chytnu pod zadkem a posadím na bar. „Zůstaň!“ řeknu přísně se vztyčeným prstem. Při přidržování rychle do sklenice nasypu lžičku kafe, přidám led a zaliji to trochou Coly s ledovou vodou.. celé to promíchám v shakeru, pomalu a postupně odpouštím vzduch z bublinek, až jí nakonec naliji malou skleničku.
„Pij!“ řeknu nekompromisně, a sklenku jí podávám k ústům, zatím co stojím v těsné blízkosti před ní, aby nemohla ani zdrhnout a ani spadnout.
Na každého ožralu v baru v Kolíně to fungovalo, snad budu mít štěstí i s Lotti… nebo se pobleje, to je taky možnost.. alespoň to ze sebe dostane ven.

Nenechme se rušit realitou

Společenská místnost

Naše sdílení informací o ostatních má svou odezvu. Abayomi zaslechl o čem je řeč a hned vše přišel uvést na pravou míru. Prý že aktivní byl i on. Prý že jsou teďka v pohodě. Tak určitě. Rád bych se ho zeptal na další podrobnosti, které by rozhodně nerad říkal (a já vlastně i nerad slyšel), Aby ale radši opouští naší drahou společnost. "Co myslíte, jsou až tak v pohodě, že šel za ním a bude se to opakovat nebo spíš šel někam o samotě brečet?" Abyho jsem měl už tu možnost trochu poznat, však jsme chvíli byli spolubydlící, druhá možnost se mi k němu nehodí, jeden ale nikdy neví.

Plodná je i debata "sázka" a nejméně vhodné objekty k ní. Santiago pochybuje, že Violet má všechny potřebné díry, Johnymu se nelíbí Danielův stoicků přístup k životu. "Bys ho právě mohl naučit, k čemu jinýmu to ještě je." To je stejná logika, kterou použil na Santiho, pán chytrý!
Jo a Mia nás zcela oprávněně považuje za kretény. Jep. Testosteron, holka, ten dělá divy!
Pokud ale soutěžíme v tom, kdo je kretén největší, vyhrává na plnou čáru Johonaei, po jeho slovech, že by nešel do holky, kterou měl rád jeho brácha, se Miuš dokonce rozbrečí! Nejdebilnější odmítnutí v životě! Ten kluk fakt válí, tohle rovnou rozškrábe dvě bolístky najednou!
"Já nevím, historie je plná týpků, co si začali s holkou svýho bráchy. Já mít vkus jako ten můj, tak bych s tím problém neměl." Přidávám svůj názor do pléna, přestože jsem si vědom, že tohle téma možná začíná být náročné i pro nás. Nebo speciálně pro nás.

Trochu odreagování přináší naprosto zfetovaná Lotti, která na všechny sahá a ke všem má co říct. To že její slova nedávají smysl, jí nevadí, očividně má teď trochu jiný svět. "Cože?" Jediný pohled na ostatní mi poví, že ani oni moc netuší, co ta holka říká, mohu to tedy v klidu odignorovat. Ale proč holodvojča... Jo takhle. Aha. Ta sukně. Její oblečení. Okey. Nezavřou mě za to, že na mě sahá takovýhle pískle? V tomhle světě? "Stará se vlastně někdo o to, aby se nikdo nedopustil pedofilie nebo je společenský konsenzus, že děcka už jsou prostě dospělý a hotovo?" Napadá mě random myšlenka, kterou musím vypustit do oběhu.

Zároveň je ale třeba vrátit se i k tématu slepice, neboť z toho vyplynuly nějaké drobné otázečky. "Jakoby vím to, protože neměla žádný velká díry navíc...ale jo, jedno vajíčko za tu noc snesla, jen, no matka měla docela jasný názor na to, co s vejcem i slepicí dělat. Sousedi si přišli stěžovat už v ten den ráno a vůbec neměly důkazy, kdo jí ukradl a žádný fotky taky neexistovaly."

"No čau, co nám teda můžeš nabídnout? Kromě toho drinku, který z nás udělá brokolici?" S nedůvěrou pohlédnu na skleničky, které s sebou přinesl Everett. Mia si rovnou jednu bere, já nad tím krčím nosem a odmítám. "V čem vidíš svůj přínos?" Upřu pohled na Everetta jakoby snad byl na nějakém přijímacím pohovoru. Mě osobně je úplně jedno, s kým budeme mluvit, ale tohle může být sranda!

Jen kdyby tu srandu nerušil Erden a jeho žádost o lidi na misi. Teď? Když je párty? "Pártykaz!"

"Tak hodně štěstí a ať to odsejpá, ať se ještě stihnete vrátit!" Loučím se s Johnym mužným poplácáním po rameni a ani svým myšlenkám nedovoluji zatoulat do temných zákoutí mysli. Všechno bude super, žádný zbytečný smutky!