Na řadě

Holtgast, společenská místnost, u krbu

Každý nakonec najdeme svou vlastní cestu.
"Co jiného taky zbývá?" pousměju se. Kdo nenajde, nevydrží. Udělá chybu při misi a zemře. Uteče pryč. Uzavře se před světem.
Počítá se do hledání cesty i démonický 'spolubydlící'?
Uh. Pomaleji pij to víno...
"Myslím, že je tady jen málo lidí, co takové ovládaní mají a zvládli by to... mám ale důvěru v to, že mezi ně patříš," pousměju se, pohled ale vážný.
"A pokud... ti bude dělat potíže... napadlo tě někdy porušit slovo a zbavit se ho? Musí... musí být hrozné neustále vnímat ozvěny těch nejtemnějších stránek," tiše dodám.
"Já, a myslím, že i ostatní telepati, občas... zavnímáme... cizí šepot, střípek myšlenky, který vychází z tvého vědomí, ale postrádá tvoji stopu," ztěžka pokračuji dál, a pečlivě volím slova, když vysvětluji, proč se na to ptám.

Skloním paži s dekou, a s mlčenlivým kývnutím ji vrátím zpátky na hromádku. Blondýnka nejspíš nestojí ani o hru, ani o pár slov, vzhledem k tomu, že do odpovědi 'ne' zahrnula i mou otázku na to, jak se má.
"Dobře, v pořádku," dodám, možná zbytečně a trochu nejistě.
Vždycky jsem měla pocit, že Valeria nejspíš neměla ráda mou sestru Annu, ale sama jsem si nebyla jistá, co jsem jí konkrétně já udělala, že mě zařadila do stejné kategorie.
Obrátím tvář zpátky ke Callumovi, když promluví - poeticky popisuje fakt.
Jen mlčky pokrčím rameny.
Přála bych si vědět, jak jí... hlavně jí, ale nejen jí... pomoct. Jsem nadaná, co se léčení zranění týče, jde mi to... ale o hojení duše nevím skoro nic.

Na moment mě vytrhne něčí zmínka v myšlenkách, střípek, týkající se mé osoby, mimo hravý řetězec a povídání u baru. Stáhnu obočí, když se pokusím soustředit na to, komu patřila.
... Daniel?
"Chtěl jsi mi něco?" (9+3) dotknu se Daniela myšlenkou, soustředíc se přitom na vstřícný pomyslný úsměv.

Flaška

Hra se rozjela, stejně tak jako líbání. Kluci energií a ani jazyky nešetřili.. no a úkoly byly zajímavý, škoda jen, že třeba takový Igor, který snad i mluví, jako by vyprávěl krásnou pohádku, odmítnul zahrání vyznání lásky. V jeho podání by to mohlo být zajímavé. Mia pila punč, Vi odpovídala na otázky ohledně svého nastavení, Abe statečně předváděl krocana, Mikka předvést modelku odmítla, poté nehezky vyslýchá Elí.

Zrovna se nakloním k Nikovi, chtěla jsem mu říct, že si jdu pro pití, jestli nechce taky, když hrdlo flašky ukáže na mě. Elaina je decentní a dává mi pusu na čelo a líčko, mile se na ní usměji.
„Úkol… prosím.“ Řeknu poměrně rychle, když mi dá vybrat. Po otázkách, které dnes padli, je to jistější…
A Elí je opět roztomile milá.
„No, tak dobře..“
Řeknu rozhodně a rozhlédnu se po kroužku, když se mi pohled zastaví na tmavé hřívě. V mžiku se přesunu za něj, kleknu si a začnu ho škrabkat, drbat, šimrat po bocích a zádech, přičemž opakuji „No, kdo je hodnej kluk?“. Celou akci zakončím jemným šťouchnutím do Razova nosu se slovy „ťuťuňuňu..“.
Se širokým úsměvem se poté vracím na svoje místo a roztáčím flašku.

Hrdlo končí na klukovi, kterého ještě moc neznám, vím jen, že pochází ze stejného místa, odkud přišla Violet a Luna, ale byl poslední dobou na jiné základně.
„Ehm promiň, poslední dobou mám trochu problémy s pamětí a asi mi vypadlo tvoje jméno?..“ Řeknu s lítostí v hlase. Jestli jsme spolu mluvili a já si to nepamatuji, tak mě to opravdu mrzí.
Pokud se mi představí, dodám „Těší mě, jsem Lea.“ Následuje polibek, je sice vedený na rty, ale je velice jemný. Poté už přemýšlím, jaký bych mu dala úkol. Moc ho neznám, takže nevím, jaké má hranice, nebo co je pro něj nepřípustné, taky bylo teď dost úkolů odmítnuto. Tak zkusíme něco z trochu jiného soudku.
„Dobře.. tak dojdi na bar a objednej si jednoho velkého panáka libovolného alkoholu, poté ho dáš na ex, ale bez pomoci rukou, dotýkat se ho smíš pouze pusou.“
Když mu určím úkol, chvíli s očekáváním sleduji jeho obličej, jestli to pro něj bude splnitelné.
Doufám, že jo..

Zapít rok

Holtgast, společenka - u baru

Takové tréninky během svátků by mi předtím asi jen tak neprošly. Ale tady na tom nějak nezáleželo, ne všem. Doma se alespoň trochu snažili držet tradice z obou stran. Ty v Japonsku jsem vždycky měla raději…a možná taky proto byly tyhle Vánoce pro mě tak těžké. Když ty poslední byly ve společnosti kterou už znovu nepocítím.

Do konce roku už sice zbývalo jen pár dní, ale i ty byly nezvykle činné. I když ne všechno co se dělo mě nějak zvlášť zajímalo. Třeba taková výměna ve velení se mi zdá tak nějak zbytečná. Yuriko měla taky nějakou dobu na starosti velení a já si ani nijak nevšimla že by se něco změnilo. Erden, Yevgeniya…je to jedno.
Na druhou stranu další stěhování lidí po pevnosti už se mě týkají přímo. Měla jsem pocit že nám to soužití s Alex celkem jde, možná se mi to jen zdálo. Nebo to možná ani nebylo na její popud. Nevím, nesnažila jsem se pátrat po tom na čí popud to bylo. Teď si budu muset zvykat na někoho dalšího. Eddie ani její proměňování mi normálně nevadí. Jen doufám že tady v soukromí bude zůstávat v ženské podobě. Ať se vyhneme nepříjemným situacím.

Nepotřebovala jsem aby mě někdo hlídal, taková pozornost se mi nelíbila. Však na nabídka Agniezsky že se ke mě přidá v trénincích mě poměrně překvapila. Ale neodmítla jsem. Stejně jako jsem nešetřila sebe, nešetřila jsem ani jí. Za normálních okolností bych na něco takového napřistoupila ani náhodou. Tohle však nebyly normální okolnosti, a ona nebyla obyčejný slepec. Schopnostmi si tuhle svojí velkou nevýhodu dokázala dobře vyvážit.
Přece jsem se ale ve chvílích přistihla v o malinko lepší náladě.
Což mi tak jako obvykle prostě musel někdo překazit. Lottino neustále otravování, třebaže pořád stejně otravné jako kdykoliv jindy…vlastně nakonec bylo dobrým rozptýlením. Chvilku. Kdyby jen věděla kdy má přestat.
To samé se nedalo říct o Igorovi, u kterého jsem mnohdy bojovala s nutkáním zařídit mu dlouhý pobyt na ošetřovně. Nebyla jsem jediná a pro jeho dobro doufám že mu to někdo vysvětlí dřív než já.
Stejně jako o žádné jiné podobné věci jsem se o svých trápeních s nikým nebavila. Nestojím o něčí lítost. Tak kde k tomu Lotti přišla. Nesnažila jsem se tomu dopídit, ale muselo to přijít buď od Agnieszky, nebo od některého z telepatů.
Taky proto jsem navrhla upustit od fyzických tréninků a přejít k těm mentálním. Abych se naučila držet svoje myšlenky skryté před ostatními

Už už se zdálo že konec roku proběhne v klidu. Jakkoliv “klidné” tu můžou oslavy a jiné záležitosti být. Místo toho jsem se na poslední chvíli vydaly zachraňovat další nadané.
V porovnání s tím v jakém prostředí tu byli zavřené ony, byly měsíce ve Fargu téměř nesrovnatelné. Když už nic jiného, alespoň mi zůstalo oblečení.
Nebylo to lehké zachraňování, a to mě jen utvrdilo v tom že na to jdeme až moc po dobrém. Ale nepřítel nakonec skončil jak měl - pod drnem. Celkem pěkné zakončení roku. A k nám se tak přidala dvojice dívek.
Darleen a …Gabrielle. Jen další jména.

Zatímco se ostatní staraly o přípravy na večer já byla ještě v tělocvičně. Do společenky se nehrnu ani potom. Eddie už je pryč když se vrátím. Někdo už se nemohl dočkat, zato já až do poslední chvíle vážně přemýšlím že se na to prostě vybodnu.Vážně se chci napít. Tenhle bar je sice otevřený nonstop, ale já neměla na alkohol ani pomyšlení. Po dlouhé sprše a zkulturnění se taky vyrážím do společenky. Zatímco vybírám co na sebe zastaví se tu Eddie.
„Přijdu za chvíli” odpovím ke dveřím. Nepočítám že na mě bude někdo čekat. Nechci si hned zničit oblečení - Krátké černé tričko s dlouhým rukávem a otevřenými zády, a krátkou kostkovanou sukní.

Takže mi s velkou nechutí zmizí dračí šupiny na trupu i ramenou. Jsem na svojí proměnu až příliš zvyklá, bez ní to není ono. Bez rohů se sice obejdu a na tak napůl taky křídel…ale ten zbytek bych postrádala.

Krátce se porozhlédnu po osazenstvu kolem. Flaška v plném proudu a Emil bez vlasů. Zvláštnosti se dějí. Posadím se u baru, pokud možno trochu stranou od ostatních přísedících. „Skotskou prosím” požádám Ludwiga.

V tiché společnosti

pevnost Holtgast, knihovna

Když se omluví, jen se pousměju a lehce mávnu rukou hned poté, co vrátím Ivanhoe zpátky do regálu. Ano, sice mě vylekal, ale to je možná spíš můj problém. Měla jsem dávat víc pozor na své okolí.

"Jo, já je taky chápu," přikývnu na Willova slova. "A přece jenom, o Vánocích jsem tam byla taky. Ale dneska zrovna... dneska na to nějak nemám chuť. V zahradách jsem každou chvíli, tak jsem si řekla, že bych si zase mohla něco přečíst a užít si atmosféru tady v knihovně. Přijde mi, že ji možná občas neumím dostatečně dobře ocenit, tak jsem to chtěla trošku napravit." Na jeho poslední poznámku se usměju. "Ne, vůbec nevadí."

Ivanhoe se vrací mezi své, a nemusím hledat příliš dlouho, než naleznu svůj cíl. Ale to už konverzace plyne dál.

"Jane Austen není pro každého, to je pravda. Já ji mám hodně ráda - Rozum a cit, Emma..." Když zmíní, že může být jedině morální podporou, uchechtnu se. "Jo, jasně. Každá podpora dobrá." Nechám chvíli plynout ticho, když pak William vrací svoje půjčené knížky na místo. Bylo to takové to příjemné ticho, kdy se člověk necítil divně nebo trapně, že se chvíli mlčí. A já neměla úplně potřebu pořád mluvit. A ač ta chvíle byla krátká, rozhodně neuškodila. Při jeho mluvení pouze lehce pokyvuji. "Jo, to chápu. Zní to jako docela... hezký zvyk." Ani už si nepamatuji, jestli jsme něco praktikovali u nás doma. "Určitě minimálně užitečný," dodám s pobaveným úsměvem. Pak se mě Will ptá na oblíbeného autora nebo knihu. To mě donutí se nejprve trochu zamyslet.

"No, jak už jsem řekla - celkově mám moc ráda Jane Austen. Po ní taky ještě sestry Brontëovy - Jana Eyrová a Na Větrné hůrce. A ještě mám ráda Puškina, a občas si ráda pročtu Shakespearovy sonety. A pak už je to víc po jednotlivých knížkách..." začala jsem, až i mě samotnou překvapilo, jak jsem se dokázala rozpovídat. "Pamatuju si, že se mi hodně líbil Velký Gatsby od Fitzgeralda. Hm... co dál... O myších a lidech, to jsem viděla i film - a asi si možná víc pamatuju ten film. Z toho jsem byla vždycky hrozně smutná. Z modernějších se mi hodně líbila Achilleova píseň od Madeline Miller... a samozřejmě jsem během střední i zbožňovala Stmívání." Nad tím jsem se musela docela hlasitě zasmát. Z toho mohlo být docela zřejmé, že už nepatřila k mým oblíbencům. Dám si chvilku odmlku, než zmíním poslední ze svého výčtu. "No, a taková největší srdcovka je pro mě Malý princ. Asi dost klišé, ale prostě... já nevím. Prostě je okouzlující." To už trošku sklopím pohled, možná stydlivě. "Promiň, možná jsem to trochu přehnala s tím výčtem," nedá mi to, a musím se hned omlouvat. "Nevím, jestli je pro tebe něco z toho vůbec zajímavé. Samá lehká četba. Jako zajímaly mě i knihy o historii módy nebo o botanice, ale to už je vlastně, dovolila bych si odhadnout, úplně mimo tvoje zájmy." Prsty něžně přejedu po názvu knihy v mé ruce, tentokrát té správné. Jen tak, bezmyšlenkovitě, snad jako zdroj bezpečí, něco příjemného, podvědomého. "Kromě filozofie, co rád čteš ty?" zeptám se na oplátku nakonec.

Punč a starý kámoš

Společenka se pomalu naplnila a hra rozjela, Igor sebou dokonce přinesl punč a… voní to nějak líp, než obyčejnej punč.
„Uuu. Já si dám..“ oznámím nadšeně a hrnu se pro kelímek, střídavě jej pak usrkávám společně s drinkem.
Příchod Violet mě fakt dostane.. nejen že přišla na společenskou akci, ale fakt jí to sluší! Nadšeně na ní mávám.
Vypísknu překvapením, když na mě zezadu vybafne Everett. „Evíííí, ty si tady?“ řeknu udiveně, zatím co jsem vtažená do náručí.
„Nojo, nojo moc vtipný… o takovou srandu bych tě přece nikdy nepřipravila!“ odpovím mu na narážku že můj obleček vypadá jako z vánočních řetězů.
„Sluší ti to brouku, jak bylo ve Španělsku? Štval si je tak moc, že tě radši poslali zpátky?“ Zazubím se na něj.
„Máš pití? Fajn, sedej a jdeme hrát..“ zaplácám dlaní na místo vedle sebe.

Hra se rozjíždí, ten ee.. Razvan, jo.. tak ten byl ženatej, hustý.. Nik mixuje drinky, ty dvě nové tančí s Indiánkem, Santi říká svoje scóre v posteli, což je celkem pěkný, Igi zbaběle odmítá úkol.
„Ale notaaaak.. to má být přece jenom srandaaa.“ Odpovím mu na jeho psychologický výklad, že tu nikoho vlastně nemá tak moc rád.
Jak může necítit lásku, však já jí všude i vidíím..
Co mě ale zarazí, je otázka tmavovlasé puberťačky na přeprogramování Violet.. proč by se na to ptala?
„Haha, zní to jednoduše, co? Ale popravdě znám jen jednu osobu, který kdy dokázala proniknout do hlavy Vi, aby jí opravila.. a ta byla extrémně chytrá… Navíc naše roboholka má vlastní hlavu a jen tak se nedááá..“ řeknu s širokým úsměvem.
Nevím proč, ale nějak mám všechny kolem moc moc ráda… že by začal účinkovat alkohol? Už? Však jsem skoro nic nevypila…

Egypťan předvádí nějakého ptáka a blondýna poté odmítá úkol, už zase..
ooo, ty lidi jsou někdy tak nudnýýý..
Elí dostává docela divnou otázku.. Co s těmi lidmi je??
„To jsou ale prudiči..“ Nakloním se s nepochopeným výrazem k Everettovi.
Cítím, jak mi lehce růžovějí tváře..
Že bych byla fakt ožralá? Kolik chlastu v tom drinku bylo.. nebo že by ten punč?
Elaina dává docela pěkný úkol zrzečce..
Taky bych se pomazlila… bezmyšlenkovitě se schoulím na bok do klubíčka a hlavu položím Evemu do klína.
Ten punč byl fakt nějakej divnej…

V kruhu hry
společenka

Sklenka vína ocitla se v mé ručce poměrně rychle.
Decentně jsem ochutnala ještě u baru a po tomhle decentním ochutnání jsem kývla barmanovi, nebyla to špatná volba. Spojena s výběrem jsem se vydala ke kroužku sedících pospolu lidiček, kde mi bylo jasné co se tu odehrávalo. Nepotřebovala jsem aby někdo zopakovával pravidla, protože.. tohle byla docela jistá, tradiční hra při něčem takovémhle, při takovéhle slezině přesněji. Elegantně, s grácií ženy i šelmy jsem se vměstnala po bok Igiho i spolu se svým drinkem.
"Jak bych si mohla nechat ujít něco takového?" odvětila jsem sousedovi s lehkým úsměvem.

Hra se tedy nesla svým stylem a já, maličko nečekala to, že se flaška tak rychle obrátila mým směrem. Ne, to nebylo mým směrem, nýbrž lehce vedle mě a já tak.. dostala víceméně sedadlo v první řadě toho, co nadcházelo dále.. já vím, že je to jen hra, že.. tohle by nemělo nic znamenat... ale nemohla jsem zapřít jisté... píchnutí uvnitř sebe, když jsem je spolu viděla.. a tak jsem raději odvrátila svůj pohled ku svému vínu, než jsem i nakonec sklenku přivedla ku svým ústům a předstírala napití se.
Jenže, co přišlo pak, mě.. bodlo asi ještě více. Tmavovláskova slova ohledně lásky a s tím spojené... jo, jasně.. mohla jsem něco takového čekat. Proč by taky o něčem takovém mluvil takhle přece všema..? Či jen já... dělala jsem si marné naděje..?
I když jsem si to nechtěla moc přiznat, tohle se mě maličko dotklo, vnitřně a moje celková nálada tímhle lehce více opadla, ale snažila jsem se to na sobě nedat tak znát.

Nějak tak, maličko přestala jsem se na tuhle věc soustředit a moje myšlenky tak nějak nechtíc odcházeli sami od sebe k tomu co řekl.. možná to jenom neví.. možná, by asi.. byla naděje v tom se třeba.. svěřit..? Nah.. možná mám podobu medvěda, ale v tomhle jsem si připadala jako maličká myška..
Ztratím se v tom možná poněkud více, protože realita a s tím i probíhající hra, ke mě dolehne ve chvíli kdy se přiblíží dívka a.. jo, je to jen hra, ale byla jsem krapet překvapená, takže jsem možná ani.. nespolupracovala tak, jak bych měla..? Jo, byla jsem spíše jako solné slóp, než aby přišla nějaká odezva... a byla jsem tak trochu ráda, že.. nebylo v tom nic jako předtím dělali kluci..
"Asi.. asi spíše otázku.." vykoktala jsem nakonec, kdy jsem si nedovedla teď představit, že bych se pokoušela o nějaký úkol. A též, nebylo toho moc co bych případně mohla obětovat do fantu pro odmítnutí.. takže otázka byla.. rozumnější varianta.
A položená otázka mě... tak moc nepřekvapuje. Ani neraňuje.. vlastně jsem i tak trochu očekávala, že dříve či později někdy musí padnout.
"Ano.. zběhla jsem.. ale nejsem ani první... ani poslední tady.." řeknu napůl hledíc do své sklenky s červeným.
"...kromě zřejmého, že není ani kam.. leda do pustiny být sama osobě... je odpověď poměrně jasná, proč bych to dělala? Máme jídlo, teplo.. a nikdo tu nevyhrožuje denně smrtí, když někdo něco neudělá. Plus, jako bonu.. jsou tu osoby, které.. mám i docela ráda, takže.. není důvod utíkat někam dál." uzavřu nakonec tuhle myšlenku celkově. Snad.. uspokojila jí tahle odpověď.

Řada tedy byla na mě, pokračovat v tomhle. A tak, roztočila jsem flašku, která nakonec ukázala naaaa... spolubydlu. Hezké, aspoň, že tak.
Moje pusa není... taková jakou jsem dostala ani co zkoušeli jiní. Bylo to takové, jemné, lehké políbení rty na její líčko. Při následném dotazu jestli úkol, či otázka padne poměrně jasné, že úkol.. no.. tak co honem vymyslet?
"Vyber.. si někoho tady z kroužku a pohlaď jej, hlaď jej jakoby to byl tvůj milovaný psí kamarád... nezapomeň i na žvatlání." vyjde ze mě nakonec s nepatrným úsměvem ve tváři. To bylo.. docela nevinné, ale též mohlo by to být poměrně úsměvné.

Krbová idilka
Společenka, u krbu

"Pro všechny smysli, stejně jako mysl." rozhodl jsem menší ideu kdy jsem jí mínil směřovat k pozitivnější notě.
Nechtěl jsem aby měla nějaké špatné myšlenky z toho, že přišla o jeden z důležitých smyslů. Beztak jich muselo být spousty a já nechtěl jsem přilévat ještě svým dílem do případného ohně.
Maličko jsem nečekal její malé gesto toho, kterak mi začala podávat deku. Vzal jsem si jí tedy od ní, i když jsem jí nyní nepotřeboval, ale věci měli tendence se měnit během několika málo okamžiků. Rozhodně nebude od věci něco takového držet nablízku.
"Merci. Určitě.. se bude ještě hodit."

Co se mého popisu osazenstva zdejšího týkalo, snažil jsem se abych je všechny vystihl jak nejlépe jsem dovedl aniž bych zbytečně plýtval slovy. A víceméně jsem byl i s tímhle svým dílem spokojen. Myslím, že se mi to povedlo tak dobře, jak jen mohlo, aby to nebylo jen obyčejné popisování toho, co kdo co na sobě nyní měl. A slyšitelně byla potěšená tím, kdo se tu vše vyskytoval, kdo sem dorazil. Bylo pravdou, že tu stále několik osob chybělo, ale nikdo nemůže nikoho nutit.
"Ano, vypadají, že tu zapadnou bez větších problémů. Možná to bude chtít více čas, pár dní, ale mám takové tušení, že nebudou s nimi nějaké problémy. Každý jsme si prošli svým.. každý nakonec najdeme si svojí vlastní cestu." odvětil jsem volně na Čarodějčinu otázku ohledně nových tváří. Někomu tyhle věci jdou rychleji, někomu pomaleji ale nakonec stejně najde si tu každý svoje místo.
Co mě překvapí ale asi nejvíce, jsou její další slova. Slova, která směřovala čisté k mé osobě. Kdo či kdy vlastně.. se někdo na něco takové optal?
"Je to.. je to těžké, nebudu lhát.. ale snažím se držet, kvůli sobě a kvůli i vám všem.." odvětil jsem jí tišeji.
"..druhý hlas v mé hlavě.. je.. jako zosobnění našeptávání tvé temné stránky... zjistil, objevil jsem z tohohle spojení i několik nový schopností, ale spolu s tím i nové starosti.." pokračoval jsem dále s tichým povzdechem.
"..asi můj největší strach, obava je, že.. ztratím onu pomyslnou kontrolu a něco špatného se stane.."
Není tu žádná příručka ani manuál toho, jak by jeden měl se chovat s bytostí jiného světa ve svém těle. Mistr Lovecraft sice ve svých dělech nakousl část tohohle světa, ale skutečně jenom nakousl. A já? Plácám se v tom jako ryba v moři.. kdo ví, co se stane až se entita rozhodně, že má téhle šaškárny dost a vystrčí svoje chapadla naplno..

Zdá se, že depresivní myšlení tu postihlo více osob.. vidno, když se přidá do tohohle našeho duokroužku i Valerie.
Nešlo si nevšimnout toho, že tahle většinově pozitivní energií nabytá dívka.. byla věcmi semletá snad více než kdokoliv z nás. Ona pozitivnost totiž z její osoby jakoby zcela vymizela. Nikdo jsme.. vlastně už nebyly takovými, jako předtím.. někdo více, někdo méně.
"Někdy jeden touží po tom schovat se před světem a jeho světlem v temném koutě a zůstat tam..." né vždy to ale pomůže. Někdy to bohužel jen věci dokáže zhoršit..
"...a někdy, jen jeden nechci být prostě osamocen v tomhle stinném koutě." dodal jsem k tomu dále, kdy jsem tak nějak vyjádřil to, jak na mě tahle dívka vlastně působila. Jenom jsem jaksi netušil, jak by se jí dalo pomoci.. tohle asi plyšová hračka v životní velikosti příliš nevyřeší..

Když v baru houstne dým

Jsem zvědavá jak se k tomu postaví ten kluk který právě dostal úkol vyznat někomu upřímně lásku, pokud by po mně někdo chtěl upřímné vyznání lásky na povel tak bych to také nedala ani před tím vším co se stalo.
Měla bych si o tom s někým promluvit, mají tu psychologa nebo jak mu zde říkají?
No a pak tu je další úkol týkající se punče, nepředpokládám že by v něm bylo projímadlo jako se to stalo na jedné party mně protože říznout punč alkoholem je klišé. S tou dívkou to však nic moc neudělá, buď je tam skutečně jenom alkohol nebo je asi odolná, ovšem pak mně zarazí další zjištění.
Ona je android? Počkat ... jak ... kde ... odkud ... kdo ... dobrá, budu mít na ní asi hodně otázek.
Jsem překvapena že zrovna ona se rozhodla zúčastnit této hry a tak jsem zvědavá jak se současného úkolu zhostí. A opět jsem překvapená že ví co dělat, pokud bych měla soudit ze současného krátkého pozorování tak mám jistou teorii když se mi vybaví vtip který jsem nepochopila protože mi přišel poněkud urážlivý.
Je o fyzikovi který si v baru představuje že nějaká teorie stvoří dokonalou ženu která by o něj mohla mít zájem protože se bojí odmítnutí od žen které tam pravidelně chodí. Tohle by možná mohlo být řešení pro tyto osamělé muže ...
Kluk který je později na řadě je zřejmě Arab a začne předvádět zvíře které by mohl být krocan, ovšem vím jak to dopadlo minule když se mně někdo snažil políbit a tak odpovím jen pokud by to neuhádl nikdo jiný. Arab se následně zastaví před jednou blonďatou dívkou která si vybírá úkol aby mu pak více méně řekla kam si tu košili může strčit. Hra se začíná zvrhávat sice nevím o čem se teď mluví (asi o novém uspořádání po Výboji) a tak se rozhodnu zatím vstát a jít prozkoumat ten punč. Nejdřív k němu čichnu a pak se rozhodnu si nalít abych se pokusila prozkoumat co v něm je, bude to po dlouhé době poprvé co použiji své schopnosti i když pokud to zahřeju tak se obsah uvolní.
Dobrá co se zkusit pobavit tím že to zmrazím? Už to je studené tak bude stačit když ještě snížím teplotu.
Položím sklenici na stůl a nad ní natáhnu ruku, soustředím se na to jak snižuju teplotu toho punče a i když mám pocit že to zabírá nakonec se mi ho podaří jenom víc ochladit (4). Dobrá ještě jeden pokus a pak si půjdu zase sednout, soustředím znovu a tentokrát se mi to už podaří a punč ve sklenici zmrzne (6).
„Excelente.“pronesu spokojeně a i se svým výtvorem si jdu sednout.

Zázračné zahrady
zahrady

V zahradách byl... klid, který jsem hledala, který jsem chtěla.
Našla jsem i místo, které by bylo pro mě příjemné ale i když jsem se snažila, nějak jsem nedokázala najít vnitřní rovnováhu potřebnou k oné meditaci. Myšlenky mi pořád někam jinam utíkaly a nedařilo se mi je uklidnit, či si hlavu celkově vyčistit. Což mě začínalo trochu více iritovat.
Dala jsem tomu nakonec ještě chvíli než jsem se nakonec zvedla s tím, že půjdu najít si... jiné... zabavení pro dnešní večer. Jenže při onom odchodu zacítila jsem, že tu nejsem tak úplně sama. Cítila jsem vědomí někoho jiného zde též. Což nebylo nic proti ničemu, ostatně mohl sem jít kdokoliv jenom chtěl... ovšem, měla jsem se tomu věnovat? Měla jsem se tím zabývat? Nakonec.. proč jako ne? Proč bych nemohla? Stejně nemám co jiného ´na práci´. A taky, kdy naposled jsem s ním strávila nějaký čas..?

Moje kroky nakonec zamířili tím směrem, odkud jsem jej cítila až nakonec jsem viděla i onu bestii ležící ve vegetaci. Nezaváhala jsem ani na okamžik a šla přímo k němu, k bestii. A vlastně nezaváhala ani dále, když jsem se dostala až k němu, beze slova se sehnula a stejně tak bez většího dovolení či svolení si k němu sedla, až vlastně i opřela, o jeho tělo. Zneužívající jej takto jako takový přerostlí, hřejivý, huňatý polštář. Měla bych si stydět? Možná, ale zatím mi to bylo docela jedno. Opřela jsem se takto o něj a zároveň si nešlo nevšimnout toho, že už tu někdo přede mnou byl.. či se ještě stihnul obsloužit sám? Asi jsem něco takového měla udělat taky, pobrat dlabanec a odejít sem.
"Klidně mě vykopni, jestli nemáš náladu.." řeknu mu.
"...ale nebude to tak se mnou hrozný, jako to, když jsem se ti snažila tenhle tvůj kožich vydrhnout od onoho osudového setkání s kupkou hnoje.." dodala jsem dále s nepatrným úsměvem.

Za barem

„Moc děkuji.“ Odpovím s úsměvem Matissovi, když kývne, že bráchovi hodí drink.
Johonaei vypadá šťastně, že dostal něco, co může bez nechuti pít. Na vztyčený palec kývnu hlavou, stále si udržuji úsměv.
Kdyby na nalití džusu alespoň bylo co chválit…
Matisse mou prosbu splní a se sklenkou vína se poté tváří vcelku zmateně, že vlastně neví, co se to právě stalo.
„Dobře, prozradím ti to, ale je to tajemství..“ Nakloním se k němu tajemně přes bar a začnu šeptat. „Joh nerad alkohol, ale nechce, aby to někdo věděl..“
Poté se narovnám zpátky a pohlédnu Matimu do tváře.
Vysvětlovat, že by vypadal méně drsně před kamarády mu nebudu… může to znít hloupě, ale já ho docela chápu.. Ne každej to dokáže pochopit, stejně tak jako to, že jsem šťastný, že můžu být dnes za barem sám.

Darleen vypadá utrápeně, což je mi líto. Venku je to drsné a holky, jako je ona by prostě neměli vraždit zombie, přežívat, nebo být něčím experimentem, měla by sedět v baru někde tam, kde tomu říká ´doma´ a sebevědomě balit kluky, tancovat, nebo dělat cokoliv, co jí baví.
Ale svět je v prdeli a ona musela venku přežít…
Zjevně má k nepití alkoholu své vlastní důvody a moje vyptávání jí moc nepomohlo. Lehce se jí dotknu jedním prstem na hřbetu její ruky na malý okamžik, poté se jí podívám do tváře. „Hele, dobrý.. tak bez alkoholu, nic se neděje..“ Usměji se na ní.

Nakonec přeci jenom projeví zájem o nějaké míchané nealko, ale vzápětí mi objasňuje, že některé věci nemůže.
„Jasně, takže bez citrusů a máty, to není problém..“

Darleen poté odbíhá tančit a já zaujatě projíždím suroviny a přemýšlím, jaký drink by jí mohl chutnat. Nakonec se rozhodnu pro Queen of Strawberries, kombinace rozmačkaných jahod, ledové drti, ananasového džusu, kokosového mléka a smetany. Když se vrací, už před ní přistává hotový drink s brčkem, doplněný o jednu jahodu navrch jako ozdobu.
Čekám na reakci, zda jí bude chutnat, případně zkusím něco jiného.
„Odkud vůbec původně jsi Darleen? Myslím předtím, než šel svět kompletně do kopru…“ Zeptám se s úsměvem, zatím co umývám již zamazané nádobí.

K baru přichází Eddie a vede i Chloé v zelených šatech. Chce umíchat něco spešl. Volím tedy Hurricane Coctail, směsici bílého a tmavého rumu, citrónové šťávy, pomerančového džusu, šťávy z červeného ovoce, grenadiny a cukrového sirupu. Oběma nahoru přihodím kousek pomeranče, třešničku a brčko, poté jim hotové drinky posouvám po baru.
„Tak prosím dámy.“ Řeknu s úsměvem.