Vítání nového roku

pevnost Holtgast, zahrady --> společenská místnost

Tiše jsem se zasmála, když mě polechtal darkorangeBlagdenův výdech do dlaně.
“Na tebe jsem nikdy nechtěla zapomenout,” šeptla jsem si spíš pro sebe, ale centikoří bystré uši to nejspíš slyšet mohly.
“Ráda se zastavím,” tiše jsem ještě dodala, naposledy pohladila Blagdena po hřívě, a poté zvedla tác a znovu se vydala do společenky.

Tam už panovala rušná zábava. Isaac zrovna vášnivě líbal Santiaga a mezi ostatními se zjevila i Valerie a Lea.
Tiše a nenápadně jako myška jsem proklouzla kolem herního kruhu ke stolu s pochutinami, dala rolky na své místo a porovnala, co bylo třeba.
Pak jsem se vrátila zpátky k baru, ke hře jsem chuť neměla. Ludwiga jsem poprosila o sklenku červeného vína. S díky jsem si pak vzala sklenici a otočila se bokem tak, abych měla přehled o tom, co se děje kolem.

“Na zdraví,” nabídla jsem s opatrným úsměvem přiťuknutí k nejblíže stojícímu Erdenovi, který nejspíš myšlenkami bloudil někde mimo tuto společnost.
Pokud si chtěl přiťuknout někdo další u baru, ať už Alex se Sheenou nebo nový Emil s Mattisem, nebránila jsem se.
“Jak se cítíš?” pokusila jsem se načít rozhovor s ex-vůdcem. Narážela jsem samozřejmě na to, že odevzdal velení někomu jinému. Přineslo to úlevu? Bylo to, v co doufal? Nebo snad lituje?

Nový rok

Vánoční večírek byl plný smíšených pocitů, tedy alespoň pro mě. Byla jsem nervózní z toho, kolik lidí si nepamatuji, koho jsem mohla znát a teď neznám a taky.. jak se bavit s někým, kdo ze mě viděl naprosto vše, i když já nevím nic. Situace pro mě měla jediné východisko, začala sem pít.. a to dost. Nakonec jsme se přeci jenom s Razem zvládli přes tu propast přenést a to.. asi až hodně dobře. A jestli jsem si z toho něco tentokrát nepamatovala, byl na vině jen a jen alkohol.

Měla jsem se asi stydět, obzvlášť, když nás ráno načapala Lakshmi v záhonu v zahrádkách, ale ne.. stud bylo poslední, co by mě napadlo, vlastně bych řekla, že jsem z toho měla i docela radost. Šla bych klidně do toho znovu i bez alkoholu, což mě trošku vyděsilo.
Víš, jak to chodí.. většinou to po téhle noci končí, už ho nebudeš zajímat…
Ale, něco bylo jinak. Stále jsme se pošťuchovali a škádlili a několikrát jsem se dokonce přistihla, jak se při myšlence na Raze uculím… Vždy jsem pak zavrtěla hlavou, jakobych se snažila ze sebe setřást tu myšlenku..
Nebuď jak puberťačka…

Další dny nastali změny, někdo odcházel, jako například Kristoff, se kterým jsem se přišla rozloučit. Vím, že přátelství se předstírat nedá, ale bylo mi upřímně líto, že jsem přišla o vzpomínky na něj. Všem, kteří odcházeli na jiné základny jsem popřála štěstí.

Změna ve vedení mě překvapila, ale brala jsem to jako rozhodnutí Erdena a Yevy, takže jsem jim do toho mluvit nechtěla.

Odchod Liliana.. mi byl upřímně jedno. Nevím, jakej byl posledních několik měsíců, já si ho ale pamatuji jako hajzla a tím pro mě i zůstal.

Přibyli i dvě nové dívky, které si zažili to nejhorší zacházení, jaké si snad žena může projít. A bohužel jsem jim víc, než dobře rozuměla..

Od Nika jsem dostala krásný opožděný dáreček k vánocům, za který jsem ho s velkým díky objímala pevně a dlouho. Bylo to milé a v tom zmatku, který mi momentálně dopřávala moje hlava, to bylo příjemné zvednutí nálady. Polštářek šel okamžitě do postele a odmítala jsem bez něj usínat.
Jednou mě s ním i pohřbí!! Jinak se vrátím a budu je strašit..

Svoje povinnosti jsem brala zodpovědně, stejně tak trénink. Musela jsem dohnat to, co hlava zapomněla a to obzvlášť v manipulaci s krví, kterou jsem dříve neměla.

Ve volném čase jsem se soustředila na obnovení vztahů, které si pamatuji, zároveň ale i navazování vztahů nových. Bylo to náročné, nicméně opravdu jsem chtěla znovu zapadnout. Několikrát jsem si dloubla do Erdena, abych zjistila, jak na tom jsme, hovořila jsem se Sheenou, Blagdenem, Yuriko, Danem, Valerií (která mě asi moc nemusela..), ale také jsem se snažila poznat pro mě nové lidi. Nejistější jsem si byla právě při rozhovorech s Nikem, zdálo se mi, že mezi námi se toho změnilo jen velice málo.

Nastal čas na další párty a tentokrát jsem se cítila už připravenější, než na tu vánoční. Po vykoupání a patřičném vyčesání vlasů jsem se poté přesunula ke skříni, abych si rozmyslela, co na sebe. Nakonec jsem se rozhodla pro černé upnuté tílko a legíny stejné barvy. Poté jsem se před zrcadlem zkusila trošku namalovat. Nic extra, černé linky a řasenku snad ještě zvládnu. Moje dlouhá pauza v líčení byla znát, protože jsem to několikrát musela zase umýt. Nakonec se mi to ale podařilo a já už si jen obula tenisky a vyrazila.

Na večírek jsem přišla až mezi posledními, část společenky už seděla v kroužku a věnovala se hře. Zastavila jsem se na baru, kde jsem požádala o sklenku whisky a pozdravit Erdena, poté jsem se vecpala vedle Nika, kterého jsem na pozdrav lehce pohladila po zádech. Pokud se naše pohledy setkali s Razem, lehce jsem se na něj pousmála.

Poté už jsem sledovala dění hry. Isaac si pěkně zatančil s nováčky a poté padla otázka na Santiaga, na kterou bych já osobně asi nedokázala jen tak z fleku odpovědět. No, byla jsem ráda, že jsem nebyla na řadě já…

Prý konec roku

Holtgast, sklad

Úsměv jsem Eddie neoplatila. Netušila jsem, nad čím bych se měla usmívat. Nad logickým zjištěním, že něco je poprvé?
Fakt, že je ve společence hodně lidí, mě zrovna nepotěšil, ale snažila jsem se ho přejít jen povzdychnutím. Nebuď srab, odejít můžeš vždy. Ani další poznámku ohledně oděvů jsem příliš nepochopila stejně jako to, že Eddie se zasmála nějak… Jinak. Byla jsem schopná to odlišit, ale ne rozklíčovat.

“Dobře,” uklidila jsem zatím vyčištěnou zbraň. “Mám ráda zelenou. Takovou tu… Tmavší. A jednoduchost. Jinak nevím, co bych dál upřesnila, myslím, že jsem na sobě nikdy šaty neměla,” pokrčila jsem rameny. Ostatně proč, je to dost nepraktický oděv.
“Můžeme jít, nechám to na tobě. Ty šaty,” vyzvala jsem Eddie, připravena ji následovat. Nakonec ona mě může lépe zadaptovat, abych zapadla. A to by se teď hodilo. Pokud se začlením, přestanou být ostražití. Já ale zůstanu.

Konec jedné kapitoli
Holtgast, zahrady

Nemínila jsem svátky, či onen sváteční den strávit tak.. jak by se čekalo u většiny.
Či jak se tomu většina oddávala. Mě osobně nic takového zrovna nelákalo.. zřejmě bych to asi nejlépe vystihla tím, že.. tyhle svátky pro mě oficiálně umřeli se smrtí mých rodičů.. byla jsem docela ráda za to, že těch několik pár co se dostavila v tenhle večer do tréninkových prostor tu i byla. A snad, naučili se něco, co jim v budoucnosti nějak více pomůže. Nebo je alespoň udrží od případného zranění nebo smrti..

Možná o to více, překvapili mě potom i drobné dárky, které nakonec moje maličkost dostala.. nikdy jsem nepotřebovala příliš. Vlastně, v jednoduchosti byla krása samotná a o to více tyhle malé drobnosti potěšili dušičku samotnou.

Co už tak ale potěšující nebylo, bylo úřadování..
Mnoho jsme ztratili bitvou v New Orleans.. a mnoho bylo třeba nyní vyřešit. Mnohá sankta byla nyní prázdná.. nebylo dost lidí na to zaplnit je všechny, ale přesto dokázali jsme alespoň strategická místa. Moje velení japonské odnože bylo stále předáno jinému, neb měla jsem stálo důvod zůstávat tady.
Co se vedení tady týkalo, poměrně schvalovala jsem Erdenovo rozhodnutí předat jej někomu jinému, i kdyby to znamenalo jenom dočasně ale potřeboval už nějaký ten čas na odpočinek.. utříbit si hlavu a mysl. Stejně jako my všichni. Pořád mi vrtalo hlavou ta zkáza.. skutečně jsme to zavinili my sami? Čím..? Nadměrnou manipulací s reálijemi..? Hraním si na bohy..?
Ne, tohle byly.. myšlenky, kterými jsem se nyní nechtěla příliš zabývat neboť moje mysl na to zatím neměla.
Proto jsem více než jen ocenila čas, který jsem mohla strávit s těmi několika bližními, které jsem tu měla. Ať už Nik sám, či potom pokusy, drobné krůčky o tom se pokusit spravit věci s Val.. maličko jsem i zahloubala myšlenkami k tomu jak.. nás zbylo jenom skutečně maličko.. ze skupiny, se kterou jsem se tu jednoho dne probudila..

Konec roku byl.. překvapujícím. Překvapujícím v tom, že jsem nečekala to, že toho vůbec dožijeme. Zároveň to ale znamenalo, že všechny ty věci co se staly udály se před určitou dobou, která je skoro až neuvěřitelná. Skoro až přimělo mě to maličko polemizovat nad tím.. co by na tohle všechno říkali ti, co tu už mezi námi nebyly..? Byly by hrdí..? Nebo naopak, zklamaní z některých kroků..?
Z jiného soudku, nesdílela jsem příliš nadšení ostatních, pokusit se nějak tenhle den, nebo jeho konec, nějak slavit.
Nebrala jsem nikomu jeho myšlenku, jenom pro mě tohle prostě nebylo.
A tak, když ještě naposledy zkontrolovala jsem klece, kdy jsem se dneska snažila o to, aby každý dostal.. alespoň i něco málo navíc z toho, co jsem měla vypozorované, že měli tak nějak nejraději, jako takový malý bonus za dnešní den.
Poté, zatímco většina určitě mířila do společenské místnosti, moje kroky směřovali zcela jinam. Zamířila jsem totiž do zahrad, kde jsem plánovala strávit večer. Najít si tam tichý koutek, kde bych mohla pak meditovat.

Malý taneček

Nikouš mi vysvětlí pravidla, na které bych dost rychle přišel i sám. Santíno má pravdu, víc originální to být nemohlo, já jsem ale spokojen, tohle se bude moc aspoň dobře sledovat. Jako první začíná zlatá Mara s políbením pro Nika, ten jí pak tvoří drink. Naše skupina hrajících se postupně zvětšuje, přidává se i ta Mia, Johny a nakonec i Santiago, který se rozhodl zapadnout do tohohle blýskavého inferna. "O nic zajímavýho. Zatím je všechno v kategorii mládeži přístupný." Ale teda některý věci fakt dost těsně. Třeba nedostatek spodního prádla té nové holky, která má očividně dost ráda své tělo, nebo Mikkelína s tou svou těsnou rudou róbou...

Naše malé a rozhodně tiché pomlouvání má svého vítěze, Emílek si to tentokrát nedává na samozvaného krále večírku. "Pch, prosimtě, žádná krize středního věku nebo cokoliv do hloubky. Určitě chce sbalit jen někoho, kdo to má rád bez zbytečného ochlupení kolem..." Pokrčím rameny, pohled mi ale opět sklouzne k Mikině. "A tý se vyhýbej, takhle se na ní dá aspoň koukat, když už nic jinýho. A vsadim se, že by pak akorát začala jen víc zvedat pravici a to prej není dobrý. Říkal kámoš." Přidávám se do rozhovoru, hru sleduji po očku. Ta nová exhibionistka se sotva dotýká Razvana, ten se chlubí tím, že byl ženatý. "Hele a kdy jsi zjistil, že to tak velká životní láska nebyla?" Zeptám se do pléna, zatímco se dál točí flaška. Jiný příběh za tím rozhodně být nemůže.

Odpověď po něm už ale nechci, protože hrdlo ukazuje na mě a tím pádem i Razvanům polibek, ten kluk se rozhodně nedrží stranou. Konečně něco pořádného! "Ty vole, po tomhle bych taky rád předstíral, že jsem tvá láska na věčný časy." Otřu si trochu zmučené rty, nemohu ale říct, že by mi to nějak vadilo. Neřekl bych, že jsem úplně na kluky, pozornost ale neodmítnu nikdy, obzvláště takovou.

No nic, vybírám si úkol, nejsem srab.

"Tak když si to přejete. " V mžiku stojím u noťasu a hledám píseň, která mi hned přišla do mysli. Taneček bude sice muset být trochu upraven, když ty holky budou dvě, ale to se zvládne. "Dámy, mohu prosit?"
Společenskou se ozvou první známé tóny a začnu s Gabrielle, které od teď budu říkat Papája. Je mi jedno, jestli to zná a umí, prostě se jí snažím vést a doufám, že bude aspoň kopírovat mé pohyby... A že u toho nedojdu k úhoně.
Písnička se postupně dostává k první třetině, během tance nás tedy nasměřuji k druhé z dam, Papáju si natočím správným směrem, pak stačí přehmátnout a už držím za ruce černošku. "Tak co, zvládneme zvedačku?" Jo, jsem menší, drobnější a slabší, ale moje sebevědomí všechno tohle dostatečně kompenzuje! Pokud se na to Darla necítí, snažím se jí povzbudit, nakonec to ale nechávám na ní, zda se ve chvíli, kdy se od ní na několik metrů vzdálím, skutečně rozeběhne a zkusí to, nebo mi dá košem a já to tak budu muset zakončit nějakou originální taneční kreací.
Ona je dost velká pravděpodobnost, že pokud to zkusí, stejně se nic nezdaří, ale nevadí, záda mi tady zvládne kdokoliv opravit!

Taneček nakonec končí a já zcela udýchaný nechávám obě holky jejich vlastnímu osudu a rovnou přistoupím k flašce, která následně ukáže na Diega. "Tak teď to pro tebe teprve začíná." zazubím se na něj a co se týče pusy, držím se trendu, který nastolil Razvan. Snažím se líbnout vášnivě a ničeho se nestydět.

"Tak nám pověz..." na moment se zamyslím zda se nedostat přes pubertální roky, zůstaňme ale nakonec u toho, co všechny zajímá nejvíc. "Jaký je tvé číslo? Myslím počet lidí, se kterými si..." zbytek pouze naznačím všeříkajícím gestem. Jo, otázka je to debilní, ale pokud to bude nějaké zajímavé číslo, má to potenciál utahování si. Aspoň dokud se nezeptá on mě. Haha.

Flaška frčí

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Nikolai kuchtí elixíry Luďovi za barem, a hra se posouvá dál. Gabrielle se svěřuje s... touhou hopsat nahá kdesi po širých polích, až se křivky třesou...?
Krátce se při té představě zasměju.
"A splnilo se ti to alespoň, nebo měly kámošky pud sebezáchovy za tebe a zůstalo jen u snu?"

Vzápětí se hrdlo flašky zastavuje na druhý pokus přede mnou. Pozvednu jedno obočí, děvče totiž najednou vypadá, že snad sebou praští... ještě že tu máme tolik léčitelů!
Akorát na hlavu nám nikdo nezbyl, to je tady poměrně vyčerpávající a nekonečná práce.
Políbeníčko nakonec přistane na líčko.
Pousměju se nakřivo.

"Pravděpodobně to, že jsem se oženil ještě coby náctiletý, s někým, o kom jsem si myslel, že je to láska na věčné časy," zvednu s úšklebkem potetovaný prsteník.
Upřímnost nade vše.
Natahuju se po flašce a roztáčím... a vida, Isaac. Vyrazím k němu a polibek rozhodně nedostane nudný nebo plachý... a pokud se mu to hochovi od hocha nelíbí, nechť si stěžuje na lampárně.
Při líbačce, na které si dávám záležet, blýsknu provokativním pohledem po sousední Mii, než se stáhnu.

Isaac pak volí odvážně úkol.
"Mhm, běž si vybrat písničku na notebooku podle svého přání a představy, a pak důkladně proveď v tanci naše nové dámy, jak Gabču, tak Darleen, ať z toho nováčkovství taky něco mají," mrknu na něj, a vrátím se na svoje místo.

Klid

Holtgast, zahrady

V tichosti zahrady zaslechnu šelest kroků, pohnu uchem. Brzy můj šelmí čenich pohladí známá vůně lotosu a manga.
A hřívu jemná ruka Lakshmi samotné.
Vůně jídla je lákavá, i když jsem už večeřel, dobroty, na kterých si pochutnávají (a které ve většině většinou ignorují) slavící ve společence, jsou vždycky povedené... i vůně od dvou rolek na ubrousku je příjemná.
Zabručím, zvednu hlavu a do hladící ruky vtisknu mohutný čenich, dlouze nosem vydechnu do jemné dlaně teplý vzduch.

"Díky, že sis vzpomněla," brouknu, v centikoří podobě hlasem mně podobným, ale hlubším a nakřáplejším, odráží se v něm teď náznak vděčného úsměvu.
"Mhm. Kdyby sis po zábavě zase chtěla popovídat, budu tady," přisvědčím jejím slovům přidanou nabídkou, a zase položím těžkou hlavu na tlapy a přivřu oči.

Makeover?

Holtgast, tréninkové patro, střelnice

"Věci můžou být vždycky poprvé," pousměju se.
"Dneska se nás tam sešlo hodně, i ty dvě nové jsou čerstvě venku z ošetřovny a už se seznamují," dodám, třeba představa, že nebude jediná, kdo se s ostatními příliš nezná, bude pro Chloé plus.

"Záleží, co chceš? Někteří zvolili pohodlí, někteří se trochu vytáhli, někteří to možná maličko přepískli," zasměju se trochu provinile.

"Klidně můžeš jít, jak jsi - a nebo se můžeme stavit do skladů najít ti něco víc fancy, jestli se na to cítíš. Jsem schopná cokoliv upravit na míru, barvou nebo materiálem během chvilky, nebude to problém."

Popojedem

Jsem zvyklá chodit bosá i tam kde to není úplně vhodné od toho také pocházejí ty jizvy nad kotníkem a na nártu, také mám pocit že Darleen se snaží být zdvořilá protože jsem se nerozhodla oslňovat ostatní svým oblečením. Vzala jsem si to v čem jsem se cítila pohodlně proto jsem si také nevzala podprsenku.
Před Výbojem jsme zvažovala že bych občas odložila i kalhotky jenomže mi to přišlo nehygienické, navíc i když by byla sukně či šaty dostatečně dlouhé trnula bych kdy se zvednou a já odhalím víc než bych chtěla.
Copatý kluk je mým nápadem překvapený a pak vyjmenuje důvody proč jsem se k tomu zatím neodhodlala jako třeba hadi nebo medvědi, škumpa atd. I když mně zarazí že jmenuje slunce, ale pak si všimnu že jeho jemná pleť může být následek nedostatku melaninu, takoví lidé se snadno spálí. Ale teď jsem na řadě já vstanu a když se pak sehnu flašce prsa která nyní nemá co zadržet se mi zhoupnou a blůza se vyboulí. Začínám točit, poprvé flaška ukazuje na můj palec u pravé nový, ale podruhé už vybere docela hezkého kluka jenom jsem nikdy nepochopila tu touhu některých mužů líčit se a lakovat si nehty. Ale dobrá dojdu k němu a ... pak zjistím že mám opět problém když začnu lapat po dechu a v krku se mi utvoří knedlík z představy že bych ho měla políbit.
Možná bych si o tom měla s někým promluvit, je tu někdo psycholog?
Nakonec toho kluka políbím na tvář stejně symbolicky jako se to dostalo mně a potom co si zvolí otázku opřu si ruku o bradu zatím co přemýšlím na co se ho vlastně zeptat.
„Co byl tvůj nejšílenější nápad který jsi před Výbojem uskutečnil?“

Vítání nového roku

pevnost Holtgast, zahrady

Přechod zahrad jsem si užívala, ale pak už jsem zamířila do kuchyně. Odložila jsem prázdný tác a vzala poslední se zeleninovými a masovými rolkami, k tomu pár misek s dipy a ubrousky.
“Heather, budeš potřebovat s něčím ještě pomoct? Kuchyň nebo Emily?” obrátila jsem pozornost na naši vedoucí kuchyně a podle její odpovědi jsem jí buď přislíbila, že se vrátím a pomůžu, nebo jí ujistila, že opravdu jen stačí říct.

Pak jsem se znovu vydala zpátky a jako vždy v zahradách zpomalila. Užívala jsem si výhled do všech odstínů zeleně v tlumeném světle a vzala to ke schodišti oklikou. Pak mě ale zaujalo cosi obrovitého mezi tím vším zelením. Zastavila jsem se a přimhouřila oči. Udělala jsem pár kroků blíž, abych se ujistila, a nakonec jsem se usmála a rozešla se vstříc centikoře.

Když jsem byla blíž, klekla jsem si do trávy a tác s jídlem položila před sebe. Jemně jsem centikoru pohladila po hřívě, přišlo mi to tak samozřejmé.
Možná dnes prostě jen o společnost nestojí. To jsem dobře dokázala pochopit. I proto jsem na ubrousek nachystala dvě rolky a položila je na kámen opodál, kdyby Blagden dostal chuť.
“Kdyby si něco chtěl donést, stačí říct,” tiše jsem zašeptala a zvedala se k odchodu, pokud Blagden nechtěl v hovoru pokračovat.