Malý taneček

Nikouš mi vysvětlí pravidla, na které bych dost rychle přišel i sám. Santíno má pravdu, víc originální to být nemohlo, já jsem ale spokojen, tohle se bude moc aspoň dobře sledovat. Jako první začíná zlatá Mara s políbením pro Nika, ten jí pak tvoří drink. Naše skupina hrajících se postupně zvětšuje, přidává se i ta Mia, Johny a nakonec i Santiago, který se rozhodl zapadnout do tohohle blýskavého inferna. "O nic zajímavýho. Zatím je všechno v kategorii mládeži přístupný." Ale teda některý věci fakt dost těsně. Třeba nedostatek spodního prádla té nové holky, která má očividně dost ráda své tělo, nebo Mikkelína s tou svou těsnou rudou róbou...

Naše malé a rozhodně tiché pomlouvání má svého vítěze, Emílek si to tentokrát nedává na samozvaného krále večírku. "Pch, prosimtě, žádná krize středního věku nebo cokoliv do hloubky. Určitě chce sbalit jen někoho, kdo to má rád bez zbytečného ochlupení kolem..." Pokrčím rameny, pohled mi ale opět sklouzne k Mikině. "A tý se vyhýbej, takhle se na ní dá aspoň koukat, když už nic jinýho. A vsadim se, že by pak akorát začala jen víc zvedat pravici a to prej není dobrý. Říkal kámoš." Přidávám se do rozhovoru, hru sleduji po očku. Ta nová exhibionistka se sotva dotýká Razvana, ten se chlubí tím, že byl ženatý. "Hele a kdy jsi zjistil, že to tak velká životní láska nebyla?" Zeptám se do pléna, zatímco se dál točí flaška. Jiný příběh za tím rozhodně být nemůže.

Odpověď po něm už ale nechci, protože hrdlo ukazuje na mě a tím pádem i Razvanům polibek, ten kluk se rozhodně nedrží stranou. Konečně něco pořádného! "Ty vole, po tomhle bych taky rád předstíral, že jsem tvá láska na věčný časy." Otřu si trochu zmučené rty, nemohu ale říct, že by mi to nějak vadilo. Neřekl bych, že jsem úplně na kluky, pozornost ale neodmítnu nikdy, obzvláště takovou.

No nic, vybírám si úkol, nejsem srab.

"Tak když si to přejete. " V mžiku stojím u noťasu a hledám píseň, která mi hned přišla do mysli. Taneček bude sice muset být trochu upraven, když ty holky budou dvě, ale to se zvládne. "Dámy, mohu prosit?"
Společenskou se ozvou první známé tóny a začnu s Gabrielle, které od teď budu říkat Papája. Je mi jedno, jestli to zná a umí, prostě se jí snažím vést a doufám, že bude aspoň kopírovat mé pohyby... A že u toho nedojdu k úhoně.
Písnička se postupně dostává k první třetině, během tance nás tedy nasměřuji k druhé z dam, Papáju si natočím správným směrem, pak stačí přehmátnout a už držím za ruce černošku. "Tak co, zvládneme zvedačku?" Jo, jsem menší, drobnější a slabší, ale moje sebevědomí všechno tohle dostatečně kompenzuje! Pokud se na to Darla necítí, snažím se jí povzbudit, nakonec to ale nechávám na ní, zda se ve chvíli, kdy se od ní na několik metrů vzdálím, skutečně rozeběhne a zkusí to, nebo mi dá košem a já to tak budu muset zakončit nějakou originální taneční kreací.
Ona je dost velká pravděpodobnost, že pokud to zkusí, stejně se nic nezdaří, ale nevadí, záda mi tady zvládne kdokoliv opravit!

Taneček nakonec končí a já zcela udýchaný nechávám obě holky jejich vlastnímu osudu a rovnou přistoupím k flašce, která následně ukáže na Diega. "Tak teď to pro tebe teprve začíná." zazubím se na něj a co se týče pusy, držím se trendu, který nastolil Razvan. Snažím se líbnout vášnivě a ničeho se nestydět.

"Tak nám pověz..." na moment se zamyslím zda se nedostat přes pubertální roky, zůstaňme ale nakonec u toho, co všechny zajímá nejvíc. "Jaký je tvé číslo? Myslím počet lidí, se kterými si..." zbytek pouze naznačím všeříkajícím gestem. Jo, otázka je to debilní, ale pokud to bude nějaké zajímavé číslo, má to potenciál utahování si. Aspoň dokud se nezeptá on mě. Haha.

Flaška frčí

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Nikolai kuchtí elixíry Luďovi za barem, a hra se posouvá dál. Gabrielle se svěřuje s... touhou hopsat nahá kdesi po širých polích, až se křivky třesou...?
Krátce se při té představě zasměju.
"A splnilo se ti to alespoň, nebo měly kámošky pud sebezáchovy za tebe a zůstalo jen u snu?"

Vzápětí se hrdlo flašky zastavuje na druhý pokus přede mnou. Pozvednu jedno obočí, děvče totiž najednou vypadá, že snad sebou praští... ještě že tu máme tolik léčitelů!
Akorát na hlavu nám nikdo nezbyl, to je tady poměrně vyčerpávající a nekonečná práce.
Políbeníčko nakonec přistane na líčko.
Pousměju se nakřivo.

"Pravděpodobně to, že jsem se oženil ještě coby náctiletý, s někým, o kom jsem si myslel, že je to láska na věčné časy," zvednu s úšklebkem potetovaný prsteník.
Upřímnost nade vše.
Natahuju se po flašce a roztáčím... a vida, Isaac. Vyrazím k němu a polibek rozhodně nedostane nudný nebo plachý... a pokud se mu to hochovi od hocha nelíbí, nechť si stěžuje na lampárně.
Při líbačce, na které si dávám záležet, blýsknu provokativním pohledem po sousední Mii, než se stáhnu.

Isaac pak volí odvážně úkol.
"Mhm, běž si vybrat písničku na notebooku podle svého přání a představy, a pak důkladně proveď v tanci naše nové dámy, jak Gabču, tak Darleen, ať z toho nováčkovství taky něco mají," mrknu na něj, a vrátím se na svoje místo.

Klid

Holtgast, zahrady

V tichosti zahrady zaslechnu šelest kroků, pohnu uchem. Brzy můj šelmí čenich pohladí známá vůně lotosu a manga.
A hřívu jemná ruka Lakshmi samotné.
Vůně jídla je lákavá, i když jsem už večeřel, dobroty, na kterých si pochutnávají (a které ve většině většinou ignorují) slavící ve společence, jsou vždycky povedené... i vůně od dvou rolek na ubrousku je příjemná.
Zabručím, zvednu hlavu a do hladící ruky vtisknu mohutný čenich, dlouze nosem vydechnu do jemné dlaně teplý vzduch.

"Díky, že sis vzpomněla," brouknu, v centikoří podobě hlasem mně podobným, ale hlubším a nakřáplejším, odráží se v něm teď náznak vděčného úsměvu.
"Mhm. Kdyby sis po zábavě zase chtěla popovídat, budu tady," přisvědčím jejím slovům přidanou nabídkou, a zase položím těžkou hlavu na tlapy a přivřu oči.

Makeover?

Holtgast, tréninkové patro, střelnice

"Věci můžou být vždycky poprvé," pousměju se.
"Dneska se nás tam sešlo hodně, i ty dvě nové jsou čerstvě venku z ošetřovny a už se seznamují," dodám, třeba představa, že nebude jediná, kdo se s ostatními příliš nezná, bude pro Chloé plus.

"Záleží, co chceš? Někteří zvolili pohodlí, někteří se trochu vytáhli, někteří to možná maličko přepískli," zasměju se trochu provinile.

"Klidně můžeš jít, jak jsi - a nebo se můžeme stavit do skladů najít ti něco víc fancy, jestli se na to cítíš. Jsem schopná cokoliv upravit na míru, barvou nebo materiálem během chvilky, nebude to problém."

Popojedem

Jsem zvyklá chodit bosá i tam kde to není úplně vhodné od toho také pocházejí ty jizvy nad kotníkem a na nártu, také mám pocit že Darleen se snaží být zdvořilá protože jsem se nerozhodla oslňovat ostatní svým oblečením. Vzala jsem si to v čem jsem se cítila pohodlně proto jsem si také nevzala podprsenku.
Před Výbojem jsme zvažovala že bych občas odložila i kalhotky jenomže mi to přišlo nehygienické, navíc i když by byla sukně či šaty dostatečně dlouhé trnula bych kdy se zvednou a já odhalím víc než bych chtěla.
Copatý kluk je mým nápadem překvapený a pak vyjmenuje důvody proč jsem se k tomu zatím neodhodlala jako třeba hadi nebo medvědi, škumpa atd. I když mně zarazí že jmenuje slunce, ale pak si všimnu že jeho jemná pleť může být následek nedostatku melaninu, takoví lidé se snadno spálí. Ale teď jsem na řadě já vstanu a když se pak sehnu flašce prsa která nyní nemá co zadržet se mi zhoupnou a blůza se vyboulí. Začínám točit, poprvé flaška ukazuje na můj palec u pravé nový, ale podruhé už vybere docela hezkého kluka jenom jsem nikdy nepochopila tu touhu některých mužů líčit se a lakovat si nehty. Ale dobrá dojdu k němu a ... pak zjistím že mám opět problém když začnu lapat po dechu a v krku se mi utvoří knedlík z představy že bych ho měla políbit.
Možná bych si o tom měla s někým promluvit, je tu někdo psycholog?
Nakonec toho kluka políbím na tvář stejně symbolicky jako se to dostalo mně a potom co si zvolí otázku opřu si ruku o bradu zatím co přemýšlím na co se ho vlastně zeptat.
„Co byl tvůj nejšílenější nápad který jsi před Výbojem uskutečnil?“

Vítání nového roku

pevnost Holtgast, zahrady

Přechod zahrad jsem si užívala, ale pak už jsem zamířila do kuchyně. Odložila jsem prázdný tác a vzala poslední se zeleninovými a masovými rolkami, k tomu pár misek s dipy a ubrousky.
“Heather, budeš potřebovat s něčím ještě pomoct? Kuchyň nebo Emily?” obrátila jsem pozornost na naši vedoucí kuchyně a podle její odpovědi jsem jí buď přislíbila, že se vrátím a pomůžu, nebo jí ujistila, že opravdu jen stačí říct.

Pak jsem se znovu vydala zpátky a jako vždy v zahradách zpomalila. Užívala jsem si výhled do všech odstínů zeleně v tlumeném světle a vzala to ke schodišti oklikou. Pak mě ale zaujalo cosi obrovitého mezi tím vším zelením. Zastavila jsem se a přimhouřila oči. Udělala jsem pár kroků blíž, abych se ujistila, a nakonec jsem se usmála a rozešla se vstříc centikoře.

Když jsem byla blíž, klekla jsem si do trávy a tác s jídlem položila před sebe. Jemně jsem centikoru pohladila po hřívě, přišlo mi to tak samozřejmé.
Možná dnes prostě jen o společnost nestojí. To jsem dobře dokázala pochopit. I proto jsem na ubrousek nachystala dvě rolky a položila je na kámen opodál, kdyby Blagden dostal chuť.
“Kdyby si něco chtěl donést, stačí říct,” tiše jsem zašeptala a zvedala se k odchodu, pokud Blagden nechtěl v hovoru pokračovat.

Prý konec roku

Holtgast, střelnice

Zrovna jsem vytáhla prázdný zásobník, když se vedle mě ozval hlas. Rychle jsem se ohlédla, ale mé napětí trochu povolilo. Kombinace levandule, tymiánu a mýdla byla unikátní.
“Slavit? Konec roku jsem nikdy neslavila,” zavrtěla jsem hlavou a odložila pistol. Sluchátka jsem si stáhla na krk a otočila se k Eddie.
“Co bych si musela vzít na sebe?” trochu pochybovačně jsem si prohlédla modrovlásku od hlavy až k patě. Její šaty byly rozhodně hezké, ale sebe jsem si v tom nedovedla představit.

Možná to ale není špatný nápad. Trochu je obhlédnout. Budou méně ostražití, možná i opilí. A já bych taky něčím k pití nejspíš nepohrdla.
“Ale můžu to zkusit,” povolila jsem a začala po sobě uklízet.

Mezi leskem a elegancí

pevnost Holtgast, společenka, hra v kruhu

Nad Jonovým novotvarem jsem jen nakrčila nos a vyplázla na něj jazyk. Pindruše! Co to jako je?! V doprovodu Ludwiga, kterému jsem věnovala jeden drzý úsměv, jsme se pak vydali vstříc společnosti.

Jen jsem dořekla svůj návrh o dalším postupu, ozval se za námi Isaac. Neubránila jsem se a nadskočila jsem. Zašklebila jsem se nad jeho kecy, ale neznělo to jako špatný plán. Jon byl taky pro, a tak bylo rozhodnuto.
“Aby ti hrdlička nevyklovala oči,” procedila jsem skrz zuby, když měl Isaac ještě narážky na mě a Jona. Do tváří mi to vehnalo lehounkou růž a rozpaky jsem hodlala skrýt jen odvrácením hlavy. Do očí mě praštila výzdoba Eddie, ke které jsem také přiložila ruku k dílu. Vlastně to bylo poprvé, co jsem něčím přispěla ke společné zábavě a … Nebyl to špatný pocit. I když ta tmavě rudá světýlka tu vypadají skoro navíc. Ale jinak je to hezké.

Usadila jsem se vedle Jona, z druhé strany držela místo Isaacovi a rozhlížela se po ostatních. A tak trochu jsem znejistěla. Byl to tady samý lesk a samá elegance. Plesové róby, vyzývavé modely. Na chvíli jsem mrkla na svůj obyčejný rolák a černé džíny a připadala jsem si divně. Jo, asi bych si na sebe nevzala takový hadry jako některé tady, ale… I tak…
Kousla jsem se do rtu, nakonec mi však zacukaly koutky. Ale je to vtipný, jak v tom sedí na těch polštářích, k tomu ty rozparky…
Až Lokiho příchod mou nejistotu zklidnil. Dokonce jsem jeho směrem věnovala úplně krátký přátelský úsměv. Konečně někdo normální!

Mou pozornost si získal Jon a jeho komentář o Emilovi. Otočila jsem se a oči mi málem vypadly z důlků.
“Tak tohle beru jako kompliment!” lehce jsem hvízdla a pobaveně se zašklebila nad přestavou, že je to moje práce.
“Ještě bych to potřebovala zkusit na Mikku,” tiše jsem zlomyslně dodala a přemýšlela, jak by naše ženská verze debila snesla, že by přišla o své zlaté háro.

V ruce mi přistálo pivo, za které jsem poděkovala Isaacovi a pořádně se napila. Nikolai byl zrovna na řadě a něžně se vrhl na jednu z nových tváří.
To už se přidal k naší partě cyniků i Santiago. Teatrálně jsem si zakryla oči.
“Bože, to si skalpoval Zlatovlásků?!”
Jako ty lesklý věci tady místní nějak rajcujou. Trochu jsem se oklepala, pro mě to fakt nebylo.

Zatím ta nová začala vyprávět sen a já… No, začala jsem se dusit. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla obsah pusy ven, ale nakonec se mi to povedlo ovládnout a já polkla a popadla dech.
“Warum möchte jemand so etwas machen?!” tiše jsem ucedila v rodné řeči a nechápavě zavrtěla hlavou nad jejím snem. A mou noční můrou.
Jon mezitím promluvil o robotce. Jen jsem pokrčila rameny. Byla divná, děsila mě, což bych teda nepřiznala, a neměla jsem k ní důvěru.
“Mě spíš zajímá, co to Emila popadlo," tiše jsem se uchechtla. "Krize středního věku?" navrhla jsem a mrkla na Jona. "To tě to nejspíš brzy popadne taky," vesele jsem se na něj zašklebila a představovala si ho s holou hlavou.

Pokračujeme

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Stejně to není příliš příjemné, vnímám Gabrielliny rozbouřené emoce a váhám. Při lehoučkém polibku na čelo se však panika zklidní, a mně se uleví.
Poslední, co bych chtěl, je přidávat něčímu trápení.

Na otázku odpovídá... pro mě zvláštně.
"Um... próč ty bys chóčela póbigať v příródě gdési jénom nágatá?" vypadne ze mě otázka trochu vyvedená z míry.
"Nébala by tý ses, že něčevo zle se tébje přígodi? Dívočína síce nět mjésto, ále spóusta nébezpečnyjch vjéci tam táky, šélmy, slúnko, jédovaté plázy i kýtky, špatnyje lídi..."
Vypočítávám, a zachvěju se jen tou představou nahého, nechráněného těla vystaveného živlům a Hospodinově milosti. Spálená ramena, hmyzí kousance, možnost každou chvíli došlápnout na něco ostrého, uff.
Musí být praštěná, zavrtí hlavou Kolja.
Nebo odvážná, oponuji v duchu.

"Ále ódpověď na ótazku splněna, áť nébrzdime gru," pousměju se na Gabrielle a vrátím na svoje místo na polštáři.

Pomoc?

Holtgast, společenská místnost, u baru

"Ne, promiň, sluší ti to... je to jen nezvyk," pousměju se rozpačitě, moje první reakce by byla hodně společensky nevhodná, kdybych tedy ještě stále byl synek vlivného boháče ve vyšších kruzích společnosti.

"Nepřehnal jsem to?" váhavě prsty přejedu přes stříbrné hedvábí rukávu. "Díky... A ne, teď hrát asi nebudu... možná se přidám později, až tam nebude tolik lidí."
A možná taky ne, až bude společnost jetá a rozjetá, budou kniha či pokusy na tichém pokoji extra lákavou možností.
"Proč vynecháváš ty? ... a to je obyčejná voda, co piješ?" podivím se.

Což mi připomíná...
"Sklenku červeného, prosím," požádám Ludwiga o víno. Má těch požadavků docela dost... "Nechceš pomoct? O cateringu a obsluze sice vím něco víc spíš z té druhé strany, ale nalít tu a tam něco zvládnu," nabídnu mu.