Hledá se klasika

pevnost Holtgast, knihovna

Knihovna se při silvestrovském večeru koupala ve světel lampiček, tichá, takže mé kroky a můj hlas mi přišel mnohem hlasitější, asi tak, jak by vás okřikla knihovnice. Ale chudáka Laimu to zjevně překvapilo.
"Promiň, nechtěl jsem tě nějak vylekat," omluvně jsem se na ni pousmál a namísto vracení do regálu jsem odložil své svazky na nejbližší studijní stolek, podvědomě je rovnajíc do úhledného komínku, aby nepopadaly na zem.

"Tak nějak si právě teď společenku taky představuju. A nepotřebuju mít ani křišťálovou kouli nebo schopnosti. Tak trochu jim rozumím, že potřebují nějakou tu společenskou zábavu, ale občas chce být člověk chvíli mimo a sám. Snad nevadí, že tady chvíli budu s tebou."
Sleduji, jak její ruce vrací do regálu vázanou knihu se zlatou ořízkou, ze které stihnu přečíst jméno Scott. To nevypadá na knihu, po které, jak právě teď prozradila, zrovna teď touží. Ale věřím, že jí hledání nebude příliš dlouho trvat. Callum a jeho knihovnické dámy v tom rozhodně neměly ledabylý systém.
"Rád bych pomohl, ale asi budu trochu k ničemu. Jane Austen není úplně můj šálek čaje. Na střední jsem se snažil přečíst Annu Elliotovou, ale nebyl jsem schopný překonat první dvě stránky. A na Pýchu a předsudek jsem byl se sestrou v divadle a pamatuju si z toho akorát, že tam měli živého králíka. Ale můžu být alespoň morální podpora."

Když zmíní fakt, že já jsem naopak přišel knihy vrátit, má pozornost se k nim znovu vrátí a teď už je začnu vkládat do volných míst podle klasifikace, abych tady jen nestál a zbytečně nežvanil.
"Vlastně ano. Vím, že ač sice mám respekt z knihovních pravidel, a tady úplně nehrozí to, že by se na mě ošklivě přes brýle koukala paní Conroy a účtovala mi zpozdné. Ani si nemyslím, že někdo z ostatních touží teď hned po Kurzu pozitivní filozofie. Jen mám prostě naučené, že na Silvestra je fajn mít...asi stručně řečeno čistý stůl, než si člověk otevře dveře do nového roku. Byl to jeden ze zvyků, které nám vštípila mamča," znovu jsem se pousmál, abych trochu ulehčil atmosféru a další z knih v mých rukou našla své místo.

"Máš ještě nějakou oblíbenou knihu a nebo autora? Třeba jsem z toho taky něco četl. Občas dávám přednost i lehčí literatuře než je tahle," zamával jsem Systémem Logiky, kniha první, která mě málem vypadla z rukou, kdybych ji v poslední chvíli nezachytil, "a nemyslím tím hmotnostně."

Klidný večer

Společenská místnost

Když nabízím oběma novým dívkám naši hru, v tváři mám ruměnec a stud neodchází ani poté, sám sobě si chvíli vyčítám nedostatek taktu a empatie. Dá se tušit, co přesně ty děvčata zažila ve svém zajetí a sám moc dobře vím, jak je těžké se pak zapojovat do hry plné...polibků a otázek a úkolů na tělo, navíc ještě s naprosto cizími lidmi. Už se chci dívkám omluvit, Gabriella ale nakonec se hrou souhlasí a přestože Darleen odmítá, nevypadá u toho nijak extrémně zděšeně. "V pořádku, to je pochopitelné a určitě i tak bude šance si zde popovídat." Pokud budou mít zájem, samozřejmě.

Průběh hry mě přináší zpět do nedávné minulosti. Do dnů, které byly tak stejné a zároveň jiné, do dnů kdy nás tu bylo více a někdy i méně. Jednotlivé tváře hrajících se měnily, stejně jako drobná pravidla hry, základ ale zůstával stejný. Skupina mladých dospělých, co se snaží si ze dne a večera urvat alespoň trochu normálnosti a veselí. Mnohdy jsem způsob tohoto veselí nechápal, nerozuměl jsem, proč je potřeba tolika pus, intimních otázek či úkolů, myslím ale, že už tomu rozumím trochu více. Není v tom nic...nevhodného, zlého, zvráceného. Je to prostě jen snaha o nějaké emoce, úsměv a třeba i doteky a blízkost, něco co nám v tomhle světě vlastně chybí. I mě?
Možná.
Sleduji různé druhy políbení, od něžných až po velmi vášnivé a přemýšlím. Sleduji ostatní v kruhu i mimo kruh, sleduji jak si povídají, žertují, jak se tvoří skupinky bližších přátel, jak se někteří snaží dostat do hovoru ty méně společenské, jak se všichni snaží vnímat ty ostatní, aby nikdo nebyl úplně sám. Sleduji je v tichosti, nesnažím se vnímat jednotlivá slova a rozhovory, nesnažím se přiřknout jejich chování aktuální význam.
Sleduji nás jako společenství, jako atmosféru, jako snahu o to, abychom se pro jednou chovali k sobě hezky a plnili si naše lidské potřeby.

Vidím, jak se zvedá Isaac, který k tanci vyzývá Gabriellu s Darleen, předpokládám, že na popud nějakého úkolu a na moment mi je líto, že u sebe nemám Val, která by mi vyklepala rytmus hudby, kterou si mohu jen domyslet. Ale nevadí... Alespoň je totiž vidím, což se nedá říci u Agnieszky, nemohu si tedy stěžovat. Zvuk není potřeba, ne když si všímám, že i když z toho holčiny byly možná překvapené a zděšené, tak ke konci obě vypadaly...možná zklamaně, že to skončilo?
Na chvíli zvažuji, že obraz tančících děvčat promítnu do Agnieszčiny mysli, všímám si ale, že jmenovaná sedí nedaleko zachumlaná v dece a v přítomnosti Calluma, který jí dělá společnost. Nepřísluší mi tedy rušit jí teď něčím, oč by nemusela mít zájem.

Místo toho opět obrátím pozornost hře, snažím se zachytit, kdo je na řadě a co se děje, brzy spíše ale vnímám novou mysl ve svém okolí a jemný dotek, na který jsem si poslední dobou již dosti zvykl. Zavítala mezi nás i Valerie a za to jsem rád. Pokud někdo potřebuje nebýt zavřený jen ve své mysli a ve svém pokoji, je to ona. Rád bych jí její starost nějakým způsobem vrátil, nejsem si ale jist jak, proto většinou jen mlčím a nebráním se její potřebě blízkosti či ujištění, zda jsem v pořádku. Je to málo? Mám dělat víc?

Blondýnka zase odchází, aby se připojila k jiným, pohledem tedy sklouznu k Igorovi, který je asi na řadě, soudě dle polibku, který získal od Santiaga. Znění úkolu mi uteklo, Igorova odpověď však nikoliv.

Nemiluju, nemiloval jsem a ani milovat nebudu. Chápu ho. Na některé věci je už lepší... nemyslet. Říci si, že to vlastně není ani třeba. Že to nepřinese nic dobrého, nic prospěšného. Jen ztrátu a bolest.
A přesto...
Ale ne, to teď nemá cenu rozvádět. Igorova slova možná zní depresivně, odpovídají ale tomuto světu a očekávání, které bychom měli mít.
K dalšímu vyzývá Miu a upřímně možná nechci vědět, co se v jeho punči přesně nachází. Mohl bych zapátrat, ale ať se baví. Aspoň teď.

A jedeme z kopečka

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Už jsem se začínal bát, že ses zapomněla na pokoji," usměju se na Sametku, když se tak elegantně vrypoší mezi nás.

A hra se rozjíždí! Aviforma líbá Tavaryše, ten kuchtí a mixuje drinky. Další zastávka je u nové tváře.
Tu neznám...
"Kdo to je? A ta u baru?" prohodím zvídavě. "Včera někdo přibyl?" Byl jsem... v trochu osvíceném stavu, nu...
Ale určitě bude stát za to je obě poznat, minimálně tu, která se odvážila do jámy lvové hrát s námi flašku... a svěřit se o snu dostat se z divočiny do civilizace v rouše narozeninovém.

Punč se krásně pomalu rozvíjí... Dobře jsem ho udělal! Škoda, že na něj ostatní pečou... pche, míchané drinky.
Ty nedopřávají svět plný třpytivých barev!
Hatatitlá na sebe (opět) práskne, k čemu že má tetování na prstě, Indiánek protáčí obě nové, Don Fazolar má z postele nejspíš hromádku třísek... a flaška míří na mě.

Tiše do polibku zapředu... to jmenované číslo asi vysvětluje skil s jazykem, kterým Don vládne, protože tohle vážně nebylo ani trochu špatné!
"Kolik z toho čísla padlo za Triskelion?" pobaveně se optám, když se tmavovlásek odtáhne, a zhluboka se napiju punče. Hmmmmff.
Sám však volím úkol... kde mě ovšem Fazolka hluboce zklame.

"Lásku? Vyznávat? A tak, aby to vypadalo upřímně? A jak to mám asi udělat? Nemiluji, nemiloval jsem a při naší pravděpodobnosti na přežití do budoucnosti nejspíš asi ani nestihnu milovat," zasměju se pobaveně, a trochu roztržitým pohledem přeletím kroužek.
"Ne že bych vás neměl rád, bando, ale s bolestným jménem na rtech nikoho tady bych neumíral, takže fantuju a nedík, bude mi zima," uculím se a odhodím černé sako obleku stranou.

Pak se natáhnu pro flašku a točím... a hrdlo ukazuje na Fujavici.
"Miuško, krasavice z Alp, zkus mě při tom neuřknout," dlubnu si zvesela a věnuju jí lehký, jemný, ale nepopiratelně romanticky laděný polibek.

Harpyje volí odvážně úkol, tedy pouštím se do vymýšlení - "Inu, za úkol si dej sklenku mého punče... a na ex!"

Say 'yes' to the dress

Holtgast, střelnice - sklady

"Vzhůru do skladů," kývnu, ráda, že Chloé neposlala mou snahu do kytek.

Sklady, obří místnost, kde se na některých místech police či na sobě poskládané krabice tyčí až do stropu, je hotová pokladnice nálezů.
"Na průzkumech je prvotní zajistit nekontaminované suroviny, léky, jídlo, spotřební drogerii, co se dá využít - ale to neznamená nechat na místě nálezu perfektně ok věci, jako je oblečení, látky a tak.
I z věcí, které nejsou přímo potřebné, se dá něco potřebného vytvořit," prohodím zlehka, jako bych měla nutnost odůvodňovat monstrózní množství zajištěného oblečení.
A... vlastně i trochu mám. Na průzkumech jsem to většinou já, kdo nenechává neprioritní předměty ležet ladem.
Však co... nadbytečné věci se dají vyhodit, zdemolovat, ale vracet se pro něco, co leželo vystavené volně živlům, zombíkům a zubu času už je horší.

Přejdu do jedné ze zadních částí, kde jsou uložené ulovené společenské oděvy. Letmo přeměřím Chloé pohledem, a sáhnu po jedné z krabic nadepsané velikostí XS.
Chvilku čaruji s barvou, šaty samotné skryty před Chloiným pohledem stále v krabici, a zvednu je k posouzení teprve, když zvládnu dosáhnout požadované barvy.
"Co myslíš?"

Rýpalové z Rýpalburgu

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Ta by musela prasknout vzteky," přisvědčím Mii. "Ale drahoušků hrdých na svoje háro je tady víc... spousta prostoru pro trénink," uchechtnu se. Třeba náš ex-šéf, na kterého má Mia neskrývanou pifku... jak ten by vypadal s hlavou jako koleno?

"Náhodou!" zastanu se Santiagovy saténové košile, "Susi by se moc líbil! A Lottka s Marou ještě víc!"

Na Miino vyprsknutí v němčině jen pokrčím rameny. "Neříkej, že tys nikdy nechtěla rozpustit vlasy a uvolnit faldy a rozběhnout se vstříc kruté divočině, vypustit vnitřního pračlověka na svět!" pronesu s naprosto vážnou tváří, ale kruci, dá mi hodně velkou duševní námahu tu pokerface udržet.

"Že by? Pokud ji rajcuje elektřina, měli bychom ji dát dohromady s Yuriko," uculím se na Santiho poznámku. "Nebo bys mohl vykutit, jak se pod kůrou dá pošimrat android, když máš takové chutě," dloubnu si pobaveně, vraceje se k předchozí poznámce.

Mia se vrací k Emilově sestřihu a dlube při tom i do mě. Haha. "Má milá, vzhledem k tomu, že netuším, kdy budu (nebo nebudu) mít střední věk, už dávno jsem se rozhodl mít krizi trvalou a pokračující," ušklíbnu se.
Isaac přihraje vysvětlení mnohem jednodušší. "S balením kohokoliv tady přeju chlapci hodně štěstí," zasměju se krátce. Santi to vidí ještě jinak, nehoda... není náhoda.

Razvan se v líbání nekrotí, a vysílá pak Izze provést obě nové v tanci. To byl... dobrý nápad! Jak úkol, tak výběr tance a hudby. Pěkně se na to koukalo, ani jeden z těch tří není pohybově retardovaný a černoška má na to i dobré šaty.
"Ok, jsem si na 99,98% jistý, že ani jedna z těch nových nemá podprsenku," vyřknu verdikt, když se k nám náš Swayze zase posadí.

Následuje líbačka mezi Santiagem a Isaacem, Salazar se chlubí, kolik zářezů by měl na posteli. Zvednu obočí. Takové číslo bych ani na něj netipoval. "Jen jestli nás netaháš za tkaničku, Casanovo," rýpnu si.

Vzápětí je líbačka mezi dalšími dvěma tmavovlásky... a Igor dostává úkol, který mu nezávidím, zatímco já dostávám pití, pro které milerád odkládám pivo stranou.
"Aaaah, brácha prostě mixovat umí," nahlas pronesu a zvednu k blond čupřině za barem palec.

Flaška frčí

Holtgast, společenská místnost, u baru

"Já..." hanba za vlastní pitomost by mě fackovala, pokusím se však sebevědomě usmát, vyjde z toho ale spíše bolestný škleb.
"Ne, já, em... omlouvám se, jen jsem změnila názor."

Co je komu po tom, že mě a tu druhou drželo nějaké pošahané hovado v cele jako chovné čuby a u mě se ten zkurvený záměr povedl? Hrdlo mi sevře knedlík jako pěst a na moment se mi zalesknou oči, než je sklopím a ty pitomé tendence slzet rozmrkám.
A teď, při pohledu na pěkného a laskavě mluvícího kluka, mám pocit, že už nikdy nic nebude v pořádku.
"Já jsem Darleen," překonám nakonec sevřený krk stísněně. "Těší mě... kdyby se ti chtělo, ráda nějaké míchané nealko ochutnám," dodám, pohled opět zarytý do bar desky.
Vždycky jsem byla prostořeká, sebevědomá, co se mých předností a schopností týkalo... kousek po kousku, po Výboji ta představa bojovnice v mé mysli opadávala jako neudržovaná zeď.
"Ale nejsem ta nejjednodušší zákaznice... nemůžu citrusy ani mátu," uvědomím si, že dát dopředu vědět svoje alergie možná nebude od věci.

Najednou zaslechnu svoje jméno.
Co?
Ne!
Konsternovaně zírám, jak s naprosto neomylnou písní v patách tmavovlásek úkolem prvně protáčí Gabrielle, pak si to namíří ke mně. To... musím?
Představa něčích rukou na mém pase, na mých bocích, není příjemná ani trochu... ale nechci vířit vlny hned zkraje.
Naštěstí... to není tak hrozné. Tančila jsem vždycky ráda, hlavně sambu, jive a jiné latiny, a když pevně zavřu oči a nechám tělo dělat, co si pamatuje, jako bych prostě jen živě vzpomínala na taneční, nic víc.
Dokonce se pokusím vyhovět i se zvedačkou, a upřímně mě šokuje, že to Isaac ustojí, musím mít určitě takových dobrých deset kilo víc, než on sám váží...

"Díky," hlesnu jeho směrem, když hudba skončí, a vyloženě prchnu zpátky k baru. Na jednu stranu jsem ráda pryč ze středu pozornosti, na druhou... by ten zdánlivý záblesk normality mohl trvat i déle.

Zimomřiví

Holtgast, společenská místnost, u krbu

"Aspoň duše, když už ne očí?" pousměju se. Podle zvuků tuším, že si Callum dělá pohodlí v mé blízkosti, a jednou rukou se natáhnu k hromádce hebkých přikrývek, svrchní mu podám.
"Ne každý je tak zmrzlý jako já, ale kdyby ses chtěl zachumlat, doporučuji," usměju se jeho směrem.
Posléze mi úsměv trochu zmrzne. Šelest daleko temnější ozvěny plazí se za Callovými slovy... zatrne mi po celé délce zad, ale snažím se to momentální nepohodlí nedat najevo a zaposlouchám se do jeho líčení oděvů ve společence.

Příliš podrobný není, básnicky opisuje spíše esence než to, co si kdo doopravdy vzal na sebe, ale o tom ta prosba ani nebyla.
Užívám si jeho jemný hlas, poeticky zmiňující okolní.
"Ah... jsem ráda, že mezi nás tentokrát zavítal Daniel, Erden i Sheena," kývnu na zmíněné, pak, když dohovoří.
"Co Gabrielle a Darleen?" zeptám se na nové tváře.
"Baví se dobře? Nepotřebují s něčím pomoct?" stáhnu starostlivě obočí.
"Sice jsem ráda, že se obě rozhodly přidat se k nám a poznat nás, stejně mě maličko trápí, jestli to nebude příliš, po tom, čím si poslední týdny prošly."
Prsty začnu probírat lem přikrývky.
"Jak se vlastně daří tobě... a tomu... druhému?" nejistě dodám.

Do naší blízkosti vzápětí usedá další osůbka. Šelesty myšlenek prozrazují Valerii.
"Hezký večer," pozdravím ji, sáhnu jednou rukou (druhou svírajíc stále pohárek se svařeným vínem) pro další deku a podám jí ji.
"Jak se máš? Není nálada na hraní?"

Zadumaně

Holtgast, společenská místnost, u baru

Vážně poslouchám, kterak Emil odpovídá na poznámky k jeho vlasům. Eddiin zní náhodou povzbudivě, ale úsměv od Emila nevyloudí. Stalo se mezi těma dvěma něco?

"No, doufal bych, že vodku bys neklopil s tak nehybnou tváří, jinak bych musel mít starost o tvá játra," pousměju se k otázce na vodu.
"Hmmm... to chápu. Beru to taky tak. Na druhou stranu, ticho a klid je tu po večerech většinou... Je to tak trochu zázrak, že jsme se dohrabali k dalšímu roku, nedivím se, že alkohol i polibky tečou proudem," pousměju se.
Koneckonců, zatím ty otázky a úkoly zatím nebyly nijak... hrozné. Skoro mě láká se přidat.
Do společenky dorazila i Val, a pokud ke mně její pohled sklouzne, mávnu jí s přívětivým pousmáním.

"Amm... jasně, samozřejmě," kývnu překvapeně na Ludwigem zadanou donášku... třešňově? vonícího pití k Jonovi.
"Erm, bratr ti posílá oblíbený drink?" podám sklenku s červenou tekutinou Johonaeiovi.

"Asi pochopil... ale mně nejspíš něco uniká...?" usměju se tázavě na Ludwiga, kývnutím poděkuju za sklenku vína.

"Na zdraví," pousměju se směrem Lakshmi a cinknu si s ní svou sklenkou vína.

"Kdyby ta oslava měla být podle tebe, co bys chtěl podniknout?" upiju a vrátím se pohledem k Emilovi. Zdá se mi celkově nějaký vážnější, než dřív, snad i... smutnější?
Je to... trochu znepokojující změna, od někoho, kdo by mohl rozdávat optimismus plnými hrstmi a nestrádal by.

Na zdraví

Holtgast, společenská místnost, u baru

Kývnu Lakshmi. "Na zdraví," přiťuknu si vodkou s jejím vínem, pohledem zamyšleně sklouznu po dvojici Matisse s Emilem.

"Aspiruješ na roli psychologa?" pousměju se na tu pocitovou otázku. "Neustále nám k tomu někdo schází, zdá se..."
Jak se cítím... to je vždycky nelehká otázka.
"Naživu, a trochu lehčeji než dřív. Ale událo se toho až příliš... a velká část z toho 'příliš' je má vina," zkusím shrnout rozvážně, aniž bych zabředával hlouběji.

"Co ty... pořád nic, co se vzpomínek týče?" zeptám se pak Lakshmi vážně. Můj pohled pak zachytí Valeria, která s jemností dotýká se zlehka mých náhrad, než se přesune dál, ukazovat náklonnost svým zvláštním způsobem ostatním oblíbencům.

"Dělá mi starosti," prohodím bezděky, jako by to byla jen myšlenka, která se rozhodla ozvat nahlas.

Bokom

Holtgast, posun --> stajne --> spoločenka

Takmer celý Vianočný večierok som trávila ticho v prítomnosti Jamieho, skoro sa od neho nepohýňajúc - ak predsa len niekto priniesol mäso, pozorne som sledovala, či ho prijme, hoc na obed ho odmietal. Keď s niekým prehovorím, je to väčšinou iba okruh Mojich ľudí. Skôr som pozorovateľ ako účastník, hoci niekoľkokrát si idem doliať vodu a po ceste sa vždy letmo dotknem všetkých prítomných, na ktorých mi záležalo. Odchádzam zo spoločenky, až keď tam nezostane nikto, pre koho by malo zmysel tam zotrvávať.

Keď som nasledujúci deň videl koráliky na Nikovom zápästí, bola som rada. Podarilo sa mi pre neho vyrobiť niečo, čo mu robilo radosť, však? Niečo, čo mu pripomínalo, že nie je sám? Preto ich nosil. Tak, ako som ja nosila moju zbierku príveskov na krku. Dúfala som, že mu prinesú dobré pocity. To som chcela. Moji dôležití museli byť v bezpečí a v rámci možností čo najspokojnejší. Pokým sme tu boli spolu... zvládnem pre nich zostať, deň po dni. Však?
Však?

Ďalšie dni prinesú nečakané správy. Odstúpenie Erdena z vedenia by som nepredpovedala - doteraz mi prišlo, že tomu venuje každý kúsok energie, vzdialil sa od väčšiny z nás s tým, koľko snahy dával do behu celej organizácie. To však mohol byť aj ten dôvod, prečo postavil vedľa seba na pomoc Yevu. Odhadla by som, že to bude viac spolupráca ako podriadenie sa, pretože o vedení vedel toho veľmi veľa. Akokoľvek sa mi nepáčili jeho rozhodnutia týkajúce sa Augusteho, organizovať všetky veci okolo Triskelionu vyžadovali určite veľkú dávku schopnosti a pod jeho palcom šlo dennodenné fungovanie hladko, to mu nemohol nikto poprieť.
V každom prípade to znamenalo že bude na ňom menej ťarchy. Bude, snáď... menej vyčerpaný. Hádam trochu pokojnejší. Ak mu bude kvôli tomu rozhodnutiu lepšie, bola som spokojná, že ho urobil.

Darček od Nika ma zastihne nepripravenú. Prekvapene sa dívam na vankúš, prstami opatrne prechádzam po výšivke. Akokoľvek bol James uzavretý v svojej podobe a Loki sa so mnou opäť viac nerozprával ako áno, cítila som náznak tepla v inak chladnej tme vnútri keď som sa na ňu dívala. Ako ozvena spomienky, vyobrazenej v mojich rukách. Výšivka bola detailná, videla som koľko pozornosti do nej šlo, a keď si priložím hebký povrch vankúša k tvári, cítim ako vonia a že Nik nezabudol na žiaden detail.
K úsmevu sa vôbec nemusím pripomínať. Pritiahnem sa k Nikovi a objímam ho tak dlho, pokým nemám pocit že niečo z jeho tepla nepresiaklo cez hrubé vrstvy oblečenia ku mne.

Tepla, ktoré pomerne rýchlo zamrzlo pri ozname o presune do iných sánkt. Presune, ktorého súčasťou boli aj dve známe mená. V prázdnom tichu vnútri sa vo chvíli oznamu objaví poletujúca črepina studenej, oddelenej paniky, a ja rovno tam, kde nám to je oznámené, mierim k vedeniu. Koľkokrát aj predtým prevelovali ľudí do iných sánkt, a veľa krát aj z Mojich, no...po smrti Nax a Marisol som tak akosi ...dúfala, že zvyšok, ten stále sa zmenšujúci okruh Blízkych, zostane pri sebe. Samozrejme, že som nečakala že by niekto bral ohľady na takú logiku, hlavne keď o nej nikto nevedel, no ten pocit bol podvedomý. A práve Oren s Jamesom? Oren si vedel poradiť v boji, a svojou prateľskou povahou vedel fungovať aj v malej skupine ľudí, no aj tak som nechcela aby odišiel preč, preč od nás. Ale Jamie? Jamie, uzavretý vo svojej psej podobe, v ktorej nedokázal ovládať svoje schopnosti a v ktorej som doteraz ďakovala Bohu že vyviazol pi poslednom boji živý? Ten, pri ktorom som v svojej alebo mačacej podobe presedela hodiny, keď ako duch pozeral do vzduchu a čakal...má ísť na úplné iné, neznáme miesto? Keď bol Loki vo svojej vlčej podobe, odmietajúci sa premeniť naspäť, zdivočený v zvieracom tele, išli sme s ním na Island, len aby bol v známom prostredí a dúfali sme, že ho to privedie späť. A pri Jamesovi teraz urobíme úplný opak? Pošleme ho preč z miesta kde to poznal?
Toto isté nahlas aj vyslovím, keď sa pýtam Yevy a ostatných prítomných z vyšších miest, prečo posielajú preč práve ich dvoch, a či nie je nikto z menej zabehnutých, novších členov, ktorí by ich vedel nahradiť.
Odpoveď je ale taká, že onedlho stojím v hangárch, stískam ich oboch v objatí a s naširoko otvorenými, nežmurkajúcimi očami ich prosím, aby na seba navzájom dávali pozor. Aby sa ochraňovali.
Aby sa vrátili.

Ani potenciálna radosť z oznamu o Augusteho dodatočnom zmiznutí neprenikne cez prsty námrazy, ktoré hlcú sugesciou vyhraničené čiary okolo diery vnútri, prehrýzavajú sa energiou, uskladnenou na moje herecké schopnosti určené pre divadlo normálneho fungovania. Iba čo sa kdesi vo mne ozve, že tak ako som si želala aby sa Oren s Jamesom vrátili v poriadku a živí, tak som si priala aby Auguste tam vonku zomrel.
Dívam sa na dvere, ktorými odišli, ešte hodnú chvíľu po tom, čo ustane akýkoľvek zvuk odchádzajúceho stroja. Dívam sa, zatiaľ čo mám pocit že sa mi hruď a brucho prepadajú do seba. Čo ak som ich práve videla posledný krát? Prečo som sa nedokázala rozdvojiť a zostať tu, no zároveň ísť s nimi?
Koľko krát sa mi toto ešte stane, kým konečne urobím, pre čo ma tu nechal ten hore na žive, a bude mi dovolené odísť?
Stojím tam až po dobu, kedy zistím že aj v svetri sa chvejem od chladu. Zamierim do stajní, aby som sa aspoň trochu pokúsila zahriať pri práci.

Od toho momentu rozprávam ešte menej ako predtým, hoci fyzických dotykov s mojimi Blízkymi osobami neubudne, práve naopak. Objatie, pohladenie či opretie plní funkciu vítania, rozlúčky, súhlasu či upozorneniu. Pár krát za deň sa pristihnem, že očakávam vynorenie zlatej srsti spoza rohu či cinkot Orenových kryštálov, a zakaždým ma bodne vnútri ľadový cencúľ neistoty o tom, či sú v poriadku. Menej sa usmievam, a ak vôbec, je to väčšinou jemné, malé gesto, no tvárim sa pri mojej hŕstke vybraných ľudí pokojne, mierne, môžu zo mňa cítiť tichú pohodu. V noci zaspávam s voňavým vyšívaným vankúšom od Nika pritisnutým k tvári, aby som cítila jeho vôňu, a ak mi to Yuriko dovolí, často s ňou v posteli tak, ako sme kedysi boli zvyknuté. So všetkými z mojich blízkych trávim čas kedykoľvek, kedy sa to dá, Nikovi sa často podujmem zapletať pri spoločnom čase vlasy, ískajúc mu pri tom v nich drobnými prstami. K Danielovi, s ktorým koľkokrát nepovieme dokopy pravdepodobne medzi sebou viac ako desať slov, prídem raz s jemným potiahnutím za ruku a ak ma nasleduje, odvediem ho k rádiu, kde je na papieri napísaný text pár piesní a bez slov sa ho so zdvihnutým obočím a poklepkaním po ruke v krátkom rytme pýtam, či chce so mnou počúvať. Pamätala som si, ako sa zdalo že sa mu to naposledy páčilo, a ak sa to chytí, opakujem to s novými piesňami, obmieňajúc žánre a pozorujúc, ktoré sa mu najviac pozdávajú.
Mia mi na Vianočnom večierku, no aj po ňom, prišla...pokojnejšia. Dobre. To bolo dobre. Nenachádzala som ju už na záchodoch alebo s bolestivým výrazom v tvári na chodbách. Stále s ohľadom na jej osobný priestor vynechávam objatia, no i tak vždy, keď na ňu narazím, neubránim sa letmému dotyku na ramene, paži či chrbte. Razvan sa v jednej či druhej podobe stal mojim najvítanejším spoločníkom pri pravidelných vychádzkach a prevetrávaní koní. Ak mi to dovolil, koľkokrát som mu v jeho zvieracej podobe pred odchodom zaplietla hrivu, na chvíľu pritom oprela čelo o konský krk.
Blagdena som občas objavila v záhradách keď ma ešte nepremáhala únava no už bolo príliš neskoro na rušenie oddychujúcich koní v stajniach. Pokiaľ ma nechal, ležala som v mačacej podobe, v ktorej bolo všetko jednoduchšie, pri jeho väčšej, nerobiac dokopy vôbec nič. Boli to jedny z najpokojnejších chvíľ - ale iba ak sa neobjavila Lakshmi. V takých prípadoch som sa vždy zdvihla na všetky štyri a ako duch sa stratila v poraste.
Erdena aj Lokiho neminú moje malé dotyky, kedykoľvek sa ocitneme v jednej miestnosti, pokým by ma vyslovene nepožiadali či nedali inak najavo, že si to neprajú, no po tom, čo mi obaja dali najavo že nestoja o bližšiu spoločnosť nenarušujem ich priestor a čas viac. Chcela som, aby ľudia, ktorých som mala rada, boli v rámci možností aké sme mali v bezpečí, zdraví, spokojní. Šťastní. Ak to moja prítomnosť nespôsobovala, odstránila som ju. Jednoduché.
Okamžite zaregistrujem však Erdenove omnoho častejšie príchody ku koňom. To bolo dobre. Mala som v pamäti, že pri koňoch bol šťastnejší ako inde. Chápala som to, a tak dávam výrazný pozor na to, aby boli postroje na všetky kone vždy v špičkovom stave, pripravené, úhľadne označené, čisté - a hoc si nedovolím ho vyrušovať počas jeho jazdenia či po ňom, vždy keď skončí a vráti sa späť do stajní, má pri boxe koňa ktorého si vzal položený kýblik s čistiacimi nástrojmi a pohár vody.

Akékoľvek tieto prejavy prívetivosti idú však do úzadia, ak sme v spoločnosti aj iných. Pri tých som skoro ostražitá, ako keby som bola stále v pozore, z tváre sa mi vytratí takmer všetka mimika zmení sa na kameň a ak mi nepoložia priamu otázku, na ktorú sa nedá odpovedať posunkami, až vtedy otvorím ústa. Nebola som na nich cielene nepríjemná či hrubá, nemala som žiadne poznámky či nerobila im naschvály, no držala som si odstup, nezaujímala sa o nich a keď boli v mojej blízkosti, iba som ich mlčanlivo nekryte a vytrvalo sledovala. Zachovávala som úplné základy slušnosti a ak mali na mňa otázky, týkajúce sa tréningov či jedál a koní - ktoré som mala na starosti - odpovedala som im. Na nič iné však väčšinou nie. Matisseho to jediného neodradilo, a to napriek tomu že hoci som na každý pozdrav reagovala prikývnutím hlavy, tak na čokoľvek osobnejšie, ako sa mám či čo som cez deň robila, sa zostanem naňho iba bez slova dívať a čakám, či bude niečo chcieť alebo to je všetko. Keď ale nájde skulinu v tomto systéme a pýta sa prácu v prípade, že treba naložiť na táčky trus v záhradách po tréningoch  odniesť na kopu či poukladať naspäť prekážky a pomôcky ktoré som tam predom pripravlia, jednoduchým ukázaním prstov čo má kam odniesť ho nechám. Nebudem mu brániť byť k úžitku. Do stajní ho však pracovať nepustím - dosť, že som pri koňoch dávala pozor na dve nebezpečenstvá a jednu falošnú kópiu.
Neverila som im, ani jednému, a jeden tréning mi ukáže, že som dobre robila.

V prvých chvíľach to vyzeralo normálne. Boli sme zvyknutí, že pri tréningoch tečie krv, alebo nastanú aj horšie zranenia, ak je útok silný a obrana sa nevydarí, ako by mala, preto boli liečitelia vždy prítomní a pripravení.
Preto pri prvom náznaku krvi, čo Chloé päsťou dostane z Nika, iba napriamim zrak a otočím telo k ich dvojici. Nasleduje druhá rana do hlavy, z ktorej na bledých vlasoch ihneď vidno, že zasiahla dosť silno na to aby narušila kožu aj tam. Predkláňam sa, nadychujem. Zaznieva slovné upozornenie o skončení zápasu s Chloé ako víťazkou, no ...ona neustupuje. Prekročí nohami do ďalšej pozíciu, napína sa a rukou naprahuje aj cez jasné pokyny a očividné vyradenie jej súpera z bojaschopnosti, zatiaľ čo tá moja vyťahuje tréningovú pištoľ z puzdra a dvíha ju.
Chloé aj mňa zastaví Blagden, odťahujúci telo na telo tmavovlásku od Nika. Prst na spúšti však nepúšťam, ani keď je odvlečená za čiaru, ani keď pohľadom kmitám z nej na Nika a prítomného liečiteľa, ktorý sa mu hneď venuje. Kráčam bližšie, až kým nie som na dosluch a nepočujem, že Nik bude v poriadku. Až vtedy skláňam zbraň a aj napriek Nikovým protestom v prospech Chloé si ju uložím vedome v mysli do podobného okruhu ako bol Mikkel a Auguste.
Ak by sa toto malo opakovať a ohrozí predo mnou život niekoho z mojich Blízkych, zabijem ju.
Od toho tréningu začnem na sebe takmer neustále nosiť strelnú zbraň.

*********

Posledný deň v roku som strávila úplne tak isto, ako každý iný - s tým rozdielom, že pri raňajkách som Daniela namiesto pri jedlách bežného ľahkého vítacieho dotyku prstov pomaly objala. Bol jediný, ktorý z tých na ktorých mi záležalo vyrazil na misiu deň predtým, a ja som bola veľmi rada, že sa v poriadku vrátil. Na zvyšok, vrátane dvoch nových prírastkov, som nereagovala.
Nasledovali povinnosti, obed, tréningy a večera - na ktorej prišlo znova k odchýlke. Prihovorila sa mi Eddie s prosbou o výzdobu spoločenky na...oslavu nového roka. Prvé sekundy sa na ňu iba dívam a skoro to vyzerá, že buď nebudem reagovať vôbec pokým neodíde, alebo sa otočím späť k svojmu jedlu. Nakoniec však prikývnem a po tom, čo mi zostane prázdny tanier ju nasledujem do spoločenky. Namiesto hŕby malých poletujúcich svetielok však vytvorím dve väčšie, ružové gule, žiariace tesne pod stropom.
Dve za dvoch ľudí, ktorí mi tu chýbali.
Čo robili dnes oni? Myslel na nás Oren? Sedela ich malá skupinka teraz niekde spolu, dojedali večeru? Jedol vôbec James?
Zbelajú mi pery, keď ich stisnem a s rozlúčkovými dotykmi ostatných Blízkych, ktorí vytvárali svetelnú výzdobu, sa vyberiem späť do kuchyne. Spratať riady, roztriediť jedlo čo zostalo, pomôcť umyť kuchyňu a potom rovno do stajní postarať sa o vynosenie z boxov, čistá slama, tréning koní ktoré sa nestihli vyjazdiť cez deň a ich následné obriadenie, večera. Kým skončím, celkom pokročí čas, a ja sa nájdem s rukou položenou na soške Matyldy a Aimee, dívajúca sa na zavretý východ zo stajní. Hore sa pravdepodobne už rozbieha o takomto čase oslava. Rok... Iba kúsok po Silvestri minulého roku som išla spať do vlastnej postele a zobudila som sa v presklenej kocke, ktorá sa mi mala stať na viac ako šesť týždňov domovom, skade ma pravidelne na Agusteho príkaz brali, a znova a znova zo mňa robili ľudský experiment na chladnom kovovom stole so skalpelmi a ihlami, pokým sa nezjavil ako anjel z neba Erden a neodniesol ma stade prehodenú cez plece ako vrece zemiakov.
Rok. Rok, počas ktorého som stratila celú rodina, iba by som našla novú...a tá, kus po kuse, mi bola odoberaná tiež. Keby neprišiel čas, kedy sa zjavovali naši mŕtvy z iných svetov a ja som sa neprestala tetovať, moja koža by bol teraz omnoho zapratanejšia. Toľko ich niekto iný zavraždil. Na začiatku som sa rýchlo zblížila takmer s každým, bolo to...bolo to veľa ľudí. Ani som nevedela, koľko bitiek som absolvovala za necelý rok. Koľko krát som videla niekoho zomrieť. Skoro vôbec by som nedokázala povedať, čo a kde sa nachádza v tele človeka, pretože stredoškolskú biológiu som poriadne nestihla, ale vedela som kde niekoho streliť aby som ho zabila - a to som aj niekoľkokrát spravila.
Na to som ani nechcela myslieť. Že sa nedostanem do neba medzi rodinu, priateľov. Nemohla som. Bolo to v čiernej diere.
V spoločenke sa ide oslavovať ďalší takýto rok?
Ale...budú tam tí poslední, pre ktorých sa snažím, aspoň niektorí určite, a...neviem, kedy mi zoberú aj ich. Kedy je posledný večer, čo môžem byť s nimi v jednej miestnosti.
Palcom prejdem posledný krát po hladkom povrchu sochy, kým v tichosti nevyjdem na chodbu a nezamierim do izby pre rýchlu sprchu.

Do spoločenky vkĺznem s vlasmi vo vysokom cope a na teplom svetri natiahnutej tmavej mikine o pár čísel väčšej, ako by som potrebovala. Zbraň ani prívesky na krku pod ňou nevidno, no oboje mi dodávajú iný druh pokoja. Najskôr preletím celý priestor očami, registrujem každého jedného človeka, ktorý tu bol, aj kto chýbal. Yuri nájdem v noci určite na izbe, ak sa rozhodla stráviť večer v súkromí, a pri Blagovi by bol môj prvý typ záhrady.
Keď neprídu sem, pôjdem ich pred spaním vyhľadať. Možno z poverčivosti, ako na nový rok...
Takto sa vyberiem urobiť kolečko po spoločenke, vykonávajú svoj známy rituál s vybranými ľuďmi, najskôr medzi sediacimi. Výraz tváre mám dosť neutrálny, no pri každom pozdravení dotykom na okamih zjemnie. Vždy dávam pozor, aby ma videli ako prichádzam.
Nika objímem sklonená zozadu okolo ramien a pri odťahovaní nechám prejsť medzi prstami jeden zo zapletených copov. Raz dostane bozk na kútik úst keď si k nemu kľaknem pre lepšiu stabilitu. Pri Lokim nechám spustenú ruku krátko a jemne spočinúť na ramene, než sa presuniem do krátkeho tureckého sedu k Danielovi. Stisnem mu ruku, poputujúc následne prstami k rukávu košele, po paži až k límcu, ktorý opatrne uhladím. Všimla som si zmenu zvyčajného štýlu, a vyzeralo to dobre. Nakoniec sa prešuchnem pri Miu s priloženou dlaňou na predlaktí, načo odchádzam z krúžku hrajúcich za posledným z prítomných. K Erdenovi naťahujem ruku pomalšie, skoro to vyzerá ako keby som mu chcela vziať pohár, no iba prejdem bruškami z teplejšej kože jeho prstov na chladný kov náhrad. Potom zdvihnem zrak pozerajúc z ľadového oka do normálneho, načo spustím paže pri telo, posuniem sa o pol kroka a na jeden nádych sa opriem ramenom o to jeho. S výdychom sa narovnám a vzdialim, zamieriac pri krb a učupím sa na jeden z gaučov otočená tak, aby som videla všetkých ľudí v spoločenke aj vchod buď priamo, alebo periférne.