Poklidnější konec roku

Holtgast, knihovna

Z našeho malého povídání nad hrnkem čaje jsem na jeho konci přece měla o moc lepší pocit než na jeho začátku. I když jsem byla ráda za to málo co vyplulo z husté mlhy vzpomínek, pořád jsem jim vlastně nic moc neřekla. Ale než se v tom dál patlat a kazit ostatním sváteční náladu…raději mlčím. Stejně s tím nic nezmůžu. Nikdo se za to nezlobil jak jsem se bála.
Když se potom čajový kroužek rozpustil a ostatní se přesunuli k většině do společenky přece jsem se odhodlala jít taky. Alespoň na chvíli. Dlouho jsem se sice nezdržela, ale určitě se počítá že se alespoň ukázat.

S Agnieszkou a ostatními jsme se vrátili k učení. učila jsem se ráda Agnieszka byla dobrá učitelka. Jen to malinko narušovala Lotti.
Někdy bych si i chtěla povídat, teda když to zrovna není když se učíme. Vážně nechci vyrusovat a kazit její snažení.
Když ona Lotti na to šla moc rychle. Ta by mluvila a mluvila a já v té svojí nervozitě a nejistotě nikdy pořádně nevím co bych měla říct na jednu věc… a to už povídá dál. To rozpovídávání tak nedopadlo jak by si asi představovala.

Svým způsobem se věci vracejí do starých kolejí. Vlastně kromě toho že teď vede Yevgenia a mám taky novou spolubydlící. Laima se mi vždycky zdála hodná a milá, ale stejně jako všem ostatním jsem se i jí snažila nepřekážet. Přece mě trochu mrzelo že už nebydlím s Eddie. Ale zvykla jsem si že tak už to tady prostě chodí, že se pořád někdo stěhuje. Samozřejmě bych byla raději kdyby to tak nebylo. No nic s tím nenadělám.

S návratem k učení jsem se taky konečně odhodlala víc se soustředit na svoje schopnosti. Do teď jsem se k tomu neměla, jen na liščí proměnu.
Na tu nedám dopustit. V kožíšku mi bylo dobře. Lépe než ve staré podobě. Hlavně se můžu změnit kdykoliv a kdekoliv, a nemusím už si dávat pozor abych měla dost místa.
Ty ostatní nadání vlastně teprve objevovala. Vyčarování světla a světelných... věcí?...mi šlo vcelku samo. Jen jsem si zpočátku nebyla vůbec jistá jak dobře mi to šlo. Sice jsem ho cítila, stejně jako dřív sklo, ale nedokázala jsem si ho prohlédnout.
To až při zkoušení dalšího proměňování se mi podařilo se na malou chviličku zbavit slepoty. Ta se mi stejně pokaždé zase vrátila. Zrak už se mi asi nikdy plně nevrátí. Bylo mi z toho smutno. Ale snažila jsem se tolik nezoufat, mám přece zase nový způsob. I když je to jenom na chvilku, jsem ráda i za to.
A třeba když budu víc trénovat dovedu to na delší dobu.
Do žádných velkých proměn svou další schopností se raději neporuším. Přemýšlela jsem sice že bych se zbavila ostrých a špičatých nehtů. No spíš drápů.
Neměnila jsem je. Pomáhá mi to nezapomínat dávat si větší pozor i na svou sílu. Stydím se to přiznat, ale taky se mi líbí. Tak pěkně se lesknou.

Nakonec jsem udělala dobře že jsem se odhodlala ke zkoumání dalších svých schopností. Protože jsem mohla pomoct Eddie a ostatním s výzdobou. Jenom nemám tušení jak změnit barvu svého světla… ani jsem netušila že něco takového jde. Snažila jsem se soustředit na vyčarování světýlka. Moje malá bludička proto září studeným stříbrným světlem, jako malý měsíc.

Je těžké uvěřit že je tenhle šílený rok na konci. Tolik se toho stalo že bych ani nevěděla kde začít. Ale všechny ty hrůzy už jsou za námi a ten další rok určitě bude lepší. Musí být.
Zrovna dobré zažitky to nebyly. Jen na malá z toho bych chtěla vzpomínat.
Moje velké přípravy na Silvestrovský večer jsou spíš psychické. Asi jako na každou takovou věc.
Usmyslela jsem se že chci víc procvičovat ať to mám lépe pod kontrolou. Takže ani dnes nelením a snaž se procvičovat. Už jsem zapomněla jak vysilující může čarování být. Možná to bylo také tím že jsem se tomu předtím tolik nevěnovala, tak se mi to možná jen zdá. Víčka mi těžkla, tak jsem zavřela oči, jen na chvilku zdřímnu než přijde noc. Moje chvilka se nějak protáhla, vzbudím se jen těsně předtím než se u pokoje objeví Eddie s Chloé. Narychlo si upravím rozcuchané vlasy, ať nejsem úplně jako strašák když otevírám dveře. Pootevřu je tak na čtvrktku. Pokusím se podívat jak se vyparádit. Cítím že už bych ti skoro měla mít…ale nic (4+1). Nakonec jsem ale ráda že se mi to nepodařilo. Určitě jim to ale moc sluší a já bych se jenom víc styděla že tu stojím ve zmuchlaném tričku a teplácích. Proto se taky napůl schovávám za dveřmi.
„P-promiň…. přijdu asi, možná trochu později” odpovím Eddie ve dveřích, když se ptá jak to vypadá se mnou a společenkou. Moc přesvědčivě to sice nezní. Snad se nebude zlobit. Když odejdou rychle se prevleknu do jednoduchých světlounce modrých šatů, které mi předtím pomohla vybrat Laima. Kromě ramen a krku toho moc neodhalují.
Já stejně nemám čím oslnit.

Místo zalidněné a hlučné společenky zamířím z pokoje ke schodišti dolů, o patro níž chodbou do knihovny. Přijdu si přitom…zvláštně. Ještě jsem tu nebyla abych si něco přečetla. Kvůli tomu se do knihovny normálně chodí, kvůli knihám. Tiše jako myška následuji dvojici hlasů Laimy a Williama.
„Ahoj,” špitnu tiše na pozdrav, „promiňte, m-myslíte že že byste…bysme tu mohly mít knížky ve Finštině...?" Zeptám se nesměle a můj hlásek je při tom tišší a tišší.

Krbosezení
společenská místnost, u krbu

I když jsem v tomhle nechtěl úplně souhlasit... byla to koneckonců pravda dnešní doby.
Buďto se jeden přizpůsobí, najde si vlastní cestu v tomhle světě, nebo prostě a jen jej tenhle svět pozře bez další možné šance.. bylo to možná kruté, nelidské, ale svým způsobem.. tenhle ´přírodní výběr´ fungoval tisíce a tisíce let. Jenom my jsme zapomněli být jeho součástí.
V další chvíli možná krapet zalituji toho, že Čarodějka nevidí... protože její slova podpory mě více než jen zahřejí na vlastní duši. Dokonce vykouzlí i jemný, vřelý úsměv, který tu nebyl už poměrně dlouhou dobu. Alespoň na ten kratičký okamžik..
Při jejím popisu toho, jak celou tuhle věc vnímala ona, z její strany, krapet jsem pokýval hlavou.
Ano... jsem si toho vědom, že jej dokáží vnímat i jiní.. ať už přímo takto, jak popisuješ.. či jinak pocitově.." potvrdil jsem její slova.
"..pokud... pokud ti to bude nepříjemné.. či jinak obtěžovat.. vzdálím se." dodal jsem dále, neb stále měl jsem na mysli to, že né všem tomhle bylo příjemné. Ať už naslouchání této entitě, či jen prosté vnímání jeho existence, přítomnosti jako takové.
Avšak, abych odpověď něco málo i jejím předchozím slovům...:
"Když.. nabídl jsem mu svoje tělo, nabídl jsem jej s věděním, myšlenkou toho, že.. nebude možnost jak jej z něj zpětně dostat.. né bez toho aniž bych zaplatit konečnou cenu a i tak, osvobodilo by to jen moje vědomí.. moje tělo by měl, zcela k dispozici aniž bych mu já překážel.." a to poslední, co bych kdy chtěl, aby ostatní museli čelit další ze známých tváří, která se otočila proti nim. To.. toho se chci vyvarovat ze všeho nejvíce.

Smutnou, nebo tedy bez nálady Valerii.. asi jenom tak nevyřešíme.
Leda bychom asi vyloupili hračkárnu s plyšáky či nejbližší cukrárnu.. byla věčná škoda, že jeden neměl ani možnost návštěvy prosté kavárny či čajovny.. drobné věci, jako tyhle mi občas.. zastesklo se mi po nich, o tom žádná.
V mučení či prolívání krve je též jistá zábava..
Ne.. tohle vážně nebylo něco, co bych chtěla jakkoliv udělat.. i když on, dle jeho smíchu, měl z tohohle zábavu velikou.. místo toho, s tichým povzdechem jsem se zaměřil na trochu něco jiného. Zjistil jsem, že drobné věci dokázal jsem stále se stíny, aniž bych viděl, cítil nějaké jeho možné přičinění.. a tak, za několik málo okamžiků, zjeví se mi v ruce, zformuje se mi v ruce květina tvořená stíny.
"Živá by byla.. asi příhodnější, ale upřímně.. asi nemám to srdce jí utrhnout.." pravil jsem tiše a natáhl jsem ruku tak, abych se opatrně touhle stínovou květinou dotkl její ruky, protože.. jí vidět nemohla, samozřejmě.. netuším proč mě napadlo zrovna tohle, ale nějak.. nechtěl jsem aby se zabývala špatnými pocity, či myšlenkami.

Beast and a girl
Zahrady

Bylo to.. krapet nezvyklé, zrovna na mě něco takového udělat.
Zejména, když se nejednalo třeba o Val nebo i Nika, ale přisuzuji to i tomu, že pokud bych si tímhle nebyla jistá, necítila bych vnitřně, že to chci, můžu udělat.. asi by se tak nestal nyní Blag mým chundelatým polštářem. Z druhé strany, kdyby o to nestál nebo mu to nebylo příjemné, pocítila bych to..
Moje poznámka o vzpomínce, kterou jsme společně sdíleli, která.. dé fakto byla jedna z těch prvních, které jsme společně sdíleli poté co jsem se dostali do Triskelionu poprvé. A tahle malá poznámka vyvolá v téhle bestii pode mnou poněkud.. hlasitější reakci než jsem čekala. Jeho tělo se smíchem rozvibrovalo natolik, že to skoro až.. připomínalo takové to masážní křeslo, které kdysi bylo v nákupních centrech.. plus, znělo i trochu porouchaně.. avšak takhle jeho reakce, způsobila i nepatrný úsměv v mé tváři.
"Jo, to jo.. občas stačilo jenom trochu začichat ve vzduchu a jeden věděl, kdo tam je vlastně, či prošel.." dodala jsem k téhle jeho malé poznámce o tom, že byl cítit po mém přípravku ještě několik dalších dní na to. Vzpomínat na tuhle dobu bylo.. ano, začátky byly pravda trochu chaotické, ale aspoň byl většinově.. svět ještě v pořádku. Lidi byly naživu..
Stejně tak připomnělo mi to onen čas, kdy on sám byl zavřený v celách coby jeden z Divokých... to nebyly úplně příjemné vzpomínky, zejména když se jednalo o přítele.. ale i když to trvalo tak dlouho, nikdy jsem nepřestala doufat v to, že se z toho jednou probudí. Zřejmě jako jedna z mála..
"...potřebovala jsem... potřebovala jsem trochu prostoru... srovnat si věci v sobě..." řekla jsem trochu tišeji k jeho dalším slovům, kde zmiňoval to, že je rád, že jsem se vrátila. Bylo to.. maličko náročné období..

Trochu mu nakouknu přes tlapy, abych viděla na co poukazoval. Viděla jsem při příchodu, že tu něco měl, nějakou malou svačinu.. svačinu, o kterou se se mnou chtěl podělit? Hm.. jídlo bylo něco, co jsem vlastně.. nikdy neodmítla. Alespoň tedy většinově, což ale pramenilo z minulosti, kdy jídlo v mém životě bylo něco.. nedostupného.
"Je to tvoje.. neměla bych ti z toho ujídat.." řeknu nakonec tiše.

No tak jo!

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"No jsem, nějak mi ta paella třikrát denně lezla už krkem," ušklíbnu se na Lunu zvesela. "Já jsem hotovej andělíček, mě chce mít doma každý, tím ten odpal rozhodně nebyl!"

Hra se odvazuje, někteří už se svlékají, chlastá se, tančí se, předvádí se... "Slepice?" no, skoro. Pusinku od Egypťánka fasuje Mia.

"Co se po mně válíš? Budu mít vohoz celý od chlupů... teda od třásní, ale to je ten samý mor," popíchnu Lunu, která se vláčně klubíčkuje mně na klíně, ale v rozporu se slovy ji začnu vískat ve vlasech.
"Tyjo... ten punč nebudou jen jabka a liguére, co?" dojde mi vzápětí, když se políbená křehulka kousek od nás raduje, jak nám to krásně sněží.

Hrdlo flašky ukazuje na mě, tak Lunu tak nějak neceremoniálně posunu, a z rozvaleného sedu se seberu do kleku.
"Žádný problém, já tvoje taky neznám. Neměli jsme šanci si poštěbetat," usměju se nakřivo na zrzku.
"Everett, těšilo mě."
Políbení je jemné, skoro jako by se něčeho bála.
"Neboj... já nekoušu. Nebo alespoň většinou ne, a určitě daleko méně než tohle duhové střevo," blýskne mi v pohledu pobaveně. Vybírám si úkol, a zrzečka mě nejspíš přes nevinně působící kukuč chce zkoulovat.
"Cooo? Na ex...? Ale tohle tělo už nemá játra mnicha ani námořníka," zašklebím se zvesela. Požádám si o něco méně procentního, a budu doufat, že barman není dickhead...

"Tak, vážení... mrkejte na drát!" vyzunknu sklenku, aniž bych se jí dotknul prsty (8), a tentokrát ani nešmelím s telekinezí.
"Může být?"

Po schválení roztáčím lahev, a hrdlo ukazuje na snědou slečnu. "Ola, seňorita," uculím se na ni a přehnaně teatrálním gestem jí políbím hřbet ručky.

"Otázku, otázečku... nu. Co kdybys nám o sobě něco řekla? Řekněme... tak tři věci, o kterých si myslíš, že jsou zajímavé, a měli bychom vědět?" pozvednu obočí.

Mezi květy

Holtgast, zahrady

Na tebe jsem nikdy nechtěla zapomenout...
Sevřu víčky, a tiše si povzdechnu, když Lakshmina postava zmizí mezi zelení. Osud si s námi všemi pohrává... je to jako na horské dráze. Nebo na atrakci daleko adrenalinovější... jen po tom posledním zlomu, kolik vzpomínek, kolik pout se vytratilo? A to lépe nezmiňovat další stohy problémů z toho převratu plynoucích, třeba jako Mikkela trčícího v dívčím těle.

Lakshmi má nejspíš pravdu v tom, že bych se měl zvednout, jít si užít přátelských klidných momentů s ostatními, poznat nové přírůstky... jenže cosi mi v tom brání. Vyrovnaný klid je v perfektní však křehké rovnováze, a já bych momentálně lákadla společenky za jemně konejšivý hlas Anwuli podbarvený zelenou a květinovou vůní neměnil a nechtěl.

Jen chvilku poté, co odezní kroky Lakshmi, se blíží jiné, podobně lehké. Yuriko... Se samozřejmostí se opře o můj bok a udělá si pohodlí.
A než stihnu odpovědět na první slova, připomene mi zasunutou vzpomínku - na pach hnoje, slámu až za ušima, Jamesovu snahu nakrmit slepice dřevěnými lepícími beruškami a na Danielův pohled 'Mein Gott, co jsem to vyfasoval na starost'...

Hluboce se rozesměju, a pro Yuriko je to nejspíš pocit, jako by jí pod zády startoval vintage Harley.
"Vypotřebovala jsi celou flašku svého šamponu... a já voněl po jasmínu a třešňových květech ještě kolik dní na to," dodám pobaveně. Akorát... v jednom se mýlí, to ještě nebyl tenhle můj kožich... to jsem se zasekl ve formě napůl a neschopnost si poradit vedla až... do cel.
Kde jsem si Yuričinu péči nejspíš ani nezasloužil, sebeovládání fuč, a zpoza mých očí na ni civělo zdivočelé zvíře...
Potřesu ztěžka hlavou.
"Jsem rád, že ses vrátila k hlavnímu štábu... a žes neopustila Triskel úplně," brouknu zhluboka.

Pohled mi sklouzne na dvě rolky na kameni. "Chceš se podělit?"

Co by bylo, kdyby...

Holtgast, společenská místnost, u baru

"Oh... hmh. Ale tady by se mu nikdo nesmál, že pije nealko," podivím se Ludwigově vysvětlení. Na druhou stranu, když zvážím partu kolem Jona... už si tím výrokem tak jistý nejsem.
"Nevím, jestli tady funguje něco jako tajemství, s tolika telepaty a ostroslechými kolem," pousměju se pak jemně na Ludwiga, "ale já to posílat dál nebudu, neboj."

Emil odpovídá na otázku o představách oslav, a já pozorně poslouchám.
"Mmm... docela divoká minulost, alkohol, drogy, orgie... nechybí ti to? Moc se odvázat mezi normálními lidmi?" zeptám se s pousmáním.
Ne že by na tom záleželo, svět... se změnil. "Tvoje sestra... byli jste si blízcí?" zaváhám pak s otázkou. Možná si jen nepamatuju, ale o rodině se snad nikdy předtím nezmínil... Je to bolavé místo? Nebo mu na tom jen nezáleželo?

"Vodní skútr nebo deskovka zní dobře," pousměju se.
"Já... hmh. 31. prosince každý rok pořádal otec v rodinném sídle velkou oslavu, společenskou událost. Bylo to místo a čas KDE BÝT, pokud byl jeden vlivná francouzská osobnost. Politici, šlechta, známé osobnosti, korzující, debatující... všechno muselo být perfektní, jídlo, víno, živá hudba, půlnoční ohňostroje, my. Tedy, Chloé byla moc malá, a když se na začátku večera ukázala v perfektně sedících designových šatičkách a načesaných lokýnkách a byla pochválena, jak úžasné je dítě, mohla jít spát. Pamatuju si, kolikrát jsem jí záviděl, že může jít... Já musel povinně bavit hosty, což bylo někdy snesitelné, někdy... nuda. A někdy přímo za trest," zasměju se krátce.
"Otec v tom byl jako ryba ve vodě. Máma tohle všechno nenáviděla, byla daleko víc... volná duše, ale milovala tátu a tak s perfektním oděvem, účesem i makeupem předváděla perfektní hostitelku," pousměju se. Ve třpytných koktejlových šatech barvy bordeaux, plavé vlasy v elegantním francouzském uzlu, modré oči zářící podobně jako diamantové náušnice a prostý perlový obojek, tak si ji pamatuju z poslední takové oslavy.
Valeria je jí tolik podobná... a zároveň něčím vůbec. A přece, když mi tím náznakem kývnutí před chvílí oplatila pozdrav, něco mi v hrudi hřejivě poskočilo.

"Mně... tohle vlastně vyhovuje. Vím, že by mě lákalo někam o samotě zalézt s knihou, nebo se pokoušet pohnout se svými projekty, ale... na druhou stranu, tohle není nepříjemné. Rád poznám ostatní. Rád si popovídám. Rád si zahraju společenské hry. A jsem moc rád, že vím, že mohu kdykoliv odejít, a nikdo mě neseřve na tři doby, že zanedbávám hosty a chovám se jako rozmazlený fracek. Nebo na mě vrhat lítostné pohledy," pokrčím rameny.

Úkoly sem, úkoly tam

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Hele a kdy jsi zjistil, že to tak velká životní láska nebyla?
"Pozdě," odvětím Izzovi lakonicky s úšklebkem.

Frčí to, pár lidí fantuje, hrstka se snaží, a netrvá dlouho, úkol míří na moji hlavu... tentokrát ale skrze Leuši, která si mě vybírá pro prdlý nápad podrbat někoho jak čokla.
No prosím, prosím...
"Moment, přes oblečení si to tak neužiju," mrknu na zrzku, poodstoupím z kruhu, a s vyzývavým pohledem provedu náznak, jako bych chtěl shodit oblečení dolů...
... než se proměním v koně.
A to pak si to drbáníčko užívám královsky, záda, boky, převrátím se kvůli ní na záda, nechť se pověnuje břichu a hrudi... a boop do nosu oplatím frknutím, a řádným olíznutím. Když pes, tak pes! A zatímco se Lea vrací zpátky na místo s obličejem mokrým od koňských slin, proměním se zpátky do lidské podoby, rozesmátý jako už dlouho ne.
"Víc takových! Tohle bylo fajn," hodím palec hore směrem k Elaině.

Ta divná holka z divného světa přichází s Eddinou, a považte, vypadá dneska docela k světu.
"Někdo tě zaklel, nebo se ukázalo tvoje hezčí dvojče?" rýpnu si, když se usadí k nám do kruhu.

Diskuze

Holtgast, společenská místnost, u baru

"Ha, jako bys mluvila o dědovi, ten taky remcal na doktory... všechno bral jen jako 'doporučení', kterým se netřeba řídit, protože on, starý horal, to ví lépe, než někdo s diplomem, komu ale 'joště teče mlíko po bradě'," pousměju se Alexina slova.

"Jo, na rodiče si moc nepamatuju, umřeli při bouračce, když jsem byla malá, tak mě vychovávali mámini rodiče," kývnu.
"Zpětně si nedokážu představit, že to mohlo být jinak. Rodiče žili ve městě, a já jsem zbožňovala žití v hospodářství na samotě, občas něco vyřídit v nejbližším městečku, kde každý znal jméno každého a že někdo někoho nepozdravil za chvíli věděl i poslední Alík u boudy," uchechtnu se.
"Co ty, jak si žila vaše rodina?"

Vedle nás se vyskytne Aurora... na moment zaváhám, ale podpořena Alexinou reakcí na mou přítomnost zde, pokusím se o přívětivý úsměv.
"A hle, další příznivkyně skotské... Na zdraví," pozvednu sklenku, když Aurora dostane od Ludwiga svůj drink.

Přemítání

Holtgast, společenská místnost, u baru

Na Abayomiho poslední větu před odchodem přimhouřím brvy. Beru to snad já jako cestu k něžnostem?
Ne.
Po tom všem, co se odehrálo v mém soukromém životě, pokud se něco takového na tomhle místě může vůbec vyskytovat, se mi upřímně příčí myšlenka na jakýkoliv blízký kontakt... a oceňuji, že Lakshmi a Valeria to nejspíš tuší, a omezují doteky taktéž na minimum.

"Emocionálně stabilních je posledních pár měsíců jak šafránu... to by nemohl pomáhat už nikdo," pousměju se nepříliš vesele na Lakshminu námitku, chápu však. Každý může dát tolik, kolik má.
A kdo zápasí se svou tíhou, sotva může přibírat další náklad.
Pousměju se na ten pokus o útěchu. "Každý na tu absenci možné volby a ztrátu za ztrátou reaguje jinak."
Někdo smutkem, někdo humorem, někdo vztekem... a někdo prázdnotou.

"Dlouho. Myslím, že se něco zlomilo právě s tou nepodařenou oslavou mých narozenin, právě tehdy za Heigenova útoku," vážně odpovím, a sklopím pohled ke sklence alkoholu.

"Mluvila jsi s ní, od té doby, co ses probrala?" zeptám se Lakshmi zamyšleně.

Šoky

Holtgast, společenská místnost, u baru

Sotva usednu zpátky na bar stoličku, už je přede mě sunut pohárek vonící příjemně po kokosu a jahodách.
"Mmm, to... si nechám líbit," pousměju se trochu nejistě. Ochutnám, a pokývu hlavou. "Výborný. Co to je?"

Ludwig pak pokládá otázku trochu pátravější, než by bylo příjemné, zároveň naprosto pochopitelnou. Že o nás dvou s Gabrielle vědí něco málo na ošetřovně, neznamená, že nejsou ostatní zvědaví, co jim to přibylo 'do kurníku', a co si o nás myslet.
"Z Haiti. Znáš Jérémie? Tam jsem vyrostla a myslela, že budu žít a zestárnu... kde jsem se narodila, si nejsem jistá," pousměju se trochu.

"Co... ty? Odkud jsi?" oplatím podobnou otázkou, i když trochu váhavě.

Kousek od nás dorazí další tvář, tmavovláska... a mně zpopelaví tvář, když zaregistruju dvojici za ní, na konci baru. Jedno z děvčat je v pořádku, to druhé...

"Zombie mohou mluvit... uvažovat?" hlesnu téměř neslyšně, ale přijde mi, jako by do mě udeřil blesk.