| |||
|
| |||
Adaptace je nutná Holtgast, sklad Přestože jsem nebyla ve skladech poprvé, stále mě udivovalo množství triskelionských zásob. Výklad Eddie jsem poslouchala pozorně, každá informace se mohla hodit. “Děláš užitečnou věc,” dokázala jsem její zápal ocenit, i když to na výrazu mé tváře nebylo patrné. Výběr krabice jsem nechala na Eddie a tiše vyčkávala, s čím přijde. A pak tu byly. Musela jsem uznat, že mi vyrazila dech. Lehký náznak ohromení se mi promítl i do tváře. “Jsou…,” těžko jsem hledala slova a přišla blíž, abych si látku pohladila. “Jako lesní jezero.” Tiché, klidné, jen s lehkými vlnkami. Obdiv z mého hlasu byl zřejmý. “Předpokládám, že se nosí bez podprsenky,” krátce jsem se podívala na Eddie. “Vyzkouším je,” na nic jsem nečekala, šaty si vzala a zašla za jednu stěnu z krabic. Svléknout si mikinu, legíny a sportovní podprsenku netrvalo dlouho. Během pár vteřin už jsem se předvedla autorce. Šaty mě obepínaly na správných místech a zdůraznily křivky mého těla. Přistihla jsem se, jak je mi příjemné cítit se vyzývavě. Můj pohled padl dolů. “Ještě to bude chtít boty. Mám 37. Máš tu nějaké?” Při své první návštěvě skladů jsem rozhodně nad podobnými kousky neuvažovala. |
| |||
|
| |||
Uvolněná pevnost Holtgast, společenka, hra v kruhu Razvan se rozkecal o svém sňatku. Z lásky, on… Ušklíbla jsem se nad jeho historkou. Snad ten posměch vycítil, protože hned na to si náležitě užil líbání Isaaca vedle mě. Jeho pohled jsem zachytila a zabořila oči do hrdla lahve, kterou jsem nakonec naklonila k ústům, abych upila. |
| |||
Hledá se klasika pevnost Holtgast, knihovna Knihovna se při silvestrovském večeru koupala ve světel lampiček, tichá, takže mé kroky a můj hlas mi přišel mnohem hlasitější, asi tak, jak by vás okřikla knihovnice. Ale chudáka Laimu to zjevně překvapilo. "Promiň, nechtěl jsem tě nějak vylekat," omluvně jsem se na ni pousmál a namísto vracení do regálu jsem odložil své svazky na nejbližší studijní stolek, podvědomě je rovnajíc do úhledného komínku, aby nepopadaly na zem. "Tak nějak si právě teď společenku taky představuju. A nepotřebuju mít ani křišťálovou kouli nebo schopnosti. Tak trochu jim rozumím, že potřebují nějakou tu společenskou zábavu, ale občas chce být člověk chvíli mimo a sám. Snad nevadí, že tady chvíli budu s tebou." Sleduji, jak její ruce vrací do regálu vázanou knihu se zlatou ořízkou, ze které stihnu přečíst jméno Scott. To nevypadá na knihu, po které, jak právě teď prozradila, zrovna teď touží. Ale věřím, že jí hledání nebude příliš dlouho trvat. Callum a jeho knihovnické dámy v tom rozhodně neměly ledabylý systém. "Rád bych pomohl, ale asi budu trochu k ničemu. Jane Austen není úplně můj šálek čaje. Na střední jsem se snažil přečíst Annu Elliotovou, ale nebyl jsem schopný překonat první dvě stránky. A na Pýchu a předsudek jsem byl se sestrou v divadle a pamatuju si z toho akorát, že tam měli živého králíka. Ale můžu být alespoň morální podpora." Když zmíní fakt, že já jsem naopak přišel knihy vrátit, má pozornost se k nim znovu vrátí a teď už je začnu vkládat do volných míst podle klasifikace, abych tady jen nestál a zbytečně nežvanil. "Vlastně ano. Vím, že ač sice mám respekt z knihovních pravidel, a tady úplně nehrozí to, že by se na mě ošklivě přes brýle koukala paní Conroy a účtovala mi zpozdné. Ani si nemyslím, že někdo z ostatních touží teď hned po Kurzu pozitivní filozofie. Jen mám prostě naučené, že na Silvestra je fajn mít...asi stručně řečeno čistý stůl, než si člověk otevře dveře do nového roku. Byl to jeden ze zvyků, které nám vštípila mamča," znovu jsem se pousmál, abych trochu ulehčil atmosféru a další z knih v mých rukou našla své místo. "Máš ještě nějakou oblíbenou knihu a nebo autora? Třeba jsem z toho taky něco četl. Občas dávám přednost i lehčí literatuře než je tahle," zamával jsem Systémem Logiky, kniha první, která mě málem vypadla z rukou, kdybych ji v poslední chvíli nezachytil, "a nemyslím tím hmotnostně." |
| |||
Klidný večer Společenská místnost Když nabízím oběma novým dívkám naši hru, v tváři mám ruměnec a stud neodchází ani poté, sám sobě si chvíli vyčítám nedostatek taktu a empatie. Dá se tušit, co přesně ty děvčata zažila ve svém zajetí a sám moc dobře vím, jak je těžké se pak zapojovat do hry plné...polibků a otázek a úkolů na tělo, navíc ještě s naprosto cizími lidmi. Už se chci dívkám omluvit, Gabriella ale nakonec se hrou souhlasí a přestože Darleen odmítá, nevypadá u toho nijak extrémně zděšeně. "V pořádku, to je pochopitelné a určitě i tak bude šance si zde popovídat." Pokud budou mít zájem, samozřejmě. Průběh hry mě přináší zpět do nedávné minulosti. Do dnů, které byly tak stejné a zároveň jiné, do dnů kdy nás tu bylo více a někdy i méně. Jednotlivé tváře hrajících se měnily, stejně jako drobná pravidla hry, základ ale zůstával stejný. Skupina mladých dospělých, co se snaží si ze dne a večera urvat alespoň trochu normálnosti a veselí. Mnohdy jsem způsob tohoto veselí nechápal, nerozuměl jsem, proč je potřeba tolika pus, intimních otázek či úkolů, myslím ale, že už tomu rozumím trochu více. Není v tom nic...nevhodného, zlého, zvráceného. Je to prostě jen snaha o nějaké emoce, úsměv a třeba i doteky a blízkost, něco co nám v tomhle světě vlastně chybí. I mě? Možná. Sleduji různé druhy políbení, od něžných až po velmi vášnivé a přemýšlím. Sleduji ostatní v kruhu i mimo kruh, sleduji jak si povídají, žertují, jak se tvoří skupinky bližších přátel, jak se někteří snaží dostat do hovoru ty méně společenské, jak se všichni snaží vnímat ty ostatní, aby nikdo nebyl úplně sám. Sleduji je v tichosti, nesnažím se vnímat jednotlivá slova a rozhovory, nesnažím se přiřknout jejich chování aktuální význam. Sleduji nás jako společenství, jako atmosféru, jako snahu o to, abychom se pro jednou chovali k sobě hezky a plnili si naše lidské potřeby. Vidím, jak se zvedá Isaac, který k tanci vyzývá Gabriellu s Darleen, předpokládám, že na popud nějakého úkolu a na moment mi je líto, že u sebe nemám Val, která by mi vyklepala rytmus hudby, kterou si mohu jen domyslet. Ale nevadí... Alespoň je totiž vidím, což se nedá říci u Agnieszky, nemohu si tedy stěžovat. Zvuk není potřeba, ne když si všímám, že i když z toho holčiny byly možná překvapené a zděšené, tak ke konci obě vypadaly...možná zklamaně, že to skončilo? Na chvíli zvažuji, že obraz tančících děvčat promítnu do Agnieszčiny mysli, všímám si ale, že jmenovaná sedí nedaleko zachumlaná v dece a v přítomnosti Calluma, který jí dělá společnost. Nepřísluší mi tedy rušit jí teď něčím, oč by nemusela mít zájem. Místo toho opět obrátím pozornost hře, snažím se zachytit, kdo je na řadě a co se děje, brzy spíše ale vnímám novou mysl ve svém okolí a jemný dotek, na který jsem si poslední dobou již dosti zvykl. Zavítala mezi nás i Valerie a za to jsem rád. Pokud někdo potřebuje nebýt zavřený jen ve své mysli a ve svém pokoji, je to ona. Rád bych jí její starost nějakým způsobem vrátil, nejsem si ale jist jak, proto většinou jen mlčím a nebráním se její potřebě blízkosti či ujištění, zda jsem v pořádku. Je to málo? Mám dělat víc? Blondýnka zase odchází, aby se připojila k jiným, pohledem tedy sklouznu k Igorovi, který je asi na řadě, soudě dle polibku, který získal od Santiaga. Znění úkolu mi uteklo, Igorova odpověď však nikoliv. Nemiluju, nemiloval jsem a ani milovat nebudu. Chápu ho. Na některé věci je už lepší... nemyslet. Říci si, že to vlastně není ani třeba. Že to nepřinese nic dobrého, nic prospěšného. Jen ztrátu a bolest. A přesto... Ale ne, to teď nemá cenu rozvádět. Igorova slova možná zní depresivně, odpovídají ale tomuto světu a očekávání, které bychom měli mít. K dalšímu vyzývá Miu a upřímně možná nechci vědět, co se v jeho punči přesně nachází. Mohl bych zapátrat, ale ať se baví. Aspoň teď. |
| |||
|
| |||
|
| |||
|
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.089026927947998 sekund