Popojedem

Jsem zvyklá chodit bosá i tam kde to není úplně vhodné od toho také pocházejí ty jizvy nad kotníkem a na nártu, také mám pocit že Darleen se snaží být zdvořilá protože jsem se nerozhodla oslňovat ostatní svým oblečením. Vzala jsem si to v čem jsem se cítila pohodlně proto jsem si také nevzala podprsenku.
Před Výbojem jsme zvažovala že bych občas odložila i kalhotky jenomže mi to přišlo nehygienické, navíc i když by byla sukně či šaty dostatečně dlouhé trnula bych kdy se zvednou a já odhalím víc než bych chtěla.
Copatý kluk je mým nápadem překvapený a pak vyjmenuje důvody proč jsem se k tomu zatím neodhodlala jako třeba hadi nebo medvědi, škumpa atd. I když mně zarazí že jmenuje slunce, ale pak si všimnu že jeho jemná pleť může být následek nedostatku melaninu, takoví lidé se snadno spálí. Ale teď jsem na řadě já vstanu a když se pak sehnu flašce prsa která nyní nemá co zadržet se mi zhoupnou a blůza se vyboulí. Začínám točit, poprvé flaška ukazuje na můj palec u pravé nový, ale podruhé už vybere docela hezkého kluka jenom jsem nikdy nepochopila tu touhu některých mužů líčit se a lakovat si nehty. Ale dobrá dojdu k němu a ... pak zjistím že mám opět problém když začnu lapat po dechu a v krku se mi utvoří knedlík z představy že bych ho měla políbit.
Možná bych si o tom měla s někým promluvit, je tu někdo psycholog?
Nakonec toho kluka políbím na tvář stejně symbolicky jako se to dostalo mně a potom co si zvolí otázku opřu si ruku o bradu zatím co přemýšlím na co se ho vlastně zeptat.
„Co byl tvůj nejšílenější nápad který jsi před Výbojem uskutečnil?“

Vítání nového roku

pevnost Holtgast, zahrady

Přechod zahrad jsem si užívala, ale pak už jsem zamířila do kuchyně. Odložila jsem prázdný tác a vzala poslední se zeleninovými a masovými rolkami, k tomu pár misek s dipy a ubrousky.
“Heather, budeš potřebovat s něčím ještě pomoct? Kuchyň nebo Emily?” obrátila jsem pozornost na naši vedoucí kuchyně a podle její odpovědi jsem jí buď přislíbila, že se vrátím a pomůžu, nebo jí ujistila, že opravdu jen stačí říct.

Pak jsem se znovu vydala zpátky a jako vždy v zahradách zpomalila. Užívala jsem si výhled do všech odstínů zeleně v tlumeném světle a vzala to ke schodišti oklikou. Pak mě ale zaujalo cosi obrovitého mezi tím vším zelením. Zastavila jsem se a přimhouřila oči. Udělala jsem pár kroků blíž, abych se ujistila, a nakonec jsem se usmála a rozešla se vstříc centikoře.

Když jsem byla blíž, klekla jsem si do trávy a tác s jídlem položila před sebe. Jemně jsem centikoru pohladila po hřívě, přišlo mi to tak samozřejmé.
Možná dnes prostě jen o společnost nestojí. To jsem dobře dokázala pochopit. I proto jsem na ubrousek nachystala dvě rolky a položila je na kámen opodál, kdyby Blagden dostal chuť.
“Kdyby si něco chtěl donést, stačí říct,” tiše jsem zašeptala a zvedala se k odchodu, pokud Blagden nechtěl v hovoru pokračovat.

Prý konec roku

Holtgast, střelnice

Zrovna jsem vytáhla prázdný zásobník, když se vedle mě ozval hlas. Rychle jsem se ohlédla, ale mé napětí trochu povolilo. Kombinace levandule, tymiánu a mýdla byla unikátní.
“Slavit? Konec roku jsem nikdy neslavila,” zavrtěla jsem hlavou a odložila pistol. Sluchátka jsem si stáhla na krk a otočila se k Eddie.
“Co bych si musela vzít na sebe?” trochu pochybovačně jsem si prohlédla modrovlásku od hlavy až k patě. Její šaty byly rozhodně hezké, ale sebe jsem si v tom nedovedla představit.

Možná to ale není špatný nápad. Trochu je obhlédnout. Budou méně ostražití, možná i opilí. A já bych taky něčím k pití nejspíš nepohrdla.
“Ale můžu to zkusit,” povolila jsem a začala po sobě uklízet.

Mezi leskem a elegancí

pevnost Holtgast, společenka, hra v kruhu

Nad Jonovým novotvarem jsem jen nakrčila nos a vyplázla na něj jazyk. Pindruše! Co to jako je?! V doprovodu Ludwiga, kterému jsem věnovala jeden drzý úsměv, jsme se pak vydali vstříc společnosti.

Jen jsem dořekla svůj návrh o dalším postupu, ozval se za námi Isaac. Neubránila jsem se a nadskočila jsem. Zašklebila jsem se nad jeho kecy, ale neznělo to jako špatný plán. Jon byl taky pro, a tak bylo rozhodnuto.
“Aby ti hrdlička nevyklovala oči,” procedila jsem skrz zuby, když měl Isaac ještě narážky na mě a Jona. Do tváří mi to vehnalo lehounkou růž a rozpaky jsem hodlala skrýt jen odvrácením hlavy. Do očí mě praštila výzdoba Eddie, ke které jsem také přiložila ruku k dílu. Vlastně to bylo poprvé, co jsem něčím přispěla ke společné zábavě a … Nebyl to špatný pocit. I když ta tmavě rudá světýlka tu vypadají skoro navíc. Ale jinak je to hezké.

Usadila jsem se vedle Jona, z druhé strany držela místo Isaacovi a rozhlížela se po ostatních. A tak trochu jsem znejistěla. Byl to tady samý lesk a samá elegance. Plesové róby, vyzývavé modely. Na chvíli jsem mrkla na svůj obyčejný rolák a černé džíny a připadala jsem si divně. Jo, asi bych si na sebe nevzala takový hadry jako některé tady, ale… I tak…
Kousla jsem se do rtu, nakonec mi však zacukaly koutky. Ale je to vtipný, jak v tom sedí na těch polštářích, k tomu ty rozparky…
Až Lokiho příchod mou nejistotu zklidnil. Dokonce jsem jeho směrem věnovala úplně krátký přátelský úsměv. Konečně někdo normální!

Mou pozornost si získal Jon a jeho komentář o Emilovi. Otočila jsem se a oči mi málem vypadly z důlků.
“Tak tohle beru jako kompliment!” lehce jsem hvízdla a pobaveně se zašklebila nad přestavou, že je to moje práce.
“Ještě bych to potřebovala zkusit na Mikku,” tiše jsem zlomyslně dodala a přemýšlela, jak by naše ženská verze debila snesla, že by přišla o své zlaté háro.

V ruce mi přistálo pivo, za které jsem poděkovala Isaacovi a pořádně se napila. Nikolai byl zrovna na řadě a něžně se vrhl na jednu z nových tváří.
To už se přidal k naší partě cyniků i Santiago. Teatrálně jsem si zakryla oči.
“Bože, to si skalpoval Zlatovlásků?!”
Jako ty lesklý věci tady místní nějak rajcujou. Trochu jsem se oklepala, pro mě to fakt nebylo.

Zatím ta nová začala vyprávět sen a já… No, začala jsem se dusit. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla obsah pusy ven, ale nakonec se mi to povedlo ovládnout a já polkla a popadla dech.
“Warum möchte jemand so etwas machen?!” tiše jsem ucedila v rodné řeči a nechápavě zavrtěla hlavou nad jejím snem. A mou noční můrou.
Jon mezitím promluvil o robotce. Jen jsem pokrčila rameny. Byla divná, děsila mě, což bych teda nepřiznala, a neměla jsem k ní důvěru.
“Mě spíš zajímá, co to Emila popadlo," tiše jsem se uchechtla. "Krize středního věku?" navrhla jsem a mrkla na Jona. "To tě to nejspíš brzy popadne taky," vesele jsem se na něj zašklebila a představovala si ho s holou hlavou.

Pokračujeme

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Stejně to není příliš příjemné, vnímám Gabrielliny rozbouřené emoce a váhám. Při lehoučkém polibku na čelo se však panika zklidní, a mně se uleví.
Poslední, co bych chtěl, je přidávat něčímu trápení.

Na otázku odpovídá... pro mě zvláštně.
"Um... próč ty bys chóčela póbigať v příródě gdési jénom nágatá?" vypadne ze mě otázka trochu vyvedená z míry.
"Nébala by tý ses, že něčevo zle se tébje přígodi? Dívočína síce nět mjésto, ále spóusta nébezpečnyjch vjéci tam táky, šélmy, slúnko, jédovaté plázy i kýtky, špatnyje lídi..."
Vypočítávám, a zachvěju se jen tou představou nahého, nechráněného těla vystaveného živlům a Hospodinově milosti. Spálená ramena, hmyzí kousance, možnost každou chvíli došlápnout na něco ostrého, uff.
Musí být praštěná, zavrtí hlavou Kolja.
Nebo odvážná, oponuji v duchu.

"Ále ódpověď na ótazku splněna, áť nébrzdime gru," pousměju se na Gabrielle a vrátím na svoje místo na polštáři.

Pomoc?

Holtgast, společenská místnost, u baru

"Ne, promiň, sluší ti to... je to jen nezvyk," pousměju se rozpačitě, moje první reakce by byla hodně společensky nevhodná, kdybych tedy ještě stále byl synek vlivného boháče ve vyšších kruzích společnosti.

"Nepřehnal jsem to?" váhavě prsty přejedu přes stříbrné hedvábí rukávu. "Díky... A ne, teď hrát asi nebudu... možná se přidám později, až tam nebude tolik lidí."
A možná taky ne, až bude společnost jetá a rozjetá, budou kniha či pokusy na tichém pokoji extra lákavou možností.
"Proč vynecháváš ty? ... a to je obyčejná voda, co piješ?" podivím se.

Což mi připomíná...
"Sklenku červeného, prosím," požádám Ludwiga o víno. Má těch požadavků docela dost... "Nechceš pomoct? O cateringu a obsluze sice vím něco víc spíš z té druhé strany, ale nalít tu a tam něco zvládnu," nabídnu mu.

Večer divů

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Pindruše jedna," oplatím Mii zvesela 'kreténa'. "Tos nejspíš slyšet měl," zavrtím obočím na Ludwiga.

"Pivo? Neééé... jak tu močku můžete všichni pít? Eeeh..." zašklebím se, ale víc neprotestuju, společenka se plní.
"Kazisvět je moje prostřední jméno," odpovím s úšklebkem na Miinu otázku. Pít se dá i jinde než přiklíštění na baržidličkách. A Izzy mi dává za pravdu.
"Vzhůru do polštářů," zavelím, a usrknu si doneseného piva. Naučil jsem se ho pít... s otcem z Belgie a při studiích v Německu to snad ani nejde jinak.
Ale že bych jinak extra holdoval alkoholu, to se fakt říct nedá.

"Hele, Emilovi z tebe vypadaly vlasy... měla by ses nad sebou zamyslet," rýpnu si pobaveně do Mii, když zmíněný přichází do společenky. "Dokonce se ani nepřidává ke hře... není ten náš borec nemocnej?"

Santiago přichází též a servítky si fakt nebere. "Chyběl, chyběl, jako smrkům kůrovec," rýpnu si do něj pobaveně, když svoje vznešené pozadí umístí k nám na polštáře.

Pak se udivím ještě víc. "Hele, bude s náma hrát robotka... co z toho ta může mít?" snížím hlas, aby mě slyšeli hlavně Mia, Izz a San.

Krátká odpověď

Holtgast, společenská místnost, u baru

"Čím? Polibky od nezletilých?" pousměju se na Abayomiho, a zhluboka se napiju. Vodka je vodka. Na tom se nikdy nedá nic zkazit.

"Ne, díky... užij si to za mě," kývnu mu, když zamíří do herního kroužku.

Ded

Holtgast, společenská místnost, u baru

"Děkuju," nakřáplým, hlubokým hlasem ocením, když mi Ludwig přihraje bez ošklebků sklenku zlatavé tekutiny.
Nervozita a nejistota se do mě zakusují každým momentem tady - nezačínám skrze obvazy, pudr a deodorant páchnout? Tvář skláním k hladince alkoholu, snažím se vyvarovat, abych bíle zakaleným pohledem na někoho hleděla déle než pár vteřin.
Co ti s citlivým nosem? Nedráždím je naopak přílišnou dávkou vonného oleje?
Tohle nebyl nejlepší nápad... ufff.

"A-ahoj," zachraptím překvapeně na to, že mě někdo oslovil. Nebo spíš, hlavně jak. Alexandra... nemluvily jsme spolu moc, nebo spíš snad vůbec, ale teď působí, že se míní přátelsky seznamovat.
"Sheena," představím se nazpět s trochu nedůvěřivým pohledem. "No ba, původem jsem Skotka. Dědeček by nejspíš rotoval v hrobě, kdybych sáhla po jiném alkoholu," nepatrně se pousměju.
Na oslavu nového roku připiju i já, a ačkoliv pálení alkoholu cestou dolů necítím (a bohy, doufám, že zrovna někde neprotékám...!), ta vůně je příjemná a konejšivá.

"U vás se nový rok slavil pivem?" pokusím se lehce neobratně zjistit něco o Alex nazpět.

Deková idylka

Holtgast, společenská místnost, u krbu

Zatím nepoužívám ani okouzlená skla, ani náhled skrze něčí zrak. Stačí mi si představovat, jak vypadá výzdoba, zachytávat kousky rozhovorů a myšlenek, vnímat na lících a kloubech prstů teplo sálající z krbu, v dlaních mě pro změnu hřeje pohárek vína. Nepatrně se usmívám - v tenhle moment, právě teď, je mi dobře.
Snad možná bych si měla připadat provinile - po týdnech mě snad poprvé netáhne ke dnu smutek a žal. Sobecky si však konejším ten plamének příjemného povzbuzujícího tepla v hrudi, a odmítám se ho pro teď vzdát.

"Mmm... myslím, že nemám moc pro koho se tady zdobit," zasměju se tiše, krátce obrátím tvář směrem Callumova hlasu. Na pochvalu však lehce zrůžovím v lících.

"Děkuji... vybrala jsem si ho spíš pro pohodlí než barvu, ale jsem ráda, že se líbí. Když mluvíš o tom okázalém oblečení, jak jsou oblečení ostatní?"