Večer divů

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Pindruše jedna," oplatím Mii zvesela 'kreténa'. "Tos nejspíš slyšet měl," zavrtím obočím na Ludwiga.

"Pivo? Neééé... jak tu močku můžete všichni pít? Eeeh..." zašklebím se, ale víc neprotestuju, společenka se plní.
"Kazisvět je moje prostřední jméno," odpovím s úšklebkem na Miinu otázku. Pít se dá i jinde než přiklíštění na baržidličkách. A Izzy mi dává za pravdu.
"Vzhůru do polštářů," zavelím, a usrknu si doneseného piva. Naučil jsem se ho pít... s otcem z Belgie a při studiích v Německu to snad ani nejde jinak.
Ale že bych jinak extra holdoval alkoholu, to se fakt říct nedá.

"Hele, Emilovi z tebe vypadaly vlasy... měla by ses nad sebou zamyslet," rýpnu si pobaveně do Mii, když zmíněný přichází do společenky. "Dokonce se ani nepřidává ke hře... není ten náš borec nemocnej?"

Santiago přichází též a servítky si fakt nebere. "Chyběl, chyběl, jako smrkům kůrovec," rýpnu si do něj pobaveně, když svoje vznešené pozadí umístí k nám na polštáře.

Pak se udivím ještě víc. "Hele, bude s náma hrát robotka... co z toho ta může mít?" snížím hlas, aby mě slyšeli hlavně Mia, Izz a San.

Krátká odpověď

Holtgast, společenská místnost, u baru

"Čím? Polibky od nezletilých?" pousměju se na Abayomiho, a zhluboka se napiju. Vodka je vodka. Na tom se nikdy nedá nic zkazit.

"Ne, díky... užij si to za mě," kývnu mu, když zamíří do herního kroužku.

Ded

Holtgast, společenská místnost, u baru

"Děkuju," nakřáplým, hlubokým hlasem ocením, když mi Ludwig přihraje bez ošklebků sklenku zlatavé tekutiny.
Nervozita a nejistota se do mě zakusují každým momentem tady - nezačínám skrze obvazy, pudr a deodorant páchnout? Tvář skláním k hladince alkoholu, snažím se vyvarovat, abych bíle zakaleným pohledem na někoho hleděla déle než pár vteřin.
Co ti s citlivým nosem? Nedráždím je naopak přílišnou dávkou vonného oleje?
Tohle nebyl nejlepší nápad... ufff.

"A-ahoj," zachraptím překvapeně na to, že mě někdo oslovil. Nebo spíš, hlavně jak. Alexandra... nemluvily jsme spolu moc, nebo spíš snad vůbec, ale teď působí, že se míní přátelsky seznamovat.
"Sheena," představím se nazpět s trochu nedůvěřivým pohledem. "No ba, původem jsem Skotka. Dědeček by nejspíš rotoval v hrobě, kdybych sáhla po jiném alkoholu," nepatrně se pousměju.
Na oslavu nového roku připiju i já, a ačkoliv pálení alkoholu cestou dolů necítím (a bohy, doufám, že zrovna někde neprotékám...!), ta vůně je příjemná a konejšivá.

"U vás se nový rok slavil pivem?" pokusím se lehce neobratně zjistit něco o Alex nazpět.

Deková idylka

Holtgast, společenská místnost, u krbu

Zatím nepoužívám ani okouzlená skla, ani náhled skrze něčí zrak. Stačí mi si představovat, jak vypadá výzdoba, zachytávat kousky rozhovorů a myšlenek, vnímat na lících a kloubech prstů teplo sálající z krbu, v dlaních mě pro změnu hřeje pohárek vína. Nepatrně se usmívám - v tenhle moment, právě teď, je mi dobře.
Snad možná bych si měla připadat provinile - po týdnech mě snad poprvé netáhne ke dnu smutek a žal. Sobecky si však konejším ten plamének příjemného povzbuzujícího tepla v hrudi, a odmítám se ho pro teď vzdát.

"Mmm... myslím, že nemám moc pro koho se tady zdobit," zasměju se tiše, krátce obrátím tvář směrem Callumova hlasu. Na pochvalu však lehce zrůžovím v lících.

"Děkuji... vybrala jsem si ho spíš pro pohodlí než barvu, ale jsem ráda, že se líbí. Když mluvíš o tom okázalém oblečení, jak jsou oblečení ostatní?"

Shánění oveček

Holtgast, společenská místnost, u baru, pak knihovna, poté střelnice

Lakshmi se výzdoba taky líbí, a mně se maličko uleví. Široce se jejím směrem usměju, za tu zmínku o indické nekrativní málobarevnosti... i za pochvalu.
"Díky moc. Upravovala jsem si je už nějakou chvíli, a dneska nastal večer V," zasměju se. V porovnání s některými si sice připadám oblečená formálně až příliš, ale vyčnívat z řady mi nikdy nebylo nepříjemné - a koneckonců, společenka se plní a mnozí další stírají ten rozdíl poměrně rychle.
Santiago působí jako zabalený ve zlatém celofánu, Luna by zapůsobila na Mardi Grass a Lottka soutěží, jestli víc pozornosti přitáhne duhový třpyt jejího outfitu nebo odhalená kůže.
"Mara má taky překrásné šaty," ocením nahlas. Zlatá róba je jak z Oscarů.

Pustím se do aranžmá, zatímco Lakshmi se vydává pro novou várku jídla, a Nik se přesouvá do herního kroužku. Sama se na hru dneska moc necítím, alespoň ne teď.
Podezíravě přimhouřím pohled, když k talířkům s jídlem Igor přináší výrazně ovocně vonící mísu punče.

Pak se rozhlédnu po místnosti. Většina lidí tu je. Ale dost stále schází...
"No vážně, jak se lidi chtějí seznamovat, když je ani nenapadne přijít na večírek?" zavrtím hlavou na Emila a Matisse kousek vedle.

"Mimochodem, super účes. Ráno bezpracný, a od Výboje ani nemusíš řešit SPF," zvednu palec nahoru směrem k Emilovi. Mat zase vytáhl parádní košili... kruci, musím si vytvořit nějaké hedvábné šaty.
"Omluvte mě, jdu se mrknout po těch, kteří ještě chybí," kývnu jim.

Laimu s Williamem v tichém rozhovoru jsem sice nalezla v knihovně, ale bylo mi hloupé je vůbec rušit, vycouvala jsem tedy stejně potichu, jako jsem přišla. Další ikonickou asociální schovávačkou bylo tréninkové patro, a bingo - ozývaly se odtamad pravidelné rány.
Kdo jiný než Chloé trénoval mušku... stejně jako minulý, vánoční večírek.
"Nechceš se k nám ve společence přidat aspoň na konec roku?" klidně ji oslovím, nahlas, aby mě slyšela i přes chrániče sluchu, zatímco přebíjí.

Zábavy pod zemí

Holtgast, společenská místnost, u baru

Nejsem jediná, kdo přichází bos, i Gabrielle dává přednost nedostatku obuvi. A ačkoliv na studené kamenné podlaze chodeb to nebyla příjemná pochůzka, hladká vyhřátá dřevěná podlaha společenky s koberečky, kožešinami a hordou polštářů je daleko příjemnější na došlap.
"Díky," odpovím jednoduše s drobným úsměvem.
"Taky ti to sluší," dodám, a ačkoliv se snažím mluvit co nejvíce spisovně, francouzsko-africky melodický ale silný přízvuk z toho může dělat maličko úkol k vyluštění.
Všímám si dobře viditelných jizev i toho, že se Gabrielle rozhodla jít poměrně nalehko, co se spodního prádla týče, ale nekomentuji to nahlas. Pohodlí je pohodlí.

"Darleen," představím se Danielovi nazpět. "Ta modrovlasá nás tu provedla. Nejspíš bude ještě chvíli trvat si vše zapamatovat, ale díky, zabydlely jsme se zdá se rychle," kývnu.
Sama požádám o rum s colou... Malinko se zachvěju, když se střetnu pohledem s barmanem. Blond vlasy, modré oči... vím, že rysy obličeje měl ten zkurvysyn jiné, a rozhodně ne tak urostlé tělo, ale... stejně. Ta náhlá připomínka mlhou zastřených vjemů nebyla příjemná.
"Díky," kývnu, s pohledem upřeným na špičky svých nohou.

Daniel nás zve k... hře. To je... něco, čeho bych nečekala, že ještě budu svědkem - hrst mladých lidí točících si lahví, s polibky a škádlením a otázkami či úkoly na tělo. Zaváhám, ale první polibek dívky ve zlatých šatech copkatému mladíkovi mě pevně ujistí, že tohle není kratochvíle pro mě.
Předtím, možná. Užila bych si to, to vím.
"Myslím, že dnes zůstanu jen přihlížet," se zdvořilým, trochu nuceným pousmáním upiju ze sklenky.
Načež si uvědomím, že bych nejspíš alkohol neměla. Teda alespoň než se rozhodnu, co... bude.

"Omlouvám se... mohla bych dostat jen colu?" s pocitem parádní blběny požádám znova plavovlasého barmana o změnu nápoje.

Od Vánoc až k Silvestru

Vánoční večírek byl nakonec celkem příjemné posezení. Igor byl velice zajímavá osoba a i rozhovor s ním byl něčím jiný, než s ostatními. A i když se k nám přidali ostatní a nakonec jsme si zahráli nějakou hru, bylo to fajn. Ten večer mi začalo docházet, jak moc jsem zkrotnul. Nejsem si jistý, jestli je to místem, nebo tím faktem, že je apokalypsa, ale přijde mi, jakobych jistým způsobem dospěl.

Další dny přinesli plno odchodů na jiné základny, tak nějak jsem se rozloučil se všemi a popřál jim štěstí.
Změna ve vedení mě nijak nezasáhla, možná jsem Yevě jen fandil o maličko více, než Erdenovi, ale nemohl jsem říct, že bych ho považoval za špatného velitele, právě naopak. Jeho rozhodnutí odstoupit sem však plně chápal. Vše, co se stalo v posledních dnech a kolik lidí musel pohřbít, to není jednoduché a věřím, že plno lidí tady to hází na jeho hlavu, i když nemají důvod.

Odchod Liliana někam.. no, na to nemám moc co říct. Možná ho tlačil nějaký pocit viny, možná toho bylo prostě moc, těžko říct, co měl za důvody, ale chytrý krok to podle mě nebyl. Na druhou stranu, Lilian není zrovna blbec a poradí si.

Mezi svátky se pro mě nic neměnilo, pilně jsem si plnil své povinnosti a ani trénink jsem nezanedbával. Pokud chtěl někdo pomoci s tréninkem, či udělat nějaký osobní souboj, nebyl sem proti.

Nebránil jsem se rozhovoru s nikým, kdo o to měl zájem, využil jsem i každé příležitosti seznámit se s nováčky, ale přednostně jsem rozhovory započínal spíše s Igorem, Agnes, Laimou a Mattissem.

Na Silvestrovskou párty jsem se nijak zvlášť nechystal, vykoupal jsem se, učesal a navonil, poté jsem vytáhl ze skříně čisté žabky, lněnou košili a barevné aladinky, jak bylo u mě zvykem. Hor se dnes moc netvářil, že by měl náladu se proletět po pevnosti, proto jsem mu jen nasypal sušené ovoce a pohladil ho mezi křídly, než jsem opustil pokoj.

Pomohl jsem s přípravami, pokud bylo něco ještě třeba, poté jsem si vyprosil na baru sklenku portského a vyčkával, až všichni dorazí. Přislíbil jsem i účast ve hře, zaujal mě však Erden, který si na baru objednal, ale zdálo se, že než se napil, tak zabloudil v myšlenkách.
„Copak, přešla tě chuť?“ kývnu bradou směrem k jeho sklenici.
„Nechceš zkusit hru? Občas to pomůže přejít na jiné myšlenky..“

Časy se mění,ale některé věci ne

Je hezké že se snaží pomáhat jiným i někdo kdo má patřičné vybavení a zdravý rozum, na druhou stranu to co jsme dokázaly se vymykalo všem předpokladům pravděpodobnosti. Být to dostihy tak si na nás nevsadí ani ten kdo sází na pomalé a nebýt toho že se někdo rozhodl že po Výboji je celý svět jedna velká šachovnice ... zavrtím hlavou a zachytím Danielovu otázku.
„Já jsem Gabrielle, no mám svou teorii, ale to je na delší povídání.“
Ve světě kde nic nedává smysl a kde ožívají představy režisérů či scénáristů je potřeba najít nová paradigmata (nebo se aspoň pokusit přežít), byla jsem svědkyní toho když byl někdo přesvědčený že žije právě pro tuhle dobu i těch kteří byli přesvědčeni že je ani Výboj nepřipraví o privilegia které před ním měli.
Co o tom že jste přišli o veškerou moc, celý svět je šachovnice a vy máte vybavení a schopnosti a odvahu ...
Ale to už se začíná hrát flaška a Daniel z toho není moc nadšený, flašku jsem hrála naposledy na vysoké a často to bylo to poslední na co jsem si pamatovala vzhledem k všemu tomu co jsem vypila protože po všem tom studiu a praxi v nemocnici jsem se chtěla odreagovat.
I když to znamenalo že jsem se pak probudila nahá na chodbě ...
Daniel rudne a tohle téma mu není zrovna příjemné a já ho chápu ani mně teď není příjemné se před nimi svlékat a ty polibky ... no vždyť je to nevinná hra.
Přesto se mi při té představě vybavily stejné pocity jako kdybych se před nimi měla svlékat ...
Polknu skloním pohled a dívám se na své prsty u nohou, chvíli na nich pružím než se rozhodnu přidat, když se posadím džíny se mi vyhrnou a je tak možné vidět druhou jizvu nad kotníkem. Hra začne a mou pozornost upoutá kluk s copánky a silným ruským přízvukem, podobně jako Daniel má i tento kluk světlou pleť podobnou barvu vlasů i když mám pocit že Daniel je má ještě o něco světlejší. Ale to už se opět hraje a flaška ukazuje na mně a já vím že i když to je nevinná hra tak máme problém. Celé tělo mi ztuhne a ruce které opírají o zem se sevřou v pěst zatím co ten kluk se k mně blíží jako by se zpomaloval čas.

Opět cítím pot na svém nahém těle které mi stéká mezi prsa a mezi půlky a také známý pach a dech našeho věznitele který mně právě drží za tváře, ale přesto má dobrou náladu. Což je dobře přesto se to neobejde bez facky až mi hlava odletí na druhou stranu, opět slyším smích ... ten smích. A bude to horší neboť v jeho ruce opět vidím tu sklenici a tak vím co po mně bude chtít ...

Proberu se a pot se mi vsakuje do oblečení, mé tělo se uvolňuje a dech zklidňuje. Proti polibku na čelo který je skutečně velmi symbolický nic nemám. Pak si zvolím otázku protože se může ptát na co chce, sice mi chvíli trvá než vyluštím co to vlastně říkal a pak se zamyslím.
Ano je tu něco co se mi splnilo víc než jsem čekala i k té nahotě nakonec došlo i když z jiného důvodů.
„No já měl jeden sen který mohl tehdy působit poněkud bláznivě, ale vzhledem ke svému aktivnímu životu jsem si přála otestovat své schopnosti až na samotnou hranici. Takže jsem si přála aby mně kamarádky vysadily nahou v divočině a já se pak musela dostat do civilizace ...“
Za začátku vrtím prsty u nohou a nakonec se v nich šťourám protože mi to připadá jako skutečná hloupost. zatím co si druhou rukou odhrnuju vlasy.

Zase práce?

Vánoční večírek byl.. poměrně nudný. A to začínal fakt nadějně!
Ale idylka rodinné pohody zase převládla.. dokonce si někdo chtěl pouštět vánoční filmy? Bleeeh nuda…
Ani na rejpání nikdo nereagoval nijak zvlášť naštvaně, všichni byli nasosáni vánoční náladou, jen za barem to chvíli vypadalo, že bude rvačka, ale kluci to nakonec vyřešili poklidně… No, alespoň sem se opil. Ani nevím, zda někdo využil moje dárečky. Druhý den ráno jsem košík zase vrátil do skladu.
Hemží se to tu feromony takovým způsobem, že kdyby nám došli kondomy, do roka znovu osídlíme planetu…

Nějakým záhadným způsobem jsem získal novou kámošku.. Nedomrlé koťátko na mě dělalo očka pokaždé, když mělo příležitost. Bral sem to jen jako její formu pošťuchování, jinak by totiž docela narazila, chudinka.

Pár lidí opět odcházelo jinam, já osobně jsem se rozloučil se Samíkem. Snad mu jeho nešťastná láska dopadne dobře, i když pochybuji. Taky škoda, že odchází Orenek, mohla být sranda.

Tréninky jsem poctivě komentoval a flákal, jak to já umím nejlíp. O to víc mě dopálilo, že zrovna já jsem byl v tom hvězdném týmu vybrán na misi.
Já vím, že jsem dokonalej, ale kvůli tomu přece nemusím bejt na každé sebevražedné misi, kterou si vedení vycucá z prstu, no ne?
Naštěstí šlo jen o sadistické prase, rádoby pán světa, který si poměřoval pindíka tím, že zavíral nevinné ženy do klecí… S jeho nulovým šarmem bylo sice jasné, že zapůsobí leda tak na zombici, protože ho bude chtít sežrat, ale to, v jakém stavu ty nebožačky udržoval, to byl fakt hnus..
Dokonce sem i přestal remcat, že mě vytáhli něco dělat, když jsem je tam viděl…

Co se toho remcání týče, našel jsem si novou partu stejných sarkastických hovad, jako jsem já sám.
Kolika lidem zvládne zkazit náladu jeden člověk.. no a my jsme teď čtyři! Paráda co?
Škoda jen, že nikdo jinej z toho není tak nadšenej, jako my… hehe..

Na ukončení tohohle velice ´veselého a zábavného´ roku se samozřejmě opět plánuje party, což znamená spoustu příprav, kterých se jako obvykle s radostí nezúčastním.
Připravit sám sebe mi zabere maximum času, tedy kdyby mému drahému spolubydlícímu netrvala příprava v koupelně tejden.
„Odklusej už z té koupelny, ty kopyto!“ přešlapuji netrpělivě před dveřmi. Poslední dobou je nějaký vyculený hřebeček, což mi značně leze na nervy.

Když je tedy konečně řada na mě, zamířím prvně do sprchy. Vymydlený si poté načešu hřebenem vlasy a nageluji, navoním se a obleču si saténovou košili zlaté barvy, zapnutou jen na pár spodních knoflíků a černé upnuté kalhoty. Poté už si jen obuji černé polobotky a na krk dám zlatý křížek na černé kožené šňůře.
Když jsem spokojený se vzhledem, vyrazím do společenky. Dorazím nejspíš mezi posledními, což mi vůbec nevadí.
Na největší hvězdy se vždy dlouho čeká…
Jako první mě do očí kopne Emilovo nové koleno, přímo na hlavě.
„Čauky Emčo, co sis to provedl? Polil sis hlavu žíravinou, nebo tě jen omrzel hřeben a přešel si na leštičku?“

Samozřejmě by to nebyla party, kdyby někdo nevytáhnul flašku a nezačal s ní točit.
„Originální hra vážení, kdo tak popustil uzdu fantazii, že přišel na tuhle věc?“ poušklíbnu se směrem ke kolečku, nicméně zamířím tam hned poté, co si na baru vyzvednu kolu s rumem.
„Nazdárek moji drazí, chyběl jsem vám?“ promluvím směrem k partičce prudičů, kam poslední dobou vcelku patřím a přisedám si k nim do kroužku.
„Přišel jsem o něco zajímavého, nebo jsem tu právě včas?“

Mezi knihami

pevnost Holtgast, knihovna

Neměla jsem tolik možností v knihovně trávit mnoho času - většinou však možná vlastní vinou. Ale bylo příjemné nacházet se v obložení tolika knih, plné police - starších i mladších děl, faktografie či fikce... Každý si tu dokázal najít to své. A přesto... mně se zatím to, co chci, nalézt nepodařilo. A abych pravdu řekla, ani jsem s tím příliš nespěchala. Pomalu jsem procházela mez různými regály a vkládala jsem si do své paměti, jak jsou uspořádané sekce, kde co leží. Pořádně jsem si na to dávala záležet, a čas od času se našla knížka, která mě zaujala... jenže nebyla ta pravá. A tak jsem se postupně proplétala knihovnou, až jsem přestávala svůj cíl pomalu hledat...

Ahoj, nečekal bych, že zrovna dneska tady zabloudí ještě někdo další. Leknutím jsem nadskočila, a knihu, které jsem se právě dotýkala, vyskočila z poličky. Zatraceně. Snažila jsem se ji rychle chytit, a pak jsem ji pevně přitiskla k tělu. Otočila jsem se na zdroj hlasu a párkrát jsem zamrkala, abych se uklidnila.

"Ježiš, promiň," vyšlo ze mě nejprve, i když jsem se nejspíš neměla za co omlouvat. Dokonce se mi podařilo vykouzlit i lehký úsměv, když jsem si uvědomila, že je to jen William. "Jo, doufala jsem, že dnešek prožiju v trochu větším klidu. Společenka je určitě úplně plná lidí a alkoholu a lidí..." Když se mě zeptal, jak mi může pomoct, uculila jsem se znovu a podívala jsem se na knížku, které skončila v mém náručí - Ivanhoe. "Tak teď nevím, jestli jsem blízko, nebo mizerně daleko..." utrousím a vrátím ji na místo. "Hledám Pýchu a předsudek, a doufám, že bude už tady... někde..." odpovím mu, zatímco očima létám mezi hřbety a tituly na nich. "Ale možná jsem jenom slepá, kdo ví," poznamenám pobaveně a pokrčím rameny. Anebo ji má půjčenou někdo jiný, to je taky možné. "A co ty, přišel jsi sem jenom vrátit ty svoje?" pokusím se o otázku. Ano, dokonalý pokus o konverzaci, vskutku.