ESA (Emotional Support Android)

Holtgast

Čas utíkal jako voda, zní to přísloví. Můj čas plynul, jak měl. Interní chronometr fungoval jak měl. Ale i tak jsem se posouvala kupředu rychleji, než bych čekala. Možná i tím, kolik energie jsem vydala na trénincích, a kolik času navíc jsem tudíž musela strávit v limbu, připojená k dobíjecí konzoli.

Luna mi připadala smutná. Nejspíš stále kvůli smrti Pepeho. A Rudi. A asi i kvůli odchodům ostatních. A nejspíš i proto, že se pořadí na pokojích změnilo. Zdálo se mi, že bych pro ni měla dělat víc.
Prošla jsem soubory, které jsem již dlouho nepoužívala. Byly poškozené... přesto se jich dostatečně zachovalo. Programování psychicky podpořit svého svěřence...
To byla minulost dávno pryč. Ale nic se nedá vymazat tak jednoduše.
Začala jsem se více snažit být Luně blíž. Usmát se jejím vtipům, ačkoliv bylo občas obtížné zpracovat, co bylo míněno jako vtip, co mělo být sarkastické, a co vážné.
Častěji se jí ptát, jak se cítí.
Občas ji na pokoji navštívit, zapojit se do lehké konverzace.
Vnitřně, kdesi hluboko v obvodech, jsem cítila, že snažit se být víc... člověk, víc lidská, bude tím klíčem k mému účinnějšímu fungování zde.
Ale ne vždy bylo jednoduché zjistit, jak se zrovna zachovat.

Tu a tam mi někdo pomohl, či poradil. Nejčastěji tedy Luna samotná, pak taky Yeva, moje nová spolubydlící, a tu a tam Eddie. Bylo mi jasné, že součástí člověčenství je i zúčastnit se sdružování s ostatními lidmi, to už jsem věděla dávno... tuto oslavu jsem se tedy místo nahrávání informací v knihovně rozhodla zamířit do společenské místnosti. I tady mi pomohla Eddie, vybrat a přizůsobit šaty. Nejsem si jistá, proč by moje obvyklé odění, černé legíny a nátělník, nestačily, ale rozhodla jsem se uposlechnout její rady.

Ve společence jsem váhavě zamávala všem kolem, zatímco jsem zpracovávala informace. Víření u stropu bylo extrémně rušivé, ale když jsem vypnula některá ostatní čidla a nechala aktivní jen vizuální senzor, bylo to... zajímavé.
Usadila jsem se u ostatních v kruhu. Rozhodla jsem se přidat do hry.
Třeba pochopím, proč je to pro ostatní tak oblíbenou kratochvílí... Poslouchám pozorně, kterak vysvětlují Isaacovi, co se hraje.
Easy enough.

Ohňostroje ve sklenkách i pod stropem

Holtgast

Přidává se k nám i medová sametka, a netrvá dlouho, než s ní a pouštním princem zpunktujeme hru, při které se nebesky zrychtuje většina účinkujících. Ooooh... to bude v chodbách zase nablito!
Naštěstí máme kvalitní úklidové služby veřejných prostor! Aneb kdo bude odporovat ohnici, dostane flákanec.

Další týden, když se vyhrabeme z následků přemíry pitiva i jídla, nastává hromadné loučení...

Nikoho z loučených jsem nemiloval natolik, abych oplakával jeho odchod. Čas se dá strávit i zajímavěji, víme? Vrtám se v knihovně, pročítám leccos, tu a tam se ke mně i na nějaké to poezování přidá Sametka, tu a tam se mineme s Lady Amaltheou.

Tréninky jsou čas, kde ožívám nejvíc. Dělá mi to dobře, jak po stránce psychické, zlepšovat se, pilovat svoje schopnosti - tak po stránce fyzické. Při elementálních útocích je většina mé protiobrany vstřebávání energie, krmení mého zlozvyku-návyku.
Energie je pro mě jako droga.
A halucinogeny jsou taky droga, ovšem dostupnější. Netajím se tím, že poskytnu obláček halucinogenů každému, kdo to chce či potřebuje... ačkoliv mě to přivedlo na kobereček jak k Danielovi, tak i k velícímu duu, tohle je něco, co jen tak přestat dělat nedokážu.
No a co... závidíte snad na pár hodin barevnější svět, než je ten reálný? Žít jen s tím, musel bych zajít do roka a do dne na zkamenělá játra.

Co se trávení zbytku času týče, moje gruzínské srdéčko je příliš široké na jednoho medvídka a jednoho jednorožce - rád laškuju i s duhovkou, aviformou, dvanácterákem, princem a stínopánem. Baví mě provokovat Dorotku, staromladého a Drakonii, i utlachanou čtveřici fujavice, inkognito indiánka, Raptor Van Dorta i Dona Fazolose.
A přibyly nám navíc dvě nové tváře, které moc rád poznám!
Svět je ve společnosti přece tak krásný! A barevný, když je na to někdo dost odvážný.

A když jsme u té odvahy... poté, co jsem vytvořil kousek výzdoby pro obousečnou bojovnici, vrátil jsem na pokoj. Vymydlit se, jasně... obvyklé volné společenské oblečení a rozcuch dlouhých havraních kučer je ovšem moje obvyklá uniforma, a popravdě mě ani moc nenapadá to obměnit.
Hlavně ale dokončit překvapení!!

Do společenky nesu mísu silného ovocného punče, který jsem vyrobil jako svůj příspěvek nové párty. Umístím mísu i s naběračkou a sklenkama z baru vedle jídla na stole v rohu.
"Vážení, berte si! Ale s mírou, ať neproletíte stropem!" uculím se potutelně.
Punč totiž není obyčejný punč... a kdo si troufne, kromě ovocné šťávy, vodky a kousků malin a jahod totiž moje veledílo obsahuje extrakt z mých halucinogenů... přinášející efekt jako odvar z houbiček.
Do dna! Jdu příkladem, naplním si sklenku s extra kousky ovoce, a usadím se v kroužku hrajících.
Než na mě dojde řada, zakloním hlavu a s rozevřeným pohledem se usmívám na zářící světýlka mihotající a tančící pod stropem.

Jeden z ostatních

Holtgast

Naděje. Tu jsem vnímal především, po posledních týdnech, kdy se mi svět prakticky rozpadal pod rukama a já jsem neměl nejmenší ponětí jak tomu zabránit. Za anomálii... jsem si přišel vinen já. Za všechny zmařené životy... jen proto, že jsme před měsíci a měsíci s Lilianem pokoušeli vytvořit způsob, jak se dostat v případě nutnosti okamžitě k členům jiných sankt.
Ten pokus, ačkoliv zprvu vydařený, se nás pokusil na oplátku zničit hned několikrát - prvně Heigenem průchozím přímo do mongolského hlavního štábu, pak trhlinami v realitě, které se rozšiřovaly a kulminovaly do střetu v New Orleans. A ačkoliv díky trhlinám stále vídáme tváře, které v našem světě už zemřely, jsou v nezáviděníhodné pozici. Cítí se jako cizinci, a někteří zdejší jim existenci zde, o kterou se neprosili, nechávají chutě 'sežrat'.

Noční vánoční rozhovor s Yevou... ačkoliv plný smutků a obtížných témat... zanechal moje srdce mnohem lehčí. Díky ní jsem si uvědomil, že ačkoliv bylo velení svěřeno mně, měl bych dělat to, co nejlépe dokážu... a součástí toho je i ustoupit, vidím-li někoho, kdo se na ten post hodí lépe. Obzvláště brzdí-li mě současná situace od službě Triskelionu způsobem, kterým jsem mu více užitečný.
S Yevgeniyí jsme byli ohledně nápadů na další kroky přibližně na stejné stránce... a mezi řešením organizačních i osobních věcí, noc se pomalu přehoupla k ránu.
Následujícího dne, ačkoliv oba nevyspaní, energie na změny jsme měli oba dost. Pohled do budoucnosti nebyl tak temný, a ačkoliv byly ztráty posledních týdnů kruté, byl jsem si jistý, že se tohle ani podobné fiasko nebude opakovat.
Co se Lilianovy dezerce týče... nechalo to hlubokou ránu. Rozkol mezi ním a námi těmi, které považoval jednu chvíli za nejbližší, bolel.
Nikdy jsem však nebyl zvyklý dávat najevo přílišně emoce, a i tuhle bolest čekalo mentálních šest stop hloubky kdesi v nitru.

Já se navrátil na pozici, kterou jsem znal dobře předtím. Pravá ruka velitelky, dohlížel jsem na většinu tréninků, hleděl jsem si dobře zaopatřené zbrojnice, a nově jsem dohlížel i nad technickým parkem hlavního štábu. Nostalgická práce ve stájích už byla pevně v rukou Valerie, ale za tamějšími svěřenci jsem stejně často chodíval, a bral je na projížďky.
Ačkoliv se značná část vánočního osazenstva rozjela do nových sankt, měli jsme i dva nové přírůstky. Byl jsem za to rád, Dan a jeho tým odvedli doopravdy dobrou práci.

Dnešního večera se konal další večírek, tentokrát s oslavou konce kalendářního roku. Nebylo mi to blízké, většinu vědomého života jsem prožil v Číně, ale rozhodl jsem se ke společnosti alespoň na chvíli přidat... vlastně si snad ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy zúčastnil nějaké společenské události, mise či tréninky nepočítaje.
Vlasy volně rozčesané, obyčejné černé tričko, tmavě modré džíny, kývnutím pozdravím společnost v místnosti a opřu se u baru.
"Sklenku vodky, poprosím," pousměju se směrem blondýna za barem. Mmm... Ludwig? Myslím. Sklenku s cinknutím sevřu rukou s ostrými náhradami, zatím však nepiju. Zůstávám zamyšleně u baru.

Odpočinek

Holtgast

Lakshminu tichou společnost jsem vítal. Konverzace omezená na znalosti o rostlinách byla něčím konejšivá... nekladoucí na naše ramena tíhu očekávání, vyčkávání, pitvání zapomenutých i nezapomenutých citů.
Pokud to tak má být, bude to tak.
Pokud to tak být nemá, bude to jinak... a taky dobře.
Byl jsem vděčný, že je ona i já naživu. Byl jsem vděčný, že jsou naživu všichni, kteří přestáli těžkou zkoušku posledních týdnů. A rozhodně jsem nemínil od osudu nic vynucovat.
S posledním stiskem její ručky ve svých daleko větších, mozolnatých dlaních jsme si dali dobrou noc, a bylo načase si odpočinout.

Následující týden... byl těžký ke zpracování. Mnozí mi drazí a blízcí se rozjeli do sankt, plnit své úkoly a pomáhat Triskelionu tu či onde tak, jak nejlépe mohou.
Yevgeniya převzala zodpovědnost za Triskelion a hlavní štáb. Věděl jsem, že se pokusí o to nejlepší, co dokáže... snad to bude stačit.
Potřebujeme jít kupředu. Společně. Každý s tím nejlepším, co dokáže. Jedině tak máme šanci neskončit srovnaní se zemí... jedno čí rukou.
Sám jsem usiloval o to, být oporou těm více znejistělým událostmi poslední doby.
Dobrým léčitelem. Dobrým pečovatelem o pacienty i flóru všechny mi svěřené. Dobrým vedoucím lekcí i dobrým soupeřem na trénincích. Dobrým novým spolubydlícím pro Oscara.
Trpělivou, klidnou vrbou, o kterou se dá bez výčitek opřít.

Dostatečné duševní rezervy pro to jsem hledal v meditacích. V józe. Nejčastěji v zahradách... kde jsem občas i přespal, zpravidla v centikoří podobě, schoulený nad místem, odkud vibrovala nesmírná zelená životní síla, kde bylo pohřbené srdce Anwuli.
Táhlo mě k sobě, naplňovalo vnitřním klidem...
A tady jsem byl i dnes, ačkoliv většina osazenstva vyrazila slavit, já zamířil do zahrad. Stočený v podobě, tělo z většiny zakryté křídly, mohutnou lví rohatou hlavu položenou na drápatých prackách, oči přivřené.
Naslouchal jsem duší. Nechal jsem mysl odpočívat. Stesky odnášelo zurčení vody, protékající poblíž úzkou strouhou do centrálního jezírka. Pach kypré zeminy a čerstvé zeleně hladil nozdry jako ruka známého starého přítele.
Bylo mi tady dobře.

Pokusy a omyly

Holtgast

Před zrcadlem si pročesávám rozpuštěné vlasy do zlatého závoje hedvábí, mhouřím oči. Kdyby byl svět normální, tohle tělo by byl brilantní nástroj, jak si promanipulovat cestu ke slávě, bohatství, moci a pohodlí. Žel, v tomhle světě jsem chycený ve špatném těle a mizerné společnosti.
Znechuceně nakrčím půvabně tvarované rty. Mohl bych cokoliv. Kdykoliv. S kýmkoliv... vytřít podlahu, pravděpodobně jediným zamáváním řas.
Tady můžu leda kulové, všichni vědí, o co kráčí. Všichni se tváří, že mi vidí až do žaludku, a i když jsem nikomu osobně nic neudělal, nejradši by za mnou stáli frontu... s kudlou v ruce.
Takový promrhaný potenciál... Nesouhlasně, frustrovaně zamlaskám, než se soustředím na rudou rtěnku, abych nepřetáhl. Nepotřebuju přetahovat ani úmyslně, rty vykrojené tak akorát...
Zálibně se na sebe zadívám v zrcadle.
Vínově rudé dlouhé šaty bez rukávů obtahují mojí postavu, vysoký rozparek ukazuje pevné, půvabně tvarované nohy, oděné v černých lodičkách na jehlovém podpatku. Trvalo mi dlouho se naučit v tom chodit... častečně i proto, že jsem s tréninkem vyčkával pokaždé, až Chlorina vypadne z pokoje.
Nána.

Malinké, bezvýrazné sympatické plus si u mě získala až když jsem viděl, jak holčina rusáčka masí hlava nehlava do krvavé kupečky na tréninku. Když se nechal, zaslouží si to. Přežije jen silnější... a spoléhat se jen na jednu schopnost se nikdy nevyplácí. Kdyby ji potkal na bitevním poli a musel se spolehnout z jakéhokoliv důvodu jen na fyzický boj, je na férovku mrtvý a může si za to sám.

Nemá cenu plakat na rozlitým mlékem a nad popelem mrtvých. A že těch chutí k lítosti bylo... během posledního týdne se mi vracelo víc a víc vzpomínek na dobu před Heigenem, kterak si moje vybílená paměť utřizovala pojmy a dojmy. Heikki... mi chyběl.
Vím, pohrdal jsem jeho slabošstvím. Vadilo mi mnohé. Ale pořád to bylo moje dvojče. Skončil v propasti času a chybějících vzpomínek.
Lucas... byl kapitolka sama pro sebe. Sheena je zde, v jiném těle, vlastně dost podobně jako já. Lakshmi... taky tak. Pamatuju si ji umírat v Lilianově náručí, to jí ta oběť dlouho nevydržela.
Marisol... Naxiya. Zbyla tak málo lidí z doby, kdy jsem do hlavního štábu, tenkrát ještě v Mongolsku, zavítal... tu a tam se mi vybaví tvář, ke které už si ani jméno nedokážu přiřadit.

No nic... zavrtím nad tím vším hlavou, a zamířím do společenské místnosti. K blonďáčkovi, který mě zase tak dobře nezná, hodím okouzlující úsměv.
"Prosím nějaký sladší likér, ideálně ne ovocný," požádám, a s koňakovkou plnou hutné tekutiny vonící po kokosu se usadím v kruhu hrajících, a trochu vyzývavý pohled hodím směrem Isaaca... o kterém si pořád vlastně netuším, co myslet.

Slavit, opět, cožeto?

Holtgast

Na vánoční večírek jsem nakonec nedorazil. Proč taky kazit náladu všem? Po návratu zvenčí a řádném dekontu jsem nakonec skončil v aréně. Z doja se ozývaly zvuky boje, ze střelnice slabé rány, nebyl jsem jediný, kdo netoužil vylít si mozek a vyměnit si sliny s půlkou společenky...
Trénoval jsem s Eyr pokyny, k mé radosti nic nezapomněla, a pamlsky jsem nešetřil.

Následný týden přišel a odešel. Přinesl další velké změny, ale vítané. V čele teď stále Yevgeniya, a v hlavním štábu se dalo daleko lépe dýchat, když tolik lidí odpálilo do kelu. O co lépe, i zmrd číslo jedna je pryč.
Rezignoval na všechno, sráč zbabělá, a vytratil se po anglicku. Já si na to, že neuvidím jeho ksicht, stěžovat nebudu. Sice je tu ještě jeho genderswapped kopie a taky vyblitá kopie ze zdechajícího kopíráku, ale ti se dají výborně ignorovat - jedna se tváří, že je hluboce pod její úroveň se přátelit, a druhý vypadá, že je celý podělaný se o to vůbec pokusit.
Co mi po nich... hledím si svého. Snažím se nezabít zmrda číslo dva a zmrda číslo tři. Není to snad z mé strany dostatek snahy a dobré vůle?

I na trénincích jsem milý. Neutrhuju se jak hovado z řetězu, nesnažím se nikoho zmrzačit... dobrý, kvalitní trénink byl v podobě s Williamem. Jeho čoklí podoba si nezadá s mojí vlčí. Jsem zvyklejší bojovat tesáky, on je zase robustnější, s hustším kožichem daleko lépe chránícím tělo. Mnohokrát jsem se zahryzl hluboko, jen abych zjistil, že co držím, je jen srst a kůže neškodně sklouzávající po svalovině.
I tak jsme si dali zabrat navzájem, já po se po vlčím držel mrštných přískoků, hryznutí a úskoků, úzkostlivě se nenechající stisknout sám v zubech a strhnout do rvačky tělo na tělo, kterou bych s jeho kalibrem prohrál.
Remíza nás nechala oba zhluboka vydechující, pošramocené a vyčerpané - hošan si získal můj respekt, to jo.

Skopčák z mise přitáhl dvě holčiny ve stavu, který viděl lepší časy, a na pokoji mi oxiduje chlapec s podobně proříznutou pusou a minimální filtrací... nejspíš nastanou zajímavé časy.
Po večeři vytvořím, o co mě požádala Eddie, ve společence těch barviček přibývá... na pokoji se důkladně vydrhnu, zbavím se posledních stop potu a písku po tréninku.
Černé přiléhavé triko, přívěsek šípu visí volně na šňůrce na hrudi, khaki kapsáče a polovysoké vojenské šněrovací boty - dnešek není výjimečnější než jindy, tak beru, co nejradši nosím obvykle.
Skloním se k Eyr, ležící klidně na pelechu u postele, a důkladně jí prodrbu ušiska.
"Za chvilku jsem beztak zpátky," brouknu na ty velké, vyčítavé oči.

"Britney moment?" ušklíbnu se na holohlavého Mildu, a kývnu na Ludwiga: "Sklenku medoviny, prosím."
Po prvním doušku známé palčivě nasládlé tekutiny se rozhlédnu po společence.
Skutečně nás hodně ubylo.
A osob mně osobně protivných tu taky bylo málo... možná dneska hra neuškodí.
"Připočtěte mě," kývnu na hlouček a s medovinou se usadím v kruhu.

Zvláštní stavy

Holtgast

Byl jsem nesmírně vděčný za tu špetku normality, kterou mi rozhovor s Callumem a Diyar o poezii a vánočních tradicích daroval. Chytal jsem se toho pocitu jako tonoucí stébla, na krátký, pomíjivý moment se moje myšlenky netočily jen kolem vlastní neschopnosti, kolem bezvládné studené tvářičky Chloé a kolem stejně studené, i když živé tváře její 'náhrady' na tomhle místě ve světě.

S Diyar jsme se brzy rozloučili, byla jednou z těch mnoha, které velké organizační změny usoudily přesunout z hlavního štábu do jednoho ze sankt. Její vážná tvář a zvídavá mysl zde budou scházet. Že Lilian prostě utekl... mě zahanbovalo za něj.
A s dalšími... jsem neměl příležitost ani moc promluvit.
Což... je nejspíš jen výmluva... času bylo dost, příležitost si musí jeden udělat... když CHCE.
Dlouho jsem byl... mimo vše. Než mi došlo, že se nemůžu jen tak schovávat někde za Emilem a čekat, než za mnou někdo přijde.

Tenhle týden jsem tímto bral jako další vánoční dar času a existence - dost nesměle jsem se pokoušel navázat bližší kontakt s tím jediným (nejspíš) členem rodiny, který mi zbyl - s Valerií.
Jak je to jednoduché pro introverta, nejspíš nemusím popisovat. Ale doopravdy jsem se snažil - vždy jsem ji zdravil se vstřícným pousmáním, pokoušel jsem se ptát na to, jak se jí daří či jaký je její den, a pokud jsem si všiml, že by ocenila s něčím pomoct, nabídl jsem se.
Co se Chloé týče... váhal jsem. Hrozně rád bych s ní měl alespoň nějaký vztah... rodina pro mě byla vždycky důležitá. Jenže pak se ke mně dostane úšklebek či střípek její myšlenky, silně podtrhující, o kolik jiná je oproti sestřičce, kterou jsem znal.

I na přátelství se musí pracovat. Držel jsem se kontaktu s Callumem, často jsem s ním začínal debaty o knihách. Byl jsem spíš na filozofii a prózu než poezii, ale styčná pole se najdou vždy, když se chce. Přes knihy jsem se rád pustil do konverzace i s Laimou, která mě od začátku fascinovala svou důstojnou elegancí a grácií.
S náklonností jsem kromě ní a Calla přistupoval i k Nikolaiovi a Agnieszce, kteří po smrti maličké Chloé byli mi velkou oporou, a stejně tak k Emilovi, který zde je mým přítelem od začátku.
Rád jsem s nimi všemi trávil čas, ať už při práci, tréninku či za volné zábavy. A když jsem byl o samotě, byl jsem zavrtaný do hromad kovových kompoment, snaže se vytvořit něco užitečného.

Poslední den v roce... bude ten další lepší? Nebo je to vytrvalý volný pád, kterého jsme si ještě pořádně nevšimli? Je nás méně a méně... i když se zrovna včera Danově týmu podařilo zneškodnit násilnického vyšinutého parchanta a zajistit dvě Nadané.
Večer sedím na kraji své postele a pokouším se dát dohromady jeden dlouhodobější projekt... kov jako by nechtěl poslouchat, ne přesně, jak potřebuji.
Isaac, můj nový spolubydlící, mezitím vede monology.
"Hmh," brouknu neurčitě na otázku, jestli půjdu do společenky slavit.

Ne že by Isaac potřeboval moji stranu konverzace, vystačí si sám. Zamyšleně poslouchám. Pravda... dneska jsem plánoval původně zalézt do skladů a 'nakoupit' co by se mi hodilo... třeba objevím nějaký poklad.
Ale možná... bych se měl na chvíli ukázat?
Isaac se konečně ustrojí a odchází, a teď je na mně, civět do skříně a přemýšlet, co na sebe.
Obvykle chodívám zachumlaný v mikinách, zvyk z dřívějška, čím víc jsem byl obalený látkou, tím menší hrozba toho, že se o něco otřu, říznu či škrábnu... Záviděl jsem Lilianovu nedbalou eleganci.
I když... k tomu vlastně nikdy nebyl pořádně důvod. Ve tváři jsme si podobní, tělem také... pohlédnu na dlaň, jako byl dlouhé klavírní prsty a výrazné zápěstní kůstky viděl poprvé.
Lehce skousnu ret, a pak sáhnu pro pár kousků, které jsem si ve skladech nasyslil, neměl však odvahu je mít na sobě.

Po důkladné sprše, vonící kašmírovým dřevem nelevného pánského parfému, vklouznu do košile ze stříbrného hedvábí a černých kalhot, a nervózně vykročím do společenské místnosti.
Prchnout se dá vždy, no ne?
S jemným úsměvem mávnu ke Callumovi, který s Agnieszkou vysedává u krbu. Valeria... tu ještě není? Nevidím ani Laimu či Chloé, i když Nik už sedí v herním kroužku, kde se něco rozbíhá.
Můj pohled narazí na Emila.

"Probohy... co se ti stalo?" trochu vyvedeně z míry se zeptám, nechci se ho dotknout, ale... Emilovy bohaté zlatohnědé kučery jsou ty tam.

Ten poslední den v roce

pevnost Holtgast, knihovna

Dopil jsem si s děvčaty jasmínový čaj, vyměnili jsme si ještě nostalgicky pár vánočních zvyků, které nás kdysi provázely, vyzkoušel jsem ty čokoládové kuličky, co jsem s Lakshmipomáhal vyrábět a já se pak přidal k ostatním ve společence, abych dooslavil Vánoce i s nimi.
Když jsem se vrátil do ložnice, v pozitivní náladě, zůstal jsem stát koukat na ten svinčík na podlaze. Chvíli jsem si nebyl jist, zda jsem náhodou nepřebral, ale za tohle nemohla ani ta nejsilnější whiskey. Několik dlouhých vteřin jsem beze slova zíral na Tenshiho, oči mi bouřily jako šedé irské moře, pak jsem se na patě otočil, abych došel pro kýbl a mop, který jsem mu vrazil do rukou a bylo mi jedno, kolik bylo hodin.
"Příště, až budeš mít nutkání něco takového udělat, dvakrát měř a jednou řež. Můžeš zajít za mnou nebo někým z ošetřovny nebo vedením, abychom ti pomohli. Tohle tady vidím naposled."

Půlnoc přešla na první svátek vánoční, pak druhý, ale tady se život nezastavil. V kuchyni bylo pořád, co dělat, a když nebyly pracovní povinnosti, člověk mohl kdykoliv věnovat čas tréningu nebo sebevzdělávání. Já, pravda, byl víc nosem zabořený v knihách, co si budeme povídat. Ale i na to trénování jsem nezapomínal. Jednou nebo dvakrát jsem se pokusil vyzvat i spolubydlícího, v rámci dobrých vztahů a abych jej přivedl na jiné myšlenky - na to štědrovečerní klopýtnutí jsem hodlal zapomenout, pokud se to nebude opakovat.
K souboji lupus a canis se mě podařilo namotivovat Lokiho, což se nakonec ukázalo, jako skvělý nápad. Snažil jsem se více útoky promýšlet, než do toho jít s přirozenou zuřivostí a spontánností, takže ještě budu muset najít ten zlatý střed, který bude fungovat.
Na tréning pro změnu na šachovnici mě pozve Dan. Je to fajn kluk, a hodně zdařilý ve svých schopnostech, jen co je pravda.
Odchody některých našich členů jsou smutné, ale mají svá opodstatnění i závažný důvod. To, co se přihodilo v New Orleans a mnohočetných realitách, vše jen potvrzovalo. Stejně tak jsem kvitoval změny ve vedení – pokud budou benifitní, pak jsou správné.


Těsně před koncem roku část z nás zamířila mimo pevnost na misi. Já mezi nimi nebyl, ale co se povídalo, tak to nebyla žádná procházka růžovým sadem. Je smutné, kam až to s člověkem dokáže dojít. Důležité bylo, že naši se vrátili domů všichni a to včetně dvou nových přírůstků. Ať se tady trochu rozkoukají, je to určitě pro ně všechno nové. Pokud jsem je někde míjel, tak jsem se na ně usmál a pozdravil.

Ráno, 31 prosince. Probudil jsem se relativně brzo, takže jsem si u postele dal krátkou ranní jógu, zakončenou meditací. Ta meditace byla dneska trochu delší než obvykle. Tenhle den bývá určený k tiché vzpomínce na to, kteří už s námi nemůžou být. Myslel jsem na rodiče, sourozence i Aoife, stále doufajíc, že někdo z nich mohl přežít, podobně jako já. Ale pokud ne, pokud už jsou na jiném místě, vzpomínky mi nikdo nevezme.
I když bych byl rád zůstal takhle déle, sedící k nohama zkříženýma v pozici lotusu, večer se chystala oslava nového roku, možná mnohem bouřlivější než ta vánoční a k tomu dobré jídlo patří.
Večer mě Eddie požádala, zda bych nepřiložil ruku k výzdobě a já samozřejmě souhlasil. To je to nejmenší, co můžu udělat. Pár drobných malých sluníček, které to trochu rozzáří.
Poté jsem se ještě přichomýtl v kuchyni, poslední dodělávky a může se jít oslavovat. Stihl jsem ještě rychlou sprchu, než jsem se oblékl do pohodlného oblečení. Když jsem si pročesával vlasy, padl mi pohled na hromádku knih, která se mi vršila na stolku vedle postele. Comte, Mills, Parsons, Alexander, Jaspers. Přečteny, čekajíc na to, až je vrátím do místní knihovny. Rozhodně by stačilo, kdybych je odnesl zítra, pozítří, za pár dní. Není tady žádná knihovnice, která by vybírala zpozdné. Ale prostě ten zvyk mít na Silvestra vše uklizeno, před vstupem do nového roku, byl ve mně zakořeněný. Popadl jsem tedy knihy a zamířil o patro níž do knihovny.

K mému překvapení, jsem tady nebyl sám. U jednoho z regálů jsem spatřil Laimu, kterak přejíždí prstem po hřbetech svazků.
"Ahoj, nečekal bych, že zrovna dneska tady zabloudí ještě někdo další," pousměji se na ni, abych přistoupil k regálu se sociálními vědami a filozofií, kam mé vypůjčené svazky patřily. "Můžu nějak pomoci?"

A zase další párty

Vánoční večírek byl nakonec docela i sranda. Byla sem přizvána i k hodnocení drinků od našich dvou barmanů, rozhodnout výsledek ale nebylo jednoduché ani trochu. Oba drinky byli prostě super a opakované ochutnávání vedlo spíše k veselosti, než k rozsouzení, takže Mara dostala dvě pusy a k mému překvapení i já.
Ne, že bych si stěžovala! Líbat se s pěknýma klukama určitě neodmítám! Jen oni mi nepřišli příliš nadšení, že to dopadlo remízou..

Večer nakonec pokračoval celkem poklidně a já jsem využila příležitosti, abych se trochu skamarádila. Mých lidiček mi tu děsivě ubývalo a šance, že se někdy dostaneme domů byla mizivá.

Nejspíš mi to i vyšlo, protože v následujících dnech jsem byla přizvána i k tréninku v podobě. Alex jako obří kočka byla fascinující protivník a i když jsem se snažila ovládnout plně emoce i ve svém vlkodlačím těle, abych nebyla až příliš zbrklá, stejně se to bez pár šrámů neobešlo.
Už jako člověk jsem se poté omluvila za šrám pod okem, který si Alex z boje odnesla. Ne že bych taky neschytala pár drápků a kousanců, jenže mě se to díky vlkovi hojilo mnohem lépe.

Pár lidiček odešlo na nějaké jiné základny, jak mi bylo vysvětleno, sice sem příliš nechápala, proč nemůžeme být všichni pohromadě, nakonec jsem se s tím ale smířila a rozloučila se svým druhem vlkodlakem, Xavíkem a Josefínou. Krom Vi jsou tam už stejně i ostatní parťáci ze světa Gratu.
Pokoušela jsem se více skamarádit s lidmi, se kterými jsem už měla nějakou společnou řeč – Elí, Igy, Mara, Lex, Lotti, Yev a Eddie. Neodmítala jsem však ani žádné nové tváře, které na mě promluvili.

S Vi nás na pokoji rozsadili, což ve mně z počátku vyvolávalo neklid a musela jsem se hodně krotit, abych nepanikařila, ale nová spolubydlící nevypadala špatně. Snad jí pár barevných stuh, třásní a polštářku na pokoji nevadí.. a taky Kulíšek a jeho pelíšek, ve kterým spí přes den, v noci je samozřejmě v posteli.

Nastal čas na další párty a to si přece nemůžu nechat ujít! Však se tu slaví nový rok! Jiný, než u nás.. ale už jsem součástí zde, takže proč taky neslavit, když je co, ne?
Na oblečku jsem pracovala pár dní předem, sehnala jsem si dostatek třásní a barviček, abych nakonec navlekla na sebe barevný přiléhavý upravený gymnastický oblek a přes něj přetáhla bundičku z třásní. Doplnila jsem to celé srdíčky kolem očí, třpytkami na tvářích, svými šperky a vysokými stříbrnými kozačkami.



Umytá, oblečená a s vlasy vyčesanými do dvou copánků pak vyrazím do společenské místnosti. V prvních krocích zamířím k baru, kde si od Ludi nechám namíchat něco extra barevného a extra sladkého. Když kolem proběhne tmavovlasý fešák s výzvou ke hře, neodolám.
„Jasně, jdu do toho taky!.“ Skoro vykřiknu a už se přisouvám do kroužku i s pitím.

Opět za bar

I když jsem dostal dva sladké polibky od krásných dívek, vůbec mě to neuklidnilo. Chtěl jsem Dominikovi natrhnout prdel za ty kecy, co měl.
O to víc, když jsem pak viděl smutný pohled Julie, nejspíše tedy patřili k sobě a on tu mezitím ocumlává jiné…
Nicméně to se nepovedlo a skončili jsme remízou, která mi v tu chvíli přišla jako kopanec pod pás…
Polknul jsem hněv a dokopal se k podání ruky, jakožto dvou vítězů, i když stisk byl možná maličko silnější, než bych chtěl.

Akce se pomalu došourala ke konci. Po uklizení baru a ostatních věcí kolem jsem zalezl potichu do postele, abych nevzbudil Johonaeio, kde jsem ještě dlouho čuměl do zdi a přemýšlel, než mě únava dohnala alespoň k pár hodinám spánku.

Následující dny jsem se soustředil na trénink schopností po bratrech, což zahrnovalo i novou podobu a boj v ní. Objevil jsem se tak i při hromadném tréninku, což na mě nejspíš strhlo pozornost Lottky. Jejího ostýchavého pohledu jsem si všimnul po přeměně zpátky, i když se snažila být nenápadná. Nevím, co jí tak zaujalo na mé podobě, asi nikoho podobného ještě neviděla.

Johonaei s Miou si našli novou partu podobně rejpavých lidí. Přál jsem jim to, i když v plném počtu uměli člověka dost vytočit.

Co mě alespoň na okamžik vykouzlilo úsměv na tváři byl odchod blbečka na jiné sanktum. Nezapomněl jsem dorazit na loučení, abych mu s ironickým úsměvem patřičně zamával.

Změna ve vedení mě překvapila, nijak jsem to ale nekomentoval. K nově příchozím holkám jsem se choval slušně, přijeli dost zubožené, chudinky. Někdo s nimi nezacházel moc hezky.

Nastal den oslav nového roku a i když jsem poslední dobou moc v náladě na party nebyl, vzhledem k tomu, že sem zbyl zde jako poslední barman, tedy pokud vím, tak jsem bral jako povinnost přijít. Hodil jsem na sebe košili a džíny a hned, jak byl brácha hotový s koupelnou, šel jsem se učesat a doupravit. Sprchoval jsem se po tréninku, což jsem považoval za dostačující. Nicméně deodorant nemohl nic zkazit. Když už jsem byl skoro hotov, zaslechl jsem v pokoji duo hlasů. V tu chvíli mi bylo jasné, že se dostavila Mia.
Když už se rozhoupali k odchodu, opouštěl jsem koupelnu.

„Já to slyšel..“ Odpověděl jsem s pousmátím na Miiu poznámku ohledně mé lásky k pozornosti za barem.
Pokud nechtěli nějaké intimčo, šel jsem do společenky s nimi. Se světélky jsem Eddie rád pomohl, výsledek vypadal hodně dobře.

Poté jsem už zastal pozici za barem. Hru jsem zatím vynechal, lidí budou mít dost a já tu mám ještě práci. Navíc mě ani nijak nelákala.